Jan Viklef

 

03. 04. 2019

Nástin života náboženského myslitele, jehož působení lze označit za úsvit reformace. Kniha je doplněna ukázkami z jeho kázání.


Ellen Caugheyová, 2001
české vydání STEFANOS, 2019
vázaná brožura, 12 × 19 cm, 152 stran
naše cena 184 Kč (objednat)

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

K A P I T O L A

1

Cesta do Oxfordu – září 1345

 

Celou noc spal jako na trní a probudil se s prvními paprsky ranního světla, které pronikaly štěrbinou ve dveřích. Zatímco slyšel vstávat rodiče a všechny sourozence, připravoval se Jan na chvatné rozloučení. Otec mu nemohl dát o mnoho více než ruku položenou na rameno; pecen chleba a kus jehněčího zabaleného v látce byly nevysloveným matčiným „sbohem“.

Zatímco dveřmi do doškové chalupy vkráčel vepřík a po něm několik slepic, aby se ohřáli u právě rozdělaného ohně, patnáctiletý Jan Viklef nadobro opouští domov a vydává se na cestu na oxfordskou univerzitu, kde se bude připravovat na dráhu farního kněze. Do rodného Yorkshiru se již nikdy nevrátí.

Před sebou má dvě stovky mil; než dorazí do cíle, bude se proplétat královskými lesy, rázovat přes širá pole a přeskakovat kaluže na zrádných blátivých cestách. Dvě stovky mil se může ztrácet v myšlenkách. Tedy alespoň ve chvílích, kdy zrovna nepotká potulného kejklíře nebo zpěváka, případně nebude prchat před rozvášněnými žebravými kazateli.

Na svůj věk byl Jan malého vzrůstu a útlé postavy, těšil se však pevnému zdraví. Byl zvyklý na dlouhé pěší putování a tak si spočítal, že by do Oxfordu mohl dorazit za deset dní, bude-li to Boží vůle a pokud u laskavé venkovanky občas sežene něco k jídlu. Konec konců, nevyrůstal v pohodlném domově a uvykl těžkostem. Bylo jen málo věcí, které neznal.

Jan se narodil Rogerovi a Kateřině Viklefovým v Yorkshiru, ve vesničce Spreswell, několik mil jihovýchodně od trochu většího Richmondu. Jan bylo v té době nejrozšířenější chlapecké jméno. Od kněze v Richmondu se později dozvěděl, že nosí stejné jméno jako dvacet dva papežů, kteří se narodili před ním! Příjmení Viklef (Wycliffe, psáno také Wyclif, Wicluf nebo Wycleph), které doslova znamená „útes [čnějící nad] vodami“ bylo v oblasti rovněž běžně používáno již několik generací – k označování pozemku známého jako „usedlost Viklefových“. (Příjmení ve čtrnáctém století nebyla příliš rozšířena, zpravidla se však používala k označení místa, kde se dotyčný narodil, případně jeho povolání.)

Usedlost se nacházela několik mil od Richmondu a tvořila ji malá hlavní budova, ve které bydleli samotní Viklefovi, několik chatrčí pro námezdní dělníky a široké příbuzenstvo, a také kostel. Usedlost nesla jméno Wycliffe-on-Tees, kvůli poloze nedaleko řeky Teesy. Pěstování zemědělských plodin na kamenitých úbočích Yorkshiru bylo obtížné, ovce se však dokonale přizpůsobily náročnému terénu i sychravému severskému podnebí.

Roger s Kateřinou rozhodně nebyli zámožní a na jejich příbytku to bylo znát. Dům bez komína byl často plný kouře z neustále udržovaného ohně. Skleněné tabulky v oknech nahrazovaly promaštěné látky, které vytvářely temnou (a zatuchlou) atmosféru. Veškerý nábytek sestával z velké postele, na kterou se vešli nejméně čtyři – dva dospělí a dvě děti –, několika lavic a kuchyňského stolu.

Navzdory titulu majitele usedlosti (a patrona místní fary) byl Roger obyčejný pachtýř zodpovědný za obdělávání několika stovek akrů – s pomocí své rodiny a hrstky námezdních dělníků – a za ochranu území před skotskými nájezdníky. Yorkshire sousedí se Skotskem a hordy nájezdníků představovaly v té době skutečné nebezpečí. Za deset let zloději ze Skotska dvakrát připravili Viklefovy o polovinu ovcí. Naštěstí nebyl nikdo zraněn; díky varování kouřovými signály ze sousedních farem rodina pokaždé včas uprchla do farního kostela v Richmondu, kde nalezla útočistě.

Jednou ročně Roger platil „nájem“ zřízenci vyslanému hospodářským správcem hraběte z Richmondu – ve vlně, nikoli ve stříbře. To byl Rogerův jediný kontakt s korunou. Londýn, sídlo hraběte, se podobně jako Oxford nacházel více než dvě stě mil daleko. Zatímco Jan trpělivě vykračoval směrem k Oxfordu, jen sotva mohl tušit, že se jednoho dne bude na přátelské úrovni bavit s budoucím hrabětem z Richmondu, Janem z Gentu, a dokonce si k němu vybuduje vztah, který zhatí úsilí nejvýznamnějších myslitelů té doby. V patnácti letech však Janovy představy nedokázaly o mnoho přesáhnout hranice skromného domova, ve kterém vyrůstal.

Slunce začínalo pomalu stoupat nad obzor a Jan pozoroval stromy, zbarvující se na východní straně do oranžova, aby přivítaly nový den. Věděl, že se sedláci tou dobou probouzejí ze spánku, odcházejí na pole, shánějí ovce a počítají, zda jich většina přečkala noc. Všechny sousední sedláky v okolí Richmondu znal osobně, nicméně napínal zrak, zda nespatří jednoho konkrétního. Jakmile zahlédl čapku z kůzlečí kůže naraženou přes uši, jeho pozornost se zaměřila na přítelovo pole.

„Ondřeji!“ zakřičel Jan a jeho hlas se rozhlehl po kamenitých úbočích.

Čapka se otočila a tvář zrzavého mladíka rozzářil úsměv. „Zatím jsi nedošel příliš daleko, pokud máš namířeno do Oxfordu – ať už je ten Oxford, kde chce.“ Zasmál se vlastnímu vtipu.

„Možná ho nikdy nenajdu,“ odpověděl Jan, jako by to myslel vážně.

„Inu, doufal jsem, že tě ještě uvidím, než odejdeš. Nemyslím si, že by ti ovce chyběly tolik, aby ses ještě někdy vrátil.“ Ondřej se na chvíli zahleděl jinam a pak se jeho oči setkaly s pohledem přítele z nejútlejšího mládí.

„To si opravdu nemyslím,“ odpověděl Jan. „Ale pár věcí mi chybět bude, jako třeba Vánoce a –“

„A moje škádlení až k smrti,“ přerušil ho Ondřej.

„Myslím, že už bych měl jít. Měj se, Ondřeji. Dávej pozor na mého bratra, dobře? Konec konců, někdo musí na usedlosti zůstat.“

„Budu – a taky se měj, Jane.“

Když se přátelé odloučili, Ondřej poodešel kousek cesty, ale najednou se obrátil zpátky. „Ty, Jane, co jsi vlastně chtěl říct – víš, co ti ještě bude scházet?“

Jan vypadal zaskočeně. Odkašlal si a zamrkal, aby zastavil slzy, které mu málem začaly stékat z očí. „Myslím, že mi bude chybět jistota – o tom, co přijde. Někam jdu a vůbec nevím, co mě tam čeká.“ Obrátil se směrem k cestě a pokračoval v chůzi, až mu brašna na boku poskakovala.

Život na anglickém venkově byl po mnoho generací více či méně předvídatelný a děti vychovávány k přesvědčení, že věci budou vždycky takové, jaké byly odjakživa. Rok se dělil na čtyři období a každé v sobě skrývalo zaslíbení, za předpokladu, že člověk nezanedbal patřičnou přípravu. Zima, která právě začala, byla známá jako období archanděla Michaela. Od 29. září do Vánoc sedláci seli pšenici a žito a připravovali se na největší svátek v roce. Jan přemýšlel, jak asi stráví letošní Vánoce v Oxfordu. V Yorkshiru se porážely ovce a rodiny se mohly těšit z plodů své práce. Následovalo období letnic (od Vánoc do Velikonoc), čas setí ovsa, ječmene, hrachu a fazolí. Po letnicích přišlo léto (od Velikonoc do 1. srpna, známého jako Lammas) a po něm krátké, ale velmi důležité období žní (od Lammasu do svátku archanděla Michaela).

Stejně tak Jan dobře věděl, co může očekávat od rodinného života sedláků v období pozdního středověku. V prvé řadě byl veden k tomu, aby přijímal smrt jako zcela běžnou součást života. Uvědomoval si, že každý den může být jeho posledním. Z domova i od sousedů věděl, že se mnoho novorozenců nedožije svých prvních narozenin. Téměř polovina dětí narozených na venkově zemřela kvůli parazitům, epidemiím neštovic nebo spalniček a při nejrůznějších nehodách. Podobně jako ostatní rodiny v sousedství, také Viklefovi zakopali na nedalekém hřbitově u kostelíku několik malých dřevěných rakviček.

S dětmi, které přežily, bylo zacházeno podle přísných pravidel. První čtyři měsíce se ovinovaly plenami a pruhy látek, které zakrývaly každý kousek těla kromě obličeje. Jan si dobře pamatoval na boubelatou červenou tvářičku svého mladšího bratra, jehož obličej vypadal neskutečně obrovský, protože měl v hadrech zamotané i uši. Několikrát denně byly děti rozbaleny, omyty a znovu zabaleny, což Janovi připadalo velmi pracné, ale přebalování obvykle nebyla jeho práce. Jedním z mnoha Janových úkolů (když byl mladší) bylo pozorování nahrubo tesané kolébky, obvykle umístěné poblíž ohniště, aby novorozené dítě bylo v teple. Jakmile se rozplakalo, lehce ho pohoupal; když do domu zavítalo prase nebo otravná slepice, snažil se udržovat zvířata od kolébky co nejdál.

Později (až do sedmých narozenin) nosili chlapci a děvčata stejné oblečení – sukně nebo šaty. Nemělo smysl pohlaví rozlišovat, neboť všechny děti měly do dosažení určitého věku stejnou hodnotu. V sedmi letech se dívky začaly učit povinnostem matek a chlapci pomáhali při práci otcům. Ve skutečnosti se Jan na ovčí farmě přichomýtl k práci mnohem dříve. Jakmile dokázal chodit, dostal na starost vlastní ovečku a měl dávat pozor, aby se příliš nevzdálila od své matky.

Celý Janův život byl neoddělitelně spojen s ovcemi – až do doby před několika měsíci.

Zatímco shlížel z vrcholku kopce dolů do údolí a na Richmond, vzpomněl si na den, kdy učinil první kroky za hranice rodinné usedlosti. Málomluvný Roger jednoho dne Jana při společné pastvě ovcí překvapil. „Rozhodl jsem se, že život na statku není nic pro tebe, Jane.“

„Ale vždyť jsem nejstarší, otče,“ oponoval Jan, jako by to nebylo zřejmé. Nejstarší syn byl ve většině rodin pokládán za jediného dědice a přirozeného následovníka majitele usedlosti. Zatímco další synové v pořadí mohli zůstat na statku jako dělníci, většina odcházela jinam. Mohli se přihlásit do učení k řemeslníkovi v sousední vesnici, nebo se jít učit na kněze. Od dcer se očekávalo, že se vdají (obvykle v šestnácti letech), mnohé z nich se však nevdaly, kvůli nedostatku mužů, kteří by vlastnili nějakou půdu. Předem dohodnuté sňatky uzavírali jen dcery a synové šlechticů, často se jednalo o prostředek k vytváření hospodářských a politických spojenectví.

„Já vím, Jane,“ odvětil Roger suše. „Ale prostě jsem rozhodl, že se staneš knězem. Není vyššího postavení než úřad farního kněze.“

Jan dobře věděl, že Roger, horlivý katolík, má pravdu v tom, co říká – ale také věděl něco, co otec nevyslovil. Byl příliš malý a slabý, než aby se mohl na farmě starat o ovce. Mladší bratr byl tou správnou volbou; to on se jednoho dne stane majitelem usedlosti.

„Už jsem ti vyjednal nějaké vyučování v richmondském kostele,“ pokračoval Roger. Zatím to vypadalo, že si celý projev několikrát nacvičoval. Na chvíli odhlédl stranou a zdálo se, jako by se jeho chování náhle změnilo. „Vždyť dobře víš, že studiu knih nepřikládám velkou váhu. Ale abys byl dobrým knězem, musíš toho vědět víc než statkář, co se stará o ovce. A tvoje matka i já si přejeme, abys byl dobrým knězem.“

Měsíce následující bezprostředně po otcově oznámení věnoval Jan učení, kdykoli jej otec mohl postrádat – v kostele, na statku i u farního kněze v Richmondu. Před několika lety strávil nějaký čas v richmondské „školičce“, kde se naučil psát své jméno a číst, to však bylo veškeré jeho vzdělání – stejně jako většiny chlapců ve čtrnáctém století. Pokud někdo toužil po vyšším vzdělání, neměl jinou možnost než vstoupit na dráhu kněze, což čekalo i Jana. Vyučování zahrnovalo také základy latiny, jazyka církve. V Oxfordu bude v latině probíhat veškeré vyučování a očekávalo se, že v ní Jan bude zběhlý.

Následující měsíce farnímu knězi i Janovu otci potvrdily, že rozhodnutí opustit statek bylo správné. Janova bystrá mysl a neuvěřitelná paměť, se kterou vstřebával přijímané informace, překonaly knězova očekávání. Kněz mu vystavil doporučení, že je připraven zahájit podzimní semestr na oxfordské univerzitě.

Z vyvýšeného místa mohl Jan pozorovat faru a kostel v Richmondu. Ostatně poznal by je každý, i kdyby nebyl zdejší. V každé vesnici, která byla dostatečně velká, aby dokázala faru uživit, se kostel nacházel přesně uprostřed, obklopený prostorným nádvořím. S úsměvem na tváři Jan vzpomínal na toužebně vyhlížené letní trhy pořádané na nádvoří a na děvčata, která na nich zpívala a kroužila při tanci. U kostela se nacházel také hřbitov a Jan mlhavě rozeznával hroby v zastíněném severním rohu (určené pro sebevrahy) a na jižní straně (pro členy církve). Přestože si byl jistý, že jsou jeho bratři a sestry pochováni na slunci, na chvíli jej napadlo, jak vlastně kněz může přesně vědět, kam kdo patří.

Farní kostel byl v mnoha ohledech něčím víc než místem duchovního setkávání a sloužil k nesčetnému množství činností – všechny řídil farní kněz. Kostel byl skladištěm, útočištěm a také místem, kde byly řešeny spory a vězněni odsouzenci. Jan se pousmál při pomyšlení, že by ho jako kněze mělo čekat něco podobného, současně se však cosi dotklo jeho svědomí. Ve větší osadě jako například v Richmondu byl kněz také jedním z nejzámožnějších obyvatel, kterému náležela desetina příjmu všech farníků (vyplácená převážně v obilí a ovcích) určená na podporu církve. Očekávalo se, že kněz bude z tohoto příjmu podporovat chudé a udržovat kostel. Boží muž, jehož slova byla považována za samo tajemství života, měl také vést dokonale bezúhonný život.

Jana na chvíli napadlo, jak vůbec někdo může takovým způsobem žít. Možná, že by se mu to po mnoha letech studia a horlivého snažení mohlo podařit.

Uvažoval o tom, že by se zastavil za farním knězem v Richmondu, aby se s ním naposledy rozloučil. Jistě mu návštěvu dlužil, ale to by znamenalo, že by se musel potkat i s většinou vesničanů. Touhle dobou byly obchody otevřené, zboží všeho druhu bylo rozloženo v úzkých uličkách a ze všech stran se ozývalo přátelské smlouvání. V malé anglické vesnici neexistovalo žádné soukromí a o Janových plánech odejít do Oxfordu věděl v Richmondu bez přehánění každý.

Teď opouštěl všechno, co znal, a mířil do většího města, aby vyměnil statek s ovcemi za nejistou budoucnost duchovního. Jan Viklef se toho musel ještě mnoho naučit a měl před sebou dlouhou cestu.

 

 

K A P I T O L A

2

První roky v Oxfordu – 1345–1348

 

„Čiň pokání!“

Oxfordské ulice přivítaly Jana příznačnou výzvou žebravého kazatele. Kněz klátící se na nároží ukazoval na mladého muže zkostnatělým prstem a pokračoval:

„Ó ano, vidím, že jsi právě dorazil, možná abys zahájil studia? Pak jsme se tedy setkali v pravou chvíli. Než si ďábel učiní nárok na tvou duši, mladý muži, čiň pokání, právě nyní! Za pouhou penci ti nabízím očištění mysli, vysvobození z hříchů a úlevu od všech trápení minulosti.“ Kazatel si jazykem přejel rty a lehce se pousmál; dával si přitom pozor, aby neodhalil zbytky zažloutlých zubů, které mohl Jan jen vytušit.

S podobnými kazateli se setkal již po cestě do Oxfordu, ale dosud nikdy nenarazil na někoho tak přesvědčivého. Než začne studovat na kněze, mohl by být zbaven všech hříchů – za pouhou penci? Lákavá nabídka, napadlo ho na chvíli, ale nakonec potřásl hlavou, jako by toho litoval, a spěšně odkráčel dlážděnou ulicí dolů do města. Možná vypadal jako syn chovatele ovcí, ale na ramenou mu spočívala rozumná hlava. Těch pár pencí, které měl u sebe, použije na studia.

   
 

Okouzlující příroda v bezprostředním okolí Oxfordu Jana uchvátila. Kopce a zurčící potůčky byly jako stvořené pro lov a rybaření. Údolí kolem horního toku Temže bylo úrodnou zemědělskou oblastí, stejně jako útočištěm králů a rytířů. Co by asi jeho otec řekl a co by udělal, kdyby mohl putovat takovou zemí? Janův otec by však jistě nevěděl, jak žít ve městě tak výrazně ovlivněném místní univerzitou.

Svého času byl Oxford centrem tkalcovského průmyslu, začátkem čtrnáctého století si však město zcela „přivlastnila“ univerzita. Neexistovala zde žádná „univerzitní čtvrť“ a tak se téměř pět tisíc studentů mísilo s místními obyvateli, včetně žen a dětí. Uprostřed Oxfordu, na Carfaxském náměstí, se setkávaly čtyři ulice lemované budovami se střechami pokrytými šedými taškami, které sloužily jako posluchárny, obchůdky a hospody, vedle nich se zase nacházely stáje a chlévy pro vepře. Domy stály kousek od sebe, ve druhém podlaží se setkávaly a zakrývaly výhled na slunce. A potom zde byly kostely s vysokými věžemi, Panna Maria a sv. Frideswide, které vítaly poutníky na cestě k vyššímu vzdělání. Samotné město bylo obehnáno kamennými hradbami s šesti branami, které se na noc zavíraly.

Jan stál uprostřed náměstí a celý výjev si prohlížel. Bylo dopoledne a do žlabů na všechny čtyři strany stále ještě stékaly stružky krve. Každé ráno při rozbřesku se na náměstí setkávali řezníci a poráželi svá zvířata; tato scéna Janovi připomněla dětství na ovčí farmě a známý život v Richmordu. Pach zvířecí krve mu vrátil vzpomínky, které se cestou do Oxfordu snažil nechat za sebou. Zatímco se mu minulost nepřestávala honit hlavou, začal očima pátrat po jedné konkrétní budově, kde měl domluvené ubytování. Měl za sebou dlouhou cestu a byl připraven ukončit putování a zahájit své životní dílo.

Po chvíli vyptávání, kde se nachází Balliolova kolej, si to Jan namířil do Handlířské ulice – příznačně pojmenované, neboť se zde nacházelo mnoho koňských trhů; studenti zde na začátku semestru mohli prodat své koně a na konci si je znovu koupit. Jana napadlo, jak by jeho desetidenní putování z Yorkshiru vypadalo s takovým zvířetem úplně jinak. Hned za stájemi stála Balliolova kolej a z pohledu na ni se Janovi málem zatočila hlava.

Balliolova kolej byla obrovská stavba. Uvnitř se nacházela prostorná ústřední místnost, ve které studenti společně jedli a účastnili se přednášek. Po schodech nahoru se šlo do pokojů pro studenty, které nebyly oddělené pevnými stěnami, ale zavěšenou látkou; každá „místnost“ sloužila třem nebo čtyřem studentům. Budova byla pojmenována po Janu Balliolovi, majiteli stejnojmenného hradu nacházejícího se nedaleko od usedlosti Viklefových. Jan Balliol byl bohatý a vlivný muž (a také otec skotského krále), který každoročně platil vyučování, ubytování a stravu šesti studentům – tímto způsobem se snažil kát ze svých hříchů. Kladl si přitom jedinou podmínku, že všichni sponzorovaní studenti musejí pocházet ze severu. Letos se mezi nimi nacházel také jistý Jan Viklef.

Uvnitř budovy Jan potkal vychrtlého muže po třicítce, který se rychle představil. „Vítejte v Balliolu,“ zahalasil muž a prohlížel si mladíka od hlavy k patě, což v něm vyvolalo nepříjemné pocity. „Já jsem Hugh z Corbrigge, správce koleje.“

Po představení byl Jan uveden dovnitř, kde bylo jeho jméno zapsáno do seznamu, čímž se oficiálně stal studentem oxfordské univerzity a učinil tak první krok na cestě k titulu bakaláře umění. Hugh jej nasměroval k holiči, který mu vystříhal tonzuru. S dokonale vyholeným temenem hlavy, vlasy zastřiženými po stranách a v týlu (a také důkladně oholenými vousy) Jan pomalu začal vypadat jako skutečný duchovní.

„Tak, Jane, nadešel čas, aby sis pořídil oděv odpovídající tvému novému postavení,“ prohlásil Hugh.

Když se Jan na Hugha podíval, najednou si připadal jako zanedbaný člověk. Skutečně, z oblečení všech mládenců v hale vyzařovalo společenské postavení, které ke studentům oxfordské univerzity neoddělitelně patřilo. Hugh poslal Jana do hostince, kde se prodávalo použité oblečení (získané od studentů, kteří z koleje „vypadli“) a záhy mladý Viklef splynul s ostatními. Šaty, které si koupil, se měly stát uniformou, kterou bude nosit po celý rok: tuniku do pasu, kamaše, roucho označované jako kappa a čepici z těžko určitelné kožešiny. Barvy reprezentovaly kolej, na které student bydlel, všechny však byly světlé, v oxfordském stylu. Ve srovnání s venkovskými oblastmi jako Yorkshire, kde sedláci a rolníci dávali přednost nevýrazným odstínům, působili oxfordští měšťané okázalým dojmem.

Hugh dal Janovi také doporučení, kde si může koupit knihy. V některých hostincích bylo možné pořídit použité Aristotelovy spisy a jednotlivé biblické knihy, případně mohl navštívit stánky s použitou literaturou v okolí. 10. října Jan dokončil veškeré přípravy a byl nachystán k účasti na mši v kostele Panny Marie, kterou byl slavnostně zahajován nový semestr.

Pro oxfordské studenty byl kostel Panny Marie, situovaný doprostřed opevněného města, mnohem víc než nádhernou katedrálou. Protože jedinými budovami patřícími univerzitě byly koleje, na kterých studenti pouze bydleli, kostel sloužil jako soudní síň (konkrétně kaple Adama de Brome, přistavěná v roce 1328) a jako sídlo rektorátu; navíc zde probíhaly disputace a byly tu udělovány veškeré tituly. Navzdory mnohostrannému využití nepřestával kostel inspirovat mladé duchovní svou majestátností. Gotická katedrála se mohla pochlubit nesčetnými lomenými oblouky, parapety a žebrovou klenbou; nejimpozantnější byla bohatě zdobená věž a Jan se musel ten den ráno hodně zaklonit, aby si ji prohlédl.

Uvnitř katedrály Jan v úžasu pozoroval představitele univerzity. V lavicích před ním se shromáždili profesoři, proktoři, a dokonce i nejvyšší představitel, oxfordský rektor. Po stranách seděli ostatní studenti, na druhé straně lodi pak mniši a řeholníci, členové různých řádů.

Nebylo náhodou, že se „sekulární“ (skupina, ke které nyní patřil i Jan) striktně oddělovali od „řádových“. Od roku 1167, kdy Jindřich II. zakázal studentům z Anglie navštěvovat pařížskou univerzitu – jednalo se o důsledek převzetí moci „řádovými“ – začal být Oxford považován za útočiště „sekulárních“. Zde jim byla zaručena jistá míra svobody projevu a diskuse, která byla jinak striktně omezována katolickou doktrínou a přebujelou byrokracií.

Oxfordská univerzita, nejstarší v anglicky mluvícím světě, byla založena v roce 1096. Na základě rozhodnutí Jindřicha II. začali zahraniční studenti cestovat přes anglický průliv, aby se jim zde dostalo vzdělání. Univerzitní status byl škole definitivně udělen v roce 1231, kdy byl Oxford deklarován jako universitas, společenství. Od třináctého století, kdy v důsledku vztahů mezi studenty a měšťany docházelo k četným pouličním nepokojům, začaly vznikat jednotlivé koleje jako Balliolská, které měly studenty ubytovávat. S ohledem na své stipendium se Jan přirozeně nastěhoval do Balliolu, nicméně již v roce 1345 existovaly další koleje, konkrétně Univerzitní a Mertonova.

Když však Jan ten den seděl v kostele Panny Marie, nevěděl mnoho o událostech, které se zde odehrály, ani o lidech, kteří tuto honosnou stavbu užívali před ním. Když mu na začátku mše sv. Ducha dopadly do očí paprsky ranního slunce, cítil, jako by ho slova unášela někam pryč, přestože je dobře znal. Srdce se mu zdálo být lehčí, než ve svém krátkém životě kdy zažil. Cítil, jako by Bůh skutečně hovořil přímo k němu.

O tři dny později bylo oficiálně zahájeno vyučování.

Dutý zvuk rohu krátce po východu slunce probudil mladíky z Balliolu, kteří se záhy seřadili na nádvoří. Jan byl uvyklý vstávat brzy, nicméně když si oplachoval obličej studenou vodou, cítil, jak se jeho smysly probouzejí a žaludek svírá očekáváním. Budou jeho znalosti latiny dostatečné, aby zvládal sledovat vyučování? Kolik se toho skutečně naučil od farního kněze z Richmondu?

Žádný student nemusel skládat přijímací zkoušky ani jiným způsobem prokazovat svou způsobilost ke studiu. Jediným požadavkem byl oficiální zápis na kolej, který Jan absolvoval bez jakékoli okázalosti. Po zápise se očekáváno, že se po určité době náročného studia dostaví ke zkouškám. Mnozí si již Jana zařadili do škatulky vesnických hochů, nedostatečně připravených, kteří snáze podléhají svodům hostince, než aby splňovali požadavky studia v Oxfordu.

A o jaké konkrétní požadavky se jednalo? Jan měl před sebou „přednášky svobodných umění“, tvořící jakýsi základ školních osnov. Bude navštěvovat přednášky z gramatiky, aritmetiky, geometrie, astronomie a teorie hudby, s důrazem na rétoriku, logiku a filosofii. Vyučování bude probíhat v latině, většina učebnic bude pocházet z Aristotelova pera.

Jak budou přednášky vypadat? Struktura oxfordské přednášky představovala klíč k úspěchu této uznávané instituce. Jednotlivé hodiny byly označovány jako disputace a začaly otázkou, kterou přednášející studentům nadiktoval. Všichni si ji slovo od slova poznamenali, ale neodpovídali na ni – zatím. Učitel nebo mistr následně přednesl několik dílčích otázek, které dále rozdělil na ještě konkrétnější úlohy. Studenti si usilovně zapisovali každou z nich. Na konci hodiny mistr zodpověděl nejprve poslední otázku a postupně se propracovával až k první, kterou položil na začátku. Touto postupnou metodou bylo možné rozebrat a porozumět každému detailu Aristotelovy argumentace. Přestože Aristotelovy spisy byly při disputacích používány nejčastěji, oblíbené byly i biblické knihy nebo text Čtyři knihy sentencí od Petra Lombarda.

Jaké otázky připadaly při disputaci v úvahu? Mohlo se jednat o otázky týkající se církevních dogmat – „Pochází moc biskupů přímo od Krista nebo od prostředníků?“ nebo „Může Bůh stvořit vzduchoprázdno?“ – případně se mohla vyskytnout i zdánlivě jednoduchá otázka typu: „Co je větší odměnou – milovat nebo být milován?“

Od studentů se očekávalo, že metodu disputace dovedou k dokonalosti, neboť stejnou formu budou mít závěrečné zkoušky na konci studia. Na konci třetího ročníku si studenti mohli vyzkoušet roli „tazatele“ na přednáškách s novými studenty. O devět měsíců později absolvovali zkoušku s cílem získání titulu bakalář umění; opět výhradně ústní zkoušku vedla čtveřice mistrů a účastnili se jí studenti všech stupňů, kteří mohli v případě zájmu klást vlastní otázky. Pokud kandidát na bakaláře ve zkoušce uspěl, dostal možnost ve studiu pokračovat a směřovat k titulu mistr svobodných umění; studium tohoto stupně trvalo další tři roky a bylo zakončeno obdobně intenzivní ústní zkouškou. Univerzita následně požadovala, aby nový „mistr“ zůstal v Oxfordu dva roky („povinné regentství“), během kterých vedl disputace a plnil úkoly administrativního charakteru.

Pro ty nejlepší a nejbystřejší však studium ještě nekončilo. Po skončení regentství se člověk mohl zaměřit na studium lékařství, práva nebo teologie. O několik let později měl Jan Viklef získat titul bakalář teologie, který si vyžádal další dva roky. A po úspěšném dokončení tohoto stupně, jako čerstvý absolvent doktorandského studia, bude muset v Oxfordu opět zůstat další dva roky jako přednášející, než bude konečně volný.

Mladý muž, který přišel na Oxford v patnácti letech, mohl získat titul doktora kolem pětatřiceti, pokud probíhalo všechno dobře. Podle záznamů z roku 1345 pouze třetina studentů pokračovala k získání titulu bakaláře umění a jen každý šestý se nakonec stal mistrem. Než projde všemi stupni a získá doktorský titul Jan Viklef, bude mu více než čtyřicet let, přestože prodleva nevznikne jeho vinou.

S míjejícími dny a měsíci se Janovy obavy postupně rozplývaly, když odhalil svou horlivou touhu po vzdělávání. Zatímco se většina mladých studentů děsila představy, jak disputaci vést, Jan se v rozebírání komplikovaných filosofických otázek zjevně vyžíval. Jeho tělo možná nebylo stavěno na namáhavou fyzickou práci, mysl však byla schopna těch nejsložitějších zákrutů a obratů. A stejně jako mladí učenci před ním i po něm, toužil po podnětné společnosti. Prozřetelnost jej zavedla k jednomu muži (z více než patnácti stovek obyvatel Oxfordu), který měl významným způsobem ovlivnit budoucnost Janova uvažování.

Tomáš Bradwardine na univerzitě působil jako profesor matematiky a jeho kariéra se pomalu blížila ke konci, zatímco Viklefova právě začínala. Bradwardine byl vůbec jedním z prvních lidí označovaných výrazem „matematik“, současně byl také filosofem a teologem, který začleňoval náboženství do svých matematických disputací. Jednoho dne po přednášce Jan za starým učitelem zašel a bojácně mu položil otázku.

„Chtěl jste říct, že se odpovědi na nejzávažnější problémy nenacházejí uvnitř nás? Že člověk nemůže, ani když bude přemýšlet sebeusilovněji, odhalit otázky na nejsložitější matematická tajemství?“

Bradwardine se lehce pousmál a pohladil si zanedbaný plnovous. Podíval se na chlapce stojícího před ním a hluboce se zahleděl do jeho očí, jako by hledal spřízněnou duši. Zjevně uspokojen uchopil vycházkovou hůl a naznačil Janovi, aby jej následoval. „Neznáš Písmo? Co Pán Ježíš Kristus řekl svému milovanému učedníkovi, zvanému také Jan?“

Jan plaše potřásl hlavou. „Prosím, povězte mi, co máte na mysli.“

Učitel začal latinsky vykládat. „Ježíš řekl: ‚Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo, aby, zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dal vám.‘“

Jan zpomalil, aby mu starý profesor stačil. Po pár krocích se Bradwardine zastavil, aby znovu nabral dech.

„Chápeš, co to znamená? My – kteří věříme v Ježíše Krista – jsme byli vyvoleni k věčnému životu ještě dříve, než jsme se narodili. Tady na zemi jsme byli vyvoleni k tomu, abychom nesli ovoce. Abychom porozuměli tajemstvím matematiky, nikoli však ze své vlastní moci. Veškeré porozumění je dar – od Boha.“

Jan lehce pokýval hlavou, jeho mysl však mezitím pracovala na nejvyšší obrátky. Jak jednoduché se Písmo zdálo být, když jej vykládal tento skvělý učitel! Všichni farní kněží, které znal, zahalovali Boží Slovo do tajemných rituálů, na mši z něj citovali jen zřídka a nakonec lidem předložili jakési nejasné poselství v několika větách.

„Vidím, že tě má slova překvapila, můj mladý příteli,“ pokračoval Bradwardine. „Já jsem však přesvědčen, že odpovědi na všechna tajemství, dokonce na samotný smysl života, mohou být nalezeny pouze v Božím Slově. A co je ještě důležitější, spasení je dílem svrchované Boží milosti. O tom se mnozí lidé se mnou hádají, a budou se svářit i s tebou, pokud přijmeš, co ti teď říkám.“

Janovi se v hlavě rozpoutala smršť myšlenek. Musel myslet na papeže, biskupy a všechny farní kněze a žebravé kazatele, kteří slibovali odpuštění a spásu výměnou za nějaké viditelné projevy pokání nebo peníze. Ano, Bradwardinova tvrzení byla kontroverzní, ale Jan navzdory svému mládí cítil pravdivost jeho slov.

Když se po chvíli rozešli, Jan doufal, že se jednalo o první z mnoha rozhovorů. Párkrát se ještě setkali, ale ne tolikrát, jak by si mladý student byl přál. Stejně jako stovky dalších lidí v Oxfordu, i Tomáš Bradwardine měl za několik krátkých měsíců zemřít – a příčinou jeho smrti byla skutečná tragédie.