Girolamo Savonarola

 

02. 05. 2020

Beletrizovaný životopis italského náboženského a politického reformátora, působícího ve Florencii na sklonku 15. století.


Théophile Geisendorf-Des Gouttes, 1943
české vydání STEFANOS, 2020
vázaná brožura, 12 × 19 cm, 192 stran

 

Titul je zatím k dispozici jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za cenu 138 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

K A P I T O L A

1

Sám uprostřed lidí

 

P R O L O G

„Hej, Girolamo! Co se ti to pořád honí hlavou? Chceš snad od všech lidí utéct? Per Dio, jsi zakaboněný, tváříš se jak na pohřbu! Proč nejdeš s námi před knížecí palác trochu se povyrazit? Nezapomeň, že mladí jsme jen jednou!“

Tak promluvil světlovlasý mladík v třpytivém kabátci a barevných střevících, jež byly znaky příslušnosti k bratrstvu svatého Jiří.

Jeho vrstevník, jemuž výzva patřila, pomalu a zamyšleně odpověděl: „Nic z toho, co mi nabízíš, mě neláká. Všechny ty marnosti ti rád přenechám. Toužím po docela jiných věcech. Nepřemlouvej mne…“

„Jak chceš, smutný blázínku. Zůstaň u svých hlubokomyslností a přeříkávej si ty své otčenáše. Pamatuj ale, že chi fa l’angelo fa la bestia (Kdo ze sebe dělá anděla, dělá bestii).“

Oba mladíci opustili univerzitní dvůr, ulicí Scienze zamířili každý do jiné čtvrti starobylého knížecího města; jeden pospíchal na populární veselici Arme di San Giorgio, druhý se vydal k městským hradbám, oblíbenému místu, kde mohl být sám a nerušeně snít.1

 

D Ě T S T V Í   A   M L Á D Í   V E   S K R O M N O S T I

Měl snad Girolamo sklon k samotářství, který brzy přerostl v mizantropii, jak naznačuje jeden význačný současný autor? Je to možné. Stejně tak nelze vyloučit, že jeho málo společenská povaha souvisela s jeho tělesnou konstitucí. „Byl nápadně ošklivý, až odpudivý“ (řečeno slovy Marcela Briona). Ničím takovým se ale nedá vysvětlit jeho neúnavná studijní píle a touha po řeholním životě.

Girolamovi bylo souzeno nést dvojí dědičnou zátěž, tělesnou i morální. Po svém otci, Nicolasovi Savonarolovi, člověku průměrnému a bez elánu, zdědil nízké čelo a tlusté rty; po matce Eleně, rozené Buonaccortsi, ženě srdečné a jasného úsudku, mu zůstal orlí nos, vystupující brada a obzvlášť tmavé oči, z nichž někdy jako by šlehal plamen.

Girolamo Savonarola se narodil ve Ferraře 21. září 1452 jako třetí syn do měšťanské rodiny původem z Padovy, bohatší na děti než na peníze (Girolamo měl celkem pět sourozenců) a toužící po zisku šlechtického titulu. Jeho otec byl nepříliš úspěšný obchodník, děd z otcovy strany byl univerzitní profesor a osobní lékař vévody Nikolase d’Este, vládce nad rozsáhlým územím v severní Itálii. Vnuk Girolamo, projevující živý zájem o duchovní záležitosti, byl podle svého předka předurčen k umění, které proslavilo Hippokrata a Galéna a nyní mělo pozdvihnout prestiž rodiny, což se nedalo očekávat od Girolamových méně nadaných a pilných bratrů.

Až do svých šestnácti let Girolamo, dítě vážné a soustředěné, rodinné očekávání splňoval. Více než lékařství jej však přitahovala filosofie. Byl plachý, přirozeně inteligentní, neustále ponořený do knih, nevyhledávající společnost svých vrstevníků. Ke světu a jeho rozkoším měl vztah rezervovaný a rád rozjímal v tichu kostelů nebo v klidu polí.

Ferrara, ležící v rovině protékané Pádem, je obklopena úrodnými poli, na nichž se daří obilí a kukuřici. Z nížiny se zvedají svahy s vinicemi a vzrostlými stromy. Krajinu protkávají stezky umožňující dlouhé procházky, které si samotářský mladík oblíbil. Kromě knihy přírody jej fascinovala ještě jedna kniha: Bible. V ní jeho vyvinutá obraznost a srdce lačnící po pravé skutečnosti nacházely pramen živé vody.

Když zemřel stařec, který vnukovi předal svou zbožnost a touhu po vědění, nastoupil Girolamo na vyšší studia. Univerzita ve Ferraře sice nedosahovala věhlasu starobylé a slavné sousedky v Boloni, schopné učitele však nepostrádala. Suché scholastické spekulace a rozhádanost profesorského sboru však brzy mladého studenta zklamaly, až znechutily. K jeho rozpoložení přispěly i zdravotní potíže, a tak Girolamo přednášky z filosofie a věd přestal navštěvovat.

Radili mu, aby rozptýlil své chmury zábavou. Příležitostí k tomu bylo dost; vládnoucí rodina Borso d’Este ráda pořádala velkolepé slavnosti, o nichž se mluvilo i daleko od Ferrary. Toto město se širokými ulicemi, lemovanými proslulými paláci, jako byl Diamantový dům nebo Ariostův Paradis, si zakládalo na pověsti ohniska kultury a elegance a nabízelo mládeži spoustu příležitostí k povyražení. Dějištěm rafinovaných zábav knížecího dvora byl letohrádek s příznačným názvem Schifanoia, neboli „útěk z nudy“. Příbuzní dovedli Girolama na knížecí dvůr, aby tam přišel na jiné myšlenky, ale on pohoršen rozmařilostí a hýřivým luxusem, jehož byl svědkem, odešel a už se tam nevrátil. Nešikovný a plachý, měl jen málo přátel a netoužil po společných prožitcích.

Jeho jedinou vášní byla hudba, jeho věrnou společnicí loutna. V tomto věku se však probouzí srdce, a nebylo-li doposud rozptylováno, vykazují jeho city netušenou sílu. Bez přípravy objevil samotářský hoch v sobě touhu po sblížení, dokonce přímo něhu.

Dodnes se ve Ferraře zachoval patrový dům z červených cihel, Casa Savonarola, Girolamův domov. Odtud jednoho dne zahlédl dívku kráčející na protější straně ulice. Od služebných se dozvěděl její jméno i původ. Byla to Laodamia, nemanželská dcera knížete Roberta ze slavného rodu Strozziů, jenž nalezl ve Ferraře azyl po vypovězení z Florencie. Dívka v rozkvětu svých sedmnácti let jej zaujala. Letmé pohledy a úsměvy brzy doplnila slova, zanedlouho se nepraktický a do sebe uzavřený student vášnivě zamiloval. Zdálo se, že jeho cit je opětován. Girolamo, mladý muž nikdy neskrývající to, co cítil jako správné, se rozhodl vyznat půvabné cizince lásku. Učinil tak jednoho jarního večera a sdělil jí úmysl dovést ji all’ altare (k oltáři). Odpověď byla nečekaná a krutá. Laodamia se s neskrývanou povýšeností Girolama zeptala, zda si vážně myslí, že by se dívka z urozeného rodu Strozziů mohla vdát za chudáka z rodiny tak ubohé, jako jsou Savonarolové. Nepříliš logicky, ale o to nahněvaněji, jí zhrzený milenec vmetl do tváře, že muž z počestné rodiny Savonarolů by se nikdy nemohl oženit s nemanželským bastardem. Girolamo prudce zavřel dvoukřídlé okno, z něhož před třemi měsíci poprvé spatřil krásnou Laodamii. Sen skončil.

 

V Ý H O S T   S V Ě T U

Změna v Girolamově kariéře jistě nebyla dána jeho fyzickou nepřitažlivostí, ani jedním z citových traumat. Mladíka odmrštila dívka, do které se zamiloval, a to ho zabolelo. Určující však byla vášeň mnohem trvalejší, která se v něm začala probouzet.

Jelikož ho neuspokojily ani vědy, ani láska, není snad jeho údělem jiná oblast? Hledat vnitřní pokoj, jak ho před ním hledali a nalezli Saul z Tarsu a svatý Augustin, to je jeho cesta! Spočinutí v Bohu však nastává až po mnoha těžkých bojích: lze si tedy představit, že v Girolamově duši spolu zápasily skleslost a naděje, záchvaty melancholie s chvílemi nezdolného elánu.

Jeho útočištěm byla kromě hudby také poezie. Své pocity vložil například do básně s příznačným názvem Úpadek světa:

 

Zůstává mi alespoň naděje,

že jednou v lepším světě uzříme ty,

jejichž duše zůstala hrdá

a jejichž vznešené úsilí je neslo k výšinám…

 

Současný stav světa však vroucímu úsilí po dosažení vyšších cílů nepřeje:

 

Questo mondo pien d’inganni,

pien di vizi e pien di fraude…

Takový je svět, plný klamu,

plný neřesti, plný podvodů…

 

vyjádřil se Girolamo básnickou formou u adolescentů oblíbenou. Lži, neřesti a podvody světa tepal i v traktátu nazvaném Pohrdnutí světem:

„Studujete filosofii a krásná umění? Tak to jste snílek! Žijete cudně a skromně? To jste hlupák! Jste zbožný? To jste určitě pokrytec. Věříte v Boha? Pak jste chudý duchem. Pěstujete dobročinnost? Tak to jste zženštilý! …“

Stále silněji pociťoval, že ti, kdo chtějí srdcem následovat svého Mistra, tichého a pokorného, musí se radikálně oddělit od těch, kdo se nechají unášet během světa. „V mé duši hořela touha po nebeské vlasti,“ napsal později. „Rozhodl jsem se naplno sloužit našemu Pánu Ježíši Kristu.“

Ve svém odhodlání se utvrdil, když roku 1474 vyslechl ve Faenze, malém romaňském městu, kázání jednoho augustiniánského mnicha. Kazatel přečetl biblický text, kde Bůh přikazuje Abrahamovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ Mladý muž vzal tuto výzvu za svou. Zatím sbíral odvahu oznámit svým blízkým, že se hodlá zříci světských starostí i radostí a přijmout duchovní povolání. Měl obavu, že je tím zarmoutí, že jeho mladší bratr těžce ponese ztrátu sourozenecké opory, sám přitom přijde o rodinné zázemí – to vše jej vedlo k tomu, že si své rozhodnutí zatím nechával pro sebe. Donna Elena, jeho matka, však vycítila, k čemu se schyluje. Jednoho večera, když Girolamo ve své komnatě hrál na loutnu a připojil k hudbě i zpěv, instinkt milující matky se projevil neomylně: „Můj synu,“ zvolala, „v tvém zpěvu slyším, jako by ses loučil.“

Druhý den, ve svátek Contrade, kdy Ferraru křižují vyzdobené jezdecké průvody a celé město slaví, zvony vyzvánějí a světla planou, se samozřejmě i rodina Savonarolů připojila k jásajícímu davu… Jen Girolamo zůstal doma a pak se vytratil, aniž by ohlásil kam.

 

D Ů V O D Y   O D C H O D U

Teprve po třech dnech přišel dopis. Byl odeslán z Boloně, kam se mladý muž vypravil pěšky, aby v dominikánském klášteře požádal o přijetí do noviciátu.

„…Drahý a vážený otče,“ napsal, „vím, že svým odchodem jsem vám způsobil velikou bolest; vím, že jsem vás zranil, když jsem od vás odešel tak utajeně, dá se říci, že utekl; zármutek a beznaděj při představě, že vás opouštím, mne však sužovaly tak silně, že kdybych je ještě před svým odchodem na sebe prozradil, mé srdce by to zlomilo a nebyl bych schopen vykonat, co jsem vykonat měl.“

Toto vyznání svědčí spíše o citlivé duši než o tvrdé, nesmlouvavé povaze, kterou mu někteří přisuzují. Girolamo se jednoduše rozhodl uposlechnout výzvu, jež pro něj byla silnější motivací než výčitky svědomí, které jej sužovaly. „Důvody, pro které vstupuji do kláštera, jsou tyto: skličující ubohost světa, nepravost mezi lidmi, žádostivost, cizoložství, loupeže, pýcha, modlářství, děsivá rouhání, jež tak zkazila svět, že nelze najít nikoho, kdo by činil dobré… Rozhodl jsem se žít jako rozumná bytost a ne jako zvíře mezi vepři“ (někteří překládají: jako kráva mezi prasaty). „Nedokázal jsem už dále snášet špatnosti zaslepeného lidu. To mi v tomto světě působí bolest největší…“

Takové rozhodnutí určitě není únikem, natož projevem zbabělosti. Hříchům svých bratří chce čelit tento již dospělý mladý muž (bylo mu právě dvacet dva let), který vyznává, že se cítí povolán k nápravě poměrů skrze modlitbu a čin. „Náš Pán se milostivě rozhodl, že z vašeho syna učiní jednoho ze svých rytířů. Není to snad, můj drahý otče, veliká čest, mít syna ve službách Ježíše Krista? …“2

Navzdory své oddanosti nebi nezapomíná na ty, kterým dluží všechno: „Zbývá mi jen poprosit vás, abyste utěšil mou matku a pečoval i za mne o mé sourozence. Vroucně prosím vás oba, neodepřete mi své požehnání; nikdy se nepřestanu vroucně modlit za spásu vašich duší…“

V rukopise „zastrčeném za knihami u okna“, jak prozradil v dopise otci, se Girolamo svěřuje se svým pohledem na svět i se svým odhodláním. Města, která poznal, přirovnává k Sodomě a Gomoře a zoufá si nad nimi. „Není člověka spravedlivého, není ani jednoho! Snad jen malé děti a ženy z chudých poměrů nás ještě mohou něčemu naučit, jen na nich je patrný alespoň stín nevinnosti… Dobří lidé jsou utiskováni a náš národ je dnes podobný Egypťanům, držícím Boží lid v otroctví. Neúroda, záplavy, nemoci a jiná podobná znamení ohlašují budoucí pohromy a Boží soud… Otevři, Pane, otevři zase průchod vodami Rudého moře, nechť všechny bezbožníky pohltí vlny hněvu! …“

Girolamo se oddělil od běžného života lidské společnosti, neboť svět mu připadl veskrze zkažený. Ještě se ale necítil být povolán do role Božího mstitele. Avšak pocit hořkosti, který často mívají citliví mladí lidé zklamaní z běhu světa, do jeho mysli pronikl a silně ji ovlivňoval.

Girolamův otec Nicolas se sice podvolil osudu, ale aspirace svého syna nechápal a náhlost jeho odchodu ho zamrzela. K traktátu Pohrdnutí světem, který mu zmizelý syn odkázal, připojil několik poznámek: „Takováto napomenutí zanechal jako útěchu mně, svému otci…“ Potřeby a směřování duše jeho syna, uchvácené ideálem, mu zůstaly cizí. K datu Girolamova narození 21. září 1452 připsal pečlivě datum 25. dubna 1475, tedy konec jeho života v rodině.

Matka Elena celá léta oplakávala ztrátu syna a z jeho odchodu obviňovala i sebe. U pouhých pocitů bezútěšné ztráty však Girolamovi rodiče nezůstali, nýbrž psali mu vyčítavé dopisy. Až jednoho dne, snad z obavy, že by jeho odhodlaností k duchovnímu povolání přece jen mohli otřást, odpověděl jasně a nekompromisně:

„Jste slepí! Proč pláčete, proč lamentujete? Měli byste spolu se mnou jásat, ale místo toho mne trápíte. Co říci k projevům vašeho smutku, než že jste se stali mými nepřáteli! … Slovy Písem vás žádám: Odstupte od mne, činitelé nepravosti! … Discedite a me omnes qui operamini iniquitatem…

 

 

 

K A P I T O L A

2

Sedm let na poušti

 

H O R L I V Ý   N O V I C

Girolamo se začal pomalu odpoutávat od prostředí, ve kterém vyrostl, až se jednoho dne odhodlal rodinné vazby zpřetrhat definitivně. Duchovní povolání, pro které se rozhodl, by mohl realizovat i ve Ferraře, v klášteře Bratří kazatelů, zasvěcenému Panně Marii Andělské. Usoudil však, že rodné město, kde žijí jeho příbuzní, by mu narušovalo klid, po němž jeho duše toužila. Odešel proto do Boloni.

Toto město je spojeno s postavou svatého Dominika, rozhodného bojovníka proti herezím a zakladatele řádu Bratří kazatelů, který přijal jeho jméno. Zemřel zde půl druhého století před Girolamovým příchodem, jeho ostatky byly uloženy do zdobného sarkofágu vytvořeného Nicolou Pisanem a umístěny do baziliky pojmenované později San Domenico. Lze se domnívat, že asketismus, kazatelské umění a horlivost hraničící někdy s krutostí, jimiž vynikal energický Španěl Domingo de Guzmán, přitahovaly i po svatosti dychtícího mladého muže z Ferrary.

Konvent v Boloni patřil mezi dominikánskými kláštery k těm nejproslulejším. Pod pevným a osvíceným vedením nabízel zájemcům čtyřletý studijní cyklus (dva roky logiky a dva svobodných věd), zacílený na seznámení s Aristotelovou metafyzikou a tomistickou teologií. Výuka výkladu biblických textů byla svěřena lektorovi Písem svatých, hlavnímu pečovateli o duchovní život, zvanému lector principalis, jemuž asistovali pomocníci, zvaní baccalarii. V té době byl hlavním lektorem bratr Vincent Bandelli, budoucí generál řádu.

Girolamo intuitivně rozpoznal, že ohlížet se zpět, byť jen na chvíli, by mohlo narušit jeho odhodlání k životu v kázni a odříkání, a tvrdá pravidla noviciátu tudíž přijal za svá bez zaváhání: přece je samozřejmé, že kdo se chce odevzdat Bohu, musí se osvobodit od žádostí těla, krotit v sobě pýchu a nikdy nesmí zahálet.

   
 

Málokterý začátečník vykazoval takové odhodlání. Na základě svého předchozího univerzitního studia byl Fra Hieronymo – tak jej jeho okolí začalo nazývat – přijat jako novizio clerico, kandidát na kněze. Girolamo se ale svým již nabytým vzděláním nepyšnil; jeho zálibou bylo pokořovat se a umrtvovat. Neštítil se žádné práce, ani té nejšpinavější. Lenosti a sebelásce čelil tím, že obsluhoval bratry u stolu, umýval jim nohy, uklízel luoghi secreti, výkaly; všechny služby, jimiž byl jako nově příchozí povinován, konal bez odporu a zdálo se, že i s radostí.

V noci spal jen čtyři hodiny, jeho lůžkem byla rákosová rohož nebo hrubý slamník, v létě i v zimě se přikrýval ovčí kůží. Jeho prodřené roucho připomínalo žebrácké šaty. Oprošťováním, tak to cítil, přináší dar svého bytí, své vůle, svého života prostřednictvím svých nadřízených samému Bohu. Brzy následkem postů a tvrdého odříkání zhubnul natolik, že byl pouhá „duše pod kutnou“, jak to vystihl jeden jeho krajan3. Nadřízení se pokoušeli jeho horlivost mírnit, ale bezvýsledně. Girolamo nepřestal podrobovat své tělo tvrdé kázni.

Kdo není ochoten uznat pohnutky duše, jež se rozhodla sebe samu takto zušlechtit, ten pak dokáže zpochybnit či zcela převrátit neofytův elán, jak to učinil M. Brion:

„Byl posedlý neukojitelnou touhou po absolutní dokonalosti. Nestačí mu modlit se, studovat a umrtvovat tělo jako jiní řeholníci, on chce svou horlivostí všechny překonat. Tak jako se jiní dokážou opít slávou nebo vínem, on se opájel sebe pokořováním. Teprve když oděn do drásavého žíněného roucha, zesláblý hladem a krvácející z ran po sebebičování, padl na chladnou podlahu klášterní cely, pociťoval, že přichází nebeská útěcha – ne však v podobě andělů ovazujících mu rány, či vlídně mu kynoucích světců nebo Madony s božským dítětem; jeho jedinou útěchou jsou tragické vize Sodomy propadající zkáze, krvavého meče Božího hněvu… Zápisky z jeho horečnatých nočních vigilií jsou plné děsivých kleteb, vyhrožování Boží pomstou a brzkým koncem hříšného světa.“

Ovšem kdo u mladého dominikána nachází jen hrůzostrašné katastrofické motivy, ten zcela pominul, co ho utvářelo především. Savonarola bedlivě četl Písmo svaté, nořil se do hlubin archaických biblických textů, do příběhů o selhání a pádech vyvoleného lidu, nechával se proniknout varovnými invektivami proroků na adresu nevěrného lidu Staré smlouvy a nacházel také překvapivé analogie mezi poměry v izraelském či judském království a v Itálii přítomnosti.

Okraje stránek jeho Bible se postupně pokrývají drobným písmem poznámek a v něm samém přibývá zaujetí starozákonními proroky. Amos, povolaný k vyřizování Božích soudů od stád skotu, nebo Izajáš uvedený do prorockého úřadu popálením rtů žhavým uhlem, mu nejsou jen pronašeči výroků, ale též trestající metlou v ruce Nejvyššího. V Savonarolově krátké kariéře veřejně činného kazatele mnoho stop ukazuje na Bibli jako na jeho hlavní inspirační zdroj.

 

Z Á K L A D Y   V Í R Y

Písmo svaté studoval Savonarola s velikou pílí, nemohl ale docela pominout též antické filosofy a jejich uznávané komentátory. Studiem Aristotela a Platóna, ve středověkých vzdělávacích institucích oblíbeným, výslovně neopovrhoval. Brzy ale nabyl dojmu, že jeho současníci si přizpůsobují křesťanské pravdy tak, aby byly slučitelné s naukami pohanské antiky. Rozhodl se proto obejít bez filosofie pohanů a jejich falešného vědění a vystavit se cele světlu Zjevení.

Bůh, strůjce světa a jeho vládce, též ale otec všech lidí a jejich vykupitel, se dává člověku poznat v hovorech duše s ním. Napsal: „Kdo se modlí, nechť Boha oslovuje, jako by byl zcela blízko, neboť Bůh je sice všude, ale nejvíce v duši spravedlivého. Proto ho nehledejme na zemi, ani v nebi či někde jinde: nacházejme ho v našem vlastním srdci…“

Savonarolovo věroučné minimum lze shrnout přibližně takto: Boží svatost na jedné straně, zkažená přirozenost člověka na straně druhé jsou dvě mohutnosti, které se v dějinách míjely i střetávaly, až se v určený čas setkaly v synu Božím a pravém člověku Ježíši Kristu. Při setkání božství s lidstvím se ukázala děsivá moc hříchu, ale také a hlavně nezbytnost vykoupení. V Kristu se Bůh stal člověkem, aby mohl trpět – a zůstal Bohem, aby mohl spasit. Je tedy nutné nenávidět hřích, který nás od Otce a Syna odděluje, zvláště pak hřích zahnízděný uvnitř církve, jenž tělo Kristovo nenapravitelně kazí. Svědek Ježíše Krista musí bojovat proti zlu ze všech sil a přivést hříšníky k tomu, aby přijali Boha jako svého Pána a Spasitele.

Savonarola mnohokrát při různých příležitostech svými překvapivými formulacemi i činy prokázal, že jeho teologické myšlení se osvobodilo od svázanosti scholastikou a našlo východisko v důkladné znalosti Písem svatých. Srovnáme-li je s učením reformátorů 16. století, zjistíme, že mladý dominikán z Boloni byl předchůdcem jejich úsilí o zbožnost, postavenou na přímém osobním vztahu k Bohu. Takováto zbožnost už ze své podstaty otřásá institucionální stavbou tradičního pojetí víry. Kdo se jí oddá, ten se dříve či později dostane do konfliktu s církevní autoritou, zvláště pak s papežským absolutismem.

 

Ř E Č N I C K Ý   U Č E Ň

Vyjádřit a šířit silné myšlenky, jejichž obsah a dosah nadřízené mladého mnicha zatím nijak nezneklidňoval, k tomu bylo třeba osvojit si řečnickou dovednost. Boloňští dominikáni, bojovní kazatelé – Domini Canes, psi Páně – měli v programu oslavovat Boha věděním a výmluvností. Z bývalého ferrarského studenta chtěli vychovat jednoho ze svých vyhlášených řečníků. Od chvíle, kdy Fra Girolamo vstoupil do kláštera a v roce 1476 složil řeholní sliby, věnoval se nejen duchovním cvičením, ale též studiu kazatelské rétoriky. Nezdálo se však, že by právě v něm vyrůstal kazatel, jenž by pověsti dominikánů dokázal dodat ještě většího lesku…

Kazatele Savonarolu lze snadno karikovat, například takto:

„…Konečně bude moci kázat, spouštět na lidi hromy a blesky… Konečně uvidí vyděšené posluchače, jak sklánějí hlavy, když jim líčí katastrofy, které brzy přijdou, když je děsí koncem světa a věčnými hrůzami pekla. To bude jeho velká pomsta za život, který mu byl doposud odepřen. Tento člověk, považovaný za nicotného a směšného, o nějž ženy a společnost neměly zájem, je uvidí, jak se před ním koří a třesou, neboť jeho ústy mluví Bůh…“4

Vyložit uposlechnutí pokynu, jenž byl kdysi dán prorokovi shůry: „Jdi, nemlč a promluv“ jako surovou pomstu zraněné sebelásky, je nepatřičné a zlovolné.

Girolamovy řečnické začátky měly k úspěchu daleko: výslovnost nepřesná, mluva trhaná, přednes monotónní, gesta mimoběžná. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se v něm rodil budoucí mistr slova.

Vědom si svých nedostatků, vytrvale pracuje na zesílení hlasu, studuje gesta, upravuje celkové vystupování. Jeho univerzitní učitel mu vystavil vysvědčení, že „kdyby k dobře zvládnuté filosofii a teologii ještě přidal rétoriku, byl by hoden věčné chvály“. Rétorické figury jej ale odpuzují, světská elegance projevu se příčí jeho povaze. Se svým učitelem se rozejde a sdělí mu, že pouze Bible promlouvá k jeho srdci a jeho ctižádostí je vykládat ji jednoduše. Jeho oblíbenými biblickými pasážemi se staly varovné výroky proroků a extatické vize Apokalypsy. Těm dával přednost před kazatelskou něhou apoštola Jana či argumentacemi apoštola Pavla. Možná jej odradilo povinné poslouchání profesorských pyšných přednášek, možná to způsobila jeho přecitlivělost a příliš namáhaná vůle, že navzdory svým talentům a upřímné zbožnosti se mladý bratr kazatel mistrem svého oboru nestal.

V mluveném slově za svými kolegy zaostával. Vynikal ale nad nimi obrazotvorností, opravdovostí a hloubkou vnitřního života. V roce 1479, když mu bylo dvacet pět let, vybrali jej jeho představení, aby asistoval při výuce Písma svatého na univerzitě ve Ferraře.

Po dlouhé době zase spatří své rodné město, kde žijí jeho blízcí, které tehdy bez rozloučení opustil.

Příbytkem se mu stal klášter Panny Marie Andělské. Girolamovi se nabízela nejedna příležitost se shledat se svými příbuznými, neboť jeho matka o setkání vytrvale, ale marně usilovala. V příštích třech letech Girolamo i svým nejbližším předvede, že jeho rozhodnutí umřít vnějšímu světu je definitivní. S neutuchajícím zápalem se věnoval svým duchovním povinnostem.

Při jedné přednášce pro veřejnost si mohli Ferrarští poslechnout brilantního řečníka, bratra lektora Bandelliho. Ten je nadchl, zatímco Fra Hieronymo několika kázáními, která pronesl nejspíše v kostele San Domenico, očekávání publika zklamal. Posluchači nemilosrdně komentovali chabý výkon, jaký předvedl vnuk slavného dvorního lékaře Michela Savonaroly. Někdo i utrousil poznámku, že bratří z řádu kazatelů jsou na tom asi hodně zle, když posílají na kazatelnu řečníka tak mizerného…

Girolamo se hořce ptal sám sebe, zda předchozí čtyři roky, zanechání studia medicíny, utěk od rodiny a příprava na duchovní službu nebyly jediným velkým omylem. Do jeho duše vstoupila pochybnost.

 

O D V E T A

Díky jednomu nahodilému incidentu však zjistil, že v jeho nitru dřímá netušená odvaha a síla. Když byl jednou služebně vyslán do Mantovy, absolvoval část cesty plavbou po proudu řeky. Jako obvykle se chtěl ponořit do svých meditací, ale marně, ocitl se totiž na jedné lodi se skupinou vojáků, kteří nic nedbali na důstojnost osoby v mnišském hábitu. Jejich hlasité klení, výkřiky při hře v kostky, cinkot nádob při nalévání vína, opilecké řeči a popěvky, všechny tyto hříšné projevy bratra kazatele v jeho modlitebním úsilí nesnesitelně rušily. V jednu chvíli povstal a opilé ozbrojence pokáral.

Vyhublá tvář, kostnaté tělo a blesky v jeho očích, to vše jistě k neočekávanému efektu jeho vystoupení přispělo. Rozhodující však byl jeho hlas, silný a děsivý. Jeho stručné, adresné a útočné kázání zapůsobilo: jedenáct rouhačů padlo na kolena a prosilo o odpuštění. Poprvé v životě Girolamo zažil, že jeho přímá a úderná řeč přináší plody. Oproštěn od ctižádosti stát se úspěšným chrámovým kazatelem, cítil se jako prorok, jehož hlas na poušti není do větru, nýbrž promlouvá k lidským srdcím. Rétorické krasořečnění a citace filosofů definitivně odvrhl.

Ostatně doba vzletným řečnickým projevům nepřála. Itálii sužovala válka. Hrůzu šířily ozbrojené tlupy Svatého stolce, které musely obstarat apanáž četným levobočkům a synovcům Sixta IV. Tento původně františkánský mnich si prý své zvolení papežem koupil za sto tisíc dukátů. Nechal připravit o hlavu Lorenza Oddona Colonnu, ač mu před tím slíbil milost. Nedbal pravidel církevní kázně a zvláště cynicky porušoval závazek zdrženlivosti.

V roce 1482 byla Ferrara zneklidněna výhrůžkami ze strany Benátské republiky, která dala najevo úmysl potrestat ji za spojenectví s Florencií. V obavě, že by město mohlo být dobyto, podle dobových zvyklostí vypleněno a vypáleno, rozhodli se představení kláštera Panny Marie Andělské urychleně budovy vyklidit a mnichy rozptýlit do jiných klášterních zdí.

 

Z   F E R R A R Y   D O   F L O R E N C I E

Girolamo bez zarmoucení dal svému rodnému městu sbohem, aby se vrátil do Boloně. Jelikož politické nepokoje vypukly i tam, bylo rozhodnuto poslat jej do toskánské Florencie, kde dominikánský řád měl ve správě jeden ze svých hlavních klášterů, Convento San Marco.

Kontrast mezi rovinatým monotónním krajem při řece Pádu, na jejímž dolním toku leží Ferrara, a malebně kopcovitým Toskánskem nutně zaznamená i člověk, který doposud krásu přírody do svých kontemplací nezahrnoval.

Ferrara, jíž dodaly lesku vznešené rodiny, na prvním místě rod d’Este, byla především městskou pevností. Jádrem města obklopeného hradbami z červených cihel byl mohutný hrad čtvercového půdorysu ze stejného materiálu, chráněný vodními příkopy s padacími mosty, propojený obrannými ochozy se strážními věžemi. Obranný ráz města je v jeho architektuře patrný, například i ferrarský dóm, baziliku Cattedrale di San Giorgio, střeží dva mramoroví lvi…

Boloňa byla sídlem arcibiskupa a jedním ze čtyř center středověké vzdělanosti. Věže knížecích staveb, které opěvoval už Dante, široké ulice lemované arkádami, nepřehlédnutelná Loggia dei Mercanti v gotickém slohu a početné paláce dokládají, že v tomto městě se dařilo i obchodu a uměleckým řemeslům. Ovšem ani Ferrara, ani Boloňa nemohly co do pověsti a slávy konkurovat Florencii. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by Girolamovu změnu působiště ovlivnila pověst města s červenou lilií ve znaku. Šel tam, kam byl poslán, jak se na řádového bratra sluší.

Z úrodné emilské roviny přes průsmyky apeninského pohoří došel až do krajiny protékané vodami řeky Arno. Tam, ověnčena mírně se zvedajícími kopci, na nichž se daří myrtě, olivovníkům a cypřišům, jej vítala Florencie.

Florencie! Již samo jméno evokuje ve francouzštině omamné vůně rozkvetlé přírody, přičemž město květů v té době zažívalo též vrcholný rozkvět umění a literatury. Florencie byla kolébkou renesance a pak na dlouho dějištěm jejích největších a nejskvělejších projevů. Stala se však též místem, kde se duch doby střetl s duchem jednoho muže, který na svém růstu tvrdě pracoval, až vyzrál v osobnost jednolitou a pevnou.

Hned první Girolamův dojem byl, že toto město, obehnané pásem hradeb se zdobným cimbuřím a osmašedesáti strážními věžemi, je jiné než všechna města, která doposud poznal. Tato země zaslíbená, „nádoba světla“, jak ji popsal jeden její obdivovatel, „jako by byla utvořena přímo pro oko“.5 Lze pochybovat, že by tento náhled na Florencii sdílel i přísný dominikán. Cítil, že město, ve kterém nyní bude žít, raději pěstuje rozkoše, než naslouchá apoštolskému hlásání evangelia.

Není ale důvod upírat potomku dvorního lékaře schopnost vnímat harmonii stvořeného světa a dojmout se krásou.

Nejspíš i Girolamo byl pohnut, když z výšin Fiesole pozoroval, jak se z perleťové ranní mlhy vynořuje město na březích řeky jako božstvo ze studánky. A když přišel blíž, nemohl si nevšimnout obrazů na klidné vodě, kde se zrcadlila okrová barva fasád paláců, propojených čtyřmi monumentálními mosty, živými tepnami mezi říčními břehy. A sotva mohl jen lhostejně přehlédnout stylové stavby, citlivě mezi sebou propojené, nakadeřené světlou střešní krytinou, dokonale ladící s architektonickými skvosty, jako je Baptisterium San Giovanni nebo Giottova zvonice. Hymnus krásy, který tato díla geniálních stavitelů zpívají vnímavým lidem dodnes, nemohl nezaslechnout ani dominikán, ponořený do svých modliteb. A tolik tu bylo ještě jiných staveb, které svými masivními základy, mřížovanými okny, střílnami a věžemi ze žuly ohlašovaly světu úspěšnost a pýchu svých majitelů.

Možná musel i potlačit úzkost, když stál před Palazzo Vecchio (Starým palácem), stavbou mohutnou a obávanou, která byla svědkem zdánlivé síly a reálné nestability městského státu, ohroženého útoky zvenčí i zevnitř. Ač Lombarďan a ne Toskánec, nemohl nevědět o neutuchajících pokusech nepřátel Republiky o její dobytí a o marných vzpourách vzdorujícího lidu. Mnichovi z Ferrary se musela Florencie jevit jako město plné neklidu i pokušení, pýchy a zběsilosti. Ta Florencie, která pro jiné byla „městem obklopeným zelení, oděným do purpuru a zlata, žijícím v úchvatném souladu s nebem a horami, městem vlídným i houževnatým, hrdým i smutným, městem barvy ohně a zapadajícího slunce…“6

 

 

1Marcel Brion, Laurent le Magnifique, str. 297
2Burlamacchi: Vita di Savonarola
3Verano Magni, L’Aposilio dell Rinascimento, str. 28
4Brion, op. cit., str. 308
5Auguste Bailly, La Florence des Médicis, str. 8
6G. Geoffroy, Florence I., str. 5

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .