Kristus na židovské cestě

 

06. 03. 2008

Autor, sám židovského původu, uvažuje na židovské téma.


The Voice of the Martyrs, 1970
české vydání STEFANOS, 2000
12 × 18 cm, 248 stran
doporučená cena 175 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 54 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 


P Ř E D M L U V A

 

Když se dívám zpět na svůj život, jsem sám překvapen, čím vším jsem musel projít.

Pro křesťana život nepředstavuje retrospektivu, nemarní čas psaním nekrologů o tom, co už je za ním. Místo toho píše perem svatého Ducha do srdcí lidí předmluvu k jasné a věčné budoucnosti. Bývá pravidlem, že paměti píší lidé, jejichž současný život není již příliš uspokojující a bohatý.

Já mám ale k sepsání svých pamětí jiné důvody.

Od doby, kdy jsem začal kázat křesťanskou zvěst Židům za obzvláště obtížných podmínek – za fašistického teroru, za války a později za komunistického režimu v Rumunsku, uplynulo už čtvrt století. Vytrval jsem v bitevní vřavě na nejdůležitější straně bitevního pole, kde se vede boj mezi světlem a temnotou.

„Vyvolil jsi nás z prostřed národů,“ vyznávají Židé denně ve svých synagogách. „Spasení je ze Židů,“ řekl Ježíš (Jan 4,22). „Špinaví Židé jsou příčinou všech našich potíží,“ říkají antisemité. V literatuře se rozhojnil portrét „mezinárodního“ Žida.

V křesťanství nacházejí někteří lidé své pravé štěstí: jiní křesťanství nenávidí a chtěli by je vidět v troskách. Příčinou jejich štěstí nebo zuřivosti je Žid Ježíš.

Z kapitalismu někteří lidé těží, jiní naopak pociťují, že jsou kapitalistickým systémem vykořisťováni a rádi by viděli jeho pád. Nikdo nemůže popřít, že v počátečním stadiu byli tomuto systému nápomocní Židé a že dosud hrají velmi významnou úlohu v ekonomickém a finančním životě, a to zcela neúměrně k jejich počtu. Ať již vás kapitalismus přitahuje, nebo odpuzuje, váš postoj je do velké míry ovlivněn Židy, které možná nikdy neuvidíte tváří v tvář. Jako lidé, kteří mají v kapitalistickém světě poslední slovo, jsou téměř vždy anonymní.

Komunismus může pro vás být zdrojem radosti nebo utrpení. Je odvozen od Žida Marxe a celého zástupu židovských zastánců této myšlenky, bez nichž by revoluce na Východě nebyla možná. Osud farmáře ve Vietnamu, který ve svém životě nikdy Žida neviděl, v konečném důsledku závisí na tom, jestli čte knihu o Židu Ježíšovi, nebo knihu o Židu Marxovi. Ať již má úspěch křesťanská civilizace, nebo marxistický svět, vždy je to úzce vázáno k nějakému Židovi.

Někteří lidé mají důvěru k moderní vědě, jejímž největším úspěchem jsou výsledky v atomové fyzice, k té vědě, která slibuje lidstvu žít v Utopii. Jiní čekají, ve strachu a hrůze, na destruktivní atomovou válku, která, jak věří, bude konečným důsledkem této vědy. Jak na Západě, tak na Východě je atomová věda do velké míry v rukou Židů. Spojené státy začaly vyrábět atomové zbraně díky Einsteinovi. Otcem bomby s jadernou náloží je Žid Teller. Rusku předali atomová tajemství Rosenbergovi, Židé. Ve vědeckých knihách je vesmír pojmenován po Židovi: hovoříme o Einsteinově vesmíru, jako kdybychom žili v tomto vesmíru jako hosté nějakého Žida.

Ve skutečnosti je to však pravda, jsme opravdu hosty jednoho Žida; nejmenuje se ale Einstein, ale Ježíš Kristus. Je lidskou bytostí a Židem, ale také Bohem, úžasným Bohem, o kterém čteme v jeho svaté knize, v Pavlově dopisu k Římanům: „…z nich (ze Židů) rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky“ (Římanům 9,5). Lid, z něhož pochází Bůh!

Moje misionářská práce nebyla obyčejná. Pracoval jsem mezi lidmi, kteří jsou ve svaté knize křesťanů nazváni „vyvoleným národem“, lidem, z něhož vyšel Bůh, ale kterého tento lid nezná. Je to národ, kterému miliony lidí buď žehnají, nebo jej proklínají – jako zdroji svého štěstí, nebo své bídy. Je to národ, jehož osud, více než osud jakéhokoli jiného národa, určoval a určuje osud celého světa.

Židovský lid dal světu Bibli, která se skládá ze Starého a Nového zákona. Je to kniha, kterou napsali Židé, ale která je stejně tak Božím slovem. Je to jediná kniha, která může uspokojit duchovní potřeby světa. A tyto potřeby uspokojí, až se znovu dostane do rukou těch, kdo ji psali, a ti se shromáždí kolem hlavní postavy této knihy, Ježíše, Mesiáše Židů a Spasitele národů.

Převažující většina lidstva žije ve strašlivém hříchu a nemá pravou víru. Vraždy, vydírání, útisk, smilstvo, podvody, závist, zpustlý život a pomluvy jsou rozšířené po celém světě. Pokud se lidstvo neobrátí a neprobudí se z duchovní smrti, ve které nyní vězí, velice rychle se samo zničí. Písmo nám ale říká, že obrácení Izraele bude představovat vzkříšení mrtvých (Římanům 11,15).

Ježíš a Židé jsou spolu nerozlučně spojeni. „Kde je ten právě narozený král Židů?“ ptal se jeden z mudrců, když přišel Ježíš na svět (Matouš 2,2). „To je Ježíš, král Židů,“ stálo napsáno na kříži (Matouš 27,37).

Proroctví Starého zákona mají stejné poselství. Mojžíš řekl Židům: „Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem já“ (5. Mojžíšova 18,15). Izaiáš, který prorokoval narození Ježíše osm století předtím, než se uskutečnilo, prohlásil: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn“ (Izaiáš 9,6). Zájmeno „nám“ zde odkazuje na Židy. Když Jeremiáš předpověděl novou smlouvu, kterou Ježíš uzavře prolitím své krve na kříži, řekl: „… uzavřu s domem izraelským a s domem judským novou smlouvu“ (Jeremiáš 31,31).

Ježíš sám řekl: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“ (Matouš 15,24). Prohlásil také, že je Spasitelem světa, ale ve výše citovaných pasážích a v podobných výrocích vyjádřil svůj zvláštní vztah k židovskému národu.

Záměrem celého mého misionářského díla, o kterém pojednávám v této knize, bylo dát Izraeli na vědomí tento vztah, který nemůže být nikdy zničen, ať jsme jakkoli proti němu. Dnešní Židé už dávno nejsou tím, čím byli před dvěma tisíci lety. Nejsou ani Židy, kteří žili v ghettech ve středověké Evropě, ze které nás osvobodila Velká francouzská revoluce. Učinili jsme pokrok ve vědě, umění, literatuře a společenském životě, jen v oblasti náboženství existuje stagnace nebo přinejmenším pokrok zde není tak rychlý jako v jiných oblastech.

Dříve snad Židé měli pochopitelné důvody, proč odmítali tesaře, který tvrdil, že je Spasitelem světa. Abychom si mohli uvědomit, kým Ježíš je, jsme dnes v mnohem lepším postavení, než byli oni. Kdyby byl obyčejným dítětem, narozeným mimo manželský svazek, nadšený diletant – jak někteří lidé věří – nikdy by nemohl zvítězit. Ale on zvítězil.

Vzdali mu poctu lidé se skvělými intelektuálními schopnostmi.

Žid Spinoza prohlásil: „Ježíš je největším symbolem židovské moudrosti.“

Rousseau je autorem výroku: „Pokud byla Sokratova smrt smrtí mudrce, je smrt Ježíše smrtí Boha.“

Strauss, který napsal několik děl, aby dokázal, že Ježíš není Bůh, nicméně prohlásil, že Ježíš je nejvyšším cílem, o nějž můžeme usilovat ve svých myšlenkách.

Ernest Renan, který způsobil, že velké množství lidí zpochybňuje Ježíšovo božství, říká, že jeho krása je věčná a jeho království bez konce.

Pokud je pro nás obtížné věřit tomu, co o něm řekli jeho učedníci, pak věřme jeho nepřátelům, jako farizeům, kteří prohlásili: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy“ (Marek 12,14). Jidáš vyznal: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinnou krev“ (Matouš 27,4). Pilát pravil: „Já nejsem vinen krví toho člověka“ (Matouš 27,24). Velitel stráže, který dohlížel na ukřižování, řekl: „On byl opravdu Boží Syn“ (Matouš 27,54).

Víra v Ježíše dodává věřícímu důvěru. Pravá víra v Ježíše přetváří zatvrzelou mysl v srdce hořící láskou. Pravá víra v Ježíše rozbíjí překážky mezi rasami a národy.

Nádvoří pohanů v jeruzalémském chrámu bylo odděleno od Nejsvětější zdi, na které bylo napsáno ve třech jazycích: „Ten, kdo není Žid a vstoupí dále, bude potrestán smrtí“. Křesťanství boří národní hranice a z Božího domu dělá místo, kde se všechny národy setkávají k modlitbě.

Někdo by ale mohl namítnout: Pokud v nás víra v Ježíše působí lásku, jak můžeme vysvětlit násilné konflikty, které se dějí uvnitř křesťanského sboru, a hádky mezi různými vyznáními? A pokud křesťanství činí z lidí všech národů bratry, jak máme vysvětlit vražedné války, které se vedou mezi křesťanskými národy? Nevyvracejí tato holá fakta to, co o sobě křesťanství říká?

Odpověď je taková, že pokud jde o křesťanskou církev, stále ještě žijeme v prehistorické době. Různé denominace jsou pouhými částmi honosné a nádherné budovy, která jednoho dne povstane.

Úkolem, ke kterému jsou povoláni Židé, kteří konvertovali k víře v Ježíše, je obživit svět z duchovní smrti. Písmo potvrzuje, že důvodem spasení pohanů – kteří dali, co mohli – bylo přimět Židy k žárlivosti na jejich Boha. Židé byli povoláni a zvláště Bohem vybaveni, aby dodali křesťanské církvi opravdový vnitřní význam. Nedívejme se na církev, jaká je dnes, ale na církev, jaká bude, až se Židé, na které čeká, stanou křesťany a obdaří ji nesrovnatelnou krásou. Potom bude jednotná a bude hořet láskou.

Bůh mě povolal, abych přiváděl Židy ke Kristu. Když Bůh povolává, vždy dává člověku schopnost a příležitosti poslechnout jeho povolání. Každá lidská bytost vládne duchovními silami, o nichž ani sama neví. Když se v lásce oddá Ježíši, objeví, jaké síly jsou v ní skryty. Ani já jsem na začátku svého křesťanského života netušil, k jakému množství skutků budu použit.

Nebyly to však moje skutky: křesťanský věřící je jako dítě, kterému život dovolí, aby drželo volant auta, zatímco řidič sám drží ruce na rukou dítěte. Dítě se raduje, že řídí auto, ale nemůže udělat jedinou chybu, poněvadž je zde někdo, kdo na něj dohlíží a všechno ví. I když neseme těžká břemena, sami jsme neseni na orlích křídlech.

Bůh, jenž pracuje skrze své děti, je tentýž Bůh, který roztrousil hvězdy po nebeské klenbě. Máme v sobě jeho moc, která nám umožňuje se obětovat, stejnou moc, která byla v Synu, když byl za nás ukřižován. Skrze nás působí posvěcující síla Ducha. V nás se pohybuje jako mocná bouře a skrze nás tato bouře burcuje druhé k zanícené horlivosti, protože Bůh přebývá v nás. Je to, jako kdyby plnost jeho milosti téměř rozbila nádobu, jejíž hrdlo je pro ni příliš úzké.

Když se zpětně dívám na tyto uplynulé roky, stěží mohu najít nějakou logickou souvislost mezi tím, co se stalo, a postojem, jaký jsem tehdy přijal. „Srdce má důvody, které rozum nezná.“ Zrození nejhlubšího přesvědčení člověka není výsledkem procesu myšlení. Podvědomí nelze trénovat a nepracuje logickým způsobem. Nemyslí ve shodě s obvyklými zákony rozumu. Velikost skrytých hodnot může člověk spatřit v některých snech. Toto podvědomí představuje temnotu, ve které se Bohu zalíbilo přebývat: zde skrze mne otevřeně vykonal věci, které ani nemohu pochopit. Za tímto světem jevů, který vnímáme svými smysly, leží opravdový, neviditelný svět, ten podstatný svět. Zde pracuje to božské a to, co vidíme naší přirozeností, je odtud řízeno.

Nerozumím všemu, co se mi přihodilo, ale věřím, že celý můj život a život všech Božích dětí je plánován Bohem až do nejmenších podrobností. Naše životy jsou projektovány ve věčnosti a slouží Božímu záměru. Mohu si být jistý, i když ničemu nerozumím.

Když jsem se na začátku stal Kristovým následovníkem, nechtěl jsem se s nikým hádat, chtěl jsem si jen odpočinout ode všeho, co se dělo předtím. Náboženství přece musí znamenat konec vyčerpávajícího boje a musí přinášet klid. Ale klidný život, žitý jen v lásce a v popularizaci pravdy, vyvolává nové bouře. Pokud naše náboženství napadají, musíme ho bránit, a tak, aniž o to stojíme, povstává nový boj. Musíme činorodě uvádět do praxe víru a lásku a jen Bůh ví, proč my, jako synové pokoje, nepřinášíme pokoj, ale meč.

Dostal jsem se do konfliktu s mnoha Židy, příslušníky národa, k němuž patřím. Židé často křesťanské Židy nazývají zrádci vlastního národa. Nebudu se rozepisovat o tomto ošklivém výrazu. Dalo by se říci jednodušeji a s větší láskou, že křesťanští Židé zastávají jiné měřítko hodnot.

Copak vytváří nejvyšší hodnoty člověka jeho národ? Jak Starý, tak i Nový zákon popisují kněžku kenaanského chrámu, kde se provozovala chrámová prostituce, jako svatou. Jmenovala se Rachab. Jednou, když šli Židé do války s cílem úplného zničení Kenaanců, uzavřela Rachab pakt s Židy, proti zájmu svého vlastního lidu. Byla zrádkyní? Byla proto připravena o čest? Ne, byla ženou, která kladla nové náboženství – reprezentované Židy – nad zájmy lidu, ke kterému patřila. Tak se stala jedním z předků Ježíše. Ctí ji také Židé, řídící se Mojžíšovým zákonem.

Milujeme svůj národ celým svým srdcem, ale považujeme Kristovu slávu za cennější než vlastní lid. A když čelíme alternativě volit mezi Ježíšem a svým vlastním národem, který vyžaduje, abychom se jej vzdali, volíme Krista. Uvědomujeme si totiž, že ti, kdo mu neslouží v pravdě, nemohou nejlépe sloužit svému lidu.

Když jsme se já a moje žena stali křesťany, našli jsme milované bratry a sestry ve všech denominacích. Žádná z těchto jednotlivých denominací však nevytváří křesťanskou církev. Žádná z nich nevlastní neznehodnocenou pravdu, ani nemá skutečně hořící lásku. Mnozí křesťanští pastýři nejsou takoví, jací by měli pastýři být. Málokdo z nich je člověkem, skrze něhož mluví sám Bůh. Ovce ho pak neposlouchají a dary milosti, které mají členové církve, nejsou dostatečně využity. Buď zůstávají nečinní, nebo jejich síly a schopnosti nedocházejí plného uplatnění. Práce církve postrádá koordinované skutky, na kterých by se podílely všechny Boží děti.

Jsme nejhůře organizovanou armádou. Ježíšova melancholická poznámka, že děti tohoto světa jsou moudřejší než synové světla (Lukáš 16,8) nás neinspirovala, abychom něco změnili. Za starých časů se křesťanská armáda rekrutovala k tomu, aby získala prázdný hrob. Proč nevytvoříme armádu, která by získávala živé duše?

Když jsme jako křesťané, kteří nedávno uvěřili, chtěli mluvit o těchto problémech, křesťanští vůdci se na nás zlobili.

Existuje klub trpaslíků. Členem se může stát jen ten, kdo není vyšší než čtyři stopy. Trpaslíci říkají, že mají nejblíže k lidské dokonalosti, protože první lidé byli vyšší než dnes. Spolu s pokrokem se výška člověka snižuje. Ve skutečnosti můžeme založit klub křesťanských trpaslíků a získat mnoho členů. Za normální jsou považováni trpaslličí křesťané, zatímco ti velcí jsou považováni za fanatiky. Trpaslíci, kteří jsou chladní a lhostejní, jsou považováni za moudré. Mám takovou zkušenost, že lidé, kteří takto smýšlejí, stáli proti mně.

Ještě více však proti mně stál ateistický svět. Těla a duše mnoha hebrejských křesťanů nesou jizvy z ran, utržených právě v tomto boji. Ale jen voják, který riskuje svůj život, je opravdovým vojákem a jizvy jsou jeho čestným vyznamenáním.

Po dvacet pět let jsem měl jediný úkol, protože jsem věděl, že jen ten, kdo se soustředí pouze na jeden úkol, může dosáhnout velkých věcí. Z amatérů nevznikají vynikající atleti. Ani nejsou dobrými pastýři duchovní, kteří jsou současně nadšenými filatelisty, fotbalisty, šachisty, hudebníky, politiky, atd. Můžeme mít mnoho darů, ale všechny musí být podřízeny stejnému cíli.

Dělal jsem jen jednu věc. Pracoval jsem pro Krista. Nejsem spokojený s tím, čeho jsem dosáhl. Kdybych byl spokojený, nebyl bych schopen dosáhnout žádného pokroku. Vím ale, že mi Ježíš odpustí, pokud jsem ve svých myšlenkách chyboval nebo pokud jsem ve svém životě zhřešil. Neopustil mě a pomůže mi, abych v budoucnu jednal lépe.

A protože zde nejde o dílo jednotlivce – pravý křesťan patří do shromáždění Božích dětí – napsal jsem tuto knihu, aby to dobré i to špatné, čeho jsem dosáhl, mohlo sloužit jako poučení pro církev a židovský národ, aby tak druzí mohli jednat lépe.



K A P I T O L A   P R V N Í
Vydávám se na cestu



N Ě M E C K Ý   T E S A Ř   U K A Z U J E   Ž I D O V I
C E S T U   K E   K R I S T U

 

Psal se rok 1937. U moci byl Hitler.

V malé vesničce v Rumunsku dožíval zbývající léta svého stáří jeden německý tesař. Jmenoval se Christian Wölfkes.

Během evangelizační kampaně evangelické luterské církve, kterou vedl pastor Scherg, se obrátil ke křesťanství. Později se připojil ke sboru bratří, kteří se nazývali „křesťané podle evangelia“.

Wölfkes si uvědomoval, že křesťan, který není alespoň do malé míry misionářem, neplní své poslání být světlem světa. Jedné noci, když byl vážně nemocný, bděl u jeho postele jeden křesťanský Žid. Z vděčnosti si nyní z hloubi srdce přál být použit k tomu, aby přiváděl Židy ke Kristu.

Denně se modlil: „Pane, sloužil jsem ti na zemi a zde na zemi toužím získat svou odměnu. Prosím, nenechej mne zemřít, dokud neobrátím nějakého Žida na víru. V tomto okolí však žádní Židé nejsou a já jsem příliš starý, nemocný a chudý. Nejsem schopný jít a někde je hledat. Ty jsi všemohoucí. Přiveď nějakého Žida do mé vesnice a já ti slibuji, že udělám všechno, abych ho obrátil na víru.“

První Žid, který toho jara přišel do vesnice, jsem byl já. Nevím, zda se kdy někdo více dvořil nějaké dívce, než se tento stařec dvořil mně. Viděl ve mně odpověď na svou modlitbu.

Dal mi číst Bibli.

Četl jsem ji už předtím, ale neudělala na mě žádný dojem. Ale Bible, kterou jsem nyní držel v ruce, nebyla jako jakákoli jiná Bible. Později jsem objevil její tajemství. Wölfkes a jeho žena trávili každý den mnoho hodin modlitbami za to, abychom se já a moje žena obrátili. Nemohl jsem ji vlastně ani číst, spíše jsem nad ní plakal. Slzy mi začaly téci vždy, když jsem srovnával svůj sobecký a ubohý život s životem toho, kdo činil jen dobré.

   
 

    Wölfkes nechal Bibli a své modlitby působit na mé srdce. Téměř se mnou nemluvil. Instinktivně věděl to, co mnozí školení misionáři nevědí, že nejúčinnější misijní metoda spočívá v mlčení, tichosti, soustředěném rozjímání, abychom dopřáli pokoj duši, kterou chceme získat, abychom nevyvolali lásku předčasně. Spočívá také ve vytrvalosti na modlitbách a ve spokojenosti s tím, že jsme zasadili malé semínko a nechali ho, aby zakořenilo a vyrostlo ve svůj vlastní čas.

Uplynula dlouhá doba. Jednoho večera se mě ten stařík zeptal: „Co si myslíte o Bibli?“

Odpověděl jsem: „Když jsem byl dítě, vyrůstal jsem jako sirotek a byli jsme velmi chudí. Někdy jsem stával v extázi celé hodiny před pekařstvím a dychtivě jsem zíral na koláče. Říkal jsem si: ‚Ty nejsou pro tebe. Nikdy nebudeš smět jíst nic takového.‘ Bible mi vrací tyto vzpomínky. Kdysi jsem také viděl nádherné věci, ale věděl jsem, že nejsou pro mě, protože jsem Žid. Vím, že jsou Židé, kteří se obrátili ke křesťanství, aby si mohli vzít rumunská děvčata nebo aby unikli pronásledování Židů. Ale ještě jsem nepotkal Žida, který věří v Ježíše.“

Od toho okamžiku se Wölfkes stal Božím nástrojem, který strhl závoj z mých očí. Mluvil ke mně prostými slovy, slovy, která vycházela ze srdce. Mluvil o věcech, které jsem jako Žid měl znát, ale neznal: o naplnění zaslíbení Mesiáše v Ježíši, o Ježíšových láskyplných vybídnutích, kterými povolával svůj lid, o lásce, kterou Bůh stále chová k Židům kvůli jejich předkům, kteří byli nositeli víry…

Bůh otevřel moje srdce, abych mohl uvěřit evangeliu. Wölfkes mě seznámil s několika křesťanskými Židy, kteří byli již od pohledu natolik čístí, že jsem o existenci takových lidí předtím ani nesnil.

Tento pokorný tesař mi dal první podnět k mému obrácení. Později se k víře připojila i má žena. Přivedla další duše, které přivedly další a další, až v Bukurešti vznikl sbor křesťanských Židů, který po mnoho let aktivně vzkvétal.

Existence sboru, která byla ovocem práce tohoto tesaře, představovala zdroj útěchy pro poslední léta jeho života.

Během války zemřel. Musel jsem bojovat dále a později jsem strávil mnoho let ve vězení. Mezitím téměř všichni křesťanští Židé emigrovali a v několika městech v Izraeli vytvořili sbory.

Po svém propuštění z vězení jsem navštívil velké shromáždění křesťanů ve vesnici, kde se sešly stovky bratrů a sester. Neměl jsem dostatek síly, abych byl schopen kázat, ale požádali mě, abych krátce povyprávěl o svém obrácení. Když jsem hovořil, všiml jsem si, jak jeden velmi starý muž pláče. Po skončení shromáždění jsem ho oslovil. Řekl mi, že se jmenuje Pitter, že byl kovářem a že to byl on, kdo přivedl Wölfkese k víře. Až dosud si myslel, že jediné, co ve svém životě vykonal, bylo to, že přivedl k víře jednoho tesaře. Nyní si uvědomil, že přispěl k zápasu křesťanských Židů pro Ježíše v Izraeli a stal se tak duchovním pradědečkem moha duší.

Hitler zabíjel Židy a němečtí křesťané pracovali na jejich záchraně. Byly zde dva odlišné světy. Když pomyslím na tyto pokorné Němce, kteří způsobili mé duchovní narození, připomíná mi to, co napsal Martin Luther Židovi jménem Jesel:

„Nebylo by náležité, abys věřil, že pro odvěké zavilé nepřátelství mezi pohany a Židy budeme odmítat vzdávat úctu i vašim nejlepším králům? O co teprve nějakému Židovi, který byl ukřižován a proklet. Což se tím nezjevila moc a dílo Boha, když něco takového vložil do našich pyšných pohanských srdcí? Vy Židé byste nikdy neuctívali jako Pána mrtvého pohana, který byl ukřižován nebo zemřel jinou potupnou smrtí. Proto není třeba, abyste nás křesťany pokládali za tupce nebo osly, nýbrž byste měli již jednou pochopit, že vás Bůh vyvede z utrpení, kterým jste strádali více než patnáct set let – ale neučiní to, dokud vy, společně s námi pohany, nepřijmete s láskou Ježíše, který byl ukřižován.“

To, že i uprostřed ostrého antisemitismu Hitlerova útlaku zde byli Němci, kteří věřili celým svým srdcem v ukřižovaného Žida jako svého Spasitele, je zázrak, který nemá žádné logické vysvětlení. Někteří z nich přitom vážně trpěli, protože Židé zůstávali lhostejní vůči tomu, kdo je slávou svého lidu, Izraele.

 


R A B Í N I   M I   P O M Á H A J Í   Z B A V I T
S E   P O C H Y B N O S T Í

 

I když jsou rabíni pastýři židovského lidu, dosáhl jsem věku sedmadvaceti let, aniž bych zakusil jejich vedení. Nevedli mě na zelené pastviny ani ke klidným vodám. Nevím, čím jiným se zabývali, ale nepřicházeli, aby hledali ztracenou ovci. Možná, že to bylo nešťastnou shodou náhod. Možná, že existují i rabíni, kteří své povinnosti plní.

Někdy jsem chodíval do synagogy, ale nerozuměl jsem ničemu, co se tam zpívalo. Nerozuměli tomu ani ostatní Židé. Kantoři si uvědomovali, že nerozumíme hebrejsky, ale přesto touto řečí zpívali celé hodiny. Bylo zřejmé, že se pramálo starají o to, jestli něco víme o Bohu. Také pochybuji, zda sami byli s Bohem ve spojení. Reformovaný judaismus byl v Rumunsku neznámý.

Nesmím být ale nespravedlivý: křesťanští kněží a pastoři vyvinuli stejně malé úsilí, aby mě vyhledali. Kněží a pastoři měli na práci jiné věci než vyhledávat ztracené duše tam, kde by je mohli najít: v hospodách, nevěstincích, hráčských doupatech a uprostřed ateistických organizací. Našel mě tesař, člověk, kterého by kněží a pastoři oficiálních denominací nazvali „sektářem“.

Rabíni se o mě začali zajímat teprve tehdy, kdy jejich příležitost byla už ztracená a když jsem byl již nalezen největším pastýřem Izraele, Ježíšem Nazaretským, o němž prorokovali židovští proroci.

Seděl jsem v domě rabína, který byl jednou z nejvýznamnějších osobností rumunského judaismu. Přišel jsem, abych mu řekl, proč věřím v Ježíše jako Mesiáše.

Rabín H. vedl svatební obřad, když jsem se z rodinných důvodů ženil v synagoze. Věděl, že jsem militantní ateista a anarchista. Přesto neprojevil sebemenší snahu, aby mi něco pověděl o Bohu. Provedl obřad – a to bylo vše.

Když jsem nyní poznal Boha skrze Ježíše, nesl to s nelibostí. Zeptal se: „Co vás vede k tomu, že věříte v Krista?“

Řekl jsem mu, že mě obzvláště upoutalo proroctví Izaiáše, napsané asi osm set let před Ježíšem. Když jsem četl padesátou třetí kapitolu tohoto proroctví, měl jsem dojem, že staletí před narozením Krista předvídal prorok celý jeho život. Popsal Spasitelův život v hlavních rysech, aby jej mohli Židé poznat, až přijde.

Rabín si pohladil vous a řekl nám (moje žena tam byla také): „To jste neměl číst. Ta kapitola je vám zapovězena.“

Potom jsem si tento zákaz ověřil v kalendářích – vydávaných ortodoxními židovskými obcemi – uvádějících texty proroků, které jsou uloženy číst při bohoslužbách (takzvané haftary). Po úseku Mojžíšova zákona, zvaném šoftim, se mají číst kapitoly 51 a 52 z Izaiáše. Další šabat následuje kapitola 54. Kapitola 53 se vynechává. Proroctví o Ježíši, které obsahuje tato kapitola, odhaluje nebezpečně mnoho.

Rabín nás vybízel: „Moje děti, zanechejte těch věcí!“

Odpověděl jsem: „Rád bych, ale ta proroctví mě nenechají v klidu. Jakou jinou interpretaci této části Bible mi můžete dát?“

Rabín smutně potřásl hlavou a propustil nás, aniž by nám poskytl jakékoli vysvětlení. Nevím proč.

Uplynulo několik let. V roce 1940 mu před očima fašisti zabili dva syny. Stříleli také na něj, ale nepodařilo se jim ho zasáhnout.

Rabín H. osobně vedl pohřební obřad svých synů. Všechny přítomné hluboce dojalo, když viděli, jak klade ruce na obě rakve a začíná kázání slovy žalmisty: „Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích“ (Žalm 145,17).

Na hřbitově byly přítomny tisíce bukurešťských Židů. Byl jsem tam také, i když jsem byl vyloučen z obce kvůli své křesťanské víře. Stál jsem sám u vchodu do kaple. Když bylo po obřadu a rabín odcházel, podpíraný dvěma Židy, všiml si mě a z dálky na mě zavolal: „Richarde!“ Objal mě před zraky všech přítomných. Mezi tisíci Židy si vybral mě, komu by mohl vylít svůj žal.

Od té doby jsem ho potkal několikrát a on mi vždy láskyplně naslouchal, když jsem mu vykládal o své víře. Nikdy jsem se nesnažil na něj vyvíjet nějaký nátlak. Člověk, který organizoval vraždu více než stovky Židů v lese Jilava a pověsil kolem čtyřiceti jiných v městských jatkách pod nápisem „maso košer“, byl kněz řecké pravoslavné církve. Je obtížné přivést Žida ke křesťanství.

 

Další rabín, se kterým jsem mluvil o Ježíši záhy poté, co jsem uvěřil, kdy jsem stále ještě pochyboval a trpěl intelektuálními zábranami, byl rabín R. ze Satu-Mare.

Potkal jsem ho jednoho večera v synagoze. Když jsem se mu zmínil o Spasiteli, řekl: „Pokud jste ochoten půl hodiny mi v tichosti naslouchat, osvobodím vás od této falešné představy.“

Odpověděl jsem: „Jsem ochoten vám naslouchat nejen půl hodiny, ale třeba celé dny.“

Přišel za mnou domů, a jak jsem mu navrhl, četli jsme spolu Nový zákon, takže mne mohl kdykoli podle potřeby přerušit a ukázat mi, co se mu jevilo nesprávným. Četli jsme spolu od osmi večer do jedné hodiny v noci. Poslouchal pozorně, občas mě přerušil, vždy se stejným zvoláním: „Oi, vi shein, oi vi shein! Dus hob ich nicht gewist.“ (Ach, jak nádherné! Jak nádherné! To jsem nevěděl.) Neměl ani jedinou námitku. Tu noc spal v mém domě. Příští den, když jsme společně opouštěli dům, mě požádal: „Prosím, nikomu v synagoze neříkejte, co se stalo.“ Souhlasil jsem, ale dodal jsem: „Myslím si, že by bylo pro vás ctí, říci Židům, že považujete Nový zákon za úžasnou a nádhernou knihu.“

Rabín R. to neudělal. Později se odstěhoval do Cernauti. O rok později jsem ho navštívil a našel ho, jak sedí uprostřed svých žáků. Když jsem se mu zmínil o Ježíši, urážel ho ošklivými anekdotami.

Během války ho zabili nacisté.

 

Když se rabín G., který byl následníkem slavné dynastie rabínů, kteří činili zázraky, o mně dozvěděl, že jsem ztracenou ovcí, zavolal mě k sobě.

Byla to strhující osobnost, starý muž s bílými vousy, bílými vlasy a vysokým čelem. Jeho tvář zářila dobrotou. Omluvil se mi, že mě požádal, abych přišel do jeho domu. Kdyby nebyl tak pokročilého věku, býval by přišel ke mně. Zeptal se mě, co mě na křesťanství upoutalo.

Řekl jsem mu stručně o svém životě v hříchu a o pokoji, jaký jsem získal ve svém svědomí díky jistotě, že mé hříchy jsou odpuštěny skrze Ježíše. „Ježíš dává pokoj a radost mé duši. Vím, že daroval pokoj milionům lidí. Nevím o ničem zlém, co by udělal. Řekněte mi, rabíne, proč bych ho měl opustit?“

Rabín odpověděl: „Ježíš neudělal nic zlého. Naopak, skrze něho bylo mnoho lidí zachráněno od uctívání model a přišlo k poznání pravého Boha. Ale vy jste Žid. Vaším úkolem je zůstat v židovském náboženství.“

„Ne,“ řekl jsem vehementně. „Židovské náboženství je falešné, protože je židovské. Náboženství musí umožnit lidem pravé poznání Boha. Ukázat jim, jak s ním mohou dosáhnout jednoty. Tak, jako nemůže nikdy existovat nějaká rumunská teorie fyziky nebo německá teorie matematiky, tak nemůže být žádné židovské náboženství. Existuje buď náboženství, nebo ne-náboženství. Náboženství je buď pro každého pravé, nebo pro každého špatné.

V náboženství musíme aplikovat stejnou zásadu jako u spravedlnosti. Žádná forma spravedlnosti, které přidáme přívlastek, jako rasová, kastovní, třídní, vojenská nebo krizová, nemůže být pravou spravedlností. Spravedlnost stojí sama o sobě, bez nějakého přívlastku. Přívlastky ke své víře proto nepřijímám. Hledám spojení s Bohem. Každé náboženství, které má nějaký přívlastek, může tomuto hledání postavit do cesty překážku. Židovské náboženství mě poutá k judaismu, pravoslavné a římskokatolické náboženství k určitým tradicím, protestantská náboženství mne váží k myšlenkám svých reformátorů. Toto všechno jsou spojení horizontální, nikoli vertikální spojení s Bohem. Já hledám toto vertikální spojení.“

Rabín se mě v údivu zeptal: „Říkám to s velkou lítostí a hlubokým soucitem – ne s pohrdáním a nepřátelstvím – že ve vás vidím člověka vykořeněného ze svého lidu. Copak se ve vás neozývají hlasy vašich předků, které vás volají zpátky?“

Odpověděl jsem: „Ano, každý Žid s pejzy, hudba v synagoze i pouhý pohled na písmena v hebrejské Bibli – to všechno mi připomíná mé předky. Je to skoro jako bych viděl Abrahama se svou rodinou, jak přichází do Kenaanu na velbloudu. Vidím před sebou výjevy z Bible. Jako bych zakoušel odchod Židů z Egypta, všechnu jejich nouzi na poušti, zázračnou událost, kdy Židé dostali desky Mojžíšova zákona. Prožívám celé strhující dějiny svého lidu. Ale životopisy lidí a historie je jedna věc, a objektivní pravda je věc druhá.

Nejvýznamnější filozofové, politici a náboženští myslitelé vždy vydávali za objektivní ten systém, který pouze vyplynul z jejich po každé vlastní osobní tragédie, ale oni sami si to nikdy nepřipustili. Marx napsal v jednom z dopisů Engelsovi: ‚Kdyby Titus nezničil mou vlast, nestal bych se nepřítelem všech vlastí‘. Když se člověk rozhoduje, zda má být vlastencem nebo anti-vlastencem, nemůže se přece řídit takovým měřítkem. A stejně tak i v náboženské oblasti se nelze poddávat pocitům, ale je třeba hledat pravé náboženství. To je to, co chci.“

Rabín skepticky potřásl hlavou. „Které je to pravé náboženství?“

Odpověděl jsem: „Zatím nevím. Myslím ale, že ho velmi brzy objevím, protože jsem našel náboženství, o kterém s jistotou vím, že je neúplné. To je náboženství, do něhož jsem se narodil. Podle mého názoru je absurdní, aby náboženské přesvědčení záviselo na výsledcích sexuálního styku. Muž, který dodržuje Mojžíšův zákon, si bere za manželku ženu stejné víry. Pokud dítě, které se narodilo v tomto manželství, nevěří podle Mojžíšova zákona, považuje se za odpadlíka. Jeho sousedem je člověk, který je dítětem z manželství katolíka a katoličky a věří, že je povinen dodržovat celé katolické učení. A totéž platí o protestantovi, mohamedánovi nebo buddhistovi, a výsledkem je neuvěřitelný zmatek. Tento druh náboženství určitě není ten pravý a já se jím nehodlám řídit.“

Rabín řekl: „Ježíš nedělal to, co děláte vy. Šel po cestách svých předků, dodržoval šabat, příkazy týkající se jídla a ostatní zákony. Uctíval Boha v synagoze. Proč to neděláte také?“

Odpověděl jsem: „Ježíš byl jedinečný a měl jedinečné poslání. Zjevil něco nového. Uvedl novou a věčně platnou pravdu. Aby byl přijatelný pro ty, kdo mu naslouchali, zachoval se jako každý rozumný člověk. Dal svému učení takovou formu, která by byla přijatelná a přitažlivá pro jeho posluchače. Takhle jedině můžeme rozumět jeho přizpůsobivosti. Avšak právě skrze něho se naplnilo proroctví Jeremiáše v kapitole 31: ‚Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.‘

Již nejsme pod starou smlouvou, ale máme nové zjevení, které mohu charakterizovat několika slovy: svoboda v našem každodenním životě a láska. Jeden z významných křesťanských učitelů, sv. Augustin, prohlásil, že norma, kterou se řídí v životě jako křesťan, je tato: ‚Miluj, a dělej, co chceš!‘ Židovské zvyky již pro mne nejsou závazné nebo nutné.“

K mému překvapení rabín odpověděl: „Nevím, že by byla taková pasáž v Jeremiáši.“

Požádal jsem jej, aby ze své police vytáhl knihu a ten odkaz jsem mu nalezl.

Někteří rabíni vskutku zanedbávají proroctví, protože se stále zabývají talmudem, kabalou a množstvím komentářů. Bývá pravidlem, že jedinými částmi Bible, které znají dobře, jsou knihy Mojžíšovy.

Mezi křesťanskými duchovními, z nichž někteří mají doktorát teologie, to bývá ještě horší. Často jsem se setkal s naprostou neznalostí i nejjednodušších biblických textů. Pokud jsou tito duchovní katolíci, jsou dobře obeznámeni s Tomášem Akvinským, a pokud jsou protestanti, s díly Bartha nebo Bultmanna. Bývá pravidlem, že neznají teologické spisy velkých křesťanských mystiků, ale neznají ani Písmo svaté.

Rabín se pokusil naši diskusi ukončit: „Uvědomuji si, že nemá cenu se přít. Nikdy nebudu schopen vás přesvědčit, abyste se vrátil k judaismu.“

„Chybí vám jistota, protože neznáte pravdu,“ odpověděl jsem, dříve než jsem odešel. „Vzdal jste se veškeré naděje přivést mě zpět k mojžíšovské víře, ke které jsem nikdy nepatřil. Ale já se nikdy nevzdám naděje, že se jednoho dne stanete Ježíšovým učedníkem.“

Rabín si se mnou rychle potřásl rukou a propustil mě.

Kvůli tomu, co mi křesťané řekli o Ježíši, jsem stále ještě pochyboval, zda je skutečně Spasitelem. Rabíni odstranili poslední stíny těchto pochyb svou naprostou neschopností bránit se křesťanským argumentům.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions. Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .