Poslední Vršovec

 

07. 12. 2021

Román z dvanáctého století.


Josef Svátek, 1892

 

Stanislav Maxa – STEFANOS, 2021
vázaná s přebalem, 13,5 × 19,5 cm, 404 stran

 

Elektronická kniha:
koupit za 159 Kč • vypůjčitstáhnout ukázku

 

 

Anotace:

 

V době, kdy český přemyslovský kníže Vladislav II. pobývá na křížové výpravě, pověřuje správou země svého bratra Děpolta. Avšak český trůn se snaží získat rovněž Vladislavův synovec Soběslav II. Jeho pokus je ovšem neúspěšný a Děpolt nechává mladého prince uvěznit na hradě Přimda.

 

Za pomoci nejbližších spojenců se Soběslavovi podaří z vězení uprchnout a záhy získává na svou stranu olomoucké vévodství. Po vítězném střetu s Vladislavovým vojskem má otevřenou cestu ku Praze.

 

Jenže právě ve chvíli, kdy Soběslav na Hradčanech slavnostně usedá na knížecí stolec, přichází dcera předního českého velmože Odolena z Hrádku v Ostrovském klášteře u Davle na stopu děsivé záhadě týkající se pravé identity nového českého vladaře, jejíž rozluštění dává do pohybu nezadržitelný sled dramatických událostí. Jejich hybnou silou je „poslední Vršovec“ kancléř Převoj (v románu Josefa Svátka se jedná o fiktivní postavu), hodlající se pomstít na Přemyslovcích, kteří roku 1108 na hradišti Wratislav zákeřně vyvraždili rod Vršovců.

 

Kniha obsahuje rovněž samostatnou autorovu povídku Český bratr, jejíž děj je zasazen do počátku 16. století.

 

Text románu i povídky prošel zásadní jazykovou a pravopisnou aktualizací. Dnes již archaické nebo neznámé výrazy byly nahrazeny slovy používanými v současné češtině, na mnoha místech byl také citlivě upraven slovosled v autorových složitých souvětích.

 

Josef Svátek (1835–1897), český novinář, prozaik a kulturní historik; autor mnoha historických románů, převážně z 16.–18. století.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

PROSLOV

V OSTROVSKÉM

KLÁŠTEŘE

 

Vltava valí hlučně své proudy z výšin zachmuřené Šumavy do otevřeného kraje středních Čech, kde příroda vytvořila mnoho rozmanitých krás, takže charakter těchto krajin vyniká nad jiné příjemností i vznešeností. Zvláště vltavské břehy nad Prahou honosí se těmito vlastnostmi, ačkoli přes všechny své přírodní krásy byly donedávna málo známé a ještě méně navštěvovány pocestnými. Pobřežní krajinu od Zbraslavi ke Kamýku lze bez přehánění nazvat Švýcarskem středních Čech, neboť tam, kde Vltava proráží brdské pohoří, vytvořila tytéž romantické útvary, jaké tak velmi překvapují cestovatele v Polabí severních Čech. Táhlé hřbety Brd porostlé hustými lesy, rozmanité nakupeniny skal a občasná zeleň s temným nastíněním skalních svahů dodávají této málo obydlené krajině jakýsi smutný vzhled, který pozorovatele tím více dojímá, protože nerušené ticho rozložilo svá křídla nad lesy a vrchy a jen z hlubokého údolí Vltavy zaznívá šumění chvátajících vln.

V jedné z nejmalebnějších částí tohoto poříčí, v divoce romantické krajině nad Davlí, právě tam, kde prudce tekoucí Sázava se vlévá do Vltavy, setkává se cestovatel se zříceninami kdysi pověstného benediktinského kláštera a opatství sv. Jana Křtitele. Tento proslulý klášter byl zbudován uprostřed Vltavy na dosti rozsáhlé výspě, která vznikala během tisíců let náporem vod na soutoku obou řek. Že byl tento klášter založen na tak neobyčejném místě, lze vysvětlit pouze tou okolností, že v těchto místech oba břehy Vltavy jsou zúženy sráznými a vysokými skalami, a tudíž v celém okolí nebyla planina, která by mohla posloužit k základům svatyně.

Proto byl zvolen ostrov ležící uprostřed Vltavy jako nejpříhodnější místo pro zbudování kláštera, jemuž podle jeho polohy byl dán název kláštera Ostrovského. Dějinné bádání se však nesnažilo příliš důkladně zjistit příčinu, proč benediktinští mnichové založili tento klášter právě na ostrově, a lid si vysvětloval původ tohoto církevního ústavu způsobem zcela odlišným.

Podle pověsti stála za pohanských dob na vltavském ostrovu nad ústím Sázavy mohutná lípa, pod níž pohanští Čechové vykonávali zápalné oběti bohům. Posvátnost tohoto místa měla prý již od dávných věků tak slavnou pověst, že z celých středních Čech pohanský lid se tu scházel k obětem. A když se začalo v naší vlasti šířit křesťanství a temné pohanské háje byly víc a víc osvětlovány září nového učení spásy, přesto ještě dlouho lid na řečeném ostrovu provozoval pohanské oběti a s obvyklou okázalostí pěstoval kult Svantovíta. To vyvolalo nevoli knížete Boleslava Pobožného, a tak dal posvátnou lípu na ostrovu porazit a na jejím místě vystavět klášter pro benediktinské mnichy, aby odtud hlásali pravé slovo Boží okolnímu lidu. Později přešla slavná pověst pohanského obětiště na křesťanský klášter a kongregace knížete Boleslava se řadila bohatstvím a učeností mnichů hned k břevnovskému klášteru, jenž byl založen jen o několik let dříve.

V Čechách lze nalézt málo podobných míst, jež by souznívala v tak velké míře zevnějškem a polohou s křesťanským klášterem a jeho určením, jako právě davelský ostrov. Ze stran jej obklopují strmé skály, zádumčivé ticho se rozprostírá po celém okolí a jen šumění vln obou řek se rozléhá po krajině, doslova již samotnou přírodou předurčené klášternímu míru a přemítání. Ostrý skalní hřbet dělící Vltavu od Sázavy proniká hluboko do soutoku obou řek a poskytuje nadmíru malebný pohled z nedalekého ostrova, podobaje se zdi, kterou příroda na rozhraní dvou toků postavila svou divotvornou rukou a za níž sázavské zdivočelé vlny narážejí do mírnější Vltavy.

Ostrov je nad vodní hladinou dostatečně vyvýšen a jeho velká rozlehlost poskytovala též místo ke zřízení klášterní zahrady, v níž benediktinští řeholníci ve volných chvílích mohli projevit svou lásku k přírodě a k pestrým dítkům jara. Nyní má již jinou podobu tento ostrov, na němž pouze vysoký kříž a nějaké zbytky základních zdí napovídají, že se tu kdysi vypínala do výše velebná budova kláštera a chrámu požívajícího slavnou pověst. Zorané pole a zahradnické záhony zaujaly nyní místo, kde se před staletími rozléhaly posvátné zpěvy a kde byly konány tajemné úkony víry. Pohroužen do smutných myšlenek pohlíží osamělý poutník na tisícileté ruiny, které hlodající zub času nebo přetvářející lidské ruce nemohly zemi vyrvat; avšak brzy s chutí obrátí svého ducha k pradávným dobám a snaží se v mysli utvořit obraz o vnějším vzhledu a osudech kláštera, jenž srovnán se zemí mnoha staletími přece jen svými dějinami a neobyčejnou polohou dovede upoutat každého pozorovatele.

Také my se v čtenářově doprovodu obrátíme do oněch časů, kdy Ostrovský klášter byl takřka na vrcholu své slávy a blahodárného působení; odvážnou rukou odhrneme šedý závoj z oněch věků, jež se v naší vlasti vyznačovaly pověstnými rozbroji Přemyslovců a obracely společenský pořádek v Čechách tak často naruby.

V oněch dobách stávaly se odlehlé kláštery vyhledávaným útulkem osob, jež v jejich zdech buď hledaly trvalý odpočinek po těžkém životě, nebo se snažily získat novou posilu k dalším životním bojům. V první polovině dvanáctého věku – do níž přenášíme čtenářovu mysl tímto líčením – stával se i Ostrovský klášter podobným útočištěm mužům, jimž byl zapotřebí dočasný útulek před vírem vnějšího světa. Vlídná mysl opatů a klášterních mnichů vítala v každé době osoby osudem takto pronásledované, jimž se s ochotou otevíraly klášterní dveře a bez všetečných dotazů jim byly vyhrazeny pohostinské cely, kde brzy se dostával jejich duším požadovaný klid.

Pro svou výstavnost i kvůli hojným důchodům byl Ostrovský klášter schopen, aby vykonával obvyklou pohostinnost v největší míře. Jsa založen roku 999 vévodou Boleslavem II., příjmením Pobožným, byl hned na začátku obdařen tak hojnými statky a důchody, že v první polovině 12. století patřil právem mezi nejbohatší kláštery v Čechách. Během dvou století se tyto statky jednak novými odkazy, jednak rozumnou správou ještě více rozmnožily, zvláště když po vymření prvních z ciziny povolaných mnichů vstupovali četní synové domácího panstva do řehole benediktinů Ostrovského kláštera a svým majetkem zvětšovali klášterní jmění.

Ke klášteru náleželo velké území na obou březích Vltavy a Sázavy, mimo to pak značný počet vsí a dvorů se všemi výsadami, jak Ostrovu v rozličných dobách byly darovány nástupci Boleslava II. Není tedy divu, že ostrovští opati učinili ze svého konventu skutečnou rezidenci a během času chrám i klášter proměnili v nádherné řádové sídlo. Vltavský ostrov i přes svou rozsáhlost stěží dostačoval k dalšímu rozšíření klášterních budov, takže velká část služebného lidu musela bydlet na levém břehu Vltavy, tam, kde se nyní nachází obec sv. Kiliána. Zde tudíž vznikla zvláštní osada, odkud bylo lodicemi udržováno spojení s klášterem.

Vlastní klášterní budovu tvořilo veliké čtyřhranné stavení s křídlem táhnoucím se na západní straně ostrova; na východní stál chrám o něco vyšší než klášter a opatřený pěknou věží. Vše bylo vystaveno v jednoduchém byzantském slohu, zato však vnitřek chrámu a zejména apsida se skvěly stavitelskými ozdobami. Byla to díla na tehdejší dobu značné umělecké ceny, zhotovená vesměs klášterními mnichy, z nichž mnozí prosluli jako sochaři a iluminátoři.

Klášter s chrámovou budovou vyplňovaly širší jižní stranu ostrova, na severní straně se prostírala klášterní zahrada; mezi ní a nádvořím před klášterem táhlo se několik menších stavení sloužících jako obydlí klášterní čeledi. Kolem nich vedl úvoz po svahu ostrova k rameni řeky, po němž bylo udržováno spojení s pevninou na levém břehu Vltavy. S pravým břehem nebylo žádné spojení, neboť zmíněná skalní stěna tu spadala přímo do řeky. Klášterní zahrada obklopená hustým stromovím, prý pozůstatkem starého pohanského háje, dosahovala na samý konec dolejší části ostrova, odkud ze zvýšeného stanoviště bylo možné přehlédnout v celé šíři ústí Sázavy do Vltavy.

Rovněž nádvoří bylo na třech stranách obklopeno stinnými lipami, což pošmourným stavením a zádumčivému okolí dodávalo poněkud příjemnější ráz. Průčelí kláštera a chrámu bylo však prosté, a jedině vysoký kříž na zděném podstavci se před ním vypínal do výše. Tento kříž byl uctíván jako zázračný, neboť v něm byla tříska z kříže, na němž Spasitel dokonal svůj život na Golgotě, a proto byl u lidí chován ve velké úctě. Pověst říká, že kříž, až dosud na zpustošeném ostrovu stojící, byl vztyčen na témže místě, jako onen zázračný, neboť prý jej husité, i když zničili celý chrám a klášter, nemohli žádnou silou vyvrátit.

Vnitřek kláštera se nelišil od obvyklého charakteru takovýchto budov, až na to, že i zde bylo na každém kroku patrné klášterní bohatství. Cely mnichů nebyly studeně prázdné, avšak žádný přepych v nich nebyl; jen opatův příbytek v hořejší části stavení byl oproti ostatním celám přece jen okázalejší. Vzadu byly hostinské pokoje, umístěné v onom křídle, které jako nějaká mohutná věž převyšovalo o jedno poschodí vlastní klášterní stavbu. Jeho okna vedla ze dvou stran přímo k řece, na vnitřní straně pak do malé zahrádky, která za chrámem zaujímala zbylou část ostrova a byla obezděna vysokou zdí, již se vltavské vlny marně pokoušely zdolat. Tato zahrádka byla vždycky výhradním majetkem opatů, dokonce i mnichové do ní měli přístup jen zřídka; z čeledi pak mimo zahradníka do ní nesměl nikdo vkročit. Od nepaměti byla tedy považována za jakési tajemné místo, a v době, kdy právě začíná naše vypravování, okolní lid jen s jakousi utajovanou hrůzou hleděl k jižnímu cípu ostrova. Vypravovalo se totiž, že v ní jistý hvězdopravec, kmet požívající po mnohá léta pohostinnosti kláštera, provozuje rozličná kouzla, poněvadž prý stále jen v knihách a pergamenech leží a za nočních hodin se v nárožní komůrce věže zabývá zpytováním tajemných sil přírody. Ostatně během času přece jen lid přivykl i tomuto tajemnému konání neznámého starce, ale jižnímu křídlu kláštera se vždy vyhýbal s jakousi hrůzou.

V době, kdy tento kmet využíval útulek v Ostrovském klášteře, totiž na počátku druhé poloviny dvanáctého století, byl v klášteře opatem kněz Petr, prošedivělý stařec, o němž se říkalo, že i když pocházel z panského rodu, přece jen se oddal duchovnímu stavu a získal důvěru svých spolubratrů nejen učeností, ale i věhlasem a rozšafností, a proto už před více než dvaceti lety byl zvolen za opata Ostrovského kláštera. V tomto postavení se stal dobrodincem pro celou krajinu, chudina ho nazývala svým otcem, řeholníci ho pak ctili jako muže daleko je převyšujícího duchem i nábožností. Tato úcta však byla z velké části smíšena i s jakýmsi postojem posvátné hrůzy, jakou v onom věku každý vyšší duch kolem sebe vyvolával a díky zájmu o vědu byl povznesen nad mnohé předsudky světa. Opat Petr měl i na tehdejší dobu znamenitou knihovnu; ta mu též u mnichů méně vzdělaných pomohla k slavné pověsti. Ostatně jeho povaha byla rovněž tak rázná, jako šlechetná, a už mohutný zevnějšek tohoto kmeta, jenž ani nevypadal na šedesátiletého člověka, imponoval hned v prvním okamžiku každému, kdo se setkal s tímto neobyčejným mužem.

Už dvacet roků zastával kněz Petr úřad opata v Ostrovském klášteru; mnohé bouře, za tehdejších nepokojných dob tak často se opakující, šťastně od svého kláštera odvrátil, až po usednutí vévody Vladislava II. na trůn česká země opět se začala těšit na několik let míru a pokojnému vývoji. Klášterní život plynul na ostrovu v příjemném klidu, azyl pronásledovaných byl již po delší dobu opuštěn, vlny veřejného života málokdy překročily skály brdského pohoří, avšak až v době, kdy začíná naše vypravování, tento klidný klášterní život byl náhle vyveden z obvyklých kolejí.

Bylo to na začátku měsíce června 1158, když na ostrovu zavládl neobyčejný ruch. Byl vyvolán početným zástupem obrněných jezdců, kteří za jednoho pozdního odpoledne vjeli průsmykem na levém břehu do vltavského údolí a zamířili přímo ke klášterní osadě. Nepochybně tu byli již očekáváni, neboť všichni obyvatelé jim vyšli vstříc a vítali je jako milé známé. Těchto zbrojnošů bylo asi sto. Všichni byli oděni do třpytného brnění a opatřeni dobrými zbraněmi. Po boku toho, který se choval jako jejich velitel, jel mladík mohutné postavy držící v pravici vztyčený prapor bílé barvy, na jehož jedné straně byl znak českého lva, na druhé pak obraz sv. Jana Křtitele, patrona chrámu Ostrovského kláštera.

Tato družina zaujala téměř celý prostor mezi řekou a skalami vypínajícími se do nesmírné výše na levém břehu nad domky klášterní osady. Na velitelův pokyn sesedali jezdci z koní, které předali do péče klášterní čeledi. Nato zavolal vůdce nedaleko stojícího muže středních let, který obstarával se synem převoz z této strany na ostrov, a řekl mu:

„Kojato, vyprav se rychle na Ostrov k důstojnému opatovi, a vyřiď mu, že vojáci postavení Ostrovským klášterem do pole čekají na jeho požehnání. Hned se však vrať, neboť mě musíš přepravit s mými vojáky na ostrov. Pospěš si, protože už zítřejšího rána máme dorazit do Prahy.“

„Už pospíchám, pane kasteláne,“ odpověděl s hlubokou úklonou převozník, „v klášteru vás již od rána netrpělivě očekávají.“

„Až pro nás uděláte cestu ze Slap k Ostrovu schůdnější, pak se také včas dostavíme!“ zabručel vůdce a pokynutím ruky pobídl převozníka ke spěchu, načež se obrátil k opodál stojícímu praporečníkovi a zapředl s ním přerušený hovor.

Převozník mezitím seběhl se synem ke břehu a ihned se oba ocitli na hladině v lehké lodici.

„Pánbůh s námi! Co to množství ozbrojenců hledá na ostrovu?“ zvolal převozníkův syn, když byli několik sáhů od břehu. „Nebo se jim zachtělo klášterního pokladu, a my je tam máme ještě převážet?“

„Mlč, hlupáku, a zbytečně nemluv,“ odsekl mrzutě starý; „vždyť je to ona družina, kterou Ostrovský klášter postavil do pole, aby pomáhala vévodovi Vladislavovi při tažení proti zpupným milánským. Jsou nyní na cestě do Prahy a přicházejí, aby se rozloučili s opatem.“

„Aha, nyní tomu rozumím, proč Kolda také mne verboval na koně.“

„Dobře však pan kastelán učinil, že tě zase vrátil k veslu; zde jsi mi potřebnější, než bys mu prospěl na koni.“

Syn chtěl na to ještě něco odpovědět, ale loďka už zakotvila u břehu ostrova.

Starý převozník ocitl se po několika krocích na nádvoří před klášterem, kde o příjezdu družiny také již věděli, a několika slovy jednomu z mnichů vyřídil kastelánův vzkaz. Nato obrátili se zpět a za malou chvíli po přestoupení na široký prám začali pěší jezdce převážet na ostrov.

Slunce už zapadlo za brdské hory, když se poslední oděnec ocitl na nádvoří, a lehké večerní stíny, do hlubokého údolí předčasně se vkrádající, začaly se rozprostírat po okolí. Kastelán se postavil do čela svému průvodu, blížil se k chrámovým schodům, na nichž jej očekával opat Petr se všemi ostatními mnichy.

Oděnci se rozestavili do půlkruhu, jejich vůdce pak s praporečníkem postoupil vpřed, aby se před opatem a církevní družinou hluboce uklonil. Po obou stranách nádvoří stála zvědavá klášterní čeleď a všechen poddaný lid z pobřežní osady, jejž toto neobyčejné divadlo přilákalo na ostrov. Mnozí z nich drželi smolné pochodně, neboť večerního šera pod lipami rychle přibývalo.

Toto shromáždění vyvolávalo při záři četných pochodní velmi skvělý pohled, neboť rudé plameny se stejně tak skvěle odrážely na leštěných štítech a přilbách vojáků, jako ve zlatě krumplovaných ornátech opata Petra a klášterních hodnostářů. Na okamžik zavládlo posvátné ticho nad celým shromážděním, přerušované jen tajemným hučením řeky. Zraky všech přítomných byly nyní obráceny k vůdci vojenské družiny, který sňav přilbu zdobenou červenobílým chocholem se uctivě přiblížil k opatovi a takto jej oslovil:

„Ctihodný otče opate! Družina vypravená Ostrovským klášterem k tažení proti milánským přišla přijmout tvé poslední požehnání do tohoto boje. Posvěť nám prapor, zdobený znakem české země a patronem tohoto chrámu, neboť již zítra musíme dorazit k vojsku vévody Vladislava u Prahy.“

„Ano, požehnej nám, táhnoucím do boje!“ zvolali jednohlasně vojáci mávající nad hlavami svými meči.

„Už jsem vás očekával, moji stateční synové, k tomuto posvátnému obřadu,“ odpověděl vážným hlasem ctihodný stařec, jenž už svým zevnějškem dělal na každého dojem pravého církevního patriarchy. „Na místě Božím požehnám vašemu praporu a zbrani, kterou budete tasit v cizině pro čest a slávu Páně i českého jména.“

Nato obrátil se k svému průvodu, pokynul hodnostářům a vešel do chrámu Páně ozářeného množstvím svící, jehož dveře zůstaly otevřeny, aby všichni lidé mohli být přítomni na slavnostním obřadu posvěcení praporu. Ostatní řeholníci svého opata po dvou následovali až k oltáři. Za duchovními vešel tam i vůdce a mladý praporečník s praporem, a ti stanuli před oltářem v jisté vzdálenosti. Klášterní čeleď a ostatní lidé se pak vhrnuli do chrámového prostoru oběma postranními vchody, takže hlavní loď byla brzy naplněna. Středem chrámové lodi však byla mnichy laiky utvořena volná cesta, aby z nádvoří, kde vojáci zůstali stát v půlkruhu, bylo možné vidět až k samotnému hlavnímu oltáři.

Mniši začali svůj dojemný sborový zpěv, po jehož ukončení opat přikročil k posvěcení a požehnání praporu. Praporečník sklonil žerď před Božím sluhou, načež ten nad ní vykonal obvyklý obřad svěcení.

„Povznášejte obraz svatého patrona tohoto chrámu a znak země české k pokoření nepřítele prvního panovníka v křesťanstvu!“ tak oslovil opat po skončeném obřadu praporečníka. „Nechť vede vás k vítězství v oněch krajích, které českou statečnost dosud nepoznaly. Přispějte k pádu zrádného Milána a jako vítězové vraťte se zpět do vlasti.“

„Amen!“ zaznělo ve sboru mnichů, načež opat se svým průvodem opět vyšel před chrám, aby požehnal i zbraním zde čekajících oděnců.

„Sláva Vladislavovi! Do boje za vlast!“ rozléhalo se ze sta hrdel vojáků, když prapor opět zavlál nad jejich hlavami. Hrdinné nadšení zmocnilo se v tomto okamžiku všech mužů a mladíků, kteří zvolili obětovat své životy za pokoření nepřátel císaře Fridricha Barbarossy. Znovu se zablýskaly meče v záři pochodní a vojáci je sklonili v půlkruhu, v němž byl opat se svým doprovodem.

Sluha Boží vysoko ve své pravici pozvedl kříž, krásnou byzantskou práci ze zlata zhotovenou, a levicí na obraz ukřižovaného ukazuje, pronesl velebným hlasem:

„Žehnám vaší zbrani, stateční hrdinové české krve! Žehnám jí, kterou budete tasit na nepřítele náměstka Kristova a k povznesení tohoto znamení! Bůh vás provázej na cestě do Vlach, Bůh dopřej vám vítězství před Milánem! My v modlitbách budeme dlít ve vlasti, aby Hospodin jako vítěze vás zase přivedl nazpět domů!“

„Amen!“ dodal opět sbor mnichů a z úst vojáků rozlehlo se nové nadšené jásání: „Sláva Vladislavovi! Do boje pro oslavu vlasti!“

A celé shromáždění opakovalo hlučně: „Sláva vlasti!“, takže toto volání se ozvěnou rozeznělo v blízkých skalách.

Nato požehnal opat křížem skloněné meče, pokropil je svěcenou vodou a na znamení lásky kastelána polibkem na tváře rozloučil se s ostrovskými vojáky, kteří na rozkaz svého vůdce vydali se rychle k lodím, aby se přepravili zase na levý břeh. Všichni byli nadšeni tímto velebným okamžikem a nezkrocená bojechtivost ovládala jejich hruď.

Opat Petr obrátil se nazpět do chrámu, kde ještě bylo konáno obyčejně večerní modlení. Vážně zněly tehdy modlitby a zpěvy mnichů, neboť modlili se za šťastné dosažení velkolepého cíle, cíle, jaký tehdy jevil se celé české zemi v nejkrásnějším světle. Když pak byla pobožnost skončena, ubíral se průvod z Boží svatyně zpět do klášterních cel. Dlouhá řada mnichů v černých hábitech ztrácela se již v temnotě chodby, když poslední dva mnichové-laici ještě setrvali v jasně ozářeném chrámu Páně.

Byly to dvě postavy již zevnějškem velmi od sebe rozdílné, obě však obličejů tak výrazných, že i v mnišském rouchu bylo možné na nich poznat neobyčejné povahy. Mnich, jenž šel po pravici, byl již asi šedesátiletý, neboť jeho hustý vlas a ještě hustší plnovous již zcela zešedivěly, třebaže břemeno těchto let doposud nesklonilo jeho šíji; naopak se vzpřímenou hlavou, v níž hrála dvojice jiskrných očí, kráčel vedle svého druha, jenž svým zevnějškem byl pravým opakem.

Jeho věk dosahoval asi dvaceti pěti let, ačkoli v tomto obličeji se již jevily neobyčejná mužnost a rozvaha. Tmavé oko bylo v tomto okamžiku skloněno k zemi, jako by se pohroužilo do jiných časů a krajů. Na první pohled bylo možné poznat, že jeho čilý duch je zaměstnán vážnými myšlenkami, neboť po celý církevní obřad projevoval pramalou účast ke svému okolí, takže starší druh jej musel často pobízet, aby vstoupil do řady a svým chováním nevzbudil pozornost ostatních spolubratrů.

   
 

Oba mnichové, kteří buď náhodou, buď úmyslně zůstali v průvodu jako poslední, náleželi k bratřím laikům, kteří se sice zcela řídili klášterním řádem, ale kdykoli mohli opět vstoupit do světa. Starší z nich, nesoucí jméno bratra Romana, o němž mimo toto jméno jeho druhům nebylo nic více známo, přišel asi před dvaceti lety za tmavé noci do kláštera Ostrovského, a přivedl s sebou hocha asi pětiletého. Po dlouhé rozmluvě s opatem Petrem, který tehdy nově nastoupil do svého duchovního úřadu, zůstal neznámý cizinec v klášteře a v nejvyšším poschodí levého křídla, které bylo obvykle nazýváno věží, mu byla vykázána cela, v níž se svým hochem vedl velmi odloučený život. Nikdo mimo opata neznal jeho dřívější osudy, nikdo také se neodvážil, aby se ho na ně tázal, a když starší pokolení v klášteře poznenáhlu vymřelo, nevěděl nikdo z mladších mnichů, jakým způsobem nejstarší bratr laik přišel k útulku v Ostrovském klášteru. Jen to často dráždilo zvědavost mnichů, proč v posledních letech pravidelně se dostavují v jistou dobu a za tmavé noci zakuklení muži k bratru Romanovi a po delší rozmluvě s ním rovněž tajemně z ostrova odcházejí, načež vždy také následovala tajná rozmluva opata Petra s Romanem. Bylo jim tedy velmi divné, proč opat tak často dlouhé chvíle trávívá ve starcově cele, a proč zároveň k mladíkovi chová tak velkou náklonnost. Byly tím ovšem vyvolávány rozličné domněnky, avšak pravý obsah těchto událostí si nikdo nedovedl vysvětlit.

Tak hoch dorostl v mužného mladíka, z jeho pěstouna stal se šedivý stařec, jenž ve spojení s opatem po celá ta dlouhá léta pečoval co nejsnaživěji o to, aby mladíkova ducha vzdělal a obohatil všemi vědomostmi tehdy běžnými v klášterech. Opatova knihovna poskytovala mu hojnou látku k tomuto zaměstnání a po několika letech bylo mladíkovo vzdělání završeno do takové míry, že se mohl směle poměřovat se všemi učenými mnichy v klášteru. V pozdějších letech jeho příznivec, opat Petr, ho uvedl k onomu tajemnému starci, jenž obýval dolejší část věže, a jemuž opatova zahrádka na jižním cípu ostrova vždy byla otevřena. Tento stařec jinak se vyhýbající společnosti a lidské přízni nalezl však v mladíkovi takové zalíbení, že k velkému údivu ostatních obyvatelů kláštera jej do své cely a do sousedního laboratoria zvával a vyučoval alchymii i hvězdopravě, to vše však jen s tou podmínkou, aby vyjma svého pěstouna se nikomu ani slovem nezmiňoval o konání svého učitele nebo o tom, co zahlédne v jeho uzavřených pokojích. Mladík tento slib věrně dodržoval, ačkoli často na něho bylo naléháno z mnoha stran, aby podal o tajemném starci jakési bližší zprávy.

Nakonec museli zvědavci ukonejšit v tomto směru svou dychtivost, až náhle zase ve velké míře byla vzbuzena tou okolností, když bratr Klement – takové bylo totiž klášterní jméno mladíkovo – po dokončení svých studií začal se učit rozličným uměním rytířským a užívání zbraně. Kastelán nedaleké tvrze Hradiště – týž, který nyní vedl válečnou výpravu z Ostrovského kláštera k Praze – stal se učitelem bratra Klementa v těchto světských věcech a ten věru i v tomto oboru tak zdárně prospíval, jako dříve pod pěstounovým a hvězdopravcovým vedením. Nyní už každý v klášteře tušil, že bratr Klement na Ostrově asi dlouho nezůstane, a že mimo své nadání vymění mnišskou kutnu za lesklé rytířské brnění. Z těchto příčin bylo s úctou pohlíženo k bratru Klementovi, jenž už svým chováním měl jakousi nadvládu nad ostatními laiky a v každém ohledu byl nad ně povznesen.

Za takovéhoto stavu věcí je možné si snadno domyslet, že výjevy právě se na Ostrově odehrávající musely udělat znamenitý dojem na mladíkovu mysl. Jeho zamyšlenost tím byla zcela odůvodněna, neboť musel se loučit s kastelánem, který si zcela získal jeho náklonnost a nyní nastupoval slavnou dráhu českého vojáka. S velikým vnitřním bolem viděl jej odcházet za ostatními, a když již zmizel z jeho očí v úvozu, ještě se za ním díval, jako by litoval, že mu není dovoleno ubírat se za stejným cílem k dosažení slávy a válečné cti.

Jeho pěstoun, oka z něho nespouštěje a výraz vnitřní spokojenosti ve svém obličeji nemoha utajit, pobídl jej násilím k návratu do chrámu, ale i tam byla mladíkova duše zaujata jinými obrazy a jeho mysl naplňoval boj pro vlast a její slávu.

Jako stroj se opět postavil do řady mnichů, jíž se svým pěstounem uzavíral, a byl by zajisté setrval jako socha na svém místě, kdyby temný hlas jeho pěstouna ho náhle nevyrušil z těchto myšlenek.

„Až luna vyjde nad sázavskými skalami, očekávám tě pod lipou na zahradní hrázi. Dnešní noci nastane rozhodný okamžik v tvém životě! Brzy bude vyplněna tvá touha po světě a jeho zápasech!“

Mladík po těchto slovech dychtivě upřel své oči na starce a náhlá změna se objevila v zachmuřeném výrazu jeho obličeje. Temným ohněm mu zaplálo oko, nach se rozlil po bledé tváři a zimničný oheň projel pojednou jeho tělem.

Křečovitě sepjal svou pravicí rámě svého pěstouna a zvolal utajeným hlasem:

„Konečně tedy budu moci vyjít z tohoto vězení na Ostrově! Ó, proč jsi mi nedovolil již s kastelánem vytáhnout do boje?“

Stařec položil prst na ústa, znamení mladému mnichovi dávaje, aby své náhlé pohnutí ukryl před zraky ostatních.

„Pro tebe chovám úlohu vzácnější, než abys sloužil jako terč vlašským střelám. Tebe ve vlasti čeká důstojnější povolání. Neopomeň dostavit se na domluvené místo. Tam bude ti objasněna tvoje nejbližší úloha.“

A odcházel za ostatními do tmavé chodby; mladík jako u vytržení jej následoval.

Mezitím pohasínala všechna světla ve chrámu, tma se rozhostila v prostoru před chvílí ještě tak živém a i nádvoří bylo pojednou jakoby vymřelé. Klášterní čeleď a ostatní lid seběhl totiž k přívozu, aby se naposledy ještě rozloučil s vojáky, z nichž většina pocházela z klášterních dědin. Převážení trvalo tudíž dost dlouho, než se všichni ocitli na planině před osadou na druhém břehu. Čirá noc se mezitím snesla nad údolím, avšak již asi za hodinu vyšla nad sázavskými horami bledá luna a rázem osvítila údolí, v němž panoval tento neobyčejný ruch. Jako za denního světla bylo možné rozeznat veškeré předměty v tomto jasném svitu měsíce, a hradišťský kastelán mohl právem předpokládat dobrou cestu do Prahy za této jasné noci.

Po krátkém občerstvení bylo nasedáno opět na koně a silnicí, která podél úzkého břehu takřka ve skále byla vytesána, dali se jezdci na dalekou cestu, z níž snad žádný se již nazpět neměl vrátit. Smolné pochodně jim dlouho svítily na cestu, jednotlivé pozdravy shromážděného lidu je provázely, až zmizel navždy i poslední z nich za rohem skály naproti Davli.

Pak rozešlo se i množství lidí do svých příbytků. Kojata převezl klášterní čeleď zpět na ostrov a za krátkou dobu panoval v okolí Ostrovského kláštera stejný mír, jaký náležel tomuto posvátnému místu. Pomalu zmizela světla i v jídelně, jen v nejvyšším okně ve věži a v opatově cele kmitalo se mezi sloupovím slabé světélko. To byl jediný projev života v klášteře v této době, kdy luna vystoupala právě do poloviny své dráhy nad úzkým údolím.

Mýlil by se však ten, kdo by se domníval, že všechno již odpočívá v Ostrovském klášteře. Neboť krátce nato, kdy utichl poslední ruch čeledi, otevřely se dveře vedoucí do opatovy zahrady a kolem stinného křoví ubírala se temná postava, jejíž obrysy ve stínu vysoké budovy bylo možné rozeznat jen stěží. Teprve když po několika krocích vystoupila do plné měsíční záře, byl bys v ní poznal mnicha Romana, jenž tajemným způsobem povolal svého chovance bratra Klementa na toto místo. Tmavá kápě zakrývala sice velkou část jeho obličeje, avšak záře měsíce byla nyní tak jasná, že dovolovala dobře rozpoznat jiskrné oči a ostré rysy mnichovy tváře.

Mnich kráčel volným krokem podél celé zahrádky, až stanul u hráze, která ostrov uzavírala z této strany. Byla to mohutná zeď s přepážkou, asi půl sáhu nad zahradní rovinu vystupující, z níž byla rozkošná vyhlídka na hořejší část Vltavy a okolní divoce romantickou krajinu. Uprostřed hráze byla vyzděna pod košatou lipou nízká lávka, jejíž zadní strana se opírala o mohutný kmen stromu. Na této lávce se mnich usadil.

Noc byla nadmíru líbezná, vonné pachy se šířily ze zahrady na všechny strany, slavík tloukl v nedalekém křoví, v dáli vyvstávaly nad Vltavou lehké modré páry, jako myšlenky v hlavě mnichově neustále sem tam poletujíce a každým okamžikem na sebe beroucí jinou podobu; a nad tím vším byla rozlita stříbrná zář měsíce, jež tomuto obrazu dodávala kouzelné osvětlení. Slovem, byla to noc, které jen za letních dob v ostrovské krajině je možné zažít, neboť snad nikde jinde v Čechách nenakupila příroda tolik efektů, jako v tomto lůnu Vltavy, v jejíchž vlnkách se tak pestře míhaly nepokojné paprsky luny, jako by si tam rusalky pohrávaly se svými zlatými kadeřemi.

Avšak všechny tyto vábné obrazy nevzbuzovaly žádný ohlas v mnichově mysli. Zadumán seděl ve stínu lípy, opřen jsa o kmen, takže i dosti bystré oko by jej nerozeznalo od tmavé kůry kmene. Hlava zůstávala na prsa skloněna, nepohnutě tu dlel jako socha, neohlížeje se na okolí. Dost dlouhou dobu trávil již na tomto místě, aniž by jej co vyrušilo z jeho zamyšlení, pojednou však vztyčil hlavu a upřel oko k zahradnímu vchodu ve snaze proniknout tmu.

Znovu se totiž otevřela zahradní dvířka a tmavá postava se blížila se stejným tichým krokem, jaký jsme u prvního pozdního chodce pozorovali, k lípě. Na prostoru měsícem ozářeném bylo možné poznat postavu bratra Klementa, který přicházel na toto dostaveníčko v daný čas.

Při zahlédnutí svého chovance stařec vstal z lávky a popošel mu na krok vstříc, podávaje mu svou pravici.

„Dal jsi na sebe čekat, synu; již s netrpělivostí díval jsem se vstříc tvému příchodu.“

„Copak se to děje této noci? Bdím nebo sním?“ zvolal mladý mnich, jehož zářící obličej a zimničně lesknoucí se zrak svědčily o jeho vnitřním pohnutí. „Ty šeptáš mi slova tajemná a opat Petr zve mne v pozdní hodině do své cely, kde otcovskými slovy se mnou se loučí a své požehnání k nastávajícímu velkému podniku mi uděluje, o němž mi doposud není nic známo a který prý mi podle opatových slov objasníš! Což skutečně tedy opustím Ostrov?“

„Vložil tedy s požehnáním své ruce na tvou hlavu?“ tázal se Roman, nedbaje na mladíkovy otázky, a výraz vnitřní spokojenosti se rozlil po jeho obličeji. „Zůstal tedy věrný své krvi a nezapomněl jako stařec na přísahu, jakou učinil jako muž?“

Klement hnul sebou netrpělivě, že se mu posud nedostalo přímé odpovědi, avšak jeho pěstoun, jenž se nyní zase vrátil ke svým původním myšlenkám, jej rychle uspokojil.

„Odpouštím ti nyní, synu, tvé zpoždění, neboť právě tvým rozloučením s opatem začíná můj velkolepý plán. A tento plán se zdaří, neboť opat Petr tě požehnal.“

„Vždyť znáš jeho lásku a oddanost ke mně!“

„Ano, vím to, že tě miluje právě tak jako já, ačkoli jsi neměl posud ani tušení, jak on je blízký tvému srdci. Avšak již v několika okamžicích se dovíš všechno.“

„Tvá slova a ještě více slova opatova naplňují mne radostnou netrpělivostí, neboť již tuším, že nyní konečně bude vyhověno jediné touze mého života. Pro tebe a ostatní druhy je snad tento klášter vítaným útulkem, mně však zde plyne život jako v hrobě a bez výsledku, a přece horoucí touha mne sžírá po činech, jaké jsi mi tak často dával za příklad.“

Ve starcových tmavých očích zasvítil blesk radosti nad touto řečí mladého mnicha, k níž se však velmi špatně hodila klášterní kutna. „Poznávám z tvého každého slova,“ dodal živějším hlasem, „že klášterním životem nebyla krev Vršovců umrtvena v tvých žilách a že se staneš hodným hrdinných předků našeho rodu!“

„Co to říkáš? Já jsem potomek nešťastného rodu Vršovců, jehož dějiny jsi mi již od dětství líčíval tak skvělými barvami?“ vzkřikl mladý mnich hlasem jevícím nejvyšší úžas, a odstoupil na krok od Romana, jako by hlasatele této neočekávané zprávy chtěl očima pozřít. „A ty sám k tomu rodu též náležíš?“

„Mírni svůj hlas, milý synu!“ odpověděl stařec a položil pravici na mladíkovo rameno. „Toto tajemství musí zůstat naším tajemstvím, a tamhle vidím kmitat světlo v hvězdopravcově cele.“

„Ó, ten dobromyslný stařec nebude naším zrádcem!“ zvolal opět chovanec Romanův, jehož celé nitro bylo pobouřeno tímto sdělením. „Probůh, již mluv a nenechávej mne déle v nejistotě!“

„Nuže, odhrnu tedy clonu, která až dosud zastírala minulost před tvým zrakem. Ano, ty jsi Vršovec z matčiny krve, a mnišská kápě již nebude krýt tvou hlavu. Tvoje matka byla mou sestrou, a byla též sestrou opata Petra, a my jediní byli jsme v onen strašný den záhuby rodu Vršovců roku 1108 na hradu Vratislavi zachováni s pomocí věrného sluhy.“

„Ó, tedy vlastnímu strýci jsem povinován za dosavadní život!“ zvolal mladý mnich v rozčilení, a vřele tiskl starcovu ruku na svá prsa. „Však i nyní svým otcem jako dosud budu tě nazývat, jak jsem to od mládí dělával. K opatu Petrovi mne stejná synovská vděčnost vždy táhla, a nyní teprve rozumím puzení svého srdce. Avšak proč nikdo posud tvůj a jeho pravý původ netuší? Proč nikdo ve vás nectí bratry?“

Oko starého mnicha opět zaplálo temným žárem. „Což není on též Vršovec, jehož jméno v naší vlasti je nyní stiženo kletbou? Nikdo nesmí tušit, že náležíme k tomuto nešťastnému rodu, neboť tím by byla má životní dráha zvrácena, která si vzala jako jediný cíl pomstu na Přemyslovcích. Jeho posvátný úřad zdržuje od vykonání této pomsty, jeho mírný duch se protiví násilí, avšak mne toto roucho neodvrátí od přísahy, kterou jsem již jako chlapec svému vražděnému otci složil v ten hrůzný den, kdy Svatopluk se domníval, že rod Vršovců již docela vyhubil ze zemského povrchu, přísahu, kterou jsem po tajném návratu z vyhnanství opětoval tvé umírající matce, když i ona zničena zradou Přemyslovce tebe jako nemluvně složila do mé náruče, abych tě vychoval k pomstě za ni na rodu jejího svůdce.“

„Ó, znám z tvého častého líčení ten krutý osud Vršovců a nyní dvojnásobně mou duši drásá, když vím, že i v mých žilách obíhá jejich krev. Ano, pomstím je na Přemyslovcích, pomstím na tom vraždychtivém rodu sebe i svou matku, jež podle tvého tvrzení také skonala zločinem jednoho z nich. Však ještě řekni, kdo je můj otec, a zda ho kdy uvidím živého?“

Roman natáhl křečovitě svou pravici proti mladíkovi a zvolal vášní změněným hlasem:

„Tvůj otec již nežije, však je-li ti památka nešťastné matky posvátná, nechtěj jeho jméno znát dříve, než je v rozhodné době zahlaholím do tvého ucha, kdy hádě Přemyslovců bude se zničeno svíjet pod tvou botou. To jméno jediné by snad ochabilo tvou touhu po pomstě na onom vraždícím rodu, to jméno snad by učinilo tvé nitro přístupnější smíru s oněmi, kteří dokonat musí pod rukama nás dvou, které Bůh sám zachoval k vykonání pomsty.“

„Budiž tedy ty mým otcem, můj dobrodinče!“ byla odpověď mladíkova, v jehož duši se střídaly dojmy tak bouřlivě, že ani jejich běh nemohl s rozvahou sledovat.

„Nastal rozhodný okamžik, kdy začne kýžená pomsta,“ řekl přidušeným hlasem starý mnich a náhle vytasil ze svého rukávu dýku, křečovitě ji svíraje v ruce. „Tuto dýku jsem vyňal ze smrtelné rány svého otce, kterou mu zasadil žoldák Přemyslovců v onu osudnou vánoční noc roku 1108. Na tento strašný odkaz mi přísahej, že pomstíš Vršovce na Přemyslovcích, že vykonáš, co ti zavelím vykonat, a byť bys i vlastního bratra měl dát smrti. Dnešní noci začíná naše velká úloha, neboť Přemyslovec Vladislav opouští Čechy, aby věren svým předkům, kteří přízeň německých císařů o závod hledali k potupě české vlasti, pomáhal Fridrichu Rudovousovi vraždit svobodu vlašských měst, která se vzpírají násilnictví Němců. Tato zrada šlechetného vlašského národa buď na něm rovněž pomstěna, při jeho návratu jej nesmí nikdo už vítat jako vladaře Čechů. Proto ještě této noci se vydáme na cestu, abychom hledali spojence proti Přemyslovcům. Přísahej!“

„Přísahám, že Vršovce pomstím na Přemyslovcích, od Kochana a Mutiny k Tistovi krutě popravených, od neviňátka na hradu Vratislavi vražděného až k mé matce, které přichystali předčasný hrob! Přísahám, že dřív neustanu, dokud stejnou měrou nesplatím, co po staletí páchali na nešťastném rodu Vršovců, dokud poslední zmiji z onoho rodu nesprovodím z povrchu české země. K tomu mně dopomáhej Bůh!“

„Jestliže ne Bůh, aspoň hvězdy ti k tomu pomohou!“ zazněl náhle hluboký hlas za kmenem stromu, pod nímž oba mnichové až dosud stáli v úkrytu.

Jako hadem uštknut vrhl se Roman na onu stranu, odkud se ozval nečekaný hlas, a již tam chtěl dýkou mrštit, když tu vystoupila dopředu vysoká postava starce, oděná do temného taláru, po němž splývaly až po pás sněhobílé vousy. Byl to hvězdopravec, jenž mnicha Klementa často vítal ve svém studiu a choval k němu přátelskou náklonnost. Dýka Romanova při tom pohledu klesla a sám mladý mnich odvrátil napřaženou pravici svého pěstouna.

„Tu dýku pro příhodnější dobu a pro šlechetnější krev uschovej!“ začal starý kouzelník a velitelským pokynem přikázal utichnout mnichu Romanovi, který se chystal k prudké otázce po příčině rušení jejich rozmluvy. „Sestavil jsem dnešní noci tomuto mladému muži, jenž k vyššímu úkolu než k mnišským modlitbám zdá se být povolán, poslední horoskop a přicházím, abych mu sdělil, co mi hvězdy o něm zvěstovaly.“

Mladý mnich pozvedl hlavu k starci, jenž zalit září měsíce se podobal spíše nadpozemskému zjevení, a tázal se hlasem, nedočkavostí naděje častěji přerývaným:

„A věští mi hvězdy zdar v podnikání, jež mi právě touto hodinou bylo uloženo?“

„Nevím, co hodláš ve světě činit, avšak získáš v něm mocné postavení. Tvou hlavu bude zdobit koruna a budou se ti kořit velké zástupy. Tak zvěstovaly neklamné hvězdy, zjevivše mi, že z Ostrovského kláštera vzejde českému ujařmenému lidu světlo. Však střež se rodu svého otce. Ten usiluje o tvou záhubu!“

Mnich Roman při těchto slovech sebou trhl a rukou svíral křečovitě svou hruď, jako by se snažil utlumit ve svém nitru neobyčejné pohnutí.

Klement pak rovněž projevující ve tváři nejvyšší úžas na krok zpět ustoupil, nemoha uvěřit svému sluchu, co zde zaslechl od starce.

„Co znamenají tato tajemná slova?“ vyrazil ze sebe sevřeným hlasem. „Já, kdysi prostý mnich, mám nosit korunu. To hvězdy jen lhaly!“

„Pak též lhaly, že dnešní noci již nejsi mnichem!“ odpověděl hvězdopravec drsným hlasem, v němž byla nevole nad mladíkovou nedůvěrou. „Ta tělesa nebes ještě nikdy nelhala; i tebe k tomu cíli doprovodí, jejž jsem ti zvěstoval v této chvíli.“

„A přece nerozumím tvým slovům!“

„Však mně je nyní jasný jejich smysl!“ ozval se náhle Roman, jenž až dosud v hlubokém zamyšlení zde stál a jehož duchem kolovaly tisíceré myšlenky. „To je nové znamení osudu, a hvězdopravcova slova jsou příznivý pokyn do budoucnosti. Spoléhej na výrok hvězd, on ti bude skvělým vodítkem na dráze nastoupené dnešní noci.“

„Budiž, přijímám tuto zvěst, jak by mi ji Bůh sám seslal s nadhvězdných výšin! S důvěrou ve vítězství dám se do boje a potřu nepřítele nešťastného rodu!“

„Však dbej též výstrahy, jakou ti hvězdy podaly!“ pravil tajemný stařec a složil ruce nad mladíkovou hlavou, jako by mu chtěl žehnat.

A odcházel opět tak potichu, jak se objevil.

S hlubokým úžasem pohlíželi za ním oba muži, neschopni dlouhou dobu slova.

První opět se vzpamatoval starý Roman, jenž prudce uchopiv syna své sestry za rameno zvýšeným hlasem zvolal:

„Tady sám Bůh mému záměru dává vyšší posvěcení! My v boji s Přemyslovci zvítězíme, ty se staneš ozdobou rodu Vršovců!“

„A kdy se do toho boje vydáme?“

„Ještě dnešní noci; já jsem vše přichystal k tomuto okamžiku. Jakmile měsíc opustí vltavské údolí, i my je opustíme a vydáme se k Praze, kde nás čekají spojenci!“

„Teprve nyní chápu, proč se opat Petr se mnou rozloučil tak neočekávaným způsobem; je tedy též zasvěcen do tvých plánů?“

„Jen částečně, protože jeho stav a důstojnost mu zabraňují, aby hned na začátku boje vystoupil jako jeho účastník. Naopak vypravil sbor těžkooděnců, jenž by táhl s Vladislavem proti Milánu, aby tak odvrátil od Ostrovského kláštera všechno podezření. Výjev, jehož svědkem jsi byl dnes na Ostrově, je jen článkem onoho mohutného řetězu, jejž jsem ukoval na záhubu Přemyslovců, a o jehož rozsahu ani sám opat nemá tušení, takže s dobrým svědomím mohl provázet sbor těžkooděnců se svým požehnáním na cestu. Ale s tím vším budeš v příhodné době seznámen, nyní se však rozluč i s klášterem, jehož oděv jsi měl dnes naposledy na sobě. V několika okamžicích se na Vltavě objeví lodice, v níž v nás přítel se mnou domluvený přepraví na druhý břeh!“

„Nuže, tedy s Bohem, místa milovaná a přece tak hluboce nenáviděná! Vy jste moje touhy po dlouhá léta umrtvovala, a přece zas jen s rozkoší budu na vás vzpomínat!“

A rozepjal ruce naproti klášteru, v němž dosud trávil svoje léta a na který choval tak mnoho blažených vzpomínek. Vrátil se náhle do minulé doby a mezitím, co jeho pěstoun se obrátil k Vltavě, aby pátral po protějším břehu, pohlížel nazpět k temným klášterním budovám, jež se již od okolních skal neodrážely, neboť luna právě za skalou na levém vltavském břehu zmizela a Ostrovské údolí se náhle ocitlo v neproniknutelném temnu.

V několika okamžicích nato zapleskalo veslo na Vltavě a krátká malá loďka se zastavila přímo u zdi pod lipovým kmenem. Ozvalo se dvoje tlesknutí rukou, na něž mnich Roman stejným znamením odpověděl. Hned nato přikročil k mladíkovi a řekl:

„Okamžik odchodu nastal; přátelé nás již očekávají a brzy musíme mít Ostrov za sebou. Jedná se o pomstu nad Přemyslovci, nesmíme tedy otálet!“

„Pomsta Přemyslovcům!“ zvolal mladý mnich a jediným pohybem roztrhl své klášterní roucho, jež pak vhodil do vln Vltavy. „Svlékám ze sebe starého člověka, teď nastoupím nový život. Vzhůru k Praze!“

„S myslí tak odvážnou dosáhneme zdaru!“ byla starcova odpověď. „Vršovci po půl století opět na českou půdu vstupují, běda jejich katanům, běda Přemyslovcům!“

A ozvěna opětovala v nedaleké skále: „Běda Přemyslovcům!“ tak zřetelně, jako by tam lidský hlas pronesl tato slova.

Hned nato vstoupili oba do loďky, kterou řídil muž oděný do černého pláště, a ten slova nepromluviv, převezl oba uprchlíky z Ostrovského kláštera na druhý břeh.

Zde bylo možné rozeznat tři koně, na jednom z nich seděl do pláště zahalený muž. Roman několik slov potají s ním pohovořiv, přikázal Klementovi vsednout na koně, a sám na třetího se vymrštiv, vydal se s oběma druhy stejnou cestou, kterou se ubíral před několika hodinami kastelán Hradišťský s válečným sborem.

Nikdo v klášteře mimo opata Petra netušil, co se událo této noci v zahrádce na jižním cípu ostrova. Zakrátko nato zmizel Ostrovský klášter uprchlíkům z očí; i jejich stopa se ztratila v tmavé noci.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .