Hrabě Špork

 

30. 05. 2018

Román z osmnáctého století.


Josef Svátek, 1889

 

Stanislav Maxa – STEFANOS, 2017
vázaná s přebalem, 13 × 20 cm, 352 stran

 

Papírová kniha:
koupit za 345 Kč

 

Elektronická kniha:
koupit za 159 Kč • vypůjčitvyhrátstáhnout ukázku

 

 

Anotace:

 

Počátek 18. století znamená v Čechách po jen o málo nadějnější vládě císařů Leopolda I. a Josefa I. nové utužení absolutistické vídeňské politiky. Na mnoha českých panstvích vládne tvrdou rukou cizí šlechta. V náboženské oblasti usiluje řadu desetiletí o moc jezuitský řád, který podporuje násilnou rekatolizaci navzdory umírněnějšímu stanovisku jiných církevních hodnostářů. Císař Karel VI. se snaží prosadit tzv. pragmatickou sankci, která znamená jen další oklešťování stavovských práv českého království. V této době z neblahé řady cizí i domácí šlechty vybočuje jedna významná osoba: hrabě Špork, který, ačkoli pocházel z cizího vestfálského rodu, bojuje za práva českého království a snaží se alespoň na svých panstvích prosadit poměry, jež do jisté míry respektují náboženskou toleranci i zájmy českého obyvatelstva. Svým převratným úsilím i výstřední povahou však proti sobě poštvává mocné nepřátele, kteří intrikami usilují přivodit jeho pád.

 

Kniha je doplněna dobovým pojednáním o autorovi románu Josefu Svátkovi z pera významného českého esejisty Ferdinanda Strejčka.

 

Josef Svátek (1835–1897), český novinář, prozaik a kulturní historik; autor mnoha historických románů, převážně z 16.–18. století.

 

 

Ukázka z knihy:

 

I.

 

Malebně vypíná se v otevřené polabské krajině na vysokém chlumu stojící zámek Lysá, pod nímž se rozkládá výstavné město téhož jména po východním úbočí vrchu a po přiléhající rovině. Mohutné panské sídlo vévodí zde ze své výše dalekému okolí, na jehož jižním okraji spěšně proudící Labe žene svoje vlny do hustě zalesněného kraje na západní straně, zatímco na severu teprve ve značné vzdálenosti polabská rovina přechází v pahrbkovitou vysočinu boleslavského kraje; k východu konečně prostírá se daleká rovina, prostoupená lesy a posetá dědinami, jež na dalekém obzoru s Hradeckem splývá v nepřehlednou pláň.

Tak se mohli držitelé zámku v Lysé ze svého vysokého sídla rozhlížet po veliké části středních a východních Čech, majíce zároveň hrdé vědomí, že valná část okolí, rovněž půvabného, jakož i požehnaného, náleží do jejich držení, neboť někdejší komorní panství lyské, které císař Ferdinand III. roku 1647 proslulému vojevůdci z třicetileté války hraběti Janu Šporkovi jako odměnu za jeho hrdinské válečné činy daroval, počítalo se k největším panským državám v českém království a zároveň pro úrodnost pozemků a svou zalesněnost i k nejvýnosnějším. Byl to tedy skutečně královský dar, jímž Ferdinand III. na sklonku neblahé dlouholeté války náboženské, která ovšem i v Polabí děsné stopy zanechala, poctil svého udatného generála jízdy, jenž ze vzdáleného Vestfálska převedl pak svůj starožitný rod do české země a zakoupiv zde ještě četná jiná panství, učinil zámek Lysou středem svého rozsáhlého majetku, jímž se vyrovnával nejpřednějším českým velmožům.

Však také obyvatelstvo na Šporkových statcích blahořečilo svému novému pánovi, jenž po skončené válce se Švédy vloživ svůj vítězný meč do pochvy, pečoval v nastalé době míru především o to, aby vyhladil na svých panstvích všechny stopy vandalského řádění švédských sborů, aby povznesl hluboce pokleslý hmotný stav svých poddaných a získal si tím náklonnost českého lidu, jenž maje před očima hojné příklady toho, jak si cizí šlechta, po bělohorské bitvě v Čechách usazená, krutě na lehce nabytých statcích počíná, také k němu jako k cizinci nejdřív jen s nedůvěrou pohlížel.

Avšak brzy se smýšlení českého lidu obrátilo v pravý opak, když hrabě Jan Špork, zbaviv se postavení vojáka, stal se již jen kavalírem, jenž sice o vlastní prospěch, ale též o zájmy svých poddaných dbal a každým dnem více jako jejich pravý otec se choval a osvědčoval.

Tohoto blahého obratu doznalo nejdříve město Lysá, které již po dvě desítiletí bylo z velké části v sutinách. Neutrpělo však válečnou vřavou, nýbrž samo obyvatelstvo v jediný den své veškeré domy ponejvíce ze dřeva stavěné požáru obětovalo, když nechtějíc se obrátit od zděděné evangelické víry k vyznání římsko-katolickému, rodné město i vlast opustit muselo, aby v daleké cizině řady českých exulantů rozmnožilo. Po mnohá léta zůstávala Lysá spáleništěm, neboť královští purkrabí nic nedbali na to, aby pusté město zase zalidnili, a teprve když hrabě Jan Špork jako nový držitel panství na lyský zámek zavítal, dal ihned rozkaz k tomu, aby ve městě byly nové kamenné domy stavěny, a již v několika letech pozdvihla se Lysá v nové a úpravné podobě ze sutin a ze všech stran hrnulo se obyvatelstvo na statky štědrého a velkomyslného velmože, který stejným způsobem též na všech svých ostatních panstvích k povznesení blahobytu poddaných konal.

Přes tři desítiletí působil někdejší slavný vojevůdce takto blahodárně ve své nové vlasti, k níž plným srdcem přilnul, liše se tak od přečetných cizích šlechticů, kteří po vyhnaných starých rodech se stali českými stavy, ale stále jen zůstávali cizinci v zemi, necítíce s domácím lidem a hrdopyšně se odříkajíce slavné minulosti českého království.

Teprve ve vysokém věku byl svou druhou chotí Eleonorou z Finecka, šlechtičnou pomořanskou, obdařen dvěma syny a zanechal ve starším z nich Františku Antonínovi své nové vlasti šlechtice, o němž právem říká jeho životopisec Pelcl, jak „země česká, ba snad žádná jiná země nemůže se vykázat mužem z nejpřednější šlechty, jenž by tohoto hraběte předčil nebo se mu vyrovnal“.

A ze života toho vynikajícího kavalíra, jenž proslul lidumilstvím stejně jako učeností, jako mecenáš věd a umění dobyl si evropské jméno, se všemi učenci svého věku v důvěrných stycích žil a zároveň nejvyšší důstojenství a úřady ve své české vlasti zastával, podat obraz působení i jeho osudů v době, kdy se již v plném rozkvětu mužského věku nalézal, je účelem tohoto našeho vypravování, které pro bližší porozumění stručným nastíněním jeho předcházejícího života musíme zahájit.

Ztrativ v mladém věku svého otce, těšil se hrabě František Antonín Špork přece vychování co nejpečlivějšímu a oplývaje neobyčejným nadáním, jež jeho obrovskou pílí bylo podporováno, mohl již ve třinácti letech na pražských vysokých školách poslouchat veřejná čtení filosofická a právnická: to byl jev v tehdejších kruzích mladých českých kavalírů přímo neslýchaný.

Skončiv akademická studia, odebral se, jak to tehdy bylo ve šlechtických rodinách obyčejem, na cesty po cizích zemích, aby nabyl všestranné vzdělání a u panovnických dvorů si osvojil kavalírské způsoby. Navštívil klasickou půdu Itálie a pobýval zejména dlouho v Římě, kochaje se ve studiích antického i moderního umění, byl u dvora krále Ludvíka XIV. ve Versailles, tudíž u vzoru tehdejšího kavalírského žití, kde si však zachoval svou vážnou mysl, takže s pravým zaujetím mohl později studovat svobodná státní zřízení v Anglii a v Nizozemsku, kde se seznámil se vznešenými veleduchy, kteří nastávajícímu osmnáctému století dali pověst filosofického a osvíceného věku.

Vrátiv se po několika letech do vlasti, kde převzal správu svého velkolepého zděděného majetku, začal zde uskutečňovat vše, co v cizích zemích jako prospěšné, krásné a šlechetné poznal, proměnil zámky na svých panstvích v nejnádhernější šlechtická sídla, povolávaje k sobě nejpřednější umělce domácí i cizí, aby je svými díly zdobili; stavěl kostely, kláštery a dobročinné ústavy, založil v Lysé drahocennou obrazárnu a knihovnu, dvě jiné knihovny ve svém paláci v Praze a na zámku Kuksu, který obklopil parkem a rozsáhlou oborou, sochami a jinými uměleckými výtvory tak bohatě ozdobenou, že stala se evropskou znamenitostí, kterou si i korunované hlavy přicházely prohlédnout.

Neméně však pečoval o šíření osvěty a obecného vzdělání lidu, a proto založil v Lysé i knihtiskárnu, v níž dával tisknout poučné i vzdělávací knihy, jež po tisících zdarma mezi lidem šířil, aby též českou zemi a její tehdy zanedbávané obyvatelstvo učinil účastným osvěty a pokroků západní Evropy, s jejímiž učenci a reformátory stále si dopisoval a jejich zásady také v Čechách hlásal.

Avšak jeho činnost v tomto oboru vyvolala mu brzo mocné nepřátele v řádu Tovaryšstva Ježíšova, který už po století v Čechách všechnu osvětu i každou snahu po zvrácení absolutistické státní soustavy dal do klatby, a proto i reformátorské působení hraběte Šporka tajnými úklady i jeho zjevným pronásledováním mařil. Nic u těchto nepřátel neznamenalo, že Špork byl od svého panovníka, císaře Karla VI., vyznamenáván a u dvora velice vážen, že se stal komořím a tajným radou, později i jedním z místodržících v českém království; přes to vše bojovali jezuité všemi prostředky proti tomuto velmožovi, který na svých častých cestách v cizině zhoubné cíle řádu jezuitského poznal a po příkladu osvícených duchů ve Francii, v Nizozemí a v Anglii umínil si proti němu zdvihnout boj i v Čechách, kde působení synů Loyolových od roku 1620 celý národ v nejtužší duševní porobu uvrhlo.

Tímto nepřátelstvím a neustálými piklemi osnovanými ze strany protivníků v černé kutně byla poznenáhla i mysl hraběte Šporka rozrušena, když s odpůrci přicházel do stálých sporů, jež ani jeho vznešené společenské a úřední postavení nemohlo překonat. Jeho geniální povaha, již sama sebou nad všechnu prozaickou všednost povznesená, takže omezenými hlavami současníků byla často za výstřednost pokládána, vymykala se průběhem těchto dlouholetých zápasů mnohdy z kolejí obvyklosti, a zejména stal se hrabě neústupným ve všem, co si jednou vzal jako cíl, byť i tím vlastní zájmy poškozoval.

Dodáme-li ještě k tomuto nastínění jeho osobnosti a povahy, že z manželství s baronkou Františkou Sweertsovou, v němž brzy ovdověl, měl hrabě Špork pouze dvě dcery, které choval jako zřítelnici v oku, ocitli jsme se v době, kdy je nám třeba s vlastním vypravováním začít, jež nás přivádí na zámek v Lysé, v němž hrabě František Antonín Špork, jako všichni šlechtici toho věku, veliký milovník lovu a myslivosti, trávil každoročně podzimní dobu, aby v rozsáhlých lyských lesích, které na západní straně až k lesům císařského panství brandýského přiléhaly, se mohl oddávat své oblíbené lovecké vášni.

 

✦   ✦   ✦

 

Bylo to za jasného podzimního odpoledne ke konci října, kdy se po silnici vedoucí přes Brandýs nad Labem k Lysé pohybovala kavalkáda, která i cizinci hned na první pohled mohla věštit, že zajisté bohatý velmož vjíždí do města a svého zámku, jemuž jeho poddaní i dvořanstvo skvělé uvítání připravili.

Byl to také velkolepý průvod, jenž se z temna brandýských nepřehledných lesů, jejichž středem vedla zmíněná silnice od hlavního města země do krajin východních Čech, pozvolna vynořil a nyní po rovině dost rychlým klusem přímo k Lysé se pohyboval.

V čele jeli čtyři trubači v barvách hraběcího rodu Šporků, žluté a modré, kteří, jakmile z lesa na pláň vyjeli, zvučnou fanfárou z lesních rohů příchod svého vznešeného velitele veškerému okolí oznamovali.

I povrchní znalec lovecké hudby dovedl rozeznat, že tyto táhlé a melodické zvuky nejsou obvyklými fanfárami, jaké se při každém větším lovu po lesích rozléhaly, nýbrž že tato umělá skladba je vyluzována z nástrojů zcela zvláštních a to od hudebníků, kteří za pravé umělce na těchto nástrojích mohli být pokládáni.

A skutečně troubili tu oni čtyři jezdci v čele průvodu na proslulé lesní rohy, které hrabě František Antonín Špork ve Francii u dvora krále Ludvíka XIV. poznal a první je také do Čech přinesl, kde tyto nástroje brzy způsobily úplný převrat v dosavadní lovecké hudbě a poznenáhlu ve všech jiných zemích při zábavách vysoké šlechty se staly obyčejem.

Však také hrabě Špork vyslal dva ze svých lovčích hudebníků do Versailles, aby se v troubení na lesní rohy u kapelníka tamní královské hudby lovecké co nejdokonaleji vycvičili, načež se oba po dvou letech jako praví mistři svého nástroje vrátili do Čech, kde lovecké hudební skladby přednášené na lesní roh nejen v kruzích panstva, ale i u císařského dvora skutečný obdiv vyvolaly.

Oba tito mistrní trubači, naučivše svému umění celou řadu druhů, takže hrabě Špork četnou loveckou kapelu z nich mohl sestavit, byli též nyní mezi oněmi čtyřmi jezdci, kteří čelo skvělého průvodu tvořili, a tím se vysvětlovalo, proč jejich fanfára tak slavnostně a krásně, i zároveň tak mocně po širém okolí zaznívá, že ji zajisté museli zaslechnout na zámku v Lysé a ve městě pod ním ležícím, ačkoli ještě vzdáleném dobré půl hodiny odtud.

Důkazem toho byly střelné rány, které z hmoždířů na zámeckém vrchu zazněly, jakmile se první zvuky slavnostního troubení od lesa ozvaly, načež z vysokého cimbuří zámecké věže zavlál mohutný žlutomodrý prapor, vítaje přijíždějícího velmože a dědičného pána, který po delší nepřítomnosti opět na Lysou zavítával.

Hřmění hmoždířů opětovalo se od té chvíle v odměřených přestávkách, a my si zatím také ostatní průvod blíže prohlédneme.

Za trubači jely čtyři páry panských myslivců do zeleného obleku nádherně oděných, z nichž každý nesl na levém rameni taktéž lesní roh a byl opásán dlouhým loveckým tesákem; pak následovaly dvě řady jízdních oficiantů a komořích v černém obleku a pod třírohými klobouky, kteří si jako nějací kavalíři počínali, ačkoli všichni patřili jen k nižšímu hraběcímu komonstvu.

Teprve za nimi jeli na pyšných koních vyšší domácí oficíři, lišíce se od předešlých tím, že jejich černé fraky byly zlatem ozdobeny a že směli nosit kordy po boku.

Za touto přední částí průvodu byl šestispřežný kočár s obrovskými koly, opatřený skleněnými stěnami na všech čtyřech stranách, takže jeho vnitřek bylo snadné přehlédnout. Vypouklá střecha tohoto státního kočáru byla ozdobena pozlacenou obrovskou růžicí a rovněž skvěly se zlatem čtyři červené rohové sloupce a dveře uprostřed postranních stěn, na jejichž stupátkách stála vždy dvě pážata.

Na zadním sedadle kočáru vidíme hraběte Františka Antonína Šporka, jenž v té době měl již padesát dva let, ale jehož kvetoucí a výrazný obličej, podlouhlého a právě aristokratického tvaru, v němž hrály dvě velké jasně modré oči, ho o několik let mladším dělal, kdyby mu mohutná alonžová paruka, jejíž přední kučery mu ze skrání až na ramena padaly, nebyla zase vážnějšího rázu dodávala. I v tomto věku mohl hrabě Špork být ještě zván krásným mužem, a ačkoli v této chvíli nemůžeme jeho vysokou a udatnou postavu rozeznat, přece na první pohled poznáváme v něm typ vznešeného kavalíra své doby, který již svým imponujícím vzezřením a držením vzbuzoval úctu u těch, kdo u panovnických dvorů častěji se s podobnými vzory vysokých šlechticů a hodnostářů setkávali.

Oděn byl, pokud bylo lze poznat, v aksamitový kabátec červené barvy, bohatým zlatým vyšíváním zdobený, jehož zlaté knoflíky nesly ve svém středu lesklé démanty, zatímco na levé straně prsou houpala se pod hvězdicí vyřezávanou z drahocenného smaragdu na zlatém řetízku malá lovecká trubka, znak loveckého řádu svatého Huberta, jejž hrabě Špork k poctě ušlechtilé a rytířské myslivosti před několika lety sám založil a jenž si brzy v kruzích vznešených lovců dobyl takové vážnosti, že jej i korunované hlavy z rukou zakladatele přijímaly a svá prsa jím zdobily. Kabátec nesl hrabě zepředu otevřený, takže byly vidět konce bílého nákrčního šátku do umělého uzlu pod bradou svázané a vroubené holandskými širokými krajkami. Níže byla vidět vesta fialové barvy, protkaná stříbrnými květy, krátké šedivé kalhoty pak končily u kolenou v bílých hedvábných punčochách; nízký třírohý klobouček, obtočený zlatými šňůrami a po pravé straně rubínovou sponou držící bílé pštrosí pero, ležel před velmožem na předním sedadle kočáru vedle bílého atlasového pláštíku lemovaného hranostajem.

Tento pláštík patřil spanilé mladé dámě, která seděla v kočáru po levé straně, podobajíc se ve svém sněhobílém obleku nějaké víle, jimiž obrazotvornost lidu odedávna okolní lesy naplňovala.

Byla to starší dcera hraběte Šporka, komtesa Eleonora, nyní osmnáctiletá dáma, jejíž půvabný obličej, ve zjemnělé míře zrcadlící ušlechtilé rysy hraběte, takže rovněž ona mohla být zvána vzorem krásné mladé šlechtičny, zářil odleskem vnitřní nevinné radosti a tím dvojnásob její tělesnou krásu uplatňoval. Podlouhlý obličej s krásně klenutým čelem a nosem ušlechtilého římského tvaru, jakož i oči pomněnkové barvy, nad nimiž se lehounké obočí plavé barvy táhlo v ladném oblouku, zdědila po otci, jakož vůbec rodinná podobnost obou každému hned na první pohled byla patrná. Její husté dlouhé vlasy téže barvy jako obočí byly sčesány nad čelem do výše v pěkný útvar, zdobený však jen jednoduchou stuhou bleděmodré barvy, která byla svázána do vkusné podoby makového květu. Také ostatní úbor mladé dámy byl zcela jednoduchý, čímž se ve svém zevnějšku lišila od přeplněného a pestrého obleku, jaký byl toho času u šlechtických dam podle francouzského vzoru obvyklý.

Avšak právě toto prosté oblečení, když její hladké bílé atlasové šaty byly v pasu jen modrou širokou stuhou obtočeny, zdálo se vyvolávat tím mocnější dojem na mladé kavalíry, kteří po obou stranách hraběcího kočáru jeli na ušlechtilých koních a v té chvíli se nakláněli ke křišťálovým oknům, činíce tu nebo onu poznámku k hraběti nebo upozorňujíce jeho spanilou dceru na okolní krajinu, která i v této roční době oplývala v rudé záři zapadajícího slunce mnohými půvaby a světelnými efekty.

Bylo u všech těchto mladých šlechticů očividné, že hlavní příčinou jejich přítomnosti v průvodu hraběte Šporka je tato jeho spanilá dcera a teprve v druhé řadě že u nich figuruje pozvání k velkým podzimním lovům, jaké hrabě ve svých lesích kolem Lysé hodlal pořádat, a pro něž také několik starších kavalírů s hrabětem na zámek Lysou přicházelo.

Z nich někteří jeli na koních za státním hraběcím kočárem, čile pospolu rozmlouvajíce, ostatní pak seděli ve dvou dalších rovněž nádherných povozech, načež tento skvělý průvod uzavíral kočár s komornými komtesy Eleonory a za ním dvě nové řady jízdních myslivců.

V rychlém poklusu se dostali vznešení hosté již po čtvrt hodině k dolejší části města Lysá, kde byla postavena slavobrána, u níž primátor s konšely, s duchovenstvem a s panským úřednictvem svého dědičného pána očekávali, zatímco obě strany silnice až daleko před město byly obklopeny hustými davy lidu, jenž hraběte vítal s jásotem do svého středu.

Toto okázalé přijetí platilo tehdy jen komtese Eleonoře, jak to také primátor ve své vítací řeči dal najevo, pronášeje radost jménem všech přítomných nad tím, že milostivý pan hrabě svou spanilou dceru po dvouletém odloučení v cizině, kde pobývala v klášteře na vychování, zase přivádí do středu svých věrných poddaných.

Hrabě lehce pokynul hlavou, když vyslechl primátorův proslov, a pohlédnuv s úsměvem na svou dceru, která právě přijímala z rukou bíle oděného děvčátka krásnou kytici, pravil vlídným hlasem:

„Promíjím vám tedy, že jste přestoupili můj zákaz, nevítat mě žádnou slavností, kdykoli na panství přijíždím; své dceři však dopřávám tento důkaz vaší úcty a lásky k ní, za který všem, jak vidíte, s pravým potěšením děkuje. Avšak hle, Eleonoro, zde panu rytíři Gottwaldovi jako mému milému důvěrníkovi ještě zvláštní dík ti vzdát náleží, neboť jsem přesvědčen, že především on to byl, jenž ti toto skvělé uvítání na Lysé přichystal!“

Kynul přitom rukou co nejpřátelštěji mladému muži asi třicetiletému, jenž celý do černého salonního obleku oděný vysokou postavou a ušlechtilým držením těla nad ostatní přítomné vynikal a jehož výrazné, duchaplné oči od prvního okamžiku s neobyčejným zájmem na mladé komtese spočívaly, takže vše ostatní zdálo se pro ně být vedlejší.

Tento mladý šlechtic, jejž hrabě Špork rytířem Gottwaldem pojmenoval, byl již několik let hraběcím sekretářem a těšil se pro výtečné vlastnosti svého ducha i povahy, jakož i pro neobyčejné vzdělání, téměř neomezené důvěře velmožově, takže vlastně nemohl být ani za pouhého úředníka pokládán, nýbrž byl, jak jej hrabě Špork jako již mnohdy jindy také nyní nazval, milým důvěrníkem. A tudíž i jeho přítelem, jenž v hraběcím domě měl zcela výlučné postavení, které ho nad ostatní úředníky vysoko povznášelo a přivádělo do nejužšího styku s hraběcí rodinou.

Proto také více vlastním popudem zasažena, než otcovým připomenutím vybídnuta, podávala komtesa Eleonora s vlídným úsměvem mladému muži svou pravici, dodávajíc jako odpověď na poslední slova hraběte:

„Děkuji vám, pane sekretáři, za dnešní slavné uvítání, které mi však, tím si buďte jist, není o nic víc milé, než jako když jste mě sám v otcovském domě vítával. Vracím se sice z kláštera v Aichštattu o dvě léta starší, ale s toutéž myslí vám nakloněnou, jako v dřívějších letech, kdy jste mi byl nejen učitelem, ale i milým druhem v dětských zábavách a hrách. Ale budete se divit, jak jsem zvážněla za ta dvě léta, takže se již nebudeme tak divoce v parku prohánět a tropit kratochvíle, ke kterým jste se mně a sestře Anně, která vám posílá z kláštera pozdrav, tak ochotně propůjčoval.“

Tváře mladého muže zahořely nachem během komtesiných slov, která ho rovněž tak velice vyznamenávala, jako to učinila poznámka hraběte, a s hlubokým úklonem dotknuv se jemu podávané pravice vznešené mladé dámy, na niž vtiskl uctivý, ale zároveň i vřelý polibek, pravil lehce se chvějícím hlasem:

„Děláte mě blaženým, komteso, vzpomínkou na minulá léta, a uklidňuji se nadějí, že i napříště mi zachováte vzácnou přízeň, a dovoluji si jen ještě nejhlubší dík pronést za laskavý vzkaz od komtesy Anny, kterou zajisté vy nejvíce budete na Lysé postrádat.“

„V prvních měsících našeho pobytu na Lysé bude k tomu mít Eleonora málo času,“ podotýkal rozmarně hrabě Špork; „protože nás budou stále četní hosti zabavovat a v zimě bude již dokonce v Praze jedna slavnost za druhou, neboť moje dcera bude letos poprvé do společnosti uvedena. – Avšak,“ přerušil se náhle a dodal změněným hlasem, „nesmíme s našimi hosty již déle prodlévat na silnici, vy pak, pane sekretáři, věnujte mi hodinku, po kterou si panstvo bude v zámku své komnaty vybírat a v nich se k tabuli připravovat, v mém kabinetu.“

Rytíř Gottwald znovu se hluboce uklonil před velmožem a jeho dcerou a ustoupil opět do pozadí, načež hrabě pokynul vlídně rukou všem ostatním hodnostářům a dal rozkaz, aby se vzhůru městem k zámku jelo, což se také za nového jásotu shromážděného lidu dělo.

Byl však také již nejvyšší čas, že se hraběcí státní povoz opět kupředu začal pohybovat, neměla-li být nevole některých mladých kavalírů, kteří kočár po obou stranách provázeli a nyní museli být němými svědky tohoto výjevu, nežádoucně ještě více vyvolávána, než jak ji už pouhá tato zastávka v jízdě u těchto horkokrevných hrdopýšků způsobila.

Nemajíce ponětí o vlídném a přátelském poměru, v jakém byl hrabě Špork ke svým poddaným a jejich zástupcům, pozastavovali se již nad tím, že hrabě vůbec s poddanými měšťany hovoří, jejich hold přijímá a děkuje jim za projev, jejž oni v podobných případech na svých statcích odbývali ledabylým pohledem, aniž by jim kdy napadlo zastavovat se na silnici při takovém vítání mezi poddaným lidem nebo dokonce ještě děkovat za ponížená oslovení a povinné holdování.

Dva z těchto kavalírů pak vedle toho byli nemile dotčeni také tím, že hrabě věnoval zvláštní pozornost mladému muži v černém obleku, k němuž i komtesa tak důvěrným a lichotivým způsobem promluvila, jak jim během celé cesty neučinila.

„Kdo je tento černý panák, kterého komtesa takto neobyčejně vyznamenává?“ tázal se jeden z nich přitlumeným hlasem, nakloniv se k němu a zároveň svůj pohrdlivý zrak ze sekretáře nespouštěje, proti němuž byl náhle od této chvíle naplněn antipatií.

„Zdá se, že je to nějaký perojezdec v hraběcí službě,“ odpovídal druhý taktéž opovržlivě krče rameny; „přicházím dnes poprvé na Lysou, a ačkoli jsem již mnohé o podivnůstkách hraběte Šporka slýchal, přece jsem se nenadál, že bude jednat se služebníky jako se sobě rovnými a že nás tomu ještě nechá přihlížet!“

„Po této stránce mohu já, hrabě Kinský, vaši zvědavost uspokojit,“ pravil jeden ze starších kavalírů, jenž byl na levé straně mladého šlechtice, kterého hrabětem Kinským nazval; „onen vytáhlý panák, jak jste ho případně označil, je sekretářem hraběte Šporka.“

„Tedy přece perojezdec a pouhý služebník!“ odvětil oslovený mladý hrabě a stáhl opovržlivě hořejší ret, čímž svůj mladistvě krásný obličej jen na okamžik znetvořil. A s tím hrabě tolik okolků před námi dělá?“

„Musím připomenout, pane hrabě,“ pokračoval starší kavalír, „že sekretář hraběte Šporka je šlechtic a že jen úpadek, v němž se rod rytířů Gottwaldů ocitl, přinutil jej vstoupit do služby štědrého mecenáše.“

„Znám mnoho šlechticů,“ prohodil hrabě Kinský a pohlédl jaksi úkosem na staršího kavalíra, „kterým fortuna také nepřeje a přece se ke konání placených služeb nikdy nesnížili. Děkuji vám, barone Hammeršteine, za vaši zprávu, která mi ulehčí můj úmysl, abych se takovému vetřelci co nejvíce vyhýbal.“

„To půjde ztěžka, pane hrabě,“ podotýkal baron jaksi s kyselým úsměvem, neboť slovům a pohledu mladého kavalíra dobře porozuměl; „sekretář hraběte Šporka bývá účasten ve všech společnostech a slavnostech, jež se na Lysé pořádají, a jako šlechticovi nelze se mu tak snadno vyhnout.“

Mladý hrabě Kinský pohodil pyšně hlavou, jako by i přesto nehodlal změnit svůj úsudek o sekretáři hraběte Šporka, a jelikož se právě hraběcí kočár opět začal pohybovat, obrátil se ke svému mladému druhovi po pravici a dodal:

„Konečně dojde opět řada na nás, barone Chanovský, že se budeme moci zase přiblížit ke komtese, které bude třeba krásnou hlavinku napravovat, aby pro sekretáře nezapomínala na kavalíry, kteří se její službě věnovali. Slíbíte mi, barone, že mě budete v mém podnikání podporovat?“

   
 

„Vím, že jste zahořel láskou ke krásné komtese Šporkové,“ usmál se mladý baron, a že pro vás nebude nesnadné jejího srdéčka dobýt, ačkoli budete mít tamhle v mladém Šlikovi nebezpečného soupeře, neboť také on jako vy plane pro tohoto krásného anděla. Ve mně však naleznete vždy oddaného spojence, neboť víte, že milostné intriky jsou mým pravým živlem, kde nemohu sám své oči tak vysoko pozdvihnout.“

„Pak vám doporučuji, milý barone,“ odvětil s vděčným pohledem hrabě Kinský, „abyste jimi tím více sledoval onoho protivného sekretáře, kterého bych od této hodiny nejraději viděl tam, kde roste pepř!“

Pokynul ještě rukou a pobodl pak svého bělouše opět kupředu, aby se zase dostal k hraběcímu kočáru, z něhož komtesa Eleonora klaněním hlavy na všechny strany děkovala lidu ji jásavě vítajícímu.

Tak dostal se průvod špalírem obyvatelstva až vzhůru před zámek, na jehož prostorném nádvoří kočár zastavil a jezdci seskakovali hbitě z koní.

Prvním z kavalírů byl u státního vozu hrabě Kinský, aby dvířka otevřel a vystupující komtese svou ruku podal, ačkoli jí též hrabě Šlik hodlal tutéž službu prokázat. Musel se však spokojit jen tím, že směl spanilé šlechtičně vložit na ramena její pláštík, jehož se zase rychleji než Kinský zmocnil, a tak i jemu platila část milostného úsměvu, jímž komtesa především hraběti Kinskému za jeho kavalírskou službu děkovala.

Hrabě Špork pak se obrátil ke šlechticům, kteří sesedavše z koní a vystoupivše z obou zadních kočárů, nyní je obklopili, aby je zval do zámku, kde jeho dvořanstvo mělo uvést každého do připravených komnat.

„Bude mi nejvyšší odměnou,“ dodal s dvorným úklonem dokola, „bude-li se každý z mých milých hostí cítit pod mojí střechou jako ve vlastním domově, ačkoli jsem již napřed přesvědčen, že můj sekretář svými rozkazy vše co nejvhodněji k pohoštění pánů upravil.“

Pak uchopiv rámě své dcery, odcházel s ní po vysokém schodišti zámku, které na stěnách a na stropě mistrovskými štukatérskými pracemi bylo ozdobeno a bylo na všech stranách naplněno sochami z bílého mramoru, takže již tato vstupní síň byla podobná nádhernému sálu a dávala obraz skvostnosti a přepychu vlastních vnitřních místností.

„Stále jen o tom protivném sekretáři slyším,“ pravil nevrle hrabě Kinský k baronu Hammeršteinovi, jenž se mu po boku ocitl.

„Poznáváte tedy, že jsem pravdu o něm říkal, pane hrabě?“ odtušil sebevědomě baron, který asi měl příčinu, přidržovat se bohatého štědrého hraběte, syna jedné z nejpřednějších staročeských rodin panských, jehož sarkasmy tak často přímo do jeho tváře metané mu mysl nijak nermoutily.

„Tuším, že byste se vy, barone,“ odvětil polohlasitě Kinský k Hammeršteinovi, „nejlépe k tomu hodil, docílit aspoň tolik, aby onen perojezdec, když ho již v naší společnosti musíme trpět, byl alespoň držen v patřičné vzdálenosti od nás. Mé vděčnosti za to se můžete jako vždy v hojné míře nadít. Baron Chanovský bude vám v tom ohledu dobrým spojencem.“

Baron Hammerštein, jehož osobnost byla jaksi tajemnou rouškou zastřena a jehož statky, o nichž mnohdy chlubně mluvíval, nebyly nikomu známy, takže soudnější lidé než oni mladí čeští kavalíři, kterých společnost stále vyhledával, by o nich mohli tvrdit, že nejspíš někde na měsíci leží, zamrkal po slovech Kinského svým obvyklým způsobem očima a dodal, že ihned barona Chanovského vyhledá, aby s ním mohl v zámku společnou komnatu obývat a za jeho pomoci plány mladého hraběte podporovat.

Poté hrabě Kinský za ostatními kavalíry vešel do zámku, v němž již na všech stranách nejčilejší ruch panoval.

Ve čtvrthodině nato vcházel do kabinetu hraběte Šporka jeho sekretář rytíř Gottwald, jemuž velmož několik kroků vstříc popošel a přátelsky mu podávaje pravici, pravil:

„Vím již od hofmistra, milý příteli, že společnost je co nejvhodněji umístěna a zejména, že moje dcera v jižním křídle paláce nebude znepokojována ruchem mnoha loveckých hostí, jak jsem si to proto přál, aby přechod z tichých zdí klášterních do hlučného společenského života, do něhož nyní musí být uvedena, nebyl pro ni příliš náhlý. Přijměte mé díky za tuto pečlivost, která i má pouhá přání dovede předčít.“

„Zahrnujete mne svým uznáním, pane hrabě,“ odvětil s lehce zaruměněnou tváří a s dvorným úklonem mladý muž; „bylo nasnadě, že milostivá komtesa bude aspoň pro první čas návratu do otcovského domu si libovat v klidu, jenž ji obklopoval po dvě léta v klášteře, a tak nemohl jsem být v rozpacích v tom, které komnaty zde mají pro ni být upraveny.“

„A jaký je váš soud o jejím zjevu?“ tázal se hrabě s lesknoucíma očima, v nichž se stejně výmluvně zračily otcovská pýcha a radost. „Byl jsem co nejradostněji dojat, když jsem ji opět po dvou letech spatřil a viděl před sebou někdejší dítě proměněné v dospělou pannu. Jediná bolest, že moje milovaná zvěčnělá choť tuto radost nemohla se mnou sdílet, ztrpčovala krásnou chvíli mého setkání s Eleonorou.“

Ve tváři sekretářově objevil se opět ruměncový nádech a z jeho zraků vyšlehl na okamžik blesk, svědčící o jakémsi jeho vnitřním vzrušení, jenž ihned zase uhasl, jako by nesměl prozradit jeho city, avšak přesto zvolal mladý důvěrník hraběte téměř nadšeným hlasem:

„Komtesa Eleonora vrací se jako nejkrásnější dáma do otcovského domu a slavní mistři Brandl a Braun budou závodit, aby její krásu zvěčnili štětcem a dlátem. Milostivá slečna bude královnou vznešené pražské společnosti a nejpřednější rody v českém království budou se u Vaší Milosti o její ruku pro své syny ucházet!“

„Stáváte se pravým poetou, milý Gottwalde,“ pravil hrabě rozmarně a pohrozil mu lehce prstem, „ačkoli chápu, že i vás stejně mile dojal zjev mé dcery. Co se však týká těch ženichů z nejvyšších rodů, znáte již příliš dobře mé zásady, abyste mohl vědět, že u mne nebude rozhodovat vysoký titul šlechtický nebo bohatství, až se bude o Eleonořino zasnoubení jednat, nýbrž že jedině vznešenost ducha a šlechetné vlastnosti srdce i mysli budu vyhledávat u toho, jemuž jednou svěřím svůj největší poklad, aby ho šťastným učinil, byť se ani nejpřednějším rodem v zemi nehonosil. – Prozatím je však k podobnému vydávání ještě dosti daleko a nám musí pro ten čas naléhavější věci ležet na mysli, pro které jsem vás, můj milý příteli, k sobě povolal.“

Sekretář, po jehož tvářích se při slovech velmožových, jimiž najevo dával, že u příštího ženicha své dcery nebude ani bohatství, ani vysoký rod vyhledávat, rozlila výmluvná zář vnitřního příjemného uspokojení, uklonil se po posledních slovech hluboce před hrabětem, chtěje výraz svého blahého pocitu před ním ukrýt, a očekával mlčky další zprávy svého velitele.

Hrabě usedl do lenošky u kulatého stolu uprostřed kabinetu a pokynul sekretářovi, aby jeho příklad následoval, načež jaksi přitlumeným hlasem pravil:

„Nepřekvapí vás zajisté, milý příteli, řeknu-li vám, že moje cesta do Aichštattu v Bavorsku, odkud jsem měl svou starší dceru po jejím skončeném klášterním vychování nazpět do Čech přivézt, platila ještě jiným účelům, které však musely zůstat utajeny před ostatním světem.“

„Tušil jsem tak, pane hrabě, a bylo mým tajným přáním, aby Vaše Milost onu příležitost použila k dalšímu sledování plánu, jemuž jste se zasvětil,“ odvětil sekretář, kloně lehce hlavu na znamení, že velmožovy myšlenky uhodl.

„Nuže, ano,“ horlivě přisvědčoval hrabě, „toto přání se shodovalo s mým úmyslem, neboť dříve než do Bavor, zajel jsem si do Nizozemí a pak i do Londýna, abych dopodrobna poznal zřízení oněch tajných společností filantropických, do nichž jsem na svých dřívějších cestách, na kterých i vy jste mě doprovázel, nebyl ještě připuštěn, a o kterých jsem teprve nyní plně přesvědčen, že vítězně zahájí boj proti té stohlavé hydře řádu jezuitského, která už po dvě století vrhá svět nazpět do temnoty a do středověkých bludů a zejména v české zemi pošlapává důstojnost i práva lidu, a kterou proto i já jsem zde odhodlán těmito prostředky potírat, jako činí osvícení muži v Nizozemsku, Francii a Anglii.“

Hlas hraběte sílil během této řeči vždy více, v jeho očích plál oheň nejvyšší odvahy a statečnosti, takže i každý jiný, kdo by neznal jeho dalekosáhlé záměry, jako tomu bylo u jeho důvěrníka, okamžitě by musel poznat, že velmož učiní zde pronesená slova také skutkem a vstoupí do boje se syny Loyolovými, jejichž působení naznačil sice stručně, ale zároveň velmi případně.

„Vaše Milost byla zasvěcena do tajemství oněch spolků, o nichž jsme v západní Evropě na svých cestách tak mnoho slyšeli?“ zvolal sekretář a rovněž jeho zrak zaplál vnitřním zanícením.

„Ano, prostřednictvím lorda Sayera, velmistra hlavní lóže anglické,“ odvětil hrabě s výrazem hrdosti, „jsem byl přijat za člena této lóže, jak dokazuje tento tajemný znak, jenž mi otevřel také lóže nizozemské a francouzské.“

Vyňal z ozdobné skřínky, která na stole před ním ležela, malé pouzdro, jež otevřené podal svému sekretáři.

Ten spatřil v něm dvě malé stříbrné lžičky, zcela podobné zednickým lžícím, jež visely na stříbrném řetízku.

Tázavě pohlédl na hraběte, aby mu vysvětlil význam tohoto podivného odznaku.

„Svobodní zednáři,“ pravil nato hrabě, „jak se ony tajné spolky filantropické nazývají, mají původ v nejdávnějším starověku, neboť jejich základ byl položen při stavbě chrámu Šalomounova v Jeruzalémě, a proto zachovávají se v řádu, jenž po tři tisíciletí v tajnosti bez přerušení působil, který dal vznik řádu templářskému a ve středověkých kamenických hnutích se zachoval až do našich dob, znaky umění stavitelského, a proto též tento symbol napodobení zednické lžíce a proto všechno spolkové zřízení i jejich jméno přiléhá k umění stavitelskému. Členové lóží zednářských dělí se podle toho na mistry, tovaryše a učně, v čele hlavní lóže pak stojí velmistr a všichni ctí v Bohu nejvyššího velmistra jako stavitele světa. Jak vznešená je to idea, jak úctyhodná společnost, která v králi Šalomounovi svého zakladatele ctí a již po tři tisíciletí snaží se o to, aby lidstvo zbavené světskými tyrany i duchovními svých práv, bylo zase k plné lidské důstojnosti povzneseno, aby se stal každý člověk účastným svých přirozených práv, o něž byl po věky oloupen! Tento velkolepý cíl sledují zednářské lóže, jež v západní Evropě ve všech stavech a ve všech kruzích státní společnosti mají na tisíce členů, a já jsem povolán k tomu, abych také v Čechách šířil tyto zásady osvěty a lidských práv, abych i zde založil zednářskou lóži, která by bojovala proti duchu tmy, jenž nás drží v okovech středověku a jenž je v jezuitském řádu zosobněn! To je hlavní výsledek mé cesty na západ, odkud se nyní zraky tisíců zednářských bratří obracejí do Čech, zda také zde bude mít ohlas učení osvícených mužů, které jsem za Rýnem a za mořem poznal!“

Povstal ve svém horování z křesla a celý změněn pronášel svá slova s neobyčejným zápalem, kterým se i rytíř Gottwald silně cítil dotčen, a proto rovněž povstav, zvolal jako odpověď na velmožova poslední slova:

„Bude jej mít, vznešený pane, neboť v Čechách neschází muži, kteří cítí nečestné jho, jež na všechny stavy je vloženo ve státní i církevní oblasti, a kteří spojí se s námi k jeho svržení! I mezi dnešními hosty Vaší Milosti spatřil jsem několik pánů, s nimiž jsem v Praze o potřebě nápravy všech našich poměrů rozmlouval, a s pýchou mohu se honosit, že jsem podle intencí Vaší Milosti již pečlivě připravil půdu pro zřízení tajné společnosti, která zahájí boj proti Loyolovým synům, kteří už začínají větřit v hraběti Šporkovi onoho Samsona, který podlomí sloupy jejich chrámu, pod jehož sutinami bude zničena jejich zhoubná moc!“

„Ano,“ přisvědčoval hrabě, „doprovázejí mě na Lysou přátelé, kteří mým snahám rozumí a stejně se mnou smýšlejí: hrabě Norbert Vrbna, hrabě Kaiserstein a hrabě Paradis, baron Hammerštein a několik jiných vždy souhlasili se mnou, kdykoli jsem zapředl ve společnosti řeč o tom, jak málo si všímáme veřejných a státních záležitostí, jak necháváme se vodit na provázku, jejž císařští absolutističtí ministři ve Vídni ve svých rukou drží, a jak málo dbáme na to, aby národ byl povznesen a vysvobozen z pout, v něž je uvrhla černá říza; a proto již nyní na Lysé bude třeba učinit první kroky ke zřízení zednářské lóže v Čechách, která bratřím světla na západě Evropy bude svědectvím, že v nás nevyhynul ještě smysl pro svobodu ducha, pro přirozená práva lidstva a samosprávné řízení občanské, který je v Anglii a v Holandsku ve svém rozkvětu. – Však co znamenají vaše slova o našich protivnících, že začínají větřit, jaký boj s nimi hrabě Špork chce podstoupit? Událo se během mé nepřítomnosti v Čechách něco, co by mě mohlo jen k rychlejšímu zahájení tohoto boje podnítit?“

„Podle všeho chtějí jezuité Vaši Milost v boji předejít,“ odpovídal sekretář, a jako je jim knihtiskárna v Lysé odedávna trnem v oku, obrátili své jedovaté šípy především proti ní. Bylo mi z Hradce Králové potají oznámeno, že podali tamní konzistoři žalobu, jak prý se z knihtiskárny Vaší Milosti rozšiřují mezi lidem kacířské a bezbožné spisy, a proto má konzistoř zakročit a tiskárnu i knihy z ní vycházející naprosto zakázat. Snad již v několika dnech přepadne nás komise této moderní inkvizice na Lysé.“

„Nuže, ať přijde a přesvědčí se sama, zda jediné kacířské slovo je v některém mnou vydaném spisu obsaženo!“ zvolal hrabě horlivě a jeho líce zahořely spravedlivou nevolí. „Ani jezuitská cenzura ještě nesmí knihu prohlásit za kacířskou, aniž by se přesvědčila o jejím obsahu. V tom hledím k výsledku vyšetřování komise klidně vstříc, dokonce ukážu pánům inkvizitorům novou řadu anglických a francouzských spisů, které s sebou přivážím a jež bude moje dcera Eleonora překládat, abych i ty šířil mezi lidem v Čechách, jak si to zasluhují pro svůj mravoučný a vzdělávací obsah. Buďte přesvědčen, že černí páni komisaři potáhnou jen s dlouhými nosy z Lysé!“

„To očekávám i já, pane hrabě, neboť ani španělská inkvizice nic kacířského ve spisech Vaší Milosti nenalezne. Ale i z jiné strany vypovídají jezuité Vaší Milosti boj, neboť jako držitelé ždíreckého panství sem dali ohlásit, že se již nepokládají vázanými k tomu, stavět kostel na vrchu Kalvárii u Kuksu, jak o tom s Vaší Milostí smlouvu uzavřeli, a také už tuto smlouvu prohlásili za zrušenou.“

„Nuže, pak povedu o proces více!“ zvolal se sarkastickým smíchem hrabě. „Můj pražský advokát doktor Neumann napraví již těm černým ptákům hlavu svými paragrafy, aby právoplatnou smlouvu dodrželi!“

„Doktor Neumann nebude již Vaší Milosti sloužit, neboť on to byl, jenž před týdnem na Lysou přijel, aby jako právní zástupce jezovitů žíreckých onu smlouvu vypověděl.“

Hrabě Špork, jenž po komnatě přecházel, zastavil se po těchto slovech náhle před sekretářem a s patrným překvapením na něho pohlížel.

„Doktor Neumann přešel věrolomně do tábora mých nepřátel!“ zvolal s výrazem zklamání a zároveň vnitřní nevole. „Tak se mi odměňuje za to, že jsem ho jako svého nízkého poddaného dal na studie, že se na můj náklad stal doktorem práva a advokátem? Ha, to je černý nevděk, jenž ho sám jednou potrestá!“

„Zpronevěra toho muže není než článkem v řetěze, jejž jezuité proti Vaší Milosti kovají,“ odvětil sekretář; „přivábili ho svými intrikami na svou stranu, aby i tímto způsobem hraběte Šporka v jeho šlechetném srdci zranili.“

„Nuže, přeji jezuitům toho věrolomného muže, neboť jsem přesvědčen, že se k nim jednou rovněž tak šeredně zachová, jako právě učinil svému největšímu dobrodinci! Máte po ruce snad ještě více podobných Jobových zpráv?“

„Bohudík jsem s nepříjemnými zprávami u konce,“ zněla odpověď sekretářova; „příznivější zprávy nechal jsem si nakonec. Kostel v Kuksu je již úplně dostaven a uvnitř vyzdoben, na hlavní oltář byl právě v posledních dnech postaven mistrný obraz malíře Brandla, takže krásný chrám každého dne může být vysvěcen.“

„Ale žádný jezuita nebude ho světit!“ zvolal hrabě prudce. „Naopak mistr Braun musí na návrší u Kuksu nad stromořadím, které vede k Žírci, postavit sochu obrovského rytíře, jenž pozdviženým mečem bude na stranu k žírecké koleji hrozit, aby tamní jezuité ho měli stále na očích, kdykoli ke Kuksu pohlédnou; hned zítra oznamte Braunovi můj rozkaz, aby symbol rytíře již co nejdříve jezuity k boji vybízel! – Byla stavba hrobky pod novým kostelem tak zřízena, jak jsem přikázal?“

„Ano, pane hrabě, sám jsem se za své poslední návštěvy v Kuksu přesvědčil o tom, že z oken Vaší Milosti v kukském zámku je vidět do nitra hrobky a na světlo v červené lampě v ní hořící.“

Hrabě pokynul uspokojeně hlavou a dodal:

„Chci mít vždycky, kdykoli budu v Kuksu pobývat, ono světlo v hrobce mého rodu stále na očích, aby mi připomínalo pomíjivost života. – Jak dalece pokročila stavba tamního špitálu?“

„Je také již zcela provedena a každým dnem mohou být uvedeni do oné velkolepé budovy Milosrdní bratří a chovanci.“

„Pak sestavte již zítra, můj příteli, nadační listinu, podle níž věnuji tomu špitálu jistinu sto tisíc zlatých a veškeré důchody mého panství Choustníkovo Hradiště, aby v něm sto chudých mužů z mých panství a dvanáct Milosrdných bratří k jejich obsluze mohlo být vydržováno.“

Tento velkodušný čin vzbudil obdiv i rytíře Gottwalda, jenž přece znal velmožovu bezpříkladnou obětavost ve prospěch trpícího lidstva, takže nadšeně zvolal:

„Pozdější věky budou ještě blahořečit památce Vaší Milosti! Žehnáno bude hraběti Šporkovi jako největšímu dobrodinci svých poddaných!“

Hrabě máchl však odmítavě rukou a pravil s bolestným přízvukem:

„Vděčnost od světa neočekávám, drahý příteli! Však jste před chvílí viděl důkaz toho, jakého díku se mi za prokázané dobrodiní dostalo. Kdybych své skutky řídil podle této zkušenosti, věru by můj pokladník měl malou práci ve svém úřadu! Já jen svému svědomí zadost činím a v sobě samém odměnu za svá konání nalézám. Nyní ještě jen několika slovy mi řekněte, jaká byla činnost v mé zdejší knihtiskárně přes léto a jaké knihy byly v ní opět mezi lidem rozdány?“

„Předevčírem byl dotištěn kancionál Nebeský slavíček, jejž chroustovický farář Brozan na pokyn Vaší Milosti tak pěkně sestavil, že je celý náklad této knihy o dvaceti tisících výtisků již úplně rozebrán a ze všech kolatur docházejí prosby, aby jim byl tento zpěvník v ještě hojnějším počtu zaslán, neboť lid se o něj téměř pere.“

„Pak dejte bez prodlení druhý náklad té knihy ve stejném počtu výtisků tisknout,“ rozhodl krátce hrabě, a faráři Brozanovi zašlete mým jménem novou odměnu pěti set zlatých rýnských, že tak dobře kancionál sestavil.“

„Rovněž bylo dokončeno druhé vydání Křesťanské mravouky od ženevského profesora Picteta,“ pokračoval sekretář ve své zprávě, a je jeho polovina taky už na všechny strany rozdána. Kniha Křesťanský rok pak čeká již jen na obrazy mistra Renze, jenž horlivě na rytinách v Praze pracuje, a bude se moci potom taktéž rozesílat. Mešních písní bylo poznovu vytištěno padesát tisíc kusů, neboť docházejí stále nové zakázky od duchovních správců. V tisku pak jsou Myšlenky o mravovědě od opata Boileaua, jehož spis zajisté co nejlépe na vzdělání lidu bude působit.“

„Jsem s vámi spokojen i po této stránce, můj příteli,“ pravil hrabě s výrazem uspokojení v lících a podal pravici mladému muži; „zakrátko mé tiskárně nastane dvojnásobná práce, neboť řadu spisů z Anglie a z Nizozemí přináším, které lóžemi zednářskými tam k poučení obecného lidu byly vydány a také český lid o veřejných věcech a o jeho lidských právech mají poučovat. Tak jsou vyřízeny naše vážné práce a nyní se opět musíme oddat společenským požadavkům, aby mě mí hosté dlouho nepohřešovali.“

Pokynul vlídně sekretářovi, jenž opouštěl s hlubokým úklonem velmožův kabinet, aby se odebral také do zámecké hodovní síně ke společnosti, která ovšem neměla tušení o tom, o jak zvláštních a mimo obor tehdejších kavalírů českých věcech její hostitel se svým důvěrníkem jednal.

Rytíř Gottwald pak se cítil jako povznesen do pravého ráje růžových nadějí, když si v mysli opakoval slova svého vznešeného příznivce, že nikdy nebude hledět na vysoký rod a bohatství, až půjde o zasnoubení komtesy Eleonory, které nyní již mohlo být jen otázkou času.

Již jako učitel dcer hraběte Šporka zahořel tajnou láskou ke komtese Eleonoře, a ačkoli tento pocit takřka násilně v sobě potlačoval, přece vzrůstal neodolatelnou mocí každým dnem vždy více, zvláště když i mladá šlechtična, tehdy ovšem ještě jsouc polovičním dítětem, co nejvlídněji a nejpřátelštěji se k němu chovala, více kamaráda mládí než učitele v něm spatřujíc, aniž by však o jeho tajné lásce k ní něco tušila.

Rytíř Ferdinand Gottwald ukrýval své něžné city ke spanilé šlechtičně co nejpečlivěji, neboť si byl vědom velikého rozdílu, jaký mezi poměry obou mladých lidí panoval, a že ve své chudobě i služebném postavení, byť bylo sebe nezávislé a přímo čestné, přece nikdy na to pomýšlet nesmí, aby mohl o ruku dcery jednoho z nejpřednějších a nejbohatších českých velmožů požádat. Opakoval sám sobě každodenně, jak šílená je jeho láska, i že nemůže nikdy doufat ve splnění jeho nadějí, ale přesto se nedalo jeho srdce upokojit a jen tolik dovedl při svém mužném sebezapření a při rytířské povaze, že jeho cit zůstal utajen nejen milované dívce, ale také celému ostatnímu světu, který by pokládal za neslýchanou smělost, že hraběcí sekretář odvažuje se pozdvihovat své oči k velmožově dceři, o jejíž ruku a srdce se s vyhlídkou na úspěch mohli ucházet jen synové knížecích nebo vévodských rodů.

Tak tajil mladý muž čistý oheň své lásky ke komtese Eleonoře, dokud ještě byla v otcovském domě, a tím spíše zůstával v něm ukryt v době oněch dvou let, kdy mladá šlechtična dlela v klášteře v Aichštattu, aby její vychování bylo dokončeno. Neměla také zdání o tom, jak po ní věrné a láskou planoucí srdce ve vlasti plá a jak se vždy cítí vysoce povzneseno, kdykoliv ve svých listech otci zasílala též upřímný pozdrav jeho sekretáři. Ony dny, kdy listy komtesy Eleonory na Lysou nebo do Kuksu a do Prahy docházely a hrabě Špork z nich také svému sekretářovi dceřiny vzkazy oznamoval, byly pro rytíře Gottwalda pravými dny svátečními, a vždy se musel násilně přemáhat, aby svůj vnitřní žár neprozradil.

Tehdy se uzavřel, jakmile mu k tomu zbývala volná chvíle, do své komnaty a opakoval si jásavě každé slovo, jež zbožňovaná dívka o něm ve svém listu uvedla, a s blaženou rozkoší svěřoval je svému deníku, jenž jediný byl svědkem jeho tajné lásky a výlevů jeho srdce.

A když dnešního dne spatřil před sebou opět komtesu jako pannu již dospělou, která krásou a spanilostí okouzlovala i nejchladnější srdce, když k němu opět tak důvěrně a přátelsky promluvila a svou ruku mu podala tak vlídně, že ostatní mladí kavalíři v jejím průvodu, jak jsme toho již byli svědky, takovýto čestný projev mu co nejvíce záviděli: tu již dokonce vyšlehl plamen jeho lásky do nezměrné výše a viděli jsme na ruměnci jeho tváří, jenž slovy šlechtičny byl vyvolán v té krásné chvíli, jak se cítí tento mladý muž povznesen téměř do nebe, když jeho dosavadní naděje musely nyní nabývat tvarů tím určitějších, čím méně mohly být projevovány navenek.

V okamžiku tohoto opětovného setkání vzplanul jeho milostný cit ke krásné šlechtičně docela až ke svému vrcholu a nebylo žádnou náhodou, že mladý hrabě Kinský pojednou při spatření tohoto výjevu puzen jakýmsi neznámým hnutím ve svém nitru, spatřoval v tomto mladém muži soupeře, jenž by se mu při ucházení o lásku komtesy Eleonory mohl stát nebezpečný. Vzrušení mladého kavalíra, který za určitým účelem na Lysou přicházel, způsobilo sekretáři hraběte Šporka od tohoto okamžiku zapřisáhlé nepřátelství, o němž v té chvíli rytíř Gottwald ovšem neměl tušení, a tudíž se také proti němu nemohl obrnit.

Naopak, když v kabinetu hraběte zaslechl z jeho úst po svém nadšeném projevu o ladném zjevu jeho dcery slova tak neočekávaně povzbuzující, že ani vysoký rod, ani bohatství nebudou podmínkou k dosažení komtesiny ruky, vzrostly i jeho naděje do stejné výše s jeho láskou, že se musel velmi přemáhat, aby své nitro hraběti předčasně neodhalil a splnění své touhy neuvedl jediným rázem v nebezpečí.

Spokojil se vědomím, že propast, jaká ho dosud dělila od tohoto splnění, není již nepřeklenutelná, jak se do té chvíle při budování svých povětrných zámků vždy obával; bylo mu dost na tom, že se již s mocnější nadějí na příznivý zdar svých tužeb mohl kochat ve svém nitru a od dalšího vývoje očekávat, aby tak jeho náhle vzpružená naděje se stala též skutkem.

Proto pochopíme radostné naladění jeho mysli, když vstupoval do společnosti hraběcích hostů, kteří se zvolna scházeli v nádherné jídelně zámecké k hostině a hlučným hovorem v jednotlivých skupinách se bavíce, očekávali příchod svého hostitele a jeho spanilé dcery.

Nekladl proto nijak na váhu, že až do doby, kdy se k tabuli zasedlo, mladí kavalíři se mu jaksi úmyslně vyhýbali, hrabě Kinský pak že několikrát nevlídným zrakem po něm mrštil a že konečně během hostiny byl vzdálen daleko od předmětu své tajné lásky, zatímco Kinský mohl volně zasednout vedle komtesy Eleonory; on se kochal pouze ve svém blahém pocitu, jenž jeho celé nitro naplňoval, zastíraje jeho duševnímu zraku mezeru, která jej v jeho postavení od bližších styků se vznešeným panstvem neúmyslně sice, ale pro ostatní přítomné přece dost zjevně oddělovala. Spokojil se i zde pouhým pohledem na zbožňovanou dámu svého srdce, která po svém vstupu do sálu i jemu vlídně pokynula, jako učinila všem ostatním mladým kavalírům.

To mu bylo dostatečným zadostiučiněním za nepřátelské pohledy hraběte Kinského, a vzpomínka na úsměv, jejž mu komtesa věnovala, kouzlila mu i ve spánku následující noci nejluznější sny o budoucím štěstí jeho lásky.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .