Světlo v čas večera

 

30. 12. 2014

Básně z let 1970–2003.


Pavel Rejchrt, 2003
STEFANOS, 2003
vázaná s přebalem, 176 stran
naše cena 280 Kč (objednat)

 

Titul je k dispozici také jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 99 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

II. Podorlická pieta

 

 

1.

 

Mé srdce bloudí – a čí ne?

slepě se cesty vedou

v taneční žití krajině

kde léta nerozpředou

 

své vlasce různo hozené

vteřiny kalných hlubin

spletence tváří zbrocené

vinu a žal a struny

 

Ó tohle ještě loudit hloub

vést labyrintem pění

protýrat minotauří hrou

než přijde rozednění

 

Kdy přijde? Vždyť už srdce víš

že zbloudit musíš cele

že odevzdat máš čas i skrýš

i čtyřlist od jetele

 

 

2.

 

Má noci cestu zkrať

vázne už všeliké tělo

ovíjí duši had

z všeho, co včera pělo

 

Pělo a sípe teď a bdí

jen světla dušičková

koruna bílých zdí

věnčí poslední slova

 

A marno houslí, marno snů

bodá až z květin

milenců vešlých ve Vesnu

sklizených ve stín

 

Proměny let a drak

číhající

na každý žití vlak

pod ornici

 

Má noci cestu zkrať

leč stejně kroky nyjí

a vrávorají o závrať

ztracených melodií

 

 

3.

 

Přikryté tváře kápěmi:

dals mi ty okamžiky

odcházející na zemi

v nerozluštěné vzlyky

 

Večerní róby prošlostí

včeřené v kruhy času

bezměrné hlatě věčnosti –

kam zaklínáš mi krásu?

 

Z jaké mne cílíš tětivy

vždyť kdo jsem v srdce terči

než černo zryté přeryvy:

adoracemi – scherzy…

 

Pokusy stávat se, jít k výsosti

vracené opět v byvší

těžký žal neprostupnosti

troufalá lehkost písní

 

Vracím se k tobě slovy všech

zpěvníků okovaných

Ó rozjizvi mé řeči steh

do jitřních ran a raných

 

bys rychlil forem ztišení

v nás růstem, zráním sebe

kořeni, hvězdo, spasení

kři šlehající z nebe

 

 

4.

 

Stín kamenného kříže

z lipových nedělí –

Ó Bože, ještě blíže

pronikni úděly

 

okny už po západu

požárem zmatnělým

sebraných vinohradů

A píseň zatne-li

 

neznámé prsty v nástroj

a i ten od krve

a spadne-li náš postroj

kde šli jsme teprve

 

začíti orbu svoji

tak pozdě, bez pole

smiluj se nad závoji

sněhu i koukole

 

nad závějí i mlhou

když všecko pod ledem

a cesty chodce ulhou:

pojď ještě povedem –

 

V tomhletom zauzlení

jež pronik jen tvůj kříž

kéž nejbližší náš Bože

nás vykoupíš

   
 

5.

 

Shlazeno všecko, bílý sníh…

Ach, buď mi nepopsáno

ať jsi mé bytí poslední

mé nezáchytné Ano –

 

Ztužujem pevnosti, když míjejí

základ se vyvrací dovršením

tvary se dotvořují zmizení

okna se zacelují do své stěny

 

Výhledu není než ten sráz:

hranice Trojsvatého;

na Něm ses rozbila

hrano mé duše – pěno…

 

Života měkkost – ach! – a tuhne v sten!

pastely zkameněly:

Lotovy ženy přede dnem

milenky před večery

 

A všecko tklivé padá v jez

Viktorčin splav se zračí

i v slovu Dolores

i v pískovcovém pláči

 

Kytary v parcích, Srdce Lví

než slavík doklíží

náš spánek poslední –

tvé oko, ostříži!

 

 

6.

 

Půjdeme ještě, písni marná

do oněch skvoucích let:

políčka, draci, obrazárna

jak děti vysní bez palet;

 

naivní, arci, ale plné –

Kde zanechal jsi čas

poutníče noci opatrné

na okamžiky krás

 

na zachycení strun a síní

trůnních i podzemních

Poklade duše, řeči jíní

matko má, všude sníh

 

strmící sochy podél stolu

truchlící krajiny

už lesy mrtvých apoštolů

na nebi praskliny

 

v očích než vichr, v nozdrách pláty

vánočních cukroví;

severská přízni, teplo máty

poslední ostrovy…

 

A vůkol burácení záhad Věčna

uprostřed studna slz

k ní Absolutna tečna

váže z nich písní trs

 

 

7.

 

Tohle nám bylo zmoci:

vnoření do zdroje

vanutím písní noci

slyšet chvět nástroje

 

v nich osamět a siře

neznámým stínům pět

o starověrné víře:

v strom pustin vystrmět

 

Řeč uchovaná v dialektu

zbořených samot;

jen v skicách dómy architektů

zteřelé v šramot

 

vyschliny bitev, koně v tmách

a ticho nad poli:

to byl tvůj, duchu, vzmach

pšenice, koukoly

 

to byl tvůj, noci, svist

nad prachem, nad tělem

a přetrvání byst

nad lásky pastelem

 

nad chvílí míjení

delší kvil kamene

a ticha vršení:

koruny pramene

 

 

8.

 

Magnus es Domine

Ty ticho bezedné

A přesto slova smějí

ta, jež tě rozesmějí

ti přidat člověka

 

Něco tak nicotného

tě žádá za vrátného

a když se tebou mine

hledá tě v laskomině

jež transem přetéká

 

Ale pak přijde zrání

bolest, jež Matku sklání

Smrtelnost na svém klíně

zří zjevit v hrobu hlíně

tě Bohočlověka

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .