Lunetové okno

 

20. 07. 2017

Nejnovější sbírka z pera básníka, prozaika a výtvarníka Pavla Rejchrta zahrnuje převážně autorovy texty ze 70. a 80. let minulého století.


Pavel Rejchrt, 2017
STEFANOS, 2017
vázaná s přebalem, 240 stran
cena 397 Kč (objednat)

 

 

Anotace:

 

 

Lunetové okno, nová sbírka z pera básníka, prozaika a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942), má převážně retrospektivní charakter: zahrnuje v prvé řadě autorovy texty napsané již v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého věku, v tehdejší společenské situaci nikde nepublikované, pouze recitované při různých příležitostech.

 

Nepočetné veřejnosti byly dané texty tenkrát předkládány jako verše samizdatové, běžně nedostupné. Z dnešního odstupu se tyto básně ocitají v estetickém sousedství tehdejší poetické produkce Ivana Diviše nebo Zdeňka Rotrekla, zároveň ale vyznívají rovněž jako vyznání nebo jako výzva. Z tohoto pohledu zde Rejchrt promlouvá jako tvůrčí hlasatel morálního nepokoje a bytostné náboženské víry.

 

Sbírka Lunetové okno je i důkazem nadčasového poselství autorova básnického usilování o pojmenování toho, co rezonuje v lidských duších.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

 

 

 

Kde je ta země?

V křovinách paměti už jenom světélko

zrádné jak v pohádkách –

 

Nedopátrat se ani poloviny stanic z dávného výletu:

Rodiče za borůvčím, děti za tajemnými jmény

svítivých vápenných samot v černých lesích:

komu bys je chtěl ještě slabikovat?

 

A na konci zapomenuté trati městečko plné obrovitých lip

kde světec na sloupu drží a kolébá Ukřižovaného jako nemluvně.

Utrápeně se dívá svatý Jan přes malý krucifix

do rybníčku se žlutými housaty –

 

Co ještě dál, kam jsi potom šel

kdo ozývá se v nás ze starých, vždy dávnějších let

podoba naše a těch před námi

ale to nebude nikomu zřetelné

než na tom zúčastněným –

 

Zavíjí se krajina mantilou duše

z tebe samého vystupuje zrcadlo světa

čas navrací se do pramene

a věčnost prýští opět do času.

 

 

 

 

 

Kam s oblaky? Kam s cestou, která pod nimi nekončí?

Kam se sirobou a bezzemectvím nevyléčitelné přelétavosti

kam s omrzelou důvěrností starých a známých kořenů?

 

„Bychť jazyky lidskými mluvil i andělskými…“

A kdybych pronikl hloubku i šíři světového prostoru

a vydal k spálení nejen tělo své, ale i svůj malý rozum

a povědom byl všelikého tajemství

o němž bádají nesčíslní zpytatelé

s okázalostí i nezdarem alchymistů –

 

A kdybych konečně přivedl k závěru tak mnohou marnost

a v úžasu prohlédl mocnost svého umění i užitky

o nichž pracovala duše má

zajisté: nic mi to neprospěje, jestliže nezakusím lásky

jež není závislá na svých darech

a která raději zakotví právě tam

kde nepřináší žádné zjevné užitky

a jest jenom tak, že je cítěna mimo každé vyjádření

a mimo všechen důkaz.

 

Na tomhle všecko záleží:

Být vyhlídnut v temnici života, ostatním jako bys nebyl

být milován, měl-li bys ho představit, téměř Nikým

dožít se nebývalé čistoty v této u lidí beznaději

jež ale platí naopak za naději duším

jež samy k sobě dozrály skrze zoufalství.

 

 

 

 

 

Tam je ta země –

ve světle paměti rozprostřená

od hradu ke hradu, od louže k louži

od holinky v potoce k čepici na strašáku

od kamení k prameni, od podešve k slepýši

od kůrky ke kuru, od kura k řece

od vorů ke dvoru: na Atlantovy plece

kde světa pytel
nese náš přítel
Herr Ober Obr
vrchní pan Svrchní
od kvetoucích současných lázní
k hromádce antických básní
od léčivé přítomné koupele
k dalšímu rozptylu popele

 

 

   
 

 

 

 

 

Komu jsi radostí, růžičko jediná

komu je žalostí trnová z tebe koruna?

Nikdo nevypraví, nikdo, čím se duše trápí:

ptáče ztracené v keři, holátko, které ani nevidí

peří nemá a ani neví, v jaké je hrozné, trnité pasti.

Na žádnou stranu nepronikne, kamkoli se obrátí

vrazí do ostnu.

Duše, kdybys věděla!

Ale že nevíš, bílá se zjevíš, uprostřed trnů.

 

 

 

 

 

Žil jsem ve velkoměstě

s norkovými vycpaninami v plechových rakvích

s kuřecími pozůstatky na nároží v doutnajících koších

s cupaninou úředních papírů

na zlomeném mopu v muzejní vrátnici

s chrchly a nedopalky nocležníků v majolikové hale

zrušeného nádraží.

Žil jsem v prašném propadlišti velkorysých výzkumů

středověké kanalizace

ve vlhké a čpavé poříční čtvrti určené k likvidaci

pod bílými památníky překotné epochy na skaliskách

pod souvislým prstencem jednotného lidského odchovu

v kolosech nad řepnými lány na skoro už nedostupném

obvodu města.

 

 

 

 

 

V nocích ohlodaných až na kost

až na kost hladová tma

na bílou betonovou kost

Poslední větve, chvostiště obrácené k trouchnivému nebi

akáty revmaticky zkroucené před nemocnicí:

Tudy se vyjíždí na poslední cestu

z ponurých dveří v přízemní stavbě pod bezinkou

zadním východem v rohu zahrady.

Kdy se znovu zastkví ta štukatura

tak nesmyslně bohatá na domech smutku?

Kterým očím se znovu zalíbí

zalidnit život nymfami v lopuchových listech

košíky sádrového ovoce

satyřími hlavami uprostřed stuh a květin?

 

 

 

 

 

V nocích ohlodaných až na kost

doklady marnosti

ztroskotání na bibelotech

rozptyl života do libůstek

do kupy sošek,medailí, známek

pohárů, taštiček, lisovaných listů –

 

A přece –

Nejinak než na předmětech oživujeme tebe, lásko

ztracený stín otcova deštníku

matčina vlající zástěra nad komínem

ruce ještě od těsta hrající na housle Humoresku

vypůjčené ruce do svatebních rukaviček

ochable svěšené podél opěradla pozdního potrhaného křesla –

Ztracený stín hubeného deštníku napichuje už jenom pavučiny

pyramida klobouků se vyvalí ze skříně

a rozkutálí se po dávných nákupech:

znovu vás vybrat na závěr studií, na den námluv

na abrahámoviny –

A klobouky přicházejí na slavnost

pod každým jeden určitý záběr otcovy tváře

celé shromáždění otců se usmívá na křeslo

a křeslo se naplňuje těžkým vodnatým tělem

a nemocná matka pokyvuje i ve spánku –

 

Listovací ukázka: