Strážce a příchozí

 

24. 11. 2014

Dva bratři, od dětství od sebe rozloučení protikladnými životními cestami, vedou spolu rozhovor o posledních věcech života i smrti.


Pavel Rejchrt, 1998
STEFANOS, 1998
vázaná s přebalem, 208 stran
naše cena 120 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 39 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

V jedné z těch sychravých nocí, kdy stěží hádáme na roční období, se poměrně ještě mladý člověk vracel domů z nevykonané návštěvy svého starého učitele. Návštěvu sice nejen nesjednal, ale ani neslíbil, nebyl tedy očekáván, možná že dokonce by přišel nevhod, ale na druhé straně, kdo to mohl vědět, bylo na něho třeba naopak pohlíženo jako na dlužníka, který se skrývá, který svým povinnostem zbíhá. Tyto rozpaky nakonec způsobily, že na návštěvu prostě nešel. A teprve když noc velmi pokročila, poznal, že zabloudil. Jde přece už neúměrně dlouho, jde mnohem déle, než si zaslouží, jako by se tato noc každým krokem jen dloužila.

Ocitl se už v úplně neznámé čtvrti, v dost hlubokém údolí, z něhož stoupaly všemi směry velmi příkře ulice k nerozeznání si podobné. Zvolil si konečně jednu z nich a dosáhl jejího vrcholu, a tím i konce. Stál na nevelkém náměstí s několika rozložitými kaštany vprostřed. Pod holými stromy mokvaly zbytky sněhu. Co se to se mnou děje? – pomyslel si. Jakým blouděním jsem veden, a přece najisto? Jeho učitel, doktor Igor L. mu nejednou vyprávěl o tichém náměstí, kde v létě krásně zpívají kosi v hustých korunách, tam prý bývá na druhé adrese, kterou před svými dvěma dcerami a zeti zatajuje: celou malou obrazárnu nashromáždil za poslední léta v tomto nezvěstném bydlišti; uchovává tam a čítá vzácné švabachové špalíčky, které se doma bál i jen vytáhnout z úkrytu, aby mu je nevzali a nezpeněžili; opatruje tam po své zesnulé ženě starou violu, na niž se prý ještě naučí hrát, chodí tam, když je mu doma těsno, a jednou se tam prý nadobro odstěhuje.

Žák soukromého badatele Igora L. se tedy po malé chvíli skutečně nalézal před domem, kde vedle zpuchřelých vrat vyluštil pod utrženým zvonkem ještě čitelné jméno učitelovo.

Na schodišti se třásl studem skoro dětského provinilce při pomyšlení, že uslyší, sotvaže mu otevřou, až někde z třetí místnosti někoho cizího, nějakou novopečenou návštěvu, o to však víc, jak už to bývá, autoritářskou: „Odkud jdete tak pozdě?“ Namísto toho ale vcházel do dveří s vysazenými křídly, rozsvícená předsíň se nyní podobala ohnivé peci, snad šel v horečce, snad se zbláznil, šatstvo jako by se na něm seškvařilo, ztratil asi rozum a zcela jistě řeč, když s holou kůží své viny se ocitl teď tváří v tvář starci: zvrásněný a svraštělý potah nerudného křesla, s očima na lenochu, poloslepé, žalující, klímající křeslo. Takhle s ním tedy účtovala letitá už nemoc a vlastní rodina, ve skutečnosti vypočítaví potměšilci, dohromady osud. Proč ho najednou dali v tomhle stavu právě sem? Za ta léta ovšem věděli o druhém bytu otcově a tchánově. Nebo chtěl snad odejít sám? Uprchl tedy? A to proto, aby už nikdy nikoho nemusel vidět?

Starý muž povstal. Opíral se rukou o stůl, hrbil se pod lustrem a shlížel na hosta. A jakože lze stěží u šilhavců odhadnout, mají-li nás na mušce či nikoli, nejinak tomu bylo se starcem. Prohlížel si příchozího od hlavy až k patě, a přece hleděl do kouta, snad ke kamnům. Dávno se v nich netopilo, a bůhvíproč Igor L. dumal. Až konečně pravil: „Ven už vůbec nevycházím. Do tak řečeného dne. Vždyť marně byste po bílém dnu pátral. Po skutečně nelíčené radosti, po dětsky rozpustilém hejsa hopsa. Těch zastřených myslí, těch rubášem přikrytých těl i na nudistické pláži, i v tlačenici na letním sportovním sletu, prostě všude, všude! Slunce nám svítí leda v lebce. V utopii nebo v idyle. Ale venku je navždy nejhlubší noc. Noc hrobová. Sobota bez času. Trvale pekelný klid.

Dvacet let žiju v tomhle vychvalovaném velkoměstě v úplném prázdnu. Co žena odešla, mluvím jen se stíny. Život z nich vyprchal. Či ze mne. A byl jsem vůbec kdy živ? Byla to pravda? Proč ke mně, ubohá, zaplála ve třiceti obdivem? Předtím kostely. Zpěv na kůru. Družina zbožných osamělých žen. Potom se mnou kus cesty. Kam? Ke hvězdám? Do propasti? A právě: když někdo se příliš vysoko vypíná, pln ušlechtilých úmyslů, touhy po poznání, po srozumění výkřikům poledního kamelota právě tak jako odvěkým záhadám: nepadá-li naposled do trhlin vlastního ducha, do strže vlastního srdce, které zaživa zákeřně celá ta léta puká pod několika hloupými úspěchy před lidmi, před ubohými spoluslepci s otevřenými ústy pozorných posluchačů a uctívačů? Kdo jsem celá ta léta byl?

Jí bylo najednou čtyřicet a mně šedesát. Oba jsme pocítili: Kdybychom mohli žít znovu! Znovu a jinak a plně! Teď teprve na začátku. Ale za každou radostí rána. Za každou touhou trest. Zákeřná nemoc ji náhle srazila. Půl roku jsem o ni pečoval, vozil ji, držel věrnou a marnou stráž při jejím lůžku. Zemřela. Od těch dob přicházel za mnou a zubil se. Můj smutek. Můj král. Nejčastěji ve způsobu psa. Povedená faustiáda. A asi před měsícem konec. Ve starém bytě. Když oné noci dosedl či spíše spadl vedle jejího úmrtního lože na její netknuté papuče. Dvacet let. Věřil jsem vroucně, že svou ženu ještě nazuji do těch bot. Že bude ještě chodit. Že ještě uslyší proměňující slovo Všemohoucího: Děvečko, vstaň. Tolik let jsem chodil vedle těch botiček v nejvyšším pohnutí a kladl kolem nich růže, gladioly, listopadky. A najednou bouře, hotové boží dopuštění, vítr mlátil okny, hřmělo na několikrát, ale ta tupá rána… Říkám si, co asi dělají její botičky, můj trvalý sen, má zvěčnělá láska. Jdu se podívat. Nevidím nic. Samá tma. Sevření. Černá hrůza. Volám dcery, volám celý svět, a hle, přišli si pro mě v bílých pláštích. Pánové, bráním se, takhle že chodí funebráci? Tady ho máte přece na jejích papučích všema čtyřma vzhůru. Lva mrtvého, psa neživého. Vemte ho, povídám, odneste. Neměli se k tomu. Ale když jsem ho sám chtěl sebrat, zmizel. Liška stará. Vrátil se do mne. Vtrhl s fanfárami. Můj smutek. Můj král. A vystěhovali mne či spíše dopomohli mi utéci od mých žáků i nohsledů, ba i od vlastních dcer. Chtěl jsem přece být vypovězen a být jen svou vlastní duší. Duší živou. V márnici světa. V odkladišti tohoto druhého bytu. Azylu vyhnancova. A co vy? Nevíte, že je pozdě? Že je velice pozdě?“ – zeptal se stařec zničehonic.

„Ano, je velice pozdě,“ přisvědčil starcův host. „Pro nás pro všechny, pane doktore. Pro naši pozdní unavenou víru. Kde ji obživit? Hlas zvonů slyšet je už jenom pro pohodu turistů. A pod věžemi, opravou zpotvořenými do kulis, nerušeně se pasou na odpadcích krysy. V sutinách stále postupujících demolic. V odstřelu celých věků a světů. Tápajícím tu zářila z nich znamení, jež po svém závěrečném zmizení už nemohou být nikdy rozluštěna.

Jen pokaždé ještě jeden doufá a nenalézá. Ten, který má odvahu k oklice a k bludu. Náš duch v temnotách. Ale není blud jako blud. Bloudí-li náš duch, křivolace se domáhá nás samých, pravoplatného cíle a přístavu v nás po úskočných odbočkách a slepých ramenech.

A naopak: bloudíme-li my, bloudíme natrvalo od sebe, ztráceni do větru, do rozvanutí v rozptylovém poli, rozhozeni sice v celou síť pohodlných cest a splavných řek, z nichž ale každá končí v písku. Co je tohle za svět. Co je náš život v něm. Co je mé vlekle mařené mládí až na práh téhle dospělosti, které se děsím.

Vždyť víte, jak jsem přicházel na vaše večery odjinud zdrcen. Jak jsem se u vás nadál a často i dočkal nových a strhujících setkání s poznáním a moudrostí. Ale mé sotva rozdmýchané nové nadšení bylo opět brzy uhašeno mou nepokojnou poutí od školy ke škole, od auly k aule, z večírku na večírek, z tlachu do tlachu. Čekal jsem slovo a směr a dočkal se jenom šumu v bezcestí.

Vskutku, co je tohle za Mekku všech šarlatánů a potulných bláznů! Z Orientu, z Okcidentu. Leckdy jsem odcházel z nějaké sedánky jejich ctitelů opravdu až pozdě k ránu. Jitřní mlhy se už válely nad městem, potkával jsem s provinilým pocitem zhýralce první chodce, spěchající někam za prací. Ačkoli jsem předtím dlouhé hodiny jenom naslouchal, hádal se při obyčejném čaji. V jednom období jsem se opravdu už jen takto potácel z přetažených nocí přes bědnou denní dřímotu a mdlobu do nových neodolatelných večerů, do nových tenat kouzelníků a kejklířů, filosofujících žonglérů a překlenoval svou nejistotu a vratkost jen esteticky, jen hrou a opájením.

Mé poslání mne proto dosud míjí, povinnost mi není zřetelná. Náš duch stále jen doufá a odvážně bloudí, a přesto nás nenalézá. Vás, ani mne, pane doktore.“

Starcův podivně rozostřený pohled čím dál víc bádal ve dvou skutečnostech současně, jednak někde v neuchopitelném šeru místnosti, jednak v jasném a zřetelném zjevu nočního opozdilce. Co je ale zřetelnější? Tento člověk o několik desetiletí mladší, který už proto nemůže být starému muži nejen chápajícím, ale ani pochopitelným přítelem, anebo ta tma ztracené minulosti, kterou vzal Igor L. s sebou či se kterou byl vykázán, vyšplouchnut do této místnosti, tak divně přeplněné knihami, které podobny malým plazům se zrohovatělým koženým hřbetem jako by lezly přes sebe do výše, tak jak dovolovaly výčnělky nábytku, stolek, ba zavřená klávesnice pianina. Knihy jen jako by se vyhnuly dvěma kopiím Arcimboldových obrazů na začouzené stěně: známému portrétu Rudolfa Druhého, kde obličej, pokud jde divák blíž, se proměňuje v podivné zátiší s ovocem, a tváři Herodesově, která se zase zblízka rozpadá či spíše rozhýbává v hemžící hromadu Holátek. Všecko bylo v této místnosti takto dvojznačné, jiné zblízka, jiné zdálky, a jako by i živý návštěvník se starci zblízka rozpadal v strašidelnou změť navzájem se vyvracejících bytostí, kdežto naopak středomořsky jasné a svátečně klidné tváře vlastních dcer, kdysi tak milovaných, jako by teď zahořklému srdci, které se cítilo zrazeno do kořene, ustupovaly a se slévaly v jedinou potemnělou tvář života, v tvář myticky příšernou –

Stařec se tedy proti návštěvníku, kterého přece jinak znal léta, vzepřel náhle v úleku takřka spiritistickém:

„Kdo jste? Kliďte se! Viděl jste světlo? Neviděl! Vy kazateli smrti! Vy smrťáku! Vy černej pse! Zas tě máme. Zase seš tu. Kousni si do ovoce. Tu šťavnatou tvář tamhle v tom těžkém rámu složil z hruštiček a jablek, ředkví, lusků, dýní veliký pan malíř, pan Stvořitel. A tamhle zase na druhém obraze světlo rozpálené zevnitř průhledných těl. Z dětských tělíček složená hlava zlosynova. Světlo v ovoci. Světlo v nás. V neviňátkách i vražednících. Osvoboď světlo! Kousni si! Zmiz! Stíne můj, příšero, pravdo! Všechno kouzlo, všechna moc a všechna adorace je na straně světla. A ještě mocným odleskem světla je též iluze. Též na straně iluze je ještě všecka moc a sláva, všecko ADORAMUS TE. Po pravdě plivu. A popravdě řečeno, poplivali mě, vyštvali z arény života, měj si, co chceš, a uvidíš. Mám, co chci, kořím se Světlu a ve mně je všecken svět. Kliď se mi odtud, černý pse, a chval život!

   
 

Ty strašná pravdo deziluze, rvavá nicoto, bolesti zpěněná!

Vyjící hrůzo!

Vynes mou mrtvou odtud,

mou zohavenou drahou, mou minulost!

Rekviem za ni ale nesluž! Na rukou ji zdvihni do světla!

Aby přijal Pán tuto oběť libou

vždy SVĚTLU VSTŘÍC,

jak bušil ten nápis v krematoriu na její tichou černou rakev –

zpívej a zpívej

ty černá hrůzo

vždy jen HALELUJAH!“

 

Co mohl učinit host jiného než ponechat teď starce jeho extázi a aspoň na chvíli se taktně ztratit? Vyšel z místnosti. Z předsíně vedly po pravé straně ještě jedny dveře. Host opatrně otevřel. Na stěnách se to černalo obrazy. Pochopil: tenhle ponurý sklad je osobní obrazárna Igora L., o které se stařec někdy zmiňoval v ne zcela jasných narážkách. Host bezděky zamířil nejdříve ke světlu. Zaprášené okno proti teď už rannímu slunci špinavě žluté, jak bývají pláště indických kajícníků, a matné, jak bývá naše poznání na zemi, otevřel v pocitu tísně, ba věznění. Z poloodklopené popelnice ve dvoře stoupal právě černý čmoud, a dosáhnuv prádla vyvěšeného z arkýře, byl jakoby pohlcen jeho bělostí. Zvláštní skoro znamení. Jak stále toužíme po Světle, po nevinnosti, po absolutnu! Ale není-li sama naše touha tmou, proviněním, čadivým těkáním? Co tuhle touhu očistí, ba v této podobě vymaže, či řečeno paradoxně: co vytrhne ji z ní samé? Jen Světla víc a slávy Boží! – voláme; ale to znamená pro nás: víc bolesti, víc oslnění.

A snad až ze slepoty takto stvrzené, z temna své přijaté konečnosti, v naději nevidomých očekáváme zázrak, který se rozzáří na zmaru. Tím, že se naše tělo promění jednou v prach, i krunýř smrti, totiž temný strach z ní, který nám v tomto životě brání vydechnout, radovat se, vzlétat a letět, konečně také povolí, praskne, spadne. Třeseme se sice před nicotou, ale tušíme také protipohyb, který, lze-li to tak říci, jako by z ní táhl proti ní samé.

Podobně tyhle obrazy, silněji světlené až teď z otevřeného okna, jako by nalézaly svůj pravý život až v pohybu. V rozpojení svých stavů a mezistavů, svých verzí, svých příprav a průběhů i ukončení. Jako by tihle namalovaní světci náhle sténali v živých plamenech a barvy a pryskyřice se vpalovaly z jejich kůže v neznámou temnou podmalbu, kde zápasí nebe s peklem, až za malbou, až v duši, až za duší, až v Hlubině. A tamhle jako by zase z rozervané skály vyprýštil pramen přemalované scenérie s kašnou: sen o Řádu, o Městě, o Rynku do vášně, jež si nikdy nestačila. A hned vedle jako by ono hutné, pastózní svítání zespod již úplně zaplašilo svrchní, příliš tence nanesený les: boj se stíny a strašidly, boj poezie a hudby, vítězství obláčků, širých dálek světla, samotné zory Věčnosti. A možná z tamhletěch ovcí se naopak jednou vyderou vlci a z mírné roviny za nimi vybují praporce vojska. Z našeho srdce, z našich popřených bolestí, z našeho zdánlivého pokoje a nasycení.

Nic nikdy nemáme, řekl si starcův host. Nic nikdy nejsme. Ta stálá nespokojenost s ukončeným obrazem: s hotovým plátnem, s rozvrhem světa. Po čem to stále toužíme? Když člověk jednou zoufale a bez výhrad rozprostře konečně před Bohem svůj život jako celek, bídu i slávu, roucho i hadry, moudrost i šílenství v tom neproniknutelném spletení a dí: Máš mne, jak jsem, jak bloudím a množím blud a jistě i Tvou slávu – tu přijde náhle pozvání od Pána Svatby. A při tabuli jeho slávy žasneme, co že jsme byli, ale také – běda! – co že stále nejsme, a že tu vůbec smíme trčet a stydět se ve svých sešlapaných škrpálech, v saku jak z cirkusu… Mít už jednou pravoplatný kostým svatebčana, být se všemi tady na úrovni, cítit se tu alespoň zaměstnán, ne-li již osvojen. Stačí zajisté říci Nejsem hoden… Toliko rci slovem… a budeš přijat už té vteřiny. Svatba se přece koná. Svatba se obnovuje. Jak skvělá roucha náhle na všech září! Ale běda! – komu zas brzy nevyčuhují rukávy těkavého výdělkáře zpod slavnostní tógy?

Kam tedy přesahujeme, co že jsme, co si to osobujeme? Ševče, řekne etika, drž se svého kopyta, své bídy, buď střízliv, nenaparuj se. Drž se pravdy. O sobě, o lidech, a dle svých sil přilož ruku k dílu. K nápravě věcí lidských. I kdybys napravoval za střevícem střevíc. Celé regimenty střevíců. Ne, tahle pravda ti, Igore, nestačila. Pravda ti lhala. Pravda a spravedlnost byly dosud jen to ubohé obchodní vyvažování dobra a zla, světla a stínu, tepla a studena: jeden Eden na jednu Gehennu, dva zuby za dva zuby, tři svíce pro tři padlé, po jednom světýlku na hlavu, ovšemže, nepřišel-li totiž větší příděl, abychom mohli dávat třeba po pěti. A nechtějte na nás, abychom tvrdili, že Magdalenina celoživotní zásoba nardu, vyplýtvaná na jednu jedinou výstřední osobu a neinvestovaná na celý veliký sirotčinec, nebyla hodně lehkomyslný luxus! Tys tady, Igore, jediný věděl, ať jevil ses všem šíleným, že vždy planeme a svítíme jen bez mezí, jen do vyhoření, jen absolutně, anebo vůbec…

Když se starcův host a učeň konečně vrátil z obrazárny do první místnosti, pravil k svému hostiteli jak pod dojmem jeho poslední promluvy, tak z rozechvění nad tolika obrazy: „Učiteli můj! Proč nenalezl jsem vás dříve než vlastní své dvojí občanství, tento stínoherný svět a neustále polcenou, štípanou na třísky, tříštičky, sirčičky panheretickou církev? Jaké to světlo! Leda požárů, leda zvěrstev, leda vášní. Ne, já nechci ani světlo. Vždyť patrně žádného světla není, kde by se tato rudá dřív nebo později nepřitřela a nedala vzejít červánkům zkázy. Jak to, že právě já jsem mohl chtít vidět svět ve světle? Hymnická díkůvzdání! Chóry bytostí! Vždyť jsem všecko viděl až po bouři, po válce, napadrť! Vždyť jsem všude přišel až na ámen! Ach, a co. Měl jsem snad slyšet celé ty pohřební promluvy? Ámen stačí. Tečka za vší štvanicí. Doslova štvanice vší. Co je člověk? Na jednom konci světa duní bombardéry a štěkají plné dávky ze samopalu do bezbranné změti nahých lidských červů, na druhém hřmí nebohý Mendelssohn z varhan, koná se soutěž o nejdelší vlečku, o nejnacpanějšího jedlíka špaget. Ten niagarský hukot času – ty věky a ještě věky, ty rozpuklé mozolnaté zdi, to chlapské objetí kultury, hradeb; těch, kdo je stavěli, i těch, kdo je ztekli, bum do toho, plácneme si, řev, řev korbele, chorál, ryk, chroptění lidí a řehot koní, zkostlivělé klenby, pohozený skelet celého světa – to jsem viděl, to jsem cítil, to mne smetlo; tohle v duši, jsem jen velmi špatně sledoval mši svatou, a když konečně zaznělo knězovo PÁN S VÁMI, po svěcené koupeli u východu jsem pocítil trochu jiný svět: očištěn Tajemstvím, já mělký hříšník, čí spíše klamán svým mládím? Jedenáct hodin dopoledne. Náměstí s houfem holubů a o kus dál rozkvetlé kaštany, začínající červen. Už ne naivní rašení a do ponurých života žní ještě dlouho. Ty skvoucí dohovory listů a mízy, hudby a lásky. Veselé střechy domova a potulná oblaka, věžičky, komíny, dálky; a chceš-li, i klášterní zahrada ve stínu, slabounké lechtání márnice a nade vším Azur, šílený, bezedný, absolutní – opojen a mlád dostíhá člověk sebe a na vrcholu sebe žije – a první mdloba hlásí smrt, ba – první nevolnost rovná se smrti…

V této podobě mne smrt už navštívila. Stačí to. Radost ze života je tatam. Ale copak se rodíme pro radost? Také já jsem hleděl zdůvodnit své narození nějakým úkolem, totiž něčím, co lze chápat, co si lze uložit, co lze s jinými vyznávat, sdílet, diskutovat. Kam se napřít, čemu a komu sloužit, jaké poslání splnit. Ach bída bídoucí! Slova hodná jak proroků, tak maniaků. Ne, já cítím, že tápu. S tolika jinými, a záhadnými tvory. Mé lezení a plazení: oč je mi zřetelnější než třeba mravenci a ještěrce? Žijí. A neodpovědí vám proč. Inu, prý němé tváře. A lidé že odpovědí? Vskutku, troufají si někteří příliš. Mluví za celý svět, ba Stvořiteli samému prý vymámili plánek. Mně nestačí ty prázdné obecniny. Záhada existence mne svírá už od dětských let. Nejen že jsem, ale že vůbec něco je. Že to leze a dýchá. Že to umírá a většinou žíznivě a horoucně si přeje repetici v něčem dalším, co opět leze a dýchá. Kam že to leze? Copak to dohlédneme, copak to víme? Nevíme nic. Nic, co by stálo za řeč. Tajemství tíží, tíží smyslem, veliké, slavné, tušené. Ale naše srdce pod tím klesá, srdce dospělé, nedětské, stárnoucí, křehne a jakoby sebou zavaleno, svou vlastní tříští, prázdnými střepy rozbité kraslice, zbaveno zárodku své naděje, svého obsahu, nedovídá se nakonec ničeho; a jednou v tupém i pokojném bláznovství opilého hovada, a jindy v ironické bláznivosti jasnozřivých moudrých koneckonců stejnou pěšinou odchází za mrtvými…“

Jak dlouho vůbec návštěvník mluvil? Proč už ho doktor Igor L. nevyháněl jako vetřelce? Tato noc by nebrala konce. Ani v pokročilém předjarním dopoledni. Oddělená těžkými závěsy na oknech a dveřích od tepajícího času zakázek a zboží, čísel a nápisů, videokamer, racků a věží. Těžko vyrazit na matějskou pouť. Povozit se s dětmi a dát otázkám vale. Skutečně, náš duch se probíjí temnotami. Zlézá srázy existence. Přichází k propastem, o kterých naše všednodenní zvyková osoba nemá tušení. Rezonuje hlubinami otázek, které hřmí z tympánů samého bytí. Duch jeho membrána, tlumočník jeho signálů, přebírající jeho depeše jazykem člověka na tomto lidském útesu a vysílající je majákem myšlení všem, kdo chtějí setrvat v nebezpečné plavbě.

Proč ale dva lidští duchové nepřemostí propast zdánlivě mnohem užší a mělčí, propast mezi sebou? Návštěvník, do té doby hluboce zabraný sebou, vzhlédl najednou k svému hostiteli. Ale pod lustrem ani nad stolem ani v křesle nebylo živé duše. Návštěvník vstoupil do výklenku, kde ve zteřelém ušáku už nějakou dobu vychládalo starcovo tělo. Neznámo, v které chvíli této jakoby nehybné, zastavivší se noci, kterou nečlenil žádný orloj, žádné odbíjení, žádný občansky odměřovaný čas, se soukromý badatel Igor L. vykradl z tohoto světa. Oko mrtvého, široce rozevřené jak všeobsáhlá otázka, se zahryzlo do pohledu přeživšího. Žel, že často potlačujeme poslední otázky právě tak, jako i zatlačujeme oči mrtvých. Toto druhé zajisté činíme z úcty a piety. Toto druhé ovšem učinil i žák. Ale onoho prvního, aby totiž zapomněl pohledu učitelova a vyhnul se drápu otázek posledních, který po našem srdci seká z podobných pohledů, nemohl učinit po celý život.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .