Na háku

 

23. 05. 2019

Další memoárová kniha S. J. Hejzlara humorně a s nadhledem popisuje dva roky vojenské služby, kterou tento věřící muž absolvoval v padesátých letech.


Samuel Jan Hejzlar, 2019
STEFANOS, 2019
vázaná s přebalem, 13 × 20 cm, 312 stran
naše cena 330 Kč (objednat)

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

1/ „Pro tebe…“

 

„Pro tebe,“ přišla maminka z práce.

„Tak vám ho vodváděj,“ pozdravil dole pan listonoš a chtěl to podepsat.

Kus divného psaní s utrženou doručenkou místo vybubnování na návsi s kytkami a pláčem. Slovo ROZKAZ se rozkročilo nad červeným razítkem. Narozený, jmenovaný, bydlící, nedostavíte-li se, budete podle zákona, viz poučení na druhé straně. Podepsán náčelník…

Brácha chodí z Textilany s maminkou. Teď sáhl do strun a zopakoval častušku od včera, k níž se neúnavně provází dvěma svévolně střídanými akordy: „Ze severu přišla zpráva, že náčelník Rudá Kráva, že už nežije. Dříve na něj byli hrdí, teď říkají, že jim smrdí, že byl bestie…“

Plete si světové strany, ale potěší. Věci se nicméně valí dál, jako by nic… „Tvar vašich odstávajících uší se nám pranic nezamlouvá, cizinče!“ interpretoval by můj kádrový posudek. Dostali mě.

„Ukaž! Hm, Rudá Kráva to nebude.“

Je to šifrované. Vyšlo nám pplk. Štrpumelke a pod tím: Zde odstřihněte.

 

Odstřihnut v koutě kupé jsem neviditelný. Očíslován a dál už jen velen podplukovníkem Štrpumelkem. Svůj vlak, co jím předloni rukovali kluci, které znám, jsem zmeškal. Vlak určitě stejných bláznů, jako tenhle. No tak, Hejzlar, zařaďte se. Dva roky z těch, co jich máte fůru před sebou, co je to proti věčnosti! Drobný foršus na oltář vlasti. Dva roky prázdnin, dvacet tisíc mil pod mořem… Paže tuž, vlasti služ! Sloužíme lidu.

LID, el-í-dé. Elíde, Elíde, kdo po tobě íde? Černooký bača ovečky zatáčá… Zatočíme s vámi, zatočíme: Roto, na můj povel vpravo… vlevo v bok, čeléém vzad a na místě! Šlapu, šlapu! Zvedejte ty haxny, kolena vejš! Šlapu… Buková. K záklaďáckým dvěma mám přesčas odpředloni.

Vojna! Senzace, vole! … si přece voják! Stopli mi slzy na krajíčku, když mi dloubali podebranou třísku. Že váháš! V kolektivu je síla! Koluje lahev, spolehlivý otvírák i nejoplechovanějších srdcí, z ruky do ruky přistává u mě. Dávám dál… Trapně střízlivý přejně pozvedám.

Trošku odtud, trošku odjinud a z každý tentočky špičičku? To nevybalancuju. Znám se. Jsem i nejsem… Nevezmou to. Budu sám. „Sám před nimi jsem stál, a tys mi ruku dal… Není proč se bát, když tě znám,“ …z nějaké mládežnické písničky.

„Známé jsem jim učinil jméno tvé a známo učiním,“ připomíná Barth někde Ježíše, jak kvůli nim, kvůli té partě kolem, se modlí, aby jim udělal radost. Tím končí. Dobře ví, že Otec chce pro ně život a tak jim ho dává. Amen! Nezahynou navěky, žádný je z jeho ruky nevytrhne. „Otče… ať je po tvém,“ a prohlédne ke smyslu absurdity toho, co přijde. „Jdu, jak o mně psali. Ukáže se, jak se věci mají…“ útržky toho, co na nás chtěl tatínek kdysi zpaměti.

„Vole, nebreč,“ cosi z té lahve mi dýchá do tváře. „Vole, taky ji mám doma i s capartem. Co naděláš? Napí se,“ strká mi flašku, „sem Lojza Zbyšek,“ loužičkami očí se tam za nimi dívá…

„Sam. Sam Hejzlar, Lojzo.“

„Sam? Vole, to je Amerika. Nemáš s tím problémy?“

„Sam od Samuel, a je to židovský.“

„To máš jedno. Napí se, vole, na válku s Es – es – es – er, na Maďara…! Hovno. Nic sem neřek.“

„Díky. Fakt ne,“ odstrkuju přiboudlinu, s níž se mi trefuje do úst.

Na lavici naproti, dva z nás, veselím znavení, podřimují. Mrzutá paní vedle stahuje sukni přes kolena. S pánem v obleku volky nevolky zabloudili do vlaku rekrutů.

„Tak pardón, škyt, pardón! Vole, nebreč. Dá jinýmu. Aspoň víš, na čem seš.“

„Klid, Lojzo, nemaluj čerta na zeď, bude to jinak. Promiň!“ zvedám se na chvíli si pootevřít okno v uličce…

„…ti ho tam našroubuju, já ti ho tam dám, ten karafiát do klopy na kabát,“ do milostného snění v kupé zprava, nalevo pláče mamka aj frajarka, lebo ma v Hodoníně berů na kraťůčko. Kdo ví, k čemu nás veze náš vlak. Ověnčené stádo k ponorné řece krve, k oltáři nejčestnější občanské povinnosti? Ten z Ruska se valí na Maďary.

Ještě někde přestupujeme a čekáme na spoj. Na sklonku října se brzy stmívá. Ve studeném průvanu nočního nádraží pár uniforem i bez vlčáků nás shání do houfu a posouvá k plukovním kasárnám. Na mě čeká dvanáctá rota. Jak jinak. Dvanáct bylo apoštolů i s odpadlíkem Iškariotským… a Mistr u toho.

„Vítáme vás!“ na bráně potěší i posledního. Sotva jej honáci propotácí, s břinknutím se zavírá: „Už vás máme!“

Oslněné světlem nás polyká dlážděný prostor. Vybírám si z hromady židlí. Stará máza s nějakou tou nudlí na rameni zůstává nad námi stát.

„Na stráži míru a socialismu sovětská armáda náš vzor,“ nad pódiem žhnou velká písmena žlutě na rudé.

„Jsem kapitán Čermáček, soudruzi, zástupce velitele pro věci politické, jehož jménem vás vítám do základní vojenské služby v podbořanském pluku. Jak jistě víte, nastupujete v době, kdy reakční živly v bratrském Maďarsku podporované revanšistickým Západem se pokoušejí o kontrarevoluční obnovu starých pořádků, odtrhnout se od svazku socialistických zemí ve Varšavské smlouvě a ervéhápé (Rady vzájemné hospodářské pomoci) a tak prostě vyvolat válečný konflikt. Jsme povinováni bratrskou pomocí maďarskému lidu, v jehož zájmu, v zájmu socialismu a nás všech, zatím intervenuje Sovětský svaz. Naše vojska se nacházejí ve stavu nejvyšší bojové pohotovosti v situaci, kdy druhý ročník záklaďáků odešel do trvalé zálohy a vy jste v přijímači zatím beze zbraně až do složení přísahy. Se základní výstrojí budete nyní přiděleni k rotám, četám a družstvům, kde zítra zahájíte vojenskou přípravu a výcvik. Očekávám od vás uvědomělou snahu, co nejdříve se postavit po bok svým služebně starším soudruhům. Těžko na cvičišti, lehko v boji, řekl Suvorov. Teď se zařídíte podle instrukcí,“ obrátil se k vítací partě u zdi. „Pokračujte, vojáci!“

„Vztyk! Pózor!“ zahalekal nedočkavě jeden.

Odcházející důstojník se otočil: „Velte pohov! Rozchod!“

„…hov, …chod! Za váma, baž… ehm, branci, sou stoly. Ty hnědý hromady sou pytle, kam si nacpete, co máte na sobě, takže slíkat. Na pytel si každej napíše civilní adresu domů… Jasně! Donaha, i boty, a pohněte! Jídlo z domova extra sem,“ četař odšoupnul stůl z řady. „Přecházíte na vydatnou vojenskou stravu. O tuhle vaši do foroty se postaráme, aby se nic nezkazilo… Vy už nestíháte. Kdo je slečenej, poklusem za mnou!… Jasně, všecko, kromě ručníku a mejdla. Hněte kostrou, dokud teče teplá!“

„Tempo!“ s plnou pusou klobásy od něčí maminky. Kterýpak bažant všemohoucím ochotně nesnese výkupné, netuše, že moloch nemá nikdy dost.

Barthova skripta se slovníčkem medicínské latiny cpu tedy k teplákům a prádlu. Bibli s mýdlem v ručníku si nesu, plesk, plesk, na adama, vlažnými sprchami, tlapy tlap procedurou stříhání, vážení, měření, číslování, k postávajícímu bílému plášti a kudrnaté poddůstojnici v králičím kožíšku přísedící za stolem s papíry. S hygienou duše i těla v levici, pravicí hledám zimou se krčící penis…

„Jen si to pořádně shrňte, vojáci, ať víme, na čem jsme!“ Spokojeně oba okukují zakřiknutý žalud mého přirození. „Občas se tam umejt, soudruzi! Jasný?“

Ano, mami, si nechávám pro sebe… Dál táhnu nocí temnou se stádem od žárovky k žárovce bludištěm regálů a hromad, prevencí naftalínu, šůvixu a myšího jedu. Zavalen péčí eráru zprava i zleva, sbírám po způsobu jiných své bažantí nároky do stanového dílce. Nad rancem stranou si hbitě navlékám khaki kopřiváky, ačkoli je čas na noční košili. Je pohotovost. Voják spí oblečen s rozepnutým opaskem, plnou polní za hlavou a obuví na dosah… Onuce žádný problém. Kde je ten čas, kdy jsem balil nohy do zpuchřelých lyžáků z půdy po Němcích! Půllitry mi kupodivu jsou.

„Co vám nebude, si spolu vyměníte. Nováčků beze zbraně se bojová pohotovost netýká.“

 

„Zde odstřihněte…,“ přišlo mi.

…Tichne cvrkot přecpané ložnice přijímače. Lokty na slamníku, prsty v uších, duši pozvedám k přebývajícímu ve svaté skrytosti. Žebřík z nebe nespouští, ale nosím si štafle. Občas je stavím k Otčenáši od oněch Vánoc, kdy mě naučili říkat z proroctví to o světle, co se zaskví v zemi stínu smrti, totiž o dítěti, které se nám narodilo s knížectvím na rameni. Po tajemných příčlích přídomků jeho jména se pouštím výš… Teď na první špricli cítím něčí ruku na rameni:

„Je ti blbě?“ kluk z vedlejší postele odkopl deku. „Vole, tady neblij!“ šeptá.

„Díky! Modlím se.“

„Neblbni, vole! To se smí? Přišlo mi, že je ti na zvracení.“

„To taky. A tak se modlím.“

„Klid!“ připomněl se z kouta velitel světnice.

Mám odestláno, už jen si neskopat prostěradlo, které si ohrnujeme, abychom nefuněli z úst do úst těm, co do toho slintali před námi. Sotva si ramenem udělám důlek: „Bujčééék!“ ošidný signál z chodby.

Mezi železnými postelemi právě dost místa, abych navázal na večerní amen.

„Vy tam, nejste v mámině posteli. Méno?“ křičí mi nad hlavou dozorčí na nešťastníka pod dekou. „Tak Horák, říkáte si o zvláštní pozornost na cvičáku.“

„Byť se pak i hory pohybovaly a pahrbkové ustupovaly…,“ připomínám si jistoty Boží ochoty a přízně.

„Hele, mám tě napsat na marodku?“ modlí se přece, kdo bolestí nemůže vydržet, napadne dozorčího. „Amen,“ říkám Otci v nebesích a vzpomínám, jak má vypadat ustlaná postel. Zírá na mě. Na stolku vidí komínek mých hadrů…, co má s bažantama teprve probírat. „Vole, ty snad vopakuješ? Fakt ti nic není?“

„Nevím,“ házím na sebe kopřivové kvádro.

„Příprava na rozcvičku!“ vzpamatoval se a běží s tím po chodbě: „Nástup na rozcvičku!“

Vybíháme a následuje slabý odvar mé domácí sestavy.

„Vy tam…, no vy! Vy mě nevidíte?“ Předcvičuje jeden z mazáckých velitelů světnic a já trouba si přidal deset kliků z pilnosti místo kroužení trupem. „Vstaňte, vojáku, když s váma mluvím! Méno! Tak Hejzlár, tady se cvičí na povel. Jasný?“ Asi se netvářím dost pokorně. „Na nápad tohohle Hajzlára, roto, k zemi! A dvacet kliků navrch! Raz – dva, raz – dva… Zvedněte ty zadky! Hele, von si snad lehá… á – pět, á – šest…“

Hravě loupu kliky, ale Hejzlar je profláknuté. Chyba. Bude ho pořvávat kde kdo…

„…á – dvacet. Seškrabat zbytky a rozchod!“

Na chodbě sklízím mrzuté pohledy. Ve sběračce vařící černé bryndy se třpytí bezpočet hvězdiček mastného konzervování. Vidíš? Bez dneška jich máš sedm set devatenáct a přitom si s bídou představíš zítřek. Dva roky z nejkrásnějších. Drž se zpátky, máš to za milión… Najdu dost pokory? Vypláchnu kafem ešus a dám si vodu.

„Nástup na péešem!“

   
 

Politické školení mužstva je povinné pro všechny. Trvá stav nejvyšší pohotovosti.

„Jménem Varšavské smlouvy povolává maďarský lid sovětská vojska na pomoc proti kontrarevoluci. Nová vláda soudruha Jánoše Kadára nahradí zaprodance Západu, Imre Nadě, a zpacifikuje klerofašistu Mindčentyho. Tam to máme v suchu, soudruzi,“ pookřál kapitán Čermáček. „Zato v Egyptě máme problém. Socialistického spojence, Gamala Násira, ohrožuje světový imperialismus. K Anglii a Francii se přidal lišák Izrael vyzbrojený Spojenými státy. Tady to nevypadá dobře, soudruzi. Angličani bombardujou Suez a Židi útočej. Je zaděláno na třetí mezinárodní konflikt,“ říká natěšeně.

„V nerozborném svazku socialistických zemí je nutno počítat se vším. V krajním případě po boku Sovětského svazu znovu vybojujeme mír… Izrael obsadil Sinajský poloostrov, Angláni a Frantíci se vyloďujou v Port Saidu, očekáváme sovětskou akci. Taková je, vojáci, situace, a my si v těchto dnech ověříme vaši bojovou pohotovost. Zvláště nováčky v přijímači vyzývám k větší iniciativě v přípravě ke složení přísahy, aby vám lid mohl svěřit zbraň k výkonu strážní služby. Všichni strážíme světový mír, soudruzi, práci čest! Velte rozchod!“

 

Sotva týden jakž takž za mnou. Loňská Buková mi pomáhá se zorientovat. Tak ještě zhruba stovku. Sto týdnů! Nemysli na to! Odloučená průzkumná rota u pěšího pluku je trochu extra, třeba vyšší pravomocí velitelů, což se nás týká tresty, neboť odměňovat není co. K tankové (tři tanky) a kulometné četě sem patří několik šmíráků a spojařů i lehké komando samopalníků, kam patřím já, což všechno je vojenské tajemství. Nic sem neřek, jak pravil Lojza Zbyšků. S těmi Maďary to naštěstí neodhadl, ale pozor, se Sovětským svazem na věčné časy, což může kdykoli znamenat do věčných lovišť, řekl by brácha.

„Momentálně dáváme cizím vojskům v Egyptě ultimatum, aby vypadly, nebo to bouchne a táhnem do suezský války, volové.“ V Armě nad horkým tuzemákem už přítomní vědí, že „židi si pokoj nedaj a nedaj. Tenhlecten nenažranej světovej kapitál, Khon a Roubíček, de proti nám,“ vykládá staršina. „Jasně, že sme s těma, co jezděj na velbloudech.“ Kluci většinou mlčí, takže zavládla shoda. „Nikita do toho zaručeně zavandruje silou. Nenecháme je na nás ze Sinaje vystrkovat prdel. Vod čeho sme armáda Varšavský smlouvy,“ poručil si staršina od průzkumníků ještě jednu sklenici.

V sychravém listopadu, zima na krku, někam do Afriky, nebo kde to je, se leckomu z mazáků zamlouvá, ale štamgasta Maláska z té představy nad čtvrtým tuplovaným bere rapl. Rozchechtaný, jako vždy, si u stolku dozorčího cvrnknul do čepice a bere si z poplachový skříňky klíč od zbrojskladu:

„Franto, nechal sem si tam něco. Hned ho máš zpátky.“

„Vole, co blbneš?!“ stihnul dozorčí na něho zařvat, když v poklusu přes autodrom zacvakl do kvéru zásobník, dveře od zbrojskladu dokořán…

„…prostě mu luplo v bedně. Zmocnil se klíče a se zbraní kluše k velitelskýmu baráku,“ blekotá Franta dévéťákovi v předtuše něčeho hrozného.

„Co? Cože?!“

Tak znovu točí kličkou na bakelitové škatuli.

„No haló! Mluvte, člověče!“ si nechá dozorčí vojskového tělesa všechno zopakovat.

Dál už se ví jen to, čím se v Armě dělá zajímavým staršina, který byl osobně u toho:

„Smolec mě k tomu vzal sebou. Upřesňujeme trasu bojovýho poplachu na hodinu po půlnoci, každej svý kafe a dvojku Bikavéru, pohoda. Vtom někdo zaklepe. Vstupte! zařve Staněk, jak je zvyklej, a zírá. Ve dveřích ta roztlemená hromada masa, před sebou samopal, jak hlavu shýbá, aby dveřma prolez, ztratí čepici. Popadne přitom, co se mu jako poutnickej krucifix na krku houpe, rozhlídne se, v prackách ten mašinkvér, a mile se usmívá. K mapě na stole se rozlejzá louž Koudelova kafe, zrovna měl, chudák, hrnek v ruce,“ líčí staršina děs v očích náčelníka spisovny, přihrblého nadporučíka Koudela.

„Ale hrklo v nás ve všech, že to zmáčkne. Zvedá hlaveň na všecky… Ale jen si to sundavá. Soudruhu podplukovníku, dovolte mi s vámi promluvit, laskavě se rozhlíží, jako z kazatelny: Dobrý, ne? (pozvedá staršina lahváč) No řekněte. Povedená sranda… Co? Co je, svobodníku? promluvil Staněk krotce… Jen bláznu neodporovat! Malásek pokročí ke stolu, zvedá zbraň. Chlapi couvaj na židlích do záklonu. Omlouvám se, ale sem, jak se říká, duchovní, víte? Předpažmo ten kvér stydlivě strká na stůl. V tý chvíli mi přišlo, jestli von to s těma grogama tady nepřehnal. Tůdle vracím. Nepoužitej. Děkuju, nechci…, promiňte, mám židy rád, pardon, jestli to někomu vadí. Soudruhu podplukovníku, dovolte mi odejít, říká jakoby nic. V tom momentě na scénu vtrhnul dévéťák a natlačil mu bouchačku do zad: Ani hnout, Malásek, nebo… No dobrá, furt se šklebí a zdvihá ruce, jako by žehnal, a všem se zdálo, že se baví. Kronenšajn, sanitu! vystrčil starej bradu k doktorovi. Jasně, do cvokárny. Válka na spadnutí, co s ním tady v base! Předjel anton s červeným křížem, starej něco načmáral na papír. Svěrací kazajka by mu byla beztak malá, takže eskortu. Zařídí čtvrtá rota, kam ten dáreček patří. Zaručeně mu přeskočilo. Jináč u vojcla pod přísahou tutovej prokurátor. Poplach se odkládá,“ staršina dopil. „Dvě piva a čtyři grogy. Připiš mi to.“

Dozorčí čtvrté vyfásnul deset dní zostřené vazby od velitele pluku, a názor na Břetislava Maláska se různí: Je cvok, říkají jedni. Hovno, žádnej pošuk, míní druzí, křesťan. Většina soudí, že obojí. Je to u Boha, ale v Bohnicích se ukáže.

 

„Hejzláár, k veliteli,“ strčil dozorčí hlavu do cimry, když předtím vyhlásil přípravu na oběd. S čepicí v ruce se prvně hlásím u velitele průzkumné roty, u našeho starýho.

Nadporučík Smolec, vzhledem k věku a frontovým zkušenostem, to mohl dávno dotáhnout dál, nebýt několika kousků, kdy se kluci jaksi vžili do diverze v týlu nepřítele. V hodině předjitřní, třeba samou radostí nad objevem špatně maskovaného stanoviště, naházeli pár dělobuchů pod maringotku divizního štábu. Vzpomínka na ono procitnutí zrychluje tep náčelníků dodnes.

Uznání bojových schopností jeho průzkumníků se tedy setkává v horních patrech s jistou rezervovaností a Smolec je, co se týče rozhodovacích pravomocí v mírové době, pro jistotu chován v záloze na horší časy.

Zahlašuju se v pozoru a on si mě prohlíží.

„Hejzlar, vy ste věřící,“ usvědčuje mě z nejhoršího. „Proč si to, krucinál, nenecháte pro sebe? Co takových zůstalo u Dukly! Samej dobrej voják a neoháněli se s tím. Vy si tu klekáte jako v kostele a na pévéesce si čtete v modlitbách. Je tu plukovní knihovna, Hejzlare…“

„Dovolte mi promluvit, soudruhu nadporučíku,“ říkám rafinovaně, neboť s velitelem se nediskutuje, řvali na nás v Bukové.

„Nechte si ty srandičky, Hejzlare! Mluvte!“

Vida. V řádech srandičky, ale bacha! Co je dovoleno starýmu, se neodpouští mladýmu. Quid licet Iovi, non licet bovi, řekl by pan profesor Bahník.

„V osobním volnu si čtu v Kralické Bibli. Odmalička.“

„A co to modlení, vojíne? Nejste tu na vejletě z patnáctýho století. I jiný se modlej v klidu pod dekou.“

„To se bojím, že bych usnul.“

„To byste snad, s výjimkou poplachu, po večerce měl. Tady čtu, že máte kus techniky. Co takhle vědeckej světovej názor? Nic? Žádnýho dalšího Maláska! Přece vás nepošlu za ním. Ten má teď na krku paragrafy. Ne, já vás odvelím na péešku do Varů. Potřebujeme radistu. Vzdělání na to máte. Chcete něco dodat? Odchod!“

„Vole, slibná kariéra,“ plácá mě po rameni Emil Smutný, co jako dozorčí odhadl, že potřebuju léčení. „Poddůstojnická ve Dvorech. Gardovej prapor, ti tedy nezávidím.“

„Přežiju, doufám. Co mě zajímá, je ňákej Malásek, kterej straší starýho.“

„Á, průser ve čtvrtý rotě. Moc se toho neví. Zatím je v blázinci. Taky křesťan,“ podal mi mazák Míla ve stručnosti a po svém tu štábní kovbojku.

 

 

2/ Dřepím na tureckém záchodě …

 

Dřepím na tureckém záchodě a připadám si jako nomád vycházející se stanovým kolíkem za potřebou. Můj důlek za tím účelem už tu ovšem je…

„Hejzláár,… ste tám usnůl? Behom! Behom!“

I slepice by tu snášela za pochodu.

Gardový spojovací prapor ve Dvorech 1 u Karlových Varů s dlouhými dřevěnými baráky se placatí na břehu Ohře. Co dřevák, to setnina spojařů s dráty i bez a v jednom poddůstojnická škola radistů. Gardovým se zve ne proto, že by stavěl tělesnou gardu vladaři, ačkoli kdoví. Po sovětském vzoru vystřídaly lesklé pecky na náramenících československých poddůstojníků dnešní nudle, a stejně jsme vyznamenáni čestným titulem jaksi výhledově za vynikající bojové činy, plánované v ještě větší vlastenecké válce, která přijde. Honour oblige, čest zavazuje i tohle studené válčení v boji za mír případně trochu přihřát.

Více potu na cvičišti, méně krve na bojišti, a každá vteřina se počítá.

„Příprava na nástup!“ nás staví do dveří umývárky jako na startovní čáru, neboť po osobní hygieně se do ložnice už nikdo nebude přezouvat. Kdo má světničku, za lesk hydrovoskovaných prken ručí.

„Nástup!“ je výstřel, který masu těl vrhá chodbou přes schůdky na druhém konci. Se stopkami tam postává dozorčí a samozřejmě velí zpátky: „Roto, rozchod a koukejte se probudit!“

Párkrát procváláme chodbou, k pobavení velitelů družstev, čemuž přítrž učiní obvykle až příchod velitele roty.

„…zor!…vó hleď!“ parádně dupy dup, rukou k čepici:

„…suhu…číku, …nic nestalo, rota v přípravě na snídani.“

Nadporučík Valach hypnotickým pohledem sjíždí nastoupené: „Vy tam, no vy, méno! Zahlaste se, člověče!“

„Vojín Holub.“

„Tak, Holube, tohle tady není holubník. Upravte se!“

Potrefený se chvatně osahává, zapíná knoflík na kapse blůzy.

„Vy si všímejte, jak vám nastupujou, desátníku!“ Večer má Holub na tuty o nějaký ten rajón víc, před půlnocí se do postele nedostane.

„Velte pohov! Pokračujte!“

„Roto…klusém klus!“ K jídelně? Tam zamíří mazáci. „Vpravo zatočit!“ Bažanti si dají napřed kolečko kolem baráků. „…chodém vchod!“ Z jídelny se táhne štrůdl dráteníků. „Pozóór! Vlevó hleď!“ šaškuje kaprál. Dupeme kolem roty telefonistů, jimž jsme pro srandu.

„Na místě!… stavit stát! Rozchod!“