Neboj se kříže

 

11. 06. 2019

Dramatický životní příběh Richarda Wurmbranda, mučedníka křesťanské víry v komunistickém Rumunsku stalinské éry.


Rebecca P. Georgeová, 2018
české vydání STEFANOS, 2019
vázaná s přebalem, 12 × 19 cm, 304 stran
naše cena 240 Kč (objednat)

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

PROLOG

 

29. února 1948

Bukurešť, Rumunsko

 

 

 

Zasněženými ulicemi Bukurešti uháněl černý policejní vůz. Pneumatiky zasvištěly, když prudce zastavil. Zvuk pneumatik prolomil ticho nedělního rána. Richard Wurmbrand si byl vědom, že vládou nařízené únosy nejsou v jeho komunistickém městě ničím neobvyklým. Jedno zatčení již zažil, a podobně jako mnozí další žil v neustálém strachu, že si pro něj přijdou znovu. Neočekával ale, že ho zatknou onoho rána – a ke všemu na cestě do kostela.

V duchu si probíral jednotlivé body chystaného kázání, když u chodníku zastavil policejní anton. Vyskočili z něj dva muži odění v černém. Jejich chladné a hrozivé oči hleděly na devětatřicetiletého pastora, který v úleku zakopl.

Stodevadesáticentimetrový Richard nemohl vzdorovat svým únoscům. Se svou hubenou postavou nebyl schopen se bránit dvěma mužům, kteří na něj zaútočili. Jeden z nich mu sevřel ruce, zatímco druhý mu dal ránu do žeber. Nebyl by ani schopen volat o pomoc – skácel se na zem a v mrazivém vzduchu lapal po dechu.

Muži ho natlačili na zadní sedadlo policejního vozu, který svým tvarem připomínal vůz pohřební. Tu Richardovou myslí probleskla myšlenka. Byly tomu dva dny, kdy si všiml, jak často se v knize Jozue opakují slova „neboj se“. Richard byl zvědavý. Proč se tato slova v Bibli opakují tak často? A kolikrát v Bibli vlastně jsou? Rozhodl se, že to zjistí, a dospěl k poznání, že tato slova jsou v Písmu celkem 366krát.

Richardovi došlo, že křesťan se nemusí bát ani jeden den v roce. Dokonce ani v přestupném roce ne. Boží zaslíbení se týkalo i 29. února, tedy dne, kdy byl Richard unesen.

Řidič šlápl na plyn, ještě než muži zabouchli dveře auta. Richard se ale usmíval. On i jeho manželka Sabina tušili, že tato chvíle přijde. Věděli, že za svou křesťanskou činnost mohou zaplatit vysokou cenu. Počítali s tím již léta. A tak i v tuto chvíli, kdy Richarda unášeli, si tento muž připomínal, že podle Božího slova se nemusí bát.

Třetí muž na sedadle pro pasažéry namířil na Richarda pistoli. Člověk, který seděl vedle něj, připoutal Richardovu nohu ke svému zápěstí.

Richardův úsměv byl nepřehlédnutelný. Jeho únosci si vyměnili překvapené pohledy. Oni tohoto muže zatkli – a on se usmívá. To už přišel o rozum? Oni z něj potřebovali dostat informace. Informace od blázna jim ale k ničemu nebudou.

„Proč se smějete?“ zeptal se jeden z nich.

„Protože je to psáno tři sta šedesát šestkrát,“ odpověděl Richard.

Teď už si byli ti muži jisti, že se zbláznil.

„Pane, co je psáno tři sta šedesát šestkrát?“

„Právě to, co potřebuji.“

Muž začal být zoufalý. „A co potřebujete?“

„Člověk nežije pouze chlebem,“ odpověděl Richard. „Žije z Božího Slova, a já jsem dostal od Boha slovo, že se nemusím bát.“

Richard byl sice zatčen tajnou policií, ale věděl, že je v rukou všemohoucího Boha. Proto se jeho srdce zklidnilo.

Auto ujíždělo tichou ulicí a Richard zavřel oči. Bůh ho připravil na to, co mělo přijít. Modlil se, aby byl shledán věrným.

 

 

 

 

 

– 1 –

 

 

 

Po druhé sklence slivovice Richardovy smysly otupěly. Měl za sebou dlouhý den v bukurešťské makléřské firmě. Konečně je volný. Teď ho čeká něco mnohem příjemnějšího: kabaretní tanečnice v šatech z rudých per. Zdálo se, že Richarda poznává. Celý večer na něj z podia vrhala pohledy.

Když tanec skončil, tato žena se k němu přiloudala. Richard se usmíval. Jeho vysoká a pohledná postava přitahovala pohledy nejedné ženy. Jeho pomněnkové oči ladily s obleky, které si konečně mohl dovolit.

Richard věděl, po čem tato žena touží. Toužila po tomtéž, po čem toužily všechny ženy: Po úniku. I Richard toužil uniknout. V raných třicátých letech se mu dařilo. Teď byl roku 1934, Richardovi bylo pětadvacet, a co se týče financí, byl za vodou. Každé povýšení ale znamenalo rovněž více příležitostí oddávat se tělesným radovánkám. Richard si vysloužil pověst playboye, nicméně ani bohatství, ani ženy nedokázaly přehlušit hořké vzpomínky z dětství. Alkohol sliboval úlevu, a s každým douškem kořalky byla Richardova bolestná minulost zamlženější, ale také snesitelnější.

Richardův otec byl zubař. Hledal lepší život, a tak během první světové války přestěhoval svou rodinu do tureckého Istanbulu. Zpočátku se zdálo, že to byl chytrý tah. Brzy ale přišla tragédie. Život, který chystal svým dětem, skončil, když podlehl španělské chřipce během vražedné pandemie v letech 1918–1919. Richardovi bylo pouhých devět let, když jeho otec vydechl naposledy.

Některé vzpomínky se Richardovi dařilo poměrně snadno vymazat. Některé ale nikoli. Rok po skonu svého manžela se Richardova truchlící matka přestěhovala se svými čtyřmi dětmi zpět do Bukurešti. První světová válka připravila tuto rodinu nejen o chléb, ale i o oděv. Richardův šatník sestával téměř výhradně z velmi obnošených šatů, které mu byly chabou ochranou v krutých rumunských zimách.

Jednou Richardovi jistý muž nabídl, že mu koupí nový oblek. Šel s Richardem do obchodu s pánskými oděvy. Krejčí vybral z obleků, které měl k dispozici, ten nejdražší – nejlepší, jaký měl na skladě. Když se ale s oblekem postavil vedle Richarda, aby odhadl, zda mu padne, zamračil se. Richard nemohl zapomenout na jeho slova: „Pro tohohle kluka se tak dobrý oblek nehodí.“

Kdyby ho tak ten krejčí mohl vidět teď!

Richard byl teď úspěšný makléř, který se oddával světským radovánkám. Když nebyl v úřadě, trávil čas na hlučných místech s polonahými ženami, hlasitou hudbou a spoustou alkoholu. Nic z toho ale nedokázalo naplnit prázdnotu v jeho nitru. Když se v nočních hodinách zavřely dveře kabaretu, Richard vždy cítil touhu po něčem víc, po něčem podstatném.

Když dnes mhouřil oči před ostrým světlem na jevišti kabaretu, vzpomněl si na svůj dávný zápas s Bohem. Wurmbrandovi byli židé, ale víra se do jejich všedního života téměř nijak nepromítala. Rodina nechodila do synagogy a nedržela šabat. Když se Richard začal měnit z chlapce v dospívajícího, nepodstoupil obřad bar micva, který znamenal, že z chlapce se stává muž. Jako teenager se marně snažil smířit náboženství s utrpením, které viděl kolem sebe. Po letech pak hledal odpověď na synagogální bohoslužbě. Viděl tam muže, který prosil Boha, aby uzdravil jeho nemocnou dceru. Následující dne dcera zemřela.

„Co je to za Boha, který nevyslyší tak zoufalou modlitbu?“, ptal se Richard rabína, ale ten mu nedokázal odpovědět. Richard žil uprostřed hladovějícího světa a nedokázal věřit v Boha, který mlčí. Natož aby mu chtěl sloužit nebo ho uctívat.

Jemný dotek vrátil Richarda do přítomnosti. Tanečnice v rudých šatech mu přejela rukou po klopě saka – zřejmě obdivovala kvalitu látky. Vrhla na něj svůdný pohled a lascivně rozevřela rty. Richard opětoval její úsměv a hodil do sebe poslední hlt slivovice. Dnes večer mu tato žena nabízela veškerou slast, po které toužil.

Richard vstal, vzal ženu pod paží a vyvedl ji z kabaretu na svěží vzduch Malé Paříže.

 

 

 

 

 

– 2 –

 

 

 

Bylo to na počátku třicátých let minulého století. Sabina Osterová se koupala v teplém pařížském slunci, jehož paprsky zvýrazňovaly její jemné rysy a hřály její husté tmavé vlasy. Právě skončila poslední vyučovací hodina a Sabina měla štěstí, že našla volné místo v přeplněné kavárně. Postupně jí začínalo docházet, že nyní je skutečně nezávislá.

Nebyla jediná z žen, které našly svobodu ve studiu chemie, fyziky a matematiky na slavné pařížské Sorbonně. O čtyřicet let dříve studovala na této škole žena jménem Marie Sklodowska, která se později provdala za vědce Pierra Curieho. Ještě později začala na této elitní univerzitě sama přednášet. Třeba Sabina uspěje a získá Nobelovu cenu, stejně jako ji získala Marie Curie. Z těchto slavných sálů vyšly již tisíce skvělých mužů… sedmnáctileté dívce tedy nepřipadalo nemožné, že získá nejen stipendium, ale že potká i lásku…

Sabina prožila skromné, leč šťastné a naplněné dětství v rumunském univerzitním městě Černovice (Dnes toto město leží na Ukrajině a nazývá se Černivcy – pozn. překl.). Měla starší i mladší sourozence, její židovská rodina vedla bohatý kulturní život a nikdy netrpěla nouzí. Výchova v rodině ale byla ortodoxní a přísná a Sabinu dusily početné rigorózní zákazy, jež bylo třeba dodržovat.

Teď byla Sabina poprvé v životě samostatná, neomezená a svobodná. Pohodlně se usadila na židli a oddávala se dennímu snění o velké události, jež měla nastat ještě toho dne večer.

 

– – –

 

Sabininy nohy vklouzly do úzkého páru vysokých černých lodiček. Na nástěnných hodinách zbývalo jen pár vteřin, než začnou odbíjet celou a než ji navštíví muž, který ji vezme na její první rande.

Musela se usmát při pomyšlení, jak by se asi tvářili její starší bratři, kdyby se u dveří setkali s jejím pohledným krasavcem. Kam ji ten mladý gentleman asi pozve? O čem si budou povídat? Pak se jí ale zatajil dech, když si uvědomila, že neví, jak zareagovat, pokud se pokusí vzít ji za ruku. Polilo ji horko a tváře jí zčervenaly.

Sabinin nápadník dorazil na minutu přesně – vskutku správný gentleman! Sabina objala svou spolubydlící a odešla uvítat svého přítele. Poprvé v životě nemusela dodržovat přísné zásady svých rodičů.

Po večeři onen mladý muž vyvedl Sabinu z hlučné restaurace na dlážděnou ulici, kterou osvěcovalo měsíční světlo. Večeře byla skvělá a Sabina se nestačila divit, jak rozhovor volně plynul. Zatím se onen večer vyvíjel lépe, než se odvažovala očekávat.

Mladík ji pohladil po dlani a jeho prsty se propletly s jejími. Kráčeli pařížskými ulicemi, minuli Lucemburskou zahradu a novostavbu Institutu umění a archeologie, monstrózní budovu v mezopotamském stylu, kam chodili na přednášky studenti dějin umění a archeologie. Pak zamířili k nedávno otevřeným kolejím pro zahraniční studenty, kde Sabina bydlela. Koleje přímo sršely aktivitou; vždyť počet studentů se od konce první světové války ztrojnásobil!

Večer končil a Sabina se otočila ke svému průvodci, aby mu poděkovala. Když se ale jejich oči střetly, náhle pohodila hlavou a ztuhla. Mladý muž se chystal ji políbit.

Sabina zakopla o kámen a v obraně zvedla ruce. S tím by její rodiče nesouhlasili! Snažila se vysvětlit, jak byla vychována, a jaké morální zábrany si ze svého dětství odnesla.

Mladík se zasmál. „Věříš-li v Boha,“ řekl, „nestvořil ten Bůh i ruce a rty?“

Sabina se začervenala, ale odpovědět nedokázala.

„Pokud tě smím držet za ruku, co je špatného na tom, dotknu-li se i tvých rtů?“

Mladík se k ní přiblížil, rukama ji objal kolem útlého pasu a přitáhl ji k sobě. Sabina nevěděla, jak reagovat.

„A co je špatného na tom, když tě obejmu?“, pokračoval.

Sabina vnímala, že jeho tělo dělí od jejího jen pár centimetrů.

Kdyby se to vše odehrávalo ve třídě, Sabina by asi dokázala na jeho tvrzení odpovědět racionálně. Teď měla ale mysl zamlženou a onen muž ji přitahoval. Nedokázala formulovat patřičnou odpověď. Ostatně, kdo by ji soudil? Od rodičů ji dělí dva tisíce kilometrů. A možná právě toto je svoboda.

   
 

Sabina podlehla jeho argumentaci a jeho dvoření. Oči se jí rozšířily, když ji vzal za bradu a když se jejich rty spojily.

 

– – –

 

V následujících týdnech a měsících se Sabina oddávala bezstarostnému pařížskému životnímu stylu. Pryč byla morálka, čistota, rodičovské soudy. Pryč byla rumunská omezení. Její tělo patřilo jí – a ona ho nabídla svému příteli.

Když se to tak vezme, říkala si, ateista má svobodu dělat si, co chce.

 

 

 

 

 

– 3 –

 

 

 

Po dvou bezstarostných letech Sabina Paříž opustila, aby strávila prázdniny v rodném Rumunsku. Volný čas prožívala s rodinou a s dalšími příbuznými, ale o svém nově nabytém otevřeném životním stylu se nezmiňovala.

Jeden z jejích strýčků, kterého měla vždycky ráda, ji pozval, aby s ním jela navštívit jeho přítele. Když se auto blížilo k jeho domu, spatřila na balkóně mladého muže. Všimla si, že vypadá nahněvaně a že se na ni mračí. Přemýšlela, zda má vůbec vystoupit z auta, neboť přímo cítila jeho odpor.

Když se pak onen mladý muž podíval na strýce, jeho výraz se uvolnil a oběma zamával. Za okamžik je už vítal u domovních dveří. Strýc představil svou mladou neteř Richardu Wurmbrandovi, který jí připadal stejně hezký jako mladí muži, jež znala z Paříže. Obdivovala jeho výšku i vzhled a pocítila jakési jemné nadšení.

Richard je uvedl do haly a zdvořile je vybídl, aby se posadili. Bylo vidět, že ho mrzí, že se u tak krásné dívky uvedl tak negativně. Vysvětloval: „Matka mě pořád nutí, abych se oženil. Dokonce mi vybrala nevěstu. Ta zdědí rodinnou firmu, dva domy a milionové věno.“

„To zní velice dobře,“ řekla Sabina.

„Ano, zní,“ odpověděl a smál se. „Rozhodně by mi nevadila ta firma a to dědictví. Jenže se mi nelíbí ta dívka. Matka si přitom myslí, že bychom takto mohli všichni zbohatnout.“ Richard pohlédl na Sabinu a culil se. „Pak jsem ale z balkónu spatřil vás.“

Sabina neočekávala takovou upřímnost, nicméně cítila vzrušení.

„Napadlo mě, že kdybych se mohl oženit s dívkou, jako jste vy, na penězích by mi nezáleželo.“

 

– – –

 

Po tomto úvodním rozhovoru se Richard a Sabina ocitli ve víru vzájemného dvoření a strávili spolu všechen čas Sabininých prázdnin. Sabinu těšilo, že Richard je stále úspěšnějším makléřem a že vydělává spoustu peněz. A Richardovi nedělalo sebemenší potíže utrácet je se Sabinou. Každý večer chodili do nočních klubů nebo divadel, na večírky, do barů nebo do kasin či kabaretů.

Čím více času trávili spolu, tím méně Sabině záleželo na mužích, které potkávala v Paříži. Těšilo ji nejen to, že s Richardem sdílela spoustu společných zájmů, ale i to, že Richard pocházel z židovské rodiny, která opustila své náboženství a dala přednost bohatství, luxusu a požitkům.

Jednoho večera ale Richard Sabinu překvapil velmi věcnou poznámkou.

„Se mnou by život nebyl jednoduchý,“ řekl a srkal přitom jakýsi temný elixír. „Hodně bys se mnou trpěla.“

Možná. Jenže Sabina byla do Richarda zamilovaná. A pokud je v budoucnu čeká utrpení, věřila, že bude více než vyváženo slastí.

 

 

 

 

 

– 4 –

 

 

 

Sabina se už do Paříže nevrátila. Nalezla lepší život – s Richardem v Bukurešti. Brzy našla zaměstnání v místní pojišťovně. Jejich známost byla 23. října 1936 završena sňatkem. Byli oddáni v domě židovského rabína. Nově oddaný pár stál pod chupa, tradičním židovským baldachýnem. Pak rozbili sklenici – to byla připomínka dobytí Jeruzaléma Babyloňany v roce 586 před Kristem. Tato náboženská symbolika tomuto ateistickému páru moc neříkala, nicméně rádi podstoupili něco, co udělalo radost jejich rodičům.

Děti Richard se Sabinou neplánovali. Nehodlali připustit, aby cokoli – zejména ne potomstvo – narušovalo jejich bezstarostný život. Jejich cíl byl jednoduchý a dosažitelný – oddávat se slasti, kdekoli ji mohou najít.

Pro Richarda nebylo snadné opustit flirtování – dokonce ani po svatbě ne. A protože se nemohli opřít o nějaké morální zásady, Sabina se snažila nevšímat si Richardova flirtování s jinými ženami. Oba si navykli lhát. Nicméně i přes Richardovy nerozvážnosti trávili mladí manželé první měsíce svého společného života v bezstarostném snění.

 

– – –

 

Téměř celý první rok byli novomanželé šťastni. Všechno se ale změnilo, když na Richarda dolehly následky jeho rozmařilého života. Začalo to nepříjemným a trvalým kašlem. Richard se nějakou dobu snažil nevěnovat mu pozornost; nakonec dal na naléhání své ženy a vyhledal lékaře.

Když se ze schůzky s lékařem vrátil domů, byl smrtelně bledý.

Diagnóza tuberkulózy znamenala ve třicátých letech rozsudek smrti. V oné době se tato nemoc šířila Evropou neuvěřitelnou rychlostí – byla to jedna z nejnebezpečnějších epidemií. Lékaři zoufale hledali lék. Mělo trvat ještě deset let, než se začala běžně používat vakcína proti této chorobě.

Nemírné pití oslabilo Richardův imunitní systém. Proto jeho dýchací ústrojí napadla baktérie mycobacterium tuberculosis. Tato baktérie se brzy rozšířila z plic do jiných částí těla. Richard se v noci potil a vzápětí trpěl záchvaty zimnice. Jeho slabé tělo podléhalo chaosu. V plicích měl tekutinu, která zabraňovala správnému okysličování mozku. Richard začal kašlat krev. Hrozilo, že Sabinin sedmadvacetiletý manžel se brzy utopí ve vlastních tělesných tekutinách.

Richardovi zbývala jediná možnost: odebrat se do vzdáleného sanatoria v Karpatech, kde by mohl dýchat zdravý vzduch a sedávat pod ultrafialovým světlem. Pokud bude dodržovat klid na lůžku, bude mít určitou šanci přežít. Prognóza však příliš slibná nebyla. Šance na přežití byla tak padesát na padesát.

Sabina truchlila nad rozsudkem smrti, vyneseným nad jejím mladým manželem. Jejich manželství bylo šťastné, ale Richardova diagnóza byla nesnesitelným břemenem. Poprvé ve svém manželství se začali ve svých myšlenkách zabývat budoucností a děsivou možností, že Sabina ovdoví.

Když Richard nasedl do vlaku, který ho odvážel přes zelené rumunské hory do sanatoria, odstěhovala se Sabina k matce. Každé dva týdny podstoupila dlouhou cestu, aby navštívila svého chorého manžela. Každý večer ale plakala a nemohla usnout. Richarda oplakávaly i jiné ženy – jednak jeho matka, ale dokonce i některé ženy, které svedl.

Richardovi ovšem klid sanatoria poskytl ulehčení, které v Bukurešti nenacházel. „Poprvé v životě odpočívám,“ řekl své ženě.

Ticho hor ho ale přimělo i k úvahám o minulosti. Richard strávil spoustu času v barech, divadlech i nočních klubech. Uvědomil si rovněž, že mnoha lidem ublížil.

Zaplavovaly ho vlny bolestných vzpomínek. Ty ho trápily snad ještě víc než tuberkulóza. Vybavovaly se mu obličeje obchodních partnerů, které podvedl. Lži, které jim říkal, slyšel stejně jasně jako v okamžiku, kdy je vyslovil. V horském vzduchu vyplouvaly na povrch všechny myšlenky, slova, skutky, hříchy. Vrací se mi to jako scény z bolestné hry, uvědomoval si. Po celé své mládí Richard podváděl, klamal a zesměšňoval druhé – a kvůli čemu? Nyní měl před očima krajinu svého života – a byla to pustina beze smyslu. Žil sám pro sebe, a nyní sám pro sebe zemře.

Připadalo mu, že ironie jeho současné osamělosti na tomto opuštěném místě je zcela zasloužená. A v okamžiku, kdy to nejméně očekával, vyslovil tento ateista svou první modlitbu k Bohu. Jeho tělo ho sice zrazovalo, nicméně jeho duše se chystala vydechnout modlitbu k Bohu, v něhož nevěřil.

 

 

 

 

 

– 5 –

 

 

 

Richard měl smutné dětství. Úlevu od bolesti hledal v knihách. V době svých desátých narozenin měl již přečteny všechny knihy, které doma našel. Zvlášť rád měl Voltaira. Obdivoval tohoto francouzského skeptického myslitele. Přes svůj dětský věk se i Richard stával skeptikem. Pokud je Bůh skutečně všemohoucí, a pokud je skutečně láska a dobro, proč připustil, že Richardův otec zemřel?

Jednou se při katolické mši Richard přiblížil k ozdobené soše Panny Marie a rozhodl se připojit k lidem, kteří stáli okolo a modlili se k ní.

„Zdrávas, Maria, milosti plná,“ začal se modlit, ale slova nemohla zaplnit prázdnotu, kterou cítil v nitru. Proto se přestal modlit, podíval se na sochu Marie a řekl: „Jsi opravdu jako kámen. Tolik lidí se k tobě modlí, a ty jim nic nedáváš.“ Pokud Richard nenalezl víru v Boha skrze modlitbu k Marii, tím méně ji mohl nalézt skrze katolickou mši, jež probíhala celá v latině. Snažil se porozumět čtení i modlitbám a dospěl až k doxologii:

 

Domine Deus, Rex caelestis,

Deus Pater Omnipotens,

Domine Fili unigenite Jesu Christe.

Domine Deus, Agnus Dei, Filius Patris.

 

Římskokatolická církev zklamala Richarda na celé čáře. Ani pravoslavná církev na něj neudělala pozitivní dojem. V době dospívání se z Richarda stal přesvědčený ateista. S církví nechtěl mít nic společného. Byl žid, a antisemitismus pravoslavné církve byl zcela neospravedlnitelný. Náboženství – to byla tradice a předstírání, a to nebylo nic, oč by Richard stál.

Podle Starého zákona Jahve vysvobodil svůj lid z egyptského otroctví, a dokonce svému lidu opatřil chléb – manu – aby měli v pustině co jíst. V Rumunsku bylo ale chleba nedostatek. Richard dobře věděl, co je hlad – často cítil tu sžíravou bolest pod žebry. Wurmbrandovi žili v chudobě; peněz se nedostávalo.

Když Richard odmítl všemohoucího a milujícího Boha, vehnalo ho to do nesmyslného materialismu, podle kterého neexistuje nic než přirozený svět. Richard odmítal všechny představy nadpřirozena a neustále dumal o záhadách, které nedokázal vysvětlit. Byli lidé něco víc než atomy a sloučeniny? Co bude po smrti? Existuje něco jako duše? Richard už na duši nevěřil. Nicméně pořád musel myslet na zemřelého otce, a ačkoli myslí představu Boha zavrhl, v srdci stále doufal, že přece jenom existuje.

V zimě často zašel na některý z bukurešťských hřbitovů a procházel se mezi zmrzlými nebožtíky. Obdivoval lesklé náhrobní kameny a přemýšlel o tom, že jednou také zemře. Na jeho hrob bude padat sníh, zatímco živí se budou smát, objímat se a radovat se ze života – ovšem již bez něj. On už nebude existovat a nebude trvat dlouho a nikdo si už na něj nevzpomene. Má vůbec něco nějaký smysl?, říkal si. Richard byl tedy přesvědčen, že neexistuje žádný život po smrti, ba ani Bůh, ale přistihl se při přání, aby tomu bylo jinak. Neměla by jeho existence ve vesmíru mít nějaký smysl?