Láska vytrvá

 

05. 09. 2017

Skutečný příběh Sabiny Wurmbrandové, která se po uvěznění svého manžela sama záhy ocitá v pracovním táboře.


Sabina Wurmbrandová

 

STEFANOS, 2017 (2. opravené vydání)

Vázaná, 12 × 18 cm, 340 stran

 

[ objednat knihu (235 Kč) ]

 

 

Anotace:

 

V roce 1948, kdy sovětská propaganda tvrdila, že se křesťané ve východním bloku těší plné náboženské svobodě, zatkla rumunská tajná policie faráře Richarda Wurmbranda. Důvodem byla jeho komunistickému režimu nepohodlná snaha zachovat věrnost vlastnímu přesvědčení a duchovní službě.

 

Kniha Láska vytrvá je skutečným příběhem Sabiny Wurmbrandové, která se po uvěznění svého manžela sama záhy ocitá v pracovním táboře. Navzdory děsivým podmínkám si uchovává víru a vytrvalou křesťanskou lásku. Po propuštění Sabina pokračuje ve své předchozí křesťanské práci, třebaže nemá žádné zprávy o manželovi a dokonce ani neví, zda je ještě naživu. Za lidsky zoufalých okolností a navzdory komunistické represi se Sabina snaží předávat křesťanské poselství a spolu s dalšími budovat ilegální komunitu věřících i ve stínu státem ovládané loutkové církve.

 

V autobiografické výpovědi autorka empaticky líčí také osud a strasti svých spoluvězeňkyň a snaží se najít cestu k odpuštění věznitelům, jakkoli je to téměř nemožné. Oba manželé se nakonec znovu shledávají a po odchodu na Západ zakládají organizaci Hlas mučedníků, která se stává ve svobodném světě mluvčím pronásledované církve.

 

Láska vytrvá je strhujícím textem napsaným výsostným literárním stylem, který čtenáře vtáhne do nepříznivé doby, v níž silné osobnosti, jako byla Sabina Wurmbrandová, dokázaly najít naději a světlo.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

Několik slov k druhému českému vydání

 

V tyto dny tomu bude právě čtvrt století, kdy jsme se poprvé setkali se Sabinou Wurmbrandovou (1913–2000) a jejím manželem, farářem Richardem Wurmbrandem. Z oné doby mi ještě zůstalo anglické vydání této knihy s autorčiným vlastnoručním věnováním a s červnovým datem roku 1992.

Pokud mohu vylíčit svou vzpomínku, jela nás tehdy, asi dva roky po listopadové revoluci, malá skupinka křesťanů jen tak z osobního zájmu na misijní den německé organizace Hilfsaktion der Märtyrerkirche do jednoho městečka poblíž Stuttgartu. Vedla nás především touha setkat se tam s farářem Wurmbrandem, kterého jsme do té doby znali pouze z některých jeho knih propašovaných k nám ze Západu, a rovněž ze zahraničního rozhlasu.

Drobounká a čilá stařenka vždy s milým úsměvem, a v určitém kontrastu k ní nápadně vysoký, poněkud přísný stařec veliké duchovní energie, která z něho vyzařovala i přes chatrné zdraví jeho pokročilého věku a dosud přinášela povzbuzení věřícím v jejich životě. Tak na mne působili na první pohled manželé Wurmbrandovi a tento můj první dojem se během dalších setkání jen utvrzoval.

Zatímco farář Wurmbrand přednášel svá dlouhá, podmanivá, chvílemi až plamenná kázání, jeho paní Sabina se o přestávkách vítala s hosty, rozprávěla s dávnými i novými přáteli a pomohla tak vytvořit hřejivě rodinnou atmosféru misijního dne. Vybavuji si dodnes živě, jak o jedné přestávce se mnoho převážně německých účastníků odebralo do jídelny konferenčního sálu, aby si tam koupili kávu s moučníkem. Také jsme měli chuť, zvláště po předchozí vysilující celodenní jízdě, ovšem tehdejší cenové rozdíly mezi Západem a Východem Evropy nás odradily. Utratit za malou svačinu celé čtyři marky, v přepočtu k tehdejším poměrům dnešních asi osm set korun, se nám přece jen nechtělo. A tak jsme zůstali stát stranou a čekali, až přestávka skončí. Za chvíli se u nás objevila paní Wurmbrandová a zeptala se, proč také nejdeme do jídelny. Jakmile pochopila naše rozpaky, odběhla a vrátila se ihned s potřebnou částkou, a neoblomně nás prosila, abychom tam šli a pojedli s ostatními.

Zdánlivě banální příhoda, která mi říká mnoho ještě po pětadvaceti letech. Nebyli jsme pozváni, neznala nás, naprosto oprávněně si nás nemusela všímat a vše mohla nechat jen na pořadatelském týmu.

Kniha Láska vytrvá je dílem láskyplné bytosti, se kterou jsme se směli tenkrát osobně setkat. Dozvíme se, za jak těžkých poměrů a napjatých situací se utvářel křesťanský charakter rumunské židovské rodiny Wurmbrandových. Budeme číst o duchovním nasazení a horlivosti, které se chvílemi stupňují až k jakési horečnatosti. Ochota k utrpení pro Krista i síla duchovního společenství nepatrného hloučku křesťanů nás odkazuje téměř do doby prvotní církve.

Situace komunistického útlaku, kterou jsme poznali i v naší zemi, se v Rumunsku projevovala s nesrovnatelně větší brutalitou. Pronásledování křesťanů tam bylo v padesátých letech mnohem tvrdší. Je však pozoruhodné, že přes nepředstavitelné, bezmála ďábelské nelidskosti tamějšího, Sovětským svazem vynuceného „lidově demokratického zřízení“, si Rumunsko dodnes zachovalo jednu z nejvyšších religiozit v Evropě a v průzkumech předstihuje o plných deset procent dokonce i příkladně katolické Polsko.

Kniha Láska vytrvá má pro naše nakladatelství ovšem ještě jiný a důležitý význam: je to vůbec první knižní titul, který u nás vyšel. Vytištěný svazek jsme pak ještě stačili s úctou a vděčností předat do rukou tehdy již k brzkému odchodu spějící spisovatelky.

Od prvního českého vydání, které bylo nečekaně rychle rozebráno, uplynulo více než dvacet let. Mezitím v Čechách vyrostla nová generace křesťanů, pro něž – domnívám se – bude podobně důležité jako kdysi pro nás seznámit se v této knize s vírou vystavenou těžkým zkouškám, při kterých věřícímu člověku nezbývá, než se úplně odevzdat do rukou Spasitele, prosit o moudrost Ducha svatého a s důvěrou očekávat pomoc od Hospodina.

 

V Jindřichově Hradci, v červnu 2017.

Editor

 

 

Předmluva

 

Tato kniha je věnována ženám a mužům, kteří prošli za nacistického a komunistického teroru v Rumunsku těžkou cestou utrpení.

Jejich výkřiky a slzy měly být pohřbeny v mlčení zoufalství a smrti za vysokými zdmi věznic, za elektřinou nabitými ostnatými dráty mnoha táborů nucených prací a za uzamčenými dveřmi studených podzemních cel.

Do toho nesmírného hoře mohl uzavřenými dveřmi proniknout jen jeden: Pomocník seslaný nebem, Ježíš, náš Spasitel. Jen On oživoval novou nadějí a pokojem naše znavená a zraněná srdce vyprahlá touhou po našich drahých.

Utrpení, zármutek, hoře – jak je naše Země, to slzavé údolí, naplněna bolestí, trápením a slzami! Utrpení – jak zvláštní a cenný stavební materiál i ve Vašich životech!

Dovolte, aby tato kniha hovořila k Vašim srdcím, čtěte mezi řádky. Vy všichni, kteří kráčíte tímto slzavým údolím, kteří jste trpěli v minulosti nebo trpíte dnes, naleznete svoje jméno v nevytištěných řádcích těchto stránek.

Vaše srdce uslyší tichý šepot nebes:

Ten, který byl nejlepší a nejsvětější ze všech lidí, se utrpením stal nejdokonalejším na zemi. Bolest a ponižování, potupu a špatnosti, které Vám působí jiní lidé, dokážete potom snášet s láskou a pokorou. Budete přivedeni na cestu dokonalosti, do Božího království věčné lásky a radosti.

Přispěním tohoto Pomocníka a Utěšitele vaše srdce pochopí, že On i dnes může mnohé utrpení proměnit v pochopení a odpuštění.

Vaše srdce i životy pak budou naplněny jeho láskou a radostí.

 

Torrance, Kalifornie, v červnu 1995

Sabina Wurmbrandová

 

 

 

DÍL PRVNÍ

 

 

SETKÁNÍ SE SOVĚTSKOU ARMÁDOU

 

Když v létě roku 1944 bylo Hitlerovo Německo před zhroucením, vpochodoval do Rumunska milion sovětských vojáků. Jeli jsme tramvají číslo 7 vstříc prvním kolonám, které se blížily k Bukurešti.

Byl poslední srpnový den. Bezoblačno a horko. Děla mlčela. Odněkud přes pole k nám doléhaly zvuky zvonů.

Můj muž Richard poznal jako farář během války v rumunských vězeních hodně Rusů. Říkával, že jejich přirozeným rysem je zbožnost, přestože byli pětadvacet let podrobeni ateistickému cepování.

„Musíme se s nimi setkat,“ řekl Richard. „Mluvit s Rusy o Kristu znamená nebe na zemi.“

Když jsme vystoupili na předměstí, zpozorovali jsme skupinu komunistů nesoucích rudou vlajku. Vylezli ze svých úkrytů, aby pozdravili „slavnou Rudou armádu“. Dívali se na nás nedůvěřivě. Většina lidí se zatím osvoboditelům klidila z cesty, ačkoliv v Bukurešti bylo připraveno velké oficiální přivítání.

Richard byl nápadný mladý muž. Velký, ramenatý, s důvěřivým výrazem, který pramenil z jeho pevné víry.

Stála jsem vedle něho, o polovinu menší než on. Usmívali jsme se, protože bylo po válce a všichni bychom mohli být opět přáteli.

Ve stínu čekali dva či tři rumunští funkcionáři. Opakovali si nervózně několik ruských slov. Přišli, aby cizincům nabídli pradávný dar pohostinnosti – bochník chleba a hrst soli.

Hleděli jsme upřeně na prázdnou silnici a tázali se, co můžeme očekávat. Rusové teď byli našimi spojenci. Ale byli také vítěznou armádou, jejíž sklony k násilnostem a plenění byly známy.

V dálce se vynořil mladík na kole, který vší silou šlapal do pedálů. Volal: „Už jedou, Rusové už jedou!“

Komunisté se seřadili a rozvinuli rudou vlajku. Funkcionáři, kteří se zmínili o připravovaných oslavách v hlavním městě, stáli na žhavém slunci jako obětní beránci. Blížily se řinčící motocykly. Pak první tanky.

Nad věžemi tanků se objevily helmy s rudou hvězdou. Komunisté zpívali roztřeseným hlasem Internacionálu. Štěrková silnice se otřásala pod vahou jedoucího vojska. Pohyb se zpomaloval, až ustal.

Před námi se tyčil první tank. Zaprášená, šedá, rozbrázděná ocel. Mohutná hlaveň mířila vzhůru. Když bylo dokončeno přivítání, jeden důstojník se sklonil a přijal podávaný chléb i sůl. Díval se upřeně na černý bochník, jako kdyby měl každou chvíli explodovat – a usmál se.

Mladý poddůstojník vedle něho zachytil můj pohled: „Tak, srdéčko,“ šklebil se, „a co můžeš nabídnout ty?“

V těch dnech bylo na ulicích jen málo žen. Řekla jsem: „Přinesla jsem vám Písmo svaté“, a podala mu nahoru jeden výtisk. „Chleba, sůl a Bible. Všechno, co potřebujeme, je pití!“ Hlučně se zasmál a posunul svoji helmu dozadu. Světlé vlasy se na slunci třpytily. „Přesto děkuji!“ řekl.

Do silnice se vrývaly stopy kovu. Stroje chrlily černý dým. Kolona hřměla kolem nás. Dusili jsme se a utírali si oči.

Na zpáteční cestě jsme z tramvaje viděli rabující Rusy. Na dláždění byly vyvaleny sudy vína a v pytlích mizela drůbež, šunka, uzeniny.

Vojáci vzrušeně ukazovali do výloh předměstských obchodů. Bukurešť byla tehdy jen svým smutným stínem, ale těmto velikým ruským dětem se jevila jako neuvěřitelně bohatá.

Když jsme vystoupili z tramvaje, Richard promluvil s několika z nich, ale jediná odpověď, kterou jsme dostali, zněla: „Kde můžeme dostat vodku?“ Tak jsme se vrátili domů a uvažovali o dalších plánech. Této ubohé armádě byl Bůh uloupen a místo něho naslibován pozemský ráj, který nemůže být nikdy uskutečněn jen lidskými prostředky.

Jedna věc byla každému jasná: Nacistický teror byl konečně pryč. Lidé doufali, že se Rusové uklidní a půjdou brzy pokojně svou cestou. Jen málokdo tušil, že nastala éra nové, dlouhotrvající tyranie. Já jsem určitě nevěděla, že jsme právě nastoupili cestu, která vedla do žaláře a která bude lemována hroby mnoha našich přátel.

 

Nevěřila jsem Richardovi, když mě před naším sňatkem varoval: „Nebudeš mít se mnou lehký život.“

Tehdy jsme málo dbali o Boha. Hledali jsme jen radovánky. Pak jsme se stali křesťany. Richard pracoval pro norské, švédské a britské misie. Stal se farářem. Hrál určitou roli ve Světové radě církví. Kázal v kostelích mnoha vyznání, v barech, nevěstincích a vězeních.

Když přišli Rusové, bylo mi jedenatřicet, a Richard byl v té době již známým kazatelem a autorem.

Jako Židé a křesťané jsme museli trpět za rumunských fašistů, kteří byli řízeni Hitlerovým přisluhovačem maršálem Antoneskem. Richard byl třikrát zatčen. Patřili jsme do skupiny sedmi Židů, kteří se museli zodpovídat před vojenským soudem z „protizákonných náboženských schůzek“. Jedna Rumunka se odebrala na policii a řekla úředníkovi: „Zatkli jste mé židovské bratry. Bylo by pro mne ctí, kdybych směla trpět s nimi.“

To stačilo. Byla zatčena a vyslýchána s námi. Bůh způsobil, aby naši cestu zkřížilo mnoho takových přátel. Jevili se jako andělé v lidské podobě; ve dne v noci měli na zřeteli naše blaho. Setkávali jsme se s nimi na každém rozhraní svého života. Bůh má tisíce takových andělů a mnohých používá k tomu, aby z nás udělal to, čím jsme.

Jedním z nich byl i kněz pravoslavné církve, která měla Antoneskovu přízeň. Svědčil před soudem v náš prospěch prohlášením, že jsme jeho bratry v Kristu. Německý baptistický farář Fleischer i jiní vypovídali v náš prospěch a zdůrazňovali, že konáme velkou práci pro křesťanství. Riskovali svůj život a tak zahanbovali soudce, kteří věděli, že jsme nevinní. Nakonec jsme byli zproštěni obžaloby.

Vždy, když se Richard dostal do potíží, zasadila se o něj trojice: farář Solheim, jeho žena a švédský velvyslanec von Reuterswärd, kterému nás manželé Solheimovi představili. Bez jejich opakovaných zásahů by byl musel Richard strávit celou nacistickou éru ve vězení. Zmíněný diplomat měl značný vliv od té doby, co maršál Antonesku používal jeho neutrálního velvyslanectví k udržování spojení s Moskvou (kdo mohl vědět, zda Hitler válku skutečně vyhraje?). Když byl Richard jednou zadržen při policejním zátahu na Židy a měl být nasazen do pracovního oddílu, zachránil ho energický protest Reuterswärdův. Reuterswärd nám pomohl nesčetněkrát.

Bukurešť měla štěstí. Na venkově byly strašné pogromy. V Jassy bylo za jediný den usmrceno 11 000 Židů. Snad bylo v Bukurešti těch deset spravedlivých, o kterých praví Bible, že pro ně měla být zachráněna Sodoma a Gomora. Doslechli jsme se, že v Jassy přežilo sedm mladých dívek spolu s norskou misionářkou, sestrou Olgou, která je přivedla ke Kristu. Jak bychom je mohli propašovat do Bukurešti, abychom je zachránili před dalším krveprolitím? Židé cestovat nesměli.

Křesťanský přítel od policie je dal zatknout a dopravit do hlavního města. Očekávali jsme je na nádraží a zavedli k nám domů, do bezpečí. Jednomu mladému muži a jeho přítelkyni se podařilo dostat se z jejich oblasti do hlavního města. Zůstali u nás. Byli nám v příštích letech velkou pomocí, zvláště ten mladý muž. Když jsem byla zatčena, převzal moji službu zasvěcenou duchovní péči.

Kde je vůle, tam je také cesta – a my jsme ty mladé dívky chtěli zachránit před hrozícími masakry. Avšak mnozí se nechtěli do ničeho zaplést; zanedbali svou křesťanskou povinnost a dopustili, že zahynuly tisíce lidí, ač mohly být zachráněny. Nebyl tu nikdo, kdo by pomohl desetitisícům Židů, deportovaných z provinčních měst, mezi nimiž byla i moje rodina žijící v blízkosti pohraničního města Černovice. Byla zima. Mnoho zajatců se zhroutilo ve sněhu. Jiní zemřeli hladem. Zbylé zabili vojáci. Moji rodiče, můj bratr a tři sestry, mnozí přátelé a příbuzní se již nikdy nevrátili. Ještě dnes se pomyšlení na ně podobá ráně, která se znovu otevře, kdykoli se o ni zavadí.

Židovské dějiny jsou plny takových traumatických událostí. Vzpomínky na ně jsou vypálené hluboko do srdcí všech Židů. To jim pomáhá zapomínat na sebe a plakat s mnoha jinými národy, které postihly podobné tragédie.

Když byl nacismus přemožen, bylo našemu jedinému synu Mihaiovi pět let. Prožil toho mnohem více, než dítě v obyčejných dobách. Všude číhala smrt a strach. Nic mu neušlo. Náš byt byl místem setkávání a každou noc přicházeli lidé, aby si stěžovali na své nesnáze. Mihai naslouchal a poznal záhy krutost a utrpení. Richard ho vyučoval a vyprávěl mu příběhy. Mihai ctil svého otce, který si i přes soustavnou misionářskou činnost našel denně čas, aby si s ním pohovořil a pohrál. Jednou mu vyprávěl, jak Jan Křtitel pravil: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné.“ „Ty máš dva obleky, tatínku,“ řekl Mihai. „To mám,“ odpověděl Richard. Koupil si právě poprvé po letech nový oblek. „Můžeš dát ten nový starému panu Ioneskovi, který stále nosí tu zapáchající bundu.“ Richard slíbil, že to udělá a Mihai šel spokojeně spát. Bral vše, co mu bylo řečeno, velmi vážně a vyvozoval z toho své vlastní závěry. Velmi pozorně sledoval, jaký vliv má jeho otec na srdce jiných lidí. Richard přiváděl lidi k víře a někdy to mělo vedlejší účinky i pro Mihaie. Stal se jejich miláčkem a oni mu nosili hračky a sladkosti.

Během války jsme se přestěhovali do menšího bytu. Naši sousedé v novém bloku byli zuřivými nepřáteli Židů. Rumunsko bylo tou nenávistí zamořeno a mezi těmi, kdo ji pomáhali rozdmychávat, byli dokonce i křesťané, zvláště pak křesťanští preláti. Těch, kteří nepodlehli vlivu tohoto štvaní, bylo málo.

Ve dvoře našeho obytného bloku byly umístěny veliké plakáty Cornelia Codreanu, vůdce Železné gardy, který byl představitelem veškerého nepřátelství vůči Židům. A „Žid“ bylo vytištěno na našem osobním průkazu právě tak, jako na našich srdcích. Necítili jsme se příliš dobře. Avšak Richard chodil od souseda k sousedovi a vyvolával tání ledu. Byl přesvědčen, že duše mohou být získány pro Krista a měl jistotu, kterou světský cynismus a brutalita nemohly snadno otřást. Nalezl pro každého správné slovo o Vykupiteli a dovedl varovat před Božím trestem, aniž by urazil. Dokázal okouzlit nebo zalichotit a přece být zároveň velmi přímý. Jeho modré oči uměly nahlédnout do duší.

   

 

Richard přistupoval k dílu plánovitě, nejdříve u domovníka a pak u sousedů. Začínal tím, že se pokusil lidi rozesmát.

Pan Parvalesku ze třetího poschodí na něj vyjel: „Vy Židé jste nedělali nikdy nic dobrého!“

Richard, který se s ním bavil v jeho obývacím pokoji, jednoduše odpověděl: „Máte zde pěkný šicí stroj. Kdo jej vyrobil? Ach, Singer! Počkejte, nebyl vynalezen Židem? Pane Parvalesku, když opravdu považujete Židy za tak zbytečné, pak by bylo lepší dát ten stroj pryč!“

Na stejném poschodí naproti nám bydlela jedovatá postarší paní Georgesku, která se na „tyhle Židy“ stále zlobila. Avšak netrvalo dlouho a přišla se svými starostmi k Richardovi. Její muž ji opustil. Její mladý syn byl proutník. Měla obavy, že se nakazí pohlavní nemocí. Richard slíbil, že s ním promluví. „Ale i kdyby se nakazil,“ řekl Richard, „tyto nemoci jsou dnes již léčitelné. Ovšem lék byl objeven Židem.“

Dokázal její předsudek zlomit. Potom jí zvěstoval evangelium. Její chování se začalo brzy měnit. Nejdříve byla zdvořilejší. Pak srdečná.

Codreanovy plakáty byly nahrazeny biblickými verši. A nakonec jsme v našem malém obytném bloku bydleli jako v jiném světě, ve světě přátelství a pokoje, zatímco venku řádilo peklo.

K našim přátelům patřil policista, který vlastnil motorku. Pil a mlátil svoji ženu, dokud s ním Richard nepromluvil a Kristus mu nedal nové srdce. Od té doby bral na své pojížďky Mihaie. V oněch dnech byla motorka vzácností. Mihai byl přešťasten.

Když začaly nálety, nemohli jsme opustit město. Židé nesměli cestovat. Avšak náš policista vzal Mihaie s sebou na venkov, kde našel útočiště u přátel, dokud nepřešlo to nejhorší. Když se ho někdo ptal, jak se jmenuje, řekl krásné staré rumunské jméno „Mihai Vlad“. Pro chlapce to bylo vzrušující dobrodružství.

Mihai se doslechl o mnoha krutostech a utrpeních, ale v tomto domě poznal také velikou dobrotu. Byl obklopen samými přáteli a naučil se z jejich lásky mnohému, co pro něj mělo později velikou hodnotu.

Anutza, má nejlepší přítelkyně, k nám jednoho dne přišla na šálek kávy. Pocházela z Norska, byla malá, světlovlasá, hezká a výřečná. „Ach ti Rusové! Slyšeli jste už o novém obchodě s Moskvou? Rusové si vezmou všechnu naši pšenici a my jim za ni dáme všechnu naši naftu. Včera jsem viděla vojáka Rudé armády, který měl na každém zápěstí troje náramkové hodinky. Berou je lidem na ulici, jako kdyby sbírali autobusové jízdenky!“

Smála se, ale pro naši zemi to bylo velmi smutné. Drancující sovětská armáda ji připravila o miliardy dolarů. Na rozkaz Kremlu bylo do Ruska dopraveno naše válečné i obchodní loďstvo, polovina našich železničních vozů a veškerá motorová vozidla. Obchody byly prázdné a denně před nimi stály nekonečné fronty lidí. Avšak Stalin prohlásil, že Rudou armádu stáhne, jakmile budou Němci definitivně poraženi. Snad tomu bude brzy konec.

„Sabino, mluvme o něčem příjemnějším! Slyšela jsem tě hovořit na shromáždění žen. Zakoukal se tam do tebe jeden právník. Bylo to báječné, i kázání tvého muže bylo báječné. Tolik historie a umění a filozofie – ale nejsou dvě hodiny příliš mnoho? V Norsku jsme byli zvyklí na kratší, ale přála bych si, aby to stále pokračovalo.“

Anutza ráda povídala. Přišla, aby si odnesla další hromadu církevního listu Přítel. Fašisté ho zakázali. Nyní pracujeme všichni na novém vydání.

Přechodně jsme se těšili jisté náboženské svobodě. Diktátor Antonesku byl odvezen do Moskvy, pak opět přivezen a zastřelen. Pravoslavní preláti, kteří se vůči Židům i protestantům chovali tyransky, pozbyli svou absolutní moc. Konečně jsme měli demokratickou vládu. Abychom se zalíbili Rusům, byla některá místa obsazena komunisty. Sotva kdo tušil, co nás čeká.

Říkalo se: „Koneckonců jsme dvacetimilionový národ a nemáme ani tolik komunistů, abychom jimi mohli naplnit fotbalový stadion.“

 

Za války jsme se snažili pomáhat obětem nacismu – Židům v koncentračních táborech, dětem, které se po masakrech staly sirotky, protestantům, kteří byli za Antoneska krutě pronásledováni. Organizovali jsme první výpomoc maďarským Židům a další utlačované menšině – Romům.

Teď však vznikla nová menšina. Pronásledovatel byl sám pronásledován. Vojáci, kteří tu byli zanecháni po stažení německých oddílů, se museli o sebe postarat sami, a mnoho z nich umíralo.

Byli jsme urputnými nepřáteli nacistů. Vždyť připravili o život miliony lidí a zpustošili celou zemi. Naši přátelé a příbuzní skončili v plynových komorách. Ale teď byli nacisté přemoženi a už nepředstavovali nebezpečí. Většina takto zanechaných vojáků byla, jako my, pouhou obětí války. Byli vystrašení a vyhladovělí. Nesměli jsme jim odepřít svou pomoc. Lidé považovali za nepochopitelnou věc, že jsme se vystavovali nebezpečí kvůli vrahům.

„Bůh je vždy na straně pronásledovaných,“ odpověděl Richard. Nebyl to jen Martin Bormann a jeho soukmenovci, kdo byli pronásledováni jako zvířata, ale i naivní mladíci, kteří se v neděli odpoledne zúčastňovali v hnědých košilích nacistických přehlídek a na rozkaz se z nich stali vojáci. Každý z nich neměl takovou odvahu, aby si zvolil raději smrt, než aby se účastnil nacistických násilností. U Němců a Rumunů převládal antisemitismus, ale existovaly malé skupinky, které riskovaly život, aby pomohly Židům. Proč bychom měli kvůli Hitlerovi a jeho nohsledům nenávidět celý národ? Neměli bychom kvůli jeho svatým a kvůli malému počtu těch, kteří se postavili tyranovi na odpor, tento národ raději milovat?

Bible nás učí, co znamená být Židem. Biblické slovo Hebrej (Ivri) znamená etymologicky „stát na druhé straně“. První Hebrej byl Abraham, a byl jím ve vlastním smyslu slova tím, že stál na druhé straně. Když všichni lidé vzývali modly, uctíval živého Boha. Když všichni baží po pomstě a hledají způsob, jak vykonat ještě něco horšího než vymyslel jejich soused, propůjčuje Bůh některým lidem dar oplácet zlo dobrem.

Jednou jsme schovali tři německé důstojníky v malém domku na dvoře našeho obytného bloku. Byla to tmavá garáž napůl zapadlá sněhem. Dávali jsme jim jíst a v noci jsme vyprazdňovali jejich vědra. Nenáviděli jsme jejich dřívější hrůzné skutky, kterými jsme také sami trpěli. Teď jsme však s nimi rozmlouvali, aby si nepřipadali hůř než zvířata v kleci.

Jednou večer, když jsem k nim přišla, řekl mi jejich kapitán: „Musím vám něco říci, co mi leží na srdci. Vy víte, že by to pro vás mohlo znamenat smrt, když poskytujete německému vojákovi útočiště. A přesto to děláte – a navíc jste Židé! Musím se vám přiznat, že já bych to pro vás nikdy neudělal, kdyby německá armáda znovu dobyla Bukurešť – což se také nepochybně stane.“

Díval se na mě s údivem. Domnívala jsem se, že mu tu věc musím vysvětlit. Posadila jsem se na bednu a řekla: „Jsem vaše hostitelka. Moje rodina byla nacisty zabita, ale dokud budete pod mou střechou, nedlužím vám jen ochranu, ale také úctu, která hostu náleží. Budete muset trpět. Písmo říká: ‚Kdo proleje krev, toho krev bude také prolita lidmi.‘ Pokud mohu, budu vás chránit před policií, ale nemohu vás chránit před Božím hněvem.“

„Nesmysl,“ odpověděl.

Poklepal mi na rameno a já jsem uhnula. Jeho ruka prolila nevinnou krev. Omlouval se: „Nemyslel jsem to špatně. Jen jsem se divil, proč Židovka riskuje pro německého vojáka život. Nemám Židy rád a Boha se nebojím.“

„Nechme toho,“ řekla jsem, „mysleme na slova ve Starém Zákoně: ‚Nebudeš utiskovat cizince, protože i vy jste byli cizinci v Egyptské zemi.‘“

Zdálo se, že je zasažen.

„To bylo před tisíci léty. Co pro vás může znamenat utrpení předků v Egyptě?“

Odpověděla jsem: „Pro Boha je tisíc let jako jeden den. Moudří lidé nás učí, že v sobě skrýváme zkušenosti minulých generací jako učebnice dějepisu. V našem podvědomí jsou zaznamenány události minulosti. My je neznáme, ale ony určují naše cítění i myšlení. A navíc má k tomu Bůh dobrý důvod, když nám přikazuje milovat cizince. Konec konců jsme cizinci jedni druhým a dokonce i sami sobě.“

„Okamžik!“ zvolal důstojník. „Židé se dopustili zločinů na německém národě a na lidstvu. Upřímnost mě nutí říci vám to přímo. Musíte na nás ale pohlížet jako na lidi, kteří se dopustili na Židech zločinů. A vy nám je všechny odpouštíte?“

Odpověděla jsem vážně: „I ty nejtěžší zločiny jsou odpuštěny vírou v Ježíše Krista. Já nemám moc odpouštět. Může to ale udělat Kristus, budete-li hříchů litovat. On zemřel za vaše hříchy.“

Ze dvora bylo slyšet tiché zvuky kroků na kyprém sněhu. Podívala jsem se skulinou. Ale byl to jen hluchý vrátný od vedle. Kapitán si zapálil cigaretu, kterou mu sehnal Richard (i když se jemu samému kouření protivilo). Jednou zatáhl a podal nedopalek kamarádovi. Pak řekl: „Milostivá paní, nechtěl bych tvrdit, že vám rozumím. Ale kdyby nikdo neměl ten dar odplácet zlo dobrem, o kterém jste mluvila, tak by asi zabíjení nemělo nikdy konce.“

Když jsem vstala k odchodu, zdvihli se a krátce a formálně se uklonili. Dala jsem jejich špinavé prádlo do nákupního košíku a vyšla ven.

Ti muži se dostali bez úhony do Německa. Ale mnoho tisíc jiných vojáků bylo zajato a později umíralo v ruských pracovních táborech. Byli tam společně s ruskými křesťany, kteří je víře vyučovali snad ještě víc.

Každý Němec si tehdy přál zbavit se uniformy německé armády. Jak dřív hrdě nosili ty dobře střižené uniformy, odznaky a řády! Jak zatěžko jim teď bylo vyměnit to všechno za nuzné civilní oblečení, které jsme jim nabídli!

Bylo to v době, kdy Richard začal brát ruské vojáky do našeho bytu. Byl odhodlán mluvit s nimi o Kristu. Jiní lidé byli upřímně přesvědčeni, že by bylo lépe, kdyby Rusové naši zem opustili. Anutza varovala: „Buď opatrná, Sabino! Co uděláš, až na sebe narazí ve tvém bytě dvě armády?“

Avšak postarali jsme se, aby k tomu nedošlo. Richard začal tím, že vyhledával kasárna rudoarmějců a vydával se tam za šmelináře s levnými hodinkami. Shromáždily se okolo něj skupiny posluchačů a za nějakou chvíli odbočil v rozhovoru od obchodů k Bibli.

Jeden starší muž mu řekl: „Ty jsi nepřišel kvůli hodinkám, ty s námi chceš mluvit o svatých.“

Když Richard mluvil dál, položil mu někdo výstražně ruku na koleno: „Mluv o hodinkách! Přichází špicl kompanie.“

V Rudé armádě se to takovými udavači hemžilo. Sledovali své kamarády a hlásili vše, o čem byla řeč. Mladí vojáci o Bohu nevěděli nic. Nikdy nečetli Bibli, nikdy nebyli v kostele. Teď mi bylo jasné, proč Richard říkal, že přinášet evangelium Rusům znamená „nebe na zemi“.

Seznámila jsem se s několika vzdělanými muži, kteří uměli německy a francouzsky. Učila jsem je Vyznání víry.

„Začíná slovem: ‚věřím‘. To není totéž jako rozkaz strany, který ti předepisuje, jak máš myslet. Spíš to znamená, že se musíš stát samostatnou osobností. Musíš myslet sám.

Armáda se pohybuje kupředu rychlostí nejpomalejšího vozidla a oddíl vojska se na pochodu řídí nejpomalejším mužem. Kristus tě povolává z tohoto uskupení ven. Největší právo člověka spočívá v tom, že smí říci ano nebo ne, a to dokonce i vůči Bohu.“

Bylo nádherné vidět, jak se tito lidé probouzeli k pravdě. Touto prací byla zaměstnána velká část naší církve. Používali jsme triků, abychom zmátli cenzuru a tiskli tisíce evangelií v ruštině. Dostat se k rudoarmějcům bylo obtížné. Potulovali se ve skupinách. Vymysleli jsme si lest. Oddíly vojsk byly přesunovány v nákladních vagonech, které byly často odstaveny na vedlejší kolej. Tam čekaly na pokračování v jízdě. Nastoupili jsme do vlaků stojících vedle. Když vlak odjížděl, podávali jsme vojákům chvatně naše evangelia.

Rudoarmějci často přenocovávali v našem pokoji pro hosty. Jednou večer jich bylo šest – samé holínky a pušky. Stálo mě velké úsilí, aby náš dům nebyl zavšiven. Ale my jsme byli více klidní než vojáci. Již dlouho nebydleli v nějakém domě a proto byli přešťastni, když mohli být krátce jinde, než ve svých hlučných kasárnách. To ovšem nebránilo krádežím. K našim dveřím přišli tři uniformovaní mladíci s venkovskou tváří.

„Nechcete koupit deštník?“ tázali se a nabízeli nám tři ukradené deštníky.

Richard jim odpověděl: „My jsme křesťané. Nic nekoupíme, ale máme něco na prodej.“ Požádal je, aby šli dál. Přinesla jsem jim mléko. Najednou se na mě starší z nich upřeně zadíval. Bylo mu sotva dvacet a měl světlé vlasy.

Zvolal: „To jste přece byla vy, kdo mi dal Bibli!“

Teď jsem ho také poznala.

„Vy jste ten rotmistr, který přijel na prvním tanku do Bukurešti!“

Měl tu Bibli ještě mezi svými věcmi. Četl si v ní a přitom rozřešil otázku, která ho stále zaměstnávala.

Ivan nám během jídla vyprávěl, jak se probojoval východní Evropou. V jeho rotě byl Žid, který stejně jako ostatní vyrostl bez náboženství.

„Starší voják v naší jednotce měl ve zvyku toho Žida pošťuchovat: ‚Vy jste zabili Krista!‘ Žid se domníval, že se ten člověk zbláznil. Sám zabíjel lidi celou cestu ze Stalingradu až do Bukurešti. Jak měl vědět, kdo všichni byli?“

Jméno Kristus mu bylo úplně neznámé.

Ivan tohoto Žida přivedl k nám. Richard jim vypravoval všechno – od Adama až po Zjevení. Stalin přestal být jejich bohem. Často nás přicházeli navštívit. Když jejich regiment odtáhl, zanechal nám Ivan dárek na rozloučenou – lesklý, nový elektrický sporák. Podívala jsem se na Richarda. Věděli jsme, že nebyl zaplacen.

„Báječné, to je právě to, co potřebují Liebmanovi!“ zvolala Anutza. Tato rodina se vrátila z Osvětimi všeho zbavena. Poslali jsme jim ten sporák. Ivan ho ukradl z vděčnosti za to, že jsme ho vyučovali evangeliu. Láska prosté mysli se může projevit zvláštním způsobem. Kdyby Bůh skutečně vyžadoval od lidí, aby se zodpovídali za všechny své činy, byl by sotva kdo spasen. Jak je dobré, že Kristova krev zahladila i takové hříchy!

Richard a jeho kolega z luterské církve, farář Magne Solheim, otevřeli kantýnu pro válečné oběti. Náš byt, který se spíše podobal hostinci, byl stále přeplněn přáteli i cizími lidmi. Mnozí z nich byli bývalí trestanci, které pro Krista získala naše spolupracovnice Milly. O nedělích nás u stolu nebývalo nikdy méně než dvanáct.

Mladé dívky pracovaly společně s námi. Někdy se nás ptaly na radu ve věcech morálky. Jednu z těchto otázek jsem nebyla schopna zodpovědět, protože jsem si ji kladla sama.

Když mi bylo sedmnáct, žila jsem v Paříži. Poprvé jsem byla bez rodičovského dozoru. Vyrostla jsem v přísně ortodoxní židovské rodině na malém městě, omezena příkazy, zákazy a pravidly. Teď jsem navštěvovala univerzitu a vyšel si se mnou první hoch v mém životě. Chtěl mě políbit a já ho odmítla. Vyprávěla jsem mu něco o své výchově.

Ten hoch prostě odpověděl: „Když věříš v Boha, nemyslíš, že stejný Bůh stvořil ruce a rty? A když se dotýkám tvých rukou, proč by mělo být nesprávné políbit tě nebo obejmout?“ Ani učitelé, ani rodiče mě před takovou otázkou nevarovali. Já na ni odpověď nenašla. A ten mladík byl velmi přitažlivý. Tak jsem změnila své názory a užívala si volný pařížský život.

Jeho oči a ruce byly makléři hříchu. A moje oči a srdce byly jeho děvečkami.

Avšak svědomí se nedalo vždy uklidnit. Ten problém mě hlodal. Mělo by si děvče uchovat čistotu? Je to jeden z podstatných etických problémů. K čemu čistota vůbec slouží?

Nevěděla jsem to. Teprve o mnoho let později jsem se dozvěděla pravdu.

Nebývá zvykem, aby se žena faráře zmiňovala o sexuálních problémech. Tím méně se očekává, že by takovým problémům byla vystavena. Ale i faráři a jejich ženy jsou lidé. A kdysi jsme žili s Richardem tak bezmyšlenkovitě a samolibě. Byli jsme konvertité, nejistí v určitých otázkách, které jsou pro lidi vyrostlé v křesťanské víře samozřejmostí. Sexualita patří k lidské přirozenosti, ale v našem manželství často znamenala velké zatížení. Richard byl tak dobrý, tak přitažlivý, tak duchaplný, že jsem se obávala, že mu všechny ty lichotky, které slýchal, popletou hlavu. Zamilovalo se do něho mnoho děvčat a jednomu byl velmi nakloněn. Musím uznat, že bylo hezké. Pohled na ně působil radost. Zpozorovala jsem, že Richard byl vnitřně rozerván. Snažila jsem se mu opatrně pomoci. Hřích je často výsledkem nabízející se příležitosti. Povinností ženy je, aby v takových krizích stála při svém muži.

Neřekl nic, ale jednoho dne, když hrál na klavír křesťanskou píseň, došlo na slova: „Potřebuji tě každou hodinu“. Tu se zdálo, že všechny struny znějí společně a on se rozplakal. Objala jsem ho a řekla: „Richarde, nejsi anděl, neber si to tak! Jsi jen člověk. To přejde.“ A skutečně to přešlo. Ale když jsem po Richardově zatčení zůstala čtrnáct let sama, přišla pokušení i na mne. A někdy nechybělo příliš, abych podlehla. Pak jsem ho pochopila lépe.

 

Listovací ukázka: