Let přes hranice

 

25. 08. 2011

Napínavý román z prostředí ruské podzemní církve se špionážní zápletkou.


Hans Martin Braun, 1957
české vydání STEFANOS, 2011 (2. vydání)
vázaná, 11,5 × 17 cm, 120 stran
doporučená cena 138 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 44 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

Marek Tasstain byl mlčenlivý muž. Mluvil o věcech jen tehdy, kdy už nebylo vyhnutí.

Choval se tak i tehdy, když jeho bratr Michael přišel o život při záhadné havárii letadla. Dlouho chodil mlčky svou cestou, dokud nepoodhalil okolnosti toho neštěstí. On, ani ostatní rodinní příslušníci, nevěděli, že jeho starší bratr pracoval pro ruskou tajnou službu. Marek o tom neměl tušení, dokud při prohledávání pozůstalosti nenašel kožené rukavice, které před léty bratrovi daroval. Obě měly uříznuté palce. Když se potkávali, vždy se zdravili pěstí a vztyčeným palcem, což znamenalo, že je vše v pořádku. Michael by ty palce nikdy neuřízl, kdyby tím nechtěl něco naznačit. Později, když Tasstainovi připadalo divné přehnané uklidňování policie, vzrostlo jeho podezření, že by mohlo jít o nehodu způsobenou násilím. Jako letec si našel záminku, aby mohl nahlédnout do interních výsledků vyšetřování a tak se dozvědět, že oficiálně byl příčinou zřícení letadla teroristický útok. Ve skutečnosti v tom měla prsty ruská tajná služba. Od důstojníka letectva, který mu byl přátelsky nakloněn, se dozvěděl, že jeho bratr, „agent 727“, letěl navázat spojení se západními pracovišti tajné služby. Ten úmysl byl odhalen a agent byl bez průtahů vyřazen. Při zřícení letadla a jeho následné explozi přišlo o život šedesát pět cestujících a tříčlenná posádka.

Marek si byl jist, že jeho bratr zahynul na útěku před hrozícím nebezpečím. Ale bylo mu nepochopitelné, že se obětí svých pronásledovatelů stal tak rychle. S přítelem i nepřítelem spolupracovalo konec konců mnoho agentů, a přesto nebyli zlikvidováni.

Na celém případu zůstalo mnohé nevysvětleno, ale jednu věc zjistil: jeho bratr sledoval od počátku svého působení určitý cíl. O jaký cíl šlo, to se měl dozvědět až mnohem později. Další úsilí vypátrat o bratrově osudu něco víc zůstalo bez výsledku. Michael Tasstain nebyl ženatý, ani se nenašel někdo z jeho přátel.

Rodiče se s tou tragickou událostí nikdy zcela nevyrovnali. Marek se o svém bratrovi nemohl dozvědět nic nového.

Tak mu nezbývalo nic jiného než ukončit pátrání. Bratr byl sám vinen. Musel přece vědět, na co se dal. Markovi zněl v uších výrok jejich dědečka: kdo se vydává v nebezpečí, zahyne v něm.

Dlouho ho trápilo, že podivnou záležitost nemohl objasnit. Oba bratři si spolu dobře rozuměli, a tak Marek velmi těžce nesl Michaelův tragický konec.

Začaly ho zaměstnávat otázky po smyslu života, o kterých dříve neuvažoval. Občas ho bývalo vidět, jak sedí zamyšlen a má na čele svislou vrásku. Pak přišly nové úkoly a povinnosti, které daly vzpomínkám na Michaela Tasstaina vyblednout.

Marek Tasstain řídil oddělení vývoje a zkoušek tiskařských strojů. Byl považován za zkušeného odborníka, který renovací, patenty a stálým vylepšováním docílil toho, že stroje vyrobené v jeho dílně patřily k nejlepším. Tato skutečnost mu vynesla podíl na podniku a značné právo rozhodovat ve vedení firmy. Když nebyl se svými inženýry u nějakého pokusu, seděl v konstrukční kanceláři nad novými plány. Nebo byl na jedné ze svých častých cest. Řídil instalaci testovacích strojů a uzavíral obchody nebo je vyjednával. Byl všude tam, kde bylo možné uzavřít pro firmu zajímavé smlouvy. Ředitelství podniku si vážilo jeho nepostradatelné vlastnosti mistrně zvládat i obtížná jednání. Je pochopitelné, že jeho čas byl zcela zaplněn. Pracovníci mnohých oddělení si ho zvali, aby jim poradil jako odborník i jako člověk.

Vážili si jeho schopnosti výstižné interpretace, ale i přirozeného způsobu, s jakým přistupoval k lidem. V žádném případě však nebyl považován za přívětivého. Byl to výslovný bručoun. Každý se mu raději vyhnul.

Firma se právě zabývala plánem zřídit pobočku v Rusku. Sověti se obrátili na vedení podniku s návrhem, že by v licenci vyráběli tiskařské stroje pro celou východní Evropu a Asii. Plány, stavba, uvedení do provozu a později i jeho řízení měly být v jedněch rukou. Taková zakázka skýtala naději na získání potřebných nových odbytišť ve východních oblastech, kde se zdály být obrovské rezervy.

Pobočka měla samozřejmě vyhovovat nejmodernějším nárokům.

Proto byl Tasstain pověřen sestavením předběžného plánu, jeho projednáním se sovětskou stranou a případným objasněním všech podrobností. Při této práci byl jeho čas nabit do poslední minuty, takže si sotva mohl dopřát odpočinek. Dora Tasstainová, drobná a vnímavá žena, se občas pokoušela přimět manžela k tomu, aby si dopřál klidu. „Marku, tvoje zdraví nemůže vydržet takové vypětí nervů. Poseď si alespoň s dětmi a povídej si s nimi.“ Znala ho a věděla, že svůj vnitřní nepokoj překonává ve společnosti jejich dětí. Když mu seděly na kolenou ty dvě nejmenší z čtyřčlenného hloučku, dovedl se dívat na svou ženu tak láskyplně, že ji to až blažilo. Takové klidné chvíle netrvaly dlouho. Znovu a znovu byl hnán do práce. V podniku trávil celé noci. Konstruoval, korigoval, přijímal nebo zavrhoval plány a tvrdošíjně se prokousával množstvím návrhů a možností, které tak rozsáhlý projekt představoval. Pak to dospělo tak daleko, že Tasstainovo oddělení mohlo předložit souhrn plánů, vysvětlivek, nabídek a analýz. Nyní mohli být ruští partneři pozváni k prohlídce závodu a k předání a projednání podkladů k projektu.

Návštěva z Východu se měla uskutečnit brzy.

Jednoho deštivého dne stál Tasstain se svým asistentem doktorem Ottem v příletové hale letiště. Čekali na Iljušina, kterým měli přiletět hosté z Moskvy.

 

 

Úkol, který tentokrát dostala Silvie Schmitzová od nadřízených, se nelišil od její běžné rutinní práce, takže byl brzy splněn. Šetřením získala o Marku Tasstainovi obraz, který u ní vzbudil jistý zájem. Zpráva, kterou právě zakódovala, obsahovala nejdříve zmínku o Tasstainových přátelských vztazích s důstojníky letectva a o jeho letecké vášni. Pak byly popisovány jeho majetkové poměry a vyčísleno jeho vlastnictví. Dále byl uveden seznam jeho vynálezů a patentů, průběh vzdělání a vojenské služby. V souhrnném posudku pak bylo napsáno: silná osobnost, harmonické rodinné poměry, dobré obchodní vztahy na světové úrovni.

V ústředí si s těmi údaji budou jistě vědět rady. Počítala dokonce s tím, že je Tasstainův případ bude zaměstnávat i nadále. Když Silvie Schmitzová zprávu zakódovala, pevně ji srolovala. Potom otevřela silné kuličkové pero, ukryla v něm papír a dala ho do své kabelky.

Byla typem guvernantky. Měla přísný zjev, což jí někdy zjednávalo potřebný respekt. Občas se však projevovala poněkud uličnickým způsobem. A měla při práci také originální nápady. Pro úřednici tajné služby to sice bylo nezvyklé, ale hodilo se to. Kromě toho byla považována za chladnokrevnou a schopnou rychlého rozhodování. Nikdo z těch, kdo ji znal, si nedokázal představit, jak taková prostá, zdrženlivá, někdy dokonce až plachá mladá dáma mohla přijít k takovým vlastnostem.

Opustila svůj byt ve čtvrtém poschodí výškového domu ve středu města a vystřídala několik dopravních prostředků, než se dostala na místo, kde se měla sejít se svojí spojkou.

Předala zprávu přesně ve stanovenou dobu a převzala nové pokyny. Pak nastoupila zpáteční cestu, aniž by prohodila slovo.

 

 

„Vychytralý Rus,“ pomyslel si Tasstain, když vítal příchozí a potřásal si rukou s panem Orlovem.

Orlov mu plynulou němčinou představil svého průvodce: „Pan Bugičkov.“ Byl to typ askety, postavou menší než Orlov. Měl lhostejný výraz, ale jeho pohled byl tak ledový, že se Tasstain zachvěl.

„Máme týden času a byli bychom rádi, kdyby naše jednání byla do té doby ukončena,“ řekl Orlov vlídně, ale s rozhodností, když o několik minut později seděli v autě mířícím k hotelu. „Máme vše připraveno,“ odvětil Tasstain. „Chcete-li, můžeme zítra uskutečnit prohlídku závodu a hned nato začít s jednáním. Očekávám, že se jich zúčastní i zástupce vlády, který má průběh jednání sledovat od samého počátku. Je možné, že na to týden bude stačit.“

Byl vlastně rád, že Rusové omezili dobu pobytu, protože se dalo očekávat, že ten týden bude velmi náročný. Zůstávalo otázkou, bude-li týden na zodpovězení všech věcných otázek stačit.

„Dovolili jsme si uspořádat pro vás dnes večer malou recepci v hotelu. Můžete se tam seznámit s vedením podniku, případně s osobami, které se na projektu podílejí. Pochopitelně tam mohou být řešeny i některé otázky. Jsme vám ostatně kdykoliv k dispozici. Můj asistent doktor Ott i já jsme se na dobu vašeho pobytu zcela uvolnili.“

Orlov zdvořile poděkoval, zatímco ten druhý hleděl upřeně před sebe, jako by se ho to vůbec netýkalo.

Mezitím dojeli k hotelu. Jen Bugičkov si povšiml, že je celou dobu sledoval taxík. Když je teď míjel, poznal ženu, která v něm seděla. Znal ji a věděl, že s nimi brzy naváže spojení.

Tasstain jel domů v rozpacích. Nevěděl, co si o těch dvou má myslet. Připadalo mu, jako by si vzájemně nedůvěřovali.

Orlov byl zřejmě odborník, zatímco Bugičkov vypadal spíš na stranického funkcionáře. Brzy se uvidí. Zatím si tím nechtěl lámat hlavu.

Tasstain se dosud příliš nezabýval zeměmi Východu a jejich obyvateli. Neznal jejich způsob života, mentalitu a zvláštnosti. Návštěva Rusů vzbudila jeho zájem. Proto si umínil, že se bude Orlova, který mu byl sympatičtější, na všechno vyptávat, jak to jen bude možné.

Chtěl nyní věnovat Rusku hodně pozornosti.

Kdyby mohl lépe poznat tamní lidi, bylo by to užitečné za předpokladu, že se zakázka uskuteční.

Sdělil své první dojmy několika mužům na ředitelství. Ujistil se, že se doktor Ott stará o poslední přípravy v hotelu a pak se uchystal na večer.

Hotel Kontinental převyšoval svými dvaceti poschodími většinu budov vnitřního města. Zdálo se, že jasně osvětlená okna v průčelí naznačují význam toho, co se odehrává uvnitř budovy, která je místem mezinárodního setkávání. Někde občas tajuplně zhaslo světlo, jinde se opět objevilo, jakoby signalizovalo příchod důležitého hosta.

Ve čtvrtém patře očekávalo vedení hotelu hostitele i návštěvníky z Ruska. Ve chvíli, kdy doktor Ott před zahájením recepce ještě jednou vše kontroloval, zaklepal někdo na dveře pokoje číslo 648. Bugičkov otevřel. Stála před ním pokojská. Byla to Silvie Schmitzová. Nepohnul ani brvou, když se ho ptala, jaké má přání. Zeptal se na cigarety a ona mu předala krabičku.

Pak udělala způsobný úklon a zmizela za dveřmi s označením Jen pro zaměstnance. Její druhý úkol byl splněn!

Bugičkov dvakrát otočil krabičkou, otevřel ji a vyndal z ní cigaretu. Byla to bílá trubička, kterou rozšrouboval. Vysunul z ní film ve velikosti pohlednice. Pouhým okem se na něm nedalo nic poznat. Vložil ho mezi dvě skleněné destičky, které pak vsunul do otvoru svého aparátu. Při pohledu do objektivu manipuloval malým knoflíkem tak, aby si mohl přečíst text, který byl až dosud neviditelný.

Spokojeně pokyvoval hlavou, když postupně vybíral maskované rourky a prohlížel si jejich obsah. Podklady o Tasstainově podniku sice nebyly dosud úplné, ale to se brzy změní – až si vše prohlédnou. Než šel se svým kolegou na recepci, měl s ním ještě krátký informativní rozhovor.

 

 

Tasstain a Orlov si našli tichý kout, kde vedli v pozdních hodinách podnětný dialog. Mnohé probrali už během večera. Byly objasněny podrobnosti a navázány kontakty s různými spolupracovníky a odborníky. Nyní se zcela náhodně přešlo na letectví a starý letec Tasstain zjistil, že Orlov o ně projevuje veliký zájem.

Tasstain vyprávěl o svých leteckých zážitcích, o prvním samostatném letu, který skončil neslavným přistáním. Líčil dobrodružný přelet Alp, svůj první noční let a lety naslepo, které byly propočítány až do nejmenších podrobností a jež tak často podnikal na dlouhých trasách. Orlovova zvědavost rostla. Ptal se vždy znovu a nemohl se nasytit informacemi na toto téma. „Víte co,“ rozhodl se Tasstain, „půjdeme spolu tento týden na letiště. Podnikneme rozsáhlý okružní let. Pak poznáte letectví lépe než když vám o něm jen vyprávím.“ Orlov významně mrkl na svého opodál stojícího kolegu a pak pokývl hlavou na znamení souhlasu. Shodli se na příštím odpoledni a rozloučili se. „Pošlu pro vás zítra okolo deváté, abyste si prohlédli závod.“

   
 

 

„Jsem pověřen doporučit vám, abyste se chovali k ruským partnerům velkoryse,“ prohlásil vládní zmocněnec Sanders již potřetí před řediteli továrny, než ruští hosté dorazili. „Je to v souladu s našimi zájmy; vyjdete Rusům vstříc, a kdyby se vyskytly nějaké potíže, můžete počítat s naší podporou. Nejde nám ani tak o uzavření obchodu, jako spíš o navázání trvalých kontaktů. Tak bude nejlépe demonstrována naše dobrá vůle ke spolupráci. Prosím, informujte nás průběžně.“

Když se oba Rusové dostavili, přivítali je Sanders a generální ředitel firmy. Pak začala prohlídka závodu.

Nejdéle se zdrželi v konstrukční kanceláři, kde všechny výkresy plánovaného závodu visely na prosvětlené desce. Ukázalo se, že Rusové se o podrobné plány velmi zajímají. Tasstain jim tedy podával zevrubné vysvětlení.

Nesděloval však žádné podrobnosti o strojích, které měly být dodány. Byl totiž požádán, aby byl ve sdělování technických údajů zdrženlivý. Nezacházel by do technických detailů i bez této prosby.

Od doby, kdy pracoval na konstrukci nového tiskařského automatu s vědomím, že jeho uvedení do provozu bude znamenat revoluci v tiskařském průmyslu, byl v uvádění technických podrobností velmi opatrný.

Byl si vědom skutečnosti, že rozsáhlý projekt výstavby celé továrny pro Rusy je krajně riskantní záležitostí.

Kdo by mohl zasáhnout, kdyby sovětské úřady udělaly čáru přes rozpočet prohlášením, že postaví závod ve vlastní režii, až se přesně seznámí s plány?

I kdyby se zpočátku neobešly bez pokynů a konzultací mateřského německého závodu, nebylo by pro ně jistě obtížné vzít později celý projekt do vlastních rukou. Na tom by pak nemohli nic změnit ani vládní úředníci!

Tasstain tuto myšlenku zapudil. Takto by se člověk výsledku nedopracoval. Umínil si, že dá všanc jen to nejnutnější a v ostatních věcech bude na Rusy nahlížet jako na reálné obchodní partnery, od kterých lze očekávat dodržení smlouvy. Ostatně Orlov na něj udělal dobrý dojem. S ním by mohly být takové pochybnosti otevřeně projednány ještě před uzavřením smlouvy.

 

 

Do Tasstainovy konstrukce byli zasvěceni jen doktor Ott, jeho technický asistent, a mechanik Vilém Range. Tasstain znal Rangeho z vojenské služby u letectva a vzal si toho věrného palubního mechanika k sobě do továrny. Vztahy těchto mužů byly téměř přátelské. V týmu byl Tasstain geniálním konstruktérem, doktor Ott chladným počtářem a Vilém Range kutilem, kterému se podařilo uvést do praxe i mnohou novou konstrukci, jež se zdála být neuskutečnitelná. Range, který měl zodpovědnost za dílny závodu, měl pověst rozvážného člověka s rozhledem. Byl samotář a mnozí ho považovali za podivína. Tasstain ho jednou pozoroval, jak tiše klečí před pracovním stolem, ale opatrně se vzdálil a nikdy se mu o svém pozorování nezmínil. Ale přemýšlel o tom. Měl Range pro takové chování nějaký hlubší důvod?

Range vždy spolehlivě splnil každý úkol, který mu byl uložen. U něj byla stavba nového složitého stroje v nejlepších rukou.

Každý večer, když osazenstvo opustilo dílny, pracoval Range na automatu, který se nacházel zpola dokončen v dobře uzavřené sklepní místnosti pod dílnami. Obtížné díly, které sám nemohl zhotovit, zadal pod nějakou záminkou výrobní hale a předal přesné údaje. Po jejich zhotovení díly sám zabudoval. V případě nutnosti mu pomohl Tasstain, který přicházel do sklepa, jak mu to jen dovolil čas, a sledoval dokončování stroje podle plánu.

Dnes měl Range v úmyslu jít domů dřív než obvykle. Proto seděl už v sedmnáct hodin v kantýně, aby se navečeřel. Podnik nahrazoval tomuto starému mládenci domov. Znal tam každý kout, každý stroj a téměř každý obličej. Proto si všiml, že číšnice, která mu přinesla jídlo, je nová. Měla obličej guvernantky a poněkud rošťácký výraz.

 

 

Když Tasstain s doktorem Ottem a oběma Rusy přišli na letiště, bylo jeho letadlo již vyvezeno z hangáru a natankováno. V poledním slunci se před nimi třpytila jednomotorová, šestisedadlová, olivově zelená Cessna 210.

Byl to robustní hornoplošník, ve kterém byly ukryty mnohé dobré vlastnosti. Co mu chybělo na mrštnosti, vynahrazoval velikou silou. Měl nadprůměrnou schopnost stoupat a přes svou rychlost byl během letu spolehlivý.

Zatímco se Tasstain zabýval krytem motoru, obrátil se ke svým hostům: „Jestli souhlasíte, vzlétneme jen na pět minut a přitom zůstaneme v blízkosti přistávací plochy. Rychle zjistíte, zda let snášíte a můžete se pak rozhodnout, budeme-li pokračovat nebo máme-li se vrátit.“

Míval s hosty, kterým se udělalo špatně, nepříjemné zkušenosti. Tentokrát by byl raději letěl s Orlovem sám. Nebylo možné přehlédnout skutečnost, že Rusové se navzájem nespouštějí z očí. Zlobilo ho to. Jeho návrh měl Bugičkova navést k tomu, aby delší let vzdal. Napomůže tomu příslušným způsobem řízení letadla.

Pro uskutečnění takového záměru byly toho odpoledne zvlášť vhodné podmínky. Kolmo na rozjezdovou dráhu vál nárazovitě jihozápadní vítr o rychlosti 25 až 30 uzlů, který pro první let určitě nebyl vhodný.

Doktor Ott, který Tasstainův záměr hned pochopil, se mlčky stáhl do pozadí a čekal, že oběť převezme. Zatímco Bugičkov zarytě hleděl před sebe, měl Orlov co dělat, aby potlačil radost z očekávané události.

S tlumeným vrčením se stroj blížil k startovací dráze. Když se Tasstain přesvědčil, že hosté jsou připoutáni, přezkoušel podle kontrolního seznamu všechny přístroje a ukazatele. Pak zabrzdil stroj a čekal na pokyn ke startu. „Delta Echo November Mike India“, štěkal palubní tlampač, „volno ke startovací dráze 24, startujte podle vlastního uvážení, po startu zatáčka doprava. Dobrý let, Marku.“ „Děkuji, Tome,“ krátce potvrdil Tasstain pokyn ke startu a posunul startovací páku dopředu až na doraz. Letadlo se s hlasitým kvílením rozjelo na hrbolaté dráze, asi po osmdesáti metrech se vzneslo a rychle nabíralo výšku.

Když Tasstain zasunul podvozek, pocítil silný boční vítr. S úsměvem nasměroval letadlo proti náporu větru s větším tlakem, než bylo nutné. Stroj se prudce naklonil na levé křídlo, jakoby chtěl udělat malou úklonu kontrolní věži, další náraz větru ho opět narovnal a letadlo se otřáslo, jako by ta událost byla potěšující i pro ně.

Bugičkov zbledl a posouval se na zadním sedadle sem a tam. Začínal uvažovat o přerušení letu.

Tasstain během stoupání hlasitě vysvětloval své úkony. „Zatahuji podvozek, přiškrcuji otáčky motoru asi na dvě stě, nastavuji úhel vrtule. Až se vyšplháme na tři tisíce stop, dosáhneme požadované výšky. Tam to bude určitě klidnější,“ mínil otočen dozadu. Přitom vyvolal postranním kormidlem nový výkyv. Bugičkov hlasitě povzdechl a tvářil se ještě zarytěji.

Po dvou minutách dosáhli žádané výšky a Tasstain začal kroužit. Postavil stroj příkře na levé křídlo, takže pohled doprava ukazoval oblohu a pohled doleva vyvolával pocit, že se letadlo zřítí. Viditelnost byla dobrá, takže mohli pod sebou spatřit právě opuštěnou startovací dráhu a budovy letiště jako hračky na zeleném koberci. Bugičkov však nevěnoval krásné krajině jediný pohled.

Následujícím nárazem větru byl stroj mocně nadzdvižen, takže na Tasstainův dotaz, má-li pokračovat v letu, odpověděl Bugičkov prudkým zavrtěním hlavy.

Dokonce i Orlov se neubránil úsměvu, když přihlížel, jak Tasstain s klidem – jako by se nic nestalo – zamířil k přistání.

Znovu hlasitě vysvětloval všechny úkony přistávacího manévru. „Vrtule na sestup, při rychlosti sto třicet mil, přistávací klapky na deset stupňů, vyvážit polohu stroje.“ Úhel klesání byl nyní takový, že stroj mířil přesně na začátek přistávací dráhy. Boční vítr si stále ještě vyžadoval pevné držení kormidel. Tasstain posadil nos letadla víc proti větru a ubral motoru na síle teprve tehdy, když Cessna poněkud drsně přistála.

Pro Bugičkova to bylo v nejvyšší čas; byl křídově bledý, jen stěží se ovládal a pospíšil si s opuštěním kabiny. Už ani neslyšel Ottovo pozvání k občerstvení na terase, protože rychle zmizel v letištní budově. Když teď stoupali podruhé, Orlov již nepotřeboval vysvětlování jednotlivých úkonů. Tasstain mu popsal obraz krajiny, takže mu nebylo zatěžko orientovat se. Tentokrát Tasstain zvolil větší výšku. Dosáhli rychle tří tisíc stop a pak letěli těsně pod spodním okrajem mraků. Podle toho, jak se jednotlivé oblačné cáry hnaly proti nim, jak rychle se objevovaly a zase mizely, mohli usoudit, jak velkou rychlostí letí. V krajině se vinuly řeky jak stříbrné stužky, vesnice vypadaly jako hromádky načervenalých křemínků. „Je to pro mne úplně nový zážitek,“ přiznal se Orlov. „Jsem vám velmi vděčný, že jste mi k tomu dal příležitost.“ – „Mne také těší, že jsem získal nového příznivce létání.“ Tasstain seřídil automatické řízení na rádiový navigační maják ve vzdálenosti padesáti kilometrů, otočil časovým prstencem palubních hodin na předpokládanou dobu přeletu a ponechal stroj sobě samému. Nyní se mohl s Orlovem trochu bavit.

„Jako obchodník jsem udělal vždy nejlepší zkušenosti, když jsem byl co nejvíce otevřený,“ začal Tasstain rozhovor. „Ve vaší zemi asi není možné takto postupovat, ale chci jen zdůraznit, že se mnou v tomto směru můžete počítat.“

Orlov na sebe dal s odpovědí čekat, pak pohlédl Tasstainovi otevřeně do očí a řekl: „Na vašem místě bych postupoval stejně. Ale u vás mají obchody jinou motivaci. Vaše pravidla pro naše poměry neplatí. U nás byste tím docílil pravého opaku!“

Najednou zmlkl, jako by toho řekl příliš. Měl snad hovořit víc o vítězství dělnické třídy, o světové revoluci nebo o úspěších plánovaného hospodářství? Na úkolu ho zajímala vždy jen pionýrská práce – výstavba továren, jak ji jeho země dosud nepoznala. Bylo pro něj pokaždé dobrodružstvím, když začínal s projektováním nového podniku. Prožíval každou fázi výstavby od prvního nasazení pásových vozidel až po uvedení provozních strojů do chodu. Uspokojovalo ho, že může ovlivňovat skutečnost, jak a kdy vznikne nový závod. Při této práci mu byl jakýkoli prostředek dobrý. Neptal se, odkud pocházejí plány, výkresy, patenty, licence a jiné podklady. A protože byl dost chytrý na to, aby dokázal skrýt svůj nezájem o politické záležitosti v pozadí, a navíc měl šťastnou ruku ve styku se stranickými funkcionáři, dosáhl vlivného postavení na ruském ministerstvu hospodářství.

Pokud šlo o Tasstaina, nebylo pro Orlova snadné zaujmout obvyklý postoj. Poznal, že před sebou nemá otrlého obchodníka a kapitalistu, kterému by šlo pouze o peníze. Spíš se zdálo, že v něm vězí něco cennějšího. Snad byl také pionýrem, který měl rád objevování neznámých území. Proto si byli vnitřně blízcí.

„Mým přáním je, aby naše spolupráce byla úspěšná a budu podle možností vaši otevřenost opětovat,“ pokusil se rozhovor zakončit Orlov.

Tasstain byl pro začátek spokojen. Příliš mnoho slov by na něj stejně nepůsobilo věrohodně. Vycítil však z Orlovových slov určitou upřímnost a byl přesvědčen, že se ještě naskytnou jiné příležitosti k tomu, aby se o skutečných úmyslech Rusů mohl ujistit. Zatím přece nedošlo k smluvním závazkům.

Právě přelétli zaměřený rádiový navigační maják. Tasstain otočil dlouhým obloukem stroj do protisměru a ubral výšku na pět set stop. Během zpátečního letu byli poměrně nízko nad kopcovitou krajinou. Nyní mohl Orlov vidět krajinu zblízka, jak na běžícím pásu. Slunce měli nízko za zády a jejich vlastní stín před nimi spěchal bez potíží přes lesy, vesnice a pahorky. Byl ten stín symbolem budoucí spolupráce, nebo symbolizoval lehkost, s jakou ten ubíhající stín překonával všechny překážky?

 

 

Listovací ukázka: