Mučen pro víru

 

12. 08. 2021

Příběh statečného bulharského křesťana vězněného třináct let komunistickým režimem.


Haralan Popov, 1970

 

Stanislav Maxa – STEFANOS, 2021
vázaná s přebalem, 12 × 19 cm, 164 stran

 

naše cena 262 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za cenu 96 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

E-knihu si můžete také půjčit v knihovně nebo vyhrát.

 

 

Anotace:

 

Jméno Haralana Popova se stalo ve své době symbolem odvahy křesťanů žijících za železnou oponou. Původně spravoval největší protestantský sbor v Bulharsku a ve své vlasti patřil k nejhorlivějším kazatelům evangelia. K jeho skutečné roli vůdčí duchovní osobnosti jej však přivedlo utrpení třinácti let strávených v krutém komunistickém vězení. Tehdejší kázeňské praktiky, psychické i fyzické mučení, hlad, pokusy o vymývání mozku, intriky věznitelů používajících metodu „biče a cukru“ – to vše popisuje sugestivně a detailně v této knize. Ani ve vězení však nepřestal plnit své křesťanské poslání, třebaže to často znamenalo další soužení.

 

Po propuštění se Haralan Popov stal hlavní postavou tajné církve v Bulharsku. Ta se zformovala, když se oficiální církev ocitla v moci komunistického režimu. Později, na naléhání podzemní církve, se mu podařilo vycestovat do svobodného světa, kde se snažil burcovat západní křesťany informováním o situaci věřících v zemích komunistického bloku a organizoval pro tuto tajnou církev politickou podporu i ilegální pomoc. Haralan Popov se tak stal hlasem trpící církve a mimo jiné se mu podařilo propašovat do Bulharska desetitisíce tehdy tolik postrádaných Biblí.

 

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

 

PŘEDMLUVA

 

Dvě věci mi pomáhaly během třinácti let a dvou měsíců v komunistickém vězení. Za prvé jsem věděl, že můj život je v rukou Božích a ne v rukou mých věznitelů. A za druhé mi pomáhala naděje, že když přežiji, budu moci vydat svědectví světu a vyprávět, co jsem zažil.

Smyslem této knihy není popisovat zlo, jehož je člověk schopen – zlé skutky vyprávějí svůj vlastní příběh a já jsem jej prožíval dnem i nocí nekonečných třináct let. Mým cílem je ukázat bezmeznou Boží lásku. Tato kniha by měla dosvědčit, že pravda o nezměrné Boží lásce trvá i uprostřed hrůz, které páchají lidé.

A neprožil jsem to jen já. Mějte to stále na paměti. Musíme si ustavičně připomínat, že ani více než šedesát let po ruské bolševické revoluci se utiskování a pronásledování trpící církve nezmírnilo. Kniha vypráví o mém milovaném Bulharsku. V této malé zemi se dosud píší nekonečné kapitoly o násilí, a další a další svazky vznikají v zemích sovětského bloku a v komunistické Číně. Tato kniha vypráví o tom, co se stalo v Bulharsku mně a dalším křesťanům, ale neomezuje se pouze na tyto události.

Je v určitém smyslu dějinami celé pronásledované církve v Bulharsku, protože jsem nebyl ve vězení sám. Tisíce křesťanů trpěly podobně a ještě hůř.

Nejprve musím popsat situaci v Bulharsku před mým uvězněním, aby čtenáři pochopili, o co komunisté usilovali. Jejich heslem bylo – jako vždy – „rozděl a panuj“. A pro protestanty v Bulharsku byla myšlenka jednoty, i přes určité rozdíly v názorech, nesmírně důležitá. Naše země není historicky protestantská, státním náboženstvím bylo řecké pravoslaví. Protestanti, i když měli náboženskou svobodu, byli stále považováni za náboženské cizince.

My, protestanti, naplněni evangelijním zápalem, jsme si uvědomovali, že řecké pravoslaví káže evangelium neodpovídajícím způsobem. Nepozorovali jsme, že by lidé měnili svůj způsob života, neslyšeli jsme živou evangelijní zvěst v každodenním životě, viděli jsme jen náboženské úkony – spíše formální a kulturní záležitost než živoucí skutečnost lásky k našemu Spasiteli. Považovali jsme tedy pravoslavné Bulharsko za misijní území, pole připravené ke sklizni – ne pro protestantismus, ale pro živého Krista.

Proto jsme vytvořili Jednotnou evangelikální církev v Bulharsku, vedenou Nejvyšší radou, kterou tvořili vedoucí představitelé jednotlivých církví volení každé čtyři roky. Sjednocení všech protestantských církví bylo jedinečnou myšlenkou, která přinesla bohaté plody. Čtyři bulharské protestantské denominace – baptisté, metodisté, kongregační a letniční protestanti – se stali spojenci pod střechou Jednotné bulharské církve. Bylo to nutné, protože rozdělení a rozdíly, které mezi námi dříve existovaly, velmi snížily úspěšnost našeho evangelizačního působení mezi pravoslavnými křesťany. Podle jejich představ může být církev jenom jedna. Vážné rozdělení, které před vytvořením Jednotné evangelikální církve existovalo, naše obtíže jen prohlubovalo.

Nikoli, toto není jen můj příběh. Všichni jsme byli uvězněni – všichni členové Nejvyšší rady včetně pastora, který naším jménem jednal s vládou.

V červnu 1948 byli všichni členové Nejvyšší rady povoláni do kanceláře ministra pro náboženské otázky. Náš okamžik pravdy nadešel, už o tom nebylo pochyb. „Pánové, dnes v Bulharské lidové republice nemáte na výběr – buď jste pro Sovětský svaz, nebo pro USA.“ Velmi jasně nám dal najevo, co znamená být věrný komunistické straně a jejím cílům.

Nadešla kritická chvíle. Chtěl po každém z nás, po pastorech ze všech církví, abychom z kazatelen vyhlásili svou oddanost Komunistické straně Bulharska, bulharské vládě a cílům komunistických zemí – a abychom obvinili imperialisty ze Spojených států, že zasahují do bulharských záležitostí.

Považovali jsme to za velmi hrubý zásah do života církví. Řekli jsme ministrovi pro náboženské otázky jasně, že jako církevní představitelé nejsme politici. Po prodiskutování jeho návrhu jsme mu oznámili, že bychom raději své kostely zavřeli, než splnili jeho požadavek. Trvali jsme na tom, že to nemůžeme udělat.

Pak jsme sepsali prohlášení a dali ho ministrovi. Přečetl si ho, strašně se rozzuřil a zahrnul nás všemi nadávkami, které znal. Hrozil, že nás hned dá uvěznit. Nastala ostrá výměna názorů – což bylo riskantní, když uvážíme, jak byl rozzuřený, náš odpor ho mohl přimět, aby nás dal odvést do vězení.

„Pane ministře,“ řekl jeden z mých kolegů, „nepřišli jsme sem, abyste nám spílal a hrozil nám vězením. Jsme lidé Boží a musíme sloužit Bohu, jak nám přikazuje naše svědomí. Máme-li mít náboženskou svobodu, nemůžete na nás klást nesplnitelné požadavky. Než bychom to udělali, raději zavřeme své kostely.“

„Tak se mnou nesmíte mluvit! Mohu zvednout telefon a dát vás odvést do vězení!“

Ale nezvedl telefon a neuskutečnil své hrozby. Místo toho nám dal týden na rozmyšlenou. My jsme však své rozhodnutí nezměnili a týden z milosti komunistů byl jen formální záležitostí. Vrátili jsme se a zopakovali mu své stanovisko. Naše křesťanské přesvědčení nám nedovolovalo jiné rozhodnutí.

To se samozřejmě v té době považovalo za zradu Bulharska – nejen za zradu, ale jak jsme měli brzy poznat, i za kolaboraci se Spojenými státy. Pro nás nebyla jiná cesta, než být věrni Kristu v nás. A to jsme byli odhodláni učinit. Komunisté byli stejně tak rozhodnuti nás a naše církve zničit. Zanedlouho po našem uvěznění byla Jednotná církev komunisty rozdělena a do čela jednotlivých denominací byli postaveni pečlivě vybraní pastoři – a ministr pro náboženské otázky, člen tajné policie, byl jejich nadřízeným.

Taková je tedy scéna mého příběhu. Proto jsme my, a mnozí další, šli do vězení. Proto jsou křesťané z trpící církve stále ve vězení.

Tato kniha, opakuji, nemá ukazovat lidské zlo, ale nekonečnou Boží lásku uprostřed zločinů. Ve vězení jsem se naučil milovat tolik, jako nikdy předtím. O Boží lásce jsem dříve mnohokrát kázal. V hlubokém zoufalství podzemních cel a ve tvářích nespočetných spoluvězňů jsem se ji však naučil vidět zcela jinak. Zbaven všech materiálních věcí a radostí, našel jsem hlubší prožívání světa v Bohu, než jsem poznal kdy předtím. Pravda září nejjasněji tam, kde jsou okolnosti nejtemnější.

 

 

▪ UNESEN Z VLASTNÍHO DOMU

 

Ve čtyři hodiny ráno 24. července 1948 začal zvonek na našich dveřích neodbytně zvonit. Ospale jsem se zvedl, oblékl si župan a šel ke dveřím. Za nimi stáli tři neznámí muži – dva v civilních šatech a jeden v uniformě. „Přišli jsme prohledat váš dům,“ řekl jeden z mužů v civilu a prošel kolem mne do spícího domu. Moje žena Ruth slyšela hluk a přišla do obývacího pokoje, kde jsme s údivem sledovali, jak tři muži prohledávají celý dům. Při prohlídce jsem stále myslel na to, že konečně nadešel ten okamžik, konečně je to tu.

Prohledali všechno – knihy, postele, police, skříně, zásuvky – trvalo to tři hodiny. Nevynechali nic. Když v sedm hodin vyšlo slunce, nařídili mi, abych šel s nimi. Bylo to jen kvůli „několika otázkám“, jak mi vysvětlili.

Netušil jsem, že „několik otázek“ se protáhne na třináct nekonečných let týrání a věznění. Když mne polooblečeného vedli ze dveří, moje malá dcera Rhoda se probudila a přiběhla do pokoje. Rychlým dětským vnímáním postřehla, že jejího otce odvádějí. Propukla v usedavý pláč – třásla se vzlyky od hlavy k patě.

„Tatínek jde pryč! Tatínek jde pryč!“ volala znovu a znovu. Bylo to na mne příliš – když jsem ji objal, do očí mi vstoupily slzy. Ujišťoval jsem ji, že se brzy vrátím, i když jsem v hloubi srdce tušil, že přišla rána, kterou jsem očekával. Rhodino srdce však bylo přes všechno moje ujišťování k neutišení. Nedala se uklidnit. Myslím, že nějak – jak už to děti umějí – tušila, že svého otce možná už nikdy neuvidí. Se slzami v očích jsem políbil Ruth a Rhodu na rozloučenou a věděl jsem, že je možná opouštím navždy.

Můj syn Pavel tohle všechno zaspal a já jsem se s ním ani nemohl rozloučit. Ruth mi později řekla, že po našem odchodu padla na kolena a v slzách se modlila, abych se do večera vrátil. Za dvě tři hodiny ji navštívila manželka pastora Manolova a řekla jí, že jejího manžela také odvedli.

Tři muži mne vedli na policejní stanici a já jsem se snažil držet hlavu zpříma. Když tento „průvod“ čtyř mužů šel po ulici, cítil jsem na sobě oči svých přátel, sousedů a členů naší církve. Věděl jsem, že od svého obrácení jsem sloužil jen Bohu a byl jsem v Božích rukou. Z hloubi srdce jsem volal k Bohu, prosil jsem o milost, abych vydržel cokoli, co mne čeká.

Na policejní stanici mne prohledali od hlavy k patě a pak mne zamkli v cele. Uvnitř byl další muž, Armén. Cela byla špinavá, posetá papíry a odpadky. V rohu stála stará otlučená kameninová nádoba, která sloužila jako „záchod“. Nádoba přetékala a strašlivě páchla. Chodil jsem celý den sem a tam a stále jsem ustaraně přemýšlel, co je s Ruth, Rhodou a Pavlem.

 

 

▪ NEKONČENÁ NOC ZAČÍNÁ

 

V osm hodin večer se dveře cely otevřely a mladý muž mi nařídil, abych šel s ním. Vedl mne dolů do druhého patra do krásně zařízené kanceláře, kde mne představil jinému mladému muži, jehož jsem měl oslovovat „pane inspektore“. Inspektor se mne hned začal ptát: „Víte, jaký je rozdíl mezi milicemi a policií?“ Myslel jsem, že je to žert a odpověděl jsem: „Ne, nevím. Nikdy jsem se o policejní záležitosti nezajímal.“ To jej rozčílilo a začal na mne křičet: „Nehrajte si se mnou, Popove. Stoupněte si tváří ke zdi a nehýbejte se!“

Vypadalo to jako poměrně lehké potrestání, ale mohu vás ujistit, že to bylo velmi únavné a bolestivé pro celé tělo, zvláště mne bolelo v zádech.

„Pan inspektor“ mi kladl tutéž otázku od osmi večer až do půlnoci a já jsem stále musel stát u zdi. Opakoval otázku každých pět nebo deset minut: „Víte, jaký je rozdíl mezi milicemi a policií?“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že nevím. Když jsem viděl, že to nikam nevede, přestal jsem odpovídat. Zakřičel na mne: „My vás už naučíme, jak se chovat! Zvedněte ruce nad hlavu a běda, jestli se pohnete!“

Nakonec, asi okolo půlnoci, „pan inspektor“ řekl: „Vysvětlím vám rozdíl mezi milicemi a policií. Policie střeží zájmy bohatých kapitalistů a milice střeží zájmy poctivých pracujících lidí.“ Pak mi dovolil spustit ruce. Byla to tvrdá „lekce“ komunistické represe!

Moje ruce byly těžké jako klády. Pak mne požádal: „Řekněte mi, proč jste zde.“ Odpověděl jsem, že tři muži přišli ráno do mého domu a odvedli mne sem. Byl jsem celý den v cele a nikdo mi nic neřekl. „Ne,“ řekl, „vy víte, proč jste zde.“

„Ale nevím to jistě,“ odpověděl jsem, i když jsem si dobře uvědomoval, co by mohlo být příčinou mého uvěznění.

Opakoval tu otázku asi hodinu a pak řekl: „Teď odejdu a vy tady zůstanete stát až do rána. Ráno se vrátím pro odpověď a uvidíme, jestli už budete chytřejší.“

Nechal mne ve společnosti mladého muže jménem Jordán, který mne přivedl z cely. Jordán strávil noc na židli vedle mne a já jsem stál tváří ke zdi. Netušil jsem tehdy, že nyní je to „pouze“ jedna noc, ale později budu nucen takto stát dva týdny!

Poslední hodiny noci mezi třetí a sedmou byly nej-horší. Strávil jsem celou noc u zdi beze spánku, a tyto hodiny se mi zdály být věčností. Konečně přišel úsvit a Jordán mne odvedl zpátky do cely. Armén mi chtěl dát něco k jídlu, ale já jsem se raději natáhl na pryčnu a odpočíval jsem. Byl jsem tak unavený, že jsem chtěl jenom spát, ale hemžící se štěnice a další hmyz mi to nedovolily. Než jsem si to stačil uvědomit, bylo mé tělo pokryté hmyzem a bylo nemožné usnout. Musel jsem vstát a chodit sem tam. Později jsem se doslechl, že cely byly záměrně udržovány plné štěnic, vší a dalšího hmyzu, aby se tak týrali vězni. Nikdy jsem nezjistil, jestli to byla pravda, ale myslím, že ano. Bylo jich tam ohromné množství.

Byla neděle 25. července a poprvé za mnoho let jsem nestrávil neděli v kostele. Poklekl jsem a moje myšlenky putovaly k bratřím a sestrám v Kristu, kteří byli nyní na bohoslužbách. Modlil jsem se za své děti a ženu, které jsem zanechal bez jídla a peněz. Jak rád bych byl s nimi! Prosil jsem Pána, aby se o ně postaral, ať se bude dít cokoli. Věděl jsem, že začalo velké pronásledování pro Krista. Po celé dějiny křesťanství se to dělo znovu a znovu, a já jsem se modlil z hloubi duše, aby mi Bůh dal sílu vyrovnat se jeho apoštolům a mučedníkům prvotní církve. Jistě bych to nemohl dokázat svými silami. Někde mezi shnilými prkny podlahy zpíval cvrček a moje skleslá duše se povznesla v obnovené víře k Bohu.

Noční výslechy pokračovaly celý týden. Průběh byl stále stejný. Po setmění mne odvedli dolů a musel jsem se postavit přesně dvacet centimetrů ode zdi. Pak mne od sedmi hodin večer do osmi hodin ráno vyslýchali a nesměl jsem ani oko zamhouřit. Když jsem oči zavřel, začal Jordán křičet: „Otevřete oči, nesmíte spát!“ Ve dne mi nedovolily spát štěnice v cele, takže jsem si nemohl vůbec odpočinout. Vězni nedostávali žádné jídlo, ale mojí ženě se podařilo zjistit, kde jsem, a poslat mi jídlo z domu. Zoufale jsem chtěl vidět svou rodinu a dozvědět se, jak se jim daří, ale to jsem nesměl.

V sobotu večer pro mne nikdo nepřišel, ale okolo půlnoci jsem uslyšel klíč v zámku a neznámý hlas zavolal: „Popove, pojďte ven! Musíme vás převézt.“

Rozloučil jsem se s Arménem. Uzavřeli jsme spolu pevné přátelství. V příštích letech jsem navázal hluboké přátelské vztahy s mnoha vězni, kteří se mnou sdíleli utrpení.

Milicionáři mne vyvedli ven, kde čekalo policejní auto, lidmi přezdívané „černý havran“, se dvěma milicionáři. Vydali jsme se do středu Sofie a o několik minut později jsme zastavili u velké bílé budovy. Bylo to velitelství „DS“ – hrůzu nahánějící tajné policie.

 

 

VÍTEJTE V BÍLÉM DOMĚ, OBŽALOVANÝ POPOVE“

 

Tajná policie se nazývala „děržavnaja sigurnosť“, ve zkratce DS. Sídlila ve velké bílé budově přezdívané lidmi „Bílý dům“. Ale ujišťuji vás, že tento „Bílý dům“ se velmi lišil od toho ve Washingtonu. Mnozí z nejlepších lidí země vstoupili do „Bílého domu“ a živí z něho už nevyšli. Povídalo se, že „Bílý dům“ měl dokonce vlastní podzemní hřbitov, aby se tak mohl zbavit těl svých obětí.

   
 

Pro obyvatele Bulharska DS znamenalo zmizení, utrpení a smrt. Nad jednou z cel byl vyryt citát z Dantovy Božské komedie: „Zanech vší naděje, kdo sem vstupuješ.“ Jak výstižné! Více lidí zde zahynulo, než odešlo živých, a ti, kdo přežili, nežili dlouho kvůli mučení, kterým prošli. Říkalo se, že lidé procházející kolem budovy, mohli skrze dlaždice chodníku slyšet výkřiky z podzemních cel. Později jsem zjistil, že je to pravda.

Když „černý havran“ zastavil a vedli mne do budovy, zmocnil se mne pocit strachu a nejistoty. Po týdnu beze spánku stráveném výslechy se mé tělo začalo prudce třást. Když jsme procházeli dveřmi, přišel mi na mysl verš žalmu 73,28: „…v Panovníku Hospodinu mám své útočiště…“

Věděl jsem, že nemohu očekávat pomoc od nikoho z „Bílého domu“. Tiše jsem se modlil: „Bože, můj život je ve tvých rukou.“ Strach mne začal opouštět. Prožíval jsem hluboký pocit pokoje. Napětí z mého těla odešlo.

Možná mne čekala smrt, ale moje srdce chválilo a uctívalo Pána.

Stojí-li člověk tváří v tvář smrti, zpytuje své svědomí a uvažuje, jaký je jeho vztah s Bohem. Vidí všechno velmi jasně. Smířil jsem se s myšlenkou, že můj život na této zemi brzy skončí a že zakrátko spatřím Pána. Bylo mi jasné, že zde mám zemřít. V minulém týdnu jsem ztratil všechno, co mi bylo na zemi drahé – svou ženu, rodinu, církev, domov – avšak když jsem procházel dveřmi do budovy DS, cítil jsem, že Bůh stojí po mém boku.

Strážný na mne výsměšně pohlédl a řekl: „Vítejte v Bílém domě, obžalovaný Popove.“ Znovu mne svlékli a prohledali, a pak mne odvedli po schodech do třetího patra. Na schodech jsem si všiml drátěné sítě napnuté přes schodištní šachtu, aby žádný vězeň nemohl tajné policii uniknout. Zřejmě se zde mnoho vězňů pokoušelo spáchat sebevraždu, takže natáhli síť, aby jim v tom zabránili.

Ve třetím patře jsme šli dlouhou temnou chodbou se špinavými zamřížovanými okny na jedné straně a řadami rezavých tmavých dveří cel na straně druhé. Každé dveře měly okénko, kterým mohli strážní pozorovat vězně. Z cel vycházelo sotva slyšitelné sténání. Dozorci nosili plstěné boty s tlustou podrážkou, takže je vězni neslyšeli přicházet.

Nyní vám však musím povědět, jak můj život došel až k tomuto okamžiku.

 

 

▪ TVRDOŠÍJNÝ ATEISTA NACHÁZÍ KRISTA

 

Narodil jsem se v malebné vesnici Krasnoje Gradiště v Bulharsku, kde jsem také prožil dětství. Byli jsme čtyři sourozenci – tři bratři a sestra. Narodili jsme se ve starém domku, postaveném v tureckém stylu, který měl jen jeden pokoj a kuchyň. Strop byl tak nízký, že se můj otec musel shýbat, aby se neuhodil hlavou o trám. Domek měl hliněnou podlahu, kterou matka natírala směsí hnoje, jílu a vody. Nevonělo to moc pěkně, ale byl to dezinfekční prostředek a hnůj chránil podlahu před praskáním.

Všichni jsme spali v jedné místnosti, na podlaze pokryté rákosovými rohožemi. Na jedné straně kuchyně byla kamna, na nichž stála řada hliněných hrnců, černých od sazí. Fazole, které nám matka vařila, byly každodenní potravou i ostatních vesničanů. Matka říkávala: „Jestli chceš dobré fazole, musíš je vařit v dobré vodě.“ Takže my, děti, jsme chodily pro vodu k řece, několik set metrů od domu. Fazole se vařily v hliněném hrnci, což jim dodávalo zvláštní chuť. Mám mnoho příjemných vzpomínek na dětství. Dny utíkaly rychle, některé naplněné smíchem, jiné spory, dětským uličnictvím a dobrodružstvími.

Byli jsme chudí, dny byly naplněny tvrdou prací a často i bolestí, ale to nezmenšovalo lásku, kterou jsme cítili jeden k druhému. Spíše nás to sbližovalo. Neměli jsme pole, takže děti byly nuceny pracovat na statcích bohatších sedláků. Život byl zvlášť těžký ve válečných letech 1914–1918. Otec byl povolán do armády a my jsme často hladověli. V zimě 1917/1918, to mi bylo deset let, jsem pracoval pro nejbohatšího sedláka ve vesnici, „dědu“ Kolju. Nedostával jsem peníze, jen jídlo, za to, že jsem vodil voly, když děda (kterému bylo osmdesát sedm let, ale vydržel pracovat jako mnohem mladší člověk) oral své pole. V létě jsem pak pásl ovce na statku svého strýce. Válka skončila a otec se vrátil domů. To mi umožnilo opět chodit do školy. I když jsme byli velmi chudí, rodiče mne posílali do malé školy ve vedlejší vesnici. Byli velmi hrdí na to, že jsem uměl číst, a dělali všechno, abych se mohl dál vzdělávat. Začal jsem chodit do školy oblečen v záplatovaných, doma utkaných šatech a botách ušitých z prasečích kůží, se štětinami na vnější straně. Vypadal jsem strašně! Když jsem postoupil do vyšší třídy, moc jsem se styděl, že nemám školní uniformu a pořádné boty. Proto jsem se stranil ostatních chlapců a byl jsem převážně sám.

První pár bot jsem dostal v sedmnácti letech. Když jsem si je obul, moje sebevědomí strmě stouplo (možná až moc) a začal jsem si hledat přátele mezi spolužáky. Vyrostl ze mne trochu egoistický chlapec, a pokud jde o náboženství – ateista. To nebyla dobrá kombinace. Po ukončení školy jsem odešel do Ruse, velkého města na řece Dunaji, a hledal jsem práci. Znal jsem v Ruse jen jednoho člověka, našeho bývalého souseda Christa, který se tam odstěhoval o několik let dříve. Christo pracoval ve vodárně a žil v malém pokoji, který měl asi pět metrů čtverečních. I když byl tak malý – většinu pokoje zabírala postel – souhlasil, abych s ním bydlel a stali jsme se dobrými přáteli. To bylo v prosinci 1925. V té době bylo v Bulharsku mnoho nezaměstnaných a já jsem nemohl najít stálé místo. Občas jsem nějakou práci dostal, ale většinou jsme žili z Christova platu.

Jednoho večera mne Christo pozval, abych s ním šel do nedalekého baptistického kostela, i když věděl, že jsem přesvědčený ateista. Kvůli našemu přátelství jsem to nemohl odmítnout. Byl jsem poprvé v protestantském kostele, znal jsem jenom pravoslavné chrámy a myslel jsem si, že všechny kostely jsou stejné, takže jsem byl překvapen, že se baptistický kostel lišil od pravoslavného. Vlastně, všechno bylo jiné! Bohoslužba byla v bulharštině místo staroslověnštiny, kterou používali pravoslavní kněží a které už málokdo rozuměl.

Místo monotónního zpěvu pravoslavné mše jsem slyšel krásné hymny zpívané na melodie složené Bachem, Mendelssohnem, Beethovenem a dalšími velkými skladateli. V pravoslavných kostelích zpívají jen kněží a sbor, zde se bohoslužby účastnilo celé shromáždění.

Dokonce jsem dostal i zpěvník! Christo se už písně naučil a zpíval s ostatními, kdežto já jsem četl ze zpěvníku. Krásná slova ke chvále Boží ve mně zanechala hluboký dojem. Neočekával jsem, že uslyším vzdělaného, inteligentního pastora tak ohnivě kázat o víře v Boha, a to ještě v jazyce, kterému jsem rozuměl. V našem sousedství nebyl žádný inteligentní člověk, který by se odvážil přiznat, že věří v Boha. „Náboženství“ bylo podle mého názoru jen pro staré a slabomyslné.

Po bohoslužbě jsme hovořili se dvěma staršími ženami, o nichž se ve městě vědělo, že mají dobré vzdělání. Mluvily s námi o Bohu a snažily se nám dokázat, že Bůh existuje, ale přes to, co jsem viděl v kostele, a co nám řekly ty ženy, můj pyšný rozum odmítal připustit, že by Bůh mohl existovat.

Poprvé jsem se však začal zamýšlet nad tím, jestli mám pravdu. Té noci ve mně propukl duchovní boj, který trval mnoho dní. Otázka zněla: Existuje Bůh? V pravoslavné církvi tehdy kněží nepotřebovali žádné vzdělání a bohoslužby navštěvovali jenom staří lidé. Nikdy jsem neviděl vzdělaného věřícího. Aspoň tak jsme si to my, ateisté, mysleli. My, kdo jsme chodili do škol, jsme shlíželi svrchu na „prosťáčky“, kteří věřili v Boha. A nyní jsem slyšel vzdělané a kultivované lidi otevřeně dosvědčovat, že Bůh existuje! Vysvětlovali, co pro ně Kristus znamená a co pro ně udělal. To na mne udělalo větší dojem než všechna kázání a až do dneška pevně věřím v účinnost „živého svědectví“ při vedení lidí ke Kristu.

Hovořil jsem o konfliktu ve mně s Christem a on řekl, že mne představí člověku, který mi může pomoci. Zanedlouho k nám onoho člověka pozval. Jmenoval se Petrov a předčítal nám z Bible. Nebyl výmluvným kazatelem, ale každé slovo, které vyslovil, mi dokazovalo, že Bůh existuje. Hovořil o tom, jak poznává Boží přítomnost ve svém životě. Když nám vyprávěl, co pro něho Kristus znamená, jeho tvář zářila láskou k Bohu. Věděl jsem, že v tu chvíli je Bůh s námi. Viděl jsem ho v tomto zbožném muži.

Petrovovo svědectví mne přesvědčilo o Boží existenci a já jsem začal vážně a intenzivně hledat Boha. Zjistil jsem, že ani tak nehledám Boha, jako Bůh hledá mne. Prošel jsem úžasným, život proměňujícím zážitkem spasení v Ježíši Kristu a Petrov se stal mým duchovním otcem. Brzy potom jsem se k Petrovovi odstěhoval, abych se mohl více účastnit jeho biblických hodin, a s jeho pomocí jsem dostal místo u státních drah. Práce byla těžká, ale nově nalezený pocit spásy v Ježíši Kristu mi přinášel nesmírnou radost a pokoj. V Kristu jsem došel pravého štěstí!

 

 

▪ RUKA BOŽÍ NAD ČLOVĚKEM

 

Každý večer jsem s Petrovem četl Bibli a hovořili jsme spolu celé hodiny o Božím slově. Časem se k nám připojili další a vytvořili jsme opravdové malé „stádce“ věřících. Postupně naše schůzky nabyly formy církevních shromáždění a pod Petrovovým duchovním vedením nám Bůh dával hojné požehnání. Byl únor 1929, když Petrov řekl: „Haralane, Bůh na tebe vložil svou ruku. Chce, aby ses zapojil do jeho díla.“ Já jsem také cítil nad sebou jeho ruku, která mne vede tímto směrem. Hluboce jsem miloval nově nalezeného Krista, modlil jsem se celé noci a sliboval jsem: „Bože, můj celý život je tvůj. Jsem připraven odevzdat ti vše, co mám.“

Tento slib prošel v následujících letech tvrdou zkouškou, nikdy jsem ho však nelitoval. Sloužit Bohu je nádherné, ale trpět pro něho je ještě větším privilegiem.

Při přípravě ke křesťanské službě jsem navštěvoval biblické školy v Gdaňsku a Anglii, kde jsem se setkal s mladou studentkou ze Švédska jménem Ruth. Jako její biblická jmenovkyně byla hluboce oddána Pánu. Řekla mi: „Haralane, kam půjdeš ty, půjdu i já.“ Takže jsem se vracel do Bulharska nejenom se znalostí Božího slova, ale i s manželkou.

Další roky byly Božím darem. Krásná léta duchovních žní přišla do Bulharska a za několik málo let jsem byl pastorem největšího protestantského sboru v zemi. Evangelizoval jsem po celé zemi. Boží ruka nám sesílala hojnost požehnání a slovo Boží v Bulharsku mocně zapouštělo kořeny. Po více než šestnáct let jsem se staral o své věřící – evangelizoval jsem v horských městech a vesnicích, kde slovo Boží dosud nezakořenilo. Přišla válečná léta a situace se velmi zhoršila, ale byla to jen malá zkouška proti velkému trápení, které bylo před námi.

V roce 1944 přijela do naší vlasti s ruskou armádou temná hrozba – hrozba komunismu. Komunisté pomalu získávali moc, protože naše země byla vydána na milost a nemilost Rudé armádě.

Nejprve komunistická strana spolupracovala s ostatními politickými stranami a dokonce utvořila i koaliční vládu. Za tři roky však byly ostatní strany zakázány, jejich vedoucí představitelé uvězněni a komunistická strana převzala moc.

 

 

▪ BULHARSKO SE STÁVÁ „MALÝM RUSKEM“

 

Slyšeli jsme o našich bratřích křesťanech v Rusku a o tom, jak trpěli, ale rozhodně jsme neočekávali, že se Bulharsko stane Rusku tak podobným, že bude – a dosud je – nazýváno „malým Ruskem“. Připravovali jsme se na nejhorší, ale zvláštní bylo, že rána, kterou jsme očekávali, nepřišla. Ve skutečnosti nastalo „pološero“ náboženské svobody. Nebylo to proto, že by komunisté byli pro náboženskou svobodu. Měli prostě moc práce s upevňováním své politické moci a zaváděním svých „pořádků“ do všech sfér společnosti, než aby se mohli věnovat „zúčtování“ s námi – jak tomu říkali. Takže místo smrtící rány, kterou jsme očekávali, jsme najednou dostali velký dar od Boha: tři roky – od roku 1944 do roku 1947 – během nichž Bůh zadržel jejich ruku a umožnil nám volně působit.

A my jsme se opravdu snažili! Dnem i nocí, měsíc za měsícem, jsme evangelizovali, šířili radostnou zvěst a upevňovali víru v lidech, než na nás padla temná noc komunismu. Věděli jsme, že komunisté brzy začnou „účtovat“ i s námi – sami nás na to upozorňovali. Horečně, s pocitem nedostatku času – jsme pracovali a Bůh odměňoval naše úsilí hojnou sklizní po celém Bulharsku. V Černém moři jsem uskutečnil několik hromadných křtů mladých lidí, kteří našli Krista. Usilovná práce pro Krista během těchto tří let „před bouří“ na nás upozornila komunisty, takže nám pak ve svých vězeních poskytli „zvláštní zacházení“.

Už jen rozsah naší práce během „ticha před bouří“ nás učinil nebezpečnými. Neměli jsme moc času. Jakmile komunisté upevnili svou moc, věděli jsme, že dojde také na nás.

 

 

▪ ŠPIÓNI, NE KŘESŤANŠTÍ MUČEDNÍCI

 

Prvním znamením, že náš čas nadešel, byla pomlouvačná kampaň proti pastorům jednotlivých církevních obcí. I přesto se náboženské oživení šířilo a vznikaly nové církevní obce, takže vláda přešla k rafinovanějším způsobům. Jeden po druhém byli pastoři odvoláváni a nahrazováni osobami, které byly „ochotnými nástroji“ v rukou komunistů. Hlavním cílem bylo dostat tyto loutky na kazatelny.

Když loutkoví pastoři obsadili většinu kazatelen, vybrali si komunisté další cíl: vedoucí představitele církví baptistů, metodistů, kongregačních, letničních a evangelikálních denominací. Byl jsem jedním z nich.

Začala zuřivá pomlouvačná kampaň. Byli jsme obviňování ze „špionáže“. Komunisté věděli, že pro ně bude lépe udělat z nás „špióny“, než křesťanské mučedníky. Nazývali nás „nástroji imperialismu“. Když jsem to slyšel poprvé, jen jsem se zasmál.

Pravda neznamenala nic pro ty, kdo byli rozhodnuti křesťanské církve zničit. My, patnáct vedoucích představitelů evangelikálních denominací, jsme byli označeni za veřejné nepřátele.

Bylo zřejmé, že nejsme vinni skutky, které nám přičítali, ale očerňující kampaň se snažila překroutit všechno, co jsme říkali a dělali. Tisk a další média tvrdily, že jsme zradili svou vlast a zaprodali ji Angličanům a Američanům. Tato kampaň nás měla dovést do vězení a na mučení. Během následujících třinácti let a dvou měsíců, které jsem strávil ve vězení, jsem se často ptal, proč Bůh dovolil, aby se takové věci děly. Dlouhé období sebezpytování mi pomohlo lépe pochopit biblické učení, že musíme projít utrpením, abychom mohli vstoupit do království Božího. Pavel a Barnabáš řekli učedníkům v Malé Asii: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království“ (Sk 14,22). Apoštol Petr říká totéž: „Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus“ (1. Petrův 1,6–7).

První přirozená lidská reakce, když vidíme utrpení, je, že si myslíme, že je příliš těžké, než aby se dalo snést. Snažíme se mu vyhnout, ale později zjišťujeme, že utrpení má velkou hodnotu a je cennější než zlato. Utrpení bylo ohněm, jímž musely projít naše církve, aby všechno seno a sláma shořelo, a zůstalo pouze čisté zlato zářící jasněji než kdy předtím. Během tohoto procesu byly „struktury“ církví zničeny nebo přeměněny, ale zůstala pravá, živoucí církev, Tělo Kristovo, trpící církev.

To bylo však dosud před námi.

Tyto události mne vedly od doby, kdy jsem byl horlivý ateista, až k místu pastora čelícího mučení pro Krista v děsivém „Bílém domě“.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .