Pustinami k díkuvzdání

 

23. 11. 2019

Cyklus básní a próz, laděných v duchu novodobého křesťanského, zvláště evangelického post-existencialismu.


Pavel Rejchrt, 2019

 

Stanislav Maxa – STEFANOS, 2019
vázaná s přebalem, 264 stran

 

Papírová kniha:
koupit za 276 Kč

 

Elektronická kniha:
koupit za 77 Kč • vyhrátstáhnout ukázku

 

 

Anotace:

 

Rozsáhlé literární dílo Pavla Rejchrta, jeho básnické, prozaické i esejistické tituly, až po roce 1990 uveřejňované, nyní rozhojňuje další autorova publikace s výmluvným názvem Pustinami k díkuvzdání. Představuje promyšleně komponovaný cyklus básní a próz, z nichž některé vznikly v původní podobě již v sedmdesátých letech 20. století, většinou ale až v době nejnovější, převážně v průběhu roku 2018. Některé starší texty byly pro připravované vydání důkladně upraveny či přepracovány, nicméně kniha jako celek představuje pozoruhodnou vizitku zejména nové Rejchrtovy básnické a prozaické tvorby.

 

Jednotlivé prozaické i veršové útvary z této publikace se mohou v souladu s umělcovou celoživotní estetickou a filosofickou orientací označit především za existenciálně laděné, to znamená napsané v duchu novodobého křesťanského, zvláště evangelického post-existencialismu. Do mnoha z nich ale úporně i úpěnlivě vstupuje palčivá problematika přítomné lidské situace: taková, jak ji autor bolestně vnímal a prožíval s touhou, aby takovou nebyla. V mnoha příbězích a básnických vyznáních poznovu ožívá též stejně eruptivní jako sebezpytavý svět šedesátých let, období, v němž Pavel Rejchrt jako spisovatel (zprvu zejména výtvarník) vyzrával a formoval své pojetí umělecké tvorby a náboženské víry. Prostřednictvím reflexe dnešní „postpravdivé“ společnosti z těchto textů rovněž v různých podobách vyvěrá i mnohobolestný mravní nepokoj nad pomyslnými i nepomyslnými civilizačními i mentálními pustinami, v nichž podle autorova přesvědčení bezradně žijeme a pohříchu i jimi neméně bezradně žijeme. Nestárnoucí Rejchrtovy vyznavačské promluvy neústupně vyzývají k bytostné očistě naší mysli, jsou to však, ať starší nebo novější, pokaždé v prvé řadě beletristické i poetické promluvy literátovy a myslitelovy. Promluvy, které směřují k nadčasovému díkuvzdání i díkučinění.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

 

SPISOVATEL
MARTIN LOUKA

 

 

Často přemítal Martin Louka poslední dobou o společensko-duchovní situaci národa, kontinentu i celého světa. Zároveň se ptal po smyslu svého dosavadního psaní, čeho vůbec dosáhl, jaké poslání směrem ke komu a vzhledem k čemu plní. Z takového bilancování povstal znenáhla záměr napsat knihu složenou ze starších i novějších textů, které by se vzájemně osvěcovaly. Aby se ukázalo, že čím žije a jak smýšlí dnes, má své počátky a důvody v tom, jak žil a smýšlel kdysi. A především pro sebe skládal onen cyklus próz a básní, jak dílo později nazval, aby si vůbec ujasnil, na čem mu záleželo a záleží dodnes.

Desátý den od osudné noci, kdy ozbrojené síly „spřátelených armád“ překročily 21. 8. 1968 státní hranici země, jež s něčím takovým sotva počítala, napsal Louka báseň:

 

Přátelé,

nebylo nikdy porážek takových,

aby v nich nebyl počátek, zrod

a vůbec první poznání života,

aťsi strašlivé. Zapomeňte svobod,

v kterých jste hnízdili jak vši.

Ne vlnění lánů, ne zčeření vod

šlo s vaší krví, s krví nešel dech

vanoucí travou. To všechno mimo

žilo a žije po svém. Život jste skryli

do kožichu šelmy stažené. Čemu se divit?

Před postelí monarchy jen noc střežila váš klid.

Ne myšlenka, ne bytí, ne přísaha na marnou lásku.

Toho jste neznali. Tenkrát ještě ne.

Teď k ránu železo sežehlo ryšavé chlupy.

Hebkou podnoží jsou tyranu silnice naše, města a parky.

Tak krásné! A přece ne víc

než vydělaná kůže někdejší bestie.

Jak dlouho jste v bleších hrách trávili čas!

Mezi vámi se pohybovat milujícímu

nebylo o nic snadnější než mezi hlavněmi.

Teď z nenávisti viníte železo a žoldnéře stiháte

okoukanými kletbami. Nenávidíte stále po staru,

bez lásky, bez noblesy. Bez souznění

s květinou, která nepochopila, v které že říši

vadne. A to horoucněji

než mnohý umírá. A pro nic. Vy pro všechno

ztrácíte všechno.

Milujte první den, který vám do tváře naplil.

 

Nebyli jste hodni nižádné naděje.

Teď, beznadějní, začínáte chápat. Snad!

Když vidím vás na útěku,

nemohu si pomoct:

Zdá se mi, že vyměňujete jen pastvu,

vy blechy, stále stejné.

Železa se bojím a jíst mi méně chutná.

Ale vás nenávidím pro LÁSKU řekl bych KRISTOVU.

Vás, přátele.

 

Básně se až ulekl pro její vášnivou příkrost, vzdálen od těch dob celé půlstoletí. Ti, kteří odcházeli – pomyslel si –, jakoby i mne tenkrát vyrvávali z kořenů, jinak bych nemohl být tak hluboko zasažen. Ano, leckteří z jeho známých už v nejbližších dnech po jednadvacátém srpnu odcházeli na Západ a dávali této zemi povýšenecky pečeť méněcennosti. A také každému, kdo zde i přes velkorysou nabídku slibné emigrace mínil zůstat s přijetím všech důsledků.

Jedním z takových „nevděčníků“ byl Martin Louka sám. Jeho náhlé rozhodnutí vrátit se na jaře 1969 již po šesti týdnech z plánovaného půlročního studijního pobytu v Nizozemí do okupované vlasti následovalo po sdělení „otcovsky blahosklonného“ pracovníka cizinecké policie, že „pokud v naší zemi nechceš, chlapče, zůstat natrvalo“ (Loukovo vízum bylo zatím jen na šest měsíců), „tak tě nemůžeme než podezírat z komunismu“. Nic nepomohlo Martinovi vysvětlovat tomuto „mroži“, jak muži s knírem říkával, že má přece k návratu do vlasti kromě jiného osobně citové důvody, též nikoli již mladé rodiče a podobně. Nechtěl pak Louka v Nizozemí pobývat ani o den déle. I pod vlivem strpěné urážky si uvědomil, že může nadále žít jedině v zemi svého rodného jazyka, poněvadž jedině v něm se cítil oprávněn se pokoušet o poezii. Později se v nějakém rozhovoru vyjádřil, že „miloval čistotu i v hnoji“ a „urputnost ve hledání forem uměleckých a vůbec krásy ničím neuplatitelné“ mu zbývala z dřívější „poněkud naivně bezbřehé lásky k životu“.

Jako jedno z nejtypičtějších spisovatelových témat z prvních posrpnových let se ukazuje „diamant ve stoce“. Přesvědčení o fragmentu nezničitelného dobra i v člověku, který trpí ztrátou své čistoty či spíše nedostatkem něčeho, co nikdy nevlastnil a ergo ztratit ani nemohl. Je v nás něco zaseto nebo skryto, co touží vyrůst, dychtí naplnit se a uskutečnit, něco svým původem bezpochyby dobrého, avšak co do možností svého očekávaného rozvoje víc než žalostného, a toto nenaplnitelné dobro nám dává pocítit, jak jsme na tom nenapravitelně bídně. Takový snad by mohl být výklad pisatelova následujícího obrazu.

 

„Když rozvodněná stoka vysokou vlnou zvedne plující předmět, vyvrhne jej na břeh a vyloučí tak ze svého proudu, neříkáme, že to byla jeho vůle. A také netvrdíme, že neodpovídal povaze stoky. Opak je pravdě bližší. Kovy, třebaže vzácné, a rovněž kameny, a samozřejmě i drahé, bývají přece pohřbeny až na dně. Ztratíš-li perlu přímo nad kanálem, nenajdeš ji už nikdy. Ale pokud o ni přijdeš teprve na kraji stoky, možná se přece ještě zaleskne z bahna, až vlny opadnou. Dostaví se pak sběratel perel a odnese si ji s sebou.

Mne ale nesebral nikdo; mě nikdo nevykoupil z mé situace, poněvadž jsem se v ničem nelišil od ostatních splašek a nebylo pohledu, jenž by na mě spočinul se zalíbením. Kdyby tak přece učinil, byl bych se styděl za jeho vkus.“

 

Pouze tato naznačená vůle k bytostné čistotě, i když ve vnějším světě neustále zrazovaná, mu podle jeho slov dávala sílu a také vnitřní oprávnění, aby zůstal po úderu cizích vojsk v této zemi, aby se s druhými potkával i míjel jako stín se stíny v naděje zbaveném, pouze absurdně činném, pracovně povinném mrtvolném bezčasí, jež tu tehdy brzy zavládlo jako svého druhu karikatura věčnosti. Konečně na transparentech zavěšených postupem dvou tří let na každém významnějším nároží se opravdu třepotalo ve větru heslo „…na věčné časy“, které však už sotvakdo vnímal. Byl sice i Martin Louka, který zde hodlal až s osudovou láskou k tisíckrát v dějinách vyposmívané, podvedené vlasti nadále a patrně nadosmrti žít, ve svých představách na útěku odtud mezitím mnohokrát, pokud zoufalství občas sevřelo věru nesnesitelně, ale ještě více ho děsila možnost, že by žil a se vyvíjel v úspěšného a v této „staré vlasti“ závistivě obdivovaného „světoobčana“ v některé z vynášených západních zemí, kam se tak dychtivě nahrnulo, dokud hranici neuzavřeli, i několik jeho donedávných přátel.

Psal tedy o vnitřních stavech své čím dál hlubší osamocenosti. Činil tak v poněkud drastických nadsázkách a podobenstvích, takzvaný realismus se mu spisovatelsky nezamlouval.

 

„Každého rána jsem se probouzel na jiném břehu stoky. Bylo to po nocích, které jsem propotácel v deliriu po bulvárech smrti, v rozmluvách se zrcadly, blaženě vědoucími můj krušný stav, nasládle rozšklebenými ve zdvořilostech, lichotkách i výsměchu. Krvavou pěstí jsem rozrážel ta skla. Avšak stejně, hluboko za nimi jsem ve tmě hmatal vatované tváře, skleněné oči, plechové zuby: tytéž podoby jako předtím, ale teď i na dotyk mrtvé, ba co horšího – umělé. Přece s čelistmi kousavými, roztaženými jak pasti, připravené sklapnout. S očima zelenýma, svítícíma ze tmy coby výkřik úzkosti. ‚Pomoz mi – volal ten pohled – pomoz mi, nebo tě dopadnu.‘ Kdokoli by hleděl déle, neschopen pomoci, jejíž způsob nemohl přece uhádnout, slyšel by zakrátko nenávist těch očí, zelený blesk zášti, a nezapomněl by na ten pohled ve dne ani v noci. Konečně ty tváře, obličeje tak hebké, které přesto jiskřily při každém pohlazení, chřestily přímo jiskrami, se jedné smutné noci – snad právě noci této?, ach ne, odehrávalo se to skoro každou noc, daleko všeho povyku, veškeré účasti až příliš praktického, podnikavého světa –, vzňaly vysokým plamenem, až praskala tma v kostech a sténala v útrobách; tma vyla vichrem zoufalství a hnala z úkrytů živé i mrtvé, roj sršících duší, který posedal srdce střelami výčitek, ukrutným soucitem s nimi všemi, vědomím, že trpíme všichni nad síly a bez odpovědi.“

 

Zlá doba to nepochybně byla, plná falše a nenávisti, patrná dostatečně i z uvedeného úryvku. Necítil se však Louka povýšeným soudcem a zhrzeným nápravcem společnosti. Otázky zla, nicoty a smrti pojímal již tehdy metafyzicky, ne politologicky. Tím kupodivu dospěl až k určité rovině vyšší, nadmateriální solidarity. Později Louka popsal tento svůj vnitřní vývoj následovně:

„Tohle byla jedna z mých otřesných duchovních zkušeností, kterou jsem nedokázal vyjádřit jazykem dne a tržiště: Temno a bolest v základech světa. Teologie by řekla, že v samotné podstatě stvoření. Ach, nikoli, musím opravit: evangelická teologie, jak jsem ji potkával, by spíš podle slov Genesis zdůraznila, že stvořil Hospodin vše dobré: tak jaképak utrpení v základech? Jen sebou trpíš, člověče, v zápase s hříchem, nesčetnými prohrami, součtem všech mínusů pod soudem Ideálu, karikaturou svého manka v zrcadle svatého Plus. To všechno vím a uznávám, avšak k tomu všemu dochází také proto, že se tu vůbec otvírá možnost, aby se stvoření ze svého dobra vymklo, což působí v nás bolest, jež je zde dříve a hlouběji než my sami.

Rozhodně takový způsob psaní mi nezjednával sympatie ani neoficiálních čtenářů, dychtivých spíše než takovéto metafyziky spisů protestních, a co možná na první pohled, ,chytrému napověz, hloupého kopni‘, přitažlivých právě dobrodružstvím hrozícího policejního konfliktu.

Touto nevyjádřenou, leč o to tíživější rozdvojenou náladou veřejnosti jsem byl tehdy jako mladý autor obklopen: samozřejmým nezájmem oficiálním, ale stejně tak tabuizací mé maličkosti ze strany čile kmitajícího undergroundového kulturního ghetta. Neznamenal jsem vůbec nic a spískal jsem si to sám.“

Loukovo čím dál citelnější niterné nepřilnutí ke světu tehdy obvyklých nálad a názorů se potom ukazovalo jednou z hlavních příčin jeho narůstající vnitřní osamocenosti. Nejednou si připadal jako v překotně politizující národní společnosti tenkrát, v onom vychvalovaném, mnohými s nostalgickou úctou dosud připomínaném půlroce před invazí. Ať se již tehdy psalo nebo proslovilo cokoli, muselo to být použitelné politicky.

A že tím trpěl už v té době nemálo, stálo na počátku Martinovy hluboké nedůvěry k „plíživé“ politizaci našeho novodobého duchovního života, která ho sužovala dnes v míře ještě větší, úměrně k dalším desetiletím jeho osobního putování i množícím se krizím a otřesům světa spějícího svými dějinami k čemusi až apokalyptickému.

Obával se především, že se dnes natolik ztrácí vnitřní život našeho jazyka, až jako by mu již nezbýval jiný rozměr než vnějškově pragmatický a mediálně zpravodajský; jako by pod tlaky byznysu a všemocné globalizace téměř všechno mezilidské sdílení pohlcovaly technokratické a politické fráze, řeč tohoto digitálního věku. S expanzí „techno-výraziva“ podle básníka kontrastovala bída utlačené, do samoty zahnané, niterného výrazu zbavené němé duše, té osobní, ale i národní.

„Relativizace hodnot mravních, náboženských, ba i estetických,” napsal v jednom dopise Louka, „kterou všichni, každý po svém, a přece s podobnou nevyhnutelností procházíme, je natolik dalekosáhlá a leptavá, že podléhají erozi i naše dávné domnělé pevnosti, že stává se podezřelým cokoli určitého a nesmlouvavého, že různé oblíbené dnešní nálepky extremismu a fanatismu by byly dobře použitelné i na umělecké záměry našeho avantgardního, blouznivě experimentujícího mládí, ano, i na mou odlehlou tvůrčí samotu, na všechno, co jsem tehdy s urputným zanícením nuzného poety zachycoval na papír v jednom suterénu v periferní čtvrti a just v domku u hřbitova, aby mé vrozené nostalgii přibylo ještě na grádech.

Nedovedu si představit, k čemu by potom komu pomohlo nějaké dnešní vyemigrování z tohoto ,zaostalého, nedemokratického Východu‘, vždyť stačí se zamyslet, kam že by zbylo kritikům poměrů v zemi se ještě vystěhovat, na který z oněch dvou v současnosti latentně rozštěpených Západů, brzy se vzájemně dávajících do klatby (ano, jestliže ‚America first‘, co potom se ‚sekundární‘ Evropou?), avšak navíc hrozí, že už ani tuto svou zemi nebudeme moci zvát vlastí, pouze jedním z mnoha teritorií, podobně zbavených všech rysů a kulturně dějinných charakteristik.

Může se stát, že skutečnost spirituálního zakotvení duše v mateřském jazyce již dočista zmizí kterémukoli národu jakožto kultivovanému jazykovému společenství a také po věky tříbená liturgická a konfesijní tvář určité rozlišitelné církve zanikne v ‚multi-koktejlu‘ všeho, v životní spotřebitelské jalovosti a duchavražedné metafyzické vyprázdněnosti sotva dnes představitelné, i přese všechno, co nás už teď trápí víc než dost.“

Nuže, očekával spisovatel a básník Martin Louka od poezie a od umělecké literatury vůbec, že jejím posláním, a zvláště naléhavě právě v současnosti, je posílit člověka proti všestrannému technicko-ekonomickému zvnějšnění života novým zvnitřněním jeho mateřské řeči, „ochránit práva duše“, třebaže slovesné umění by podle názoru básníkova mohlo ba mělo mířit ještě dál, a sice přes „horizontální rovinu“ do výšin i hlubin filosofických a fideistických. Jedná se jistě o cíle natolik vznešené – uznával Martin Louka – až pochopitelně vzniká podezření, že umělecká literatura je tu vystavena pokušení počínat si svatokrádežně.

Takové nebezpečí bezesporu hrozí, ale na druhé straně může jít rovněž v básnictví, řečeno slovy někdejší Jednoty bratrské, „o nouzi spasení“, pokud oficiální filosofie, avšak i řeč církevních kazatelen sklouzává ze svých výsostných pověření do služby veřejnému mínění alias politice, ať jemnou oklikou alegorických narážek, anebo tu a tam i v nestoudné přímočarosti. Slyšel Louka jako člen církve z evangelických kazatelen už ledacos, ale zvláště několik tištěných kázání a církevních proklamací z ne tak dávné prezidentské volební kampaně ho pro svou političnost, někdy jako přímá agitace pro oficiálně církví doporučovaného kandidáta, navíc s pasováním čistě politického rozhodnutí na „vyznavačský čin víry v situaci ohrožení svobody a demokracie“, uvádělo přímo „do varu“.

 

 

Za desítky let, které uplynuly od vstupu cizích vojsk, se stalo ve vlasti i na zeměkouli nespočet událostí, a ani literární produkce Loukova, třebaže s pohyby a otřesy společensko-dějinnými (alespoň prvoplánově) nesouvisela, stát nezůstala.

Avšak spisovatel se při vytváření nynějšího cyklu nechtěl původně zabývat jinými rukopisnými texty než z prvních tří normalizačních let. Postupně však ve svých archivech nacházel jím kdysi zavržené, z jeho tehdejšího hlediska problematické textové koncepty – zejména básní – rovněž z pozdějšího období, z nichž některé do vznikající knihy též začlenil.

Nakonec výsledná skladba vznikla z nerozpletitelného prolnutí starého a nového, ze zařazených starších předloh a jejich doprovodných současných reflexí, z filosofujících okrajových glos, z vylíčení tehdejších i dnešních recitačních příležitostí a podobně. Nejprve se však v probírání svých literárních materiálů skutečně omezil na první tři léta čím dál hlubší společenské deziluze a své narůstající osamělosti, na dobu téměř všeobecného vztahového ochromení, následující přímo kontrastně po optimismem hýřícím období „obrodného procesu“, po oné době, kdy ještě mladý, teprve šestadvacetiletý, sám již hluboce trpěl zpyšnělostí vůdčích osobností tenkrát dvounárodního státu, vysokou sebechválou celé tehdejší „elity“, z níž každý, buď jako strůjce, nebo aspoň propagátor „změny“, byl přesvědčen o své spasitelské roli v právě nastávajícím „socialismu s lidskou tváří“.

Naznačená, nad pouhý „populus“ povýšená, sobě přejná vyvolenost dosti rozvětveného „výběrového genu“ Martinova vlastního národa, aspoň podvědomě povzneseného nad údajně bratrský spolunárod ve východní půlce republiky, nikterak neztratila po invazi „hřebínek“, ale jala se nadále působit „obrodně“ v ilegalitě, nejčastěji v emigraci.

To bylo tenkrát, před půl stoletím, na počátku Loukova vážného, přinejmenším svému svědomí odpovědného psaní. Pro koho ale od té doby psal? Na žádné zveřejnění v časech své střední dospělosti, které se kryly s dvacetiletím takzvané normalizace, beztak pomyslet ani nemohl, a spíš z hloubi duše ani nechtěl. Vždyť veřejnost se tehdy stávala pojmem víceméně historickým, literatura psaná pravdivě odešla neodvolatelně do soukromí, ticho oněch nocí v přístavní čtvrti, kde nalezl přístřeší i s psacím stolem v půdní místnosti fádního činžáku, snad odnepaměti zchátralého, se naplňovalo čímsi zlověstně neskutečným. Ano, skutečné nebylo téměř nic, zůstávaly jen mátožné obrysy slov i jsoucna v zavalující, lezavé, skoro bolavé mlze. Nedokázal uchopit žádnou tradiční formou tento tekutý rozpad, rozplizlosti života i dobového výrazu ho týraly svou závažnou nedořečeností, nikdo nic nevěděl nejen přesně, ale ani jadrně, obhrouble, substanciálně.

Ne, nemělo tenkrát smysl nic spisovatelsky ucelovat, nadmíru pilovat, spíš podobaly se útržky jeho záznamů nožíkům, kterými se sám poněkud abnormálně bodal a trýznil. Všechno, co začínal, téměř programaticky nedokončil, a přesto z napsaného skoro nic nevyhodil, zůstalo mu do příštích let co ohledávat a pořádat, vybírat a zavrhovat, výsledně marná, „pískosypná“ práce, nechceme-li dle očekávání otřepaně připojit: sisyfovská. Ba, pro koho?

Ale snad musel začít zachycovat již tehdy, brzy po invazi, třebaže ve změti drobných literárních fragmentů, bezpříkladnou prázdnotu a bezvýchodnost oněch dní a let, stále hlubší i rozsáhlejší hrob iluzí při mladých i starých, liduprázdno ulic, kam z domů jako by vymřelých, za nenápadné, postupně kasárensky zcela ukryté přítomnosti cizí moci, nikdo jinak po dlouhá léta nevycházel než jako stín své minulosti, svého zmařeného snu nejprve o proměně společnosti a potom i o nebývalé solidaritě okupací zdrceného a všemi způsoby protestujícího národa z prvních dnů a týdnů okupace.

Když dnešními poměry zdeptán se vracel ve vzpomínkách k podobně krušným jevům v minulosti, shledával, že netkvělo všechno jen v jeho nepopiratelně melancholických, ryze osobních dispozicích, ale že kořen smutku vězel neméně v antispirituálních poměrech světa vnějšího, ano, i ve sřetězení a navrstvení a potom průlomech událostí politických, jež považoval vždy za protipól duchovosti, a sice především v jejich dopadu na vztahy lidí, na rostoucí nepochopení a zlhostejnění všech vůči všem.

V případě roku osmašedesátého se lidé velmi dlouho, někteří nadoživotně, nemohli vzpamatovat z pocitu, že byli podvedeni politikou, jejími vizemi a sliby, a že ve vnitřním životě, ano, zde sluší se říci v duši, zakoušejí prázdnotu, kterou žádná hesla nového, údajně převratného a osvobozujícího politického kurzu se stovkami novinářských duchaplných analýz nemohla ani tehdy, kdy se toho ještě v naivním nadšení nadáli, doopravdy vyplnit.

Tato prázdnota vzniklá po splasklém rauši iluzí deptala lidské duše víc než jakkoli děsné, pouze toto vystřízlivění zpečeťující tanky. Ano, všude tenkrát bující politické diskuze, mítinky, jež té závěrečné vojenské katastrofě předcházely, a zvláště sekernickou bezohlednost mnoha tehdejších politických argumentací, vylučujících ve svých nutných zjednodušeních z bohatosti existence všechnu její složitost, tajemství, křehkou krásu, považoval Martin za připravený hrob všeho dějství duševního. Určoval Louka odedávna nadměrnou politizaci života (a sklon k této hybris má politika rovnou v genech) jako příčinu naší citové i duchovní prázdnoty, která zákonitě nastoupí.

A tak se i stalo. „Vzájemnost samoty“, podporovaná též představou, že všichni na sebe navzájem možná někde donášíme, rozrušovala v příštích letech vztahy lidí, až epidemicky se šířilo hluboké neporozumění, a tím i tupé znecitlivění všech vůči všem. O dvacet let později, v éře trhu, namísto „konfidentů“ jsme se všichni stali sobě navzájem, pro naši lidskost s následky stejně katastrofálními, „konkurenty“.

Byl by však nechtěl o oné předsrpnové, lidské vztahy už oním počátečně konkurenčním způsobem destruující, v jejím vlastním pohledu však reformní a humanizující politizaci společnosti nikdy psát dokumentačně, až vlastně v závěru té zkázy, kdy vojenské síly obsazují zemi a zadělávají tak pouze na vykynutí dalšího mocenského těsta v dějinně zákonité střídě, čehož za okamžik budou plné zahraniční noviny a ještě za mnoho let, po odeznění rudé moci, i tuzemské pamětní sborníky, ale raději by se zastavil u toho, co podle jeho přesvědčení k těmto otřesným koncům od samých začátků vedlo v hluboce sebezbožštělém vědomí údajných nápravců ne-li spasitelů společnosti. Nicméně by se nesmělo ani pak jednat o úvahy hodnotící zvenčí, a v nich o uplatňovaný soud „nestranně objektivní“, a tím nutně i povýšenecký, ale spíš by měl z Martinova psaní vystoupit na světlo pohled zasaženého subjektu, i když z některého hlediska možná poněkud jednostranný:

Ano, tanky v ulicích, teprve od té doby – v hlubokém, a v určitém smyslu dokonce pro něho osvobodivém otřesu vnějšího světa a všech jeho mesiánsko-politických nároků – začal Martin Louka psát s celým osobním ručením o duši, o metafyzickém určení lidské existence. Pokusil se literárně tvořit tímto od dobové kritiky kaceřovaným „bezkrevně abstraktním“ směrem, a sice alespoň v míře svých poměrně úzkých výrazových možností vzhledem ke skutečnostem co do vyjádření krajně obtížným. A zároveň před ním vyvstalo literární psaní jako úkol, kterému pravděpodobně bude muset v životě obětovat ledacos z uznávaných představ o štěstí.

O psaní se občas pokoušel pochopitelně již dříve, zhruba od půle šedesátých let, nechyběla v těchto drobnějších textech určitá hravost a dobou podmíněný zájem o slovní „absurditu“, a „všech těchhle konin“, jak tehdejší své poetické výtvory dnes nazýval, si samozřejmě v mladické zaslepenosti poměrně cenil, ale psaní „naostro“, jak to sám sobě později vymezil, začalo u něho až od prvních dnů okupace z Východu. Psal tedy, jak síly i schopnosti dovolily, teprve od té doby „odpovědně a vážně“.

   
 

 

Pak přišel další zlom, po jednadvaceti letech, ze kterého povstala následným třicetiletým vývojem společensko-politická podoba současného státu. Liberální demokracie s její úspěšně zavedenou praxí neustále živené politické nenávisti všech proti všem. Ze všech stran se valí směs zachraňujících pravd, neboli povýšeně od oponentů tak označovaných „lží a mlžících výstupů“. Kult extrovertů (a co jiného je politik?), diktatura vnějškovosti.

Domníval se, Martin Louka, že se člověku vzpoura duše, tentokrát ve jménu jejích práv (na která se nikdo neptá, natož aby kvůli nim demonstroval a je „hájil“), může podařit, když bude specifickými prostředky umělecko-formálními trvale opomíjet svět politiky jako takový, jeho žargon, emoce, propagaci. A teď byl sám do politického způsobu vyjadřování zatažen už tím, že psal „proti“.

Proč se o politických událostech a záležitostech vůbec vyjadřoval, třebaže s odstupem a víceméně s důrazným upozorněním, že s nimi nemá, nebo přinejmenším nechce mít nic společného, proč ho to přesto svádělo k různým, alespoň nepřímým „antideklaracím“, proč se prostě nedržel švec-básník svého kopyta „čisté poezie“, ke kterémužto ideálu ho to nepopiratelně po celý život táhlo, ano, bylo už pozdě, se takto s pocitem těžkého duchovně estetického omylu tázat, měl by se definitivně rozloučit s představou, že prokáže v beletristickém pokusu podvratnost politických emocí pro vnitřní život hodný toho jména, věru, pouštěl se v zamýšlené knize na tenký led, měl přenechat úctyhodné předsevzetí „jinším formátům“, vědcům, kulturologům, možná i před mediální veřejností známým a v církevně vládních kruzích ostříleným farářům, přidrželo se ho, básníka, z hlediska disidentů „zbabělce Martina Louky“, „normalizační“ utečenectví od věcí veřejných k „pouhé formě“, tenkrát ovšem důsledné, nyní polovičaté, „kontaminované“ až do nejosamělejších, poustevnických řádek „absolutní poezie“ všepronikajícím jedem nepřestajně politizujícící liberální doby, a to dokonce v zoufale marném odporu vůči ní.

Možná ani umělecký únik nikomu nepomůže, až převalí se přes nás s plným úderem nějaká zatím neznámá kulturně dějinná katastrofa, přes „spravedlivého“ i „nespravedlivého“, přes aktivistu i pasivistu, ovoce našich zdánlivě moudrých, nad všechen „populus“ štítivě povýšených společensko-analytických teorií a nedozírně sebeobdivných, a přitom bezvýsledných i nebezpečných diplomatických strategií, teologicky řečeno ovoce našich hříchů. To však už bude, domníval se Louka, mimo moji přímou osobní odpovědnost, i pokud bych něco takového přežil. Také potom bych viděl svůj úkol jinde než ve vyjadřování a působení politickém.

O to se přece snažil ve svém psaní již po několik desetiletí: namísto formulování protestních petic a stranou oněch všude prosakujících, beztak zbytečných, protože neřešitelně bezvýsledných diskuzí mezi vzájemně „neprůstřelnými“ názory vždy dvou půlí jedné rodiny, jedné obce, jednoho lidu, kdysi dvojího po stránce konfesně náboženské, nyní dvojího co do volební příslušnosti jednomu z obou účastníků právě nastávajícího zápasu o žezlo, namísto dohadů, který ze světových politiků nejvíc za všechno může jako jednička na stupínku vítězů mezi zlosyny a které mocnosti si počínají s výrobou svých „fake news“ nejsvinštěji, od těchto a podobných hádek a kolektivně emočních vření, jakož i pouličních demonstrativních dění vnitřně odloučen, skládal „alibista Louka“ z hlediska formy, z pohledu soudobé literární kritiky poněkud starožitné básně a rovněž snoval poměrně zapeklité prózy, leč z neznámých důvodů ochuzené sice ne zcela o témata erotická, ale dokonale odšťavené od zvěcnělého sexu, zdá se nepostradatelného u beletrie pro dnešní čtenáře.

Jeho knihkupecky prodělečné zvláštnosti pokládali od raných let naší „kapitalistické normalizace“ ojediněle blahosklonní drobní nakladatelé z umělcova díla poněkud ostýchavě na bouřlivě pestrý, tržně vedený pult literatury a zdá se, že u něčeho natolik pro náš svět pošetilého, jako bylo Martinovo naznačené literární počínání, zůstane věkovitý již, lauru prostý spisovatel Louka po zbytek jemu vyměřených dní.

Mne ale nesebral nikdo; mě nikdo nevykoupil z mé situace, poněvadž jsem se v ničem nelišil od ostatních splašek a nebylo pohledu, jenž by na mě spočinul se zalíbením. Kdyby tak přece učinil, byl bych se styděl za jeho vkus.“

 

Pouze tato naznačená vůle k bytostné čistotě, i když ve vnějším světě neustále zrazovaná, mu podle jeho slov dávala sílu a také vnitřní oprávnění, aby zůstal po úderu cizích vojsk v této zemi, aby se s druhými potkával i míjel jako stín se stíny v naděje zbaveném, pouze absurdně činném, pracovně povinném mrtvolném bezčasí, jež tu tehdy brzy zavládlo jako svého druhu karikatura věčnosti. Konečně na transparentech zavěšených postupem dvou tří let na každém významnějším nároží se opravdu třepotalo ve větru heslo „…na věčné časy“, které však už sotvakdo vnímal. Byl sice i Martin Louka, který zde hodlal až s osudovou láskou k tisíckrát v dějinách vyposmívané, podvedené vlasti nadále a patrně nadosmrti žít, ve svých představách na útěku odtud mezitím mnohokrát, pokud zoufalství občas sevřelo věru nesnesitelně, ale ještě více ho děsila možnost, že by žil a se vyvíjel v úspěšného a v této „staré vlasti“ závistivě obdivovaného „světoobčana“ v některé z vynášených západních zemí, kam se tak dychtivě nahrnulo, dokud hranici neuzavřeli, i několik jeho donedávných přátel.

Psal tedy o vnitřních stavech své čím dál hlubší osamocenosti. Činil tak v poněkud drastických nadsázkách a podobenstvích, takzvaný realismus se mu spisovatelsky nezamlouval.

 

„Každého rána jsem se probouzel na jiném břehu stoky. Bylo to po nocích, které jsem propotácel v deliriu po bulvárech smrti, v rozmluvách se zrcadly, blaženě vědoucími můj krušný stav, nasládle rozšklebenými ve zdvořilostech, lichotkách i výsměchu. Krvavou pěstí jsem rozrážel ta skla. Avšak stejně, hluboko za nimi jsem ve tmě hmatal vatované tváře, skleněné oči, plechové zuby: tytéž podoby jako předtím, ale teď i na dotyk mrtvé, ba co horšího – umělé. Přece s čelistmi kousavými, roztaženými jak pasti, připravené sklapnout. S očima zelenýma, svítícíma ze tmy coby výkřik úzkosti. ‚Pomoz mi – volal ten pohled – pomoz mi, nebo tě dopadnu.‘ Kdokoli by hleděl déle, neschopen pomoci, jejíž způsob nemohl přece uhádnout, slyšel by zakrátko nenávist těch očí, zelený blesk zášti, a nezapomněl by na ten pohled ve dne ani v noci. Konečně ty tváře, obličeje tak hebké, které přesto jiskřily při každém pohlazení, chřestily přímo jiskrami, se jedné smutné noci – snad právě noci této?, ach ne, odehrávalo se to skoro každou noc, daleko všeho povyku, veškeré účasti až příliš praktického, podnikavého světa –, vzňaly vysokým plamenem, až praskala tma v kostech a sténala v útrobách; tma vyla vichrem zoufalství a hnala z úkrytů živé i mrtvé, roj sršících duší, který posedal srdce střelami výčitek, ukrutným soucitem s nimi všemi, vědomím, že trpíme všichni nad síly a bez odpovědi.“

 

Zlá doba to nepochybně byla, plná falše a nenávisti, patrná dostatečně i z uvedeného úryvku. Necítil se však Louka povýšeným soudcem a zhrzeným nápravcem společnosti. Otázky zla, nicoty a smrti pojímal již tehdy metafyzicky, ne politologicky. Tím kupodivu dospěl až k určité rovině vyšší, nadmateriální solidarity. Později Louka popsal tento svůj vnitřní vývoj následovně:

„Tohle byla jedna z mých otřesných duchovních zkušeností, kterou jsem nedokázal vyjádřit jazykem dne a tržiště: Temno a bolest v základech světa. Teologie by řekla, že v samotné podstatě stvoření. Ach, nikoli, musím opravit: evangelická teologie, jak jsem ji potkával, by spíš podle slov Genesis zdůraznila, že stvořil Hospodin vše dobré: tak jaképak utrpení v základech? Jen sebou trpíš, člověče, v zápase s hříchem, nesčetnými prohrami, součtem všech mínusů pod soudem Ideálu, karikaturou svého manka v zrcadle svatého Plus. To všechno vím a uznávám, avšak k tomu všemu dochází také proto, že se tu vůbec otvírá možnost, aby se stvoření ze svého dobra vymklo, což působí v nás bolest, jež je zde dříve a hlouběji než my sami.

Rozhodně takový způsob psaní mi nezjednával sympatie ani neoficiálních čtenářů, dychtivých spíše než takovéto metafyziky spisů protestních, a co možná na první pohled, ,chytrému napověz, hloupého kopni‘, přitažlivých právě dobrodružstvím hrozícího policejního konfliktu.

Touto nevyjádřenou, leč o to tíživější rozdvojenou náladou veřejnosti jsem byl tehdy jako mladý autor obklopen: samozřejmým nezájmem oficiálním, ale stejně tak tabuizací mé maličkosti ze strany čile kmitajícího undergroundového kulturního ghetta. Neznamenal jsem vůbec nic a spískal jsem si to sám.“

Loukovo čím dál citelnější niterné nepřilnutí ke světu tehdy obvyklých nálad a názorů se potom ukazovalo jednou z hlavních příčin jeho narůstající vnitřní osamocenosti. Nejednou si připadal jako v překotně politizující národní společnosti tenkrát, v onom vychvalovaném, mnohými s nostalgickou úctou dosud připomínaném půlroce před invazí. Ať se již tehdy psalo nebo proslovilo cokoli, muselo to být použitelné politicky.

A že tím trpěl už v té době nemálo, stálo na počátku Martinovy hluboké nedůvěry k „plíživé“ politizaci našeho novodobého duchovního života, která ho sužovala dnes v míře ještě větší, úměrně k dalším desetiletím jeho osobního putování i množícím se krizím a otřesům světa spějícího svými dějinami k čemusi až apokalyptickému.

Obával se především, že se dnes natolik ztrácí vnitřní život našeho jazyka, až jako by mu již nezbýval jiný rozměr než vnějškově pragmatický a mediálně zpravodajský; jako by pod tlaky byznysu a všemocné globalizace téměř všechno mezilidské sdílení pohlcovaly technokratické a politické fráze, řeč tohoto digitálního věku. S expanzí „techno-výraziva“ podle básníka kontrastovala bída utlačené, do samoty zahnané, niterného výrazu zbavené němé duše, té osobní, ale i národní.

„Relativizace hodnot mravních, náboženských, ba i estetických,” napsal v jednom dopise Louka, „kterou všichni, každý po svém, a přece s podobnou nevyhnutelností procházíme, je natolik dalekosáhlá a leptavá, že podléhají erozi i naše dávné domnělé pevnosti, že stává se podezřelým cokoli určitého a nesmlouvavého, že různé oblíbené dnešní nálepky extremismu a fanatismu by byly dobře použitelné i na umělecké záměry našeho avantgardního, blouznivě experimentujícího mládí, ano, i na mou odlehlou tvůrčí samotu, na všechno, co jsem tehdy s urputným zanícením nuzného poety zachycoval na papír v jednom suterénu v periferní čtvrti a just v domku u hřbitova, aby mé vrozené nostalgii přibylo ještě na grádech.

Nedovedu si představit, k čemu by potom komu pomohlo nějaké dnešní vyemigrování z tohoto ,zaostalého, nedemokratického Východu‘, vždyť stačí se zamyslet, kam že by zbylo kritikům poměrů v zemi se ještě vystěhovat, na který z oněch dvou v současnosti latentně rozštěpených Západů, brzy se vzájemně dávajících do klatby (ano, jestliže ‚America first‘, co potom se ‚sekundární‘ Evropou?), avšak navíc hrozí, že už ani tuto svou zemi nebudeme moci zvát vlastí, pouze jedním z mnoha teritorií, podobně zbavených všech rysů a kulturně dějinných charakteristik.

Může se stát, že skutečnost spirituálního zakotvení duše v mateřském jazyce již dočista zmizí kterémukoli národu jakožto kultivovanému jazykovému společenství a také po věky tříbená liturgická a konfesijní tvář určité rozlišitelné církve zanikne v ‚multi-koktejlu‘ všeho, v životní spotřebitelské jalovosti a duchavražedné metafyzické vyprázdněnosti sotva dnes představitelné, i přese všechno, co nás už teď trápí víc než dost.“

Nuže, očekával spisovatel a básník Martin Louka od poezie a od umělecké literatury vůbec, že jejím posláním, a zvláště naléhavě právě v současnosti, je posílit člověka proti všestrannému technicko-ekonomickému zvnějšnění života novým zvnitřněním jeho mateřské řeči, „ochránit práva duše“, třebaže slovesné umění by podle názoru básníkova mohlo ba mělo mířit ještě dál, a sice přes „horizontální rovinu“ do výšin i hlubin filosofických a fideistických. Jedná se jistě o cíle natolik vznešené – uznával Martin Louka – až pochopitelně vzniká podezření, že umělecká literatura je tu vystavena pokušení počínat si svatokrádežně.

Takové nebezpečí bezesporu hrozí, ale na druhé straně může jít rovněž v básnictví, řečeno slovy někdejší Jednoty bratrské, „o nouzi spasení“, pokud oficiální filosofie, avšak i řeč církevních kazatelen sklouzává ze svých výsostných pověření do služby veřejnému mínění alias politice, ať jemnou oklikou alegorických narážek, anebo tu a tam i v nestoudné přímočarosti. Slyšel Louka jako člen církve z evangelických kazatelen už ledacos, ale zvláště několik tištěných kázání a církevních proklamací z ne tak dávné prezidentské volební kampaně ho pro svou političnost, někdy jako přímá agitace pro oficiálně církví doporučovaného kandidáta, navíc s pasováním čistě politického rozhodnutí na „vyznavačský čin víry v situaci ohrožení svobody a demokracie“, uvádělo přímo „do varu“.

 

 

Za desítky let, které uplynuly od vstupu cizích vojsk, se stalo ve vlasti i na zeměkouli nespočet událostí, a ani literární produkce Loukova, třebaže s pohyby a otřesy společensko-dějinnými (alespoň prvoplánově) nesouvisela, stát nezůstala.

Avšak spisovatel se při vytváření nynějšího cyklu nechtěl původně zabývat jinými rukopisnými texty než z prvních tří normalizačních let. Postupně však ve svých archivech nacházel jím kdysi zavržené, z jeho tehdejšího hlediska problematické textové koncepty – zejména básní – rovněž z pozdějšího období, z nichž některé do vznikající knihy též začlenil.

Nakonec výsledná skladba vznikla z nerozpletitelného prolnutí starého a nového, ze zařazených starších předloh a jejich doprovodných současných reflexí, z filosofujících okrajových glos, z vylíčení tehdejších i dnešních recitačních příležitostí a podobně. Nejprve se však v probírání svých literárních materiálů skutečně omezil na první tři léta čím dál hlubší společenské deziluze a své narůstající osamělosti, na dobu téměř všeobecného vztahového ochromení, následující přímo kontrastně po optimismem hýřícím období „obrodného procesu“, po oné době, kdy ještě mladý, teprve šestadvacetiletý, sám již hluboce trpěl zpyšnělostí vůdčích osobností tenkrát dvounárodního státu, vysokou sebechválou celé tehdejší „elity“, z níž každý, buď jako strůjce, nebo aspoň propagátor „změny“, byl přesvědčen o své spasitelské roli v právě nastávajícím „socialismu s lidskou tváří“.

Naznačená, nad pouhý „populus“ povýšená, sobě přejná vyvolenost dosti rozvětveného „výběrového genu“ Martinova vlastního národa, aspoň podvědomě povzneseného nad údajně bratrský spolunárod ve východní půlce republiky, nikterak neztratila po invazi „hřebínek“, ale jala se nadále působit „obrodně“ v ilegalitě, nejčastěji v emigraci.

To bylo tenkrát, před půl stoletím, na počátku Loukova vážného, přinejmenším svému svědomí odpovědného psaní. Pro koho ale od té doby psal? Na žádné zveřejnění v časech své střední dospělosti, které se kryly s dvacetiletím takzvané normalizace, beztak pomyslet ani nemohl, a spíš z hloubi duše ani nechtěl. Vždyť veřejnost se tehdy stávala pojmem víceméně historickým, literatura psaná pravdivě odešla neodvolatelně do soukromí, ticho oněch nocí v přístavní čtvrti, kde nalezl přístřeší i s psacím stolem v půdní místnosti fádního činžáku, snad odnepaměti zchátralého, se naplňovalo čímsi zlověstně neskutečným. Ano, skutečné nebylo téměř nic, zůstávaly jen mátožné obrysy slov i jsoucna v zavalující, lezavé, skoro bolavé mlze. Nedokázal uchopit žádnou tradiční formou tento tekutý rozpad, rozplizlosti života i dobového výrazu ho týraly svou závažnou nedořečeností, nikdo nic nevěděl nejen přesně, ale ani jadrně, obhrouble, substanciálně.

Ne, nemělo tenkrát smysl nic spisovatelsky ucelovat, nadmíru pilovat, spíš podobaly se útržky jeho záznamů nožíkům, kterými se sám poněkud abnormálně bodal a trýznil. Všechno, co začínal, téměř programaticky nedokončil, a přesto z napsaného skoro nic nevyhodil, zůstalo mu do příštích let co ohledávat a pořádat, vybírat a zavrhovat, výsledně marná, „pískosypná“ práce, nechceme-li dle očekávání otřepaně připojit: sisyfovská. Ba, pro koho?

Ale snad musel začít zachycovat již tehdy, brzy po invazi, třebaže ve změti drobných literárních fragmentů, bezpříkladnou prázdnotu a bezvýchodnost oněch dní a let, stále hlubší i rozsáhlejší hrob iluzí při mladých i starých, liduprázdno ulic, kam z domů jako by vymřelých, za nenápadné, postupně kasárensky zcela ukryté přítomnosti cizí moci, nikdo jinak po dlouhá léta nevycházel než jako stín své minulosti, svého zmařeného snu nejprve o proměně společnosti a potom i o nebývalé solidaritě okupací zdrceného a všemi způsoby protestujícího národa z prvních dnů a týdnů okupace.

Když dnešními poměry zdeptán se vracel ve vzpomínkách k podobně krušným jevům v minulosti, shledával, že netkvělo všechno jen v jeho nepopiratelně melancholických, ryze osobních dispozicích, ale že kořen smutku vězel neméně v antispirituálních poměrech světa vnějšího, ano, i ve sřetězení a navrstvení a potom průlomech událostí politických, jež považoval vždy za protipól duchovosti, a sice především v jejich dopadu na vztahy lidí, na rostoucí nepochopení a zlhostejnění všech vůči všem.

V případě roku osmašedesátého se lidé velmi dlouho, někteří nadoživotně, nemohli vzpamatovat z pocitu, že byli podvedeni politikou, jejími vizemi a sliby, a že ve vnitřním životě, ano, zde sluší se říci v duši, zakoušejí prázdnotu, kterou žádná hesla nového, údajně převratného a osvobozujícího politického kurzu se stovkami novinářských duchaplných analýz nemohla ani tehdy, kdy se toho ještě v naivním nadšení nadáli, doopravdy vyplnit.

Tato prázdnota vzniklá po splasklém rauši iluzí deptala lidské duše víc než jakkoli děsné, pouze toto vystřízlivění zpečeťující tanky. Ano, všude tenkrát bující politické diskuze, mítinky, jež té závěrečné vojenské katastrofě předcházely, a zvláště sekernickou bezohlednost mnoha tehdejších politických argumentací, vylučujících ve svých nutných zjednodušeních z bohatosti existence všechnu její složitost, tajemství, křehkou krásu, považoval Martin za připravený hrob všeho dějství duševního. Určoval Louka odedávna nadměrnou politizaci života (a sklon k této hybris má politika rovnou v genech) jako příčinu naší citové i duchovní prázdnoty, která zákonitě nastoupí.

A tak se i stalo. „Vzájemnost samoty“, podporovaná též představou, že všichni na sebe navzájem možná někde donášíme, rozrušovala v příštích letech vztahy lidí, až epidemicky se šířilo hluboké neporozumění, a tím i tupé znecitlivění všech vůči všem. O dvacet let později, v éře trhu, namísto „konfidentů“ jsme se všichni stali sobě navzájem, pro naši lidskost s následky stejně katastrofálními, „konkurenty“.

Byl by však nechtěl o oné předsrpnové, lidské vztahy už oním počátečně konkurenčním způsobem destruující, v jejím vlastním pohledu však reformní a humanizující politizaci společnosti nikdy psát dokumentačně, až vlastně v závěru té zkázy, kdy vojenské síly obsazují zemi a zadělávají tak pouze na vykynutí dalšího mocenského těsta v dějinně zákonité střídě, čehož za okamžik budou plné zahraniční noviny a ještě za mnoho let, po odeznění rudé moci, i tuzemské pamětní sborníky, ale raději by se zastavil u toho, co podle jeho přesvědčení k těmto otřesným koncům od samých začátků vedlo v hluboce sebezbožštělém vědomí údajných nápravců ne-li spasitelů společnosti. Nicméně by se nesmělo ani pak jednat o úvahy hodnotící zvenčí, a v nich o uplatňovaný soud „nestranně objektivní“, a tím nutně i povýšenecký, ale spíš by měl z Martinova psaní vystoupit na světlo pohled zasaženého subjektu, i když z některého hlediska možná poněkud jednostranný:

Ano, tanky v ulicích, teprve od té doby – v hlubokém, a v určitém smyslu dokonce pro něho osvobodivém otřesu vnějšího světa a všech jeho mesiánsko-politických nároků – začal Martin Louka psát s celým osobním ručením o duši, o metafyzickém určení lidské existence. Pokusil se literárně tvořit tímto od dobové kritiky kaceřovaným „bezkrevně abstraktním“ směrem, a sice alespoň v míře svých poměrně úzkých výrazových možností vzhledem ke skutečnostem co do vyjádření krajně obtížným. A zároveň před ním vyvstalo literární psaní jako úkol, kterému pravděpodobně bude muset v životě obětovat ledacos z uznávaných představ o štěstí.

O psaní se občas pokoušel pochopitelně již dříve, zhruba od půle šedesátých let, nechyběla v těchto drobnějších textech určitá hravost a dobou podmíněný zájem o slovní „absurditu“, a „všech těchhle konin“, jak tehdejší své poetické výtvory dnes nazýval, si samozřejmě v mladické zaslepenosti poměrně cenil, ale psaní „naostro“, jak to sám sobě později vymezil, začalo u něho až od prvních dnů okupace z Východu. Psal tedy, jak síly i schopnosti dovolily, teprve od té doby „odpovědně a vážně“.

 

 

Pak přišel další zlom, po jednadvaceti letech, ze kterého povstala následným třicetiletým vývojem společensko-politická podoba současného státu. Liberální demokracie s její úspěšně zavedenou praxí neustále živené politické nenávisti všech proti všem. Ze všech stran se valí směs zachraňujících pravd, neboli povýšeně od oponentů tak označovaných „lží a mlžících výstupů“. Kult extrovertů (a co jiného je politik?), diktatura vnějškovosti.

Domníval se, Martin Louka, že se člověku vzpoura duše, tentokrát ve jménu jejích práv (na která se nikdo neptá, natož aby kvůli nim demonstroval a je „hájil“), může podařit, když bude specifickými prostředky umělecko-formálními trvale opomíjet svět politiky jako takový, jeho žargon, emoce, propagaci. A teď byl sám do politického způsobu vyjadřování zatažen už tím, že psal „proti“.

Proč se o politických událostech a záležitostech vůbec vyjadřoval, třebaže s odstupem a víceméně s důrazným upozorněním, že s nimi nemá, nebo přinejmenším nechce mít nic společného, proč ho to přesto svádělo k různým, alespoň nepřímým „antideklaracím“, proč se prostě nedržel švec-básník svého kopyta „čisté poezie“, ke kterémužto ideálu ho to nepopiratelně po celý život táhlo, ano, bylo už pozdě, se takto s pocitem těžkého duchovně estetického omylu tázat, měl by se definitivně rozloučit s představou, že prokáže v beletristickém pokusu podvratnost politických emocí pro vnitřní život hodný toho jména, věru, pouštěl se v zamýšlené knize na tenký led, měl přenechat úctyhodné předsevzetí „jinším formátům“, vědcům, kulturologům, možná i před mediální veřejností známým a v církevně vládních kruzích ostříleným farářům, přidrželo se ho, básníka, z hlediska disidentů „zbabělce Martina Louky“, „normalizační“ utečenectví od věcí veřejných k „pouhé formě“, tenkrát ovšem důsledné, nyní polovičaté, „kontaminované“ až do nejosamělejších, poustevnických řádek „absolutní poezie“ všepronikajícím jedem nepřestajně politizujícící liberální doby, a to dokonce v zoufale marném odporu vůči ní.

Možná ani umělecký únik nikomu nepomůže, až převalí se přes nás s plným úderem nějaká zatím neznámá kulturně dějinná katastrofa, přes „spravedlivého“ i „nespravedlivého“, přes aktivistu i pasivistu, ovoce našich zdánlivě moudrých, nad všechen „populus“ štítivě povýšených společensko-analytických teorií a nedozírně sebeobdivných, a přitom bezvýsledných i nebezpečných diplomatických strategií, teologicky řečeno ovoce našich hříchů. To však už bude, domníval se Louka, mimo moji přímou osobní odpovědnost, i pokud bych něco takového přežil. Také potom bych viděl svůj úkol jinde než ve vyjadřování a působení politickém.

O to se přece snažil ve svém psaní již po několik desetiletí: namísto formulování protestních petic a stranou oněch všude prosakujících, beztak zbytečných, protože neřešitelně bezvýsledných diskuzí mezi vzájemně „neprůstřelnými“ názory vždy dvou půlí jedné rodiny, jedné obce, jednoho lidu, kdysi dvojího po stránce konfesně náboženské, nyní dvojího co do volební příslušnosti jednomu z obou účastníků právě nastávajícího zápasu o žezlo, namísto dohadů, který ze světových politiků nejvíc za všechno může jako jednička na stupínku vítězů mezi zlosyny a které mocnosti si počínají s výrobou svých „fake news“ nejsvinštěji, od těchto a podobných hádek a kolektivně emočních vření, jakož i pouličních demonstrativních dění vnitřně odloučen, skládal „alibista Louka“ z hlediska formy, z pohledu soudobé literární kritiky poněkud starožitné básně a rovněž snoval poměrně zapeklité prózy, leč z neznámých důvodů ochuzené sice ne zcela o témata erotická, ale dokonale odšťavené od zvěcnělého sexu, zdá se nepostradatelného u beletrie pro dnešní čtenáře.

Jeho knihkupecky prodělečné zvláštnosti pokládali od raných let naší „kapitalistické normalizace“ ojediněle blahosklonní drobní nakladatelé z umělcova díla poněkud ostýchavě na bouřlivě pestrý, tržně vedený pult literatury a zdá se, že u něčeho natolik pro náš svět pošetilého, jako bylo Martinovo naznačené literární počínání, zůstane věkovitý již, lauru prostý spisovatel Louka po zbytek jemu vyměřených dní.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .