Snubní prsten za život

 

01. 03. 2020

Na cele s bojovníky Islámského státu


Petr Jašek ve spolupráci s Rebeccou Georgeovou, 2020

 

Stanislav Maxa – STEFANOS, 2020
vázaná s přebalem, 220 stran

naše cena 202 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za cenu 128 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

E-knihu si můžete také půjčit v knihovně nebo vyhrát.

 

 

Anotace:

 

V prosinci 2015 byl na letišti v Chartúmu zadržen tajnou policií český občan Petr Jašek. Následujících čtrnáct měsíců byl vězněn súdánským režimem a v lednu 2017 ho tamní tribunál odsoudil na doživotí za „špionáž a velezradu“, třebaže jeho skutečným „zločinem“ byla prostá snaha pomoci africkým pronásledovaným křesťanům. Co prožíval v obávaném saharském vězení, bylo po dlouhé měsíce předmětem velkých obav a spekulací. V této knize o tom Petr Jašek nyní sám vypravuje…

 

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

 

SÚDÁN V ČASE NÁSILNÉ ISLAMIZACE

 

 

V Súdánu živoří miliony obyvatel v podmínkách extrémní chudoby, hladu a politické nestability. Ale lidé, kteří v této zemi ovládané islamisty a prosazující zákon šaría následují Ježíše Krista, musí navíc čelit ještě dalším útrapám. Súdánská vláda totiž již tři desetiletí všechny křesťany a spolu s nimi i občany jiného než arabského původu pronásleduje a snaží se je vyhladit.

Od roku 1989, kdy se prostřednictvím vojenského puče dostal k moci prezident (dnes již bývalý) Umar Hassan al-Bašír a prosadil v této zemi přísnou formu islámského práva, dochází v Súdánu k brutálnímu zastrašování, zatýkání, věznění a mučení křesťanů. A protože cílem Bašírova režimu je úplná islamizace země, jeho lidé také ničí a srovnávají se zemí křesťanské kostely.

V roce 1993 zapsaly Spojené státy Súdán na seznam států podporujících terorismus, neboť Bašír poskytoval útočiště islamistickým teroristickým skupinám, včetně Usámy bin Ládina. V roce 2005 v Súdánu skončila vleklá občanská válka a vstoupila v platnost mírová dohoda, jež postupně vedla až k vyhlášení nezávislosti Jižního Súdánu v roce 2011. V oblasti západního Dárfúru začalo docházet k občanským nepokojům a Bašír proto povolal arabské milice a dal jim právo terorizovat místní obyvatele. Přičiněním Bašírových ozbrojenců bylo zabito okolo 300 000 obyvatel a další čtyři miliony lidí přišly o střechu nad hlavou.

Již před rozdělením země se Bašírovi podařilo v Jižním Súdánu, zejména v oblasti Modrého Nilu a v pohoří Núba, vyhladit téměř dva miliony křesťanů. V núbské oblasti súdánská armáda svrhla na křesťanské vesnice, kostely, školy a nemocnice více než 4 000 leteckých pum. Cílem Bašírova režimu bylo vymýtit křesťanství do základů. S věřícími lidmi režim zacházel jako se zločinci, často je zatýkal, mučil a na základě falešných obvinění odsuzoval k smrti.

V březnu 2009 vydal Mezinárodní trestní dvůr v Haagu na pětašedesátiletého Bašíra zatykač – historicky první, vydaný na úřadující hlavu státu. Bašír byl obviněn ze spáchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, včetně masového vyvražďování, deportací, mučení a znásilňování v západním Súdánu. Rok nato na něj byl vydán druhý zatykač, tentokrát za plánování genocidy v provincii Dárfúr.

Navzdory těmto zatykačům Bašír v Súdánu vládl a terorizoval křesťany až do 11. dubna 2019, kdy jej po několikaměsíčních protestech sesadila súdánská armáda.

Následující příběh se odehrál uvnitř Bašírova Súdánu jen pár let předtím, než tento despota přišel o moc nad súdánským lidem.

 

 

PŘEDMLUVA

 

Neděle, 19. května 2013

 

Těžké ocelové dveře se s bouchnutím zavřely a uvěznily mě uvnitř dusné cely. Dveře měly špinavě béžový nátěr a v jejich horní části bylo malé okénko, sotva patnáct na dvacet centimetrů. Seděl jsem na ledových dlaždicích na podlaze, díval se na ten malý obdélník světla a cítil se zapomenutý.

Mé myšlenky se okamžitě stočily k mé dceři, Vandě – neboli „Vávě“, jak jí říkáme. Je to krásná mladá žena a právě ten týden měla promoci na medicíně. A já, místo abych byl s ní a oslavoval jeden z nejdůležitějších okamžiků jejího života, seděl zavřený tady v cele. Cítil jsem hluboký a sžíravý pocit viny.

Náhle stěny kolem ztratily pevné obrysy a celá místnost zmizela ve tmě. Cítil jsem, jak mi srdce zběsile bije v hrudi. Na čele mi vyvstávaly kapky potu, stékaly do očí a pálily. Snažil jsem se pohnout rukama a nohama, ale končetiny mě neposlouchaly.

Avšak potom jsem ucítil něco měkkého. Pod sebou jsem měl prostěradlo a postel, byl jsem na místě, které jsem znal a které mě konejšilo. Cosi mě zašimralo na paži, a když jsem ruku natáhl, dotkl jsem se své ženy, Vandy, která spala vedle mne. Viděl jsem její dlouhé světlé vlasy zářící v paprscích ranního úsvitu. Byla stejně krásná jako v den, kdy jsem si ji před třiadvaceti lety bral.

Vydechl jsem úlevou a nechal hlavu spadnout zpátky na polštář. Celé to byl jen děsivý sen. Ovšem vzápětí na mě začaly dotírat otázky a jako vlna za vlnou útočily na mou mysl.

Byl ten sen vzkazem od Boha? Varováním? Co jsem asi provedl, že mě Bůh varuje před ztrátou svobody a uvězněním?

Vysoukali jsme se z postele a oblékli se do kostela. V onu neděli měli členové našeho sboru na Kladně namířeno do Karlových Varů, lázeňského města nedaleko německých hranic, na návštěvu sboru z naší Církve bratrské.

Vanda a já jsme nastoupili do auta, nabrali ještě další přátele a vydali se na přibližně devadesátiminutovou cestu na západ. Krajina za okny ubíhala a já toho mnoho nenamluvil. V hlavě mi nepřestávaly znít otázky.

Jak jsem se ocitl ve vězení? Dopustil jsem se snad nějaké chyby v daňovém přiznání?

Ke kostelu jsme přijeli s předstihem a já vystoupil z auta, abych si potřásl rukou se starším sboru, který nás přišel na parkoviště přivítat. Všiml si, že jsem myšlenkami jinde.

„Petře, jsi v pořádku?“

„Ano, nic se neděje,“ odpověděl jsem. Ale v mém srdci přetrvával nepokoj. Ať jsem říkal nebo dělal cokoli, nedokázal jsem ten pocit setřást. Zacvaknutí vězeňských dveří jsem nemohl dostat z hlavy.

Skoro tři roky ve mně tento sen – nejživější a nejděsivější v mém životě – dřímal a čekal, až bude opět probuzen.

 

 

- 1 -

 

O dva a půl roku později

 

Stalo se to krátce před druhou hodinou ranní, 10. prosince 2015. Strávil jsem v Súdánu přesně čtyři dny a nemohl se dočkat, až se vrátím domů k rodině. Vnímal jsem známý pocit natěšeného očekávání, když jsem myslel na svou ženu, na to, jak skvěle vaří, a na měkkou postel. Už za hodinu jsem měl odletět z Chartúmu, a tak jsem se ještě před odchodem z hotelového pokoje na pár minut spojil přes Skype s Vandou, která na mě čekala doma v Praze. Když hovor přijala, usmál jsem se. Hovořili jsme jen krátce, a když jsem zavěsil, těšil jsem se na manželku ještě víc než dřív a pospíchal jsem, abych už byl doma.

Více než deset let jsem vedl práci Hlasu mučedníků v Africe. Protože mé působení vyžadovalo, abych cestoval i do nebezpečných míst – do nepřátelských zemí, jejichž obyvatelé křesťanského vyznání čelí děsivé perzekuci – měli jsme s Vandou domluvený komunikační systém sestávající z textových zpráv, telefonátů a videohovorů přes Skype. Součástí tohoto systému byla i řada slov ve vlastním kódovém jazyce, která jsme mohli použít, kdybychom si potřebovali něco tajně sdělit. Žena a děti věděly, že každá moje cesta v sobě nese i jistou míru rizika a že na mnoha místech, která navštěvuji, mohu být vystaven nejrůznějším obtížným situacím. Ale také jsem se snažil, aby si o mě rodina nedělala příliš velké starosti. Nechtěl jsem, aby se báli pokaždé, když odjedu z domova.

V den, o kterém je řeč, jsem měl letět v noci, kdy Vanda bude spát, a tak jsem se chystal posílat jí textové zprávy: první, než odletím ze Súdánu, další, až přistaneme v Nairobi, třetí, až budu z Nairobi odlétat, čtvrtou, až přistaneme v Amsterdamu, a pátou, až budu z Amsterdamu odlétat. Pokud by bylo všechno v pořádku, dostala by Vanda mou poslední SMS ve chvíli dosednutí letadla na přistávací dráhu v Praze. Potom by skočila do auta, jela by mě vyzvednout na letiště a cestu by si načasovala právě tak, aby stačila zaparkovat a čekat na mě u příletů přesně ve chvíli, kdy budu s kufry vycházet z přepravního prostoru.

Protože jsem svou cestu podnikal jako turista, měl jsem na sobě neformální oblečení: tričko a džíny. Ve skrytém bederním pásu, který mi vyrobila manželka, jsem měl uložené peníze a druhý pas. Protože jsem měl odlétat brzy nad ránem, nešel jsem vůbec spát, ale byl jsem osprchovaný a čerstvě oholený.

Složil jsem si šaty do cestovního zavazadla a otevřel brašnu na notebook. Měl jsem v ní svůj běžný pas, řidičský průkaz, fotoaparát, sluneční brýle, mobilní telefon, USB flash disk, externí pevné disky a samozřejmě i samotný notebook. Uvnitř peněženky se ukrývala ještě microSD karta se zašifrovanými účetními daty pro případ, že by mi notebook někdo ukradl.

Můj notebook byl zbrusu nový přístroj, využívající nejnovější technologie. Z výrobní linky sjel sotva měsíc před tím, než jsem se vypravil na tuto cestu. Můj život a životy pronásledovaných křesťanů, jejichž příběhy jsem stačil s jeho pomocí zdokumentovat, závisely na tom, jak účinně dokážu digitalizované informace ochránit. Po každém přístupu na internet jsem vymazal historii prohlížeče a deaktivoval WiFi, abych minimalizoval digitální stopu. Notebook jsem nikdy nepouštěl z dohledu. Ale i kdyby se někomu podařilo jej otevřít, našel by jen turistické snímky z mé nedávné cesty do Nigérie.

Ve skutečnosti byly nigerijské fotografie jen zástěrka. Citlivé informace – obrázky, které jsem pořídil předešlého večera – byly uložené a zašifrované na samostatném oddílu pevného disku, k němuž bylo téměř nemožné se dostat.

Během uplynulých čtyř dnů jsem absolvoval tři tajné schůzky v podniku jménem Ozone, což byla rušná kavárna pod širým nebem hned naproti hotelu Paradise, kde jsem bydlel. Velké slunečníky stínící stolky a pohovky činily z Ozonu ideální místo pro má setkání konaná v čase snídaně, oběda a nakonec i večeře. Mezi ostatními přítomnými cizinci, většinou studenty a profesory působícími na různých súdánských mezinárodních školách, jsem totiž jako běloch nebudil žádnou pozornost.

Než jsem opustil hotelový pokoj, zašifroval jsem zbývající fotografie, vymazal je z fotoaparátu, přesunul je na uzamčenou část pevného disku a naposledy se rozhlédl po pokoji. S kufrem v ruce a notebookem přes rameno jsem prošel chodbou a hotelovou lobby. Všechno probíhalo jako mnohokrát předtím – byl to zkrátka další rutinní ranní odjezd z dalšího hotelu na další let; jediné, co mě mohlo hřát, byl fakt, že na konci této cesty už čeká domov.

Provoz v ulicích Chartúmu býval takhle brzy ráno naštěstí relativně klidný. Hotelovému mikrobusu by cesta na letiště neměla trvat více než tři minuty. Domluvil jsem se s řidičem, že na mě bude čekat přesně ve dvě hodiny, abych měl před odletem dobrou hodinu na odbavení a pasovou kontrolu.

Ale hodiny ukazovaly 2:05 a já marně čekal ve tmě před hotelem. Po řidiči ani stopy. O pár minut později jsem se vrátil do lobby a zeptal se recepční, co se děje.

„Pojede s vámi někdo jiný,“ sdělila mi. Vyšel jsem tedy znovu před hotel a čekal. Každá minuta mi připadala jako věčnost. Žádní další hosté se neobjevili. Je to snad od recepční záměr?

Vrátil jsem se do recepce a žena za pultem řidiče konečně sehnala. Přijel a nabídl se, že mi odnese zavazadla, ale podal jsem mu jen příruční zavazadlo na kolečkách. Nastoupili jsme do vozu a řidič za mnou zavřel dveře. Automobil se dal do pohybu.

Podle předpokladu trvala cesta na letiště jen pár minut. Vešel jsem do poloprázdného terminálu a zamířil k přepážce Kenya Airways. Pracovník aerolinek mi podal tři palubní lístky – cestou do Prahy mě čekaly ještě dva přestupy. Dvě palubní vstupenky jsem zastrčil do brašny s notebookem a vykročil k frontě cestujících čekajících na pasovou kontrolu. Zítra touhle dobou budu z Afriky zpátky doma zavrtaný ve své posteli.

Po pár krocích mi ale někdo zaklepal na rameno.

„Súdánská bezpečnost,“ oznámil mi jakýsi muž lámanou angličtinou. „Pojďte, prosím, s námi.“

 

 

- 2 -

 

 

V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že by se příslušníci tajné služby zajímali přímo o mě. V některých zemích, které jsem v minulosti navštívil, bylo běžné, že příslušníci letištní ostrahy prováděli namátkové kontroly cestujících, aby se ujistili, že ze země nepašují peníze.

Půjde jen o rutinní kontrolu, říkal jsem si v duchu. Položí mi pár zběžných otázek, nahlédnou do zavazadel a za chvíli už budu ve vzduchu směr Keňa.

Oba příslušníci měli na sobě černé kalhoty a světlé košile s krátkými rukávy. Když mě vedli letištní halou, všiml jsem si, že za opasky mají zastrčené pistole. Výslechová místnost byla stísněná, vybavená jen stolem a několika židlemi a zjevně improvizovaná. Místo zdí měla jen posuvné šedé přepážky a strop jí chyběl úplně, takže sem doléhal hluk z letištního terminálu.

Zaletěl jsem pohledem k hodinkám. Jestli jsem měl stihnout svůj let, do kterého zbývalo právě pětačtyřicet minut, musel jsem výslech uspíšit. Strážci nemluvili moc dobře anglicky, a tak jsem na ně zkusil mluvit francouzsky. Bez úspěchu. Súdán má blízké vztahy s Ruskem, a tak jsem pronesl i několik slov v ruštině. Ani na ně nereagovali. Vyzkoušel jsem i němčinu a nakonec i svou rodnou češtinu. Ale ať jsem říkal cokoli, odpovědí mi bylo jen mlčení.

„Notebook,“ přikázal mi jeden z mužů.

Sáhl jsem do brašny, vyjmul notebook a položil ho na stůl. Strážce přístroj zapnul a čekal, až systém naběhne. Potom notebook otočil klávesnicí ke mně a dožadoval se hesla.

„V žádném případě,“ protestoval jsem. „To nejde.“ Neměl jsem nejmenší chuť zpřístupnit jim tak snadno svá data, i když jsem věděl, že citlivé materiály jsou uloženy na zašifrované části disku.

   
 

Zatímco se strážci soustředili na můj počítač, tiše jsem si z opasku odepnul mobil. Měl jsem svůj iPhone nastavený tak, aby se po deseti neúspěšných pokusech o přihlášení sám nově naformátoval. Začal jsem vyťukávat nesprávné PINy a doufal jsem, že jich stihnu zadat dost a že se telefon vymaže. Při pátém pokusu ale telefon zamrzl a žádal, abych před zadáním další číselné kombinace pět minut počkal. Rychle jsem mobil vypnul. Kdyby ho příslušníci bezpečnosti chtěli otevřít, potřebovali by heslo, samotný otisk prstu by nestačil – i kdyby mě snad k přiložení palce donutili násilím.

Jeden ze strážců si všiml, že něco ťukám do telefonu, a nejspíš mě podezíral, že se snažím někomu dovolat. Natáhl ruku, abych mu přístroj podal. Ujistil jsem se pohledem, že je telefon úplně vypnutý a podal jsem mu ho. Strážce se o zapnutí nepokusil. Alespoň prozatím.

„Foťák,“ dožadoval se vzápětí. Podal jsem mu přístroj a on ho začal zkoumat. Nad sebou jsem slyšel, jak v terminálu vyvolávají letištním rozhlasem mé jméno. „…Petr Jašek…“ Vzhledem k tomu, jak brzy ráno letadlo odlétalo, jsem skoro dva dny nespal, a jediné, po čem jsem toužil, bylo sedět už v letadle. Cítil jsem, jak ve mně stoupá hladina adrenalinu. „Kvůli vám bude zpožděný let,“ poznamenal jsem lehce zneklidněným tónem.

„Není problém, není problém,“ odpověděli mi arabsky.

Jeden ze strážců se začal probírat papíry rozloženými na stole. „Proč v Súdánu?“ zeptal se.

„Jsem turista,“ odpověděl jsem. Strážce pečlivě zkoumal můj pas, vízum a policejní registraci.

„Ne turista,“ prohlásil. „Ne turista.“

Znovu jsem pohledem zkontroloval hodinky. Byly přesně tři hodiny a moje odletová brána už byla dozajista zavřená. Letadlo odlétalo beze mě; budu si muset počkat na další.

Myslel jsem na manželku, že bude mít starost, když se probudí a v telefonu ode mě nebude mít zprávu. Věděl jsem, že mou dceru, která studuje medicínu, dnes čeká závěrečná státní zkouška z interního lékařství. Pomodlil jsem se za ni, zatímco strážce bez zájmu pohlédl na můj kufr, nechal si podat brašnu od notebooku a lámanou angličtinou se mě zeptal, jestli mám ještě další elektronická úložná zařízení, například pevné disky nebo USB flash paměti.

Za okamžik už obsah brašny důkladně prozkoumával a postupně vyndával přenosné disky a další digitální zařízení. Objevil i můj druhý pas a v očích se mu zablesklo.

Protože jsem často cestoval do zahraničí, vydaly mi české úřady tři pasy. Stávalo se, že jeden pas ležel někde na ambasádě a čekal na víza k další cestě, ale já měl i tak k dispozici ještě dva další — jeden, kterým jsem se prokazoval na letištích, a jeden záložní.

Ale strážci se podívali na můj druhý pas a vyměnili si významné pohledy. Myslí si, že jsem špion. Strážní sebrali oba pasy, odešli z místnosti a vrátili se s velkým bílým mobilním telefonem.

„Tady se dívat,“ řekl jeden z nich a dotkl se obrazovky telefonu. „Foto.“

Nemohl jsem věřit svým očím. Na fotografii bylo zachyceno jedno z mých prvních setkání v kavárně Ozone s jedním súdánským pastorem. Musel jsem se hodně ovládat, abych nedal najevo své překvapení. „To bych mohl být já,“ řekl jsem. „Možná.“

„Jméno?“ zeptal se strážce a ukázal na muže, který seděl na fotografii proti mně. Neodpověděl jsem.

Strážce přejel prstem po obrazovce a ukázal na další fotografii. „Jméno!“ trval na svém.

„V čem je problém?“ řekl jsem a pokrčil jsem rameny. „Prostě jsem se tu setkal s pár lidmi.“

„S jakými lidmi?“

„Setkal jsem se s pár známými z minulosti.“ Znovu posunul fotografie na displeji a zopakoval své otázky. Žádné další informace jsem mu však neposkytl.

Strážci si zneklidněně vyměnili pár slov v arabštině a odešli z místnosti. O pár minut později se ve dveřích objevil muž v nažehlených hnědých kalhotách a ve žlutém kostkovaném saku. Očividně měl vyšší hodnost než ti dva před ním, ale sám nemluvil, jen tiše stál v rohu místnosti a sledoval, jak mě strážci znovu bombardují svými kusými otázkami. Má neochota ke spolupráci zjevně donutila příslušníky tajné policie, aby k výslechu přivolali hlavního velícího důstojníka. A když jsem i tak odmítal odpovídat, začalo se jejich zneklidnění měnit ve zlost.

Asi ve 3:45 jejich nadřízenému došlo, že výslech nikam nevede. Zahrnul strážce přívalem arabských slov a ti si pak během pár vteřin sbalili všechny papíry a zabavili mi kufr, brašnu s notebookem a peněženku.

„Nechtěl jste spolupracovat,“ zahrozil mi velicí důstojník, „tak teď půjdete s námi.“

 

 

- 3 -

 

 

Situace, v níž jsem se ocitl, byla důsledkem událostí, k nimž došlo o dva měsíce dříve, kdy jsem navštívil Etiopii a zúčastnil jsem se malé konference ve městě Addis Abeba. Víkendové setkání v Etiopii bylo určeno pro křesťanské vedoucí ze sousedního Súdánu, aby si mohli vyměnit zkušenosti, navzájem se povzbudit a připravit se na další práci.

Během konference jsem se setkal asi s patnácti občany Súdánu a s více než tuctem cizinců, misionářů a představitelů různých organizací vypovězených ze Súdánu během posledních několika let. Měl jsem za úkol navázat spolupráci s novými partnery, zhodnotit míru otevřené perzekuce súdánských křesťanů a přednést desetiminutovou prezentaci pro súdánské pastory a vedoucí církve.

Pastor jménem Hassan mi na konferenci vyprávěl o mladém křesťanovi z Dárfúru, původně muslimského vyznání, kterého za jeho novou křesťanskou víru v súdánském hlavním městě Chartúmu strašlivě zmrzačili. Měl těžce poznamenanou téměř třetinu povrchu těla – včetně kůže na obličeji, na hrudi a na rukou.

Pohled na onoho mladého muže, který pro svou víru tolik vytrpěl, mě hluboce zasáhl. Setkal jsem se za svůj život s mnoha muži, ženami a dětmi z celého světa, kteří museli snášet nesmírné útrapy, protože se nechtěli vzdát víry v Ježíše Krista. A pokaždé, když jsem se setkal s někým, kdo nesl na těle Kristovo znamení, děkoval jsem našemu Pánu Ježíši, že mi umožnil pracovat pro organizaci snažící se naplnit duchovní i tělesné potřeby pronásledovaných bratrů a sester na celém světě.

„Potřebuje lékařskou pomoc?“ zeptal jsem se.

„Potřebuje,“ odpověděl Hassan. „Když se naskytne příležitost, mohl bys přijet do Súdánu a promluvit s ním?“

O několik dní později jsem odletěl do Prahy s úmyslem naplánovat co nejrychleji další cestu do Afriky, abych se mohl se zraněným křesťanem setkat. V období let 2002 až 2011 jsem navštívil Súdán, především jeho jižní část, snad patnáctkrát, ale v posledních několika letech ani jednou. Když se v roce 2011 osamostatnil Jižní Súdán, v celém severním Súdánu se vůči křesťanům vzedmula vlna nepřátelství.

V lednu 2005 uzavřelo Súdánské lidové osvobozenecké hnutí s oficiální súdánskou vládou všeobecnou mírovou dohodu, která měla ukončit vleklou občanskou válku, uvolnit prostor pro budování demokracie a zajistit spravedlivé dělení zisků z prodeje ropy. Mírová dohoda obsahovala i šestiletý plán detailní přípravy osamostatnění jižní části Súdánu od severní části země. Když nastal rok 2011, Súdán se skutečně rozdělil na dva samostatné státy: Súdán a Jižní Súdán – oddělené geograficky pohořím Núba. Naprostá většina Súdánu je muslimská, ale v Jižním Súdánu a v pohoří Núba, které patří do severní části rozdělené země, žijí početné komunity křesťanů.

Na světě dnes žije přibližně pět milionů Núbů, z nichž asi 1,5 milionu obývá pohoří Núba. Ostatní odtud byli vyhnáni, většinou do jiných částí Súdánu. Protože se téměř polovina Núbů hlásí ke křesťanství, považoval je prezident Bašír a jeho totalitní režim za velkou hrozbu. Bašír usiloval o úplnou islamizaci a arabizaci Súdánu a jeho islamistická vláda v Chartúmu se snažila núbský národ úplně vyhladit. Považovala totiž Núby za ohrožení islamistického právního systému, a tak útočila na núbské území a do celého pohoří Núba (území o šířce sto třiceti kilometrů) znemožnila dodávky humanitární pomoci. Oficiálně vůbec nebylo možné tuto oblast navštívit.

Bašír vnímal oblast pohoří Núba nelibě, protože se bál křesťanů. Příslušníci národa Núbů jako by se už svou pouhou existencí dopouštěli velezrady. A v očích Bašírova režimu se také každý, kdo by snad chtěl vrhnout světlo na zvěrstva páchaná na Núbech, dopouštěl špionáže.

 

- - -

 

Súdánské vízum jsem získal snáze, než jsem čekal. Věděl jsem, že k žádosti budu muset přiložit potvrzení o rezervaci v některém súdánském hotelu, a tak jsem si objednal pokoj v chartúmském hotelu Paradise a hotelový personál mi zajistil potřebnou registraci na místní policii.

S potvrzením jsem se pak rozjel do Vídně, kde v té době byla nejbližší súdánská ambasáda, abych tam osobně žádost podal, a počítal jsem s možností, že mou žádost zamítnou. Ale jinou možnost jsem neměl. Když jsem si podával žádost o vízum, netušil jsem, zda se mi vůbec podaří takhle narychlo zorganizovat setkání s nějakým církevním vedoucím. Nebyl čas požádat některou kongregaci o zvací dopis, abych mohl žádat o náboženské vízum. A i kdybych čas měl, islamistická vláda v Súdánu by mi vízum pro náboženské pracovníky s největší pravděpodobností neudělila.Vždy, když některou zemi navštěvuji poprvé, snažím se kromě pracovních schůzek zvládnout i prohlídku několika hlavních turistických pamětihodností, abych zemi lépe poznal, a tak mi nepřipadalo nijak nepatřičné požádat o vízum jako turista – alespoň do jisté míry přeci turistou budu. Pro lidi v mé profesi jsou cesty do zemí pronásledujících křesťany vždycky bez záruky. Všechna plánovaná setkání mohou proběhnout hladce; ale také se může stát, že se nesetkám ani s jediným křesťanem. Někdy proto, že je to příliš nebezpečné, anebo proto, že se situace vyvine nějakým nepředvídaným způsobem.

Na súdánské ambasádě jsem předložil hotelovou rezervaci a rezervaci letenky, vyplnil jsem požadované formuláře a za další dvě hodiny jsem odcházel s turistickým vízem v pase.

Jakmile jsem věděl, kdy se do Súdánu dostanu, pokusil jsem se kontaktovat tajnou síť pastorů a křesťanských pracovníků, které jsem potkal na říjnové konferenci. Někteří mi neodpověděli, jiní mi napsali, že budou mimo město. Ale na konci této opatrné komunikace s využitím bezpečných e-mailů a s vynecháním veškerých slov, která by mohla vzbudit pozornost státních úředníků, kdyby se snad k našim vzkazům dostali, jsem měl naplánovaný celý itinerář své chartúmské návštěvy. Velkou zásluhu na něm mělo zejména několik pastorů, v čele s pastorem Hassanem, který sám pochází z pohoří Núba.

Po příjezdu do Chartúmu jsem měl příležitost navštívit ruiny nedávno zbořených kostelů. Stát na místě, o kterém víte, že bývalo kostelem, s vědomím, že tento kostel byl zničen, do základů vypálen a buldozerem srovnán se zemí, je vždy velmi tíživé. Lituji ty, kdo o kostel přišli, a cítím vděčnost za to, že já doma svůj kostel mám. Ale šokován jsem se necítil. Mnoho let už se podílím na projektech, jejichž cílem je reagovat na perzekuci křesťanů v různých zemích, a viděl jsem mnoho kostelů srovnaných se zemí. V Chartúmu byla většina zničených svatostánků využívána kongregacemi věřících z pohoří Núba, tedy těch, které súdánská vláda tak nevybíravě pronásledovala. Podle súdánských úřadů byly tyto církevní budovy strženy proto, že nerespektovaly územní plán, ale to byla jen záminka k pronásledování křesťanů; všechny stržené budovy byly desítky let staré. Núbové se stali oficiálním nepřítelem súdánského režimu, a tak byli stíháni ve sféře politické, kulturní i duchovní. Mně se zdál skutečný důvod této nesmlouvavé perzekuce zřejmý: súdánští křesťané se snažili plnit Kristův velký úkol a činili učedníky ze všech národů, včetně těch pod islamistickou vládou. To byl jejich největší „zločin“.

Možnost vidět, jak tito stateční křesťané trpí pro své vyznání, posilovala mou víru a spolu s ní i odhodlání poskytnout postiženým veškerou možnou pomoc. Svévole súdánského režimu ve mně vyvolávala pobouření a smutek, ale věřil jsem, že léta zkušeností a síť kontaktů spolupracujících s organizací Hlas mučedníků mi umožní nalézt způsob, jak pronásledovaným křesťanům pomoci.

Dojem ze všech pobořených budov bledl při pohledu na traumata způsobená jedinému konkrétnímu křesťanovi. V poslední den svého pobytu jsem se konečně setkal s oním mladíkem, který potřeboval lékařskou pomoc a o kterém mi vyprávěl pastor Hassan v Addis Abebě. Věděl jsem, že i samotné setkání s někým, jako jsem já, může ohrozit mladíkovu bezpečnost – a mou ostatně také – a tak jsem neriskoval pozvání do kavárny Ozone. Raději jsem volil setkání v soukromých prostorách nedaleko mladíkova bydliště.

Měl jsem k dispozici tlumočníka, muže jménem Monim, který býval muslimem, ale konvertoval ke křesťanství. Sám měl s perzekucí své zkušenosti: když uvěřil v Krista, byl zatčen a mučen elektrickým proudem. Tajná policie ho úmyslně zatkla v době, kdy se připravoval k obhajobě diplomové práce, takže přišel o vysokoškolský diplom. Obdivoval jsem Monimovu statečnost a byl jsem vděčný za jeho lingvistické schopnosti.

Společně s Monimem jsme se tedy vypravili za Alim Umarem Musou, mladíkem, který během útoku vojenských jednotek utrpěl těžké popáleniny. Ptal jsem se, jaké lékařské péče se mu zatím dostalo a jak mu lékaři hodlají pomoci s léčbou popálenin v budoucnu. Prostřednictvím Monima jsem ho požádal, aby si svlékl košili a já mohl pořídit detailní snímky postižené pokožky. Fotografie měly pomoci lékařům spolupracujícím s organizací Hlas mučedníků stanovit, jakou lékařskou péči Ali potřebuje.

Ptal jsem se Aliho i na jeho víru, ale nejspíš mi nerozuměl nebo nechtěl odpovědět. Tlumočník Monim se ke mně naklonil a šeptem mi vysvětlil, že Aliho přátelé a spolužáci, kteří seděli ve stejné místnosti, o jeho nové víře nevědí. Bylo naprosto pochopitelné, že za takových okolností Ali o svém odvrácení od islámu a následování Ježíše nechce otevřeně mluvit!

Cestou z domu, kde jsme se setkali s Alim, jsem si s Monimem domluvil další setkání. Chtěl jsem získat úplné svědectví o tom, jak uvěřil, že Ježíš je Syn Boží. Setkání se uskutečnilo, a tak jsem si mohl dopodrobna vyslechnout příběh jeho víry.

Skrze pronásledování křesťanů v Súdánu jsem si připomněl časy perzekuce křesťanů v Československu mého mládí, kdy zemi vládli komunisté.

Po těchto setkáních – ta nejcitlivější jsem si naplánoval na samý konec svého pobytu v Súdánu – jsem uložil fotografie Aliho popálenin na zašifrovaný oddíl disku ve svém notebooku – a ten nyní ležel na stole přede dvěma příslušníky súdánských bezpečnostních složek na chartúmském letišti.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .