Kruh z maličkých

 

06. 03. 2008

Povídky evangelické spisovatelky z prostředí lyrické jihočeské krajiny z období válečných a poválečných let.


Milena Kolmanová, 1947
STEFANOS, 2001
vázaná, 11,5 × 17,5 cm, 160 stran
doporučená cena 147 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 49 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

K R U H   Z   M A L I Č K Ý C H

 

„Co ty! Přišla sis zase hltnout hospodského žvástu?“ oslovil žertovně Štěpán učitel obecní tulačku, které říkal celý kraj Šupíta.

Šupíta má poněkud zakalený rozum, ale ví, co se sluší a patří na panský žert. Štěpána učitele si tuze váží. Už když byla malým dítětem, byl v jejích očích mocný pán. Učil – ach, nosívala mu tenkrát každé jaro i léto na podvazku zmije a nikdy nevyzradila své tajemství, jak je vlastně ulovila na stráních. Nyní se stejně hloupě pochichtává jako tenkrát; její větší dcerka se tupě tiskne k jejímu lokti a malý, křivičnatý synek se drží levačkou její sukně. Pravou rukou se důležitě zadloubal v nose.

„Nu, Julišo!“ křičí Štěpán učitel na hostinskou, „nalej jim misku čehosi!“ ukazuje na děti.

Juliša se mračí. Něco zabručí navztekaným rtem, no bodejť, snad to tak nespěchá, sama je viděla přicházet. Všichni to vědí kolem, že miska čehosi – je polévka. A pravda, to jen dětem; Šupíta by raději sklenku něčeho ohnivého. Ale nedostane. Dnes ne, jako včera. To tak, aby se jí rozum pomátl ještě víc. Hostinská Juliša ji zná. Nejednu zkušenost s ní už udělala: jak ta hlupačka hloupá umí nadávat, ani se nezdá.

Šupíta měla muže na práci v rajchu. Ona byla pleva a on jak vyšeptalé zrno. Před šesti týdny si obarvila kostečkový šátek na černo a nosila lidem na odiv smutek.

„Dětem tátu zabili,“ rozhlásila po vsi, ale stal se ten div, že se včera Šupák, jak říkali jejímu muži, vrátil do vsi.

Štěpán učitel ho potkal při návratu: „Zase se jen jdeš podívat na děti?“

„Ne. Nadobro.“

„Hoho!“

„Tam už to hoří,“ tvářil se Šupák vychytrale.

Nyní si Štěpán učitel nemůže odepřít, aby se nezeptal Šupíty: „Tak co? Tátu máš doma?“

„Ne,“ odsekla Šupíta chvatně a oči jí neklidně zatěkaly. „Ne, ne. Dali mi za muže Kubu Júzu. A dali mi Baraníka.“

„I jdi, blázne,“ okřikuje ji hostinská, ale Štěpán dobrácky shovívá:

„Co to zas pleteš?“

„Marijko, dones to dětem!“ poroučí hostinská dcerce.

Marijka z hospody si usedla vedle Šupítina chlapce a zbožně poslouchala na všechny strany – ó, v hospodě chodí slovo tak pěkně od úst k ústům dokola a ona sem smí jen málokdy. Je třeba vynahradit si chudé chvíle prudkostí zážitku.

„Zlá věc je vojna,“ obíral se svými myšlenkami Štěpán učitel.

Hostinský Jura se po něm podíval, jako by mu nerozuměl. Pak sklapl pootevřená ústa, až se mu tučný lalůček pod bradou znatelně zachvěl:

„Pah, vojna!“ mávl rukou a pochybovačný úsměv mu pohnul pravým už stařecky svraštělým líčkem. Oko se seškvířilo a dostalo lišácký výraz. „Vojna? – Je daleko.“

„Byla daleko. Kdysi byla, ale už není, Juro, není.“

Hostinský Jura se dívá do učitelových očí, jako by toužil vidět na jejich bělmu hopsat hnědou blešku. A pak se směje:

„Zkazila tě bába Gustina. Ta ustavičně odkudsi na zem přivolává strašidla.“

„Jen se hloupě směj,“ pokyvuje vážně hlavou učitel.

„Je to lepší než pláč. Nikoho tím nezarmoutím.“

„Já jen, abys nebyl sám zarmoucen. Frontu jsi slyšel dnešního rána hřmít?“

„Co-co, frontu! Dunělo v lomě –“

„Chacha,“ směje se starý učitel se šibeničním humorem lidí, kteří neriskují mnoho – jen svůj vlastní holý život. „Nic nevíš – a tam a tam na východ od nás padají bomby –“

„Jaja, co bomby?“ ptá se vcházející vyjevená hostinská Juliša, která nese v klíně zástěry vejce, posbíraná na slepičích hnízdech.

„No, ja. Bomby. A vajíčka jsou taková křehká věc. Spadne na ně dům – a co potom?“

Juliša si oddychla. Jaké štěstí, že učitel žertuje:

„Nu což, vajíčka dřív sníme.“

Ne, nedunělo v lomě. Přišlo to hned příští den, jako by se to vyvalilo s mlhou s hor. Za časného rána Marijka ještě odpočívala na lůžku; ještě bylo vše, ona, nebe i zem, objaté snem. I můru na vnitřní straně okenního skla unavil krouživý tanec. Můra nečeká na kohoutí signál rozbřesku jako čekávají lidé; již před hodinou jí podle všech lyšajských moresů ztrnula nemotorná, huňatá křídla v uložení do rakvového víka na hmyzím těle.

Marijka se protáhla na lůžku. Kalné rozednívání ji upomínalo barvou přísvitu na popel, ale nebyla to nikterak mrtvá barva popelu: najednou odtud vyskočila prvá jiskřička ptačího předzpěvu. Pták nevyzpíval zrána píseň celou. Ukončil náhle. Cosi neodbytného v dálce klapalo, rachotilo jak nutné zlo, hlomozilo jak příšera budoucího neštěstí, až to Marijku vyhnalo z postele k oknu.

„Vozy! Samé vozy!“

Koňský dusot a rachot vozů zněl pod okny a nade vším poletovala směsice hlasů, jimž nerozuměla. Jen občas zachytila zřetelné slůvko „halt!“, které si podávala lidská hrdla od vozu k vozu, když bylo třeba zastavit transport.

Marijka se chvěla za okénkem rozčilením a úzkostí, jako by to bylo zimou.

Otec Jura splašil svým křikem celý dům:

„Vojáci!“

Trén se zdál být nekonečný. Procházel vesnicí ještě celý den. Poslední jeho část se usadila ve vsi. Na dvoře hospody i školy se tísnila spousta vozů. Navečer přijelo množství nákladních aut.

Velící důstojník se usadil nahoře v hostinském pokoji tlustého Jury. A Jura chodil po domě a div nekulhal na obě nohy, naříkal tajně, ouvekal jako by nosil těžké břímě: má pěknou dceru. Má poklad – a teď na ně přijde vojna. Co se jí naukrýval před vesnickými chlapci. Však se mu pomstili minulého roku v noci na prvního máje. Nakreslili vápennou štětkou na vrata jeho hostince velké, baculaté srdce. Prokláli je rovněž vápenným šípem a vpletli okolo bujarý nápis z nepříliš zručných, opilých písmen:

„Chtěla bych – ale nesmím.“

To všechno za to, že ji chovali, jako by byla z cukru. Jura tenkrát musel jít sám vrata umývat a Juliša mu pomáhala. Marijku by k té práci ani za živý svět nedostali – a ani ji nenutili.

Nyní jsou ve vsi vojáci. Co nevidět bude večer – a pak noc na krku. Někdy je těžké být otcem krásné dcery.

Marijka, ukryta za záclonkou, se dívala po očku do kraje. Poslední paprsčité světelné řady a slunečné clony se kladly na hlučnou ves. Byla ve svém pokojíku jako ve vězení. Vězení jsou tichá, bez života. Život a podivný život se rozkládá za okenním sklem. Protivné háčkované záclony matou dívčí výhledy.

Najednou sebou zděšeně trhla, ale ke zdi se nepřitiskla, od okna neodstoupila: od školy s kopce jel tryskem jezdec na koni. Poznala, že je to sám důstojník, který u nich bydlí ve vedlejším pokojíku.

Kůň odfrkává vzdechy únavy a jezdec dopadá do vrzajícího sedla s jednotvárným přímlaskem kožených kalhot.

Kdo je to? Na Marijku padá hrůza. Odpovídá jí její srdce: šílený člověk. Šílený jezdec, přisátý ke koni, nahrbený touhou po úniku ze života. Kam chce dojet? V této vsi nekončí svět, zde lze jen o zeď hospody srazit koňovi i sobě vaz a tak prohrát již jednou konečně závod se smrtkou, vedený řadu let – a odejít kamsi daleko, kam stěží dohlédají vytřeštěné jezdcovy oči a kam za čímsi děsným, nepostižitelným směřuje v troufalém posuňku vpřed vysunutá brada.

Večer se snesl do kraje, ale nepřinesl utišení. Ve vsi to vřelo jako v kotli cizí ryčnou řečí.

Také v hostinci tlustého Jury byla spousta vojáků. Ustaraná, uběhaná Juliša neví, z kterého konce jít dřív. Marijka sem nesmí – není to nic pro ni. Občas jen vykoukne z úkrytu za záclonkou na skleněném čtverci dveří. Jindy ji odhánějí od špinavé práce a dnes ji postavili k pozinkovanému čtverhrannému dřezu s horkou vodou, s kusem rozpuštěné sody a s použitými sklenicemi.

„I tvoje ruce dnes potřebujeme,“ řekla máma Juliša a dívala se na dceru starostlivě, když ji poučovala: „Sem do kuchyňky nikdo cizí nepřijde. A venku se neukazuj.“

Všetečný, všudypřítomný stín obecního blázna vchází do šenkovny.

„A – Šupíta! Tys nám tu scházela!“ mračně ji měří Juliša.

Šupítina strhaná tvář s poloslepýma očima je dnes naladěna do vlídnějšího výrazu. Šofér od zásobovacího oddílu ji pohostil: dal jí dvě hrsti krystalového cukru. Uložila si je s papírovým smotkem do nehlubokého kapsáře. Její měšec je ustavičně poctěn chudobou a ona je zemský tvor, který byl již od dětství naučen myslet tak trochu žaludkem. Radostně poděkovala pánovi. Ó, dobré to bude. Uvaří dětem pohankovou kaši – a osladí sobě i jim život. Tátu nemají. Ti, co za ní v noci chodí – pah, to není on, žvatlá dál ve sdílnosti bláznů. To je Kuba Júza a Baraník. Tátu dětem zabili. Šátek na hlavě nemá kostečkovaný, ale černý. Stejně černý smutek nosí ve svém srdci. Kuba Júza ani Baraník mezeru v její hlavě nezaplní. Táta už nepřijde, aby s ní i dětmi pojedl kaši. Ti dva, co lovívají dřevěnkou v její míse, jsou vetřelci. Okrádají ji o všechno, o její chatrnou tělesnou sílu i o poslední sousto. Baraník řekne:

„Králíka jsem ti donesl.“ Ale ona mu ho hodí na hlavu. Až teprve když ho chlap sám uvaří, sedá i ona s dřevěnkou k jeho míse.

„Co tys mi za ženskou,“ nespokojeně i spokojeně vrčí Šupák. Pomlaskuje nad prvním chutným soustem: „Umím to líp přistrojit než ty.“

Jako vždy jindy i nyní při vstupu do hostince se děti drží máminých sukní. Ustupují však stranou, když do dveří vchází německý důstojník.

Nastala zlověstná pauza.

Obličej důstojníkův v té chvíli podivně zbledl a oči se mu rozšířily. Pravá ruka uchopila levou přesně za masitou postranní část dlaně pod malíčkem. Z vytřeštěných očí hovořil stále děs a cosi je omžilo jako neproniknutelná opřádka šílenství. Zlýma očima se vpíjí do tváře vyděšeného, malého Šupítina chlapce.

Co se stane? Co nyní přijde? strachuje se Marijka v úkrytu.

Důstojníkova ústa začala nejprve blekotat nesouvislá slova, která vyústila ve výkřiku:

„Marš! Heraus! Herrraus!“

Šupítiny křivičnaté děti se zděsily. Nevěděly, co se po nich žádá. Přitiskly se ještě mocněji k matčiným sukním. I bláznivá matka představuje dětem jistou ochranu.

Důstojník se ještě silněji rozkřičel, jeho tvář se nyní rozpálila a zrudla odleskem vnitřního požáru – ale děti ani nedutaly.

Šupíta si mnohé nemůže v hlavě srovnat, ani když je okolo ní klid – natož potom nyní. Stojí a kouká. Kouká a stojí. Jak to pochopit? Jeden z nich – také měl tuto šedozelenou uniformu – jí dal dvě hrstě cukru, které starostlivě opatruje pod rukou ve vlastním kapsáři. A druhý šedozelený ji vyhání i s dětmi ven z hospody.

Marijka se neudržela ve svém kuchyňském vězení. Vylétla jako střela ze dveří:

„Jdi ven, Šupíto, podám ti polévku oknem!“

Polévku jim podají oknem – to je nejdůležitější v dnešním podvečeru: zmizely děti, zmizela Šupíta.

Marijka se bázlivýma očima zavěsila do důstojníkovy tváře, ale on neviděl nic z její jiskrné krásy; neviděl rozevřené rudé rty a pod bílým čelem tmavé, hnědé oči.

Co vlastně viděl? Náhle se uchopil v zoufalém gestu oběma rukama za hlavu a z hrdla se mu vydral prapodivný sten. Snad to není smích? Je to cosi kolotavého odkudsi zdůli srdce. Smích? Opravdu smích? Nebo pláč? Podobnou řečí hovoří beznaděj.

Šenkovna se rozžila obvyklým šumotem hlasů. Opar cigaretového kouře rozmazal výrazy lidských tváří. Tu a tam cinkla sklenice o tácek.

„Co tu pohledáváš?“ drcla Juliša ze zadu do dcerčiných zad.

Marijka se odloudala do kuchyňky. Hrdlo jí drtil strach. Bála se šíleného člověka. Stále slyšela v duchu onen příšerný zvuk zoufalé bolesti, stále viděla důstojníka, který se v ztřeštěném tempu rozběhl po dřevěných schodech ke svému pokoji.

Časné ráno přineslo vysvětlení.

Marijka šla po špičkách okolo zavřených dveří důstojníkovy ložnice a najednou ji upoutal tmavý pramének, který vyvěral zpod dveří.

Zastavila se.

I její srdce jako by se na okamžik odmlčelo v hrudi.

„Krev!“

Otevřela bez rozmyslu dveře.

V ranním šeru se na zemi černala velká kaluž.

„Krev!“

Znovu vykřikla. Ó, mnoho krve! Ona ji vídala jen v nepatrných krůpějích, píchla-li se o trn ostružiníku v lese Pod horou nebo škrábla-li se srpem, který tak dobře uměla vybrušovat do ostří břitvy. I sebe schopnější ruka se může o takové ostří zakrvavit.

Utéci! Hrůza posílá člověka pryč – ale nohy neposlouchají. Hrůza také člověka přikove k zemi. Oči se jí nemohou odtrhnout od tváře, rozšklebené smrtelnou křečí. Tak, zrovna tak zarputile se tvářil zvečera včerejšího dne na Šupítiny děti.

Asi čtyři kroky od mrtvého vojákova těla leželo bílé, krví neposkvrněné psaní.

Marijka se pro ně s hrůzou sehnula. Pohyb byl prkenný, zcela mimovolný, její tvář v sobě neodrážela sebemenší cestu myšlenky, snad by se stejně sehnula pro smítko slámy, pro klacík dřeva, pro pohozený cár novin. Bude tu třeba uklidit – ó hrůzo! Pracovní úkol se jí promítl v hlavě se všemi vedlejšími činy: lopatkou seškrabat sedlinu krve.

Otřásla se. Teprve nyní odtrhla oči od mrtvého a nepřítomně se zadívala do své dlaně.

Dopis! Nemůže soustředěně myslet a mrtvý ji neustále znepokojoval natolik, že setrvává na jednom místě. Cizí písmo, cizí řeč. Nikdo ji ve vsi nezná, snad jen baby Höldöszky a Štěpán učitel. Kdoví, bude-li nahoře ve škole, nebude-li ve městě u syna?

Marijku však znovu obešla hrůza. Pocit, který ji před okamžikem spoutal na jednom místě, pojednou ji vyhnal ze šera místnosti.

Pozpátku došla k východu a rychle přibouchla za sebou dveře. Seběhla dolů do výčepu.

Bylo tu víc než rušno. Otec Jura a mama Juliška se po neklidné noci hádali a vyčítali si včerejší dřinu. Nic nového pod rodným krovem, bývá to i jinde tak. Ti dva chutnají odpornou sedlinu z bývalé lásky; nápoj už je dávno vypit, zbytek vyvěral, manželské drobné hádky a starost všedních dnů rozkradly lidskou náklonnost. Otec Jura byl bručoun a mama Juliša hašteřilka. Stálým předmětem jejich hádek byly peníze.

„Krev!“ vhodila Marijka ode dveří do jejich sporu zoufalé slovo.

„Co?“

„Zastřelil se!“

„Kdo?“

„Zastřelil se. Bledý důstojník.“

„Kde?“

„U – u nás?“

„Nahoře.“

Hostinská Juliša zavyla.

Otec Jura vztáhl v nehorázném úleku ruce po bílém psaní, svíraném Marijčinými prsty.

„Psaní? Dej sem!“

Znechucen jí hned vzápětí dopis hodil zpět: „Pfí, cizí řeč! – Nedávej to vojákům!“ rozkázal a pak se rozběhl za Julišou, která už cupala rozhodnými kroky hospodyně po uzoučkých dřevěných schodech vzhůru do pohostinského pokoje.

Marijka by se nejraději rozběhla za nimi, cítila se náhle sama v šenku sirá. Najednou ji to napadlo: nemá tak daleko zpět do dětství; jako dítě se bávala mrtvých i samoty.

Dojde pro Štěpána učitele a on jí zjeví celé bílé tajemství, které ji náhle pálí v dlani.

Vyšla. Přemítala, co učiní, nebude-li učitel doma. Doufala, že už se vrátil z města.

Těžký, dusivý stín strachu jí kráčel v patách. A bylo jí pojednou všeho líto. Jak tak naráz zestárla: všechno je pryč – i dětství, ten šťastný čas, kdy ťapkávala úzkou cestou vysoko ke kopci školy jak poslušné děvčátko. Je to dávno a přec je to jako dnes, zvláště, když jí Štěpán učitel pohladil po lesklém, tmavém vlase tak nějak – docela ještě školsky; starý člověk lehko zaspí desítku let.

„Cos donesla?“

„Dopis –“

„Proč?“

„Neumím ho přečíst –“

„Tak málo jsem tě naučil?“

„To je cizí řeč.“

„Tak? A čí to je?“ prohlíží učitel písmo, jako činí lidé, jimž se pokaždé v tazích rukopisu zjeví duše člověkova.

„On – on se u nás v noci zastřelil –“

„Ojojoj,“ upřímně se podivil starý a vyňal z obálky popsaný list papíru.

Četl dlouho. A četl ještě znova.

Marijce se zdá chvíle dlouhá jako půlrok:

„Co píše?“ dechne otázku a chvěje se při ní ještě napůl hrůzou a na půl však zvědavostí.

„Co píše?“ opáčil učitel její otázku. Ani se mu nechce pokračovat dál v řeči. Potřásá hlavou a jen mezi rty slova drolí. „Je to smutné. Kdyby jen smutné, hrozné je to – musel prý se zastřelit. Musel, slyšíš? Zlá setba vždycky vzklíčí. Nebylo cesty, nebylo úniku. Ja, ja. Kdyby si psaní mohla přečíst stará Gustina Fillová, jistě by na to řekla jen tři slova: Bůh ho našel. Bába Gustina je negramotná –“

Marijka netouží svést řeč na starou Gustinu:

„Proč se zastřelil?“

„Trpěl výčitkami svědomí. Marijko, podle téhle bílé, papírové zpovědi, to musel být zlý, hrozný člověk –“

Marijka tak trochu Štěpánovi nevěří. Povídá zde jen hluchá slova a zapomněl na lidské činy. Ty je jí dlužen ještě říci. Potom mu uvěří. Dívá se mu prostince přímo do očí a nesklopí je, jen se její horní ret maličko zavlní k netrpělivému úsměvu. Starý učitel byl po celý život dobrý člověk a jako všechny ostatní děti, se u něho vždy cítila v bezpečí. V jeho blízkosti ani nemůže jen tak lehce uvěřit v cizí špatnost. Nevěří ani, že by ten mrtvý u nich v pokojíku žil hrozný život. Když k nim předevčírem prvně přišel, dokonce se na ni usmál ocelovýma očima – snad byl jen k Šupítiným dětem docela jiný, než ostatní vojáci – ale pak asi toho litoval, slyšela ho přece docela zřetelně plakat. Nebo to nebyl pláč? Asi to byl trpký smích. Němečtí vojáci nepláčí. Nadčlověčsky se brání proti uvadání mysli, proti beznaději, proti rozdrobení v síle. Všichni prý jsou jako jeden muž silní. Odpadávají jenom slabí. Také mrtvý důstojník podlehl v jediné chvíli bezmoci. Před očima jí vyvstala jeho mrtvá tvář a znovu viděla, jak byly jeho oči podlity modrým, podivným smutkem.

„Co hrozného udělal?“ chce Marijka opět a opět měřit vojákovu vinu jeho činy.

„Zabíjel – děti.“

„Ó!“

Proto byl večer zlý na Šupítinu havěť.

„Na Rusi zabil padesát dětí.“

„Což je to možné?“ vyjevila Marijka temné oči navrch čela.

„Dítě má život jak na nitce. Přestřihneš – a hned je konec, už se nikdy k životu nenaváže –“

„On jim stříhal nitky –“

„Jdi, hloupá. Střílel. Co jiného dělá voják? Tak i tak. Píše, že mu někdy bylo líto náboje, ťukl prý revolverem dítě do spánku a hodil do vody –“

„To píše?“

„Ano. To opravdu píše.“

„Hrůza.“

„Zde na papíře se zpovídá – ne nám, ovšem, ale veliteli. Objasňuje svou smrt – a asi ulehčuje svědomí. Nepřímo říká, že prohrál válku, prohrál život. Když chtěl hodit posledního chlapce do studně, náhle v jeho rukou obživl a zakousl se mu do masité části dlaně tak silně, až ji prokousl. Důstojník si odnesl památku na věčné časy. Jizva ho bolela i po vyléčení, že měl ustavičně – jak si stěžuje – ve dne i v noci pocit, že ho chlapec v sebeobraně znovu a znovu kouše. Hrozný čin se mu stále vracel před oči s neodbytnou naléhavostí a prožíval jej nanovo. Víš, co je to stihomam?“

„Ano.“

„Kdyby vraždil ustavičně, píše, snad by to pro něj nebylo tak příšerné, spíše by to dokázal, než vraždit znovu a znovu – přízrak. Dnem i nocí. I spánek byl pln šílenství. Nikdy si nemohl odpočinout. Jak by se vrátil domů? Jako troska? Jeho život by překážel druhým. Musel se zastřelit.“

„Musel se zastřelit,“ opakuje bezduše Marijka – a opravdu nyní bílému papíru uvěřila.

„Musel. Nakonec prý nepřicházel jeden – ten poslední, který ho kousl do ruky. Přicházeli všichni. Všichni. Utvořili kolem něho kruh z maličkých ubíjených. Štítil se jich. Nesnesl jejich nářek. Nemohl z jejich prostředku, nemohl ven, nemohl utéci –“

„Zešílel. Musel se zastřelit,“ opakuje Marijka a děsná tíže jí posedá na prsa.

„Útisk a bezpráví nakonec vždy porazí lidi, kteří je páší –“

Marijka se zahleděla oknem ven. Jak je to možné, že se nad zemí docela tiše rajsky klene rozkošný nebeský obzor s vyrovnanými řadami bílých vlnitých beránků, dějí-li se takové věci pod nimi?

„Musel se zastřelit, takové lidi zem nepotřebuje,“ řekl starý učitel tvrdým hlasem, jako by pronášel ortel a stařecké ruce se mírně chvěly, když podával Marijce zpět dopis, psaný v cizí řeči.

A děvče v té chvíli nevidí. Dopis nepřijímá. Upřeně se dívá na bujnou hřívu bříz, která vlaje ve větru jak zelené, poněkud prorezivělé praporce.


 

N I K L A   Z   D R U H É   R Y C H T Y

 

Tlustý Jura z hospody si už dlouhý čas mnul spokojeně ruce: dobře to navlékl. Což měl stále schovávat Marijku před chasníky, před vojáky a všelijakými povětrnými ptáčky, kteří se začínali povážlivě točit kolem její krásy? Provdal ji. Ať si ji její muž teď hlídá sám. Ostatně – vdaná ženská, to už je jiný tovar, jiné zboží. Bývalo to někdy nad Jurův ustaraný otecký důvtip, mít pěknou křehotinku pod krovem a ustavičně tušit, předvídat i odrážet všemožné chlapské útoky a úskoky. Pravda, mladičká je. Po škole se doma mnoho neohřála. Ale co jiného dělat?

„Haha,“ směje se Jura pokaždé, když si vzpomene, že to dobře navlékl. Marijka se stala paní na Druhé rychtě. Nemalou paní. Co všechno bude její! O velkých svátcích prý sedlák a selka na Druhé rychtě jídá stříbrnou lžící ze stříbrné misky. A víno pijí z podivných stříbrných koflíků. Potkalo ji velké štěstí – ale ten, kdo si ji vzal, bude neméně šťasten: její věno je tučné, jako je tučný Jura sám. Když ji Nikla vedl z kostela, byla celá zaobalena do hedvábí a pavučinatého závoje, jako nevěsty ve velkých městech. Nesla se jako velké lidské tajemství.

„Proč vleče za sebou tak dlouhý hadr?“ ptal se Šupítin chlapec a žasl nad podívanou.

„A proč má před očima záclonu?“ ptala se Šupítina dcerka matky.

„Pst!“ řekla pouze Šupíta. Co jim bude rozkládat? I když je blázen, ví dobře, že všechny nevěsty musí mít před očima záclonu, aby se nedověděly předem, do čeho vstupují.

Jen tlustý Jura zaslechl otázku dítěte.

„Hloupá máma, hloupé děti,“ mručel. Objednal šaty pro nevěstu přes hory a doly. Co se našetřil pro tento den. Co, on? Ještě více máma Juliša. Měli jen toto kvítko, ať je šťastna.

„Jsou-li peníze, je člověk vždycky šťasten,“ tvrdil každému do očí Jura. Celá jeho filosofie vyvěrala nikoliv z mozku, ale z pečlivě uspořádané tukové podsady vlastního těla. Žil tak spokojeně padesát let – a mnoho se okolo nikdy nerozhlížel. Tu starost přenechával ostatním. Byli takoví, kteří za ním chodili:

„Víš ty co, Juro? Píše se rok 1945!“

„Nu a – co má být? Hlavně, že je vojna za námi.“

„Ty říkáš, že peníze jsou pro člověka štěstím?“

„Proč bych to neříkal, vždyť to znám padesát let.“

„Znáš málo. Přijde den, kdy poznáš, že majetek je pro člověka hotová kletba.“

Jura se smál. On se nedá na takový vtip nachytat. Raději vzpomínal: ó, svatba! Jak byl celý mírně vyjeven, když se vzdálené stalo blízkým! Svatba trvala tři dny a tři noci. Jura měl přece hospodu a jedinou dceru. Ať je hospoda vyjedena a vypita.

Ale Nikla, ten paličák. Veselku že prý vždycky strojila pro své syny Druhá rychta. Byla tedy svatba tu i tam. V hospodě zabili tele, na Rychtě vola. V hospodě ovci, na Rychtě dvě. Máma Juliša že upeče šest selat – Nikla si poručil zabít tučnou svini – nemůže přece zůstat o svém velkém dnu pozadu za tlustým Jurou.

Také Marijka byla překvapena, když se vzdálené stalo blízkým. Jura přemýšlí. Vidí znovu a znovu dceru v okamžiku, kdy k ní po hostinách přistoupila jediná ženská příbuzná z Niklova domu, bába Zuzana.

„Aby ti Pán Bůh u nás požehnal na dětech!“ řekla slavnostně a víc než nahlas. Bylo to zvolání touhy jejího nejvnitřnějšího srdce.

Všichni okolo se dívali na Marijku.

Nevěsta zčervenala rozpaky a nevolí. Slzy hanby jí proskočily k obrví. Dívala se stranou k zemi – a až po chvilce Jura viděl, jak se nalezla. Maličko ohrnula nosík, jako by chtěla říci:

„Co jí to tu bába Zuzana povídá? Aby jí Pán Bůh požehnal na dětech. Taková slova! A před lidmi k tomu. A i před Niklou samotným. Jaká hanba! A on se tomu směje. Aby jí Pán Bůh požehnal na dětech –“

Aby zamaskoval rozpaky, pleskl si Jura v nouzi po dobré myšlence na své povedené břicho. Dnes se mu ruka nesvezla po promaštěné zástěře. Dnes si chránil sváteční oděv od mastnoty lněnou utěrkou.

„Nu což,“ myslel si tehdy. To už jsou všechno zbytečné starosti. Nepřipustí je k sobě blíže, stejně tak, jako nepřipustil tlachání chudáků, kteří mu do očí ustavičně tvrdí jedno a totéž: že přijde doba, kdy se lidé budou chlubit nikoliv majetkem – ale chudobou. „Pěkného muže jsem opatřil, ostatní přicházívá samo.“

Opravdu pěkný muž byl Nikla, plný žáru – až Marijku ku podivu mrazilo. Hladil-li, bolelo to. Marijka je v jeho rukou směšně bezradné děvčátko, probuzené ze snů dětství. Muž jako Nikla žije více tělem a všemi svými smysly, žena jako Marijka srdcem a pošetilými myšlenkami.

Byla vždycky snílek.

Očekává, že jí muž donese navečer od potoka kvítí – ale Nikla jde domů s prázdnýma rukama. Nemyslí na ženské zbytečnosti.

„Neneseš pomněnky,“ zjišťuje Marijka a nemůže si v hlavě srovnat myšlenku, jak někdo může přejít okolo potoka, aniž by se sklonil jí pro radost.

„Co bývalo doma, není na Druhé rychtě,“ zachechtal se Nikla.

Štípne ji do pohublé tvářičky a usmívá se na ni silácky veselýma modrýma očima.

Marijka je plachá a vyhýbavá, ale musí se v této chvíli vstříc Niklovu veselí také usmívat. Ale pak z mnohých obav skloní hlavu na rameno.

A Nikla se nad jejími rozpaky směje víc a víc, až se mu v bradě objeví sladká jamka. Tu Marijka nyní nevidí.

„Co ti u mne chybí?“ zeptal se jí.

„Nic mi nechybí.“

„Proč se ode mne odvracíš? Že jsem nedonesl pomněnky?“

„Ach –“

„Proč se mne bojíš?“

Marijka nemá dnes opravdu daleko do pláče.

„Já se tě nebojím,“ říká – a přec se ho bojí den ze dne více. Každý den ji překvapuje něčím novým, dosud nepoznaným. Je tak prudký a násilnický.

„Nezlob mne vzdycháním.“

„Nezlobím.“

„Jsi jak perníková panenka a máš strach, že tě v rukou rozdrobím?“

„Ne.“

„Tak už nevzdychej – nebo půjdu jinam.“ Nikla se na ni dívá zpytavě, jako by chtěl nabýt okamžité jistoty, jaký ozvuk budou u ní mít jeho slova.

Marijka setřásá jeho ruku z ramenou:

„Jdi si –“ říká poněkud umíněně, aby něco řekla.

Nikla je téměř uražen. Jde. Mluví sice na Marijku další dny, jako by se nechumelilo. Marijka odpovídá také stejně, ale manželská nit jejich kratičkého společného života se přetrhla.

Nikla se toulá se psem i bez psa.

Marijka vychází často večer ven obhlížet měsíc. Vypadá jak nově ražený dukát. Svítí proto jasně, aby milenci vší země měli radost. Viděla Niklu, jak vchází do deputátnického domku Mačky nádvornice.

Začala se trochu chvět zimou a rozčilením. Čekala, že Nikla brzy z domku vyjde – avšak nevyšel.

Odešla domů.

Ve velké světnici Druhé rychty byla rozestlaná široká, památeční, dubová postel.

Ulehla – ale Nikla stále nešel.

Probouzela se v hluboké noci; vždy se rozpřáhla rukou na vedlejší místo přeširoké postele. Bylo prázdné.

Vstala a vyšla opět na zápraží.

Měsíc se už neskvěl jak nově ražený dukát, nesvítil už lidem pro radost, skláněl se nad stříškou deputátnického domku Mačky nádvornice povadlý, unavený, bezbarvý – takový nevýznamný bílý obláček. Nebe sinalo, noc už minula; byla již v zákulisí druhé polokoule, ale ještě natahovala žensky ruku se svým ebenovým černým hřebenem, aby pročesala paprsky rudých vlasů slunce než je propustí na jeho celodenní vycházku. Pah! Marijka mávne rukou. Myslí, že slunce stejně může jít na svou pouť nečesané – nemyté. Umeje se přece v rose a v ranních mlhách.

Teď už se Marijka dívá směrem ke Kobylí Hůře. Posečené louky vypadají v ranní mlze podivně s úpravnými bradavicemi, pravidelně rozsetými kupkami sena.

Náhle sebou škubla.

U domku Mačky nádvornice klapla dvířka – ó, Nikla – !

Marijka se rychle ztratila ve dveřích domu jako bílý plachý stín.

Vběhla do světnice a útočištěm pro její zmatek byla široká postel. Myšlenky se jí točily hlavou v divoké chumelenici. Ví toho náhle mnoho. Ví, že Júza, muž Mačky nádvornice, nebyl dnes na noc doma. Sám pán ho poslal zvečera do města, aby byl hned za časného jitra na přívodu městské silnice, kudy procházejí transporty dobytčat a koní k tržišti. Je po válce. Je bída. Dobytka mnoho není – ale koně jsou. Nikla chtěl koupit slušný pár, když vyženil peníze. Júza však nakoupí dobře i bez pána. Niklu poněkud zlobí šlacha na pravé noze – ach, copak Júza, na tom nebude škodný, dobře mu zaplatí.

Ráno se Niklova bába Zuzana zastavila nad česající se Marijkou. Vzala pramen jejích smolnolesklých vlasů do rukou, stiskla je v dlaních a řekla:

„Máš je jako dratve.“ Mívala je kdysi také takové – teď už je její hlava jako husí peří.

Marijka se krčí a čeká, co bude dál. Jen tak pro nic a za nic se u ní bába Zuzana nezastavila. Chce dokončit svůj účes, ale nevidí dobře do zrcadla, bába Zuzana jí stíní, je jak světlý, šedý mrak. Co přijde nyní? Jen ne déšť slz. Kéž nalezne sílu k přetvářce.

„Vypadáš, jako by tě mořila vojna,“ sklonila se k ní po přestávce Niklova bába.

Kdež vojna! Ale Marijka ji vede ustavičně ve svém srdci. Nerozumí si. Nikla na ni mluví jako na rozmazlené děcko, laskavě sice – ale s náznakem pohrdání. Někdy by se chtěla dívat na jeho tvář i postavu celé hodiny, aby mu lépe rozuměla – avšak nepřála si, aby to zpozoroval.

„Chodilas v noci ven?“ ozvala se Zuzana.

Nezahřmělo? Marijka se ulekla jak při bouřce. A zrozpačitěla. Co říci?

„Dusila jsem se.“

„Ani nebylo horko –“

Júza ji vysvobodil od dotazů báby Zuzany. Přicválal na pěkné brauně.

„Jen jednoho jsi koupil?“ zeptala se Marijka jen proto, aby si ho blíže všimla.

„Koupil,“ přisvědčuje jí neochotně zamračený a trochu podnapilý Júza.

Marijka se dívá na výraz jeho tváře, vidí, jak v kapse gatí svírá pěstě. Přešel okolo ní ještě několikrát a Marijka pokaždé pečlivě studuje jeho tvář. Připadá jí, že je s něčím nespokojen. Jednou se splete a Marijku pozdraví a činí tak se sklopenou hlavou, jindy se dívá, jako by ji neviděl a za drahnou chvíli jde okolo ní skoro po špičkách a tváří se, jako by se napil mladého vína a bolelo ho břicho.

   
 

„Co proti mně máš, člověče-Júzo? Nic jsem ti neudělala,“ myslí si Marijka.

A je večer a ona se opět převaluje z boku na bok v široké posteli velké světnice Druhé rychty a čeká, až přijde Nikla.

Nikla chodí pozdě. Jak dolehne, už spí. Marijka si nyní může prohlédnout jeho tvář. Stále se jí zdá, že ji nezná dost zevrubně.

Tak to chodí na Rychtě měsíc, dva, tři.

Marijka se plouží po domě s povadlými rameny. Čím však byla smutnější, tím pečlivěji stírala prach z nábytku ve velké světnici, vytřásala pokrývky a vysoušela podušky, na kterých se Nikla ani neohřál. Proč se u ní nikdy nezastaví? Kdyby ji vyznamenal, snad by se Marijka před ním přestala choulit do svého bázlivého postoje, v němž jí připadalo vlastní tělo měkkýšovité a jako bez kostí, takže nemohla stát proti Niklovi pevně a pěkně zpříma. Kdyby se mohla vzepřít proti tomu, co ji změkčovalo a co se jmenovalo ženský ostych. Takový nesmysl.

Nikla si ji občas také prohlíží zkoumavýma očima od hlavy k patě, ale pak – hrdopýšek – zdvihá vesele hlavu na ramena a jde si po svých záležitostech. Jen po obědě si často lehne na divan a tu se stává, že ho probudí lahodný, skoro pronikavý a pištivý dětský hlásek. Ku podivu, Nikla se nerozhněvá, že je probuzen a vyrušen z odpoledního odpočinku. Mnoho dovolí svému psu a dítěti Mačky nádvornice.

Pes přichází společně s dítětem a líz-líz pánovi po tváři.

Pán se směje. Je příjemně naladěn. Plácá psovi po svalovitém hřbetě, dobře to provedl, jak ho má pes rád! Všechny neobvyklé projevy lásky Niklovi působí rozkoš a potěšení.

A za psem přichází děvčátko Mačky nádvornice; také ono se tulí a piští:

„Nikla je můj! Nikla je můůůj!“

Marijka zdvihá ruce k bílému čelu – a pak si jen přihlazuje smolnolesklé vlasy. Opakuje v duchu navenek neslyšné. Nikla je můj. Bolí ji myslet. Trápí se v té chvíli ještě víc – ale z obrázku nemůže odtrhnout oči: děvčátko je tříleté, růžové, krásné, skoro neviděla ještě pěknějšího dítěte, má plátěnou řasnatou sukničku a pod ní pěkné, svalovité a buclaté nožky. Ručkama se sápe na Niklu – a – a Nikla je její – Nikla!

Jaká bolest. Ani neví, milovala-li ho před svatbou. Patřil k onomu dni jako krásné přepychové šaty a patřil do Druhé rychty jako staré vyleštěné měděné nádobí po stěnách. Až teprve nyní se všechno její myšlení neuspořádaně zatočilo kolem něho. Dřív tomu tak nebývalo, až nyní, kdy jí Mačka nádvornice bere, co jí po právu náleží.

Chodí Rychtou jako uplouhaný stín.

Kam ji to zaprodali? Má odsud odejít? – Za živý svět se jí pojednou nechce. Neviděla by Niklu tolikrát za den. A ukazovali by na ni jak na Budayovu Michailu: utekla od muže. Neukazují na ni již nyní? Po vsi se hovoří mnoho, Júza v podnapilosti vybreptl to i ono – ale Marijka má celou ves na své straně, je v očích lidí něco jako smutná klášterní panenka, ostýchavá, skoro ještě dětská. Mačka je tlustá běhna – i když je jí pouze šestadvacet let.

Marijka chodí po sadě. Zpívejte, ptáčkové. Potěšte srdce. Bude vás poslouchat, ale nebude vás slyšet. Bojí se, aby se jí nezakalil rozum z těžkého myšlení posledních měsíců. Nebude vás slyšet – i když zprvu poslouchat chtěla. Musí napnout sluch, aby naráz poslechla, kde se chvěje zem pod Niklovými kročejemi.

To není on, je to jenom ženský stín. Kovářka Kylimnačka jde okolo a okouní tu nějak zbytečně po Marijce.

„Prohlížíš sad?“

„Ano. Dobrý den.“

„Je nejlepší ze vsi. A vinohrad na svahu Hůry nejvíc rodí.“

„Rodí.“

„Líbí se ti tu být paní?“

„Líbí.“

Všechno, co Marijka říká, je mdlé. Slovům chybí koření života – radost. Maličko se natáčí ke kovářce zády. Co ji tu bude zvídavě zpovídat. Nejraději by odešla.

Kovářka se však drží žilnatýma rukama plotu:

„Nikla je někdy zbůjník člověk –“

„Ani jsem nepozorovala –“

„Svatá prostoto!“ spíná kovářka ruce.

Marijka se Nikly zastává:

„Aby byl zbůjník, musel by roztloukat nádobí, jako roztlouká tvůj kovář. Sama jsem viděla.“

Kylimnačka není touto přímostí potěšena, ale nedává se mást:

„Měl by mít víc rozumu.“

„Jemu stačí –“

„A ohledu k tobě –“

Marijka se odvrací a nejraději aby rychlým letem odletěla. Jde od plotu, ale nemůže necítit na svých zádech bodliny pohledu kovářky, která stojí ještě u oplotku a čeká: snad se Marijka vrátí. Snad se jednou otočí. Pověděla jí tak málo. Pověděla by víc. Šla na to z opačné strany. Měla jí lichotit. A povědět jí něco o tom, že je všecko sousedstvo za ní jak jednolitá hráz. Hloupé děcko. Nikdy se nebude ptát. Věří mu. Ještě ho hájí. Ale šťastně nevypadá. A hubeňoučká je jak z kozy duch, kdepak, když ji vdávali. Je jí polovička.

Kovářka odchází od plotu. Nepochodila. Ou, snad je to tak dobře. Dojde za mamou Julišou do hospody. Máma dceři sama otevře oči. Takové hlupátko hloupé. I Mačka nádvornice ji ošidí.

Máma Juliša za ní doběhla jednou v pátek navečer.

„To a to se povídá o Niklovi a Mačce deputátnici,“ soptěla.

Marijka se dívá do země a kloní ramínka hlouběji:

„Já vím –“

„Dítě Mačky nádvornice je prý jeho –“

„Dítě je tříleté – dřív jste to nevěděli?“ odzbrojuje Marijka její zlost tichým hlasem.

Juliša mlčí. Jen chvilku rukama neklidně vrtí. Bude to ještě chvilku trvat, než jí budou oči i jazyk zase lítat sem a tam. Nemůže to zvládnout tak rychle, dcerčina bolest je pohaněním matky.

„Teď – teď prý zase čeká druhé,“ vyrazila.

„Slyšela jsem,“ říká Marijka stále svým vyhaslým hlasem.

„Slyšelas!?“

„Tak.“

„A co ty?“

„Já?“

„Ty. Ty nic?“

„Nespává se mnou –“

Juliša spráskla rukama – ale pak se celá zdivočila:

„Já – já mu dám! Já mu dám!“

Od kamen vstala bába Zuzana a šla k nim oběma drobným, cupavým krokem; hůlka klepala o podlahu v taktu chůze kostlivců:

„Nic mu nedáš! Ty bys toho pořídila, blázne! Na takovou on nic nedá –“ říká bába Zuzana. Pochovala muže, pochovala syna a zbyl jí jen vnuk Nikla. Nebyl lepší než oni dva mrtví – ale polepší se.

„Taková běhna – a dá jí přednost. A moje Marijka!“

„Marijka je rozumná. Ví, co dělá. Nikla se vrátí, vím to určitě,“ říká stará Zuzana stejně zvučným hlasem, jakým o svatbě slavnostně přivolávala: „Aby vám Pán Bůh požehnal na dětech.“ V jejím hlase bylo opět ono vytržení nad všechnu všednost, Juliša nemůže odporovat. Říká jen:

„Jak to tak dobře víš?“

„Je jako byli všichni ostatní z Druhé rychty. Takový byl dědek, takový byl jeho otec, takový je syn – nemůže být jiný, ale vrátí se.“

„Ale –“ Marijčino hrdlo puká jako sprahlý suchopár. I slovo, které odtud vyráží, je horké jako z pece – „ale já – už ho nechci!“

Stará Zuzana povytahuje obočí nad vrásčitými víčky a velké množství stařeckých krabatin se tak přemísťuje o poschodí výše. Je překvapena? Ani ne. Láska a nenávist mají ze svého sousedství k sobě jen malý krok.

„Milá zlatá – když jsi k nám přišla, donesla sis mnohé zbytečné – jen lásku k Niklovi sis nedonesla.“ Dost se jí napozorovala – i když s ní málo mluvívala.

„Lásku k Niklovi,“ trpce vzdechla Marijka.

„Ta zde měla teprve vzplanout –“

„A už nevzplane –“

„I vzplála,“ ujistila Zuzana.

Marijka spolkla řezavou slinu a pokračovala zrovna tak ohnivými slovy, jakými vybuchla prve:

„Byla bych také tak špinavá – jako je on – jako je Mačka.“

„Jsi ještě hloupé dítě –“

„Neměli jsme ji vdávat,“ vzdechla Juliša.

„Je vidět, že byla jedináček. Kdyby měla sourozence, byla by se naučila rvát –“

„O Niklu se mám rvát?“

„Hm – myslím, že máš Niklu milovat.“

„Lásku jsem ztratila –“

„Nesmysl, nelze ztratit věc, kterou nemám –“

„Nikdy jsem Niklu neměla a přec jsem ho ztratila.“

Zuzana se dívá kalným nespokojeným okem a hlava jí vrtichvostí starobou na tenkém žilnatém krčku: rozčilení pobídlo krevní oběživo k trysku: i bělošedé, povadlé tváře poněkud na lícních kostech zruměnily.

„Dáme Mačku ze dvora,“ míří naráz dobře Juliša a zapomíná, že nádvornice není mrtvý kus inventáře.

„Nikla to nikdy nepřipustí,“ slabě odporuje Marijka.

„Co by ne? Navedeme Júzu, že dostane v nížinách po Maďařích statek jako hrad. Bude vlastním pánem. Neodolá.“

„To by mohlo být.“

Ale nebylo. Mačce se nikde tak nelíbilo, jako na Druhé rychtě – i když zde byla jenom nádvornicí. Jela sice tam, jela onam, prošla, kudy ji Júza prováděl – ale vrátila se. Zde jí chybělo to, zde ono. Snad ještě nějaký čas – pak teprve najde to pravé, co se jí bude hodit. Mačka se ze dvora nehne. Má tu svůj poklad.

Na Druhé rychtě se žilo beze změny.

Až najednou!

Niklu stále víc bolela šlacha na patě. Nedalo se to už jen tak babsky léčit. Júza ho odvezl jednoho rána do městské nemocnice. Niklu zavřeli do malého, úzkého, bílého pokojíčku s vysokým oknem a stropem a položili na bílou postel – ó, Nikla bude mít nyní dlouhou chvíli.

Za tři dny po jeho odjezdu posílá za ním bába Zuzana Marijku:

„Jdi, potěš jeho srdce.“

„Neumím potěšovat jeho srdce,“ říká Marijka zarmouceně, ale je poslušná jako hodinový stroj, jehož pero natahuje bába Zuzana moudrostí svých rad. Zadusila párek holoubat, osmažila je na rožni za stálého potírání slaninou, ze sklepa vynesla tři láhve starého vína a z komory slané křupavé máselné pokroutky s kmínem, jaké měl Nikla nejraději.

„Tak tak, má děvenko. Potěš jeho srdce,“ třesou se opakovaná slova bábě Zuzaně na jazyku, jako se třepe na krku její hlava.

„Potěším, ale jen Niklův žaludek,“ vzdychá Marijka.

„Vše jedno, žaludek – i srdce. Běž, běž, děťátko.“

Júza práskl do koní a za dvě hodiny stála Marijka s tlukoucím srdcem před dveřmi Niklova nemocničního pokoje. Byla z kraje, kde se neklepává na dveře. Stiskla neslyšně kliku a stanula na prahu.

Zděsila se: Mačka nádvornice se skláněla nad Niklou v posteli, jako by mu chtěla porovnávat podušku pod hlavou. Váhou prsů spočívala na Niklově hrudi.

Bolest se Marijce vzpříčila v hrdle úzkostlivými slovy:

„Co tu děláš?“

Mačka se nedbale otočila ke dveřím:

„Pán poručil, abych zašla.“ V její tváři není stopa po provinění, spíše se mračí na mladou paní.

Nikla poručil. Nikla je velký pán. Mačka jen poslechla. Na Druhé rychtě podle báby Zuzany byli všichni muži velkými pány – ženy jen poslouchaly. Proto je stařena tak utrápená. Proto se jí v pozdním věku chvěje hlava, protože v mládí se jí často chvělo srdce bolestmi. Proto má pleť tváří složenou do špičatého trojhranu obličeje jako polorozevřený, kožovitý vějíř. Bába Zuzana se asi v životě naplakala – i když nyní mává nade vším rukou: což jde o nějakou ženskou slzu. Po letech se na všechno zapomene. Snad pro ni bylo skvělé, že mohla několikrát do roka o velkých svátcích jíst s rychtářem stříbrnými lžícemi ze stříbrných misek? A pít víno ze stejně lesklých koflíků?

Náhle Marijka neví, jak se to stalo – ale ani Niklovi ruku nepodala. Neví, jak se to stalo, ale stála najednou za dveřmi v táhlé nemocniční chodbě, neví, jak se to stalo a sestupovala se schodu na schod nerozhodným krokem. Jen dolů ji vše táhlo. A domů.

Najednou za ní cupy dup.

Mačka. Udýchaná, houpavá, rosolovitá – ale hezká ve své plné tváři a zdravá.

„Máš jít –“ vyřizuje s chvatem, „máš jít za pánem.“

Za pánem! Pánem jejího srdce. Marijka stojí chvíli mlčenlivě jako sloup. Jak ji zaskočili. Ne, to nečekala.

„Potřebuje víno, běž přece,“ říká jí domlouvavě Mačka.

„Ach, potřebuje víno.“ Teprve nyní si Marijka uvědomila, že nese domů všechno, co Niklovi nachystala k potěše srdce. Potěšení tu za ni obstarala Mačka. Potřebuje jenom víno z jejích rukou. Chtěla by se vzbouřit, ale nemá pevnou vůli, je jen hrudka sněhu v Niklově dlani: taje.

„A ty?“ zeptala se Mačky.

Mačka si přihladila s povzdechem vlasy:

„Musím už jít.“

„Mačko, zmohla se Marijka na vyčítavé, „co to děláš mně – a co děláš Júzovi?“

Maččino zdravé červené líce se ve své převaze nad ní poněkud pohrdlivě směje. Pak odpoví:

„Tys velká paní – jsi hezká, dokonce i oči máš černější a větší než mám já – ale Nikla není s tebou šťasten –“

„Proč?“

„Protože –“ Mačka nádvornice se odmlčela, jako by čekala, že na ni bude Marijka naléhat s otázkami.

Ne, neptala se.

„– protože nemáte děti,“ dopovídá Mačka, ale Marijka cítí, že to není všechno, že to není to pravé, co chtěla deputátnice říci. Vidí nazpět do své paměti, vidí sebe samu o svatebním dni, jak se ušklíbla na Zuzanino přání: aby jí Pán Bůh požehnal na dětech. Pálí a řeže Maččino slovo jak sůl do živé rány srdce: Nikla s ní není šťasten. Je šťasten s touto – e – ona, Marijka je velká paní, ale neumí muže učinit šťastným. Nezískala si Niklu. On sám to rozsoudil, povýšil nádvornici nad ni. Jak to dělá? Čím mu učarovala?

Dívá se po její postavě a zalévá ji vlna hnusu – Mačka vydá svým tělem za dvě štíhlé Marijky.

„Budeš mít druhé dítě?“ ptá se z podivné, skoro dívčí zvědavosti – ač by nejraději mlčela.

„Už to jde na čtvrtý měsíc,“ je Mačka pyšná a její tvář se leskne vnitřním zadostiučiněním. Hrdá paní se k ní snížila. Mluví s ní o jejím dítěti – a závidí jí, ovšem.

„Co tomu všemu říká Júza?“

Mačka se nezatváří nijak uleknutě.

„Co by říkal?“ opáčí pohrdlivou otázkou. „Má děti rád.“ Usměje se mnohoznačným uštěpačným i povýšeným posuňkem rtů.

„Jdi!“ říká Marijka zhnusena.

Mačka se rozběhla.

A mladá Niklova žena se vlekla do schodů s obtíženým srdcem a olověnýma nohama.

Také Nikla ji vítá bez zahanbení a skoro vesele:

„Marijko, děťátko, cos donesla?“

Marijka pláče.

Nikla vztáhl ruku po mošničce.

„A – víno! Holoubata. Slané pokroutky. Všechno, co máme rádi. I ženička přišla.“

Také po Marijce natáhl ruku, ale v Marijčině tváři se naježily temné oči: těmato rukama se dotýkal Maččiny hlavy, viděla.

Také Nikla zahlédl odpor v její tváři a zmoudřel. Tak daleko nechtěl Marijku přivést.

„Marijko, děťátko, co pláčeš?“ Naoko Niklova tvář nevypadá, že by byl kajícně naladěn: je jako každý jiný den, nemůže snést ženské slzy. „Pojď blíž, moje panenko.“

Marijka jde blíž a Nikla ji přitahuje ještě blíže.

„Má malá, ubrečená!“ Tuhou dlaní rozmazává její poddajné slzy po tváři – je to nemotorné a Nikla ji nemusí dlouho přemlouvat k úsměvu:

„Tak, tak. Zasměj se, sluníčko. Pomněnky jsi mi nedonesla?“

Zastyděla se a šeptla: „Už nekvetou –“

„Ve strouze se leckdy i k podzimu pomněnka objeví –“ hovoří na ni jako na malé dítě. „Zasměj se, má beruško –“

Marijka se za poslední čtyři měsíce stala ženou, která zná své povinnosti: musí se usmát.

Nikla pojedl a popil. Není přítelem dlouhých řečí a plkání je od něho na hony vzdáleno. Býval-li prchavě občas mírným člověkem, byla to pokora skrytá uvnitř srdce – a nikdy ji neprojevil navenek. Býval to jen krátký okamžik a kromě báby Zuzany to nikdo cizí u něho nepostřehl.

„Běž už domů, maličká – a běž už s pokojem –“

Marijka sedá do vozu a může si hlavu upřemýšlet: ona sama se pohodlně vezla. Mačka šla plné tři hodiny pěší chůze – aby pánovi porovnala pod hlavou podušku na železné nemocniční posteli.

„Mačka je zde taky,“ říká Júzovi, který zarytě mlčí.

„Pah,“ máchl bičem po svižné brauně.

„Víš o tom?“

„Šla ráno před slunce východem.“

Před slunce východem! Byla tedy v nemocnici dobré dvě hodiny před nimi. Marijčiny oči jsou nepotěšené a tvrdé. Snad ji tam hned nepustili, říká si jako slabou útěchu.

„Vezmeš ji na vůz?“

„Ať kluše.“

„Ví, kde stojíš?“

„Ví.“

Náhle se sama odvážila zeptat se podmračeného Júzy:

„Proč jí doma nenapráskáš bičem?“

„Nepomáhá – když pán je pán –“ říká nenávistně. A po odmlce dodává stejně mračně, avšak pevně s naprostou přesvědčivou povahou: „Jednou to přece musí skončit.“

„Co zde Mačka dělala?“

„Šla koupit holčičce botky.“

„Holčičku máš rád?“

„Mám. Ta je moje.“

„Proč si nestřežíš svoje štěstí? Proč Mačku doma více nepřitáhneš?“

„Proč ty neuděláš sama totéž? Proč ty nepřitáhneš Niklu, aby – aby –. Ty máš všecko v moci. Jen ženy jsou vinny.“

„A pán ne?“

„Ten taky – ale Nikla musí s panským životem skoncovat, jinak to s ním zle dopadne, už nežijeme v době, kdy žil jeho dědek a táta –“

Marijka k němu ulekaně vzhédla:

„Jak to myslíš?“

„Říkám ti jen to, co mi říkali v nížině –“

„Kdo ti to říkal?“

„Komunisti.“

„Komunisti? V nížině? Tam Niklu znají?“

„Postěžoval jsem si na svůj život. Nemám nic. Celý život jsem dřel pro cizí. Měl jsem jen ženu. Zprvu mě měla ráda. Pak přišel pán a ženu mi vzal – což se to smí, pověz?“

„Ne,“ řekla Marijka tvrdě a rozhodně, „to se nesmí.“

Marijčino čelo brázdí nad očima nehluboká rýha; je na cestě, po níž se v nejkratší době stane z plachého děvčátka usoužená žena. Otáčí na prstě zdobným snubním prstenem. Ryzí zlato – a takový neryzí Nikla. Takové manželství! Ten kroužek by z ruky lehce svlékla. Ani ze stříbrných koflíků dosud ještě s Niklou víno nepila. Je už sice po válce, ale Nikla se dosud o ně bojí. Dosud je má ještě v zemi. Taková starožitnost se hned tak nenajde. Také ona tak zakopala svůj život.

Stáhla prsten z ruky. Nejraději by ho zahodila za svůj hřbet – ale ví, že by se našla jiná, která by ho zdvihla. Bolí to, bolí. Žila v hospodě svého otce Jury. Byl tlustý a dobrý. Neměla podobných trápení, všichni se kořili její kráse a jejímu bohatství. Nikla se nekoří. Povýšil děvku nad ni. Proč? Jakou měla Mačka novou sukni. Nebyl také její šátek nový? A jak se vykrucovala v zádech. Pravda, ona, Marijka má mnoho nových šatů – ale Nikla jí dosud nekoupil ani nit. Jediná otázka ji nyní znepokojuje: to Nikla koupil Mačce novou sukni a šátek? Ach, i kdyby nekoupil. Mačka po něm jistě nic nechce. Má jeho lásku. Nikla je sám jako král a stojí za sto takových sukní a šátků. Mačka by je oželela.

„Ještě něco jiného ti – tamti – v nížině říkali?“

„Ano. Mnoho věcí. Dostanu od nich pozemky, dům – i ve straně mohu být – neměli by námitek – a to by Nikla být nemohl!“

„Jak to?“ Marijka se diví. Dosud Nikla mohl všechno, čeho se mu zachtělo.

„Není proletář, je buržuj. Vykořisťuje nás. Mě, Mačku – a ty – konečně taky vypadáš, jako by ti pil krev.“

Vůz se kodrncal po kamení cesty a bylo takové líné, ospalé odpoledne. Jen chvilku oba mlčeli a už se Marijce přivíraly oči; takových nových věcí dnes slyšela – těžko to do hlavy vměstnat.

Za zákrutem bukového lesa dohonili Mačku.

Mlčky vylezla na vůz. Júza pošlehával zamračeně bičem:

„Podepsal jsem smlouvu na statek, který jsem posledně s tebou prohlížel.“

„Co tak najednou?“

„Snad nechceš říci, že je to brzo? Už jsme to měli udělat dávno. Co jiných deputátníků už sedí v pohraničí Čech a Moravy – a kdoví kde ještě, pěkně na svém. Teď už nemáme mnoho k vybírání. Tenhle se postěhuje za měsíc pryč a my půjdeme na jeho místo.“

„Za měsíc?“

„Za měsíc se stěhujeme.“

„Nechce se mi.“

„Nikdo se tě už po tom neptá. Tak ti našlehat bičem!“

Mačka se zamračila a zmlkla.

„Lidem není možno zavřít hubu. A slyšel jsem dost.“

Marijka se před sebe dívala a předstírala, že nic neslyší. Ale v koutku srdce obdivovala Júzovu rozhodnost.

Lidé se opravdu rádi starají více o druhé, než o sebe. Mnozí Marijku litovali, ale ku podivu byli i takoví, kteří Niklu obdivovali a tajně mu přáli. A jiní záviděli: tak si to někdo umí na zemi dobře zařídit.

Jen Štěpán učitel se nemohl smířit s Marijčinou pohanou. Takové mládí a plesniví na duchu zoufalstvím jako odložený bochník chleba v komoře, když po něm nikdo nevztahuje ruce, nikdo ho nepotřebuje, nikdo nenakrojí. Byl toho dne ve městě u syna doktora. Zajde za Niklou do nemocnice.

„Mluvím s tebou jako chlap s chlapem.“

„Mluvte.“

„Pěknou ženičku máš – a chodíš k běhně.“

„Mačka nádvornice není taková běhna. Má jen veselé srdce. Marijka ho nemá.“

„Nemůže mít, protože ji trápíš.“

„Nechtěla mne.“

„Bála se tě, to je vše.“

„Stále jako zamčená komnata.“

„Šťastný, komu se otevře.“

„Nechci čekat, až se jí uráčí.“

„Jsi muž. Pevnosti se dobývají.“

„Nerad se namáhám,“ protahuje se Nikla lenošně na lůžku.

„Hanba ti.“

Štěpán učitel nemá té trpělivosti, jakou míval za mlada, když učil tvrdohlavého žáka Niklu číst. Chce odejít. Rád by Niklu ztrestal přísnými slovy, ale snad mu stářím v ústech vyschly všechny sliny a šťavnatou nadávku mu na jazyk nepřivějí.

Nakonec však přece jen přidává těžké závaží své moudrosti:

„Jen abys nelitoval, až bude pozdě. Pamatuj si, že budeš posuzován, vážen a shledán lehkým i politickými činiteli. Tvé hříchy ti lid spočítá – a tím hůř pro tebe, žes z dobré rodiny a žes bohat.“

Nikla už čeká jen na závěr návštěvy. Ví, že musí starému učiteli něco závažného říct. Povinná úcta – také úcta.

„Já se tedy polepším,“ směje se odvážně starému do očí.

„Bylo by na čase. Bylo by třeba,“ říká učitel a silně při tom zapochybuje: Nikla – a polepšit se, když je celý sepjatý ve svěrací kazajce svého zvyku!

Marijka se stará do předu, jaké to u nich bude, až se Nikla vrátí domů z nemocnice. Říká si jenom: plakat už nikdy nesmí. Všichni jí to říkají – i starý učitel vzkázal, aby byla veselá. Nikla je velký pán a nikdy se nedá nachytat na ženský vrtoch.

Vyšla si na rozhraní sadu a opřela se o kmen staletého dubu. Plakat nesmí – ale plakat se jí stále chce. Do sňatku ji před časem vnutila máma Juliša a otecko Jura. Nevěděla tehdy, co je láska. Nyní to ví. Láska je peklo. Ale Mačka – má přece ráj. Žila tak maličko – ale tak hořko, že se jí chce umřít. Kdyby tu nebyla, Nikla by neplakal. S ulehčením by jí podvázal bradu.

Marijka nechce plakat, ale pláče to v ní hlasitě samo. Staletý dub má drsnou, zbrázděnou kůru. Jeho peň je tak rozložitě široký, že ani neví nic o tom, co se děje z druhé strany.

Sedí tam sousedka, stará Gustina – a měla by hlídat ovce. Špatně hlídá: až dosud pospávala, tloukla špačky, ale zvuk pláče ji protrhl z dřímoty.

Posadila se a znehybněla, jakoby chtěla snít s otevřenýma očima. V prvé chvíli nepostřehla, že se kdosi přišel opřít o kmen Staletého; chodilo jich sem mnoho – i ona sama chodila – a dosud ráda chodí.

Nezaplakal někdo na druhé straně?

Gustina vstala a narovnala svůj ohnutý kočičí hřbet:

„No ja. Co ty tu, Marijko?“

Marijka mlčí. Plakat už nesmí – a pláče. Zvědavých lidí ji potkalo v životě tolik! Všichni jsou stejní: nejraději by z člověka vypáčili všechna nejvnitřnější tajemství, vyposlechli si s požitkem zvědavých lidí – a nepomohli.

„Nu plač si, plač,“ říká bába Gustina, ale za okamžik jí to nedá, udeří se do svých stařeckých suchých prsou: „Tady se něco Niklova bába Zuzana za mlada naplakala – a vidíš, byla to tvoje bába, hostinská Rezka, pro kterou její vlasy zamlada šedivěly. Neříkala ti o tom? Ne. Všechno okolo nás přejde. Dneska už jen mlčí. Snad ještě trochu pozoruje. Ach, tenkrát jsem se jí probírala ve vlasech – už za mlada, jako školačka to měla ode mne ráda. Já ovšem ve škole mnoho nepobyla. Pár perných měsíců její trápení trvalo – a když tak plakávala, trhala jsem jí jeden šedivý vlas za druhým. Později to nepomáhalo. I když přešlo soužení, bělela šmahem. Musela bych jí oškubat celou hlavu.“

Mlčení je tišící koření. Bába Gustina dává vždycky od všeho koření jenom špetku. Zase se znovu rozhovořila:

„A tys taková mladičká. A vlasy máš ještě všechny černé, jak smolné dratve – a je tě pro trápení škoda. Nikla je velký hříšník před Bohem. Černé smilné zlo se plevelí v jeho srdci: chodí na zakázané. Aby víc nechodil, Pán Bůh si ho táhne k sobě za nohu.“

Marijka se dívá na Gustinu překvapeně.

„Ja. Věř mi. Za tu bolavou, zhnisanou šlachu,“ tvrdí stará se vší upřímnou silou vlastního přesvědčení.

„Ale co dělat?“ vzdychne mladičká žena.

„Ja. Má v sobě mnoho síly. Ty mu nerozumíš. Utíká ti jinam.“

Gustina má pravdu. Marijka mu opravdu nerozumí. A Nikla skutečně utíká jinam. Umoklá kuřička nevypadá zkroušeněji.

Stařecké oko v nakažlivosti pláče rovněž slzí: líto je Gustině sebe a líto je jí Marijky. Má pohodit moudrost jednoho žitého ženského života jen tak do hrobu? Rozhovoří se a říká bez studu s bolestí srdce takové děsné věci, jako by sebe samu před mladičkou Marijkou svlékala do naha. Jejím slovům se pojednou nezdá být konce.

Mladičká žena má sklopené oči k zemi a bojí se je nadzvihnout – chtěla by utéci, ale ví, že musí vyslechnout až do konce: naučí se mnohému, naučí se Niklu upoutat. Hltá Gustinina slova – a stydí se, do krve se stydí za neohebnost přímého slova staré, zkušené venkovské ženy. Naslouchá vším, co se jmenuje probuzené tělo.

Když Gustina od ní odchází, zachytí ji ještě neodbytně na poslední slovo:

„Cože mám dělat, až se Nikla vrátí z nemocnice domů?“

„Už jsem ti řekla.“

„Mám – mám být nestoudná?“

„Neříkám nestoudná. Musíš být všechno to, co muž jako Nikla potřebuje.“

„Potřebuje Mačku,“ říká zajikle, „je šťasten u té druhé.“

„Třesky – plesky. Ta nebo ta. Žena, když chce, umí muže upoutat. A Mačka? Půjde přece s Júzou do nížiny.“

„Nevím –“

„Co nevíš?“

„Nevím, chci-li ho upoutat –“

„A proč jsi plakala?“

„Počkej ještě, neodcházej. Říká se také, že jsou kouzla – a že jsou lektvary –“

„Nejlepší lektvar je milující srdce. Lektvary jiné jsou lež a klam. Když si tě Nikla bral, nemilovala's ho. Nyní ho miluješ. Není ti třeba lektvaru. Jen bojovat musíš chytře.“

Do týdne se Nikla vrátil z nemocnice.

Opíral se o hůl a ku podivu, nešel dvakrát lehce. Šlachu měl ještě utaženu pevným obinadlem.

Marijka se k němu rozběhla nečekaným, šťastným úprkem. „Niklo, holoubku,“ řekla uzarděle a uvítala ho skutečně radostným stiskem mladých paží.

Holoubek Nikla byl příjemně překvapen – a překonán. Chopil Marijku do svých tlapek a hůl nechal upadnout s klepnutím na zem. Vyhodil žínku do výše jak lehkou hračku, opět chytil, políbil, postavil na zem – a pak teprve nakonec zakolísal a rozhlédl se po holi.

„Jak dlouho jsem tě neviděl?“ zeptal se.

Také bába Zuzana vyšla na zápraží a mžiknutím oka přehlédla situaci: ženské srdce, miluje-li, je vždycky dost hloupé – aby odpustilo.

Když se Nikla odpoledne dost naodpočíval, vzal rýč, motyku a sochůrek a odešel do sadu vykopávat rodinný poklad. Za hodinu už vytahoval stříbrné nádobí z bedny, pobité plechem a vyložené voskovaným plátnem. Hned po té je bába Zuzana leštila vídeňským vápnem.

Ten večer Marijka skutečně jedla stříbrnou lžící ze stříbrného podnosu a víno pila ze stříbrného koflíku.

„Budeme tak jídat po celý rok,“ líbilo se jí vyslovit dětinskou prosbu.

„Budeme,“ ujišťoval ji se smíchem pohana Nikla.

Po večeři Nikla nikam neodcházel, Marijka s ním poseděla při slze vína a pak se zavřeli na noc ve velké světnici Druhé rychty.

Také bába Zuzana se šourala do přístěnku spát.

„Aby jim Pán Bůh požehnal na dětech,“ modlila se vroucně ve svém koutku.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .