Ukaž nám cestu

 

07. 02. 2014

Soubor kázání evangelického spisovatele, básníka a malíře.


Pavel Rejchrt

STEFANOS, 2013
(v elektronické podobě 2014)

 

 

ELEKTRONICKÁ KNIHA:

ukázka ke staženíobjednací formulář (89 Kč) • soutěž

 

PAPÍROVÁ KNIHA*:

objednací formulář (285 Kč)

 

*K objednávce papírové knihy si je možné objednat e-knihu zdarma.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

ÚVODNÍ GLOSY

 

Proč jsem těchto svých několik kázání doprovodil kresbami? Asi především proto, abych čtenářům, kteří o mně mnoho nevědí, naznačil, že jsem se kreslení a malování věnoval ještě dříve než studiu teologie, a také že jsem potom jako absolvent bohosloví nedovedl být farářem v obvyklém profesionálním smyslu.

Pokud jsem za život určitý počet kázání přece napsal i proslovil (i když v porovnání s faráři nepatrný), přiznávám, že se mi i ve dnech soustředěné kazatelské přípravy nad Písmem vynořovalo v mysli v „abstraktních“ neverbálních představách, co někdy už v následujícím týdnu po odvedené službě slova jsem se pokoušel vyjádřit výtvarně. Po dlouhé období života mi však toto napětí mezi „dvěma řemesly“ i odpadalo, neboť jsem skoro dvacet let nesměl kázat ani jako kazatel příležitostný.

Kresby zde reprodukované vznikaly v letech 1978–1984 na sklonku tísnivé éry Brežněvovy a brzy po ní (zemřel r. 1982) při mém občasném putování v některých místech české i moravské krajiny pěšky nebo na kole. Někde jsem zastavil, desku si opřel o koleno nebo upevnil na polní stojan a zachycoval jsem, a ovšem i výtvarně „zbásňoval“, co vidím před sebou: Cestu sevřenou stráněmi, stromy nad studánkou, dům v údolí, kostel s oprýskanou věží, rozvalenou zeď lesního židovského hřbitova a další.

Táhlo mě to tenkrát jako kreslíře v krajině především do samot, spíš do odlehlejších, od lidí odvrácených koutů, do rozpravy jednou i se stromy, s větrem, s oblaky a také s historií. Poslední kresba v této knížce je dokonce, jako jediná, i trošičku „figurální“, tedy s náznakem lidské postavy. Obyčejný malý krucifix v průhledu za středověkou hradební branou v Horažďovicích odkazuje bezděčně (aniž jsem to tehdy při skicování „ideologicky“ zamýšlel) k onomu křížovému mystériu Boží lásky, kolem kterého se kázání zde shromážděná – přímo i nepřímo – neustále točí.

 

 

 

Asi před dvěma měsíci jsem byl otřesen z toho, co mi ukazovali v novinách: Na jedné straně povodeň, mnoho zoufalých lidí, kteří často přišli o všechno, co měli, na druhé straně štěstím zářící kardinál, že si politici s církvemi s konečnou platností plácli k astronomickým sumám, jež církev naše největší i církve naše docela malinkaté, s jedinou vzácnou výjimkou, konečně dostanou.

Nedlouho po souběhu těchto rozdílných událostí, jednak vzbuzujících naši solidaritu, jednak naše pobouření, jsem pracoval na kázání, které jsem měl o několik dní později proslovit. Bylo pro mne hrozné přitom pomyslit, že budu příští neděli kazatelem naší Českobratrské církve evangelické, která se s tímhle vydřidušstvím na rostoucí chudobě národa svezla. A přitom bych tak rád řekl tolika lidem: Prosím vás, ten humbuk s penězi, s lesy a polnostmi, to stálé lhaní si do kapsy o vznešených účelech nějakého majetku, to nemá s křesťanstvím co dělat.

Kdo mi ale teď ještě v mém národě uvěří? Vzpomněl jsem si přitom bezděčně na známý, často citovaný začátek třiapadesáté kapitoly proroka Izajáše: „Kdo uvěřil kázání našemu? Prorok tam ale nehovoří o nedůvěře „laiků“ ve svůj „klérus“ kvůli zkorumpovanosti „církve“, ale líčí slepotu všech nás, kteří „jak ovce zbloudili jsme“ vůči onomu Muži bolesti, jehož potom autoři Nového zákona rozpoznávali v Ježíši. Jenže zase: co všechno o Ježíši a o Bohu a právě i o kříži lidé v naší vlasti až dodnes neslyšeli pod různým tlakem a nátlakem, a kolik jich potom radši neuteklo z církve a nepřimklo se třeba, pokud se nestali rovnou ateisty, k nějaké orientální mystice? Někdy se jim ani nedivím.

A přesto, věděl jsem, za několik dní povím zase jako příležitostný „flanďák“ v taláru z kazatelny něco o kříži, neboť jsem sám tou zvěstí vždy znovu zasažen, církev-necírkev, daleko spíš fascinován tím paradoxním bláznovstvím, jak nám to vyložil apoštol Pavel, než třeba „něčím nad námi“, jak zněl Havlův termín, než něčím, co se dnes nadměrně často (nejen knězem-profesorem Halíkem) nazývá spiritualitou nebo ve stopách Schleiermacherových opět náboženstvím.

Ne, ve „zbožné sebevědomí“, nebo v prožitek své „absolutní závislosti na Univerzu“, v „antropologickou konstantu svého religiózního apriori“ a podobné vzruchy nebo kvality své niternosti nejen nespoléhám, ale ani nemám jako teolog (pokud jím ovšem jsem, tedy boho-slovcem) důvod se jimi zabývat. Mě přitahuje i soudí Slovo, pokud je jeho svatá a božsky „dobře líbezná vůle“ se vydat mně, svému stvoření (navíc s jizvami hříchu), do mých ubohých omezeností, do možností (i uvědomovaných si nemožností) mého lidského slova.

 

 

V jednom z kázání jsem velice váhal, mám-li vyjádřit svůj smutek z temných dějinných stránek křesťanstva, ke kterému přece sám patřím a v jehož chrámu i jako kazatel právě účinkuji. Vždyť pro tu chvíli pomíjím i to lepší, ba někdy i to velmi dobré, které lze v dějinách křesťanstva rovněž nalézt! Nic naplat. Jednou jsem se takového krajně pesimistického náčrtu odvážil, podruhé jsem zase tu pasáž z kázání stáhl, aby nebylo temného ba černého příliš. V každém případě jsem se tím velmi trápil.

„Ano, bratři a sestry, taková byla dějinná cesta nás křesťanů, pokud si stručně naskicujeme některá svá provinění a alespoň v hlavním proudu církevně historického vývoje svůj postupný duchovní úpadek, odpadnutí od dynamických, k výšinám Božího absolutna spějících počátků. Nuže, po konfliktních třech stoletích v římském impériu s občasným předhazováním starokřesťanských mučedníků a mučednic dravé zvěři v arénách přichází císař Konstantin Veliký a s ním skoro přes noc politická svoboda víry a pak i její všestranné zvýhodňování oproti nejprve rovnoprávným pohanským kultům. Nezadržitelná potom christianizace celé Evropy hlavně násilím válek nebo fígly diplomacie, mnohem méně bezbrannou službou zvěstovatelů. Řada univerzit vzniká a vysoce vzdělaných klášterů. Teologické diskuze v latině. Masám nevolného lidu zbývá magická podívaná u oltářů. I proto nečekaný ohlas reformačních kázání v jazycích obyvatelstva. Pro papeže však ne jiné slovo než Antikrist, ale na opačnou stranu ne jiné zvolání než „zlořečený Luther!“ A svornost katolíků s nově etablovanými protestanty snad jen v popravování novokřtěnců utopením. A nerado se slyší, že i Kalvín spolupracoval s inkvizicí při stíhání Serveta.

Po rozhořčené osvícenské kritice klerikálního tmářství tradiční křesťanství nadále chápáno už jen jako opožděný zadní voj racionální a civilizačně expandující obecné evropské kultury. Sotva druhé housle, hrané dosti stydlivě. Obyčejně servilní doprovod oltáře k nějaké válečné výpravě trůnu.

Asi vrchol všeho nacisticky pochopený Ježíš coby nový Siegfried, árijsko-germánský rek, v zázemí dokonale fungující Osvětimi. A v jedné menší osvobozené zemi po válce kombinace srpu a kladiva, kalicha a husitských cepů při sakrálně teologické podpoře komunistické světovlády.

To jsou jen některé z hanebných stránek našeho křesťanského náboženství.“

 

 

Někdy se marně pokouším pochopit, co mě to vůbec ve společnosti obklopuje, v dávných letech svých studií teologie bych si to vůbec nedovedl představit, bylo zle, žili jsme v diktatuře, ale vznášela se před námi posilující vize lepšího světa na Západě, dnes se nad tím soudobým řícením nedokážu soustředit, probrat z ohromení nad výsledkem dějin, nad Evropou, kterou dnes strhává jakési tsunami stálého, skoro vteřinového přehodnocování všech hodnot, politický kurz nevydrží ani měsíc, přeběhlíci stran se zcela veřejně prodávají a kupují, úsměvy v televizi působí nevolnost, odborníci uvažují o tom, jak ještě zvýšit útočnou penetraci internetu, aby se všude nakupovalo co možná už jen kliknutím, do toho miliardy osobních esemesek, většinou úplně zbytečných, osamocení člověka se projevuje zesílením reprobeden, zhruba osm z deseti mladých lidí v metru má na uších sluchátka, proč jsou tak osamělí?, do čeho se hrouží?, co poslouchají?, a do toho někdo hlásí mobilem přes celý vagon: „Hele, jsem skoro na stanici, dobrý, pudeme po slevách.“ Snad jsme všichni štváni, každý něčím trochu jiným, ale chtěli bychom všichni někam utéct, někde se schovat, mystika, hudba, alkohol, sport, ale kam nejsme nakonec než vyháněni?, domov to stěží může znamenat, spíš vymrštění z jedné nesnesitelnosti do jiné –

 

 

V posledních dnech jsem četl novozákonní etiku od Wolfganga Schrageho, odkud na mě opět dolehla, po dávné četbě Bonhoeffera, závažnost Ježíšových požadavků především z Kázání na hoře, a také mne sklíčilo vědomí určité bezradnosti, kterou tradičně jako protestanté, zejména luterští, trpíme vůči „skutkům“ (nyní se míní samozřejmě těm „dobrým“). Německý novozákoník moc dobře ví, kde jeho národ po stránce náboženské a duchovní bota zvlášť tlačí, když praví, že Ježíš Kristus je v Novém zákoně dosvědčen „nejen jako Smírce a Vykupitel, ale též jako přikazující Pán.“ Schrage na jiném místě říká:

„…Víra znamená pro Nový zákon v první řadě ne spekulaci nebo přitakání k idejím či teoriím, ne provozování kultu nebo mystické pohroužení, nýbrž naslouchání Slovu a činění Boží vůle. Proto víra a čin patří nerozlučně k sobě. Církev sice musela v každé době vést zápas na dvou frontách se střídavými důrazy, aby ‚buď nadutí bezvěrci se nepyšnili skutky, anebo z druhé strany obyčejní zaháleči vírou‘ (Luther).

Ale jakože nemáme na jedné straně podceňovat nebezpečí na víře nezávislé akčnosti, měli bychom na druhé straně zůstat na stráži, pokud nám hrozí, že křesťanská víra, přizpůsobená měšťácké mentalitě blahobytu a rozšířenému narcismu opět poklesne na nesvětskou soukromou niternost nebo na církevní soběstřednost, nebo se v odvratu od přítomnosti rozplizne do nějakého ‚náboženského zásvětna‘. Pokud něco takového nastane, nevolejme za to v žádném případě k odpovědnosti Nový zákon. Prvotní církev není mysterijním spolkem, ani mnišským hnutím a také žádným filosofickým kroužkem. Je naopak společenstvím svědectví a služby, je zde kvůli Bohu a kvůli ostatním, Ježíš například učedníkům nedoporučuje klášterní existenci na poušti jako eséni, neodkazuje je do niterné nebo zásvětné říše spekulace nebo duše jako mystikové nebo gnostici, nýbrž je posílá do světa a k jednotlivým konkrétním bližním.“

Při četbě této etiky mi vystoupily neobyčejně silně kontury zvláště Matoušova evangelia, kde Pán jak známo se smutnou ironií odmítá pro sebe tento titul právě od těch, kteří ho sice často a rádi vůči němu užívají s nepochybnou úctou, ale jimž musí být řečeno, přestože se třeba i chlubí činěním divů, avšak nečiní vůli Otce v nebesích, „odejděte ode mne, činitelé nepravosti!“ (Mt 7,21–23) Stojí za to pustit si teď na tělo Kristovo slovo o soli, o světle, o městu zdálky viditelném, jímž máme být jednou my sami – a v tomto případě ne právě Pán, na něhož všecka tato pověření v naprosto bezbožné „pokoře“ svalujeme jako na jediného, abychom se z jeho příkazů vykroutili – přijmout nyní ne jeho útěchy, ale příkazy, nechat je pálit pod kůží a proniknout ostrým břitem až do morku kostí v prostředí našeho rozbředlého, a samozřejmě apoštolu Pavlovi křivdícího „paulinismu“!

 

 

Jeden středověký teolog považoval za naprosto šílenou opovážlivost modlitbu rovnou k Bohu, za troufalost jen o málo menší modlitbu k Panně Marii, sám se tedy uchyloval co možná k nejnižším prostředníkům, k málo známým světcům, aby jeho prosby předávali výše v naději, že jedině tak lidská nečistá slova opravdu po stupních mnoha cizích, vždy pravomocnějších přímluv dospějí až k Hospodinovu Trůnu.

Tato hierarchická představa, která sice značně kontrastuje s modlitební přímostí starozákonních žalmů, jež jsou přece i křesťanu vzorem modlitby, ve mně přesto oživila mou starou otázku, zda naše protestantsko-pietistické výlevy k Pánu Bohu, opřené o zásadu co největší bezprostřednosti, a tím prý upřímnosti, zda takové modlitby se nestávají po odstranění všech liturgických forem nedovoleně familiérními. Častěji jsem zažil v „svobodných reformovaných“ shromážděních za svého dětství a jinošství, zejména v pravidelných modlitebních hodinách sboru tu zbožnou ambici modlit se zcela zásadně ne podle psaných vzorů, nýbrž jedině „v duchu a pravdě“ (kde se modlitebníci upřímně řečeno často spíš předváděli). Nedokázal jsem se s tím srovnat: Otec v nebesích určitě není „tatíček“ a oblíbené se dovolávání Ježíšovy praxe oslovovat Hospodina Abba-Otče, je u nás ostatních, kteří přece postrádáme Kristovo synovství ve smyslu jeho vše přesahující jedinečnosti „jednorozenosti“, a kteří smíme proto být skrze víru syny a dcerami pouze adoptivními, víc než problematické.

Pavel sice píše o Duchu, který osvědčuje duchu našemu, že jsme děti Boží a který sám za nás prosí oním aramejským výrazem. Co však činí sám Duch s velkým D, nesmí být záležitostí naší blouznivé libovůle, třebaže zbožné (a proto ve skutečnosti žalostně bezbožné). To jsem chtěl onehdy říci jedné křesťanské duši, avšak zalekl jsem se nakonec, že bych ji velmi ranil. Raději jsem pomlčel. Láska má někdy přednost před pravdou.

 

 

V devadesátém žalmu čteme o Božím hněvu, který se obrací proti nám kvůli našim nepravostem. Pod tím Božím hněvem i umíráme, a samozřejmě ne lehce, nýbrž plni úzkosti a hrůzy. Ne všichni ale hynou tímto hlubším a děsnějším způsobem než je obyčejný fyzický skon, nám opravdu všem společný, podobně jako každý květ nakonec zvadne a všechna tráva uschne, ale takovým těžkým umíráním, kdy zakoušíme nad sebou soud a přímo propast Boží nepřízně právě strádají už uprostřed života kvůli svým chybám, zapletenostem a hříchům jenom ti z nás, kteří jsou k Bohu ve vztahu.

V této souvislosti je ovšem otázkou, zda tento Boží hněv zakoušel na sobě Boží Syn na kříži. Podle názoru katolického systematika Ctirada Václava Pospíšila nikoli. Ve své knize „Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel“, v kapitole „Kříž není zástupným trestem“ Pospíšil píše: „Na základě úryvku Iz 53,4–5, v němž se dozvídáme, že Služebník ponese důsledky našich vin (…) někteří autoři dospěli k závěru, že Ježíš Kristus byl na kříži stižen těmi tresty, které zasluhoval hříšník: Nejzřetelněji se tato tendence projevila v soteriologii reformátorů, jako byli Luther, Kalvín a Melanchton. Mnohé aspekty této interpretace převzala bohužel i řada katolických teologů, kteří působili od sedmnáctého až po dvacáté století.“ Pospíšil cituje nejprve Luthera: „Tak Kristus, Boží Syn (…) jediná osoba (…), která na sebe bere naše hříchy, a tak na sebe vztahuje boží hněv. (…) Boží hněv opravdu nemohl být utišen jinak než touto velkou obětí, jíž je Boží Syn, který nemohl zhřešit.“ Pak cituje Pospíšil Melanchtona: „Je třeba vyložit obdivuhodný plán Boží, podle něhož ten, který je spravedlivý a zakouší strašlivý hněv kvůli našemu hříchu, když chtěl, aby tento přespravedlivý hněv došel upokojení, se jako Boží Syn postavil na naše místo a Bůh na něj vylil svůj hněv.“ Pospíšil sám namítá: „Soteriologický význam kříže by tedy tkvěl v tom, že Bůh by si na Kristu vylil svůj hněv kvůli našemu hříchu. Takové vysvětlení je však neudržitelné, protože naprosto neodpovídá údaji Nového zákona, podle něhož Otec vydává Syna z lásky ke světu (srv. např. J 3,16). Ježíše neukřižoval Otec, ale lidé, kteří nepřijali Boží nabídku spásy. Hospodinova láska a věrnost smlouvě s člověkem je silnější než smrt (…) Boží láska a věrnost přemohla na Golgotě nejstrašnější z hříchů, ukřižování vtěleného Božího Syna (…) Kristův kříž tedy rozhodně není zjevením Božího hněvu, ale Otcovy lásky k člověku.“ (str. 266)

Sám věřím v souhlase s názorem uvedeného katolického systematika, a zase proti představám i oněch věhlasných bohoslovců klasické reformace, že nebeský Otec si nevyléval údajně „přespravedlivý hněv“ na nevinném, svrchovaně spravedlivém člověku Ježíši, nýbrž že naopak zakoušel v jednotě vnitrobožské lásky spolu s ním coby se Synem – a snad nejhlouběji v okamžiku, kdy Syn po něm v úplné opuštěnosti volal a On nemohl odpovědět – společná muka ukřižování.

 

 

Snad smíme v letech „po Kristu“ vyznávat ve srovnání s žalmy něco i navíc než Hospodinovu „hojnost v odpuštění“ pouze z toho důvodu, že „zná slepení naše a v paměti má, že prach jsme“ (Ž 103,14). Vždyť pokud jsme byli kvůli prvotnímu (někteří dogmatici říkají základnímu) hříchu „v Adamovi“ odsouzeni (rozumí se k „věčnému zahynutí od tváře Páně“), sami si od ortelu vpravdě osudného nepomůžeme. Lék skutečně novozákonní našemu jinak zpečetěnému zoufalství smím vidět v oné ničím nekrácené a ničím „přijatelným“ nezbanalizované evangelijní skutečnosti, že Hospodin tento rozsudek smrti, který musel nad námi vynést podle sínajského práva, bere na Golgotě ve svém milovaném Synu sám na sebe, aby jej sňal z nás. AJ, BERÁNEK BOŽÍ… Je to sice nesnadné tajemství, málokde o něm najdeme dnes úvahu vskutku teologickou na úrovni dejme tomu závratných spekulací Anselmových, ale co konečně s nadbytkem reflexí, vždyť volá ten hlas „tichý a temný“ k účasti spíš naše celé srdce než rozum, byť se jednalo i o exegetický rozum bohoslovecký, očekává ono mystérium spíš odezvu celé člověkovy vnitřní existence než hru či souhru jeho myšlenek.

 

 

V posledním kázání této sbírky jsem zápasil s teologickým tématem, od něhož asi každý kazatel má tendenci zběhnout. Když mluvíme o kříži, o Božím hněvu nad námi hříšnými a o jeho ještě větší, nakonec vítězící lásce k nám, lekáme se nicotnosti svých výrazů. Jednou zní všecko až tvrdě ortodoxně, jindy možná působí takové kázání až blouznivě extaticky. Co světu je konečně do našich řečí? Ale kříž nás vyzývá k zvěstování, před tímto úkolem není úniku: theologia crucis nesmí být změkčena „humanizací“ evangelia, převedením té skandální zvláštnosti v přijatelnou obecnou filosofii, ale ani nesmí být vytlačena – jak se bohužel ještě mnohem častěji v našich proslovech z kazatelny děje – teologií gloriae, hrozivé mlčení bolesti nesmí být přehlušeno pozouny triumfu, neboť vzkříšení bez kříže by dobře zapadlo do všech mytologií, právě tak zajímavých, jako zbytečných. Bůh v Ježíši nás však pro sebe získává trvale znepokojivým paradoxem: Věříš-li v Krista, přibližuješ se dnu zoufalství. A teprve z této porážky je pravdivý vzestup. Pán vstal, ale své rány nezastírá, právě kvůli svému ponížení byl povýšen (Fp 2,8–9).

 

 

 

 

UKAŽ NÁM

CESTU

 

 

ŠTERNBERK U OLOMOUCE 2. DUBNA 2000

SEMONICE 29. ŘÍJNA 2000

 

 

 

VSTUPNÍ MODLITBA

 

Svatý Hospodine, v Pánu Ježíši náš Otče,

děkujeme Ti, že smíme předstoupit před Tebe,

neboť jsi nás sám první zavolal.

 

Přišel jsi k nám, Ty Nevýslovný, ve Slovu,

v osobě a příběhu našeho Pána.

V něm, člověku pravdivém a pronásledovaném,

jsi námi všemi otřásl. Ukázal jsi nám hloubku

našeho hříchu, ale ještě větší tajemství svého slitování,

směli jsme přijmout v Kristu odpuštění,

bílé roucho nové existence.

 

I dnes v nouzi své duše prosíme,

aby tvá spravedlnost, Ježíši,

pro tvou drahou sebeoběť

nám byla i dnes připočtena

proti všemu, čeho želíme,

proti vědomí, že jsme neobstáli,

proti hořkým bilancím našeho srdce.

Ty však znáš, Synu Boží, všecko, a jsi větší

než naše srdce, vyvýšenější než obžaloba svědomí

a pravomocnější než ortel Zákona.

A mnohem mocnější je skrze Tebe Boží milost

než skrze lidi sebevíc na světě množené hříchy.

 

O tvou přítomnost, Duchu svatý, prosíme,

abys dolil sám oleje do našich hasnoucích lamp

v prudkých náporech dnešního nihilismu,

abys nás křísil, napřimoval, a všemu navzdory

obdařil novou nadějí.

 

AMEN

 

 

ČTENÍ

JAN 14,1–5

Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo tak, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli. A kam já jdu, víte, i cestu víte. Dí jemu Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. A kterak můžeme cestu věděti?

 

TEXT

JAN 11,25

Já jsem vzkříšení i život.

JAN 14,6

Já jsem ta cesta, i pravda, i život.

 

KÁZÁNÍ

Tyto dva výroky, v nichž Kristus sám sebe nazývá jednak vzkříšením i životem, jednak cestou, i pravdou, i životem, mají ovšem v Janově evangeliu pokaždé svoje příběhové pozadí. V prvním případě jde o vylíčení Ježíšova dramatického putování ke hrobu již čtyři dny mrtvého přítele Lazara, kterého potom, sám nejprve zachvácen zármutkem, vzkřísí mocným zavoláním. Ještě než se tak stane, setká se Ježíš s Lazarovou sestrou Martou. Ten slavný Kristův výrok „Já jsem vzkříšení i život“, druhdy s oblibou psaný nebo vytesávaný nad hřbitovní brány, nevisí tedy ve zvláštním bezvztahovém prázdnu příliš nám nedostupné náboženské abstrakce, jak to někdy bývá, nýbrž platí, jak jsme četli, truchlící Lazarově sestře jako odpověď na její pozdní lítost, kdy už nezbývá než si vlasy rvát: „Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel.“ Podobně druhý výrok vyvstane v plné své plasticitě teprve na pozadí Mistrova rozhovoru s učedníkem Tomášem.

Kdybychom však na druhé straně se na příběhové pozadí těch výroků upnuli příliš těsně, byla by to dávná řeč Ježíšova ke kdysi žijící Lazarově sestře Martě nebo zas k učedníku Tomášovi. Jde spíše o to, co říká Kristus v téhle chvíli a v téhle době našeho života tobě a mně. Vždyť každý z nás už vyprovodil jednoho nebo více svých Lazarů na hřbitov. Někdy jsme sami zazoufali nad tím, že odcházejí příliš rychle a nevčas, buď rovnou hodně mladí, nebo ne tak staří, abychom se odvážili o nich říci: Jejich život byl naplněn, ano i šířil přebytky svých úrod na jiné, propustils, Pane, služebníka svého v pokoji. A pokud sami ve svého Pána upřímně věříme, neubráníme se Martinu povzdechu: Kdybys, Pane, tady byl jak tenkrát na dosah a v pozemském těle s námi, tenhle můj bratr, tahle má sestra by byli neumřeli, byl bys je uzdravil z rakoviny, vrátil z bezvědomí po dopravní nehodě, ale ovšem, v márnici už je pozdě, beztak tu na dosah nejsi, abys opakoval zázrak s Lazarem, a ze své slávy, do níž jsi sám zmrtvýchvstalý vešel, tímto způsobem, pokud je známo, nezasahuješ –

A přesto, i v takové chvíli smutku, říká Kristus tobě i mně: Já jsem vzkříšení i život – sestupuji jak do tvého žalu, tak i k tomu tvému zesnulému jako vzkříšení, ještě to ovšem není vidět, na čem opravdu z hlediska věčnosti záleží, to hned tak není, ba velmi dlouho není vidět – Ano, v tobě náš život záleží, neb každý, kdož v tebe věří, živ bude, byť umřel: ale toto naše skryté spočívání v tobě, či lépe řečeno, tvůj, Kriste, neuhasitelný život v nás, ta utajená formující síla tvého vzkříšení se zviditelní až v den nejposlednější, až skončí svět a dějiny mocným převratem tvého soudu, proměnou, která přehodnotí lidská mínění, plytké pohledy kolotajícího hemžení, ale i odpovědné závěry soustředěného duchovního snažení a tvoření a která způsobem nám dosud nepředstavitelným postihne i dosavadní skladbu vesmíru, samotnou strukturu hmoty, jak píše Pavel, že až vstanou mrtví, i my živí proměněni budeme (Ř 15,52).

Lazar nás se svým zmrtvýchvstáním nepředběhl a Kristus jako vzkříšení nepůsobí zatím jinak než v lidské duši. Já jsem vzkříšení i život, řekl přece Pán Martě ještě dříve, než Lazara vzkřísil, zůstalo by to v platnosti, i kdyby se byl k tomu mocnému zázraku neodhodlal, a na druhé straně i Lazarovo vzkříšení samotné bylo cosi jen předběžného, vždyť o Lazarovi nebylo možné říci, co o Ježíšovi po Golgotě, že vstal a již více neumírá a smrt nad ním nadále nepanuje. Lazar přece odešel později, jako odcházíme my všichni, cestou všelikého těla, je dnes mrtev jako Marta, Marie, Tomáš a vůbec všichni Ježíšovi současníci kromě Ježíše samotného. Kde je nyní vzkříšený Pán, můžeme se zeptat, a naší zkušenosti žádná odpověď nepřijde. Brzy se zamotáme do myšlenkových slepých uliček. Vstal-li již jednou Kristus v těle, třebaže oslaveném, neumíme si ani pak to tělo představit jinak než jako trojrozměrné, a tedy omezené naším časoprostorem. Pane, nevíme, kam jdeš, říkáme potom s Tomášem, nebo upraveno pro dobu po nanebevstoupení: nevíme, Pane, kde jsi, těžko nám zjistit, jak vypadá to místo po pravici Otcově, netušíme, kam je do vesmíru situovat, nebo spíš jak je z vesmíru vyloučit a před vesmírem tak uchovat, před chapadly tolika světonázorů, jež se tu od dob antiky postupně hroutily, vystřídány dalšími, a stěží dokážeme tajemství tvého vyvýšení tlumočit a v jeho věrohodnosti uchránit před kosmickou hegemonií soudobých astrofyziků, kteří pro nás laiky píší populárně naučné, ba občas i fantaskně zábavné články, ale nebeský Jeruzalém nikde nenazřeli, natož trůn Boží a Beránkův – nevíme tedy, Pane, kam jsi šel, cesta je smetena nebo zaváta, patrně ji ani nelze dnešnímu náhledu srozumitelně interpretovat, vždyť současný operativní rozum, vtělený do počítačů a zpětně jimi strukturovaný je celkem vzato lhostejný k archaickým slovům, k jejich hlubinnému smyslu pro tolik ještě donedávných generací: cesta, pravda, život. Kdo zná ještě cestu v téhle spleti reklamních nabídek, cíleně vedených manipulačních lží? A co je pravda, ptal se již Pilát, zdá se, že alespoň s určitou pozdně civilizační nostalgií, ne-li smutnou noblesou. Dnes to slovo je téměř předem terčem vražedně vulgárního výsměchu. A konečně, co je život ve výsostném smyslu toho slova, život, který by přesáhl skutečnosti jevové, jepičí, nicotné a groteskní něčím heroickým, významným a dalekosáhlým, ví se dnes patrně ze všeho nejméně.

   

 

A přesto přichází k nám dnes Kristus ve svém slovu v těch dvou vzájemně příbuzných citovaných oddílcích jako ten, kdo i na prahu třetího milénia strhává na sebe nečekanou pozornost. Oba ty výroky míří k životu, pojem života je oba završuje a je jim společný. Sám jako čtenář a posluchač těchto v nejednom smyslu absolutních výpovědí jsem po obdobích, kdy jsou mi poněkud zastřeny mou ochablostí a celkovou motolicí světa, pokaždé znovu fascinován.

Tím spíš, že v kontrastu k tomuto přímému plameni mluví teologové, exegeti a jiní profesionálové o Ježíši Kristu většinou s distancí, chladně a analyticky, v podstatě bez srdce. Je tu před námi potom úkaz, který je osvětlován z různých badatelských hledisek a o němž se vede diskuse, jednou striktně odborná, jindy třeba panelová. Spíš se dozvíme, co si ten který expert o Ježíši myslí, než že by k nám promluvil Ježíš sám. Tento způsob má sice také určité oprávnění, nicméně jako kristovští věřící, a zvláště v bohoslužbě, bychom neměli zapomínat, že Ježíš je nejen rámcově s námi jako historicky daleký, de facto mlčící svědek jednou našich spontánních religiózních nálad, jindy osobitých, filosoficko-teologických nebo textově analytických názorů, ale spíš jako přítomný a samosvojně živý protějšek. Jaká je identita tohoto protějšku, kterým je pro víru Ježíš?

Mně osobně nezbývá, než se přimknout k vrcholným výpovědím janovským o Slovu, jež bylo na počátku, jež bylo u Boha a jež byl Bůh. Ejhle Bůh, který k nám přichází v tom, o němž Pilát velmi správně prohlásil: Ejhle člověk. Každý z nás by měl Boha čistě zrcadlit, a tím ho vlastně zjevovat. Smutnou skutečností je, že tak činíme v nejlepším případě rozporuplně, v nikdy nekončící karikatuře. Ježíš fascinuje už jako člověk svou nelomenou čistotou Božího obrazu. A v tomto člověku se nám blíží současně Slovo, zakládající všechen počátek, všechno tvoření, dění a směřování, a v tom Slovu sám Věčný a Nekonečný, jehož bychom nikdy neunesli, do něhož bychom se jen jako do Propasti zřítili, mystik-nemystik: blíží se nám tedy v tomto člověku onen Nepřistupitelný, který k nám proto sám vstřícně vychází a přichází, který se vždy pro nás jak ve svém soudu, tak ve své milosti, jak v naší krizi, tak v naší nápravě Pánem a Bohem v Kristu Ježíši skrze víru stává.

Jen takovýto Kristus, jímž prohlédáme k Otci, který od Syna nemůže být oddělen, smí být adresátem našich proseb a hořkých otázek, ale potom i našich děkovných modliteb a chval. Pak nemluvíme už jenom o něm, ale obracíme se k němu zájmenem Ty, on odpovídá zájmenem Já. Nevíme, Pane, kam jdeš, ani odkud. Neznáme cestu. Tápeme v prázdnu bezcenných informací. Životem se valíme ke smrti. Ale je to ještě horší. Smrt je již v tomto životě. Je to protipohyb tam ze předu. Z budoucna. Co nastane teprve zítra, stane se znovu dneškem, a ten zas přepadne jak peřej do propasti. Hle, to je minulost: Bezpočet našich předků v jediné rovině dávno už uvláčených hrobů. Každý náš nový den tam odchází. Už na svůj dnešní den, v němž toho chceme tolik vyřešit a stihnout, mnoho bolesti překonat a mnoho radosti a světla zachytit, budeme každý zítra leda vzpomínat. Z tohoto přítomného okamžiku zůstane už za chvíli jen snový otisk, několik letmých obrazů, které se vynoří jak zpřeházené pohlednice v mé mysli. Kde však je jeho skutečnost? Co přetrvá a podrží platnost? Ptám se úpěnlivě, bez opatrné zdlouhavosti filosofů. Ostatně nemám čas. Vím, jak čas letí. To řícení všeho vzad a navždy. Opakuji: Co vůbec přetrvá a podrží platnost?

Má víra nedůvěřivě žasne: Jsi to opravdu Ty, Pane? Ve hluku světa, v burácení pluralit ten neklamný tvůj a tichý, samosvojný hlas? Kupodivu přetrváváš jen Ty. Říkám to nesměle, je mi cizí to někomu vnucovat, a ve zvláštním zahanbeném dojetí, vědom si svých liknavostí, vyznávám: Zůstal jsi, Ježíši Kriste, sám se sebou totožný, a přes zapření Petrovo a další poklesky církve v dějinách a přes zpronevěru mnohých z nás setrváváš až do dnešního dne sám sobě věrný, Ty, Skálo věků, a skrze Tebe i všechno dobré a světlé, co jinak pomíjí a vplývá do stejného stínu se vším zlým.

Ach, Pane, je jenom čas a smrt? Ach ne, vždyť jsi řekl: Já jsem vzkříšení i život. Nejprve jsi, Pane, řekl: Já. Já jsem. Nebojte se, já jsem, řekl jsi těm svým ustrašeným rybářům na moři. Věru bouře láme i statečné chlapy jako třtiny. Já jsem vzkříšení. To řekl jsi proti bouři našeho neživota, v němž je víc smrti, než jsme v naivitě jinochů tušili.

Ach, Pane Ježíši, Ty vstupuješ do tohoto našeho života, jenž je skoro smrti roven, a to pro mnohá neštěstí, pro pýchu rozumu a pro slepotu srdce, pro zla zaviněná i nevinně strpěná, pro nedohlednou úzkost každého, kdo sestupuje pod pouhou tvárnost světa hlouběji, než jinak mase dnešních lidí dovoluje zábavní průmysl médií, vyzývaví obři z billboardů, magické úsměvy agentů cestovních kanceláří –

Ty, jenž jsi vzkříšení, však sestupuješ vůbec nejhlouběji v ona inferna a vyvlékáš z obinadel klamu a tupého zapomnění mumie našich duší, abychom vdechli novou skutečnost, velikonoční svěžest, světlo tvé proměny –

Tobě je, Pane, ten život věčný, záchrana všeho, co v nás úpělo jako fragment neznámého celku v kleštích ustavičného rozpadání, v mukách a odcizení smrti. Skrze Tebe přicházíme k Otci, abychom se nově narodili, nikoli ale do neblahého kola opětovných převtělování, kterých se tak hrozí východní náboženské systémy, ale do neslýchané kvality života v Otcově zatím nebývalé blízkosti, v očistném žáru jeho lásky, jeho věčného milosrdenství.

Není-li tomu tak, Kriste nevýzpytný, vždy znovu nám unikající, že každý, kdo se i bludně a polovičatě trmácí mlhou a hledá světlo a domov, dřív nebo později Tě potká jako tajemného spolupoutníka, jenž na chvíli zjeví svou totožnost, a tím i tvář Otcovu, a to při tvém lámání chleba, při siestě poutnického večerního zastavení, v tomto nakonec setrvalém bezdomoví, na této při hlubším posouzení nesmyslné pouti do toho či onoho městečka, jehož jméno Emauzy nebo třeba Ztracená Lhota?

A tak již vím, Pane, že smutek tu byl, je, i ještě bude především proto, abys k nám se svým Slovem opět a opět přicházel, Ty sám, Vzkříšení i Život, a pozvedal a potěšoval nás. Za to Ti i tuto neděli, v den, který byl navždycky posvěcen tvým zmrtvýchvstáním, nepřestáváme dobrořečit.

 

AMEN

 

 

 

 

OBLAK

SVĚDKŮ

 

 

SEMONICE 20. ŘÍJNA 2002

NÁCHOD 1. LISTOPADU 2002

PRAHA-STRAŠNICE 6. ČERVNA 2004

PRAHA SALVÁTOR 22. SRPNA 2004

KONEČNÁ REDAKCE ÚNOR 2013

 

 

 

VSTUPNÍ MODLITBA

 

„Hledejte Hospodina, pokud může nalezen býti,

vzývejte ho, pokud blízko jest.“

 

Chceme, Hospodine, poslechnout výzvu proroka Izajáše

a hledat Tě. Ale ještě víc prosíme Tebe,

abys Ty hledal nás, nezříkal se nás, Pastýři dobrý,

vždyť sami napořád někde bloudíme,

nevyznáme se v sobě, ani ve světě,

všude samá reklama, samý zmatek, násilí a lež.

 

Pane, smiluj se nad námi všemi, nad věřícími i ateisty,

nasměruj nás všecky na cestu Ježíše Krista,

který vede víru od počátku světa

až k cíli veškerých dějin

v přímém a plném setkání s Tebou.

 

Dej nám ztišení a pravou pasivitu srdce,

abychom nebránili světlu tvé milosti,

která jediná vychvacuje člověka ze zatracení

a proměňuje hříšníka v účastníka Kristovy spravedlnosti,

jeho nepomíjitelné radosti a královské hostiny.

 

Tebe vzýváme, Tobě děkujeme, Tebe oslavujeme

se všemi svatými, kteří často nejdříve byli

velikými hříšníky.

Přijď, prosíme, promluv k nám v Duchu svatém

i této neděle, při těchto službách Božích.

 

AMEN

 

 

ČTENÍ

ŽIDŮM 1,3

Kterýžto Syn jsa blesk slávy, a obraz osoby Boží, a zdržuje všecko slovem mocnosti své, očištění hříchů našich skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na výsostech.

ŽIDŮM 11,24

Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraonovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu. A Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě.

ŽIDŮM 12,1–3

Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu. Proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu.

 

TEXT

ŽIDŮM 11,1

Víra pak jest nadějných věcí podstata a důvod neviditelných.

 

KÁZÁNÍ

Naše epištola, z níž jsme si vybrali několik textů, které se týkají víry, je už podle názvu určena Židům, to znamená jedné z těch skupin prvotních křesťanů, kteří byli nejprve Židy a kteří jsou tedy dobře obeznámeni s poselstvím Starého zákona. Pisatel epištoly tu před nimi nestaví na „zelené louce“, nemusí ve svém vyjadřování obtížně hledat jako dnešní křesťanští misionáři mezi roztodivnými národy, nárůdky a kmeny zeměkoule divné výrazy, aby byl srozumitelný exotickému okolí, například Tuleňátko Boží, místo Beránek Boží, jak prý je tento termín z Janova evangelia přeložen pro Eskymáky, zde naopak má autor epištoly ve své christologii nač navázat.

Je například v epištole využita, a ovšem také velmi přeznačena bohatá starozákonní symbolika obětní a kněžská, Ježíš je líčen jako starozákonní Velekněz nového typu, který Hospodinu již neobětuje obětiny, nýbrž sám sebe za naše hříchy, a na rozdíl od dřívějších dob přináší nyní oběť dokonalou, neopakovatelnou, s absolutně očistným účinkem, jestliže ovšem sami věříme a přistupujeme s doufáním k Trůnu milosti.

Kvůli této své sebeoběti je podle epištoly Kristus zakladatel a vůdce (archégos), a ještě nadto i dokonavatel či dovršitel (teleiótés) veškeré skutečné víry od počátku lidstva až do jeho cíle, od samotného úsvitu člověkova vztažení se k Hospodinu v nejstarších vrstvách Starého zákona až po vyústění víry v přímé vidění Boha po konečné proměně všech věcí.

Autor epištoly to dokládá v jedenácté kapitole výběrem známých starozákonních postav, ale pak i zprávou o bezejmenných, neznámých mučednících. Ti všichni už patřili k té dlouhé cestě víry, která má v Kristu počátek už před všemi časy a skrze Krista dosahuje svého cíle ve věčnosti.

Vždyť Syn spočívá u Boha jako ten, jenž je přímo vyzařováním jeho slávy a vyraženým pečetním znakem samotné jeho podstaty, jak čteme v první kapitole. Je proto ustanoven dědicem všeho, skrze něho jsou učiněny věky. Ale především všecko udržuje slovem své moci, protože, jak píše autor listu, očištění našich hříchů učinil skrze sebe.

A právě proto je Ježíš původcem veškeré víry, z toho golgotského středu, kde se protíná časnost a věčnost, kde v Ježíšově utrpení je pro věřícího zakotvena i Kristova preexistence jako věčného Syna, vždyť jinak by byly takovéto úvahy jen mytologickou opovážlivostí. A z toho středu golgotského je Ježíš i původcem víry v dějinách nazpět, i tedy víry starozákonní, přestože si ona sama toho pochopitelně nemohla být před zlomem našeho letopočtu přímo vědoma.

Kterak je Ježíš původcem i víry starozákonní, je v textu epištoly znázorněno tou okolností, že na Mojžíšovi, Božím prostředníkovi ze Sínaje, se v epištole kupodivu nezdůrazňuje, jak by se dalo čekat, jeho majestát, když sestupoval s hory a jeho tvář zářila odleskem slávy Hospodinovy, nýbrž se akcentuje jeho předtušivý vztah ke Kristu, dokonce v jistém smyslu Mojžíšova účast na Kristově utrpení, o čemž je přesvědčen pisatel epištoly, když tvrdí, že Mojžíš Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta.

Na začátku dvanácté kapitoly vyniká Ježíš nad zástup jiných martyrů víry jako ten, kdo – jak praví text – „místo sobě předložené radosti strpěl kříž, odváživ se hanby.“ Toto vyznání o trpícím Kristu velmi dobře souzní se známým hymnem z listu Filipským (Fp 2,6–9), kde se říká přibližně, že nevyužil Kristus toho jako žádoucí kořisti, že byl rovný Bohu, ale samého sebe zmařil, a ponížil se až ve smrt na kříži. Kdyby Syn Boží zůstal ve své věčné a nikým nerušené jednotě s Otcem, kdyby věčný a soběstačný, nade vše vyvýšený Bůh se námi lidmi nezabýval, nemohli bychom mu nic vyčítat. Dokonce, když to řekneme trochu příliš lidsky, by to bylo velmi pochopitelné. Co ještě s námi, když i my sami míváme sebe dost? A jen proto, že věčný Syn kvůli nám nedbal na svou potupu, usedl – jak pokračuje text – po pravici Božího trůnu.

Tajemství Kristovy moci je tedy kříž, je kletba a smrt, kterou On, Beránek tichý a nevinný místo nás, pro naši spásu na sebe dobrovolně, z opravdu Boží lásky přijal. To se nikdy nesmí ztratit z našich kázání, i když to neumíme plně pochopit a vysvětlit. To není až středověký výmysl a pietistická přepjatost, to patří k základnímu poselství novozákonního evangelia a dokonce, jak jsme se snažili naznačit, i evangelia starozákonního.

Jedině proto, kvůli přijetí hořkého getsemanského kalicha a následně golgotského kříže je Kristus, smíme-li to tak vykreslit, pořadatel velikého běhu víry v lidských dějinách, závodu na nepředstavitelně dlouhou trať s tisíci zákruty, a tento organizátor, i když tajemný, přesto nesedí někde v nedostupné, dobře klimatizované kanceláři, aby nikomu nemusel na nic odpovídat, aby měl popřípadě jen své zástupce či mluvčí, jak už to vysocí činitelé dělají, není ukryt v nějakém metafyzickém závětří, jak někdy zbožní lidé rozumějí Boží vyvýšenosti, jež prý si zachovává od světa štítivý odstup, ale naopak zná horko i břímě dne, vždyť je sám tím neúnavným běžcem na špici.

Takového spoluzávodníka, ale nakonec jediného skutečného vítěze, který nicméně se rád o své vítězství dělí a připíná velkoryse medaile i těm docela posledním, a dokonce je posouvá úplně dopředu, když v evangeliích sám říká, že poslední budou první – tohoto noblesního, solidárního a bratrského vůdce a nikoli diktátora, znamenal Ježíš, přestože nese titul Pán neboli Kyrios, dávným adresátům dotyčné epištoly někdy koncem prvního století. A kým je Kristus doopravdy pro nás? Co od něho křesťanstvo třetího milénia pro sebe očekává?

My ve své víře vyznáváme, a zvláště římská církev to liturgicky vyjadřuje, že Ježíš žije a kraluje spolu s Otcem v jednotě Ducha svatého. Ovšem pro sekulární představy o schopné vládě to nejsou víc než kouzelnické formule. Opakovaně hořkému zklamání obyčejných lidí s výkonem politiky jako by se víra křesťanů jevila jen alibistickým mytím vlastních rukou, spoléháním na pohádkového krále Ječmínka, který to za nás vyřeší, ačkoli už trvale nic nedělá. Na světě přece bývá zle.

To nám však nikdo ani říkat nemusí. I my jsme netrpěliví, že náš nebeský Mesiáš, středověký Rex angelorum, andělský král Kristus našich starých chorálů, nezasahuje, že nepřichází, jak v prvním století slíbil, po druhé. „Trochu dlouho už to trvá,“ našeptává naše vyčerpanost, pravil přece ve vidění vězni Janovi, vězni římské říše, té nevěstky, opilé krví mučedníků, tehdejšímu vězni svědomí: „Přijdu brzy!“

Křesťanství se poměrně často v souvislosti s několikerou už dějinnou deziluzí v Evropě, donedávna oficiálně křesťanské, vytýká, že se proměnilo v náboženství příliš pouze pro duši, že zůstalo nadmíru neúčinné a snad i programově pasivní vůči společenskému zlu. I jedna z židovských námitek proti Ježíšovu mesiášství byla a zůstává dodnes, a nedá se jen tak odbýt, že po svém nanebevstoupení žádný viditelný pokoj světu nepřinesl. Žádné meče v motyky, jak si přál starozákonní prorok Micheáš, nikdo přes nejlepší snahu těch několika vzácných lidí, jako byl například nikoli křesťan, nýbrž hinduista Gándhí, zatím neskul.

Pán ovšem zvítězil, Kristus vstal, jak vyznáváme, Pán žije a kraluje, ale až na věky nejinak než skrze kříž, skrze tuto zvláštní a pro náš rozum pohoršlivou cestu Boží lásky. Ponížil se až do smrti kříže a jen proto byl povýšen a má jméno nad každé jméno (srv. Fp 2,5–11). Proto Pán nevládne politickými prostředky, nýbrž po čtyřiceti dnech od svého zmrtvýchvstání se nadobro stáhl z viditelného světa.

Avšak víra zná přesto i protipohyb od neviditelného k viditelnému. Zvláštní sestupování Vzkříšeného, který nyní skrytě vládne po pravici Boží moci, do žalu a slz tohoto světa. Kristovo sestupování je ovšem tiché a je neseno osobami, které z hlediska světského nejsou skoro ani vidět. Kristus odmítl meč a násilí, ale odmítá i reklamu, bez níž si svět už ani nedovedeme představit. Nebude na ulicích křičeti, praví se o Mesiáši již ve Starém zákoně (Iz 42,2).

Nuže, jsou tu jednotlivci, jsou tu skupinky, je tu celosvětová diaspora těch „tichých v zemi“, jimž patří blahoslavenství. Avšak naneštěstí o vstřícnosti lidstva jako celku vůči Boží dobré vůli nemůže být ani řeči. Stačí číst proroctví Danielovo nebo Apokalypsu. Povstávají říše, skutečné domény zla, které si tajuplně předávají žezla a dozrávají k projevům natolik obludným, že všechny iluze o přirozené lidské dobrotě přicházejí vniveč.

Některé události, například holokaust, jako by činily naši řeč nepřípustnou a naše slova nesmyslná. A snadno se také uvažuje o Boží všemohoucnosti na akademické půdě, při svobodě slova a ve hmotném nadbytku. Kde je Bůh, kde byl Bůh, proč nepomohl Bůh a zdali ještě kdy pomůže a jen jestli vůbec ještě existuje? To jsou vracející se otázky těch, kteří zažili něco mimořádně hrozného. My bychom rádi přispěchali s nějakou aspoň trochu dobrou zvěstí, avšak kde ji vzít, abychom byli věrohodní?

Poučme se opět na Písmu. Autor epištoly k Židům, chce-li smutným přinést útěchu, říká: Myslete na to, co všecko on, a míní se ovšem ten Kněz věčný, jenž sám sebe obětuje jako oběť smíření – myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Pisatel listu před své adresáty nestaví obraz Krista Vševládce, Pantokratora byzantských mozaiek z druhé půle prvního tisíciletí, který se podobá tehdejším císařům mocného státního křesťanství, ale obrací jejich pohled jednoznačně na Muže bolesti z Izajáše a později třeba z oltářních obrazů Grunewaldových pozdního středověku. Bůh sám jako trpící služebník svého vlastního díla spásy, který, poset ranami, nese a tím i zahlazuje naše hříchy.

Spása, kterou Kristus svým životem i smrtí pro lidi vybojoval, nebyla, jak jsem přesvědčen, přeludem gotické nebo barokní zbožnosti, jenž se rozplynul ve světle osvícenství a moderní vědy, nýbrž působí neustále, budí nový a nový duchovní boj, tažení proti Antikristu, proti propasti zla, na kterou jsme my ostatní se vším rozumem, se vší technikou i filosofií prostě krátcí.

Tak Bůh miloval svět, že vydal na smrt Syna, a sami musíme vždy v otřesu lítosti a pokání připojit, že sám se v něm, v tomto jediném člověku, on nekonečně Svatý, vydal do rukou nás ostatních, nás, kteří nezůstáváme bez hříchu, třebaže sami nevraždíme a dodržujeme jistá pravidla, nás přesto s trvalými sklony aspoň někoho využívat, vykořisťovat, šikanovat. Vždyť jako lidé býváme obětmi i tyrany zároveň, někoho slabšího, třeba nevědomky, pořádně omezujeme či docela ničíme, od jiných, těch silnějších, to zase naopak schytáváme my. Tak už to chodí, a sami s tím těžko pohneme.

Sám věřím i přes tuto viditelnou osudovost, že Bůh bojuje v Pánu Ježíši Kristu svůj boj s ďáblem, s otrokářem, který nás do viny zatahuje a ve vině udržuje, a že ten zápas nezůstane nerozhodnut, natož aby Hospodin prohrál, ovšem pro naši přirozenou zkušenost, tedy právě pokud jde výrazem našeho textu o věci viditelné, Boží převaha není na světě prokazatelná, a naopak zlo jako by mělo vždy znovu vrch nad dobrem, nenávist vyhrávala nad láskou, lež nad pravdou.

Tajemství spásy, jejího základu v Bohu i jejího účinku při lidech, tkví nakonec v tom, že Kristus a sám svatý Hospodin v něm, ten Nedotknutelný, který by nás měl svou čistotou vlastně zahubit, snášel každého z nás v jeho zvláštním případě, tebe a mne, léta i desetiletí, kdy jsme hřešili, kdy jsme totiž žili ze sebe, ze světa, ze své síly, ze svého „image“, ze všech svých sebestylizací, a ne z jeho milosti, z jeho odpuštění, z jeho darů, jež pro nás vyzískal svou prolitou krví a které nám dává bezpodmínečně zdarma, jen tehdy totiž, kdy jsme před ním opravdu žebráci, kdy si na nic nehrajeme, jak to před skoro pěti stoletími vystihl nad jiné mistry teologie Martin Luther.

Vždyť Bůh si přeje nás celé, celé naše srdce, život plný síly. A také všechnu naši slabost, porážky a bankroty. Celý uzlík naší nezharmonizované, na mnohokrát rozeklané existence, skutečného života bez masek a šminek, bez výmluv a šaškování. Chce nám dát něco jiného: sebe samého, a proto skrze sebe i našemu vlastnímu bytí pravdu a oprávnění, to znamená spravedlnost před svým vlastním soudem, kde jinak nelze člověku než propadnout.

Pokání čiňte, to platí nejhlubšímu soukromí každého z nás, každý sám moc dobře víme, kde je naše vnitřní rána, kde strádáme, hnijeme, odumíráme. Mysli tedy na to, co všecko musel snášet právě od tebe, a proto na to mysli, abys měl či měla naději, abys nezoufal či nezoufala, neboť on to všecko nesl a snášel a nezlořečil ti, nýbrž žehnal, vracel ti za tvé bezpráví svou mocnou a velmi hojnou spravedlnost, vyléčil tvé rány, rozptýlil tvé temnoty a oblékl tě v bílé roucho nekonečné slávy. Pochybuješ? Pochybuj, jak dlouho chceš, všecko tohle platí už dříve, než ses narodil, než jsi zabloudil, než ses propadl do křivých zrcadel světa a přestal sám sobě rozumět. Pán skrze sebe tě přivádí i k tobě! Sebe ti dává, abys opravdu žil, vydechl, byl svoboden a procitl v Boží věčnost, a tedy i ve věčnost svoji.

Jde tedy ve víře nejprve o ten živý, niterný vztah k Ježíši Kristu. Takto založená, živá osobní víra pak už nepochybuje ani o tom, co míří z hlubin evangelia ven do světa. Víra je hluboce ujištěna, že se Kristus čili doslova Mesiáš vrátí, že přijde znovu, aby od základu proměnil svět i vesmír k poslední a již neochvějné spravedlnosti, v uskutečněný tvar dobré Boží vůle. Neustále s tím víra počítá, navzdory všemu zlu, a právě vůči zlu dokonce vyzývavě, že Pán přijde po druhé. Ovšem ve způsobu, který je zatím nad každou naši představu.

Vytrvejme tedy v běhu, či třeba teprve na tu dráhu vůbec vstupme, do toho závodu víry, kde koneckonců, kromě našeho Spasitele, není první ani druhý nikdo. Umístění a čas, za jaký jsme to odběhli, nerozhoduje. Vždyť i Mojžíš, nejvyšší autorita starého Izraele i židovstva všech dalších dob, viděl podle přesvědčení epištoly, na několik staletí dopředu bohatství Kristova pohanění, Kristus byl pro něho budoucností nad všecky poklady umění, magie a kultury, která ho obklopovala ve skvělém, duchovně hlubokém, nábožensky přebohatém, a ovšem i příšerném Egyptě.

Taková je trochu i naše situace. Všude se ve světě přesyceném technikou začíná velebit magie a všeho druhu staré pohanství. V Rytířské ulici v Praze nedávno otevřeli obchod s předměty k čarování. Vyvolat můžete Isidu, Déméter, Kálí a další bohyně, bohy i démony. Za výlohou je napsáno frakturou na deskách knihy, písmem, které připomíná vydání Hitlerova Mein Kampfu, Bible satanismu. Kam až jsme to v národě Husově došli!

Kéž Kristus nám dnes, nám, zemdleným a malomyslným křesťanům v této vražedně lhostejné a ďábelsky odpadlé době, přese všechno není pouhou minulostí církevních dějin, ať nás přitom k životu povzbudí už starozákonní víra Mojžíšova, vyhlížející podle našeho textu ke Kristu do budoucna, a kéž se nám víra rovněž stane budoucností naděje, tedy něčeho dosud nenastavšího, neznámého, těžko našimi formami zpodobnitelného, a přesto toužebně očekávaného, neboť celý ten oblak mučedníků a svědků víry upírá svou mysl jak čteme k „budoucí odplatě“, tedy ke skutečnosti pravé, pravdivé a žádoucí, a ta je v neviditelnu.

Vizionář Jan, svědek Ježíšův a vězeň pro slovo Boží na ostrově Patmos, jeden z toho dlouhého peletonu pronásledovaných věřících již od zavraždění Abelova, ji vidí v úchvatném sestupování Nového Jeruzaléma do zdejší staré a jako by věčné mizérie, vidí ji v příchodu tohoto svatého města jako okrášlené Nevěsty Beránkovy, vidí ji, tu Boží odměnu v obrazech své vize skutečnější nad všechnu doslovnou a jako by zpečetěnou poslední fakticitu, kterou je pro člověka smrt a pro veškerenstvo vůbec pozvolný neodvratný zánik, dokonané násilí a bezpráví.

Ach nikoli, není to takhle zpečetěno a staví-li víra proti tomu naději, nemůže jít o pouhé zbožné přání, o básnickou iluzi a pochopitelný sice, leč marný útěšný přelud trpícího a umírajícího, protože nezastírá nám nikterak apokalyptik Jan, že pokud má být odpečetěna tahle naše zpečetěnost, tahle definitivní beznaděje, kterou hrdě přijímali existencialisté mých mladých let a nazývali naději tím „posledním hříchem“, tak nevcházíme ihned do idyly, není to nudný a nasládlý happy-end, nýbrž nejprve Pán otvíral skrze své ponuré anděly i pečetě hrůzy, vycházely z hlubin dějin a stvoření i strašlivé rány, přicházely zkoušky, otřesy, soudy, zasloužilé žně a spravedlivá účtování, ale pohybovaly se též hvězdy a mocnosti, otřásaly se řády, spravedlnost se kymácela, chaos šturmoval proti základům stvoření, šelmy vystupovaly, krutost, obludnost, lež a rouhání, Jan nic neskrýval v milosrdné tajnosti, nepřikládal falešné a zbytečné náplasti, naopak, rozevíral rány, či spíše podal svědectví o Tom, jenž navštívil mečem svých úst národy, rozlišujícím slovem pravdy a soudu, smrtelnou úzkostí, bolestí, a tříbením, které nicméně nakonec míří k zachování, k záchraně, k potvrzení všeho krásného, vší cti a bohatství národů, pokud ovšem všechna ta nedohledná pokolení vezmou na sebe onen soud, pokud se nebudou bránit Božímu rozeznání, Boží dobré vůli, Božímu zalíbení v lidech…

Hle, Město Boží a Beránkovo, bez chrámu již, skvělost bezprostředního blaženého patření na Boha, jak by řekli velcí teologové středověku, jsou tam lidé a mnoho lidí, není vyloučeno, že všichni, je to přinejmenším dobrá vůle Boží, touha nekonečně vyhlížejícího, láskyplného Otce, zdali se z těch cizin bludu, marnosti, klamu a konečného vyhnanství vrátíme, zda půjdeme do sebe, zda se otřeseme, zda aspoň jednu slzu vyroníme, která by stačila nás vrátit na cestu k domovu, neboť Otec přelaskavý čeká, ačkoli mnozí právě na něho svalují všecka ta zla –

Ach, kéž by již pominula tahle noc, tahle hodina temnosti a marného zapomnění na rautech tohoto světa, kéž bychom již déle nestrádali, hloupě si hlavy neotloukali a své synovství, ano, dávný královský původ nezahazovali, my kdysi děti věčného Krále, možná, že se tak po mnoha utrpeních a oklikách konečně stane, možná, že peklo bude, jak kdysi pravil Karl Barth po případě i dočista prázdné k podivu všech pomstychtivých spravedlivých, ačkoli z druhé strany viděno, nic nečistého a obludného do Města Božího nevejde, hřích tam až na věky nesmí.

Snažme se proto v každém případě vejít úzkou branou kříže, drahé milosti Kristovy nadarmo neberme a nespekulujme rouhavě, že Boží podmínce pokání se lze nějak chytrácky vyhnout.

 

AMEN

 

Listovací ukázka:

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .