Lékař z Kurdistánu

 

19. 07. 2014

Příběh o obrácení muslimského mullaha.


Jay M. Rasooli, 1957
české vydání STEFANOS, 1996
A5, 134 stran
Papírová verze knihy je vyprodaná.

 

Můžete si nicméně zakoupit elektronickou verzi ve formátech Kindle a EPUB za 24 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

PŘEDMLUVA

 

Přátelé, kteří četli rukopis některých částí této knihy, se mě ptali: „Je to všechno pravda, nebo jsou některé úseky vymyšlené?“ Odpověď zní, že veškeré mé úsilí bylo vynaloženo na to, aby byl napsán pravdivý životopis. Doktor Sa’íd mi dokonce schválil některé své myšlenky nebo pocity, které jsou vyjádřeny v této knize. Jsem mu také zavázán za to, že pro mě shromáždil většinu materiálu nutnou pro přípravu této knihy. Bylo pro mne, jeho synovce, výsadou žít šest měsíců v jeho domě, zblízka pozorovat jeho každodenní práci a život a slyšet z jeho úst vyprávění o jeho bohatých zkušenostech. Když jsem se rozhodl napsat jeho životopis, zahrnul mě vypracovanými odpověďmi na velké množství otázek a dalšími informacemi, které umožnily vznik této knihy.

První náčrt tohoto životopisu byl dokončen před patnácti lety a byl dvakrát delší. Za podstatné zkrácení (uskutečněném proto, aby kniha vyhovovala novým edičním záměrům) jsem zavázán reverendu Cadymu H. Allenovi z New Yorku, který téměř půl století sloužil jako misionář v Íránu. Jeho důvěrná znalost této země a dlouholetá známost s doktorem Sa’ídem mu umožnily ujmout se korektur mé práce, která zahrnovala vyškrtávání a opětné zařazování materiálu včetně doplňování textu jeho vlastními informacemi. Je to například resumé Avicennova života a shrnutí povahy doktora Sa’ída a mnoho dalších poznámek. Jsem opravdu vděčný za jeho spolupráci i rady.

Dále jsem velice zavázán panu Williamu R. Coxovi ze Sussexu v Anglii, který díky dlouhodobému přátelství s doktorem Sa’ídem shromáždil materiál k předkládanému životopisnému dílu, rovněž panu A. J. Pollockovi z Weston-Super-Mare v Anglii za to, že mi dal k dispozici své memoáry, paní Trechové z Workingtonu v Cumberlandu v Anglii a slečně Mary Alexanderové za poskytnuté informace, dále knize doktora Izáka Yonana The Beloved Physician of Teheran (Cokesbury, 1934), v níž je popsána cesta jeho bratra s doktorem Sa’ídem z Urúmíje do Bídžáru, panu Samuelu Sa’ídovi, synovi pana doktora, za další informace a užitečné návrhy, a posléze všem, kteří četli můj rukopis a poskytli mi různé konstruktivní a kritické připomínky, jakož i knihy týkající se islámu a historických faktů souvisejících s tímto náboženstvím.

Tato kniha není zapletena do žádných politických machinací nebo do něčeho podobného. Všechny odkazy k historickým událostem mají za cíl pouze zprostředkovat znalost pozadí pro vyprávění. Jediným záměrem této knihy je vylíčit život, z něhož plyne velké množství rad, poučení, povzbuzení a inspirace. Věřím, že čtenářům přinese takové duchovní povznesení, jakého se dostalo při psaní této knihy mně.

 

Jay M. Rasooli, M. D.

San Pedro, Kalifornie

Říjen 1957

 

 

ÚVOD

 

Hornatý kraj ve tvaru půlměsíce, rozprostírající se v oblasti východního Turecka, severního a severozápadního Íránu1 se nazývá Kurdistán. Není to zeměpisná oblast s vymezenými hranicemi ani samostatný politický stát, ale domov Kurdů, etnické skupiny árijského původu, sahající do dávné minulosti, ponechávající si rasovou čistotu, odlišné dialekty a charakteristické zvyky. Je to země divoké ušlechtilosti a nesrovnatelné krásy. Její nebetyčné hory s vrcholky oděnými sněhem vzbuzují obdiv. V hlubokých propastech se ztrácejí bystřiny a údolí se zjara zelenají bující trávou připravenou k pastvě.

Kurdové jsou většinou prostí venkované žijící v malých vískách s domy postavenými z bláta a cihel, okolo nichž se pasou ovce a dobytek. Anebo jsou kočujícími pastevci, kteří stěhují své černé stany podle ročního období buď do teplejších, nebo chladnějších oblastí. V několika nevelkých městech se soustřeďuje obchod mezi venkovany a okolním světem. Moc mají ve svých rukou kmenoví náčelníci a feudální páni.

Kurdové jsou stateční lidé, proslulí štědrou pohostinností, avšak také loupežemi a sklony k válčení. Kurdský kroj se skládá z krátkého kabátku, pytlovitých kalhot s těžkou šerpou kolem pasu a z turbanu. Když se k tomu přidá dýka, nábojnicový pás a puška, máte před sebou impozantní obraz válečníka.

Od dobytí Kurdistánu muslimy v sedmém století, kdy byli Kurdové násilně poislámštěni, se hlásí k sunně, ortodoxní sektě, zatímco ostatní Íránci patří jako celek do islámské skupiny ší’itů. Vyšší duchovní autority zde soupeří o moc s kmenovými náčelníky.

Hlavním městem Kurdistánu je Senne (psáno také jako Sanandadž). Leží přibližně 130 kilometrů od Hamadánu, který je vzdálen asi 400 kilometrů od Teheránu, hlavního města Íránu. Toto kurdské město se 46 685 obyvateli2, s dobře stavěnými domy, rušnými bazary a okolními zahradami, bezpečně spočívá v údolí v nadmořské výšce 1 620 metrů. Jeho četné mešity a minarety směřující k nebi svědčí o fanatické náboženské atmosféře.

 

1„Írán“ bylo po staletí označení (v tamějším jazyku) pro celou Perskou zemi, zatímco „Persie“ pochází z Fárs, jedné jižní provincie. V souvislosti s rychlým rozvojem země za vlády šáha Rezá (1925–41), požadovaly ostatní země, aby bylo používáno označení Írán, které je mnohem výstižnější, než název odvozený od jediné provincie. Protože však během převážné části života doktora Sa’ída byla tato země známá jako Persie, je toto označení v této biografii často užíváno.
2Údaj pochází z roku 1956. V době života doktora Sa’ida počet obyvatel nebyl tak vysoký.


 

Kapitola první

 

MLÁDÍ A DUCHOVNÍ HLEDÁNÍ

 

Byl první červnový den roku 1863.1 Na okraji města Senne, ve čtvrti koželuhů, hráli dva muži na rákosové trubky a třetí bubnoval. Okolo hudebníků se střídali v tanci smějící se muži a ženy. Po chvíli se v hliněné zdi skřípavě otevřela široká dřevěná vrata, v nichž se objevil smějící se mullah.2 Hudebníci i tanečníci zatím zdvojnásobili svoje úsilí. Kdosi vykřikl: „Bože, žehnej mullahovi Rasúlovi a jeho rodině!“ Někdo přinesl velký podnos s rozinkami a na ohni upečeným hrachem. Celá společnost se účastnila jednoduchého pohoštění. Po rozdělení malého finančního dárku se všichni rozešli. Tak bylo podle kurdského národního zvyku oslaveno narození syna mullaha Rasúla. Narození dívky by bylo velkým zklamáním a obešlo by se bez hudby a tance.

Když hosté odešli, vrátil se mullah Rasúl do malého dvora obehnaného hliněnou zdí a dlážděného kamenem. Kráčel podél malého jezírka, které bylo určeno pro ranní toaletu a mytí nádobí, pak vystoupil po šesti nebo osmi schodech do obytné části svého prostého domu. Poté vyklouzl z bot a kamennou verandou prošel do pokoje, kde na slamníku ležela jeho manželka a vedle ní v kolébce právě narozený syn.

Byl to skromný dům se třemi pokoji; prostřední pokoj byl o něco menší, měl průchod na verandu a vchod do suterénu, kde byla spíž a kuchyně. Přízemní podlaží bylo pokryto rákosovými rohožemi a samozřejmě vyloženo plstí nebo kelimem3. V zimě zabíraly prostředky dvou pokojů korsí4. Výklenky ve stěnách vyplňovaly různé předměty. V jednom bylo několik kousků porcelánového nádobí, v jiném různá veteš, tu zase samovar, konvice na čaj, několik sklenic a měděný podnos. V posledním výklenku pak byla mullahova miniaturní knihovnička s vysokými knihami opatřenými názvy na černých kožených deskách. V hlavním přijímacím pokoji, kde mullah sedával se svými hosty, byly čistě bílé nezdobené stěny vyhrazené pušce visící na kolíku a jedné nebo dvěma dýkám. Okna měla těžké dřevěné rámy s malými okenními tabulkami, tu a tam vyspravenými papírem. Během dne byl o stěnu opřen svazek matrací, který sloužil jako opěradlo těm, kdo sedávali se zkříženýma nohama na zemi. Dřevěné skříňky v rozích obsahovaly oblečení a jiné nezbytnosti. V noci vysílala malá olejová lampa na poličce slabé paprsky osvětlující místnost, kde byla shromážděna celá rodina. Na spaní byly svazky matrací rozloženy na podlahu. Život rodiny byl nanejvýš prostý.

Několik dní po oslavě narození dítěte byl mullah pozván, aby bylo dítě slavnostně pojmenováno. Vzal dítě do rukou, do každého ucha mu zarecitoval několik veršů z Koránu, pak ze svých úst do úst dítěte přenesl malou porci datlí a slavnostně pronesl: „Dávám ti ctihodné jméno Mohammed Sa’íd.“

Jednoduchý obřad byl napodobením obřadu Proroka u příležitosti pojmenování jeho vnuka Husajna. Od té doby bylo dítě nazýváno Sa’íd. Toto arabské slovo znamená „šťastný“.

Mullah Rasúl pocházel z generace známých muslimských duchovních. Byl sedmý z této dlouhé linie a plně hoden svého rodu. Jako sirotek v raném věku byl zaměstnáván svým strýcem jako pomocník na farmě; v noci hlídal obdělaná pole, aby medvědi a divocí kanci nepůsobili škody. Nespokojen s vesnickým způsobem života a v touze po poznání uprchl ze strýcova domu v tureckém Kurdistánu a po mnoha dobrodružstvích se dostal až do Senne, kde se shromažďovali muslimští teologové. V té době spal bez přístřeší a hladový u bran teologických škol nebo si kazil oči pod slabým světlem lucerny nad hlavou, kde luštil nějaké staré rukopisy. Po usilovné vyčerpávající práci obdržel statut mullaha, avšak nižší hodnosti.

Rasúlova vrozená zbožnost mu vynesla svolení městských starších, aby psal modlitby, které byly čteny nemocným a deprimovaným lidem. Mnoho lidí se mu snažilo pomoci; přicházeli a přispívali mu penězi i jídlem. Rasúl vlastnil jeden starší rukopis o umění léčit. S jeho pomocí se pokoušel léčit všechny druhy nemocí. Používal recepty, které obsahovaly různé byliny a zaříkávání. Někdy byla taková léčba účinná. Podle muslimské víry přicházejí brzy po pohřbu dva andělé prověřit náboženskou věrnost zemřelých. Další Rasúlovou výsadou bylo chodit na hřbitov a dávat pokyny nově pohřbeným. Jejich odpovědi určují budoucí osud. Rasúl dával pohřbeným různé rady, aby byli schopni dobře reagovat.

Mullah Rasúl si vzal za ženu dívku z vlastního lidu. Jmenovala se Mahenes. Ukázalo se, že je to praktická, pilná žena, obdarovaná odvahou a náboženským zápalem. Jako matka byla přísná. Jako žena mullaha zastávala různé náboženské funkce mezi ženami. Mnoho přátel k ní chodilo pro radu a popovídat si. Tomuto sourodému páru se narodilo osm dětí, ale jedno po druhém umíralo, až nakonec, když se narodil Sa’íd, žil už jenom osmiletý Káka.5

Brzy si uvědomili, že Sa’íd je dítě s vysokou inteligencí a velkými vrozenými schopnostmi. Proto mullah Rasúl věnoval velké úsilí jeho vzdělání. Žádné dítě nebylo tak dychtivé se něco naučit. Dokud děti ještě neuměly číst a psát, vyprávěl jim otec mnoho příběhů o muslimských zbožných mužích a hrdinech. Ve věku necelých pěti let byl Sa’íd schopen opakovat nazpaměť mnoho kapitol Koránu. Každý večer před spaním klečel na podlaze vedle otce s rukama na kolenou a recitoval šest hlavních částí islámského kréda – víru v Boha, anděly, jeho knihy, proroky, den soudu a předurčení dobrého a zlého.

Sa’ídův talent byl tak veliký, že nebýt zvláštního kouzla jeho osobnosti, mohl by se pro nějaké „zlé oko“ stát nebezpečný. Proto napsal otec šejchovi Osmanovi, známému vůdci silné mystické řehole, a požádal ho o modlitbu, která by byla všita do chlapcova klobouku. Spolupráce s tímto prominentním duchovním byla považována za velikou čest. Jednou se na ulici nějaký chlapec vychloubal svým otcem. „Můj otec je skvělý muž,“ odvětil Sa’íd.

„Není,“ popichoval druhý chlapec. „Můj otec zná všechny velké muže ve městě.“

Sa’íd smeknul klobouk a ukázal na svitek papíru uvnitř. „Vidíš to? Tato modlitba byla napsána na žádost mého otce samotným šejchem Osmanem. Vsadím se, že tvůj otec ani šejcha Osmana nezná.“

Druhý chlapec vytřeštil oči a podíval se na modlitbu všitou do klobouku. Když ji uviděl, rychle mu vytrhl klobouk a utekl. Se slzami rozhořčení vzýval Sa’íd šejcha, aby zloděje ochromil, ale nadarmo. Ten mu utekl a už ho nikdy neuviděl.

V necelých šesti letech začal chodit do školy pro chlapce, kterou otevřel jeho otec pro výuku perštiny a arabštiny. Někdy byly hodiny zčásti v mešitě, kde mullah Rasúl vedl modlitby, a někdy v jiných veřejných budovách. V zimě se setkávali ve velké místnosti, která neměla jiné světlo kromě jednoho okna. To bylo bez skla; bylo polepeno impregnovaným poloprůhledným papírem. Teplo získávali z dřevěného uhlí, které sami chlapci vyráběli ve zvláštních pánvích; z nich unikaly při této proceduře do vzduchu jedovaté zplodiny. Dvacet až třicet chlapců zde sedělo se zkříženýma nohama osm hodin na vlastních rohožích nebo polštářích. Při recitaci pasáží Koránu nebo perské poezie, kterou se učili nazpaměť, se nakláněli střídavě dopředu a dozadu. Učitel seděl na vlastní podložce vpředu a vyvolával jednotlivé žáky k recitaci. V takové škole Sa’íd získal základ svého vzdělání.

Kázeň byla udržována baštonádou6. Jednoho dne Káka ze žárlivosti obvinil svého bratra z jakéhosi malého přestupku. Aby vystrašený Sa’íd unikl trestu, skočil bosýma nohama do sněhu. Ale Káka ho chytil a pomohl svázat mu nohy u kotníků, zatímco otec bil Sa’ída přes chladem zkřehlá chodidla. Mullah Rasúl nedal ani náznakem najevo náklonnost, kterou choval ke svému oblíbenému dítěti.

Sa’íd dělal ve studiích rychlé pokroky. Mullah Rasúl nechával často chlapce soutěžit v recitování veršů. Nový verš měl začínat posledním písmenem předešlého a rýmovat se s ním. Ze hry vypadl každý, kdo nezareagoval správně veršem začínajícím na požadované písmeno. Učitel byl vždy naplněn radostí, když viděl svého mladšího syna soupeřit s nejstarším žákem a držet ho v šachu. Na druhé straně Sa’ídovy dychtivé otázky často zahanbily otce, jehož znalosti světa za hranicemi Persie byly značně omezené.

Sa’íd měl největší radost, když mohl otce doprovázet do mešity a tam pozorně naslouchat diskusím s přáteli. O těchto zkušenostech říkával: „Jaké ohlasy se rodily v hloubi mého srdce, když jsem slyšel otce citovat tak zbožné muže, jakým byl třeba Ghazzálí7. Jak jsem toužil jednoho dne sám takové věci prožít.“ Žízeň po poznání a hlad po vyšší zbožnosti se tak spojily v hlubokou sílu. Mullah Rasúl udělal však nejvíce pro Sa’ída svým osobním příkladem, spontánními výrazy hluboké náboženské přirozenosti a dobrým charakterem v atmosféře lhostejnosti, netolerance a nízkých morálních kvalit.

   
 

Za Sanandadží, blízko hřbitova, byla kolonie malomocných, kde žili ubozí mrzáci, odmítáni vlastními rodinami, odvrhnuti lidmi jako nečistí, ba dokonce považováni již za mrtvé. Jejich jediným přítelem byl mullah Rasúl, který je čas od času bez obav z nákazy navštěvoval. Když ho viděli přicházet, hrnuli se, aby ho pozdravili a na jejich vyzáblých, znetvořených tvářích zářil vstřícný úsměv. Shlukli se kolem něho a nazývali ho „otcem“. Zdálo se jim, jako by mezi ně sestoupil sám prorok, aby utěšil jejich bolesti a zmírnil jejich zoufalství. Když některý z těch vyděděnců zemřel, bez zaváhání umyl nikým nechtěné tělo, aby bylo připraveno na poslední obřady tak důležité pro muslimský pohřeb.

Jednoho dne vzal mullah na návštěvu malomocných i svého syna. To zdravé dítě způsobilo, že přivítání bylo dvojnásobné. Jeden z malomocných obdaroval Sa’ída kapesním nožem a požádal manželku, aby mu usmažila vajíčka. Sa’íd chtěl připravené jídlo odmítnout, ale jeho otec, citlivý k pocitům přívětivého manželského páru, řekl: „Je to od vás moc hezké, chlapče, vezmi si.“ Sa’íd poslechl. Když se vrátili domů, začala matka manželovi vyčítat: „To mi chceš říci, že jsi naše dítě nutil jíst jídlo v domě malomocných?“ Jenom se pousmál a kolonii navštěvoval dál. Na dospívajícího chlapce měla ta nesobecká služba zmrzačeným tvorům veliký vliv.

Jednoho dne navštívil Senne nějaký cizinec. „Proč má ten farangí8 takový legrační klobouk se širokým okrajem?“ zeptal se Sa’íd matky, protože v té době nosili Peršané klobouky bez okraje.

„On je nevěřící,“ odpověděla. „A ti si nepřejí vidět nebe, kde sídlí Bůh.“ Její odpověď vyvolala v jeho vnímavé mysli odpor k těm, kdo nebyli muslimy.

V Senne bylo šedesát rodin syrských římských katolíků9 a kolonie židů.10 Sa’ídovi byl vůči těmto lidem neustále vštěpován netolerantní postoj. Jako mladík byl někdy v sobotu požádán židovskou ženou, aby zažehl oheň, což jí její zákon nedovoloval. Někdy měl zase vyřídit různé vzkazy křesťanům. Při takových příležitostech bylo velmi snadné projít hodně blízko kolem poličky a loktem shodit na zem nádobí a potom zdvořile požádat o prominutí. Jiný trik spočíval v tom, že prořezal nožem, který míval ukrytý v dlouhém plášti, díry do rohože, na níž seděl. Takové naschvály byly důsledkem slepého fanatismu. Poškozováním nevěřících nebo muslimů jiné sekty chtěl získat zásluhy před Bohem.

Jako mladý, ještě dlouho před dosažením věku pro závažné náboženské sliby, vzal na sebe tíhu islámských rituálů. Začal se podílet na vedení modliteb v mešitách. Modlil se s takovým zápalem, že jen zřídka zaslechl své jméno, když ho někdo volal. Jednoho dne ramadánu11 se rozhodl postit. Přes rady rodičů odešel hladový a žíznivý do školy. Odpoledne, na zpáteční cestě domů, byl hladem úplně vysílený. Matka ho pobízela, aby si vzal připravenou polévku: „Jez, dítě, půst není pro tak mladého chlapce, jako jsi ty.“ I když hodina konce půstu ještě nenastala, vzal si trochu polévky, avšak jen tolik, aby zapudil „protest“ svého žaludku.

Když se jednou v devíti letech v mešitě rituálně omýval, vstoupil do předního dvora mešity negramotný chuďas. Požádal mullaha, který vedl modlitby, aby mu přečetl nějaký dopis. Mullah se na něj obrátil se slovy: „Je to tak špatně napsané, že to nemohu přečíst.“ Sa’íd ho požádal, zda by mohl dopis vidět. Poté ho bez problémů přečetl. Překvapený cizinec se podíval na mullaha v bílém turbanu, symbolu vzdělanosti, a řekl: „To dítě dopis krásně přečetlo a všemu jsem rozuměl.“

„On sám špatně píše,“ odpověděl mullah. „Proto je schopen přečíst takové písmo.“

Díky vytrvalému studiu a pečlivé pozornosti věnované rituálům a uctívání se v deseti letech stal v Senne „zázračným dítětem“. Jeho znalost perských a arabských klasiků, islámské teologie a tradice vyvolávaly u ostatních lidí obdiv. Sám se nekompromisně zasvětil otázce islámu. Žádná povinnost pro něho nebyla příliš náročná, jestliže mu pomohla k dosažení vyšší zbožnosti. Pro svůj dobrý hlas byl žádán, aby vyvolával modlitby ze střechy mešity.

Protože miloval básnictví, trávil denně několik hodin čtením veršů o Mohammedově životě. Dokonce se sám pokoušel podobnou poezii psát. Uvědomil si, že mnoho lidí nerozumí smyslu modliteb, které opakují v arabštině; začal je proto překládat ve verších do jazyka Kurdů. Mullahové mu však k tomu vzali chuť prohlášením, že překlad svatých slov je hřích.

Nad obzorem Sa’ídova pokojného života se začaly stahovat mraky. Smrtící řádění hladomoru a cholery kosilo denně tisíce lidí. Zástupy prchaly z města, aby si našly útočiště na místech, kam epidemie nezasahovaly. Mullah Rasúl vedl zoufalý boj, aby rodině zajistil to nejpotřebnější pro přežití. Epidemie poděsila některé z jeho žáků, což snižovalo jeho příjem. Mnohdy byl celý den hlady, aby se alespoň jeho děti mohly dostatečně najíst.

Jednoho dne našel dobrý mullah měšec s penězi, který by mu poskytl dostatek prostředků pro překlenutí krize, ale přes velké nutkání, aby ho použil, zůstal měšec nedotčen, dokud se nenašel jeho majitel. Ve škole bylo jeho zvykem vložit pod svůj polštářek stříbrné mince, které přinášeli studenti za výuku. Sužován hladem, ukradl často Sa’íd minci z té hotovosti, koupil si rozinky nebo ovoce, a potom je potají snědl.

K tomu všemu ještě vnikli do jejich domu zloději a celý ho vykradli. Vzali vše – malou zásobu pšenice a mouky, nepatrnou peněžní částku i mullahův plášť z ovčí kůže. Výsledkem bylo otcovo rozhodnutí vzít oba syny na nějaké zdravější místo do doby, než cholera a hladomor ustoupí. Matka zůstala doma, aby se starala o nově narozené dítě. Způsob, jakým toto rozhodnutí přijala, byl odrazem jejího statečného ducha.

Rozhodnutí bylo učiněno, mullah Rasúl a chlapci odjeli a vrátili se příští jaro, kdy cholera a hladomor ustoupily. Matka oslabená malárií podlehla útoku růže a zemřela krátce po jejich návratu. Nešťastné malé dítě ji brzo do hrobu následovalo.

Mullah Rasúl mohl zůstat vdovcem, ale starost o blaho svých dětí ho vedla k tomu, aby se brzy oženil. Domov byl obnoven, ale nikdo nemohl nahradit matčino místo.

Uběhly tři roky. Uprostřed měsíce ramadánu roku 187612 dostal mullah Rasúl horečku. Den ode dne slábl a bylo zřejmé, že se blíží jeho konec. Káka dostal pozvání, aby v sousední vesnici četl nad hrobem jednoho příbuzného z Koránu. Sa’íd tiše vzlykal v pokoji sousedícím s místností, kde ležel jeho nemocný otec. Mullah Rasúl ho zavolal a zeptal se, co se děje. Sa’íd se s velkým úsilím usmál, ale jeho tváře se chvěly. „Vím, proč pláčeš,“ řekl mullah. „Pláčeš, protože umírám, a z tebe bude sirotek.“ Poté ho zavolal blíž, vzal ho za ruku a dodal: „Drahé dítě, půjdeš-li cestou moudrosti, pak nebudeš bez otce, i když já budu mrtvý. Ale kdybys kráčel po cestách pošetilosti, byl bys sirotkem i tehdy, kdybych zůstal naživu.“ To byla slova na rozloučenou s milovaným dítětem.

Sa’íd ztratil veškerou naději na otcovo uzdravení, a proto v úpěnlivé modlitbě svěřil otcovu duši Bohu: „Jestliže můj otec musí zemřít, dej, Pane, ať zemře v měsíci ramadánu, v těch tolik požehnaných dnech, kdy byl Alí9 a kolonie židů.13 umučen, ve dnech, kdy brány tvé milosti jsou otevřeny dokořán a ti, kdo do nich vstoupí, nebudou souzeni.“ Jeho milovaný otec zesnul 21. dne ramadánu, v den Alího umučení. Káka se vrátil dvě hodiny před otcovým skonem.

Zpráva o smrti mullaha Rasúla se rychle roznesla a přicházely chvatně stovky lidí, kteří chtěli vykonat dobrý skutek nesením már na hřbitov, kde byl zemřelý pochován vedle své ženy.14 Na jeho památku vedli modlitby dva imámovi bratři z Páteční mešity.15 Po chvalořeči na mullaha Rasúla upřel mladší z bratrů pozornost na Sa’ída a prohlásil: „Tento chlapec, ač velmi mladý, je způsobilý se stát učitelem. Jeho znalost perštiny, arabštiny, Koránu a všech duchovních tradic je mnohem větší než moje a je srovnatelná se znalostí mého bratra. Proto vás prosím, přehlédněte jeho věk a dovolte, aby zaujal otcovo místo učitele dětí.“ Všichni lidé jednomyslně souhlasili.

Druhý den se konalo velké shromáždění v mešitě. S velkou slávou ovázal šejch okolo hlavy Sa’ída bílý turban na znamení oficiálního přijetí titulu „mullah“. Za 48 hodin po otcově smrti byl jeho třináctiletý syn povýšen na mullaha. Byla to pro tak mladého hocha neslýchaná čest.

Neuběhly ani tři měsíce, když ho zámožný syrský katolík požádal, aby vyučoval jeho syna v Persii. Mladičký učitel si brzy oblíbil svého žáka a snažil se ho přivést k víře v islám. Jedné noci, když byl v domě svého žáka, se stala tato příhoda: Žákův podnapilý strýc si vzal láhev araku, nápoje s velkým množstvím alkoholu. Když dopil, postříkal zbylými kapkami tvář svého synovce a jedna krůpěj padla i na Sa’ídovy šaty. Nic nemohlo být pro mladého zbožného muslima ohavnějšího, než tekutina v Koránu zakázaná a proto považovaná za nečistou. Znechucen, dal svému rozhořčení volný průchod nevybíravými slovy. Zmatený žák se omlouval za strýcovo chování a rychle přinesl vodu, aby skvrnu na šatech umyl. Avšak ani tento čin nemohl oslabit stále se prohlubující odpor vůči křesťanství.

Jednou pozdě večer byl požádán, aby u nich zůstal na večeři. Odmítl, ale oni, dík své perské pohostinnosti, nepřestali trvat na pozvání. Než by zranil jejich city a také na důkaz dobré vůle po nedávném incidentu, vzal si malý kousek kuřete, ačkoliv jídlo považoval za nečisté. Když se vrátil domů a odpočíval, svědomí mu nedalo spát, dokud nevstal a neposvěcené sousto nezvrátil.

Takovéto Sa’ídovy zkušenosti s křesťany, které poznal důvěrněji, mu poskytly povědomí o jejich světskosti a lhostejnosti k písmům. Jejich požívání alkoholických nápojů, viděné přísností islámského učení, ho vedly k osobním předpojatostem, jak sám řekl: „Toto dělalo islám v mých očích úžasnější. Často jsem děkoval, že jsem byl stvořen jako muslim, narozený v pravém náboženství.“ S takovými myšlenkami vděčnosti ke svým předkům, kteří první přijali islám, opakoval každý den modlitbu za zemřelé, aby zvýšil váhu jejich zásluh.

Každodenní přednášení těchto modliteb podněcovalo jeho spirituální horlivost. Když opět přišel ramadán, vykonával všechny předepsané rituály s mnohem větší zbožností a náruživostí. V noci zpíval prosby16 ze střechy domu. Zatímco ostatní přes den spali, aby zahnali zimnici z hladu a noc trávili hodováním, on jedl pouze jedno jídlo večer a za úsvitu vypil doušek vody. Ty povinnosti na sebe uvalil, aby pro své mrtvé rodiče a příbuzné získal větší zásluhy u Boha. V islámu má každý zbožný skutek svůj užitek.

Tak uběhly tři roky. Mladý mullah nenechal na cestě za poznáním a vyšší zbožností neobrácený ani jeden kámen. Jeho hledání ho však neuklidnilo, ani neuspokojilo. V té době se mu prostřednictvím jeho žáka dostal do rukou překlad Nového zákona v perštině. Četl ho jen pro zábavu; mnoho věcí se mu zdálo nesrozumitelných a s nechutí překlad odhodil. Domluvil si setkání s katolickými kněžími, ale rozhovory s nimi nepřinesly ovoce. O nadřazenosti islámu byl přesvědčen. Bylo mu jasné, že svoji duchovní touhu musí naplnit, to však vyžadovalo větší sebezapření a odříkání. Proto hledal v této době uspokojení v nových činech.

V Senne byla větev rozšířeného a mocného řádu dervišů, známých jako nakšbandiové. Sa’íd slyšel zvěsti, že někteří z těchto mystiků mají po čtyřiceti dnech hladovění a meditací úžasné vize. S myšlenkou, že by tak snad mohl dosáhnout dokonalosti, požádal řád o členství. Byl zasvěcen. Vůdce ukázal na pravou stranu Sa’ídovy hrudi se slovy: „Tato strana touží po ďábelských věcech.“ Pak ukázal na levou: „Tato tluče znamením Alláhovým a aby tlukot tvého srdce získal zbožnost, musíš opakovat Alláh, Alláh, Alláh.“

Sekta měla každou noc po večerních modlitbách sezení ve městě. Její přívrženci seděli tiše v kruhu na zemi a čekali na vůdce, aby po něm opakovali dvě zvláštní kapitoly Koránu. Potom se každý z nich potichu modlil lichý počet různých modliteb, představuje si sám sebe jako nemocného, umírajícího, mrtvého, zabaleného v plášti, neseného v rakvi na hřbitov, s poslední modlitbou položeného do hrobu. Dva andělé smrti přicházejí, aby mu kladli otázky. Neodpovídá správně a je pohlcen plameny pekla.

Představy byly tak živé, že je doprovázel pláč a slzy. Poté vůdce odhalil některému zasvěcenci prsa a vdechl mu do srdce „svatý dech“, načež měl zasvěcenec mít vize ráje a měl se ponořit do hlubin písní a modliteb.

Tři roky věrně pobýval Sa’íd s mystickými derviši a praktikoval jejich nábožné rituály, ale jeho počáteční spokojenost začala pomalu vyprchávat.

 

11279 podle muslimského kalendáře, který se počítá od hidžry, neboli Mohammedova útěku z Mekky do Medíny.
2Mullah je islámský duchovní.
3Kelim je hrubý vlněný koberec bez vlasu.
4Korsí je druh nízkého čtvercového stolu postaveného nad prohlubní v podlaze. Vespod je umístěna kovová pánev se žhavým dřevěným uhlím. Celé zařízení pokrývá velká těžká prošívaná pokrývka. Členové rodiny zahaleni do pokrývky sedí kolem na matracích, opřeni o podušky nebo lůžkoviny. Na korsí se servíruje jídlo. V noci jsou opěradla odstraněna, lidé si lehnou, zahalí se do přikrývky a na opačné straně jejich hlavy spočívají na polštářích.
5Ve skutečnosti se jmenoval Mohammed, avšak Sa’id ho vždy nazýval Kákou, což znamená kurdsky „bratr“. Pod tímto jménem ho také znali ostatní.
6Orientální trest, při kterém je provinilec bit do chodidel.
7Ghazzálí byl nejslavnější perský mystik.
8Evropan.
9Byli to dřívější nestoriáni, které však kněží obrátili na římskokatolickou víru.
10Kolonie Židů byly v mnoha perských městech. Pravděpodobně se jednalo o potomky Židů z babylonského zajetí.
11Postní islámský měsíc, kdy je zakázáno jíst a pít od východu do západu slunce.
121293 podle muslimského kalendáře.
13Alí byl Mohamedův zeť a čtvrtý chalífa.
14Na Východě pohřeb následoval brzy po smrti. V Íránu platilo, že když byly máry neseny ke hrobu, lidé, kteří byli na ulici nebo v obchodech, se hrnuli, aby alespoň chvíli nesli zemřelého. I když to bylo jen několik kroků, věřili, že si před Bohem získali zásluhu.
15Vůdce pátečních modliteb v mešitě. Pátek je pro muslimy společným modlitebním dnem.
16Modlitby obvykle převzaté z koránu nebo tradic.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .