ÍRÁN: Touha po Bohu (e-kniha)

 

19. 08. 2012

Sedm příběhů íránských muslimů, kteří nalezli skutečnou svobodu.


Living Sacrifice Book Company, 2006
české vydání STEFANOS, 2012

Mobi+EPUB, 111 přepočtených stran, 39 Kč

Doporučená zařízení:
Mobi: Kindle Keyboard, Kindle („Kindle 4“), Kindle Touch
EPUB: Sony Reader, Nook STR, Kobo eReader

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac)
doporučujeme používat Adobe Digital Editions.

ukázka ke staženíobjednací formulář

 

 

Ukázka z e-knihy:

 

 

 

ŠESTILETÝ EVANGELISTA

 

 

Tom White

 

 

Šestiletý chlapec v íránském Teheránu sleduje ilegální křesťanské vysílání o Ježíši Kristu. Poslouchá Ježíšovy následovníky, snaží se naučit jejich písně a také se s nimi modlí. Jednou ráno se při snídani obrátí na matku: „Chtěl bych říct naší paní učitelce o Ježíši. Jak bych to měl udělat?“ Společně vymyslí plán. Když kráčejí po ulici ke škole, matka se v duchu modlí za jeho bezpečí a nepřestává si klást otázky. Skutečně Bůh vyžaduje od mé rodiny takovou poslušnost a oběť?

Chlapec vstupuje do rozdováděné, ukřičené třídy a položí na lavici batoh, který je o něco těžší než obvykle. Děti se usadí a dopolední vyučování může začít. Zatímco spolužáci plní úkoly, chlapec bere do ruky zadání a ostýchavě kráčí ke katedře.

„Chcete se dozvědět něco o Ježíši?“ zašeptá.

Učitelka přikývne.

„Tak dobře, poslouchejte tedy, co udělám. Před přestávkou položím svůj batoh ke dveřím, rozepnu ho a nechám otevřený. Až všichni opustí třídu, půjdete a vezmete si z něj Bibli a videokazetu.“

Krátce před polednem si děti odběhnou hrát ven. Batoh leží u dveří. Když se skupinka upocených, ale šťastných nezbedů vrátí, odnese si chlapec batoh zpátky do lavice. Už není tak těžký jako ráno.

Hned druhý den se učitelky zeptá: „Četla jste Bibli? Dívala jste se na videokazetu? Co si myslíte o Ježíši?“

Na druhém konci města po chodníku rázuje stařík se sněhobílým knírem. Ulicemi začíná profukovat příjemný večerní vánek a tak se celé rodiny vydávají ven, na procházku nebo jen tak posedět u řeky. Děda pohladí po hlavě malé batole a zastaví se na přátelský rozhovor, jak je v Íránu zvykem.

Po rozhovoru rozdá skupince opravdových zájemců pár brožurek, těm nejvíce zvídavým a otevřeným věnuje Nový zákon. Druhý den navečer vyrazí znovu, tentokrát však na něj již čekají policisté v civilu. Zabaví mu všechny materiály, surově jej zmlátí a brýle se stříbrnými obroučkami srazí na zem. Když společně přijdou ke staříkovu automobilu, naleznou na zadní sedačce krabici Nových zákonů. Co je ještě horší, děda konvertoval od islámu ke křesťanství. Policisté ho odvezou do vězení. O několik týdnů později, po četných prosbách příbuzných a zaplacení nemalé „pozornosti“, ho soudce propustí na svobodu.

Uplyne několik měsíců. Na opačném konci města přechází široký most pro pěší známá postavička. Je zpátky. Batoh s materiály, laskavý pozdrav, uvolněné rozhovory o lásce, Bohu, problémech, o smyslu života.

 

 

Šestiletý chlapec a jeho dědeček – následovníci Ježíše Krista v zemi považované za nejvýznamnějšího „vývozce terorismu“. Jaké okolnosti vychovaly tak odvážné křesťany? Jak je možné, že jsou tak smělí? Jak je možné, že vůbec existují?

Příslušníci etnických skupin, kterým je v Íránu dovoleno praktikovat křesťanství, například Arméni, tvoří necelých deset procent z celkového počtu obyvatel. Většina křesťanů o své víře raději s nikým nehovoří kvůli riziku, které je s vydáváním svědectví spojené. (Mezi arménskými evangelikály se však křesťanští hrdinové vyskytují. V uplynulých patnácti letech mnozí z nich zemřeli mučednickou smrtí nebo skončili ve vězení.) Navzdory děsivému útisku a nepatrnému podílu věřících se po celé zemi šíří intenzivní hlad po duchovních věcech.

Při mé poslední návštěvě Íránu nešel můj íránský průvodce spát a celou noc si četl Nový zákon, který jsem mu věnoval. U snídaně ze sebe sypal jednu otázku za druhou a prokládal je pozitivními poznámkami o Ježíši Kristu. Byl mladý, měl rodinu a také vysokoškolský titul z anglické literatury. Pozval mě na čaj domů, kde mě přivítala vlídná manželka s dětmi. Všichni mi projevovali mimořádnou úctu a prokazovali pohostinnost.

Tato rodina reprezentuje Írán, jak ho neznáme – žádné ječící davy na ulicích, žádná dlouhá náboženská procesí truchlících plaček podél silnic, ale kultivovaní, báječní lidé, doslova hladovějící po Kristově zvěsti. Íránci patří k nejzdvořilejším a nejvzdělanějším národům na světě a místní populace je charakteristická vysokým podílem mladých lidí ve věku necelých třiceti let. Tito lidé volí mladý, pokrokový parlament, který je následně vetován vládnoucí radou mullů. Ježíš vyjádřil svůj názor na podobné náboženské despoty ve 23. kapitole Matoušova evangelia.

Již třicet let jsou síly působící v Íránu živnou půdou světového teroru a v Alláhově jménu jsou zde vychováváni nenávistní učedníci působící i v tak vzdálených zemích jako je Indonésie. Tento trend pokračuje dodnes. Většina Íránců, kteří ze své země neuprchli, již v souvislosti s masivní kampaní prosazující islám začíná prožívat únavu z ponuré, otrocké loajality Alláhovi, jíž chybí láska a kterou po nich představitelé jejich vlasti vyžadují. Kromě násilně organizovaných průvodů a shromáždění již z balónu nafouknutého ajatolláhem Chomejním v roce 1979 unikla většina vzduchu.

Během svých návštěv Íránu jsem se opakovaně setkával s přesvědčením, že „rada dohlížitelů“ tvořená nejvyššími mully a dalšími vysoce postavenými nábožensko-politickými představiteli, kteří mají v rukou veškerou moc, disponuje soukromými bankovními účty v Dubaji s částkami ve výši stovek milionů dolarů, které se k íránskému lidu nikdy nedostanou. Svou hamižnost přitom spolehlivě zašťiťují Alláhovým jménem. Je tragédií, že se při íránských zemětřeseních bortí chatrče z bláta a umírá mnoho chudých, zatímco se nábožensko-političtí vůdci těší daňovým úlevám a dohromady disponují větším majetkem než šáh, kterého kdysi sesadili.

Pak snadno pochopíme, že mnozí zoufalí Íránci nalézají útěchu v obrovských dávkách heroinu, který do jejich země proudí přes hranice. V lednu 2006 zpravodajské agentury poprvé zveřejnily statistiky, podle kterých má Írán nejvyšší podíl drogově závislých obyvatel na světě, což je neklamným znamením beznaděje místních lidí.

Ve městech na Západě fungují křesťanské misie symbolizované křížem, kde mohou nejrůznější nešťastníci nalézt pomoc. Křížek na krku v Íránu obvykle znamená, že je jeho nositel pravoslavný křesťan. Íránští muslimové mají o Ježíši Kristu velmi mlhavé povědomí, nicméně dobře vědí, že pravoslavní křesťané žijící v jejich zemi mají odjakživa právo legálně prodávat a konzumovat alkohol bez hrozícího postihu. Toto právo je muslimům odepřeno. Mnozí z nich oceňují právě tento aspekt „křesťanství“, neboť pro ně představuje zadní vrátka, jak se dostat k lihovinám.

Uprostřed temnoty se však jiskřičky naděje mění v plameny a Íránci se setkávají s Boží láskou. V jednom městě jsem se seznámil s vysoce postavenou úřednicí, které jsem věnoval Nový zákon zabalený v dárkovém papíře. Schovala si ho do zásuvky a rozběhla se po budově, kde o tom vzrušeně vyprávěla pěti dalším ženám. Některé z nich na mě začaly mávat nějakými papíry. Přišel jsem k nim a jedna z nich mě požádala: „Prosím pane, my bychom také chtěly jeden.“ Rozdal jsem jim další Nové zákony schované mezi stránkami íránských novin. Ukryly je ve svých černých hábitech, neboť Íránci si nemohou číst Boží Slovo na veřejnosti.

Následující kapitoly této knihy jsou malou sbírkou svědectví dokumentujících největší a nejrychleji rostoucí islámské hnutí na světě: íránští muslimové se obracejí ke Kristu. Mnozí z těchto lidí pocházejících z muslimského prostředí riskují obrácením ke Kristu úplně všechno. Nezáleží přitom na jejich společenském postavení, islámský režim se staví proti všem.

17. února 2005 byl plukovník íránské armády Hamíd Pourmand odsouzen ke třem letům odnětí svobody, jakmile se zjistilo, že slouží jako laický pastor. Byl zatčen při zátahu na jedné křesťanské konferenci a společně s desítkami dalších církevních vedoucích převezen do vazby. Nemuslimové nesmějí zastávat funkce armádních důstojníků. Pourmand, který se obrátil od islámu ke křesťanství před pětadvaceti lety, byl usvědčen, že se ve vztahu k představitelům íránských ozbrojených složek dopustil podvodu ve věci svého přesvědčení.

V listopadu 2005 byl spáchán atentát na Ghorbana Dordi Touraniho, muslimského konvertitu ke Kristu a vedoucího domácího společenství. Navzdory podobnému útisku a pronásledování se Dobrá zpráva o Spasiteli nepřestává v Íránu šířit.

V roce 2006 íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád rozhořčeně konstatoval, že se v Íránu každý měsíc obrací ke křesťanství 500 až 600 muslimů. Mýlil se – ve skutečnosti jich je mnohem více. Uvádíme několik příběhů těchto lidí.

Jména osob vystupujících v knize byla změněna ve snaze chránit jejich nositele. Ke křesťanství se obrátili teprve nedávno a určité teologické postoje nemusí být z pohledu některých čtenářů zcela správné. Mají však k dispozici Písmo a křesťanské společenství a skutečně touží následovat Ježíše.

Až budete následující stránky číst, kéž z příběhů těchto věrných křesťanů přijmete povzbuzení. Ať vás motivují k modlitbám za Írán.

 

 

 

 

HLEDÁNÍ ZDROJE MOCI

 

 

Hamíd

 

 

Vzpomínám si, jak jsme někdy v páté třídě navštívili prodejní výstavku knih ve školní knihovně. Toho dopoledne jsem si koupil asi padesát titulů pojednávajících o historii. Neustálé shromažďování nových informací mě vzrušovalo. Paní učitelka z toho měla takovou radost, že mi přidala ještě několik knížek zdarma. Když jsme se vraceli do třídy, oba jsme jich měli plnou náruč. To bylo na začátku íránské revoluce v roce 1980, kdy ještě podobné knihy nebyly zakázané. Rád jsem si četl o ideologii a moci. Chtěl jsem nalézt recept na úspěch a také mě zajímalo, jakých výsledků lidé se svou ideologií v různých zemích dosáhli.

Většina mých příbuzných jsou komunisté ruského původu. Naše kořeny sahají také do Ázerbájdžánu, kam však mnoho předků přišlo z Ukrajiny. Jsem Bohu vděčný, že mě moji komunističtí rodiče nenutili vyznávat žádné konkrétní náboženství. Řekli mi, že pokud se nějaké náboženství rozhodnu přijmout, měl bych je nejprve velmi důkladně prostudovat, abych poznal, které je to pravé. Byl jsem nadaný čtenář. Již ve druhé třídě jsem přečetl osmisetstránkovou knihu příběhů různých lidí a dětí, které v životě potkala nepřízeň osudu. Kniha patřila mému otci a vydala ji íránská komunistická strana. Podobné knihy představující komunistický světonázor jsem začal číst v šesti letech.

Jiné knížky, tentokrát dětské, byly plné ilustrací a obrázků. Pořád je ještě mám doma. Když si uvědomím, kde jsem začal a kam jsem nakonec došel, samotné pomyšlení mě naplňuje radostí. Skutečně jsem hledal pravdu. Před islámskou revolucí jsem schraňoval časopisy vydávané nejrůznějšími organizacemi a také jsem přečetl mnoho knih věnovaných osobnostem světových dějin.

Když mi bylo deset let, někdo mi na ulici strčil do ruky útlou brožurku; neměla víc než deset stránek. Celá se rozpadala, ale na jednom z listů byl vyobrazený Ježíš Kristus. Doma ve svém pokoji jsem si rád kreslil, a tenhle obrázek mě okamžitě zaujal. Později jsem podle něj namaloval Ježíšův portrét.

Měl jsem mnoho křesťanských přátel, arménských, katolických i pravoslavných, ale už si nevzpomínám, kdo mi tuhle brožurku dal. Prostě někdo na ulici v Isfahánu rozdával zadarmo letáčky náhodným kolemjdoucím. Když jsem se na obrázek díval, probudila se ve mně touha si brožurku přečíst. Stala se jednou z mých oblíbených. Při stěhování jsem na ni dával bedlivý pozor a pečlivě jsem ji zabalil. Nechtěl jsem o ni přijít. Jednou jsem ji ztratil. Byl jsem z toho úplně zoufalý, ale pak jsem zjistil, že ji moje sestra omylem zahrabala do svých věcí.

Po přečtení brožurky o Ježíši začalo mé hledání Boha – Boha, o kterém všichni mluvili. Nejprve jsem si znovu prolistoval komunistické knihy, ve kterých jsem však již nacházel jen hlubokou prázdnotu. Dokonce jsem zjistil, že když chtěl Lenin přísahat, prohlásil „přísahám při Bohu“. Poté jsem začal zkoumat jiná náboženství; začal jsem starověkými náboženstvími popisovanými v íránských, japonských, indických, libanonských, čínských a brazilských spisech. Hltal jsem poznatky o všech náboženských systémech, abych je dokázal porovnat. Poté jsem začal studovat vesmír a hvězdy, hypnózu, spiritismus a telepatii.

Narážel jsem přitom na obtíže a problémy jednotlivých náboženství, které jsem si poznamenával do zápisníku. Nejvíce poznámek se týkalo islámu. Právě vrcholila náboženská revoluce, která se bezprostředně týkala všech mých krajanů. Hovořil jsem o svých pochybnostech se spoustou lidí, nikdo mi však na ně nedokázal odpovědět. Odpovědi mi nedali ani ajatolláhové.

Nedařilo se mi sehnat Bibli, a tak jsem byl stále velmi zmatený. Přibližně tou dobou jsem konečně porozuměl některým veršům z Bible díky časopisu The Good News (Dobrá zpráva) vydávanému v Anglii. Ve třinácti letech jsem vyplnil odpovědní lístek a poslal ho zpátky do Londýna. Časopis mi chodil asi dva nebo tři roky, než íránské orgány podobné zásilky zablokovaly. Dychtivě jsem si z těchto časopisů četl úryvky z Bible, vystřihoval si je a pečlivě schovával. Nakonec jsem sehnal Bibli od jednoho starého muslima, který prodával nejrůznější knihy. Bibli mi půjčil, abych si ji přečetl. Byla v angličtině, možná dokonce ve staré angličtině. S angličtinou jsem na tom byl tehdy docela dobře, ale stejně jsem mnoha věcem nerozuměl. Potřeboval jsem odpovědi. Snažil jsem se „porazit“ Bibli stejně jako jsem porazil Korán a řadu dalších náboženských knih. Horlivě jsem shromažďoval argumenty.

Prostí lidé – moji přátelé – mi stále nedokázali na moje otázky odpovědět a hledali nejrůznější výmluvy. Potřeboval jsem zajít za někým, kdo o podobných věcech věděl více. Rozhodl jsem se vypravit přímo za mully, učiteli islámu. Jeden z mých přátel si nedávno našel nového ajatolláha nebo mullu a nabídl mi: „Vezmu tě k němu, aby sis s ním mohl promluvit.“ Nechali jsme se k mullově domu odvézt taxíkem. Zaklepali jsme na dveře a vstoupili dovnitř. Přítel mullu o mé návštěvě informoval předem. Řekl mu: „Mám přítele, příslušníka jedné etnické menšiny. Chtěl by vás navštívit.“

Seděli jsme na podlaze na červeném koberci a zády se opírali o polštáře a pokrývky na stěnách. Mulla byl holohlavý. Přinesli nám nějaký čaj, ale žádné jídlo ani sladkosti. Mulla ke mně od začátku choval nenávist. Položil jsem mu mnoho otázek o Koránu, Alláhovi a Satanovi a o jejich vzájemných bojích; ptal jsem se, kdo je mocnější. Poté jsem zmínil třetí súru z Koránu (Rod Imránův), kde se ve třetím verši píše: „Pokud chce někdo přijmout spasení1 a vejít do nebe, musí věřit Tóře a Evangeliu.“ Přelistoval jsem několik stránek, nalezl 159. verš ve čtvrté súře2 a řekl: „Podívejte, v této súře je rovněž napsáno, že se Ježíš zúčastní Posledního soudu a sehraje v něm nějakou aktivní roli.“ Viděl jsem, jak mullova tvář brunátní.

   
 

Pokračoval jsem však dále: „Když se podíváte na súry v Koránu, mnohé z nich jsou pojmenovány po zvířatech, hmyzu, slunci, hvězdách a měsíci, protože jsou převzaty z textů uctívajících modly. Nicméně také jsou v něm místa, která hovoří o Boží moci a spasení, kde Satan nemůže říct proti Božímu dílu ani slovo. Zdá se mi to všechno nějak pomotané. Ale v Bibli čtu: Kdokoli přinese Ježíše Krista národům, tomu dám království, ne v tomto životě, ale v nadcházejícím. A všem jim dám klíče od království, a požehnám jejich život.“ Přítel, který mě přivedl, seděl na koberečku vedle mě a nervózně se ošíval. I on pomalu brunátněl, když poslouchal moje názory. Najednou se mulla zvedl a prohlásil: „Nechci s tebou diskutovat. Tvoje myšlenky nejsou vůbec zajímavé, takže s tebou nemám o čem mluvit.“

Také jsem se zvedl a ve spěchu jsme mullovo sídlo opustili. Nechtěl jsem svému příteli přidělávat problémy, v hledání pravdy jsem však pokračoval. Odjakživa jsem byl přesvědčen, že by skutečný Bůh měl oplývat vznešenými vlastnostmi. Bůh, po kterém jsem toužil, nemůže mít radost, když se jeho dětem dějí špatné věci. Měl by být vševědoucí a vědět, jak chce každý člověk prožít svou budoucnost. Bůh, kterého jsem si ve své mysli představoval, by se měl o své děti bez ustání starat.

Stále jsem hledal Boha, kterého bych mohl spatřit na vlastní oči. Četl jsem knihy o bozích pocházejících z vesmíru, kteří nás stvořili a obdařili nás naší současnou podobou. Pokud je to skutečně pravda, museli mít obrovské vědomosti, říkal jsem si. Takového stvořitele bych si velmi vážil.

Pokoušel jsem se navázat vztah se Satanem. Měl jsem psa a vzýval jsem různé duchy, aby do něho vstoupili. Pes začal výt a stavěl se na zadní. Myslel jsem si, že to je možná ono. Mí přátelé se tím bavili, současně však měli strach. Přijížděli k nám lidé z jiných měst, učitelé nejrůznějších duchovních nauk, aby se se mnou setkali. Dokázal jsem některé lidi zhypnotizovat a sliboval jsem, že jim odhalím jejich budoucnost. Přicházelo za mnou mnoho lidí, převážně muslimů. Říkali mým přátelům: „Je to něco úžasného.“ Také jsem pozval do svého pokoje Satana a na dveře napsal jméno boha svatého oka.

Navštěvoval jsem vysokou školu a někteří lidé v mém okolí Satana uctívali. Já jsem jej ve skutečnosti neuctíval, stále jsem hledal. Chtěl jsem jen vědět, zda mé hypnotické schopnosti pocházejí od Boha nebo od Satana. Můj pes často zneklidněl a utekl z místnosti. Ráno přišel a škrábal na dveře pokoje, abych mu dal nažrat, ale potom jsem ho zase několik dní neviděl. Pochopil jsem, že mé schopnosti nemohou být od Boha, protože mě nenaplňují radostí.

Jeden z mých přátel ve škole byl skutečně blízko k přijetí křesťanství. Často jsem viděl, jak si čte Bibli. Byl to Armén a překvapilo mě zjištění, že vlastní Bibli v našem jazyce, ve fársí, nikoli v arménštině. Taková Bible se dala sehnat jen velmi obtížně. Začal jsem mu klást otázky, čímž jsem ho rozhněval. Odvrátil se ode mně a šel pryč. Moje otázky o Ježíši a o Bohu ho zneklidňovaly. Věděl, že jsem muslim. „Pokud jsi muslim, nemůžeš nikdy pochopit, co se v Bibli píše,“ snažil se mi namluvit. „Vrať se ke svému náboženství.“ Já jsem se však jeho radám jen smál.

Jeden univerzitní profesor hovořil o různých světových náboženstvích. V posluchárně sedělo čtyřicet nebo padesát studentů. V té době jsem byl velmi agresivní. Zvedl jsem ruku a neomaleně jej napadl. „Vždyť tohle náboženství vůbec neznáte. Proč o něm lžete?“ Učitel se mě zeptal: „A ty ho znáš?“ „Ano,“ odpověděl jsem. „Tak pojď sem dopředu a něco nám o něm řekni.“ Učitel to myslel vážně, chtěl se se mnou spřátelit a vůbec se nezlobil. Mohl však mít kontakty na policii a na další orgány. Pozval mě k sobě domů, ale nikdy jsem ho nenavštívil.

Přibližně v té době jsem se dozvěděl o křesťanech, kteří se scházeli v jednom soukromém bytě. Cestou na jejich setkání jsem přemýšlel, jestli se dozvím více o tom Ježíši, jehož portrét jsem si před lety nakreslil. Vstoupil jsem do dveří a sedl si na zem do kroužku křesťanů, kteří přišli přede mnou. Přišel tam také můj arménský přítel; byl velice překvapený, když mě uviděl. Na skupince jsem konečně dostal Bibli ve fársí. Její obsah mi přišel velmi vznešený. Pochopil jsem, že toto je Bůh, kterého hledám. Nicméně stále zde byl ďábel a mé vlastní pochybnosti, a pořád jsem se usilovně snažil nacházet nějaké chyby. Zjistil jsem však, že Bible je jako betonová zeď, kterou svou kritikou neprorazím. Nemohl jsem ji nijak poškodit – neutrpěla ani jediné škrábnutí. Navíc mě naplňovala pokojem. Během několika týdnů mi došlo, že takto by Boží Slovo mělo působit. Ostatní náboženství ve mně zanechávala jen strach.

Ještě než jsem skutečně přijal Pána, začali jsme s manželkou společně číst Bibli. Příbuzní z manželčiny strany nebyli příliš náboženští lidé, snažili se však své postoje urputně hájit. Mnoho večerů jsme strávili vášnivými debatami u jídelního stolu. Protože to byli muslimové, hovořili o islámu. Otevřeně jsem označil Korán za satanský spis. Ze všech světových náboženství je pouze v tom křesťanském Bůh navždy svatý. Manželka mě napomínala: „Nech toho, nehádej se s nimi!“ Já ji však ujišťoval, že její rodinu miluji. Zeptal jsem se jich: „Proč bylo nejsvětější místo islámu, Ka’ba v Mekce, původně plné kamenných model? Navíc dodnes na konci pouti do Mekky přecházíte sem a tam mezi dvěma pahorky, Safou a Marwou. Tato zvyklost pochází z Muhammadových dob, kdy se ještě uctívala dvě božstva na vrcholcích těchto kopců. Který svrchovaný Bůh potřebuje takové uctívání?“

V historických knihách jsem četl, že symbol měsíce umístěný na vrcholku mešity symbolizuje, že v islámském učení a Koránu nalezneme přísahy při měsíci a při hvězdách. Samotný výraz „Alláh“ původně označoval modlu, nejvyšší božstvo – měsíčního boha. Modly se jménem „Alláh“ se prodávaly ve specializovaných obchodech a na dalších místech. Když Muhammad hovořil o bohu, kterého uctívá, vyloučil tucty nejrůznějších bohů a ponechal si al-Íláha, nejvýše postavenou modlu. Později se tato slova spojila dohromady a stal se z nich „Alláh“. Alláh měl tři dcery-bohyně, které byly v té době rovněž uctívány. Byly známy jako „dcery al-Íláha“. Tyto bohyně zastupované hvězdami nesly jména al-Lat, al-Uzza a Manat.

V dnešní době obcházejí černý kámen Ka’bu v Mekce miliony muslimů. Před staletími se uvnitř tohoto kamene, Ka’by, nacházelo mnoho malých kamenných bůžků. Bůh měsíce, al-Íláh, jehož soška byla rovněž umístěna uvnitř Ka’by, byl Muhammadem označen za nejvyššího. Dnes lidé stále uctívají modlu tohoto jména. Neinformovaní křesťanští překladatelé použili v mnoha překladech Bible toto jméno jako jméno skutečného Boha – jedná se o politický kompromis ve snaze dosáhnout lepšího přijetí naší muslimskou kulturou. „Alláh“ je jediným jménem, které dnes pro Boha používáme. Je to prostě tak. Ale my křesťané víme, kdo je náš milující Otec.

Když jsme se ženou získali z Nového zákona více informací o Ježíšově životě, prožili jsme nadpřirozený pokoj. Sedli jsme si a hovořili spolu. Řekl jsem jí: „Přesně tohle jsem celá dlouhá léta hledal. Za všechny ty roky jsem prostudoval tolik textů. Přijmu to.“ Manželka procházela obdobím duchovního hledání celé roky se mnou, aniž bych o tom věděl. Vzal jsem ji za ruku. „Vykročme společně, právě v tuto chvíli, a uvěřme společně v Ježíše.“

Nevěděli jsme přesně, co bychom měli říkat nebo dělat. Zavolal jsem manželčině strýci žijícímu v zahraničí, protože byl křesťan. Řekli jsme mu, že se chceme obrátit ke křesťanství. Odpověděl nám: „Počkejte, až přiletím do Íránu.“ Měl přiletět za tři nebo čtyři měsíce. Manželce i mně se to hodilo. Stále jsme četli Bibli, hovořili spolu a s využitím biblických textů si navzájem pomáhali. Ve městě jsme neznali žádné křesťany – pouze pár Arménů, se kterými jsem se před časem setkal v soukromém bytě – a nevěděli jsme ani o žádných společenstvích, kde by si konvertité od islámu nearménského původu jako my mohli v klidu posedět, aniž by přitahovali něčí pozornost.

Po celou dobu jsme se modlili, jak jsme nejlépe dovedli. Nakonec jednoho rána zazvonil telefon: manželčin strýc byl v Íránu. Vyrazili jsme za ním na 700 kilometrů dlouhou cestu autobusem. Setkal se s námi na nádraží a řekl nám: „Mám dalšího hosta, který dorazí co nevidět. Promluví si s vámi a poté vás pokřtí.“ Vyložili jsme zavazadla z autobusu a ubytovali se i se strýcem v bytě jeho přítele. Naplnila nás nesmírná radost a také zvědavost. Všude jsme s sebou vozili Bible, ale na tuhle cestu jsme si je z bezpečnostních důvodů nevzali.

Několik dní jsme chodili po nádherném městě a navštěvovali různá místa. Manželčin strýc s námi hovořil o Ježíši Kristu a o tom, jak jej nalezl. Zjistil, že Bibli skutečně známe, ale měl pro mě připravenou ještě poslední zkoušku. Jednou při večeři se ke mně obrátil a zeptal se: „Kým je Ježíš pro tebe? Co si myslíš o Ježíši Kristu? Kdo to vlastně je?“ Zaskočil mě. Co je tohle za otázku? Přestal jsem jíst. Otázce jsem neporozuměl. Přečetl jsem mnoho knih, ale tohle bylo velmi osobní. Zeptal jsem se: „Mohl byste otázku trochu upřesnit, abych pochopil, co máte na mysli?“ Strýc se zeptal znovu: „Jak ho znáš? Jak jsi jej poznal? Je to Boží Syn?“ Odpověděl jsem mu: „Ježíš je Bůh, Spasitel, a již léta je pro mě tím, koho jsem hledal. Jak jsem si Boha představoval, jak jsem jej hledal – všechno přesně sedí.“ Položil mi ještě několik otázek. Manželka seděla vedle mě a souhlasně přikyvovala.

Odsunuli jsme židle dozadu a vytvořili skupinku. Jeden křesťan se za manželku a za mě modlil. Už si nepamatuji, co říkal, ale bylo to vůbec poprvé, co se za nás modlil nějaký křesťan. Byla to zvláštní chvíle. Nakonec strýc prohlásil: „Jste připraveni ke křtu.“

Vzali jsme si náhradní oblečení, abychom se mohli po křtu převléct do suchého. Měli jsme být pokřtěni ve vaně v nějakém bytě. Začali napouštět vodu. Nebylo tam dost místa a tak si někteří křesťané ze společenství klekli vedle vany. Ostatní stáli ve dveřích. S manželkou jsme se modlili, zatímco jsme jeden po druhém vstupovali do vody. Po křtu se všichni pomodlili společně.

Když jsem si vysoušel vlasy, celý jsem se roztřásl a začal jsem křičet radostí. V tu chvíli jsem věděl, že jsem připraven Bohu sloužit. Neměl jsem strach, že se o mém křtu někdo dozví. Začali jsme zvěstovat evangelium prakticky okamžitě. Chtěl jsem o tom říct každému, svým příbuzným i příbuzným mé manželky.

Manželka měla z mého bratra a ostatních příbuzných opravdový strach. „Neříkej o tom u nás doma,“ nabádala mě tehdy. Odpověděl jsem jí: „Nezáleží mi na tom, co si pomyslí. Nalezli jsme skutečného Boha a to je pro mě nesmírně důležité. Navíc jsem si jistý, že se o naší křesťanské víře zanedlouho stejně všichni dozví.“

Život s Ježíšem je plný zázraků. Po křtu jsem telefonoval matce, která žije na druhém konci Íránu. Moji příbuzní o Bibli nic nevěděli. Držel jsem v ruce sluchátko, připravený, že jí tu novinu řeknu, ale matka začala první. „Měla jsem zvláštní sen.“ „Jaký sen?“ zeptal jsem se. „Stal ses křesťanem?“ Byl jsem v naprostém šoku. Matka ani nevěděla, že si čteme Bibli. Řekla mi: „Minulou noc se mi zdálo, jak sedíš v nějakém rouchu na vysoké židli uprostřed mnoha křesťanů. Většina z nich se modlila, další zpívali nějaké písně. Poté jsem tam uviděla dalšího muže. Také měl na sobě jakýsi náboženský úbor a tak jsem se ho zeptala: ‚Co se to tady děje? Proč můj syn sedí na té vysoké židli?‘ Muž mi odpověděl: ‚Tvůj syn se stal křesťanem a tato oslava je uspořádána na jeho počest.‘“

Byl jsem naprosto ohromený, když mi to matka vyprávěla. Bylo to od ní další potvrzení a další důvod k radosti a upevnění ve víře. O několik dní později jsme s manželkou se slzami v očích opustili milující skupinu křesťanů, ve které jsme byli pokřtěni. Schovali jsme si do batohů několik Biblí, nasedli do autobusu a vydali se na dlouhou cestu domů.

Po konverzi ke křesťanství jsem také zcela změnil způsob komunikace s manželčinými příbuznými. Nechtěl jsem je rozzlobit ani zatlačit do kouta rozumovými argumenty, jenom jsem neustále zdůrazňoval, že jsem křesťan. Manželka se mě snažila přesvědčovat: „Teď jim o tom neříkej; ještě je brzy.“ Když servírovala čaj a zjistila, že jim vydávám svědectví, vytřeštila oči hrůzou. Její bratr je velmi fanatický muslim a tak jsem si dával velký pozor. Zeptal jsem se ho: „Jsi na mě rozzlobený proto, že na mě máš vztek, nebo proto, že mě máš rád?“ Nechtěl jsem mu svou víru vnucovat. Zlost z něj nevyprchala, já jsem se však nezlobil. Nepřestal jsem se usmívat.

Fanatismus ho skutečně zaslepoval. Řekl mi: „Ať mi budeš vyprávět cokoli, i kdyby to byla pravda, pokud mi budeš tvrdit, že mě islám stáhne do jámy a já skutečně spadnu do nějaké hluboké studny, stejně si budu stát na svém.“ Odložil šálek s čajem a dodal: „Nakonec se sám zničíš.“

Odpověděl jsem mu: „No jak myslíš, ale tuhle pravdu o Ježíši ti říkám, protože tě mám rád. Poslouchej, nechci po tobě nic víc, než abys začal studovat. Nečti jenom islámské knihy, čti také knihy proti islámu. Zajímej se o filosofii, přečti si Bibli a zjisti, co vlastně říká.“ Neměl jsem strach, že vykročí jiným směrem než já, pokud nakonec přijde k Bibli. Navzdory tvrdým slovům můj návrh přijal a začal číst. Má doma velkou knihovnu a vydal se na cestu vlastního hledání.

Po třech měsících strávených doma jsme se v našem městě seznámili s několika křesťany. Prostě se o nás nějak dozvěděli a jednoho dne přišli na návštěvu. Měli jsme ze setkání velikou radost, stali se součástí naší rodiny. Ani do té doby jsem však neseděl s rukama v klíně. Kdekoli se ocitnu, začnu vyprávět o Ježíši. Pokud si ke mně v autobuse někdo přisedne, nemohu zůstat potichu sedět.

Pustím se do řeči. Ať už si povídáme o čemkoli – o přírodě, horách, vědě, nebo o čemkoli jiném – každé téma nakonec stočím k Bohu. Bůh mi dal zvláštní nadání jako dar. Z čehokoli, dokonce i z úplně nenápadného slůvka, upletu silné lano, aby s jeho pomocí mohli lidé dosáhnout k Bohu.

Když s lidmi hovořím, nikdy se nerozzlobí. Občas situaci odlehčím vtipem. Někdy se se mnou ochotně podělí o svá tajemství. Zanedlouho mě vyhledají znovu a opět hovoří o svých těžkostech, nemocech a potížích. Vyslechnu si jejich trápení a začnu jim ukazovat na Ježíše Krista. V příručním zavazadle vždy vozím pět nebo šest Nových zákonů a jednu Bibli.

Také moje žena hovoří s lidmi o evangeliu. Jeden muslimský strýc ji varoval: „Jednoho dne tě někdo zabije.“ Já jsem ale přesvědčen, že Bůh bude celou naši rodinu i s dětmi chránit, jako ostatně křesťany chránil vždycky. Nikdy s tím nepřestal.

Než jsme se stali křesťany, o děti jsme nestáli – chtěli jsme si jen užívat. Pak se nám však dostalo požehnání v podobě dcerky a syna. Mým oblíbeným biblickým veršem je Matouš 11,28: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ Také mám rád slova o Božím království z 8. kapitoly Janova evangelia, pojednávající o tom, jak nás Ježíš přišel vysvobodit.

Dnešní společnost vám brání navštěvovat některá místa, která byste navštěvovat chtěli, pokud vám chybí patřičné znalosti nebo známí. Pokud chcete navštívit královské sídlo nebo palác, musíte znát někoho dostatečně vlivného, jinak vás nepustí dovnitř. Do Ježíšova království však můžete vejít bez jakéhokoli výjimečného vzdělání nebo kontaktů. Navíc do něj můžete vstoupit velmi pohodlně, nemusíte vykonávat žádné náboženské skutky, ani si setkání s Králem nějak odpracovat. Král vám již udělil právo, abyste mu mohli sloužit, a oznámil vám všechno, co potřebujete vědět. Jsem přesvědčený, že od samotného počátku mého života bylo Božím záměrem, abych upřímně hledal, zkoumal všechna náboženství a nastudoval o nich mnoho materiálů. Pomohlo mi to ve vztahu k ostatním lidem.

Pracuji u výrobní linky ve velké továrně, každý den od půl šesté ráno do osmi večer. Ke křesťanství jsme se s rodinou obrátili před čtyřmi lety. V našem městě žije mnoho fanatiků a tak v současné době můžeme uctívat Boha pouze doma v rodinném kruhu. Jednou jsem však zvěstoval evangelium místnímu majiteli obchodu, příbuznému z mé strany. Zašel jsem do jeho obchodu večer, po zavírací době, zhasli jsme světla, zpívali a modlili se. Naše rodina je věrná. Bůh nás provede všemi úskalími.

 


Poznámky:

 

1Výraz „spasení“ pochází z arabského furqān. V některých verších Koránu je překládán také jako „kritérium“.
2Číslování veršů se v různých překladech Koránu navzájem liší.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions. Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .