Sám s Bohem

 

03. 07. 2016

Bůh a utrpení: nová kázání ze samotky


The Voice of the Martyrs, 1988
české vydání Stanislav Maxa – STEFANOS, 2016
vázaná, 12 × 18 cm, 152 stran
doporučená cena 235 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za cenu 74 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 


P Ř E D M L U V A

 

Tato kniha je plodem života ubíhajícího v naprosté nečinnosti, na samotce v bukurešťském komunistickém žaláři. Z celkem čtrnácti let strávených ve vězení jsem tři roky pobýval v cele úplně sám. Deset metrů pod zemí, na nohou okovy o váze pětadvaceti kilogramů, ruce spoutané. V těchto údobích svého života jsem nezaslechl sebenepatrnější zvuk. Dozorci nosili boty s plstěnými podrážkami, aby člověk neslyšel, že se k němu blíží.

Také jsem ani jedinkrát nespatřil lidskou tvář – s výjimkou tváří svých trýznitelů, jejichž zjev byl jakýmsi způsobem nižší než lidský.

Neviděl jsem slunce, měsíc, hvězdy, déšť nebo květiny. Dokonce ani žádnou barvu. Zapomněl jsem, že nějaké barvy vůbec existují – fialová, modrá, červená, žlutá. Díval jsem se jen na šedivé zdi. I moje vězeňská uniforma byla nevýrazně šedá.

Neměl jsem knihy ani noviny, natož Bibli. Neměl jsem tužku ani papír, abych si mohl poznamenávat myšlenky. Nikdo ani neočekával, že bychom měli něco sepisovat, tedy kromě doznání, ve kterých jsme obviňovali sami sebe i ostatní.

Tisíce křesťanů a dalších nevinných lidí se dnes nachází v podobných podmínkách ve vietnamských, čínských, súdánských, pákistánských a severokorejských věznicích. Již dávno si přestali klást otázky, které běžně zaměstnávají lidskou mysl. Místo toho se ptají: Jsem živý, nebo jenom živořím? Je moje existence stále ještě existencí? Je celý život pouhou noční můrou? Existuje Bůh? Existuje existence? Pokud Bůh existuje, co z toho? K čemu je jeho bytí dobré, když nám nijak nepomůže? Pokud Bůh nedokáže zvítězit nad zlem, jak mohl stvořit svět?

Během let strávených na samotce jsem připravil celkem tři sta padesát kázání. Uchovával jsem je v mysli, protože jsem si je nemohl zapisovat. Každou noc jsem tato kázání přednášel neviditelným posluchačům. Při jejich ukládání do paměti jsem používal jednoduché mnemotechnické pomůcky, případně jsem je shrnoval do krátkých rýmovaček, které jsem si opakoval stále dokola.

Když jsem byl z vězení propuštěn, neusnul jsem, dokud jsem všechna nesvěřil papíru. Z tří set padesáti se mi jich podařilo zaznamenat tři sta čtyřicet osm.

Podobně jako člověk hodí kostku vývaru do vroucí vody a připraví z ní polévku, také já jsem rozpouštěl tyto velmi koncentrované verše a tím či oním způsobem z nich rekonstruoval původní kázání.

Tato kázání není možné posuzovat podle jejich věroučného obsahu. Tou dobou jsem nežil věroukou. Nikdo jí nežil. Duše se sytí Kristem, nikoli učením o něm.

Čistě z pohledu dogmatiky, David a Job dělali chybu, když se přeli s Bohem. Z pohledu dogmatiky chyboval i autor knihy Ester, když ani jediným slovem nevzdal chválu Bohu, který tak slavným způsobem vysvobodil jeho lid. Z pohledu dogmatiky se Jan Křtitel mýlil, když ve věznění pochyboval, zda je Ježíš Mesiášem. Dogmatici mohou nalézt chyby i v samotném Ježíši. Neměl důvod se strachovat v Getsemane. Ale život, dokonce ani život zbožného člověka, není o dogmatech. Směřuje k určenému cíli, i když rozum shledává tento cíl pošetilým.

Není pro mě obtížné si představit, že jsem zpátky ve vězení a doléhá na mě atmosféra samotky. I když se dnes nacházím na svobodě, nepřestal jsem žít ve vězení. Nečtu nic jiného než zprávy a knihy o trpící církvi. O trpící církvi píšu, kážu o ní, pracuji pro ni, zdají se mi o ní sny. Přestože Židé vyšli z Egypta, Egypt nevyšel ze Židů. Kdokoli strávil dlouhé roky ve vězení, zůstává vězněm i po propuštění.

Část kázání, která jsem přednášel svému neviditelnému shromáždění, v minulosti již vyšla ve dvou knihách, With God in Solitary Confinement (S Bohem na samotce, v češtině dosud nevydáno, pozn. překl.) a If Prison Walls Could Speak (Vězeňské zdi kdyby promluvily, Stefanos 2004). Obě knihy byly velmi dobře přijaty. Mnozí čtenáři tvrdí, že tyto knihy pomohly zbudovat jejich charakter – a já z jejich reakcí přijal povzbuzení, abych vám předložil několik dalších kázání, přednesených původně za zcela výjimečných okolností.

Všechna kázání se soustředí na zásadní otázky, které trýzní každého člověka v jeho podvědomí. Když se člověk ocitne v mezní situaci podobné mému uvěznění, uvědomí si, že takzvané „praktické“ uvažování o tělesném nebo duchovním životě je ve skutečnosti pouhým únikem před nejzákladnějšími otázkami, které sužují lidskou duši.

Thoreau kdysi prohlásil: „Umění života – života básníka – spočívá v konání činů ve chvílích, kdy není možné konat vůbec nic.“ Mnohá velká básnická díla se zrodila ze života v nečinnosti, nad čímž se lidé často pozastavují. Nečinnost na samotce mi pomohla zformulovat otázky. Odpovědi nejsou zapotřebí.

Jistý muž se vypravil za pastorem s prosbou, zda by mu poradil s vážnými problémy, které ho trápí. Pastor mu odvětil: „Jdi si na dvě hodiny kleknout do kostela a dostaneš odpověď.“

Muž se ho zeptal: „Opravdu věříte, že se mi během těch dvou hodin zjeví náš dobrý Pán a pomůže mi, abych měl v těch věcech jasno?“

„To si nemyslím,“ odpověděl pastor, „ale uvědomíš si, že můžeš žít dostatečně dobrý život i s nezodpovězenými otázkami a zachovat si naprostou důvěru.“

Ke stejnému závěru jsem dospěl i já.

S mnoha myšlenkami obsaženými v těchto kázáních se již sám neztotožňuji – dnes, když opět žiji v „normálních podmínkách“. Zaznamenal jsem je však v podobě, v jaké mě tehdy napadaly.

Ježíš se na kříži ptal: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ (Marek 15,34). Žádný anděl nepřispěchal s odpovědí, ale Ježíš dokázal statečně snášet bolest tohoto tajemství doprovázející tělesnou trýzeň a ukončil pozemský život vítězným zvoláním: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lukáš 23,46).

Doufám, že vám moje kniha poslouží k dosažení stejného cíle.



 

K Á Z Á N Í   P R V N Í
Jak trávíme čas


 

Drazí bratři a sestry,

jistě vás zajímá, jak ve vězení trávíme čas.

Na úvod musím říct, že nám ubíhá velmi rychle.

Když jsem v minulosti přemýšlel o tom, že bych mohl skončit za mřížemi – a slýchal příběhy o nedostatku jídla a hladovění – dostal jsem strach. Teď už vím, že hlad je snadné snášet. Bohatý filantrop často přemýšlí o hladovění chudých více, než o něm přemýšlejí samotní chudí. Lidé se v minulosti často ocitali v situacích, kdy byly zásoby jídla omezené. Hlad se stal pravidlem, nasycení spíše výjimkou. A tak si člověk vypracoval mechanismy, jak se hladu přizpůsobit. Jistá hugenotská křesťanka strávila ve vězení čtyřicet šest let. Jistě v této době neměla mnoho jídla, přesto přežila.

Hlad mé myšlení nezaměstnává.

Tak za prvé, hodně cestuji. Někdy se celé hodiny vznáším nad Afrikou. Pozoruji její temnotu, neprostupné džungle obývané děsivými démony, do kterých proniká jen slabé, přízračné světlo. Vidím Izrael, arabské země, Indii, Čínu. Celé obrovské asijské mraveniště, místo mnoha zločinů a nemnoha oltářů. Přelétám také nad Austrálií, Polynésií, Novými Hebridami.

   
 

Vzpomínám na knihu o misionáři Johnu Patonovi, který přivedl Nové Hebridy ke Kristu. Zůstalo něco z jeho díla? Celé roky kázal marně, až jednou vykopal studnu. Když se ho domorodci vyptávali, co to dělá a dostalo se jim vysvětlení, vysmívali se mu a tropili si z něj žerty. „Voda přichází jen shůry. Nemůže přijít zdola,“ ujišťovali ho. Ale voda přišla. Když ji spatřili, přijali Krista a celé křesťanské učení, přestože mezi čerpáním vody ze studny a očištěním od hříchů Kristovou krví neexistuje sebemenší souvislost.

Co když mezitím přišli komunisté a ukázali jim nějaký ještě větší „zázrak“, například traktor, který by je dokázal přesvědčit, že celá Marxova filosofie je pravdivá? Tak nějak vypadají základy obrovských myšlenkových systémů, které lidé přijímají. Chlapec zamilovaný do katolické dívky ochotně přijme dogma o neomylnosti papeže, Mariině nanebevstoupení v těle nebo o proměně těla v chléb a víno. Může tomu všemu upřímně věřit. Dokonce může být po nějakém čase ochoten pro svou víru trpět. Své původní přesvědčení však opustil z důvodů nevalné hodnoty.

Přesouvám se do Ameriky, naděje svobodného světa – naděje, která přináší trpká zklamání. Vidím Skandinávii, Anglii, Rusko, Francii… celou Evropu, kde neustále dochází k nesmyslným válkám, ve kterých nikdo není ochoten jako první podat druhému člověku ruku na znamení opravdového přátelství.

Cestuji však ještě dál. Zatím jsem se zabýval jen jednou nicotnou planetou a lidmi, kteří na ní žijí. Existují další hvězdy, další bytosti a další skutky, ze kterých doslova prýští zlo.

Ze své úžasné kazatelny spatřuji celý svět a vnímám jej jako svou farnost. Modlím se úplně za všechno, přestože jsem pouhým řadovým pěšákem na kratičkém úseku fronty.

Nikdo nemůže bojovat bez ustání. Vyťukávám na zeď evangelium v morseovce. Ale musím také odpočívat. V kódech debatujeme o mnohých tématech: hovoříme o náboženství, o politice, vyprávíme si příběhy ze soukromého života. Někdy se vězeň zabaví obyčejným vtipem.

Dnes večer jsem slyšel jeden dobrý:

Tři muži sedí spolu v cele a ptají se jeden druhého na důvod zatčení. První říká: „Mě zadrželi za sabotáž.“

„A v čem ta sabotáž spočívala?“

„Přišel jsem do práce o pět minut později.“

„A proč jsi ve vězení ty?“

„Já jsem tady kvůli špionáži.“

„A v čem spočívala ta špionáž?“

„Přišel jsem do práce o pět minut dřív a tak si mysleli, že chci ukrást nějaké tajné informace.“

A nakonec se zeptali třetího: „A proč jsi ve vězení ty?“

„Já jsem přišel do práce úplně přesně. Vyložili si to tak, že musím mít nějaké styky na Západě, odkud mi poslali kvalitní hodinky.“

Dávám průchod své přirozenosti a trochu se zasměji. Současně však tak trochu pláču nad tragickým pozadím vzniku tohoto vtipu, protože všichni tři lidé v něm zmínění skutečně sedí za mřížemi. V komunismu vedou do vězení úplně všechny cesty.

Záhy si však připomínám, že mám na práci něco lepšího, než se bavit nebo přemýšlet o podobných věcech. Mohu strávit pár hodin ve společenství svatých.

A tak si osvěžuji příběh sv. Gerarda, který jednou v kostele přišel k soše Marie s malým Ježíšem a řekl Dítěti: „Jsem tak sám; nemám si s kým hrát.“ Ježíš vystoupil ze sochy a hrál si s ním. Připomínám si příběh sv. Bernarda z Clairvaux, který se také zastavil před sochou Ježíše a řekl mu, jak jej miluje a jak žízní po Spasitelově lásce. Světcův životopisec uvádí, že Ježíš opět vystoupil ze sochy a sv. Bernarda objal.

Pokud lidé netouží po intimním vztahu s Ježíšem, je to jen jejich chyba! Každý člověk může vnějším zrakem vidět jen to, co má ve svém nitru. Pokud někdo nechová ve svém srdci Boha, s Bohem se nesetká. Pokud někdo popírá možnost, že by věřící člověk mohl s Bohem navázat intimní vztah, nemůže si s malým Ježíšem hrát a nedočká se jeho objetí. Pro dítě jsou tyto příběhy skutečné, stejně jako všechno, co se kolem něj děje. „Pokud se neobrátíte a nebudete jako malé děti…“ říká Mistr (Matouš 18,3).

Pamatuji se, jak mi můj syn Michal řekl, že viděl Ježíše, jak se prochází po našem bytě. Nezmínil to ve chvíli, kdy se to stalo, protože to nepovažoval za nic mimořádného. Řekl mi o tom až po několika měsících, možná po roce. Nadpřirozené věci byly u nás doma zcela přirozené.

Strávil jsem hodinu uprostřed těchto nádherných věcí. Pokud si je člověk nevybere dobrovolně, tráví čas ohavnostmi. Moderní umění vyjadřuje ohavnost lidské duše, která opustila Krista a svaté.

Vypráví se příběh o jistém dohazovači, který seznámil mladého muže a dívku, aby byli oddáni. Když však mladík dívku poprvé spatřil, vzteky bez sebe zvolal: „Jak jste si vůbec mohli dovolit mi ji ukázat? Má jen jedno oko, zahnutý nos, pokřivené rty. Je tlustá jako bečka, ale krk má jako sirku. Navíc má krátké ruce. Takovou ženu si nemohu vzít!“

Dohazovač prohlásil: „No, co s vámi mám dělat, když patříte k lidem, kteří neocení Picassa?“

Komunismus je v politice něčím podobným, čím je Picasso v umění. Stejně jako malíř na plátně pokřivuje své modely, komunisté pokřivují těla svých soků.

Komunistický důstojník mi jednou řekl: „Pokud stvořil člověka Bůh, stvořil ho k tomu, aby byl týrán. Je to zcela zřejmé. Na lidském těle se nachází čtyři nebo pět zón, které při dotyku působí rozkoš. Na stejném těle však není ani centimetr místa, skrze které by nebylo možné působit bolest. Můžete člověka týrat taháním za vlasy nebo bitím přes chodidla. Člověk je stvořený k týrání a já jen naplňuji vůli Stvořitele.“

Když se jich zeptáte, proč vás bijí, zasmějí se a dají vám svou typickou odpověď: pokud chlapci přestanou mrskat káču, přestane se točit. Člověk je pro ně to samé, jako dřevěná hračka! Další obvyklá odpověď je taková, že čím víc hlav setnete, tím vyšší se cítíte být sám. A přesně toto dělali v Rumunsku – stínali nejen hlavy protivníků, ale také někdejších soudruhů, pokud se stali jejich konkurenty.

Snažíte se namítat argumentem, který se nabízí: „Máte dvě doktríny, které do sebe nezapadají: na jedné straně komunismus, který dokonce i etymologicky znamená ‚usilování o dobro společnosti‘, a na druhé straně podobné zacházení s lidskými bytostmi a popírání jejich práv.“ Policisté bez hnutí brvou odpoví: „Co na tom, že do sebe doktríny nezapadají? Máme metody na to, aby zapadat začaly. Pod ranami biče do sebe zapadne všechno.“

Uchylují se k bičování velmi často. Užívají si ohavnost. Já si užívám krásu.

A tak mezi bičováním a vyprávěním vtipů, příjemným cestováním a spoutáním v těžkých okovech, mezi hladověním a filosofováním o tom, jak snadné je všechno snášet (pokud je to opravdu tak, proč se o tom musím stále ujišťovat?), mezi společenstvím svatých a posměšky ďáblů, které na nás vypouštějí, čas ubíhá opravdu rychle.

Nemějte o nás strach. Všechny věci pominou. I toto pomine. Amen.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .