Ve vietnamské provincii Nghe An dochází ke krutému pronásledování hmongských křesťanů. Podle tamních křesťanských představitelů v této centrální oblasti země se chovají provinční úředníci, kteří spolu soupeří o vytvoření jakýchsi „bezkřesťanských zón“, „bez svědomí a lidskosti“, a vůbec se neohlížejí na platné zákony v oblasti náboženské svobody vlastní země.
Úřady zde vyvíjejí obrovský tlak na animistické rodinné příslušníky křesťanů, aby své věřící příbuzné vyháněli z domovů a tím je zbavovali rodin, živobytí i začlenění v místních komunitách. Křesťanům tak často nezůstává nic než oblečení, které mají zrovna na sobě. Někteří křesťané, kteří se odmítli zříci víry, byli násilně odděleni od životních partnerů a dětí, od svého domova nebo polností, a někdy jim dokonce zabavili i snubní prsteny. Zodpovědní úředníci současně alibisticky prohlašují, že se jich tyto svévolnosti netýkají a jde čistě o rodinné záležitosti.
Křesťanům tak ponechávají jedinou volbu, totiž aby se zřekli své víry a vrátili se ke starým animistickým praktikám náboženství svých předků. To ovšem většina z nich vytrvale odmítá, neboť si nově nalezené víry v Krista nanejvýš cení, a mnozí svědčí o tom, že je osvobodila od démonického útlaku.
Častěji jsou sice vyháněni ze svých domovů celé rozvětvené křesťanské rodiny, někdy se to však týká i pouhých jednotlivců. Například začátkem tohoto měsíce byli jedné matce odebráni dva synové. Přestože je Lau Y Pa pouze 33 let, má dva dospívající syny, o kterých neví, kde nyní jsou. Když ji 10. července navštívil zástupce agentury Morning Star News, měla před sebou na stole hromádku od slz promáčených kapesníků, neboť se právě dozvěděla, že další její křesťanskou příbuznou, Lay Y Tong, potkal tentýž osud.
Takováto utrpení, která zde věřící po léta tiše snášejí (zejména v největší provincii Vietnamu Nghe An) postihuje především členy dosud úředně neuznané denominace Vietnamská církev misie dobré zprávy (VCMDZ) i další již úředně uznané Evangelikální církve severního Vietnamu (ECSV).
VCMDZ se obětem pronásledování snaží co nejusilovněji pomáhat a zřizuje pro ně útočištná obydlí zejména v hlavním provinčním městě Vinh nebo v Saigonu či Hanoji.
Obě církevní organizace hlásí, že k nejhoršímu porušování náboženské svobody dochází ve střediskových obcích Huoi Tu a Na Ngoi nacházejících se v okrese Ky Son. Dvě rozvětvené rodiny o třinácti, respektive devatenácti členech ve vesnicích Khu Kha I a Ka Duoi spadajících pod Na Ngoi, jsou již od dubna, kdy byly přijaty do státem uznané ECSV, vystaveni nepřetržitému tlaku.
Až dvacetičlenné skupiny vyšších úředníků a policejních důstojníků opakovaně přicházejí, někdy i o půlnoci, aby těmto křesťanům vyhrožovali a bili je, ve snaze přinutit je k návratu k uctívání duchů. Odmítnutí pro tyto věřící znamenalo zabavení dobytka, osiva, polí, zemědělské techniky, a také vydrancování domovů a odpojení od elektřiny. I jejich sousedé se k nim ze strachu postavili zády a odmítli jejich prosbu o dobytí kreditu svých mobilních telefonů.
V ještě horších případech jsou ostatní vesničané ponoukáni, aby křesťanům vyrabovali majetek a vyhnali je z vesnice. K tomu v uplynulém roce opakovaně docházelo u rodin etnických menšin v různých částech Vietnamu. Je o tom sice méně fotografických důkazů než v případech bití, které zanechává na těle jasná zranění, ale následky jsou ještě horší.
Představitelé ECSV vyzývají místní úředníky i federální úřady písemně i telefonicky a poukazují především na porušování platných zákonů o svobodě náboženského vyznání. Církevní představitelé, kteří se rovněž snažili pronásledované křesťany navštívit, nedostali na své stížnosti jakoukoli odpověď a na problémová místa nebyli ani vpuštěni.
Zástupci VCMDZ psali a telefonovali místním, provinčním i federálním úředníkům, apelujíc na porušování vietnamských zákonů. Jelikož nedostali ani písemnou odpověď, ani slovní vyjádření, nabyli přesvědčení, že z této strany již k žádné nápravě nedojde.
VCMDZ také referuje o případu sestry Vu Ba Sua, které kvůli křesťanské víře úřady odmítly zaregistrovat narozené dítě, kterému je nyní již přes dva měsíce. Tím ovšem matka přichází o sociální dávky, které jí podle zákona náležejí.
Když byla Sua nucena odvést své dítě kvůli plicnímu onemocnění do nemocnice, byla tam odmítnuta s odůvodněním, že v okrese Ky Son nemají žádní křesťané nárok na zdravotní ošetření. A když pak Sua i její manžel dali úřadům zřetelně najevo, že se své víry nevzdají, přišli k nim domů úředníci a zabavili jim dobytek, který jim byl předtím v rámci vládní podpory poskytnut.
Jelikož je provincie Nghe An rodištěm Ho Či Mina, je také hrdě považována za kolébku vietnamské revoluce a tamní úředníci spolu soutěží o čest nazývat jim svěřenou oblast „zónou bez křesťanství“.
Církevní představitelé měli dosud tu zkušenost, že občas bylo lepší řešit věci potichu s místními úředníky, než věc medializovat v zahraničí. Avšak po měsících trpělivé snahy, jejíž odezvou zůstává jen mlčení a ignorování ze strany úřadů všech úrovní, nemají představitelé postižených denominací jinou volbu než požádat o pomoc zahraniční křesťanskou komunitu, aby vyvinula tlak na mezinárodní úrovni. Flagrantní porušování náboženské svobody v provincii Nghe An je v rozporu s vlastními zákony Vietnamu a zasluhuje proto pozornost jak křesťanů, tak i lidsko-právních institucí a organizací v zahraničí.
Bylo by snadné svalovat všechnu vinu jen na vzdorovité lokální úředníky a omlouvat přitom trapnou netečnost vyšších úřadů i federální vlády, když žádná z těchto stran nejeví jakoukoli snahu o zjednání nápravy.
Naléhavá žádost hmongských církevních představitelů tedy zní: „Prosíme, zasaďte se o naše pronásledované křesťany nyní!“
― Morning Star News, 25. července 2022