O smlouvách dvojí krve

 

17. 09. 2016

Další knižní soubor textů zkušeného spisovatele, výtvarného umělce a myslitele.


 

 

Pavel Rejchrt

STEFANOS, 2005
vázaná brožura, 14 × 19 cm, 176 stran
doporučená cena 266 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za cenu 84 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

 

Teď, když jsi odešla, je tomu třicet tři let, hledám tě v Mléčné dráze i v předměstské kaluži, v tlejícím listí poblíž rybářské zátoky, kde v začínajícím podzimu chci na hladině zvěčnit podobu času, neustále zčeřenou a mizející. Očekávám tě v kavárně, kterou už dávno zrušili, rozehrávám naše čtyřruční večery v mlčícím pianinu, jež jsem prodal hluboko pod cenou, uchovávám s úzkostnou pečlivostí jedinou tvou fotografii, avšak – běda! – zle vydřenou právě vprostřed, sotva obrys vlasů bez obličeje.

Opustilas mne tehdy s jiným. Vím, že ti unikal skoro od prvního okamžiku, všude se pak zapíral a nechtěl tě už vidět. Dal mylnou adresu, od začátku podvodník, pátralas po něm celý zbytek své krásy, a teď? I já se fešácky držím nad hrobem, jen tam vejít, jen trochu postoupit do tmy… Po věčnosti jsem lačněl, té nikdy neubývá, těsto štědře kvasí v díži bohů, její chléb se však vyhýbá smrtelným. Zato našeho života bochník došel k patce! Skoupé vzpomínky a sentiment. Valčíky a koberce slavností, vypšklý koncertní dům s očima mrtvých jezer a grošovaných ořů, to není už pro mne, pro tebe možná, tys však – Ne, nejsem schopen to doříci, vím, že pláču nedůstojně a stařecky, žádný stoik, čítankové moudrosti gymnazistů nám vštěpovali, mramorové busty kladli za vzor! Odháním myši od plesniviny posledních kůrčiček života, žárlivý na modrou, druhdy šílenství blankytu, dnes na barvu skalice a smrti.

„Kvete růže, podívej,“ pravila jsi tenkrát. „Znáš ten šlágr? Všecko se ti dává. A ty nic. Přecházíš i záhon jak hromádku hnoje. Copak i hvězdy nemají na kahánku? Sáms mi to vysvětloval. A je snad smrt důvodem nebrat? Nevázat hned zrána čerstvé pugéty a nečesat k polednímu jablka a ještě navečer nelíbat živé, tak velmi živé maso?“

Jenomže já přece tehdy bral plnýma rukama, pil do zalknutí, líbal, jsa tenkrát ohnivě mlád, skutečně do krve! Ale všecko to bylo málo. Otevírala se nade mnou nekonečná noc dávno už mrtvých hvězd, posmrtných přízraků před námi svítícího vesmíru. Ach, co je smrt člověka, proč tolik povyku? Zdvihala se nade mnou stavidla smutku a já se ptal: Co je duch člověka, že toto pojme, hlubinu neskončené věčnosti, už za života? I kdyby po smrti nebyl, co mu to uškodí, jestliže už zaživa jednou takhle byl? Co mu smrt může vzít na téhle kráse? A čeho ho dokáže zbavit na téhle strasti? Krása a strast! Slovo ji neunese. Rozechvívá se pod ní v pouhý zpěv. Nevěděl jsem, jak s tímhle ve světě žít. A smrt mi už zamlada vyluzovala úsměv.

Řekla jsi potom: „Choď si po svých vídrholcích, mám toho dost. Nenávidím už v tobě, co jsem kdy milovala, zasněnou nejistotu, nejistou zasněnost. Dávals mi řeč, byls mou odvrácenou stranou měsíční, fascinovals mne tajemstvím, mluvit jsem neuměla, ale k čemu mluvit? Neustále se napřahovat jenom k vidině…“

Mluvit či zpívat do větru a v něm se ztrácet, to jsem chtěl, lásko, s tebou, opěvovat záři polární a plout poezií do noci neznámého – Bylas mi zdvojením a druhem, ale snad jsi se ztratila v hlubokých lesích mého bludu – Proč jsi mi zmizela na cestě? Kam jsem tě zavedl, jestliže už jsem neměl bystrozrak tě znovu nalézt a ani sílu vyprostit z trnité rokle?

   

Život můj zpackaný! Do tohos přišla? Naletěla, že ano? Ničila ses a mařila? A já že se vzmohl? To jsi mi tenkrát chtěla říct? Vypíjel tvoje dny jako upír? Vysával morek tvé bytosti? Ach! Co jsem se vůbec doklepal někde tvých dveří? A když mi řekli, toť ona, tam žila, tak vytrhl jsem kliku a ejhle, již včera prý odtud vystěhovali nějaké tetřevy a roztrhaný otoman.

Pak přišel můj sok, všeobecně uctívaný guru, mladý zázračný talent, kaše, která se zatím nepřejedla. Vrhla ses k němu, mne označila za sobce. Že prý jsem nestvůra, Minótauros vlastního labyrintu, který si předhazuje k roztrhání své umělecké sny, jimž málo věří. Zabíjí ten narcista svou prapodstatu ustavičným nimráním v nitru, zpytováním svědomí, míšením mytologie řecké a introspekce židovské.

Padlas mu k nohám a zvolala: „Můj poklade, můj nyní muži, mé všecko!“

To je však už velmi dlouho, vidím ten krutý výstup jako cizí kus, který se dávno odpojil ode mne a ty jsi přicházela po mnoha letech v mou mysl jím už nedotčená, kdy pravil tvůj pohled: odcházela jsem od tebe, můj důvěrně daleký a cize blízký, po celý život v nenávratno, protože tak bylo usouzeno. Ptal jsem se potom mnohokrát do prázdné místnosti: Kde nyní jsi? Tvou odpověď nezachytiv nikdy v tichu až příliš výsměšném, volal jsem zoufale: jsi v konečkách mých prstů! Kolikrát přece jsem jimi přejížděl po držadlech křesla, na němž jsi sedávala… Ve kterém čase? Snad vytrženi jsme oba byli z plahočení smrtelnosti nakrátko v nehybný vznešený obraz? Šípem sladkého jedu tkví ve mně vzpomínka, kterou jsem nikdy nedokázal vytáhnout z vnitřní rány! Hledal jsem tě ztracenou mezi porážkami vlastního života, vedl jsem tvůj stín podle příkazu, přísně za sebou, tebe nevida a neohlížel se, ačkoli trýzněn touhou po tvé tváři. A když mne touha nakonec přelstila a když sobě přes rameno jsem pohlédl do tváře nikoli tvé, ale cizí, pochopil jsem, že své touze jsem nikdy nerozuměl, žes byla odjakživa daleko, že jsem tě neznal a ztrácel i v nalézání lásky – lásky zcela jistě, ale nikoli v nalézání tebe, říkaje tobě mylně Ty!

Ach, čase! Odehnal jsem svou první ženu, nebo mi ji odvedl on, kdo to rozsoudí spravedlivě? O Donna mia, prima Donna, a co nastražily a nastrážily ty další? Potrpím si na literární hříčky, nic jiného nedovedu, co bych naříkal? Od vonící ještě ošatky, od kořenného krajíce lásky jsem byl oderván, ale co horšího, od její bytosti samotné, od ní, kterou jsem jistě miloval, ale jež přece nad lásku vystupovala, nesplývajíc s ní, nerozpuštěna ve své totožnosti, a pak jsem již jenom ukusoval, podoben údělem hlodavci, neustále z života, abych krmil plamen, marný obětní oheň svého umění, jež chtělo kamsi vystoupit z času. Co je mi do věčnosti, čím jí budu platný, a co prospěje mně, že brzy budu do ní sčesán? Podivná věc! Plod života se naléval v dokonalost pomíjitelným sluncem a bochník času se obnovoval sdílením. Toho však bylo mizivě. Pozdní lítost. Pozdní poznání.

 

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .