Smělý jako beránek

 

06. 03. 2008

Životní příběh známého čínského disidenta.


Ken Anderson, 1991
české vydání STEFANOS, 1999
vázaná, 12 × 18 cm, 170 stran
doporučená cena 137 Kč (objednat)

 

 

Ukázka z knihy:

 

 


1

 

A LENG vystoupil z autobusu na Čung-šan 5 a váhal. Kolem něho projela šňůra nákladních aut a taxíků. V Kuang-čou, stejně jako ve všech čínských městech, řidiči motorových vozidel nevěnují chodcům téměř žádnou pozornost.

„Ulice Ta-ma-čan je velice úzká,“ řekl mu Wu San, přítel z chemické laboratoře na univerzitě. „Auta tam nejezdí a dostaneš se tam malou bránou.“

A Leng uviděl bránu, a než se přiblížila další řada aut, opatrně vstoupil do vozovky. Objevil se autobus, ale zastavil na zastávce, aby nabral cestující. Zvonky jízdních kol zvonily. Nebezpečně se blížící taxi přejelo do druhého jízdního pruhu. A Leng uskočil stranou, a jen taktak, že ho nesrazilo jízdní kolo, jehož nadávající jezdec málem ztratil rovnováhu. Došel až k bráně, o níž mluvil Wa San, a skrze ní pohlédl na Ta-ma-čan. Připadala mu nesmírně starobylá.

Už jako chlapec měl rád staré a úzké ulice. Popošel pod vyčnívající kůly s prádlem, třepetajícím se ve večerním vánku. Přede dveřmi domů seděly rodiny, starci vyhlíželi s prázdným výrazem na ulici a do minulosti, matky prosévaly rýži, psi dřímali.

O kousek dál stál shluk mužů. Několik z nich hrálo hlučnou hru madžong, podobající se na první pohled dominu, avšak mnohem složitější, ostatní je pozorovali. Obchůdky s textilem, tabákem a nejrozličnějším zbožím. Ze stánků podomních obchodníků se linula směsice vůní vepřového, ryb, dušené rýže a zeleniny. Nevšímavě ke všem zvukům a vůním šel A Leng dál, s očima upřenýma na čísla domů – 63, 49…

„Dej si pozor, ať to nepřejdeš,“ upozornil ho Wu San. Není snadné najít vchod, proto se dobře dívej a hledej číslo 35.“

A Leng zvolnil krok, ano, tady to je. Dům číslo 35. Ale i kdyby přehlédl malé číslo, dům by našel, protože z poschodí slyšel zpěv velkého počtu lidí.

 

Utrpení je službou našemu Pánu
Naše i jeho slzy se dotýkají nebe
Jsme děti jeho Slova
je nám dána veškerá milost

 

Slova písně i její melodie ve studentovi vyvolaly zvláštní pocity. Konfucius kdysi řekl: „Poezie probouzí, hudba naplňuje.“ Co by asi uctívaný filosof řekl, kdyby slyšel zpěv těchto křesťanů? Jak zvláštní myšlenky A Lenga napadaly! A Lenga – studenta, vědce, materialisty a ateisty konce osmdesátých let…

Došel až k úzkému, neutěšenému schodišti a váhal, než si jeho oči přivykly tmě. Malé neonové světlo nahoře na schodišti spoře, ale přece jen dostatečně osvěcovalo siluety téměř tuctu lidí sedících na betonových schodech.

„Kostel?“ zeptal se A Leng lidí. „Přítel mi řekl, že se po těch schodech dostanu do kostela.“

„Ano, buďte vítán,“ odpověděla žena úplně dole.

„Pán s vámi v tento nádherný večer, jenž učinil.“ Pokynula mu, aby se posadil na schod hned pod ní. Protože to byla první A Lengova návštěva na Ta-ma-čan 35, nevěděl, že tito lidé stejně jako on přišli pozdě. „Buďte vítán,“ opakovala žena.

„Pojďte si sednout sem k nám,“ zavolal shora nějaký muž. „Všechna místa nahoře už jsou obsazena.“

„Ale mladí vždycky dokážou udělat ještě jedno místo,“ řekla žena mile. Přitiskla nohy ke zdi a pokynula A Lengovi, aby šel dál. Ostatní ho protlačili do mezery a on pomalu postupoval po schodech nahoru.

Když zpěv skončil, uslyšel A Leng z reproduktorů mužský hlas. Byl silný, energický, autoritativní, ale laskavý. „Vítáme vás ve jménu našeho Pána Ježíše. Jste-li mezi námi poprvé, buďte vítáni dvojnásob! Poznáte, že naším jediným cílem je zvěstovat evangelium a vzájemně se vyučovat, jak žít křesťanským životem.“

Přimáčknutý těsně ke zdi schodiště vystoupil A Leng nahoru a vešel do úzké chodby, přeplněné dalšími lidmi, sedícími na úzkých lavičkách nebo židličkách velikosti sedadla jízdního kola. Elegantní žena ve venkovských kalhotách a prostém mandarínském kabátku se na něho podívala a usmála se. Na okamžik se zamyslel, zda ji neviděl na fakultě mezi profesory. Muž vedle ní, pravděpodobně její manžel, byl tak zabrán do studia cyklostylovaných poznámek, že A Lenga vůbec nezpozoroval.

Děvče v jeho věku vyšlo ze dveří vedoucích do malé místnosti, v níž na prostoru pro padesát lidí se tísnilo víc jak sto lidí. A Lengovu pozornost upoutal její vzhled. Byla to přitažlivá dívka se zvědavýma a chytrýma očima. Byla oblečena jako studentka a vlasy měla na zádech spleteny do copu. Mile se na něho usmála, jako by se už znali, i když tomu tak nebylo.

„Jste tu poprvé,“ zašeptala. Nebyla to však otázka, nýbrž pozdrav. „Jak vidíte, tady na spodním patře máme video, ale vy asi budete chtít jít nahoru. Dnes večer přišlo zase hodně studentů.“ Usmívala se a oči jí zářily. „Snad pokaždé se dovedou zmáčknout a udělat ještě jedno místo.“

A Leng se podíval na video. Muž právě ohlašoval: „Jako další píseň, kterou budeme chválit našeho Pána, si najděte číslo 63 ze zpěvníku Duchovní Písně.“

„Tudy,“ ukázala dívka a otočila se směrem ke schodišti vedoucímu do druhého poschodí.

 

Chvalte Pána! Chvalte Pána!
Ježíš je náš Vykupitel!

 

Lidé kolem A Lenga začali zpívat pomalejším tempem než ti nahoře. Byla to pro něj úplně nová zkušenost, ale nepřekvapila ho. Slyšel, že křesťanství je náboženství, jehož učení je zprostředkováváno různým způsobem. Kromě toho, ještě než se plně začal věnovat akademické dráze, se učil na basu a hrál v neorientální tonice.

Provedení nebylo nijak zvláštní, ve skutečnosti byl zpěv poněkud disonantní.

 

Zpívej země
o jeho úžasné lásce!

 

Ne, byla to píseň, jež tryskala přímo ze srdcí těchto lidí.

Kdosi poklepal A Lengovi na rameno a ukázal na děvče, čekající u schodiště. Na okamžik upadl do rozpaků, protože na ni úplně zapomněl. Popošel až k ní a opatrně se přitom snažil nešlápnout nikomu na nohu.

Nahlédl do malé místnosti u schodiště, vedoucího do druhého poschodí. Lidé tam seděli jako by tam byli vtěsnáni nějakým strojem. Okolo stěn v místnosti byly desky, které, jak se později dozvěděl, po ukončení shromáždění bylo třeba vrátit na místo, aby pastorovi poskytly soukromí pro noční odpočinek. Místnost byla úplně holá jako skladiště malého obchodu. Lednička, která stála v pravém rohu, byla posunuta tak, aby umožnila sledovat video. Na prosté železné pastorově posteli sedělo pět žen a dítě. Dítě drželo v rukou zpěvník otočený vzhůru nohama a dělalo, že z něj zpívá jako ostatní.

 

Vzdejte mu chválu
On je Prorok, Kníže a Král

 

A Leng zjistil, že schodiště do druhého poschodí je ještě přeplněnější než do prvního. Dívka ho upozornila: „Snažte se nepošlapat moc lidí.“ Dala mu kopii poznámek ke kázání a vrátila se dolů pro další opozdilce.

 

Jako Pastýř
Ježíš bude chránit své děti

 

Když A Leng stoupal po schodech, ohlédl se a zdálo se mu, že nad skromnou pastorovou obytnou částí vidí jakési skladiště. Teď sloužilo jako balkon, kam se vešlo téměř třicet lidí. Vpředu tohoto balkonu, pohodlně jako v lóži na koncertě, seděla mladá rodina, oblečená v šatech typických pro společenskou vrstvu obchodníků.

 

Chvalte Pána! Chvalte Pána!
Rozhlašujte jeho moc!
Chvalte Pána! Chvalte Pána!
Chvalte ho radostnou písní!

 

A Leng vnímal osudovost této chvíle. Pocítil něco víc než pouhou zvědavost. Byla to zvláštní radost z toho, že sem přišel. Když se konečně dostal až nahoru, uviděl muk si, pastora, o němž Wu San mluvil s takovým nadšením. Zpíval ze všech nejhlasitěji, protože měl na pódiu před sebou mikrofon.

Byl menší postavy a velice hubený. Zdravá autorita jeho srdečného a zvučného hlasu však A Lenga přitahovala. Připomínal mu oblíbeného profesora, který na univerzitě učil sociologii.

„Zrekapitulujme si týden,“ řekl pastor. „Cožpak nikdo z nás nemá žádný důvod k tomu, aby chválil Pána?“

A Leng viděl souhlasné pokyvování hlav. Několik lidí kolem odpovědělo tichým amen. A Leng si všiml, že zpěv nebyl doprovázen klavírem, jak si prvně myslel, ale z velkého kazetového magnetofonu. Vždyť do tak přeplněné místnosti by se klavír nevešel, ani kdyby ho pověsili ke stropu.

Jeho pozornost upoutala jiná uvaděčka, opět mladá žena. Přesvědčovala skupinku mladých lidí, aby se ještě víc stěsnali. Když se jim to podařilo, A Leng uviděl, že každá lavice má na konci vysunovací část, kterou lze použít pro usazení další osoby. Ulička byla zablokována, protože vpravo i vlevo byla plná lidí.

Posadil se a letmo nahlédl do cyklostylovaných poznámek. Téma večerního kázání znělo: „Bůh, který žije“. Jak zvláštní téma pro národ oddaný ateismu a bohu existujícímu jen ve zkumavkách a stanovenému vzorcem! A tolik lidí se o toto téma zajímá!

Bůh, který žije! A Lenga zamrazilo v zádech. Když mu Wu San několikrát vyprávěl na koleji o Bohu, A Leng nikdy vážně nepřemýšlel o realitě takového božství. Ale uprostřed těchto radostných lidí si začínal myslet, že Wu Sanův Bůh asi bude skutečný.

Prohlédl si zběžně osm a půl stránky poznámek složených do malé brožury.

1. Vnitřní pochybnost by neměla hledat vnější důkaz.

2. Bůh se stává reálným, když se reálnou stane víra.

3. Jedině život Božích dětí je pravým životem.

4. Každá lidská bytost má právo na víru v pravého a živého Boha.

Nemohl se dočkat, až muk si začne mluvit.

Vpředu po celé ploše malého pódia seděli lidé, nechali pouze místo pro řečníka a kazatelnu, stojící na podstavcích dole mezi posluchači.

A Leng už dřív viděl kostely, ale interiér žádného z nich se nepodobal tomuto. „Tomuhle říkáte kostel?“ šeptem se zeptal mladíka vedle sebe.

„Domácí církev,“ odpověděl mladý muž. „Slyšel jsem, že se o ní mluví jako o největší domácí církvi v Číně. Jistě je nejznámější. Tento dům je už mnoho let sídlem pastora Lamba. Pastor Lamb však ještě nikdy nemluvil o její velikosti nebo význačnosti,“ dodal mladý muž. „Je to pokorný člověk a mnoho lidí si ho pro to váží.“

Pastor přistoupil k mikrofonu. „Budeme se modlit,“ řekl a zavřel oči. Také mnozí jiní zavřeli oči a sklonili hlavy. A Leng se dál rozhlížel kolem sebe.

„Náš Bože, chválíme tě,“ začal muk si.

„Amen,“ zašeptal mladík.

„Také se modlíte?“ zeptal se ho A Leng.

Mladík zřejmě vyrušený vzhlédl.

„Oh, promiňte,“ dodal A Leng šeptem.

„Modlíme se k Bohu společně.“ Mladík zase sklonil hlavu a zavřel oči.

Pastor ukončil modlitbu a začal kázat. „Máme opravdu živého Boha. Jeho živé Slovo je věčně neproměnné a pravdivé.“

A Leng si pamatoval z přednášek literatury v prvním ročníku verše Rudyarda Kiplinga:

 

Pohanské modly z bláta
nazývají velkým bohem…

 

Toho večera však jeho mysl byla otevřená pro rozhodnutí. Ještě nikdy něco podobného nezažil. Znal lidi navštěvující chrámy, z nichž však nikdy nevyzařovala taková radost, jakou viděl v místnostech na Ta-ma-čan. Už dříve slyšel kněze, ale žádný z nich nepředával svou víru s takovou autoritou, jako tento muk si.

„Bible nám říká, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy,“ pokračoval pastor. „Nevysvobodíte se od pochybností, dokud se neosvobodíte od hříchu. Nemůžete najít víru, dokud nenajdete ospravedlnění.“

A Leng tato slova porovnával se slovy jednoho ze svých profesorů: „Náboženské představy lidstva jsou mrtvé a musí být pohřbeny. Musíme odklidit mrtvolu, bez ohledu na naše sentimentální pocity a iluze, že je v ní ještě život.“

A Leng se v mysli vrátil do dětství, kdy ho matka učila v domácí svatyni zapalovat kadidlo před fotografií jejího zemřelého otce. Připomněl si, jak ji zranilo, když se jednou vrátil ze školy a řekl jí, že ho učitel před celou třídou zesměšnil za to, že se k této modloslužbě přiznal a že mu učitel s hněvem poručil, aby si vyčistil hlavu od náboženství.

   
 

„Jiná věc je mít přirozené pochybnosti,“ pokračoval pastor. „Bůh si cení upřímného hledání. Všechno zkoumejte, dobrého se držte, říká nám Bible. Máte-li tento druh pochybností, pak je tu pro vás naděje. Ale přicházejí k nám mladí lidé, jejichž mysl je programována k pochybování. Za víc jak dvacet let vězení mám dost zkušeností s tímto způsobem ovlivňování. Ale Bůh moji mysl chránil. Ani jednou moje víra nezakolísala. Ani jednou!“

Dvacet let ve vězení? O tom mu Wu San nic neřekl.

A Leng začal být podezíravý. Nejsou tato slova úvodem k protistátnímu učení? A nejsou tito lidé podvratným živlem, maskujícím se zvenku náboženstvím? Nepřiměl ho Wu San lstí, aby přišel na Ta-ma-čan 35?

A Lengova starší sestra kdysi byla v Rudé gardě a přineslo jí to jen mnoho úzkosti, strachu a rozčarování. Nic takového pro něho. Nikdy.

Ale pastor pokračoval. „Když nás náš svrchovaný Stvořitel učinil, zanechal nám – slovy jednoho francouzského filosofa – uvnitř prázdné místo.“

A Leng se otočil a chtěl se dotknout paže mladého muže vedle sebe, ale ovládl se.

„Židům 11 nám říká: Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jisti tím, co nevidíme. Pochybnosti o pravdě neznamenají omyl. Odmítnutí víry neodůvodňuje pochybnosti. Bůh nám ve svém Slovu dává jasný návod, jak se dostat z jámy pochybnosti na zcela pevný základ živé víry. Klíč k tomu najdeme v Římanům 10,7.“

Posluchači listovali ve svých Biblích. A Leng nikdy Bibli neměl a List Římanům mu nic neříkal.

„Společně si to přečteme,“ řekl pastor.

A Leng polohlasně oslovil mladého muže vedle sebe: „Jste křesťan?“

„Tři měsíce,“ odpověděl. „Také se jím chcete stát?“

„Nejsem si jist.“

„Po shromáždění bude diskusní skupina. Taková skupinka pomohla mně. Budete-li chtít, mohu vám být nápomocen.“

A Leng seděl tiše několik minut. Kázání pokračovalo, ale už ho neposlouchal, protože soustředěně přemýšlel o mladíkově nabídce.

„Budete-li si to přát,“ řekl mu mladík.

Tak se stalo, že A Leng, hledající student bez iluzí, našel světlo, jemuž se tak dlouho vzpíral, a stal se jedním ze stále rostoucího zástupu čínských mladých lidí, jež přišli ke spasení na Ta-ma-čan 35.


 


2

 

SAMUEL LAMB se za mučedníka nepovažuje. Společně s Watchmanem Nee a Wang Ming-taem je však pro Čínu 20. století symbolem oddanosti a poslušnosti za každou cenu. Čína je ve skutečnosti zemí s nesčíslným množstvím křesťanských hrdinů. Léta, která tito lidé prožili ve vězení, budí bázeň u všech vlažných členů církve.

„Všichni jsme mnoho vytrpěli a obstáli jsme pouze díky Boží milosti,“ říká jeden laický pracovník církve. „Pronásledování pokračuje i dnes a nikdo neví, jaké nás čeká v budoucnosti, avšak ve srovnání s tím, co jsme už přestáli, připadá nám jako léto proti zimě. Snažíme se nyní prakticky využít vše, co jsme se naučili, chceme poslouchat našeho úžasného Pána a sloužit mu věrně a pravdivě.“

„Možná máme štěstí,“ říká jiný. „Tolik jsme vytrpěli a máme tak málo, že je pro nás křesťanství tou nejlepší možnou alternativou v životě. Kdybychom žili v bezpečí a dostatku, jako křesťané na jiných místech, možná by bylo naše učednictví méně upřímné.“

„Nesmíte zapomenout, že křesťanská víra je nejryzejší, je-li prověřena ve zkouškách,“ říká jeden starý bratr, jenž prožil víc jak deset let v pracovním táboře. „Hlavním účelem modlitby není získat bohatství, útěchu a pozemské zabezpečení, ale víra a modlitba z nás formují opravdové následovníky Pána, jenž je pro nás příkladem utrpení jako smyslu života. Prožil jsem mnoho temných dní, ale také jsem zakusil, jak v dobách nejistoty a strachu dokáže být Boží světlo jasné. Jsem si jist, že díky tomu, co jsem prožil, se mi Pán stal daleko vzácnějším. A co víc bych si mohl přát?“

Ačkoliv pastor Lamb svou minulost neskrýval, většina lidí, kteří v osmdesátých letech na Ta-ma-čan 35 přišli, a to především mladých jako A Leng, nic o jeho minulosti nevěděli. Na bohoslužby je dovedla jejich vlastní duchovní nouze a svědectví jiných lidí.

Pokud pak přicházeli pravidelně, zcela určitě se o pastorových zkušenostech z minulosti dozvěděli, protože v kázáních používal ilustrace z celého svého křesťanského života. Avšak jen lidé jemu nejbližší mohli říci, s jak těžkým srdcem kázal a vyučoval, vždyť věděl, že ho kdykoliv může policie opět zavolat k výslechu.

Vyslýchán byl několikrát. Často byl tento Daniel moderní doby předvolán na policejní stanici hned na sedmou hodinu ráno, a jako malý chlapec, jenž se špatně choval ve škole, byl ponižujícím způsobem odveden úředníkem do místnosti určené k výslechu.

Mnohokrát se Samuel díval na tuto místnost, na tytéž špinavé, holé zdi s několika málo vývěskami. Za psacím stolem plným lejster seděl policejní úředník.

„Dobré ráno,“ pozdravil poněkud přívětivě. „Dobré ráno,“ odpověděl Samuel.

Do místnosti vešel muž s podnosem a na něm konvici s horkým čajem a dvěma šálky, což je charakteristickým rysem čínské pohostinnosti. Nalil čaj do jednoho šálku a podal ho úředníkovi za stolem. Letmo se podíval směrem k Samuelovi.

Policejní úředník pak poslal muže příkře pryč, ten se však ještě jednou ohlédl za Samuelem a jejich oči se na okamžik setkaly. Nebyl tento muž někdy na Ta-ma-čan 35?

Úředník se choval k Samuelovi dál přívětivě, což Samuel považoval pouze za velkopanskou masku. „Jak se jmenujete?“

Samuel si povzdechnul. Kolikrát už na tomto místě na tu otázku odpovídal.

„Lam Hin Go,“ odpověděl.

„Máte také další jména?“

„Lin Sien-kao. Máte to v záznamech.“

Úředník si rukou přitáhl kartotéku a otevřel ji. „Ach, ano, tady.“ Strčil palec dovnitř. „Jste člověk s mnoha jmény.“

„Jak sám dobře víte, jména se mění podle dialektu.“

„Ano, ano, velmi správně.“

Aby předešel dalšímu výkladu, pastor řekl: „Určitě si pamatujete, protože jste si to už dříve poznamenal, že moji nejbližší přátelé a spolupracovníci mi říkají Samuel Lamb.“ Úředník zvedl hlavu. Veškerý dovedně předstíraný příjemný výraz jeho obličeje byl ten tam. Upřel na pastora pronikavý a zlobný pohled. „Jenom imperialisté mohou používat takové jméno jako Samuel Lamb. Jaké je? Evropské? Americké?“

„Jak jsem vám už řekl dříve –“

„Odpovězte mi,“ přerušil ho úředník.

„Samuel Lamb je moje křesťanské jméno.“

„Křesťanské? Cože?“

„Členové Boží rodiny v mnoha částech světa si také mohou vybrat takové jméno.“

„Takové jméno je zneuctěním Číny.“

Samuel se zdržel jakéhokoliv komentáře.

„Narodil jste se jako imperialista, nejste rodilý Číňan.“

To už také Samuel opakovaně slyšel při předchozích setkáních, ale odpověděl pokojně: „Jak jste už dříve zapsal do svých záznamů, narodil jsem se v Makau 4. října 1924. Moji rodiče byli křesťané a oba byli čínští občané. Dědeček z matčiny strany byl lékárník v Čao Čhing. Byl –“.

„Váš otec i dědeček emigrovali do Ameriky. Váš dědeček se zasloužil o špatnou pověst našeho lidu v imperialistických zemích, protože si otevřel v Detroitu prádelnu.“

„Můj otec se proti dědečkově vůli vrátil. Zapsal se do semináře a připravoval se na kazatelskou službu. Byl baptistickým kazatelem v Makau, kde jsem se narodil.“ To vše už v kartotéce na úředníkově stole bylo zapsáno a také mnohokrát znovu zopakováno.

„Za invaze Japonců jste uvízli v Číně jako v pasti, jinak byste byl bohatým majitelem prádelny v Americe. Není to pravda?“ Úředník se suše zasmál, aby svoje slova zdůraznil.

„Říkal jsem vám to při posledním setkání, a také několikrát před tím,“ odpověděl Samuel. „Dostal jsem pozvání, abych učil na škole v Hongkongu, ale rozhodl jsem se zůstat v Číně.“

„A uskutečňoval imperialistické cíle,“ odsekl úředník.

„To ne, pane.“

„Poslyšte,“ pokračoval a přitom si zapaloval další cigaretu od hořícího nedopalku právě vykouřené. „Čína byla zaplavena armádou imperialistů. Říkalo se jim misionáři. Nemám pravdu? Misionáři, ve skutečnosti agenti americké, anglické a německé vlády. Celý svět žízní po krvi našich lidí. Vy a vaše rodina jste také byli jejich agenti!“

Zatímco byl Samuel vyslýchán, připojila se malá skupinka přátel ke sborovým spolupracovníkům na Ta-ma-čan 35.

„Dej pastorovi Lambovi odvahu,“ modlil se jeden z nich.

„Pomoz mu, aby viděl, že tam nestojí sám,“ prosil jiný, „že je to Pán Ježíš, který je vyslýchán jako tenkrát před Pilátem.“

„Amen,“ tiše potvrzovali klečící věřící.

Nemodlili se pouze oni. Muž při práci v továrně na nudle vzhlédl od stroje a tiše se přimlouval. Matka kojící novorozeně s pohledem upřeným na Bibli, kterou právě odložila, vyhlašovala biblická zaslíbení pro jejich pastora. V jednom bytě v lepší vilové části na Chaipchongské ulici si paní domu klekla před židli u jídelního stolu a stejně jako předešlého večera při modlitební chvíli při shromáždění se hlasitě modlila: „Pastor Lamb nám řekl, že jsi Satana porazil navždy, když Ježíš zemřel na kříži…“

Skupina modlící se ve shromáždění začala zpívat:

 

Utrpení je službou našemu Pánu
Naše i jeho slzy se dotýkají nebe
Jsme děti jeho Slova
je nám dána veškerá milost

 

Pastor Lamb si byl vědom této podpory. Pulz měl normální, ruce se mu netřásly. Důvěra v Pána upevňovala jeho ducha.

„Proč zůstáváte vůči státu v neposlušnosti?“ trval na svém vyšetřovatel. „Zdá se, že jste za dvacet let, v nichž se naši revolucionářští učitelé tak věrně snažili napravit vaše myšlení, nepochopil význam poslušnosti.“

„Nikdy se nestalo, že bych neposlechl,“ prohlásil Samuel. Okamžik váhal a pak dodal: „A ani jednou se nestalo, že bych neposlechl svého Pána.“

Vyšetřovatel se postavil tváří v tvář pastorovi. „Čínská revoluční vláda po vás nechce, abyste se vzdal poslušnosti Boha.“ Trhnul sebou, protože sám použil slovo Bůh. „Žádáme po vás pouze, abyste se připojili k organizaci „Vlastenecká církev“ a sjednotili se s lidovou církví, která se v této zemi rychle rozrůstá.“

„Ve Vlastenecké církvi je mnoho dobrých pastorů,“ odpověděl Lamb. I k tomuto problému se už dříve vyjádřil. „Ke své lítosti jsem však zjistil, že jsou v ní také vedoucí, jejichž teologie popírá správnost Bible a plné, neomezené božství našeho Boha. A moje zodpovědnost pastora mi nedovoluje stát se členem takové organizace.“

„Vy křesťané jste ubohá sebranka,“ posmíval se úředník. „Perete se mezi sebou jako děti. Všichni chcete mít svoje vlastní hračky. Slavná revoluce s takovým zbytečným dělením skoncuje. Jak se všichni nazývali? Baptisté, metodisté, luteráni, presbyteriáni. Všechny rozdíly mezi nimi jsou pryč, když jsou sloučeni ve Vlastenecké církvi, kterou vy zavrhujete.“

Samuel neodpovídal. Netoužil po sporech. Přál si jednotu mezi věřícími.

„Vaše ilegální církev byla už jednou zavřená a vy nás donutíte, abychom ji zavřeli znovu,“ hrozil úředník.

„Naše nepatrná budova není církev,“ odpověděl pastor Lamb. „Je to pouze místo, kde se opravdová církev společně schází k bohoslužbám a ke společenství. Když jste tenkrát budovu zavřeli, naši věřící se scházeli ve svých domech, a lidé, kteří měli zájem, přicházeli k Ježíši dál.“

Úředník se chvíli soustředěně díval do kartotéky. Pak ji zavřel a odešel z místnosti. Pastor Lamb ještě chvíli čekal a pak odešel také. Vrátil se na Ta-ma-čan 35, kde svým díkůvzdáním zakončil přímluvné modlitby shromážděných věřících.