Návrat k Bohu

 

08. 12. 2020

Autobiografické líčení cesty německo-židovského malíře a literáta ke křesťanské víře.


Karl Jakob Hirsch, 1945
české vydání STEFANOS, 2020
vázaná s přebalem, 11,8 × 17,5 cm, 160 stran
naše cena 202 Kč (objednat)

 

 

Anotace:

 

 

K. J. Hirsch pocházel z přísně židovské rodiny, k jeho předkům patřili i významní rabíni. Studoval v Mnichově a Paříži dějiny umění a malířství, pracoval v berlínském divadle Volksbühne a pro berlínské noviny Vossiche ZeitungBZ am Mittag. Jeho nejslavnější román Císařské počasí (česky 1976) byl 10. 5. 1933 spálen nacisty. V roce 1936 byl zbaven německého občanství a odešel do exilu – nejprve do Švýcarska a pak do USA, kde získal americké občanství. Tam také v roce 1952 zemřel.

 

Tato kniha, psaná formou dopisů synovi, líčí třiapadesát let německé historie z pohledu dění kulturního života, jak je vnímal člověk, který se sám řadil k umělcům dvacátých let minulého století. Svůj dosavadní život, který plně odpovídal intelektuálním postojům většiny příslušníků jeho generace, však začíná Hirsch po útěku do ciziny zásadním způsobem bilancovat: „Oné noci blízko smrti jsem se vracel zpátky domů k Bohu. Pán mě ale probudil a vedl ke Kristu,“ popisuje svoji klíčovou duchovní zkušenost.

 

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

Předmluva

 

Synu, tuhle knížku jsem napsal pro Tebe. Dopisy jsou určené Tobě. Přečteš si je, ne teď, protože jsi ještě příliš malý, příliš zaujatý svým chlapeckým žitím, než aby ses zabýval historií mého života. Jsem si však jistý, že si je jednou přečteš, za deset dvacet let, kdy už třeba nebudu na světě nebo budu žít někde daleko od Tebe.

Píšu Ti tyto dopisy, abys věděl, jak tvůj otec žil, jak hledal pravou cestu, často bloudil a přece se nakonec vrátil k Bohu.

Líčím Ti svůj život ne proto, že by byl tak důležitý, nýbrž proto, že jsem se snažil ukázat příklad. Píšu „příklad“, ne „vzor“, neboť žádný člověk není vzorem pro jiného. Každý musí svou cestu nalézt sám. Nenajde ji však, pokud ji nebude hledat. Vyhýbej se pohodlným cestám a vyjetým kolejím, synu, nezalekni se houštin, jdi svou vlastní cestou. Nalezneš mýtinu.

 

 

První dopis

 

Vyrůstal jsem v určité době v zemi, která se jmenovala Německo. Dnes je zpustošená a v troskách.

Narodil jsem se v době, v níž měli přičinliví měšťané slušné příjmy. Přišel jsem na svět před třiapadesáti lety jednoho nevlídného mlhavého dne v severním Německu. Město se jmenovalo Hannover. Nyní jev rozvalinách jako téměř všechna velká města v této zemi. Tehdy to však bylo vzkvétající činorodé město, v němž žili spokojení a pilní obyvatelé. Pruský král vládl silnou rukou, ale zákony byly spravedlivé. Všichni se cítili v bezpečí a chránění. I Židé.

Vyrůstal jsem v atmosféře židovské měšťanské domácnosti. Můj otec byl lékař. Židovská zbožnost byla smyslem a obsahem jeho každodenního úsilí.

Děda mého otce, můj praděd, byl slavný rabín Samson Raphael Hirsch, který ve druhé polovině 19. století založil nový ortodoxní směr judaismu. Bojoval s liberálním reformním hnutím a vyžadoval „dobovou výchovu k Tóře&“ místo „nivelizace doby po Tóře“. Rabín Hirsch byl bojovník a plodný spisovatel. Vzpomínka na něj, na tradici, která nesla jeho jméno, všechny potomky zavazovala. V mém rodném domě existoval nejen jeho fyzický obraz. Můj otec usiloval o to, aby žil v této tradici, on i jeho děti si měli být vědomí toho, že uchovávají duševní dědictví Samsona Raphaela Hirsche. Tak jsme byli vychováváni, můj bratr dvojče a já, ve zbožnosti a poslušnosti zákona. Být dobrým Židem znamená být člověkem, jenž je v každém okamžiku prostoupen vědomím Boha. Služba Bohu neznamenala jen chodit do synagogy, byla to každodenní, přímo neustálá služba služebníka Božího. Boží přítomnost se projevovala v těch nejmenších a nejméně nápadných věcech a pro zbožného Žida byly posvěcené Bohem. Tak to mému otci vštípil jeho zbožný otec Isaak Hirsch a tak to on vštěpoval svým synům.

Vyrůstal jsem s bratrem a naše dětství bylo chráněné, přímo hýčkané. Sebemenší nachlazení mohlo znamenat komplikace, jak si myslel náš otec lékař. Bratr i já jsme využívali úzkostlivosti rodičů k tomu, abychom, jak to jen šlo, nemuseli jít do školy. Moje matka se v obavách o blaho svých synů od otce nijak nelišila. Pamatuju si ji jako krásnou, vždy trochu ustrašenou ženu, která se bála nebezpečí dřív, než se objevilo. Vyrůstal jsem tedy v ochranné náruči rodiny, jejímž středobodem byly děti.

A potom přišla škola. Nechodil jsem do školy s chutí se učit, jakou by měl každý chlapec mít, pro mě nebyla škola nic jiného než povinnost. Doma jsem se proti ničemu nevymezoval, neexistovaly žádné tresty, jen smutek rodičů, když děti provedly něco špatného. Ale škola patřila k povinnostem, jimž se musel německý občan podřídit. Chodili jsme s bratrem na Lyceum II, které se později přejmenovalo na Goethovo gymnázium. Jméno velkého německého básníka tady bylo zneužito, aby si školské zařízení založené na drilu propůjčilo zdání humanity v goethovském smyslu. Ale takové nebylo. Možná proto jsem se až mnohem později zbavil odporu k výmarskému básníkovi.

Avšak když jsem Goetha objevil, už nikdy jsem ho neztratil.

Učitelé byli staří a staromódní a žili ve světě, který neměl s realitou nic společného. Zvláště jeden učitel, říkal si „učitel apoštol“, byl komická povýšenecká dobová figura. Učil už mého otce a matematiku ho vyučoval stejnými slovy, jako se o to pokoušel u mě.

Když jsem napsal svůj první román, vyšel v roce 1931 a jmenoval se Císařské počasí, nazval jsem jednu kapitolu po tomto nezapomenutelném učiteli.

 

 

Druhý dopis

 

Škola mě obtěžovala a trápila, byl jsem špatný a nepozorný žák, býval jsem zasněný a myslel víc na hudbu než na úkoly do školy. Hudba hrála v mém životě od sedmi let velkou roli, dodnes je pro mne tak důležitá, že bych bez ní nemohl žít ani hodinu. Ale tehdy to bylo velice na překážku, protože učitelé neměli sebemenší pochopení pro to, že jsem v duchu slyšel Mozarta nebo Beethovena a nedával pozor. Bratr byl lepší žák než já, nebyl sice tak vzorný jako náš otec, ale měl dost rozumu na to, aby věděl, že musí plnit svoje povinnosti, aby měl úspěch. Já nechtěl ani povinnosti, ani úspěch.

Ve škole jsem se poprvé setkal s antisemitismem, který později Německo zaplavil a zničil. Tehdejší antisemitismus byl neškodný. Nevyžadoval oběti, jen bodal. Nikdo na něj nezemřel, byl nepříjemný, ale člověk se s ním naučil žít.

Byl jsem prostě Žid, a to znamenalo trpět.

Když skončilo vyučování, ostatní na nás, židovské kluky, křičeli: „Žide, žide, Iciku, nechceš jednu na budku?“ Procházeli jsme těmi antisemitskými přeháňkami a nijak moc jsme nezmokli. Jiný druh antisemitismu nebyl tak přímočarý. Byl rafinovanější, vybranější, ne však méně nenávistný. Náš řídící učitel profesor Raabe míval ve zvyku panovačným pruským tónem poručit:

„Kohne, vstaňte!“ Žák Levi se nepohnul. Dál seděl a koukal na učitele. „Vstaňte přece!“

„Já se přece nejmenuju Kohn!“

Načež profesor Raabe odpověděl: „Kohn nebo Levi, to je přece jedno a totéž!“

Takový byl antisemitismus začátkem století. Oficiálně neexistoval, ale ve skutečnosti byl všeobecně rozšířený v takzvané vzdělanecké vrstvě, která o třicet let později patřila k Hitlerovým přívržencům.

Své židovství jsme nemohli změnit. Člověk byl Žid, byl Němec, byl občan, ale nebyla to skutečná jednota. Jen v některých německých zemích se Žid mohl stát záložním důstojníkem. Pro mnohé Židy to bylo nepříjemné, protože prahli po tom, aby ve svém němectví nezaostávali za ostatními. Židovské měšťanské vrstvy usilovaly pouze o jedno – aby byly uznávány jako němečtí občané. Své židovství nemohli změnit, bylo to náboženství, jež projevovali v sobotu, ale často jen o vysokých svátcích. Když šli do synagogy, modlitební knihy nesli na ulici většinou zabalené v novinovém papíře. Bylo to ostýchavé židovství.

Rodina mého otce ale taková nebyla. Byla na své židovství hrdá, neboť příjmení Hirsch nás řadilo k jakési židovské aristokracii. Vzpomínám si, že v dětství jsem „židovský problém“ vůbec neznal. Otec byl pro mě a pro bratra zbožný bohabojný muž a byl naším vzorem.

Židovští chlapci museli navštěvovat náboženskou školu. Výuka se konala ve dnech, kdy měli nežidovští žáci volno, ve středu odpoledne a v neděli ráno. Nic proti panu učiteli Gottliebovi, myslel to dobře, ale dělal všechno pro to, aby ze svých žáků vychoval pokrytce. Nevím, jestli četl Goetha, ale Wilhelm Meister říká: „Ti, kteří jsou zbožní účelově a cíleně, jsou většinou pokrytci.“ Učitel Gottlieb vyžadoval, abychom zpaměti odříkávali modlitby v hebrejštině. Kdo je odříkával nejrychleji, byl nejlepší žák, nejzbožnější jistě nebyl. Tohle omílání modliteb semlelo veškerou původní radost a úctu k Bohu, produkovalo automaty, ne bohabojné lidi. Úcta, v níž jsem měl Boha, se proměnila ve zděšení. To mám odříkávat modlitby, jejichž slovům nerozumím?

V naší rodině se židovské zákony pečlivě dodržovaly. Ale v náboženské škole se z toho stávala karikatura, a to dokázalo i z nejpřesvědčenějšího a nejzbožnějšího Žida udělat ateistu. Mé židovství mě začalo trápit. Chtěl jsem být zbožný a bohabojný, ale nikdo mi neukázal cestu. Rodičům jsem se svěřit nemohl, protože to nechtěli slyšet. Bratr byl i v tomhle chytřejší, dělal to jakoby. Říkal mi: „Jen si s tím nelámej hlavu.“

Jednou jsem se pokusil otci vysvětlit, proč už nechci na náboženství chodit.

„Ty nechceš být zbožný?“ zeptal se.

„Chci, právě že bych moc rád,“ odpověděl jsem. A moje stará babička, která s námi bydlela, na všechny moje otázky odpovídala: „To se patří.“

Tak jsem byl úplně sám. Byl jsem špatný žák, byl jsem špatný Žid, byl jsem snílek. Co ze mě bude? Na tuhle otázku jsem neuměl odpovědět.

 

 

Třetí dopis

 

Mé dětství bylo plné zážitků, jejichž význam jsem si uvědomil až později. Možná to tak s dětskými zážitky bývá, že je dítě prožívá nevědomě a někdy později ožijí.

Tak si dnes vzpomínám na večer, kdy jsme se vrátili z návštěvy u spolužáka. Bylo to o Vánocích, v neděli v šest hodin večer.

Rodiče už seděli u stolu a otec se oproti svému zvyku na bratra a na mě obořil: „Kde jste se toulali?“

„Pozvali nás přece Meiersteinovi!“ A bratr dodal: „Mají krásný vánoční stromek.“

Otec odložil příbor a vstal, v obličeji byl celý bledý a hlas se mu chvěl.

„Jedli jste něco z toho stromu?“

„Ovšem,“ odpověděl bratr a ukázal malý balíček, v němž byly zabalené čokoládové věnečky. Otec mu ho vytrhl z ruky, otevřel kamna a hodil ho dovnitř. Udělal to s odporem, potom si očistil ruce, jako by se dotkl něčeho špinavého.

„Jste zločinci, jste zpustlí a prolhaní. Okamžitě zmizte, já už nemám syny.“

Matka se ho snažila udobřit, ale otec vyšel z pokoje a práskl za sebou dveřmi. My s bratrem jsme šli do svého pokoje, sedli si na postel a nevěděli jsme, co máme dělat.

Asi to úplně nechápeš, synu, ale chci Ti vysvětlit, že zbožný Žid se vánočního stromku nedotkne ani z něj nic nejí. To je smrtelný hřích. Protože vánoční stromek je symbol narození muže, který podle Židů zradil Mojžíšovo učení. Jméno tohoto muže a všechno, co s jeho náboženstvím souvisí, se v našem zbožném židovském domě nevystavovalo.

Meiersteinovi, kteří nás pozvali, byli Židé, ale kvůli dětem měli vánoční stromek.

My měli doma jen chanukový svícen, byl sice z pravého stříbra a osm dní se každý večer zapaloval, ale nám se to zdálo mnohem méně slavnostní než vánoční stromek, který jsme viděli u kamarádů.

Svátek Chanuka je připomínkou činů Makabejských, židovského kněžského rodu, který bránil město Jeruzalém a osvobodil ho. Tehdy nebylo v chrámu dost oleje, aby se mohlo zapálit svaté světlo. Podle židovské tradice udělal Bůh zázrak a kapička oleje vydržela hořet osm dní. Na památku toho Židé slaví Chanuku a každý večer zapalují svíce na menoře. První den se zapálí jedna svíce a každý další den o jednu víc.

   
 

Na svátek Chanuky samozřejmě dostávají děti i dospělí dárky.

U nás doma se tento svátek pojímal velmi slavnostně. My děti jsme dostávali spoustu dárků a radovali se z nich. Nestarali jsme se o smysl svátku, jen jsme vnímali dárky. Rodiče dodržovali velmi přísně všechny židovské svátky, nestyděli se za své židovství, naopak ho při každé příležitosti zdůrazňovali. Měli samozřejmě i nežidovské známé a stýkali se s nimi, pokud se oni chtěli stýkat s Židy. Takové styky byly poctou, ale nebyly nijak důvěrné, Židé žili v době mého dětství v jakémsi ghettu bez zdí.

Necítili se nadřazení nežidům, ale vnímali svou jinakost, přijímali ji, protože nemuseli snášet žádnou nezákonnou tvrdost.

Můj praděd Samson Raphael Hirsch napsal: „Nestýkej se příliš důvěrně s nežidy.“

Vzpomínám si, že jsem v dětství chápal, že krása židovských pátečních večerů je nepřekonatelná. V pátek se skutečně každý Žid stával králem, kdy ve svém domě, své rodině odpočíval po namáhavém týdnu.

Sabat byl dnem odpočinku pro každého Žida. Zaneprázdněný lékař sice nemohl ten den zanedbávat pacienty, ale nevypisoval recepty. Protože psaní bylo o šabatu zakázané. Často bylo těžké dodržovat všechny židovské zákony, ale bylo povinností každého je podle možností respektovat. A tak se hledaly „oslí můstky“, jak sladit měšťanskou slušnost se židovskou zbožností.

O šabatu bylo také zakázané cokoliv nosit. Avšak kapesník byl pro slušného člověka nepostradatelný. Rozpor se vyřešil tak, že se do kapsy našila stužka, na kterou se kapesník přivázal. Tak byl spojený s oblekem a „nenosil se“.

 

 

Čtvrtý dopis

 

Rodiče se mnou měli velké trápení. V náboženské škole jsem neprospíval, učitelé na gymnáziu se mnou byli nespokojení a doma jsem býval protivný. Bylo mi tehdy jedenáct let. Všichni mí kamarádi byli starší a přemoudřele mluvili o věcech, které jsem nechápal. Hudba byla jedinou oblastí, kde jsem se cítil doma.

Učitel hry na klavír Eichel, k němuž jsem dvakrát týdně chodil, hrál na hoboj v hannoverském Dvorském divadle. Vzpomínky na velké hudebníky, Richarda Wagnera a Johannese Brahmse, uchovával jako vzácný zážitek. Dojemné a trochu legrační zároveň bylo, že si schovával popel z doutníků, které mu Brahms a Wagner dali. Když byl s mou hrou velmi spokojený, vytáhl krabičku s popelem ze skříně a vyprávěl:

„Bylo to jednou večer v divadle, po Joachimově houslovém koncertu, když přišel do místnosti pro orchestr Brahms a každému hudebníkovi dal doutník. Koncert dirigoval sám Brahms, a když za námi přišel, byl ještě celý zpocený. Ano, ano, to byl velký člověk…“

„Ale on byl přece velmi malý, že, pane Eichele?“ namítl jsem všetečně.

„Ovšem, ty hlupáku, všichni významní muži jsou vzrůstem malí. I blahoslavený mistr byl malý.“

Tento blahoslavený mistr nebyl nikdo jiný než Richard Wagner. O něm mi můj učitel vykládal následující historku:

„Když jsem směl výpomocné hrát v Bayreuthu, mistr po představení Siegfrieda přišel k nám do orchestru, dal každému doutník a pravil: ,Zahrál jste to dobře, mladý muži!‘“ Já zase reagoval neuctivě a zeptal se: „A jak ten blahoslavený mistr mluvil, pane Eichele?“

„No samozřejmě saský, byl přece z Lipska!“

S Wagnerovou hudbou mě seznámil právě můj tehdejší učitel. Velký čaroděj z Bayreuthu mě úplně pohltil. Byl jsem tak prostoupený a unesený hudbou Richarda Wagnera, že se mi všechno ostatní zdálo nicotné. Tehdy se ještě rozlišovala „těžká“ a „lehká“ hudba. Mozart se počítal k „lehkým“ skladatelům a Wagner k „těžkým“.

Já tento omyl nadšeně sdílel. Pohrdal jsem „lehkými“ skladateli a uctíval ty „těžké“. Teprve později člověk zmoudří a vidí nesmyslnost takového označování.

Dnes vím, že neexistuje žádná „těžká“ a „lehká“ hudba ani „dobrá“ a „špatná“ hudba. Existuje jen hudba nebo žádná hudba.

Wagnerovu hudbu tehdy nebylo možné ničím nahradit. Já v ní nacházel omámení, filozofii, touhu a nádherné naplnění. Za zvuků Tristana jsem dokázal svoje nejdivočejší sny o lásce (kterou jsem neznal) snít až do konce. V plesajícím C-dur Mistrů pěvců pro mě triumfoval Waltherův génius nad maloměšťáctvím Beckmesserovým.

Wagnerova filozofie je mi dnes cizí, ale jeho hudba je mi stejně blízká jako tehdy, jeho hudbě jsem věrný, tak jako jsem věrný hudbě svého dětství, od Bacha až po Schonberga. Když jsem byl starší, bylo mi už pětatřicet let, objevil jsem Brahmse. Člověk asi musí něco vytrpět, aby Brahmse pochopil.

Hudba mě naplňovala natolik, že jsem nepochyboval, že se stanu hudebníkem. Kvůli hudbě jsem zapomínal na školu. Rodiče se nad mými špatnými vysvědčeními utěšovali vynikajícími výkony mé hry na klavír. Otec byl pyšný. „Můžu si dovolit, aby se můj syn stal umělcem,“ říkával.

Těžké onemocnění zničilo mé sny o tom, že se stanu klavírním virtuosem nebo dirigentem. Byla to první skutečně vážná nemoc, kterou jsem zažil. Jako všechny děti jsem prodělal spalničky, zarděnky, příušnice, spálu, záškrt a plané neštovice. Tentokrát mnou ale lomcovala zimnice a vysoká horečka. Měl jsem otravu krve. Malá nepozornost při malování zapříčinila otok nehtového lůžka na pravém ukazováku. Otec se tvářil ustaraně, když mi prohlížel nemocnou ruku, ale jakmile uviděl rudý pruh, který se táhl od prstu až k lokti, prohlásil: „Chlapče, musíš okamžitě do postele.“

Tak jsem ležel s otupělou hlavou a bodavou bolestí v pravé ruce, bylo mi zle. Když jsem se probral z dřímoty, slyšel jsem skřípavý zvučný hlas známého chirurga, doktora Cara. Stál s otcem u postele a hovořil velmi vědecky a nesrozumitelně. Potom přišla matka, byla na mě moc hodná, takže jsem věděl, že jsem těžce nemocný. Později jsem dostal injekci, takzvané lokální umrtvení, a pak mě operovali. Otec mě pevně držel za levou ruku, matka mě hladila po vlasech. Oba byli velmi rozrušení, matka si utírala oči, otec se kousal do rtů.

Celý ochablý jsem mžoural a necítil žádnou bolest. Byl jsem tak trochu pyšný, že je kolem mě takové pozdvižení.

Nemoc trvala šest týdnů, během druhého týdne jsem byl v nebezpečí smrti. Chirurg mi chtěl amputovat pravou ruku, ale na základě lékařských námitek se otci podařilo amputaci zabránit. Byla nutná druhá operace, při níž jsem přišel o kus ukazováku, ale přežil jsem. Pečovala o mě matka se zdravotní sestrou a otec přicházel k mému lůžku s přáteli a kolegy a diskutovali o mé nemoci.

Byl jsem velmi pyšný, že jsem středem pozornosti. Bratr trochu žárlil. Když jsem se uzdravil, odjel jsem s matkou a naší kuchařkou do Norderney, lázní na ostrově v Severním moři, kde jsme zůstali od chladného května až do srpna.

Když vzpomínám na tuto dobu, vím, že patřila k nejnevinnějším v mém životě. A přece to pro mě bylo zřejmě rozhodující období.

Dítě, které je samo, se většinou cítí opuštěné. Jen dospělý snese osamění, protože je nasycený lidmi a zážitky.

Tehdy v Norderney jsem vědomě hledal osamělost, byl jsem pyšný na to, že s nikým nemluvím, celé dlouhé dny. Já, povahou upovídaný a společenský, jsem chtěl vypadat starší, než jsem ve skutečnosti byl. Samotu jsem vyplňoval přemýšlením o sobě. A k přemýšlení toho bylo moc málo, protože jsem nebyl víc než možnost a naděje.

Dětství jsem už měl za sebou, byl jsem chlapec, ale ještě ne muž, nemocí jsem zvláštně vyzrál a zestárl. Těch šest měsíců anticipovalo v mém životě šest let dospívání.

Ztratil jsem jakýkoliv zájem o Boha. Nebyl pro mě víc než dětinskou vzpomínkou na starodávné zvyky. Byla to nutnost chodit do náboženské školy a do synagogy. Tam jsem Boha nedokázal najít. Nenalézal jsem ho ani v šumění vln Severního moře, ani v hřmění a blescích bouře. Ani v přeháňkách, ani pod hvězdnou oblohou jsem Boha dětství už nenacházel.

Cítil jsem se zralý a dospělý, osvobodil jsem se od pověry, jíž, pro mě nepochopitelně, dosud věřilo tolik lidí. Příroda začala odkrývat svá tajemství, „problém“ muže a ženy se pro mě v té době už dávno vyřešil.

V neklidném čase svého vývoje jsem potkal sedmnáctiletou dívku. Byla černovlasá a měla velké oči, tak trochu černošský typ. Veškerou svou novou filozofii jsem promítal do ní. Právě jsem začal číst romány vídeňského autora Arthura Schnitzlera. Četl jsem román Cesta ke svobodě (Der Weg ins Freie), v níž je kromě chytrých poznámek k židovské otázce i postava sympatického a hudbymilovného rakouského šlechtice. Svobodný pán z Wergenthinu, materiálně zcela nezávislý jako filmová hvězda, má poměr s dívkou z měšťanské rodiny, sympatickou Annou Rosmerovou. Četbou románu jsem se zcela proměnil ve svobodného pána z Wergenthinu a má zbožňovaná v ženskou postavu z Vídně.

Zapomněl jsem, že mi je teprve patnáct, pominul jsem úplně jinou atmosféru a věřil jsem, že postavy románu jsou mým odrazem a moje zážitky stejné jako románových hrdinů. Vedl jsem naprosto neskutečný život, hrál jsem role, které mi vůbec neseděly, prožíval jsem situace, které neměly s mým skutečným prožíváním nic společného.

Tehdy započalo to, co se výrazně projevilo v pozdějších letech – schopnost vést zdánlivý život, který člověk tak často zaměňuje za skutečnou existenci.

Byl to stínový život odvozený z fiktivních postav, které se mnou nebyly v ničem identické. Ale já jimi žil.

Důsledkem tohoto dosti exaltovaného života bylo, že mě lidé považovali za předčasně vyspělého a nehotového. A v tom měli v jistém smyslu pravdu.

Nevyprávím Ti to, synu, protože si myslím, že je to důležité, ale protože se mi to dnes jeví jako příznačné pro celý můj vývoj.

Vzpomínám si, že jsem jednoho dne dostal od své zbožňované přítelkyně korespondenci Mathildy Wesendonkové a Richarda Wagnera. Dokázal jsem tuto knihu číst zároveň s Cestou ke svobodě. Mělo to hrozné následky. Postava Richarda Wagnera, revolučního hudebníka a dramatika, a postava rakouského šlechtice ze Schnitzlerova románu se slily v jednu jedinou. Psal jsem nadšené dopisy, zčásti ve wagnerovském, zčásti schnitzlerovském stylu přátelům a přítelkyni, a všichni dospěli ke stejnému názoru, že jsem se zbláznil.

Blázen jsem určitě nebyl, jen zmatený a popletený. Nedokázal jsem se postavit skutečnosti. A naučil jsem se to pozdě.

Moje odcizení realitě bylo dobré i zlé zároveň. Pomáhalo mi snášet všechno krásné i těžké. Ale zároveň jsem nebyl schopen vidět věci takové, jaké jsou. Dodnes jsem zápasil s tím, abych svůj životní sen uvedl v soulad se skutečností.

Poté, co jsem se zcela uzdravil, jsem pochopil, že přání stát se hudebníkem se vzhledem ke zmrzačení pravé ruky zřejmě nesplní. Sílil ve mně nový sklon, vycházel z literatury a formovala ho hudba – schopnost vyjadřovat se tvary. Zkrátka jsem se rozhodl, že budu malířem.

Pro malování jsem zapomněl na všechno ostatní. Kopíroval jsem obrazy ze svazků Dějin výtvarného umění od Lübkeho-Semraua, které jsem dostal k bar micvě (židovské konfirmaci). Moje nadšení pro malování otec podporoval a naprosto s ním souhlasil. Moje kresby a pastely ukazoval známým umělcům, aby je posoudili. Jednou moje výtvory bez mého vědomí poslal malíři Defreggerovi. Po mnohatýdenním čekání přišla odpověď: „Talent má, ale talent samotný nestačí. Ať se chlapec učí něčemu pořádnému.“

Dozvěděl jsem se to až později, asi příliš pozdě, protože už jsem směřoval k dráze výtvarného umělce na volné noze.

Otec mě nedal učit se „něčemu pořádnému“. Vytrval jsem u výtvarného umění, znamenalo pro mě život. V letech před první světovou válkou bylo snadné, aby se syn movitého otce stal umělcem. Měsíční směnka od otce sice nikdy nedostačovala, nejhoršímu však zabránila, nehladověl jsem.

Umění mě lákalo jako cesta ke svobodě. Bylo to osvobození od měšťanských pout, která mě ovšem příliš netrápila. Umění pro mě znamenalo povznést se nad měšťáctví a patřit k vrstvě lidí, jejichž uvolněný způsob života mnozí romanopisci špatně pochopili. Být umělcem totiž znamená tvrdě pracovat. Pravidelně stát u stojanu, sedět u klavíru nebo u psacího stolu a usilovnou prací přimět múzy k milostivé inspiraci.