Hus drží klíč

 

22. 08. 2015

Jan Hus hovoří k dnešní České republice.


Bill Higgins, 1992
© Stanislav Maxa – STEFANOS, 2015 (druhé, opravené vydání)
Šitá vazba (V4), 10,6×15 cm, 64 stran
doporučená cena 75 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 19 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

AUTOROVA VZPOMÍNKA

 

Základní text této knihy tvoří promluvy přednesené na setkání zástupců československých podnikatelů, kteří se v létě 1992 zúčastnili kooperativního vzdělávacího programu na Covenant College. V době, kdy se tyto přednášky konaly, byli Češi a Slováci na počátku politického oddělování, které bylo mezitím dovršeno.

Upřímně doufáme, že přechod východní Evropy od řízeného komunistického hospodářství k volnému hospodářství tržnímu bude tímto kooperativním programem usnadněn. Ještě více však doufáme, že během tohoto přechodu objeví český národ znovu srdce a duši Jana Husa, a že to sehraje významnou úlohu na cestě k nové velikosti této země.


Soli Deo Gloria



1.

 

HUSŮV SVĚT

Je velkou ctí, že mohu napsat knihu o někom, koho si velmi cením – o Janu Husovi. Hus nepředstavoval velký formující vliv pouze v dějinách České republiky, ale i jeden ze stěžejních podnětů mé vlastní teologické tradice. Jeho dílo ovlivnilo německého reformátora M. Luthera (při práci na této přednášce jsem našel mnoho vět, které si Luther od Husa vypůjčil), a Luther měl zase vliv na Ženevana francouzského původu Jana Kalvína, který nesmírně zapůsobil na skotského reformátora Johna Knoxe. Byl to Knox, který napomohl zakořenění reformačních zásad ve Skotsku tak mocně, že z něj vzešlo hnutí Lidu smlouvy, z nichž stovky – jako Hus – zaplatily v 17. století svou víru krví. A právě ze stoupenců Lidu smlouvy (Covenanters), kteří byli presbyteriány, vzešly duchovní kořeny naší Covenant College. A proto stejně jako vy i já jsem Mistru Janu Husovi zavázán velkou vděčností.

Než si všimneme, čím Hus může přispět dnešní České republice (a já cítím, že je to Hus, kdo má klíč k budoucnosti vaší země), bude užitečné vrátit se zpátky v čase a podívat se na základní filosofický a teologický rámec Husova světa. Rád bych probral několik základních premis, které byly v Husově době obecně uznávány, a pak ty, o kterých se do jisté míry diskutovalo. Pomůže nám to lépe pochopit souvislosti, ke kterým Hus svým podílem přispěl.

 

I. Nekonečný osobní Bůh

 

V Husově době a kultuře bylo samozřejmým předpokladem, že Bůh vskutku existuje. Bylo to základní východisko světového názoru tehdejší společnosti. Věřili, že Bůh existuje. Avšak ne prostě „nějaký“ Bůh. Bůh, jenž existuje, je nekonečný a současně osobní.

Uznávali, že Bůh je nekonečný, neomezený časem ani prostorem (jako byla místní, regionální či úzce zaměřená božstva jiných náboženství – božstva bouře, plodnosti, války, či prostorově omezená božstva egyptská, filištínská či babylonská). Bůh nemá počátek, vždy byl a vždy bude. Bůh není omezen časem ani prostorem, či nedostatkem znalosti nebo moci. Je – řečeno jedním slovem – nekonečný.

Je však i osobní, v protikladu k neosobním božstvům v kulturách Dálného východu. Ano, je nadpřirozený, transcendentní (tj. přesahující smyslové poznání) – ale je zároveň i imanentní – osobní.

Nauka o Trojici byla a dosud je pravověrným pojetím Boha jako tří Osob (Otce, Syna a Ducha svatého) stejných v jedné podstatě (jedné bytosti, jednom Bohu). Tyto tři osoby existují věčně a jsou stále jediným Bohem – Bohem osobním.

 

II. Bůh, který zjevuje sám sebe

 

Bůh však nejen existuje, ale rozhodl se také mluvit. Nekonečný osobní Bůh, jenž existuje, není mlčenlivý, nýbrž zjevuje se lidem. Činí tak dvěma rozdílnými způsoby. Jednak je zde zázrak Božího stvoření – ve stvoření světa a všeho, co je v něm, lze spatřovat poselství vznešenosti a velikosti Boha Stvořitele. Bůh se však jen na to neomezil. Zjevil se rovněž v Písmu, v Bibli. V Husově světě byla Bible obecně uznávána jako Boží nadpřirozené zjevení sebe samého. (Různily se názory, jaký stupeň zjevení má být připisován jiným věcem, jako výrokům kněží a koncilů, nebylo však sporu o to, že Bible je Slovem Božím.)

Jestliže neomezený, osobní Bůh vskutku nemlčí, ale mluví tak, že tomu omezení lidé mohou rozumět, nemělo by být nejdůležitější věcí přeložit tuto řeč do jazyka co největšího počtu lidí? To byl jeden z důvodů, proč se Husův zájem tolik soustředil na překlad Bible, jak tomu bylo u Angličanů Viklefa před ním a Tyndala po něm.

 

III. Stvořitel a Uchovavatel

 

V Husově době se též obecně chápalo, že nekonečný osobní Bůh je tvůrcem vesmíru. Vše, co existuje, vděčí za své bytí jemu jako Tvůrci. Pro lidi té doby nebylo těžké porozumět tomu, že Bůh promluvil a povolal svět z ničeho, aby existoval – creatio ex nihilo (stvoření z ničeho).

Nejenže svět stvořil, ale též jej aktivně udržuje. Rozuměli, že je to Bůh, kdo soustavně drží vše pohromadě a že zákony řídící vesmír mají svůj původ v něm.

 

IV. Prozřetelný vládce

 

Uznávali, že nekonečný, osobní Bůh stvořil a udržuje vesmír, že sám sebe zjevil způsobem srozumitelným lidem, ale skrze zjevení v Písmu též poznávali, že vládne dějinám. Rozpoznávali jej jako prozřetelného vládce nad lidskými záležitostmi. On je tím vrcholným vládcem, který má s dějinami světa svůj plán. Znovu a znovu se na vlastních dějinách, jak jsou zapsány v Bibli, přesvědčovali, že ačkoliv lidé jednají svobodně, ačkoliv mají své vlastní motivace a plány, je to nakonec Bůh, kdo má nade vším kontrolu. Rozuměli, že je prozřetelným Vládcem svého vesmíru včetně lidských věcí.

 

V. Kdo je člověk?

 

Husův svět uznával, že člověk je mezi veškerým tvorstvem něčím jedinečným. Není jen živočichem, obdařeným o něco větší moudrostí. Je jedinečný, protože je stvořen k obrazu Boha-Stvořitele. Tak jako je Bůh osobní, tak stvořil i člověka, aby byl osobní. Stvořil člověka, aby byl společenským tvorem, tvůrčí bytostí, bytostí na rozdíl od ostatních stvoření schopnou rozeznat duchovní a morální hodnoty. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu, nevinný a svobodný, a byl postaven do zahrady Eden.

   
 

To však žel není konec příběhu. Neboť ačkoli je člověk dosud obrazem Božím, je nyní obrazem překrouceným a zkresleným. Když Adam v ráji zhřešil, člověk svou nevinnost a svobodu ztratil. Hovoří se o tom jako o pádu člověka. (Martin Luther, který byl Husem ovlivněn a také Husa miloval, řekl: V Adamově pádu jsme zhřešili my všichni.) Na tomto světě nejsou věci tak, jak by být měly, a Husova doba dobře věděla, co je to hlad, hladomor, nemoc, vražda, chtíč, lakota a mnoho jiných věcí, které činí tento svět pochmurným místem. Přesto však věřili, že Bůh původně svět takovým neudělal. Vše bylo stvořeno jako dobré, zvláště člověk sám. Avšak člověk vlastní volbou upadl do hříchu, zkaženosti a bídy. Je-li ponechán sám sobě, nemá žádnou naději.

 

VI. Vykoupení

 

Bůh však ve svém slitování člověka v takové bídě nenechal. A v Husově době se diskutovalo o některých podrobnostech toho, jak Bůh tuto spásu uskutečňuje, zvláště pak o tom, jakou úlohu má v tomto vykoupení hrát církev. A právě to byl jeden z důvodů jeho smrti. Uveďme zde nejzákladnější stručný nástin toho, jak Hus rozuměl Božímu plánu na záchranu padlých lidí:

Protože Boží spravedlnosti muselo být učiněno zadost, bylo nutno za hříchy lidí zaplatit. Na počátku Bůh řekl, že odplatou za hřích je smrt. Hříchem byla dotčena Boží svatost a čistota, a tak odplatou nemůže být nic menšího. Bůh je však milosrdný a milující, a proto se rozhodl lidem hříchy odpustit. Nebyla to ale jeho povinnost; mohl zcela oprávněně celé lidstvo zavrhnout. Avšak jeho milosrdenství bylo tak silné, že se rozhodl najít způsob, jak učinit zadost své spravedlnosti a přece lidem odpustit.

Tímto „způsobem“ bylo nalezení náhradníka. Někdo bude muset žít životem působivé poslušnosti, jakým padlí lidé žít nemohli, a někdo bude muset zemřít, aby vytrpěl trest, který spravedlnost požadovala za hřích. A protože se této urážky, spáchané proti nekonečné Boží svatosti a spravedlnosti, dopustili mnozí, bude muset jít o takového náhradníka, který bude schopen nést nekonečný Boží hněv postihující hřích.

Takového náhradníka opatřil Bůh v osobě a díle svého vlastního Syna – druhé osoby Trojice, pravého Boha z pravého Boha. Byla to oběť, k níž směřovaly všechny oběti starozákonní. Ty poukazovaly na to, že jednou Bůh najde oběť dokonalou. Když Boží čas dozrál, poslal na svět svého Syna, aby na sebe vzal lidské tělo a přirozenost (zůstávaje však přitom stále v plnosti Bohem). Byl počat z Ducha svatého, narozen z Panny Marie a nazván Ježíš (od Ješua: „Spasitel“) Kristus (od Mášiach: „Mesiáš, Přicházející“).

Ježíš Kristus žil životem dokonalé poslušnosti zákona, a tím naplnil poslušnost, která nám chybí. Pak zemřel potupnou smrtí na kříži a zaplatil tak pokutu smrtí jako náhradník za všechny, kdo k němu přijdou. Po smrti byl pohřben, ale potom tělesně, fyzicky vstal z mrtvých na důkaz, že Otec skutečně tuto oběť přijal a že tím bylo vyhověno všem nárokům jeho spravedlnosti. Po zmrtvýchvstání vstoupil na nebe a zaujal opět své místo po pravici Otcově, aby byl nyní Zástupcem svého lidu jako pravý velekněz.

Po čtyřiceti dnech, o Letnicích, seslal Ducha svatého, aby přebýval ve svém lidu, a naplňoval při něm své vykoupení. Přestože výkupné už bylo zaplaceno, lidé stále žijí v hříchu a nevědomosti o tom, co se událo. Proto nyní Duch svatý působí v srdcích a životech lidí a vede je k víře, jejímž prostřednictvím se mohou na spáse účastnit. Duch svatý se zmocňuje člověka, který je mrtev ve svých hříších, a dává mu nový duchovní život. Dává mu nové srdce, mění jeho mysl a žebříček hodnot, takže jeho touhy nyní směřují k Bohu a k Pánu Ježíši Kristu, a ne opačným směrem, jak tomu bylo dříve. Otevírá o něm nový zápis, takže jeho postavení před všemohoucím Soudcem vesmíru je nyní čisté, a to zásluhou Ježíše Krista. A dává mu nový život, takže jeho chování už není řízeno egocentrickými hříšnými vášněmi, ale (nikoli ovšem dokonale, nýbrž zásadně) láskou k Bohu a touhou konat vždy to, co od něj Bůh chce.

 

VII. Objektivní duchovní skutečnosti

 

Nahlížíme-li do pojmové soustavy, v které Hus myslel, učil i žil, je třeba zdůraznit fakt, že kultura Husovy doby uznávala objektivní existenci duchovních skutečností! Uznávali reálnost mimosmyslového světa. A tento svět i tyto zásady byly tehdy známy. Nepřišlo se na ně fyzikálním, vědeckým bádáním, nýbrž byly známy prostřednictvím zjevení. Vědoucí a nekonečný osobní Bůh odhaluje vědění o sobě (prostřednictvím Písma) omezeným lidem, kteří tomu, co jim zjevil, mohou porozumět. Mravouka například není založena na proměnlivém sledu kolísavých sociálních a kulturních norem, nýbrž na objektivních Božích duchovních přikázáních, jako je Desatero.

Rozumějme, prosím, že tyto duchovní skutečnosti nebyly o nic méně reálné tím, že byly nehmotné. Ve skutečnosti pro Husa, stejně jako pro apoštola Petra, byly poznatky z jeho revolučních listů dokonce jistější a věrohodnější než jakákoli empirická či racionální teorie.1

Pamatujme, že v Husově době, jako ovšem namnoze i dnes, potřebovala církev nutně reformy. Infrastruktura církve jako instituce byla porušena a ve skutečnosti nežila službou Bohu, kterou proklamovala. Avšak nedostatky v církvi neznamenaly, že by Bůh byl o něco méně skutečný. Porušení církve jako instituce neznamenalo, že objektivní, nekonečný, osobní Bůh Písma by proto byl o něco méně svatý. A hrozné projevy zkaženosti církve neodvedly Husa od Boha či od Krista, jak jej zjevuje Písmo, nýbrž právě tyto zlořády jej ještě těsněji přivedly ke Kristu, jako k jedinému zdroji naděje.

V průběhu celé naší diskuse musíme pamatovat na to, že co bylo objektivně reálné v době Husově, ačkoliv jde o věci duchovní a nehmotné povahy, bude právě tak objektivně reálné dnes. Hus v určitém smyslu žil ve zcela odlišném světě než my. Přece však, měřeno věčnými pravdami a objektivními skutečnostmi, jde v mnohém ohledu o stejný svět, se stejnými konečnými problémy a jejich stejným řešením. Když Hus zakopl o kámen, upadl na zem. Dnes je tomu stejně, ačkoli to nyní nazýváme zemskou přitažlivostí. A zásady, jimž Hus učil – spravedlnost, láska, milost, pravda, Bůh – jsou dnes stejně reálné jako tehdy, když chodíval pražskými ulicemi.

 

1Ve svém 2. listě, 1. kap., ujišťuje apoštol Petr čtenáře, že je očitým svědkem všeho, co Ježíš konal. Pak jim však říká: „A máme pevnější prorocké slovo a dobře činíte, dbáte-li ho jako svíce, která svítí v temném místě…“ Petr měl slovo, které bylo pevnější než to, co viděl na vlastní oči! To byla důvěra, jakou mohl mít k Božímu zjevení v Písmech.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .