Samochodci víry

 

12. 09. 2013

Románová alegorie a svědectví o našich životech, o jejich smysluplnosti.


Pavel Rejchrt

STEFANOS, 2004
(v elektronické podobě 2013)

 

 

ELEKTRONICKÁ KNIHA:

ukázka ke staženíobjednací formulář (99 Kč) • soutěž

 

PAPÍROVÁ KNIHA*:

objednací formulář (290 Kč)

 

*K objednávce papírové knihy si je možné objednat e-knihu zdarma.

 

 

„Román Pavla Rejchrta Samochodci víry patří k nejpronikavějším a duchovně nejzávažnějším dílům české literatury posledního období – jistěže v tom smyslu, že nejde o žádný tradiční epický románový příběh ani o žádný efektní lidský osud halasně zaobalený do vášní třeskutých a zlolajných.

Rejchrtovi Samochodci víry jsou v prvé řadě románovou alegorií nebo beleterizovaným esejem, resp. traktátem, čili knihou, která v sobě spojuje literární rovinu s myšlenkovým poselstvím – a právě tak s filosofickým svědectvím o našich životech, o jejich smysluplnosti či pohříchu mnohdy tak zbytnělé nesmysluplnosti. Přestože však v případě Samochodců víry jde či by mělo jít o tzv. literární událost, tato kniha je z rodu těch, jež se nenabízejí ani nepodbízejí čtenářům či v povšechném smyslu čtenářskému vkusu: naopak tento čtenářský vkus pouhou svou existencí tříbí a povznášejí – a čtenáři sami by autorovo dílo měli vyhledávat, zvláště pokud stále ještě očekávají od krásné literatury něco nepomíjivého, něco nadčasovějšího, a zároveň i nadále sdělení vytryskávající přímo z tzv. životní volby. Tedy i z volby být samochodcem víry, tj. z lidské volby být svůj, zůstat věrný sám sobě, takříkajíc nepřestajně riskovat při svém samochodectví životní pád, před nímž nikdo není ochráněn.

Literární kritika zkusila charakterizovat Rejchrtův umělecký projev jako „evangelický existencíalismus“, leč autorovo rozsáhlé dílo se vymyká nějakému globálnímu teoretickému pojmenování. Vyznívá vždy i jako litanie nad lidským údělem, zároveň je to ale zvláště v Samochodcích víry, tvůrčí vylíčení konkrétního údělu, konkrétní volby. Autor zcela přirozeně a oprávněně klade důraz na bytostnost niterné etiky, na mravnost jak všeho vnitřního, tak všeho vnějšího v našem jednání a myšlení. K tomuto poznání vedou rozmanité cesty – a Pavel Rejchrt některé z nich ve svém novém románu zpytuje jako strhující duchovní drama duše i ducha. (Vladimír Novotný)

 

 

Ukázka z e-knihy:

 

 

Houslová předehra

 

Kdo jsem? Jak se mám představit, abych byl karnevalově třeštícímu světu zbrklého všedního dne, ale na druhé straně i prázdným a klidným jeskyním ojedinělých rozmyslných poustevníků aspoň trochu pochopitelný? Nuže: Jan Kuta, nyní roku dva tisíce čtyři stár čtyřicet osm let, syn evangelického faráře, celkově zhýčkaná, skleníková existence, vyrostlá v otcově rozsáhlém služebním bytě, typ ve všech ohledech nepraktický, společensky plachý a pokud se kdy zabýval tvorbou, kulturně neprůrazný. Nicméně vedl svůj život ve světě jako na divadle, přestože se nepřetržitě někam schovával, měl po krk té dvojklannosti, které se říká veřejnost, pro jedny zbytečně šaškující klaun, pro jiné příliš upjatý panák a dopadl v obou případech jako podezřelý blázen…

Proto mám asi vztek na svoji starší sestru, dnes význačnou egyptoložku a mám spadeno na lidi podobně společensky situované a vědecky výkonné? Já naopak jsem si už záhy, že ano, patroni a přátelé, jenom hrál, nic důležitého, není-liž pravda, nekonal a nepodnikal, zacházel jsem s něčím z hlediska doby natolik zbytečným a efemérním, jak už bývají slova coby výrazový prostředek poezie či umělecké literatury vůbec, společnost kéž by byla umění alespoň nenávistně nepřála, ach, to by byl ještě inspirativní ráj! – tato s dobou kráčející rafinovaná čachtická paní odčerpávala však krev-duši jinak než kdysi přímým vražedným pouštěním žilou, zabíjela čistotně a nepozorovaně tím způsobem, že se s jakýmsi fanatismem chladu vědomě udržovala vůči uměleckým verbálním projevům v kamenně nehybné lhostejnosti.

Proto jsem se ve psaní dost obával výrazové slavnostnosti či klasicistní důstojnosti, kterou bych jindy tak obdivoval, avšak v mém soudobém uměleckém zápase by mne upomínala svým mramorovým chladem na postoje a grimasy rivala, totiž ekonomisticky pragmatického světa. Vnitřní vážnost mě potom na veřejnosti nezbytně bičovala ke vtipu, k zdánlivé povýšenosti neodpovědného ironika, k satirickým liniím literárních karikatur. Co je jinak, mimo údajně nepřijatelnou vývěvu literatury, mimo „formalistické orgie impotenta“, jak kdysi jeden chvalič „síly a zdraví“ po mně s neobyčejným taktem šlehl, vůbec život? A co jsou pokusy tuhle bezbřehou nezachytitelnost převyprávět? Buď bludná mnohomluvnost, anebo bezcitné telegramy, či s postupem techniky kusé a hloupé esemesky.

Nevyhnu se určitým autobiografickým zveřejněním, ačkoli mi jde daleko více o čistě formální struktury slovesné tvorby, nechť mi odpustí především moji mrtví. Nuže, můj otec blahé paměti Dalibor Kuta, ryzí evangelický křesťan, spojoval, jak jen bylo možno, slovo Písma s všednodenním životem a konal své povolání jako obětavý duchovní pastýř, oceňovaný svými svěřenci. Ale já jsem se poněkud vymykal jeho přívětivému „biskupskému“ dozoru i otcovsky hluboké, synovsky však tehdy, kolem mé dvacítky, ne zcela chápané lásce.

Bouřil jsem se. Chtěl jsem žít! Tak se to říkalo i myslelo. Kouřil jsem čínský tabák z dýmky (skoro jsem z toho zvracel), stopoval, napodoboval, se zpožděním asi patnácti let, americké beatniky. Ach! Jednou na svahu kterési slovenské hory (pásl jsem tam tehdy s jedním beatnickým kamarádem celé léto jalovice kvůli prázdninovému výdělku), jsem prohlásil: „Alkohol je ta nejlepší věc na světě!“ Vraceli jsme se právě z návštěvy horské chaty, kde jsme po mnoha dnech tvrdé pastevecké práce vypili po delší době zase několik velkých rumů. Neměli jsme tehdy jiných potěch, možná naštěstí.

Jsem již poměrně stár, pěkné bylo to divoké mládí! Co však je divoké? Krotké představy… Kdo po nás tomu bude rozumět? Havěť nová! Slavní lidé. Pár jmen za století. Kteří si to jako vždy sami odklepnou. Někdo se leká nadcházejícího stáří, toho, že neudrží moč nebo krok s diktátem technického rozvoje. Já jsem však nesnášel ani své mládí. Normalizační léta, jak se říkalo. Vida, ani já nepřijdu na lepší floskuli. Všechno se smrsklo na politickou nálepku. Co se týče mne samého, hudl jsem. Vrzal jsem na housle. Myslím, že jsem s tím včas praštil. Po třetím ročníku konzervatoře. Bez absolutoria. Zaměstnání, která jsem pak v rychlém sledu střídal, prokládaje je co možná dlouhými obdobími volnosti, jež v minulém společenském zřízení byla spojena s rizikem stíhání pro „příživnictví“, nehodlám kvůli jejich bezvýznamnosti ani zmiňovat.

Nevím, zdali jsem se dezertérstvím z dráhy, kterou jsem si přece nejprve tak paličatě proti otcově vůli vymínil, nějak vnitřně ochudil. Když se ojediněle potkám s dávnými spolužáky z onoho ústavu, kde je podle impozantních představ, jež vydrží tak do půle druhého ročníku, samozřejmě zaděláno na samé příští génie, dosti shodně líčí, jak nepříjemně a groteskně se životem už dlouhá léta coby hudebníci protloukají. Za řádný smluvní plat, i za dobrovolný příspěvek do klobouku.

Vyprávěl mi jeden mladší kamarád cellista, který zanechal studia po třetím ročníku jako já, ovšem o deset let později, že hrál ze začátku hlavně v smutečních obřadních síních. Mezitím také učil necelé dva roky na „lidušce“. Prý měl docela rád ty děti z paneláků, které samy sebe jen tak pro radost týrají marným cvičením, v určitém smyslu o hodně vážněji, než tenkrát, na škole, my samy sebe. Nástroj si však začal hnusit později, když se asi čtvrtým rokem po revoluci odhodlal kvůli nouzi přivydělávat si komerčním „šmidláním“ pro turisty, nazýval to prostitucí a s jakousi zuřivou radostí si tohle slovo pokaždé znamenal do pracovního diáře. Čemu jsem to svůj život upsal? – řekl mi – Máš už jednou nástroj, jinej má samopal, ty máš tohle dřevo, co s tím?

Na hudbu, pokud se jí měl takhle živit, prostě zanevřel, zdálo se mu, že s podobnými hudebníky v komerčních tělesech jen krmí zábavní průmysl, společenskou povrchnost, kterou nenáviděl o to víc, že ji maskoval tu a tam i poloupřímný zájem o díla kdysi popřípadě veliká. Asi po dvanácti letech od školy s povoláním hudebníka definitivně seknul.

Setrvat na zvolené cestě, určitě bych mísil i já profesi s podbízením, ne-li zotročením, což u hudebníků zhusta splývá. Navíc musejí, podobně jako jiní umělci, kteří vystupují před veřejností, pokud jde o jejich obyčejné lidství, neustále něco předstírat. Tvářit se za každou cenu vlídně a pohodově, i třeba pět minut po smrtelné havárii někoho z nejbližších. A hlavně, nic nedat znát během vystoupení. Spi, hajej můj princi, spi. Kýče v koláži s brutalitou. Tak se mi jevil svět, či spíše jeho odraz v umění.

Když jsem se později začal zabývat psaním, uměřenost výrazu mi byla cizí. Dle některých kritiků přinejmenším. Nesnášel jsem totiž dle mého názoru nenáležité „syntézy“, byť i rafinovaně prokomponované, trhal jsem raději v pravdivé disonance, co se mi jevilo verbálně nezharmonizovatelným, vždyť umělecké nasládlosti (a mohly být prvotřídně nekýčové a „dobře udělané“), pokud je krutá skutečnost usvědčila z obcházení pravdy, volaly i pro hluchého do nebe, byl to hlas něčí vydřené krve, z které tyl každý establishment.

Ano, akademické vyčpělé lži, ty jsem skutečně raději plašil pravdou syrovou, ne-li surovou, avšak, na druhé straně, proč tak zhurta, když moralizovat nechtěl bych. Nelibuji si dnes přece v afektech, třebaže „spravedlivých“, snažím se již řadu let o vyšší zaměření, hle, nedostižné jsem sice miloval, avšak dostihal před nosem sotva vlastní čich. Co jsem se navětřil! Nechci být duchaplný, jen umocňuji jisté postupy mysli. Komické i vážné. Tragické nechci, o tom se nežertuje, chci si chvíli hrát, vystavit se paprskům blaha a mnou neustále posmívané pohody, neboť jsem vždy lál lovcům štěstí, bezpochyby ze závisti, jak mi dovozoval jeden psychiatr. Tož nebuďme nepřející. Ani ironičtí, což je hned a nelíbí se zase vystrašeně hodným evangelíkům.

Naprosto odpovídá pravdě, že byl to otec a ne já, kdo tenkrát chtěl, abych studoval teologii, takže volba konzervatoře neznamenala u mne rozviklání nějakého dřívějšího rozhodnutí pro studium na bohoslovecké fakultě, jak o mně svého času kolovaly zvěsti po církvi, nemohl jsem přece odvolat krok, který učinit by mne ve snu nenapadlo, vždyť pokračovat v otcových stopách jsem nezamýšlel nikdy. Pro úplné vysvětlení však musím přiznat, že do značné míry jsem byl dotlačen rovněž ke studiu houslí, i zde jsem totiž volil z nouze, moje původní představy mířily k úplné vnitřní nezávislosti, k četbě a přemýšlení, klíčilo ve mně tušení, že jednou možná budu sám něco tvořit, ne ovšem pro peníze, předem jsem vylučoval spojení tvorby a obživy, pro budoucnost jsem si představoval občasný námezdní výdělek pouze jako nutné zlo, abych nebyl dohnán žít z milodarů a všelijak zavazujících podpor. Pojem životní situovanosti mi byl předem odporný.

Měli jsme kvůli tomu s otcem výstupy. „Co vlastně chceš, Jeníku, dělat? Nedělat nic? Nechat se sebrat? Víš, jak to bylo u Lojzy? Taky trucoval, čet si Laichterovu knihovnu, hluboké a vážné věci, jistěže, ale nemůžeš bejt nezaměstnanej! Půjdou po tobě! Já to chápu, no dobrá, je to tam shnilý, samá kolaborace, ale jinam než na teologii tě nevemou! Podívej, Jiřinka: Než se dostala na filosofii, myla hajzly v nemocnici! Teď máš sestru konečně vysokoškolačku. Teprve teď. Ale i tam u nich najdeš dnes korupci a lež. To každý ví, ale zkus to kritizovat. Dostaneš tři až pět let. To jinak nejde, za heydrichiády jsem sice nikde nelhal, bohudík jsem nemusel, ale za pravdu bych bejval šel tenkrát během dvou hodin ke zdi!“

Pro studium teologie, i když jsem byl vystaven citovému nátlaku, jsem se tedy nerozhodl. Otce jsem bolestně miloval i obdivoval, ale nechtěl jsem se mu podobat. Věděl jsem, že bych nebývalou měrou pod diktátem dědičných vloh ztělesnil z otcova chování, ba snad i vzezření, co mne od něho tak neuroticky a jistě nevděčně odhánělo. Nakonec moje studium na konzervatoři bylo pouze přestupní stanicí ke způsobu života, který asi nejlépe odpovídá mé problematické povaze. Podařilo se mi po mnoha letech unikání všelijakým chomoutům dosáhnout skutečně toho, že „nejsem situován“.

Tudíž jsem v životě ničeho nedosáhl a dodnes nic v kultuře (die Hure!) neznamenám, neboť jsem zůstal přes čtvrt století, nehledě k určitým stylovým proměnám, ba přemetům, věrný své mánii jazykové koncentrace v textech spíš prý šíleneckých než uměleckých, jak se vyjádřila v jedné přemoudřelé recenzi jistá novopečená bohemistka, nejprve tedy „vzdorohouslista“ a pak literát nevhodný pro začlenění do této slovníkové, nimbem ozářené škatulky, takže sotva příkladný farářský synek, jak velel evangelický mrav a dokládala statistika mnoha farářských rodin co „líhní talentů“, avšak proč by nebohý otec – budiž jeho památka požehnána – měl tehdy odpovídat za moje příští nezdary?

Na druhé straně původ v duchovenské rodině mi dával pocit, že jsem dokonce horší než všichni bankrotáři okolo mne, poněvadž jsem přece měl své duchovně kulturní zázemí, byl jsem jistými duševními statky obklopen i zaopatřen, veden k něčemu i vychováván, nemusel jsem začínat od nuly a otloukat si hlavu omyly lidí zcela nezkušených, pokud se účastnili šplhu v kultuře a chtěli to někam dotáhnout, naopak jsem mohl cosi duchovně „zkapitalizovat“ a potom ovšem i prohospodařit, promrhat, byl jsem přinejmenším, a snad se nechvástám, dobře vycvičen v mateřském jazyce, to jistě nebylo úplně málo a ani proti běžnému mínění v mém národě obvyklé, dokázal jsem se vyjadřovat „v nádherně rozvitých větách“, tak to o mně alespoň říkali, jenomže za prvé: o jaké věci jsem vůbec psal a za druhé: nenabažil jsem se mezitím všech takových stylistických kudrlinek?

Mizí mi z mysli, co jsem ani na očích neměl, skoro nic jsem neviděl zblízka, zíral či civěl jsem v mlžnaté obzory, v mračna, v bahenní tmu někde pod obzorem. Hodně jsem cestoval, ovšem míním tím například les a z lesa pěšinu k jinému lesu. Nic mi nebylo dost málo, hleděl jsem k drobnostem, ačkoli platí, že nic jsem neviděl zblízka, to mě nezajímalo, bujarý život vsi a další hřmoty příliš hrubých klání. Nu, nechtěl jsem se vyjádřit či ztělesnit s průraznou bezohledností v obecnu, nýbrž zarděle trvat na zvláštním: jak důležitě a filosoficky to zní a ční! Pokoušel jsem se uniknout komisím posudkovým, vojenským, jakýmkoli. Podle toho můj oj a dráha pod ním vydřely srdce a ryly nožem oněch zadíravých kol, stop bleskurychle palčivých, konečné bezcestí vzájemně se rušících křížení! Pokud jsem chodil občas bos, horkost písečných šlépějí, pouště zcestovalého srdce se vracely na má rozbitá chodidla, vina zbloudění na mou hlavu blouda, velblouda nikoli, škoda, neb ten by vydržel vše a chodil končinou příslušnou jeho podstatě.

Kdo se mnou šel, byl jsem to já, byl můj lid, či o mém lidu sen, neexistující tovaryši z rozpustilých obrazů starých selských svateb či co? Dřeváky klapaly k pohřbu z kopce do kopce, až vítr smetl tvář i zář nad ní, aureoly nedychtiv, už dobrú noc – ó Bože! Tvá sláva a království nad duší hrobníků a pýcha jeho jako květ, jako nach korunek, když táhle vadnou a pějí naposled housle – Ty jsem nemiloval, ty přilnuly mi k dásním, ty jsem hryzal podobně jako Umělec od Quido Kociána hryže paletu. Nádherné tesáky a instinkt šílenství. Br! Proč píšu? Co píšu? Co natrápil ses pižláním smyčců, či spíše kouzel komických, navždycky, to ti přeje… víš kdo? Už mu koně vyváděli… Zůstávají okuje úsloví, všechno se napřelo do zaječích, aby hezky předlo a vedlo svou… houpy hou… housátka a jiná -átka, seleti nebudeš klnout! Ani hnout! Kdy už? Kdy dojdu komediálních kolíbek a vylíhnu se jako v první den? Sám? Vysedět se… Bla blo blues a jiná konečná pouštění plynů… vinu? Zas přivolávaje ji z pouhé sugesce tohoto bezděčného hloupého rýmu a „tepa prsy své“ – mea culpa, mea maxima culpa – jsem podivně poskakujícím šaškem tomuto světu, nesrozumitelným pozérem a jiným skvěle příkladným činitelem.

   
 

Ale věru, milý čtenáři, lítostivá čtenářko, bílá stěno, do níž toto vříkávám, vrývám, abych pokaždé všecko zase přeškrtl, nově zabílil a tak stále dokola: co je tohle za autobiografii?

 

 

 

Blízcí

 

Krásné! Kluk jeden si chlastá, pravil mi tatínek při jedné z našich četných vzrušených debat brzy potom, co jsem praštil s konzervatoří, to vždycky pak mluvil, aby se nerozčilil přespříliš, o mně ve třetí osobě, nu, dřepí si ten bohém někde u baru, nejlepší příklad zrovna nedává a sám má problémy s nelibostí vůči jistým osobám! Bim bam, odvětil jsem poněkud urážlivě tatínkovi, ano, převzal jsem ten zvuk bezprostředně z posledního slova jeho výtky, ze slova „osobám“, neboť mi přišlo to slůvko náhle nemálo směšným.

A pokračoval jsem jakoby v divadelním výstupu: Tak cinkají, přátelé, zvony večerní, když znějí – narážeje tím na jednu tklivou a velmi oblíbenou duchovní píseň – slyšte mne, Kutu mladšího, vyzvánět bim bam osobám, jistě jsem rovnou vrah, že ano, otče, zvoním jim hranu, když si z těch gaunerů, co se ti potají vysmívají, alespoň neškodně střílím!

Jsem zmotán, to chceš jistě říci, ze samých prázdných cigaretových obalů, bez obsahu, a ještě jakého, vysypaný i z kuřiva, zbavený úrovně i světské, i myšlenkové výše filosofické, kterou, jak říkáš, jsem se vždycky tak naparoval, krátce sečteno, v duchovním zmatku že jsem, to chceš říci, dle tebe jistě na novotě života neúčastný, starý adam neznovuzrozený, tohúvavohú, na duši nesličný a pustý.

Vlažný křesťan že jsem, jsi mi nedávno vytkl. Těžko se mi o tom mluví, ale to jsi zas opravdu strefil mě. Máš jistě svá měřítka, třeba máš právo mne jako křesťana odepsat. Jedno však je jisté, ať už to dokážeš ocenit nebo ne, že toužím alespoň po pravdivých slovech, tím přinejmenším planu a hořím, rozžhaven žárem do běla, ať nikdo nepředstírá víc než je, ať se přizná ke své ubohosti, církev by neměla být šatnou pokrytců –

Nevím už, co všechno jsem tehdy nebohému otci ještě předestřel, chtěl jsem být pravdivý a stejně jsem mířil vedle, nepronikl jsem nikdy k zázemí otcovy duše, k jeho nejvlastnějším důvodům a nejtajnějším úzkostem, vím, že jeho komisní klid a poněkud oficiózní harmonie přikrývala s neobyčejným osobním heroismem přečetné citlivosti, chvějivé rozpaky a něhu skoro malého dítěte, ach, namísto většího porozumění mezi námi jsem pochopitelně pouze zvětšil bolest starého, většinou nevyjadřovaného nesouladu, prohloubil příkop, který nás oba trýznil, ba zahanboval, vždyť pokud vím, i tatínek jednou prý hořce naznačil, že jako farář je přinejmenším „služebník neužitečný“, kdežto jako otec že prý selhal, alespoň pokud jde o vztah ke mně, k Janovi, úplně…

Bylo mi někdy otce líto natolik, až mne to ochromovalo; tento cit se nakonec proměňoval v drtivou sebelítost, proti té jsem se ovšem bouřil, seč jsem byl. Vzpoura zčásti pomohla, avšak proměnila mne v příslovečného „cynika“. Útočil jsem často všelijakou satirou navenek, ale jevila se později i mně samému zbytečně přetaženou. Přílišná absurdita, která vycházela možná pouze z mého vlastního vidění a líčení, se mi vrhala do cesty jako překážka, ale čeho vlastně, když jsem v podstatě stál na místě, na jednom odstrčeném, neživotném stanovišti, jímž byla má ztracená varta, má literární práce, touha po formě slova, po tvaru a skladbě vůbec. Vzdálen všech zdravých emocí (existují-li opravdu nějaké zdravé), jsem zprahl a vyschl. Pokud bych směl mluvit o slzách, mohl jsem poukázat pouze na krystalky soli, nikde žádná vlhkost, žádné horce zmáčené líce, snad jsem ronil kameny.

Kdo jsem tedy byl, kdo jsem, kam jsem došel, když v určitém smyslu jsem nešel vůbec? Jaký je můj příběh, byla-li jeden čas móda filosofů, hermeneutů a vší té smetánky ptát se po příběhu, všude ho větřit a požadovat, roubovat, pokud šlo o bohoslovce, moderní pusté vědomí na opravdovou epiku s Abrahámem a třeba Jákobem. Každý byl podoben ba roven těmto svatým praotcům. Neměl jsem tak vysokých ambicí či potřebných duchovních nároků, které prý člověk, ať je jakkoli nanicovatý, má vztáhnout na sebe. Já zřejmě vedle duchovních velikánů své někdejší mladé současnosti, orientovaných na „vykročení do dějinnosti ze zajetí mýtu a tradiční substanční ontologie“, jsem přešlapoval na místě, či spíše zavrtával se do svého důlku na kuličky. Libuji si asi ve výrazové statice všeho druhu kontrastů, paradoxálně založen, anebo se to rovněž někdy nosilo, být takto založen, co já vím, musím to přinejmenším poctivě připustit.

Bojím se velice pokušení vysokého slohu (byť třeba formou ctižádosti vyniknout na poli soudobého experimentu či postmoderní inovace), neb vysokomyslný je v očích Adonajových směšný, možná i politováníhodný, bravo, Kuto, „hutně a chutně“, tak to nazvali, vtipné kašičky, můj maličký, hajej a spi, pax tibi, pax, řekl mi monsignor Y., když jsem chtěl utéci z jedné vlivné a slavné redakční skupiny, neb jsem se nejen necítil hoden, ale spíše mi šli všichni na nervy vzdělaneckým snobstvím, přitiskl mne tedy hřmotný monsignor chlapsky a kněžsky na svou nemotornou hruď, ach, to celý Řím, ten pro nás lepší, ten laskavý a protestantům naivně nakloněný hřál v něm mé studené srdce, ale nepomohlo to, utekl jsem přesto, nechtěl jsem se podobat jako vejce vejci všem, jimž jsme se skutečně v tom nejhorším bezpečně rovnal, tomu šplhounovi například, jenž špikoval citáty z pěti šesti jazyků, zčásti exotických, své esoterické charakteristiky mystiky, naučil jsem se v těch dobách – ach jejda!– spoustu nesmírně cenných cizích slovíček, jež zjednávala pak vstup do vyšší, ba nejvyšší možné společnosti. Bylo toho na mne příliš, aby mě to nezmátlo a neopilo jako nováčka v snášení pořádných truňků, snad jenom má rozpustilá záliba v dadaismech (ksakru, zas cizí slovo!), mi pomáhala neutáhnout si akademickou smyčku, vždyť jinak ani já jsem nebyl žádný nesnob neřkuli jadrná, nezkažená existence, jsa rovněž víc než změkčilý, neselský. Nebylo by však o co stát, vyjevit se selsky nepodlomeným, takovým Janem Sladkým Kozinou, vždyť hrdiny obdivujeme nejspíš z lenošek, tam je vpravdě nejlépe, často už i u televize usínám, čum čum a nečiň se, ne, to není to pravý vořechový, ten tlach tvůj, či můj, Kuto, rozpolcená bytosti v jádře nesoudržná, či jak bys pověděl, vše nepřesně podáváme, nematematicky, avšak chtěl bys integrály?

Co to? Snad jsem neusnul? Krásný sen je to psaní, píšeme sníce, sníme píšíce, krásné, kluk jeden si chlastá. Fantazie mne pořádně zpíjí, umění, estetika. Br! Je konec. Stavy po opici. Hnus všedního života. Už je to tady. Poezie mne dnes nezachrání.

Zítra totiž přijede sestra. Se vzorným manželem a s ukázkovou dcerou. Jsem plný bezmocného vzteku, což muži nesluší. Dle latinských učebnic alespoň. Est-viri prudentis… zapomněl jsem pokračování. Od všeho jsem uždibl. Například i od baskičtiny. Od jakutštiny. Měl jsem věru četné a prazvláštní záliby. Ale oni to někam dotáhli. U mně to prý byla hloupá gesta. Maření času. Diletantismus. Kdybych prý ve svém případě hrál například fotbal, lépe bych udělal. Alespoň pro zdraví. No jistě, mají mne za neduživého blázna.

Drahá sestřička, světe zboř se, je dnes, ve svých kosmeticky bezúhonných čtyřiapadesáti uznávanou vědeckou autoritou v oboru mumií a hrobek, neopomene sebou obeslat žádnou encyklopedii význačných osobností, lze se dovtípit, jak nesmírně jsem tím coby rodinný budižkničemu dojat, je mi ovšem zároveň, bez ironie, trochu líto, že se naše společná matka nedožila dceřiných vědeckých uznání. Jinak, jak nasnadě, se se sestrou přímo příkladně snáším. Vždyť se pro jistotu skoro nevídáme… Snad jednou za půltřetího roku. A i tak setkání pravidelně končí hádkou či přímo skandálem.

Před čtyřiadvaceti lety, tehdy už třicetiletá, se sestra vdala. Samozřejmě, za jednoho faráře, dnes v církvi velmi chváleného, který nikdy nezapomene si připsat ke příjmení, pro něho naštěstí beztoho nečeskému, zahraniční doktorskou ozdůbku. Takže můj tatínek založil další farářskou dynastii, i když po přeslici, s odlišným příjmením provdané dcery, já, na nějž by býval tak rád vsadil, já, řádný následník po meči, jsem ovšem zrádně či zbaběle vypadl z řady šlechtěné…

Mají zázračně prý nadanou dceru na jazyky. Bettina. Jméno z německé romantiky. Nová Brentano. Básnicko-titánský vzmach. Orlí plémě. I v ženách. Ba právě v nich. Z talentu talent vzejde, jistě se geneticky znásobí. Viděl jsem ji dvakrát v životě. Vlastní neteř. Nebyl jsem hoden. Budoucí orientalistku. Někdy jsem přece na pochybách: Nemýlím se? Nekřivdím jim? A zvláště té nevinné dívence? Možná bych viděl rád, věru teprve po třetí v životě, po tolika letech, snad nakonec milou a skromnou neteř. Přinejmenším Bettinku vidím možná zbytečně nepříznivě, pokud si ji představuji jako neblahé opakování jich dvou. Ano, znám dobře tyhle dva potměšilce, dceru zatlučou a s sebou nevemou, najdou si posvátnou, neodvolatelnou záminku, musí Týna přece studovat, je pilná nadmíru, co by mohla pochytit ode mne?

Ne, neměl jsem vlohy k ničemu než k sezení u baru, viď, otče, a připoj se sestro má rodná k domácí fémě, vědkyně veleúspěšná, setni mi hlavu ptačí, neschopnou pštrosí minimozkovnu, schovanou vždy, že ano, do písku, před světem, před vámi, před sebou, a tak se mne zbav, mne zbabělého infantila, či spíše infanta, následníka trůnu, byť nikoli španělského, ale Kutího, na špalek hlavu kladu, sestro, ženo farářská, a statečná, nad perly je cena tvá, není-liž pravda, tak si to hezky a potichu štempluješ biblí, tak sama sebe vidíš a choti akademickému jemně doporučuješ, znám tyhle vás všech fígle a duchovní ambice, pozoruji ve vás karikaturu všeho, več jsem v mládí doufal, nezkaleně dychtiv lásky, skoro selankovitě, odešla, nevím už, zda moji šálu pak předala tomu rytíři, už jsem se o to nestaral, než jen to, že jsem si potom dvakrát hlavu o zeď (doslova) otloukal, jednou pálil kvůli ní vajgly svou pravou paži, a tak co bys dál, co kdekdo žije, dramata všední a neřecká, leč o to strašlivější, Kutínku, nyvý opožděně, povídal…

Žaluj raději, žaluj, soudě sám sebe na stolici posměvačů, kam tě vytlačili ze shromáždění spravedlivých, sebe obžaluj, Kuťo, pse maďarsky, pamatuješ? To krásné slovo, když v hrdém příjmení rodu pozměníš t na ť, jak poučili tě chlapci od Šariše! Ano, maďarština, ta jediná chválila tě, ta našla místo pro tě v boudě, to bylo přiměřené! Co dělá vědomí? Blbne. Přestože sebevědomí je cosi ještě horšího, klamného a klamavého, bubření, bublání, bu bu bu! Šílíš, Kutíčku? Cos to naplodil, ne děti, ty při jiných šly odlišnými kanály a žádostmi, tys plodil slovní bastardy, či co!

Už dosti, satis est, latiny trochu, hochu! Hände hoch! – to už zní lepší! Prásk přesto! (do jakých panáků v tvém srdci, papírová duše moje?) Konce by nebylo, tvoření trvá, stvoření neukončeno, Pane, odpusť má rouhání, má hnětení plasmy, humpolácké podniky člověka, ale co, tohoto zvířete Kuty! Kdo tohle má číst, jaká je toho etika? Nevím, avšak želím toho, mrzí mne to, kryl bych se mnoha citáty z Písma, ale člověk má unést svou holost, nahotu, nicotu, neschovávat se do rajského stromoví, avšak ani do Písma.

Asi mám o neteři přece jen iluze, matou mne zřejmě právě tak labyrintické jako brutálně pudové city, bude pěkně nafrněná, vždyť je téměř od školky slavná, nesmírně inteligentní, geniální. Lejou to do ní. Krmili ji mlíkem božským, nektarem nebo čím. Mně se ty mytologie pletou. Prý někdy užívám obratů hodně vyčpělých či obstarožních jako přípisy v památníčcích secesních gymnazistek. Je to možná můj poslední pokus o bezelstnou vážnost, vědomě trochu naivní či historicky zažloutlou.

Jinak jsem upadl už v dokonale černý humor, pokud jde o témata takřečeného skutečného života své rodiny a hodiny, své vlasti a tohoto příšerného světa a snad i nadcházejících zpupných a nákladných letů na Mars, konečně opět dle jména na hvězdu pohansky božskou, válečně rudou, starověce, novověce, budem vidět. Možná z mých bizarností nikoho už ani nezamrazí, zalil sám můj satyří škleb sebe dehtem, stáhl se v jednolitý smutek. Tudíž nic vtipného. Nepobavíš nás, kujone Kuto! Pokud ještě šokuješ, nevíš už ani o tom, vždyť pravils nám sám, že „nehlídáš své duchaplné efekty“, překročivší dle nás už docela práh blbství.

Ano, máte pravdu: Nehledal jsem svou žíravinu nikdy, ani ji kolem sebe mstivě nelil… Nýbrž vrstvila se sama ve mně jako skládka, pronikala vším ostatním pod sebou. Jsem bezpochyby plný jedu. A tudíž jedu jako po másle, není-liž pravda? Šikmoplošně, sestřinko, že ano, šikměji i rychleji neustále, akcelerace břídila a rodinného ground zero, zato ty, Jiřinko, výš nemůžeš už sama dospět nežli ke kůru Akademie, na plánovanou Věž Svobody, zlatá rybka Grimmova kéž Ti přeje a vymyslí něco ještě vyššího… Zpěvaví andílci, kolegové tví, co já vím, nebesa vědeckých elohimů, píšete na sebe oslavné recenze, posíláte se na kongresy, zato já neznám nic, nevážíš si mne, to bych si konečně sotva přál.

Proč v pastorských rodinách podhlodávají církevně měšťácké dekorum tyto ubohé nevraživosti, potutelné, k ničemu, nezajímavé, postrádající i pikanterii bulvárních pohledů do soukromí, prostě doslova nudně nechutné, bez koření, bez skandálu, ačkoli možná ten skandalon, to pohoršení rodu jsem opět a opět pouze já sám, já, Jan Kuta!

Hurá! Vím, že jsem depresivní typ, vyznávám se ti, drahá má církevní obci, poctivě nekatolickou zpovědí z hříchu zoufalství, církvičko v klepetech ateisticko-katolického národa, jenž jako celek je nesen k rozsápání v pazourech mnohem větších orlic sousedních i tygrů světových, „zhynula čáka naše, jižť jest po nás…“ Ach, Jirmijahú! Lež je svět a ne skutečnost, vbíhání v osidla čihařů, maskované klece propagandy, zaklaplé zámky kruhů pekel, chlastání z voskových krabic na zemi v setmělých koutech nádražní haly, hubené siluety těch, „kteří jsou ducha truchlivého“, nad nimi v pevnostních systémech prosperity recepce s ústřicemi, sauny, vydržované harémy, proč tohle vyjadřovat, změkčovat literárně, lhát o lži hravostí řeči jako takové, měl jsem pokračovat v dráze šmidlala, hrát v těchto svých zralých, životně již mírně odpoledních letech klidně Čtveráky, Malou noční, zamořovat kostely spotřebou kultury ryze kurevní, ačkoli Mozart a Vivaldi nemohou za pranic, Váš, Tamaro, panic. Tralala! Ne, skladebné postupy hudební by lépe vzaly a zdraly mou duši, byl bych v nich sdělen, obsažen, ačkoli sotva hrán, partitury nečte běžná lidská obec, tys trubec, Honzíčku, řekla mi Támar, i když to neřekla, ale mínila!

Pane doktore! Moje erotické fantazie souvisejí nepochybně s mou úzkostlivostí vůči skutečným ženám. Ať si hloubková psychologie říká co chce, můj problém právě na tomto poli je spíš filosofický, mnohem blíže otázce po povaze bytí vůbec než nesnázím či neurózám erotiky.

Řeknu-li „skutečná žena“, jsem v nebezpečí, že spíše vyvolávám démona, nežli bych postihl cokoli uchopitelného. Je však „skutečné“ nutně spojeno s uchopitelným? Ženy jsem nikdy nechápal, to by ještě nevadilo, avšak oblasti nepochopitelného se tím pro mne šířily do nedohledna. Měl jsem úzkost z tohoto nezměrna, které již neodpovídá lidským silám.

To je hlubinný smysl Evina příběhu, že Zlo přichází jejím prostřednictvím, za což ona, troufám si říci, daleko méně může než Adam, který prohlédáním ke Zlu, přestože skrze ni, přehlédne její lidství, ztratí v Evě „pomoc, kteráž by při něm byla“ a odevzdá ji Svévoli čiré fantazie, mořskému odlivu vlastních přeludů, který se k němu příbojem vrací, avšak již bez lidského druha, bez jmenovité Evy jako nekonečně temná Žena-Propast, Žena-Cokoli…

Nejhorší bylo, že jsem sám někdy začal pochybovat o normalitě svého myšlení a cítění. Svět a duše se daly do vzájemně protichůdného pohybu, staly se sobě protilehle zakřivenými zrcadly, deformace přestaly již mít smysl a výklad, tolik jich totiž bylo, že se navzájem násobily k jakési nad-normalitě, ke kompletnímu vševýkladu bytí, který však byl právě tak můj jako ničí, absolutně nesrozumitelný komukoli jinému.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .