Postřádečky

 

03. 11. 2019

Pokračování literárních deníků z pera literárního historika a kritika Vladimíra Novotného.


Vladimír Novotný, 2019

 

Stanislav Maxa – STEFANOS, 2019
vázaná s přebalem, 320 stran

 

Papírová kniha:
koupit za 276 Kč

 

Elektronická kniha:
koupit za 190 Kč • vypůjčitvyhrátstáhnout ukázku

 

 

Anotace:

 

Pokračování literárních deníků z pera literárního historika a kritika Vladimíra Novotného, které vycházely v letech 2014 až 2018 pod názvem Řádečky a zaměřovaly se na rok kalendářní, zatímco nový, předkládaný svazek zahrnuje jeden rok pisatelova života (od srpna 2016 do srpna 2017). Opět sice jde o specifickou formu deníkových záznamů, v nichž se důraz klade na reflexi jednak peripetií individuálního lidského života počínaje vstupem do pokročilého kmetského věku, jednak soudobého literárního dění, nahlíženého z mimovelkoměstského ústraní.

 

Stranou nezůstávají ani jiné kulturní sféry. Ačkoli jde o poetiku literárních záznamů, vznikajících souběžně s autorovou literárně kritickou a literárně historickou či esejistickou činností, tyto hutné několikařádkové sekvence jsou označovány i za „deník v próze“. Pisatel usiluje o beletristické ztvárnění jednotlivých postřehů a prožitků a v daném duchu komponuje, pokaždé ve striktně dodržovaném rozsahu, své někdy každodenní, jindy nekaždodenní paradeníkové zápisky. Právě s přihlédnutím k tomuto ladění byly již dřívější Řádečky kritikou charakterizovány též jako „román v deníku“ a takto mohou být pojmenovány i Postřádečky: rovněž usilují o symbiotický způsob podání, jakož i o reflexivní skloubení literárního a dokumentárního hlediska. Sice zcela záměrně vznikaly jako časové, snaží se však na rozdíl od jiných deníkových knih promlouvat taktéž coby mimočasové či dokonce i nadčasové. Zároveň v nich do určité míry jde o retrospektivní svědectví o životní a tvůrčí filosofii generace zformovávající se v atmosféře nadějeplných i zklamání plných šedesátých let 20. století.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

 

SRPEN

 

 

Nepokračuji v těchto paradeníkových záznamech a minireflexích, abych, řečeno s Hugem von Hofmannstahlem, „neslušně přeceňoval svou důležitost“. To rozhodně nikoli, dokonce právě naopak: možná tak činím, abych nikterak nepřeceňoval svou nedůležitost. Chci dál psát o tom, co prožívám a co si (ještě) pamatuji. Velice výstižně bylo v jednom článku konstatováno, že „svět už dávno zhrubnul a zestárnul k umíněnosti“. Jenže jak si v něm zachovat i schopnost sebereflexe?

 

Prvním úkonem sedmdesátiletého věku se staniž, že mám v úmyslu o poznání méně číst Lidové noviny: dojednávám, ať mi je už v prodejně neschovávají. Nejde jen o důchodcovskou úsporu a o nekalou skutečnost, že jsou čím dál anonističtější, nýbrž o jejich bující nekulturnost. Znovupříchod Ondřeje Horáka do kulturní redakce znamená sestup o patro níž. Hodlám sledovat pouze sobotní přílohu Orientace a úterní fejetony Martina C. Putny, jemuž babiškárna deníku není ni v nejmenším na obtíž.

 

Po několika letech se ozývám mé někdejší spolustudentce z pradávných sixties a poté přispěvatelce generačního sborníku Listopad. Reaguji na její krásné přání k narozeninám. Dlouhou dobu jsme nebyli v sebemenším kontaktu a asi mi to měla dost za zlé. Domlouváme si příležitostnou pražskou schůzku a poptávám se, co Řádečky, neboť patří k jejich nepočetným čtenářům, byť prozatím jen jediného svazku, nejspíše toho nejranějšího z roku 2012. Prý se jí opravdu líbily, tvrdí, jsouc vyzvána k úsudku.

 

Nedělní smaženice neboli vysloveně gurmánská pohádka! Pravý zázrak z přivezených a nasbíraných železnobrodských hub. Zároveň i oživlá dětská báj: vždyť kolikrát mě i bratra takhle maminka přímo hýčkala podobnou lahůdkou? Tehdy ovšem šlo o téměř každodenní letní rutinu (nebo rituál?). Skočte do lesa na houby, pověděla máti, šli jsme a přinesli. Takové, též takové bývalo Českosaské Švýcarsko a prázdninové měsíce v druhé půli roků padesátých. Smaženice, lesy plné borůvek a vylidněný kraj.

 

Dostávám k narozeninám obsáhlý a tuze milý dopis litoměřického světoběžníka a velkomilovníka literatury Iva Chmelaře. Především mě ujišťuje, že zná „znamenité Eseje o ruské literatuře“, že je měl opakovaně půjčené a že si je asi konečně koupí. No vida! Kniha se jmenuje trochu jinak, leč to nevadí, důležitější je, že Ivo má nejméně osm řad knih o ruské kultuře a že má obzvláštní pochopení pro „ruskou spiritualitu“. Co je ale zajímavé: netrpí komplexem roku 1968 a pokládá ho za „silně passé“.

 

S výjimkou málo oblažujících návštěv hořovické nemocnice (což píši s respektem k tamním lékařům) jsme do Hořovic nezavítali až neuvěřitelně dlouho. Kdysi jsme tam vyráželi na nákupní výpravy ergo na trasu nádraží – supermarket – nádraží a rovněž nyní tomu bylo nejinak. Leč s jedním zajímavým rozdílem: z nádraží lze nyní do hořovických ulic vůkol restaurace Valdek kráčet menším lesoparkem, tudíž je cesta mnohem příjemnější a také schůdnější. Nákup byl vydatný, kdeže však nějaká kniha!

 

Konečně dorazily korektury Řádečků za loňský rok! Dohromady (i s tiráží aj.) čítají tři stovky čtyřicet stran. Tentokrát ležely ladem nebo čekaly ve frontě ve vltavotýnském nakladatelství bezmála tři měsíce, než se dovyklubaly aspoň do korekturní podoby. Škoda, mohly přijít na svět mnohem dřív. Navíc ke mně doputovaly zrovna v okamžiku, kdy nefunguje tiskárna: musím si tudíž nějak poradit. Zdržení nastalo už na jaře: čekal jsem na olomoucké připomínky a pohříchu na ně čekám doposud.

 

Jedna známá mě žádá, ať pro ministerstvo kultury sepíši dobrozdání k vydání slavného utopického románu, jejž má v úmyslu přeložit. Přitom se dovídám celou řadu zajímavostí: ač kráčí o absolventku evangelické theologie, jež nedávno obhájila doktorskou disertaci, v současnosti, jak prohlašuje, „hlídá Franze Kafku“, což znamená, že vykonává ostříží službu ve vrátnici či v recepci Nového židovského hřbitova. Rekapituluji, které spisovatele tam střeží: nepochybně také Arnošta Lustiga a Zena Dostála!

 

Scéna jak z hloupého televizního sitcomu s mnohem hloupějším koncem. Nešikovným pohybem na sebe zvrhnu misku s bramboračkou a vzápětí se vymrštím od stolu. Vše se záhy uvede do pořádku, leč nemocné pravé oko, do té doby poklidně marodící, si nejspíše fatálním skokem střemhlav vzhůru narušilo sklivec. Druhého dne již rozvrásněný sklivec tvoří velké černé slunce: nevidím jím ze světa širého téměř nic. Trnu, nezhorší-li se to ještě. Toto jest vývoj od sklivce k slepci. Prozatím k poloslepci.

 

V čase post-postmoderním dochází na různé pikantérie svého druhu: v rozhlasové relaci po úvahách o fašismu na Slovensku a premiérově projevu k ambasadorům přišla na řadu též vzpomínka věnovaná klasiku Aloisi Jiráskovi. Já ovšem nejsem žádný pamětník, nýbrž hodnotitel. V rozhovoru mluvím až ironicky, hovořím o románových báchorkách a posléze konstatuji, že Alois Jirásek by byl velice dobrý spisovatel, jen kdyby nepsal romány. Co doporučuji: zejména autorovy živé memoáry Z mých pamětí.

 

Zázraky se dějí i po sedmdesátce: znenadání mi telefonuje jedna femme fatale ze Sankt-Petěrburgu, s níž jsem nemluvil čtyřiačtyřicet let. Všehovšudy čtyřiačtyřicet let. Strávila teď několik dní v Kladně, zítra odjíždí, tudíž není možné se potkat. Hovor probíhá živě, jenže pochopitelně v telegrafických sentencích, jak také jinak? Jak navázat na naše poslední povídání před více než čtyřmi desetiletími? Nakonec se aspoň stvrzujeme, že jsme živi a zdrávi. Vyzývám ji, ať se u přítele Viktora podívá na Řádečky.

 

Albert Krásno doporučuje v Řádečcích uvádět plná jména potrefených dotyčných. Nevím. Jinak mě jeho chvála až zaskočí: „Taková kniha konfesí a vzpomínek se musí číst jedním dechem a Tvou knihu jsem tak četl, až jsem se unavil a zadejchal. Postřehy jsou skvělé, glosy o umění polemické. Nepsal jsi svou knihu nadarmo, je krásná a zajímavá, proto jako starší a zkušenější Ti radím: vydávej Řádečky dál, musíš, nic jiného Ti nezbyde, a čiň tak s přísným editorem, jenž vyndá to plzeňské chvojí.“ Mám?

 

Setkání s přáteli na Zbraslavi: sice po poměrně dlouhém čase, leč zároveň nikoli tak dlouhém, aby byly změny v jejich chování zvlášť patrné. Kdo ví, co vše se za tím skrývá! S námi však jednají nesmírně přátelsky, a o to kráčí. Hostitel se považuje za jungiána a víceméně horuje pro jungiánství, zároveň je ale nečekaně nesnášenlivý: arciže v mnoha případech právem, nejednou ale nastává příkrý moment zavržení. Přímo vyhledává a vyzdvihuje případy, kdy podle něho jde o egocentrismus. I u kamarádů.

 

První kurs kreslení, při němž si připadám jak neohrabaný nedouk: neumím ani trochu správně uchopit náležité pisátko, třese se mi ruka, tudíž mé čáry nejsou ani čarovné, ani rovné, z kroužků mi vznikají jakési škeble a ulity – a ze čtverečků divá změť obdélníků. Posléze si člověk uvědomuje a i připouští, že nepíše rukou už skoro nic s výjimkou občasných poznámek (aspoň to!) a že jsme náramně závislí na datlování a klikání. Končetina jako kdyby zapomínala psát a ztrácí smysl pro linie i pro písmena.

 

Na konci prvního důchodového roku se seznamuji s velice zajímavou osobností: s odborníkem na civilizační nemoci a také básníkem a esejistou, jakož i filosofujícím vykladačem soudobého člověčího dění zejména s ohledem na větší nebo menší podíl agrese či agresivity. V mých očích však především poetou, tíhnoucím k filosofické lyrice: ostatně je i mým generačním vrstevníkem, jen o něco starším. Původem z Milevska. Konstatuji, že má do určité míry tuze blízko k pojmenování „renesanční člověk“.

 

Po nemile dlouhé prodlevě alespoň půldruhé hodinky posedím u branického piva s Alešem Hamanem a mám z toho velkou radost, méně již z přítelova zdravotního stavu. Nyní je řadu týdnů uvězněn ve vršovickém bytě, neboť v domě opravují výtah, v praxi ho žel neopravují, tudíž nebohý Aleš kulhá z pátého patra a zpět. Právě že kulhá, chodí čím dál hůř, prý na něho doléhá i zelený zákal. Navíc jim domácí navyšuje činži o dvanáct stovek neboli o čtrnáct tisíc ročně. Ano, takto žije vědec v důchodu.

 

Do mého života či živobytí začínají vstupovat tzv. bílé pláště. Mohou chlácholit, snad i konejšit, dlí-li v povědomí i v podvědomí velká úzkost: kupříkladu dnes mi vlídná zdická internistka sdělila, že je se mnou přinejmenším na první lékařský pohled prý všechno v pořádku, především hladina cukru v krvi notně poklesla a i další laboratorní analýzy jsou veskrze příznivé. To arciže neznamená, že bych se medle pustil do sladkých poživatin nebo ubral na zeleninových krmích. Pouze úzkostí o něco ubylo.

   
 

Po dnešních lékařských telefonátech Hanka připomíná tvrzení jedné naší známé, že doktorská obec po zkušenostech s vrstvami občanskými, řečeno kulantně, pokládá za stěžejní úkol pomáhat a zachraňovat inteligenci: ergo i pány doktory a pány docenty apod. Tomu odpovídá jejich jednání: podotýkám, že arci v obou směrech. Jistěže ze všeho nejvíce záleží na tom, aby bylo lze pomoci a bylo co zachraňovat. Na tom se dá budovat i oboustranná důvěra. Navíc doktoři čtou: sice málo, ale čtou.

 

Také však umějí zhurta připravit člověku pořádný šok! Hned o půl osmé ráno mi volá dr. B. a totálně mě zmrazí úvodní větou: „Když mi chcete zredigovat knížku, tak jde o to, abyste nepřišel o zrak.“ Načež sdělí, že mě objednal na vyšetření v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích a že kontrolu v Krči mám odhlásit, neboť je rozumnější jít ke kováři, nikoli ke kovaříčkovi. Přitakám: snad je všechno v souladu s Prozřetelností. Jde o vše, jde o oko, přesto dnes musím z Příbrami přivézt sváteční dort.

 

Začínám být velkým obdivovatelem nádražních a podobných knihovniček, v nichž je možno si výtisky půjčovat a po přečtení zase vracet: vesměs jde o fondy ze sedmdesátých a osmdesátých let. Nabídky jsem využíval již v Budislavi, neodolám ani svodům nádražní knihovničky příbramské. Nalézám v ní tituly, které bych rád četl, leč z různých důvodů se k nim nedostal. S chutí sáhnu po jednom svazku autobiografické pentalogie Antona Hansena Tammsaareho: čili po knize, u níž nikdo neví, o čem je.

 

Zapni si fontek!, vyslechnu po ránu nabádavé pokárání. Dá se sice domyslet, o co kráčí, leč ono slovo „fontek“ neznám, nikdy jsem ho neslyšel, vůbec si nevybavuji, že by ho Hanka kdy vyslovila. Tak už to chodí: žena mě čas od času překvapí, ne-li zaskočí nějakým nadmíru záhadným a nesrozumitelným krkonošským výrazem, jejž ani ona sama vůbec nepoužívá a jenž jí zničehonic vytryskne z úst co slovo prosté jako jazykový relikt dětských let. Nyní si na něj nejspíše náramně dlouho nevzpomene. Fontek.

 

Když si v paměti vybavím oslavování mých padesátých a šedesátých narozenin, vpravdě by mě nikdy (nebo jen stěží) nenapadlo, jak a kde se bude odehrávat pestrá příbuzenská sešlost ke dni nynějšího životního výročí: v „přísálí“ divadelního sálu místního Obecního domu. A že jubilant bude obklopen zmíněným příbuzenstvem, dvěma vlastními vnuky a třemi nevlastními ratolestmi, neboli se stane svědkem ryzího třígeneračního zastoupení. Co je ale hlavní: všechno se děje ve znamení dobré mysli.

 

V devadesátých letech jsem se sblížil s jednou moravskou partou (ba i tak se tomu dá říkat), která se nějakou dobu scházela nikoli v Brně, jak by se předpokládalo, nýbrž v Podivíně na Břeclavsku. O něco později se rozešla a rozpadla, jak už to bývá. V téže době se do Podivína nastěhoval a dlouho tam žil fotbalista Jiří Tichý, který hrál v slavném chilském finále MS 1962. Nastoupil na pravém beku místo Jana Lály a coby stoper ho pohříchu nenahradil, byť prohru nezavinil. Teď zemřel: v dvaaosmdesáti.

 

Už loni se mi někdejší exilová básnířka pochlubila, že jí přišlo pozvání do Krymu: na literární čtení a podobně. Velice jí to vymlouvám: pozvaly ji přece proputinovské instituce a náramně pochybuji, že by šlo o něco podobného jako u výprav Evy Kantůrkové do lidové Číny: ta se vícekrát vydala (gratis!) jako ministerská radní podpořit opozici, byť ve vší tajnosti. Co má však přinést tato „kulturní“ exkurze do anektovaného Krymu? Připadá mi to jako vyslovené chucpe. Hle, zhýčkaná poetka brejždí po světě.

 

Zvolna se uzavírá můj první jednooký týden. Nepatrně, ale pouze nepatrně se cosi zlepšuje, to aby mě pámbu trochu povzbudil, jinak jde o zkušenost, o kterou není co stát. Čtu se zavřeným okem, píši se zavřeným okem, skoro vše musím činit se zavřeným okem. Pořád sice zůstávám optimistou, leč kdo by neměl nahnáno! Maně si vybavuji slavné pařížské gobelíny s jednorožcem; já teď ztělesňuji výjevy s jednoočcem. Dalo by se na dané téma utěšeně vtipkovat, jenže s tímto čertem raději nikoli žertem.

 

Týden končí nevesele: během večera pětkrát vypnou proud. Posléze se ukáže, kletě, že dofungovalo spojení na internet ergo jsem v háji. Psát dokumenty sice mohu, jenže veškerá komunikace se světem je vepsí. Nemohu odevzdat termínovanou práci, s níž jsem se včera lopotil. To znamená telefonáty, možná nutné cestování do Berouna, další výdaje, v tom lepším případě spousta zcela lichých starostí. Zatímco přemýšlím, jak to řešit a co půjde vyřešit, zvesela vypnuli proud znovu. A zase na pár vteřin.

 

Je to skoro na den přesně už padesát let, kdy pár studentů z Prahy a Bratislavy vysadili v Moskvě a krátce nato odeslali do Leningradu, aby si tam pobyli s menšími pauzami plných deset měsíců. Těch vzpomínek, těch zážitků! Čím víc jsem se vyhýbal školním povinnostem (v systému sovětské výuky byli slovanští Čechoslováci v téže kategorii co Afričané), o to dychtivěji jsem se nořil do ruské kultury a ruských reálií. A do cestování. Nezavítal jsem pouze do Běloruska, do Moldávie a do Uzbekistánu.

 

Sepisuji další text do připravovaného knižního souboru Kritikův rok. V tomto případě však nejde o recenzi, nýbrž o žánrové a tematické zamyšlení nad několika ranými prózami Miloše Urbana, které dokončím navzdory urputnému vypínání a umrtvování počítače. Zároveň si tak i nadále zachovávám kontakt s pardubickou Partonymou (či Partonymami?) a dokonce jsem prý redakci vytrhl trn z paty: měli poskrovnu příspěvků do odborné rubriky čtvrtletníku. Zato se mi vůbec neozývá Weles: proč?

 

Renomovaný znalec zámeckých knihoven a středověkých bestiářů znenadání podlehl zánětu slinivky. Nebo šlo o něco jiného? Na pohřeb přišlo kolem stovky lidí, smuteční projevy byly dozajista tklivé, na nebožtíka se bude ještě dlouho vzpomínat. Co je ale všednodenně tragigroteskní: policie prý po úmrtí zajistila jeho byt pod záminkou, že může být hygienicky nebezpečný. Nejspíše k tomu měla nějaký jiný důvod či dostala striktní pokyny. Nebo se to seběhlo jinak? Znalci bestiářů jsou nebezpeční i po smrti.

 

Ještě jedno nenostalgické zavzpomínání: před rokem jsem se vypravil na poslední vysokoškolské státnice, abych je odpředsedoval a odebral se do důchodového života. Loučili se tenkrát se mnou tak družně, až bych do Pardubic na státnice rád jezdil pořád. Zdání ovšem klame. Bylo to krásné, leč též toho opravdu dost: skončili jsme teprve v podvečerních hodinách a ulevilo se mi, když se podařilo doklopýtat z nádraží domů už před desátou. Arciže s dobrou myslí a jsa dojat, jenže i nadobro na dně.

 

Už jsem s tím vůbec nebo skoro vůbec nepočítal, leč i všednodenní zázraky se občas dějí: plzeňské učitelky se na mne rozpomněly a mají zájem, abych jim poreferoval o novinkách české prózy a poezie. Zase jako mnohdy předtím v Krajském pedagogickém centru. Aspoň jednu výpravu „na Západ“ bych spojil s akcí, která bývá i pro mne užitečná a zajímavá. Navíc bych si mírně vydělal na občasné „plží“ dojíždění do Plzně. Je to také dobrá záminka, jak si uspořádat dojmy ze soudobé literární produkce.

 

Kdo by si toho nevážil! Pár dní po mém životním výročí se v plzeňském Žumberovi konala opět u stolu v koutě zadní místnosti velká trachtace: včetně mé maličkosti bylo přítomno šestnáct lidí, skoro samí literáti a jistěže i literátky. Nedá se nic dělat, pronesl jsem sám sobě na počest (?) slavnostní přípitek, v němž spolustolovníkům poděkuji, že to se mnou vydrželi tak dlouho. Někteří z nich přece byli již při tom, kdy jsem v tzv. Kardoši oslavoval své šedesáté narozeniny. Kdeco z té doby je pryč, leccos trvá.

 

Málo platné, mám chuť odcitovat alespoň pár slov ze sborníčku vydaného k nynějším starokulatinám: „Čilý a neobyčejně činorodý člověk… Neúnavný křísitel západočeského literárního života… Před lety vstoupil coby zjevení do plzeňských kulturních a univerzitních kruhů, světácky rozbouřil místní poklidně plynoucí poměry a vytvořil si tím jak široký dav fanoušků a přátel na jedné straně, tak i semknutý ‚nepřátelský šik‘ na straně druhé.“ Kéž si prý najdu čas na sepsání žádoucích memoárů.

 

Další matná vzpomínka na konec srpna 1966: jedině díky tomu, že jsem již měl za sebou tré týdnů v mladoboleslavských kasárnách, šlo přežít hrůzný šok z moskevských vysokoškolských kolejí, do nichž nás umístili na dvě či tři noci. Prach, špína, tma, byla to spíše zanedbaná noclehárna než cokoli jiného. Zlaté ubikace v Mladé Boleslavi! Poté uplynulo pětadvacet let a v Moskvě se nic nezměnilo: pořád samá bída a pořád zhoubný „nezájem o člověka“. Personál zkorumpovaný a pomstychtivý.

 

V Pardubicích mi zbyli ještě dva diplomanti a jedna doktorandka; ti první dva měli odevzdat práci už před drahnou dobou. Nestalo se tak, o jednoho však nemám větších obav, potřebuje rukopis pouze zdárně dokončit, zatímco ten druhý? Odborné dispozice má, leč jeho život se odvíjí jiným směrem: je pánem jednoho středočeského města, letní měsíce tráví na hausbótu (prý převelice nákladném, snad polosuchozemském) a tam se na diplomkách nepracuje dobře. Hle, mně neznámý život hausbótový.

 

V manželském dialogu si bereme na paškál jednu mírně řečeno značně rozporuplnou osobnost, o níž dozajista víme svoje, byť striktně vzato nevíme nic a víc vědět nám arciže není dáno. Po jejím náhlém skonu se kolem ní neprodleně nakupily záhady, nad nimiž se ale nepozastavujeme ani trošilinku. Kdo chce tu s jedněmi, tu s druhými býti, pokaždé musí k neújmě jejich přičinlivě výti. Posléze mluvíme o kruzích, v nichž se dotyčný pohyboval, a verdikt je neslitovný: asi půjde o spolek veletajných tajných.

 

Ještě pár slov k „ostrovu Krym“, správně k poloostrovu: rád bych si přečetl groteskní antiutopii z pera Vasilije Aksjonova s názvem Ostrov Krym. Prozatím jsem ji pročítal jen ze žánrového a stylového hlediska. Nikdy jsem tam nebyl, leč tragická rodinná historie se k němu vztahuje: na konci roku 1920 probíhala evakuace jednotek generála Vrangela (včetně bezpočtu civilního obyvatelstva) přes Černé moře do Turecka. Mezi těmito migranty-emigranty byl i můj dědeček, vysoký důstojník Bílé armády.

 

Dneškem se uzavírá první rok strávený v důchodu neboli můj první penzijní rok. Pevně doufám, že v něm pozitiva výrazně převažovala nad negativy, ač zrovna poslední měsíc roku v penzi čili měsíc srpen proběhl ve znamení onemocnění oka a lze říci, že nic horšího se věru nemohlo stát (rozuměj s případnými následky a důsledky). Též silvestrovské dny jsem odstonal, na to si ale člověk zpravidla vzpomene leda maně a matně. Kromě znepokojujících kolapsů budiž první rok penze pochválen.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .