Athanasia

 

14. 12. 2016

neboli Důvody pro nesmrtelnost duše


Bernard Bolzano, 1827
STEFANOS, 2009
vázaná, 160 stran

 

Titul je k dispozici pouze jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 64 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Anotace:

 

 

Kniha Athanasia oder Gründe für die Unsterblichkeit der Seele z roku 1827 je nadmíru aktuální právě dnes, kdy chybějí v celé společnosti vodítka k pochopení nejen sebe samých, ale i světa okolo. Žijeme v době, která je nejméně zmocněná k tomu, aby rozuměla sobě samé, protože, jak řekl někde politický filozof Leo Strauss, velká míra politické svobody má paradoxně za následek velkou bezmoc. Bolzanova Athanasia patří k žánru konzolační či útěšné literatury, jejímž hlavním představitelem je Boëthiova kniha Útěcha z filozofie. Jde ale i o filozofickou práci, v níž se velký vědec a filozof Bernard Bolzano vyrovnává s otázkou nesmrtelnosti, otázkou, jíž se zabýval mezi mnoha jinými Platón ve svém Faidónovi. Vedle Vlastního životopisu jde o jedno z nejintimnějších Bolzanových děl, protože právě v Athanasii rezonuje bolest Bolzanovy velké mecenášky Anny Hoffmannové nad ztrátou její šestnáctileté dcery Karolíny. Velkostatek Josefa a Anny Hoffmannových Těchobuz u Pacova poskytl Bernardu Bolzanovi potřebný azyl pro práci na Vědosloví a dalších (matematických) spisech. Jazyk Bolzanovy knihy Athanasia je šťastně dvojlomný, neboť vedle osobního, útěšného tónu zde zaznívá i jazyk objektivismu 19. století, respektive originálního objektivismu, který tvoří páteř Bolzanova díla.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

ÚVOD

 

Bude náš život pokračovat i po smrti, a v jaké podobě? Tak zní zásadní otázka, kterou si klade každý moudrý člověk. Pouze děti a hlupáci se takovými otázkami nezabývají a jen bezmyšlenkovitě zírají na zesnulého. Zato lidé, kteří dospěli, neotupěli a zachovali si zdravý úsudek, si přinejmenším v okamžicích, když smrt zasáhne někoho v okolí nebo když se jim samotným přihodí něco, co jim připomene vlastní smrtelnost, kladou naléhavou otázku, co je vlastně smrt, jaké má důsledky a jak mění podobu existence. A čím jsou tito lidé uvážlivější, svobodnější od chyb lehkomyslnosti, čím jsou početnější a zřetelnější oběti, které hodlají přinést striktnímu splnění svých povinností, čím dražší jsou jim osoby, které jim smrt již vyrvala nebo kde hrozí takové násilné oddělení, tím je pro ně otázka budoucího života závažnější, tím toužebněji si přejí, aby ji dokázali zodpovědět nikoli jen s určitou pravděpodobností, ale s plnou jistotou. Jakkoli je však u všech dobrých lidí oprávněným přáním, aby na tuto otázku našli kladnou odpověď, jakkoli i každý méně spravedlivý člověk musí alespoň předstírat, že by si přál být nesmrtelný, nacházíme přesto, a to právě mezi vysoce vzdělanými lidmi, jen málo těch, kdo vyznávají, že by byli o této nejžádoucnější ze všech pravd – jak ji kdysi nazval Seneca – plně přesvědčeni. Naopak: nic nezaznívá tak často, jako stesk, že důkazy, které má člověk o nesmrtelnosti duše, nejsou velmi pevné.

Co z tohoto jevu vyplývá? Že víra v nesmrtelnost skutečně postrádá dostatečné důkazy? Ne nutně, jak se domnívám. Cožpak by to všechno nemohlo pocházet jen z toho, že dosud velmi málo lidí poznalo důvody k této víře v jejich plné síle? Nemohlo by to částečně pramenit také z toho, že mnozí lidé – byť svými ústy označují věčnou existenci svého ducha za něco velmi žádoucího – se v srdci přesto bojí onoho budoucího soudu, a právě proto se více zaobírají pochybnostmi, které by mohly být vzneseny proti skutečnosti, než důvody, které pro ni hovoří?

Nenajdou se snad dále mnozí, ano, přečetní, kteří se – ovšemže kvůli špatnému pochopení – strachují, že by je víra v nesmrtelnost mohla omezovat a bránit jim v užívání si darů země? Nehledají snad dokonce někteří určitý druh velikosti a síly v tom, že i bez víry ve věčnou odplatu konají a plní vše, co by od osob slabší sebekázně muselo být vynucováno vzbuzováním hrůzy a slibováním naděje na odplácející věčnost? A konečně nepřispěly i mnohé zjevně nesmyslné představy, které si většina lidí s touto vírou spojuje, k podezírání těch, kteří působí osvíceně, aniž by měli dostatek úsudku nutného k pochopení, že nelze popírat pravdu ani tam, kde se, byť doprovázena omyly, objevuje? – Ať už je to jakkoli, neměl by být nový pokus o co možná nejpřesvědčivější představení důvodů víry v nesmrtelnost v žádném případě pokládán za cosi nadbytečného.

Pokud takový pokus, o jakém chci právě pojednávat, patří k těm, skrze něž může dobrá věc jen získat, může být úspěch učitelem. Abych ale nezadal ani v nejmenším podnět k tomu, že by se přesvědčení, které je základem těchto listů, stalo mnohým mým čtenářům překážkou, musím předem upozornit, že není nutné přistoupit na všechno, co zde dokonce jen s velmi rozdílným stupněm jistoty přednáším, aby člověk dospěl k závěrečné větě tohoto celého pojednání, že jsme nesmrtelní. Stejně upřímně musím vyznat, že jsem po několik let pochyboval, zdali je možné tuto důležitou otázku nesmrtelnosti naší duše a stavu, jaký nás čeká v posmrtném životě, zodpovědět postačujícím způsobem jen pouhým rozumem a využitím znalostí, které nám zprostředkovává pozorování přírody.

Teprve poté, co jsem mnohostranným přemýšlením postupně přijal důvody, pojednávané v těchto listech, prověřil je ze všech hledisek a opakovaně je shledal pravdivými, bylo mi jasné, že poučku o nesmrtelnosti lze uspokojivě vyjádřit i pouhými rozumovými důvody. Protože se nyní chci pokusit vštípit toto přesvědčení i svým čtenářům, obávám se, že bych se dopustil jisté nepoctivosti, kdybych těm, kteří to dosud nevěděli, zamlčel, že se objevovali a stále ještě objevují velmi uznávaní filozofové, jež odepírají našemu lidskému rozumu veškerou možnost rozhodnout s jistotou o nějakém předmětu, který stejně jako naše duše není smysly vnímatelný. Nejsem žádán a ani ode mne nelze žádat, abych zde obšírně vyvracel důvody, které tito mudrci shromažďují na podporu svého přesvědčení; přece jen však musím uvést několik poznámek, aby moji čtenáři následující důkazy nezatracovali bez sebemenšího prozkoumání.

Podle tvrzení oněch učenců nemůžeme žádné nadpřirozené věci, tedy veškeré záležitosti a věci, které nejsou vnímatelné smysly, ani v nejmenším pochopit pouhým rozumem, to znamená, že prý nejsme schopni si o nich učinit ani nepatrný úsudek, protože by nemohl obsahovat o nic více, než co o něm vypovídá pouhý pojem, kterým ho označujeme. O naší duši můžeme tak nanejvýš prohlásit, že má určité představy a pocity; neboť to všechno je obsaženo již v pojmu, který se slovem duše spojujeme. Když však naproti tomu prohlásíme, že je duše prostá, nebo nesmrtelná apod., potom jí přisuzujeme vlastnosti, které ještě nejsou v pouhém pojmu samém obsaženy a tím vynášíme úsudky, které zmínění filozofové označují ve svém odborném jazyce jako syntetické. K nim nejsme podle jejich tvrzení za žádných okolností oprávněni.

Toto tvrzení, pokud bychom je měli chápat skutečně takto bez jakékoli výjimky, nese v sobě již při vyslovení své vlastní popření, tím, že přesněji nahlíženo, protiřečí samo sobě. Neboť ono samo je úsudkem vynášeným o věcech přesahujících smysly. Cožpak snad o těchto věcech nevynášíme úsudek, když o nich říkáme, že nejsme schopni o nich žádný úsudek – tedy žádný syntetický – vyslovit? A lze snad tvrdit, že v tomto úsudku o oněch věcech nevypovídáme nic jiného, než co už je míněno jejich samým pojmem? V pojmu nadpozemská záležitost spočívá přece základní myšlenka, že se jedná o předmět, který nemůžeme našimi schopnostmi prozkoumat. Avšak že bychom údajně neměli být schopni ani pronést o takové záležitosti takzvaný syntetický úsudek, je něco zcela jiného. Tak je tedy tento úsudek sám syntetický a tím, že ho pronášíme, se připravujeme o toto právo pronášet jej.

Správnost této poznámky by mohla být ještě zjevnější, když bychom se podívali na jednotlivé nadpřirozené záležitosti, o nichž se nám zapovídá vynášet veškeré úsudky. Neboť zde se ukazuje, že již úsudek, kterým prohlašujeme, že tyto předměty patří do skupiny věcí nad naše smyslové chápání, je vždy sám syntetickým úsudkem o tom samém. Vezměme si například nejdůležitější nadpřirozenou záležitost – Boha. Náš pojem o Bohu je jen představa bytosti, jejíž existence není založena na žádné jiné bytosti než na sobě samé. Že se však jedná o nadpozemskou bytost, to už v onom pojmu rozhodně obsaženo není, je to tedy opět již syntetický úsudek.

Pokud určité tvrzení odporuje už samo sobě, musí být zřejmě nesprávné i důkazy, které byly pro takové tvrzení shromážděny. Do posuzování onoho z těchto důkazů, který byl vyvozen ze zvláštního způsobu, jakým mají vznikat naše úsudky, se zde nemohu kvůli jejich obšírnosti pouštět; a mohlo by to být tím spíše zbytečné, že se zdá, že v dnešní době jsou mezery v této formě dokazování již pociťovány všeobecně. Když se však člověk přesto zastaví ještě u tvrzení samého, mohlo by to být způsobeno okolností, která bývá postupem doby uváděna již také jako vlastní důkaz, totiž že všechny po tisíciletí prováděné pokusy o vytvoření pevně odůvodněné vědy o nadpřirozených záležitostech (metafyziky) vždy ztroskotaly. Neboť i nejdůkladnější myslitelé, kteří se v tichém předpokladu, že taková teorie musí být možná, stali jejími tvůrci, se dodnes ohledně obsahu dokázali shodnout jen na několika málo větách; zatímco v důkazech téhož se dosud neshodli ani na jediném. Je pochopitelné, že na základě této zkušenosti může dojít člověk k názoru, že taková věda není uskutečnitelná. Rovněž se nelze divit, když se člověk takových závěrů drží tím pevněji, čím více se přisuzuje zčásti pohodlnosti a zčásti ješitnosti skutečnost, že čeho nelze dosáhnout, je hned prohlašováno za nemožné.

Na druhé straně je rovněž jisté, že tento závěr není neměnný a že zde uvedená zkušenost nás vlastně nezavazuje k ničemu jinému, než k největší obezřetnosti při provádění nových pokusů a k střízlivé nedůvěře v jejich správnost. Pokud se však stejně jako zde nejedná o vytvoření pevně vědeckého systému, nejde o nalezení objektivních důvodů nadpozemské pravdy, nýbrž je požadována pouhá jistota, pak není nutné tuto situaci, ve které se člověk nachází, označovat jako příliš obtížnou. Neboť v nejdůležitějších pojednáních o nadpřirozenosti zjistíme, že metafyzikové jsou nejen téměř zajedno, ale – což je ještě pozoruhodnější – že i oni učenci, kteří odpírají rozumu schopnost poznání nadpřirozeného na základě úsudku, připouštějí existenci Boha, nesmrtelnost naší duše a mnohé další pravdy tohoto druhu bez veškerých protestů. Dokonce tvrdí, že bychom si těmito pravdami mohli být ještě mnohem jistější, a to bezprostředně, pouhými výroky našeho svědomí, určitým způsobem vnitřního nazírání či zjevení, v míře vyšší, než jsme si kdy na cestě přemýšlení a vyvozování závěrů troufali.

Čeho je zapotřebí více než tohoto posledního přiznání, chceme-li se zcela uklidnit s ohledem na naše současné záměry? Neboť beztak je již jisté, že jsme nesmrtelní. Až tedy na své cestě přemýšlení najdeme důvody pro tuto pravdu, i v případě, že to budou jen zdánlivé důvody, nebudeme svedeni k žádnému omylu, když kvůli nim jen tím pevněji uvěříme, jak bychom podle oněch učenců museli věřit i poté, kdybychom vůbec žádné důvody nenalezli. Pojďme tedy utěšeni zahájit svá pozorování a pokusme se nejprve, co dokážeme skrze důvody prostého, sobě samému ponechaného rozumu vypátrat o otázce nesmrtelnosti a jiného života.

 

 

PROSTOTA A JEDNOTA NAŠÍ DUŠE

 

Podle mého názoru není nevyhnutelně nutné, abychom získali víru v nesmrtelnost teprve poté, když se přesvědčíme o pravdě, že naše duše je prostá substance. Nikdo rozhodně nepopírá, že by toto přesvědčení mohlo velmi přispět k upevnění oné víry; a již z tohoto důvodu bude užitečné začít naše zde uskutečňovaná pozorování prozkoumáním otázky prostoty naší duše. Avšak nejprve budu muset přesněji stanovit smysl této otázky.

Všechno, co je, tedy co ve skutečnosti existuje, co v této skutečnosti existuje ať navždy nebo i jen po určitou dobu, patří k jednomu ze dvou následujících typů: je to a existuje to buď na základě něčeho jiného, jako stav téhož, nebo to není pouhý stav něčeho jiného, nýbrž to existuje, jak je zvykem říkat, samo pro sebe. Příklady první skupiny jsou barva, pach, váha těla; neboť všechny tyto věci jsou něčím skutečným, co však neexistuje samo pro sebe, ale jen ve spojitosti s něčím jiným, zde s tělem, jako jeho stav. Příkladem druhé skupiny je materie, z níž je tělo stvořeno; neboť tato materie je něco skutečného, co se neodvozuje z žádné jiné skutečnosti jako její stav, ale existuje samo o sobě. Skutečnosti první skupiny označují učenci také latinským pojmem adherence, zatímco věcem druhé skupiny říkají substance. Barva, pach, váha jsou tedy adherence; ale materie, z níž se tělo skládá, je substancí. Při překladu latinských výrazů bychom mohli zvolit jako nejpříhodnější pojmy slova stavbytí. Ale oba výrazy používáme i v jiných významech. Tak nazýváme stavem rovněž věci, které se žádnou skutečností neprojevují, jako jsou čísla, když například říkáme, že každé číslo má určitý stav, že ke každému číslu může být nalezeno číslo ještě větší; nebo tak hovoříme o pojmech samých, když říkáme, že jsou jednoduché nebo složené.

Pod pojmem bytí chápeme často jen souhrn oněch stavů určité – lhostejno zdali skutečné nebo neskutečné – věci, které jí už následkem pojetí, jež si o ní utváříme, musí náležet; tak třeba říkáme, že patří k bytí, k podstatě hodin, že mohou být používány k měření času, tím, že to je stav, který po hodinách již na základě pojmu požadujeme. Kvůli této mnohoznačnosti by bylo moudřejší zůstat v případech, kde by mohlo hrozit nedorozumění, u latinských slov substance a adherence.

 

Jsme si vědomi, že máme představy, činíme úsudky, vnímáme, přejeme si, rozhodujeme podle své vůle a podle ní rovněž i utváříme všemožné změny ve světě, který nás obklopuje. Je jasné, že všechny tyto činnosti musí být zasazeny do oblasti skutečností. Neboť pokud se někdy snažíme vytvořit zdánlivý protiklad mezi tím, co je pouhá představa a co je něco skutečného, nechceme tím přece ani zdaleka vyjádřit, že ta první pouhá představa by nemohla být skutečná, protože mluvíme dokonce o době, kdy jsme ji vytvořili nebo kdy jsme ji dále rozvíjeli atd. Chceme jen naznačit, že v takovém případě nemá onen předmět, který uskutečňuje naši představu, žádnou skutečnost. Kdo říká, že strašidla nejsou skutečností, ale jen fantazií, nepopírá tím ani v nejmenším skutečnost naší představy o strašidlech, nýbrž pouze říká, že tato představa neodpovídá žádnému skutečnému předmětu. Jako je však nepochybné, že každá představa a rovněž každý pocit, touha a rozhodnutí vůle jsou něčím skutečným, tak stejně jisté je také to, že tyto skutečnosti nepatří do třídy takzvaných substancí, nýbrž jsou to mnohem spíše jen adherence nebo, pokud vznikají a pomíjejí jako u nás lidí, jsou to proměny. Žádná představa nemůže zjevně existovat, aniž by tu byl někdo, v jehož mysli se odehrává; rovněž i každý pocit předpokládá osobu, která je jeho nositelem atd.

Podle předchozího musí tedy existovat také jedna či více substancí, k nimž se tyto naše představy, pocity atd. vztahují – jako k předmětu, na jehož základě vlastně existují. – Tento předmět je tím, co nazýváme svým Já v nejpřesnějším slova smyslu, a co také označujeme výrazy naše duše a náš duch. A v tomto významu je rovněž nepochybné, že každý z nás, stejně jako má mnoho myšlenek, pocitů a podobně, tak má i duši. Už je rovněž jasné, že tato duše v nás není adherence, nýbrž je jen jedním z obojího, buď je jedinečná, nebo je souhrnem několika substancí. Zato dosud není jasno v tom, o který z uvedených případů se jedná, a dokonce ani není jisté, zdali rozhodnutí, že jde o jednotlivou substanci nebo souhrn několika substancí, kterými se v nás přebývající duše projevuje, je platné i v každém jiném časovém okamžiku.

   
 

Při velmi povrchním pozorování bychom možná došli k názoru, že myšlenky, pocity, přání a projevy vůle, které člověk má, se u něho objevují bez jeho přičinění, jako se u květiny projevuje vůně, barva a ostatní jevy, které ke květině náležejí. Ale u květiny se brzy ukáže, že není jedinou substancí, nýbrž souhrnem nesmírného množství substancí, kterým je třeba přiřazovat její vůni, barvu a další podobné jevy. Ani jediná prostá částečka nemá barvu či vůni sama pro sebe, tyto projevy vznikají na květině jen ve spojení více částí. To vede velmi přirozeně k otázce, zdali není také naše Já, onen předmět, jemuž vlastně náleží naše myšlení, pocity atd., složením několika substancí! Podle výše uvedeného vysvětlení nelze tuto otázku v žádném případě zaměňovat s otázkou, kolik substancí a které to jsou, jež patří k utváření našich myšlenek, pocitů, přání a rozhodování! Skutečnost, že k posledně uvedené substanci je jich zapotřebí více, je samozřejmě nepochybná. Nemohl bych si utvořit představu o fialce, kdyby žádná taková květina neexistovala, kdybych neměl oči, čich, prsty a další orgány, na něž fialka působí, takže ve mně pomalu vytvoří onu představu o sobě samé. Smysl naší otázky je pouze ten, zdali máme předmět, ke kterému se vlastně upínají naše představy, pocity, přání a rozhodnutí, ve kterém se uskutečňujíexistují, chápat jako souhrn více substancí nebo jako jednu jedinou substanci!

Pro zodpovězení této, jak se domnívám nyní dostatečně definované otázky, začněme poznámkou, že předmět, ve kterém vlastně dochází k určité změně, je celkově jednodušší než souhrn všech věcí, které k uskutečnění této změny patří. K uskutečnění je totiž nutný nejen předmět sám, ale jsou to ještě i předměty, které na něho působí. A tak je tomu i s naší duší. Již podle toho, co jsme dříve poznamenali, nepatří všechny věci, které jsou zapotřebí, aby v nás vyvolaly naše myšlenky, pocity, přání a rozhodnutí, také ke zmíněnému Něčemu, v čemž se tyto změny skutečně odehrávají, tedy k naší duši.

Některé úvahy ukazují, že ani souhrn všech substancí, z nichž se skládá naše tělo, nepatří k našemu Já. Zkušenost totiž učí, že bychom mohli dokonce najednou ztratit mnoho částí našeho těla a další postupně, aniž by naše Já přestalo být tím, čím je, aniž by s těmito částmi pominula i schopnost opakovat nyní právě ty představy, které jsme měli dříve. To všechno by muselo být nemožné, pokud by myšlení, pocity atd. byly změnami, které se odehrávají v těchto částech samostatně. Když jsem tedy například již sám na sobě zakusil, že ať nechám své vlasy na hlavě růst, nebo se ostříhám, neruší to mé myšlenky, právem usuzuji, že se toto myšlení neodehrává v mých vlasech. Když jsem viděl lidi, kteří ztratili značné části svého těla, například ruce či nohy, a přesto jsou schopni přemýšlet jako já, musím uznat, že se myšlenky neuskutečňují ani v těchto údech.

Avšak právě tak málo se toho uskutečňuje i ve smyslových orgánech. Neboť jakkoli je pravdou, že kdybych neměl oči, nenabyl bych nikdy představ o barvách, které nyní mám, že bez uší bych si nemohl vytvořit představy o tónech atd., přesto se domnívám, že lidé, u nichž došlo ke zničení některého z těchto orgánů, si své představy nejen vůbec uchovali, ale že si dokonce dokážou takové představy, kdysi vytvořené jen pomocí těchto orgánů, nyní i bez nich libovolně obnovovat a opakovat. I člověk, který oslepl, si může ve vzpomínkách představit krásné barvy, které viděl, když měl ještě zrak; a člověk stižený ohluchnutím si může ještě nyní vybavit tóny, které kdysi obveselovaly jeho sluch. Tyto zkušenosti dostatečně dokazují, že ani oči, ani uši, ani žádný z oněch nástrojů, které nazýváme smyslovými orgány, nejsou skutečným sídlem zmíněných představ a pocitů, které jejich prostřednictvím nabýváme.

Za mnohem nepostradatelnější než smyslové orgány by při myšlení mohl být považován náš mozek; a přesto nás zkušenost učí, že lidé pozbyli náhodou či nemocí tu jednu, jindy jinou část mozku a stejně nebyli zbaveni své schopnosti myslet. Musíme tedy usuzovat, že ani mozek není onou částí těla, ve které se myšlení uskutečňuje.

 

Jestliže je nadále správné, jak nás ujišťují fyziologové, že v našem těle není jediný úd, který by se po deseti letech ještě skládal ze stejných částí či substancí, jako na počátku, je těžké pochopit možnost, jak bychom si mohli při tak neustálé výměně částí našeho těla uchovat vědomí identity, tj. zpětnou vzpomínku na naše dřívější osudy a činy, pokud by to byly samy tyto části, v nichž by se všechno vědomí odehrávalo. Neboť pokud ne já, ale někdo jiný cosi viděl či vnímal, tak by mohl snad on, nikoli já, být schopen si na to vzpomenout.

Kdo by chtěl prohlašovat naši duši za složeninu více substancí, musel by přijmout, že se naše myšlení, pocity, přání a vůle odehrávají v jednom celku, který je složen z více substancí. Můžeme-li dostatečně ukázat nesrovnalost takovéto domněnky, je jednoduchost naší duše prokázána. Než toho však budeme schopni, je nutné přesněji rozlišit mnohé významy, ve kterých se obvykle o nějakém složeném předmětu říká, že mu přináleží určitý stav či změna, nebo že se to v něm odehrává. Troufám si k tomu uvést čtyři následující poznámky.

Často se odvažujeme přiřazovat celku určitou vlastnost nebo změnu, i když je v zásadě obsažena jen v jedné části nebo v malém počtu částí téhož, či se jen v nepatrné části onoho celku uskutečňuje. Tak říkáme, že nějaké město vyhořelo, i když k požáru došlo jen v jednom či jen v několika domech. Rovněž říkáme o celém člověku, že je laskavý nebo že se změnil a že se z lakomce stal marnotratníkem, byť by to vlastně mohlo být řečeno jen o duši tohoto člověka a ne o jeho těle, rukách či nohách.

Ve druhém významu často přisuzujeme celku určitý stav nebo změnu, která se vlastně již odehrává v každé jednotlivé části, takže pak není v celku obsažena jednou, ale mnohonásobně. Tak říkáme o nějaké výpravě, že urazila cestu tolika a tolika mílí, i když vlastně tuto trasu absolvoval každý jednotlivý člen skupiny, takže udávaný pohyb je změnou, která je v celku, jemuž ji přisuzujeme, obsažena ne jednou, ale mnohonásobně. Ve stejném významu se například říká o Římanech, že měli válečnického ducha. – Oba dosud pojednané významy jsou tedy nevhodné.

Ve třetím významu, kterému již nemůžeme vytýkat nevhodnost, přikládáme celku stav či změnu, které nejsou ve skutečnosti ničím jiným než sumou oněch stavů nebo změn, jež jsou spjaty s jednotlivými částmi tvořícími celek. V tomto smyslu říkáme o herecké společnosti, která se jako celek účastnila provedení určitého divadelního představení, že společnost dávala tento kus. Neboť zde přikládáme celku herecké společnosti určitý akt, provedení oné divadelní hry, jež se skutečně neodehrál nijak jinak, než jako suma změn, které proběhly v každé jednotlivé části celku, prostřednictvím každého jednotlivého herce; právě tím, že každý hrál jen svou roli, vzniklo ze sjednocení všech celé představení.

Nakonec uvedeme pouhé poměry, které panují mezi částmi celku – stavy tohoto celku a změny, které se odehrávají pouze v těchto poměrech – změny celku samého. Tak připočítáváme ke stavům zahrady, že všechny její stromy stojí v pravidelných odstupech; a když nechá zahradník stromy vykopat a uspořádat jinak, říkáme, že změnil zahradu.

Kdo by tedy také chtěl prohlásit naše Já za něco složeného, a to z důvodu, že o našich myšlenkách, pocitech, přáních a rozhodnutích tvrdí, že se odehrávají v celku složeném z více substancí, mohl by to tvrdit jen v jednom z těchto čtyř významů.

Toliko ten první zde nenajde vhodné použití. Neboť kdo by výše uvedené děje chtěl přisuzovat jen takové bytosti, která je složena z více substancí, jak dalece nechá nerozhodnuto, zdali se změny odehrávají v celku samém nebo jen v jedné jednotlivé části téhož, když nechává právě tak nerozhodnuto, o co se jedná, když jde o potvrzení či popření jednoduchosti duše. Kdo tvrdí, že duše je jednoduchá, činí to jen potud, jakmile chápe pod pojmem duše ono pouhé něco v nás, v čem se vlastně odehrává naše myšlení, cítění, přání a vůle. Také ten, kdo chce jednoduchost duše popírat, musí rovněž setrvat právě u tohoto významu. Nazývá-li duší něco, o čemž nechává nerozhodnuto, zdali je to celek nebo vlastně jen nějaká část téhož, kdo v nás myslí atd., přiznáme mu bez váhání složenost duše, ale smíme si jen stěžovat, že zavedením nové a neúčelné definice pojmu kazí jedno z nejdůležitějších slov v objemu lidského vědění.

Stejně nevhodné by ale bylo, když by někdo přijal druhý význam výše citovaného obratu a chtěl by tím tvrdit, že naše myšlení, cítění, přání a vůle podobně přináležejí nějaké věci složené z více substancí, že i jednotlivé části, každá sama o sobě, myslí, cítí, mají svá přání a svou vůli, a to vždy zcela shodně, což připisujeme jejich souhrnu, to znamená duši samé. Takový člověk by nejen předpokládal to, co chtěl přece popřít, že už to Jednoduché myslí, pociťuje atd., ale nadto by i tvrdil, že všechny naše myšlenky, pocity, přání a rozhodnutí vůle a tak i veškeré naše konání se neodehrává jedenkrát, ale mnohonásobně; vlastně by učil, že se v jednom a tomtéž lidském těle nenachází jedna, nýbrž více duší, a to stejného druhu, že tyto duše, aniž by jedna věděla o existenci ostatních, stejně myslí, cítí, přejí si a chtějí a silou této vůle způsobují i ve vnějším světě všechny změny.

Dostáváme se k prozkoumání třetího významu, který lze oné větě přisoudit, že to, co v nás myslí, cítí, má touhy a vytváří úsudky, je složením více substancí. Je možné to totiž chápat také tak, že u zmíněných činností naší duše se v každé z mnoha částí, z nichž je složena, odehrávají změny, které ne jednotlivě, nýbrž jen ve společném sjednocení představují tu myšlenku, jindy pocit, přání či projev vůle; přibližně tak, jako z více rolí, do nichž může být rozloženo provedení divadelní hry, ne každá jednotlivě, ale všechny společně vytvářejí představení. – Zde je tedy snaha přikládat celku stav, který vlastně není ničím jiným, než souhrnem oněch stavů, které přináleží jeho jednotlivým částem; a změna, která by mu byla přikládána, je podle toho složena z množství změn, k nimž dochází v jeho jednotlivých částech. Nyní lze tedy snadno pochopit, že všechny stavy a změny, které by měly být v tomto smyslu celku přisuzovány, musí být rozložitelné do množství přinejmenším stejného počtu částí, z nichž je složen celek; a pokud to není ten případ, pokud je nějaký stav sám o sobě něčím jednoduchým, pokud se určitá změna skládá sice z mnoha sukcesivních, ale ne koexistujících částí, je zjevně neadekvátní v pojednávaném významu přikládat tuto změnu celku složenému z více částí.

Zbývá ještě prozkoumat, zdali není možné alespoň ve čtvrtém a posledním ze zde citovaných významů tvrdit, že činnosti, které připisujeme duši, se odehrávají v nějakém složeném celku. Zde je třeba předpokládat, že zmíněné činnosti by byly určitými poměry mezi jednotlivými částmi duše nebo spíše určitými změnami těchto poměrů.

Je zcela nepochybné, že myšlenky, pocity, přání a rozhodnutí potřebují ke svému vzniku existenci určitých vztahů či poměrů. Ano, můžeme jít ještě dále a říci, že právě zmíněné jevy v naší duši ze zmíněných vztahů nejen vznikají, nýbrž že se z nich i samy skládají; můžeme tvrdit, že myšlenky, přání a rozhodnutí nejsou v zásadě ničím jiným, než určitými formami vztahů. Neměla by ve skutečnosti každá myšlenka, která vyvstane v myslící bytosti, být spatřována jako určitý poměr, ve kterém se nachází myslící bytost k předmětům, k nimž se tato myšlenka vztahuje nebo které ji v bytosti vyvolaly? A není právě tak každé přání nebo rozhodnutí určitým poměrem mezi bytostí, v níž se nachází, a předměty, jichž se týká? – Avšak to není vůbec tím, co musíme prohlásit, když chceme popřít jednoduchost duše. Podle předem řečeného by každá myšlenka, pocit, přání nebo rozhodnutí neměly být určitým poměrem duše k jiným, mimo ni se nacházejícím předmětům, nýbrž tyto jevy by se měly vyskytovat v určitých vztazích, které mezi sebou mají jednotlivé substance, z nichž je složeno naše Já. A to je domněnka, která se jeví každému, kdo o ní bedlivě přemýšlí, jako nesrovnalost.

Když tedy chceme myšlení a ostatní činnosti naší duše stále prohlašovat jen za pouhé poměry, nezbývá nám nic jiného než říci, že pod těmito poměry chápeme účinky, jakými působí jedna část našeho Já na jinou a tím skutečné změny v substancích samých. I nadále je zde však otázka, zdali máme jednotlivou myšlenku, jednotlivý pocit vydávat za změnu, která se odehrává jen v jedné jednoduché části našeho Já, v jedné jediné substanci, nebo ho chápat jako změnu, která probíhá ve více částech a je tedy vlastně složena ze souhrnu mnoha současně probíhajících změn? Pokud učiníme prvně zmíněné, výslovně tím přiznáváme, že to, v čem se vlastně odehrává naše myšlení a cítění, tedy to, co si zaslouží označení duše, je jen něčím jednoduchým. Pokud se rozhodneme pro druhou možnost, pak tvrdíme, že ne jedna jediná ze změn, ke kterým postupně dochází v jednotlivých částech duše jejich vzájemným působením, samostatně pozorována, ale všechny, sjednoceny v celku, vytvářejí tu myšlenku, jindy pocit, přání či rozhodnutí; jinými slovy, vracíme se zase zpět k tvrzení, které jsme již dříve prozkoumali a pro jeho nesprávnost ho opustili.

Ať se tedy stále pokoušíme jakýmkoli způsobem ospravedlnit větu, že naše myšlení, city, přání a vůle se odehrávají v celku složeném z více substancí, narážíme pokaždé na určitý rozpor. Tím je prokázáno, že naše duše je ve smyslu, který jsme výše popsali, jen jednoduchou substancí.

Když pak i v oněch případech, kdybychom ještě nejspíše mohli očekávat nějakou výjimku, potvrzují určité zkušenosti pravdivost pravidla, že se v lidském těle žádná změna duší neodehrává, smíme s plnou důvěrou vyslovit názor, že každý z nás mnoha, kdo nosíme jméno člověk, vlastníme po dobu našeho pozemského života duši, která nejenže setrvává jednoduchá a nedělitelná, ale také trvale stále jedna a tatáž.

Naše důvěra v tyto pravdy bude jistě významně posílena, když uvážíme, že totéž tvrdí již po staletí největší učenci, a to z téměř stejných důvodů, které zde byly uvedeny. Neboť v mnoha důkazech, které byly v minulosti použity pro jednoduchost a identitu podstaty naší duše, bylo již vysloveno vše, co bylo zde řečeno; a autor může nanejvýš doufat, že by se mu mohlo tu a tam podařit vysvětlit tuto záležitost zřetelněji. Když i nejdůkladnější badatelé odedávna nacházeli rozpor v předpokladu, že určitý složený celek si může něco představovat, něco pociťovat; když tak shodně učili, že to není naše tělo, nic viditelného, nic z částí složeného, nýbrž jen jedna jediná a stále táž substance v nás, která myslí, cítí, přeje si a jedná; tak bychom mohli věřit, že to musí být pravda, byť i důvody, kterými tito učenci své tvrzení podporují, byly mnohem méně jednoznačné, než ve skutečnosti jsou.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .