V Božím podzemí

 

04. 04. 2014

Dramatický příběh rumunského pastora v komunistickém žaláři.


Richard Wurmbrand

 

STEFANOS, 1997 (2. vydání 2014)
(v elektronické podobě 2013)

 

ELEKTRONICKÁ KNIHA:

ukázka ke staženíobjednací formulář (64 Kč) • soutěž

 

PAPÍROVÁ KNIHA*:

objednací formulář (225 Kč)

 

*K objednávce papírové knihy si je možné objednat e-knihu zdarma.

Recenze knihy na serveru Signaly.cz

 

RECENZE:

Recenze knihy na serveru KlubKnihomolu.cz

 

 

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

O AUTOROVI

 

Richard Wurmbrand začal se svou tajnou „podzemní“ křesťanskou službou v Rumunsku již za fašistické diktatury. Když později vtrhla do země Rudá armáda, dařilo se jeho sboru získávat pro Krista také sovětské vojáky.

Po komunistickém převratu v roce 1945 v této činnosti pokračoval až do svého zatčení v únoru 1948. V komunistickém vězení prožil více jak dva roky na samotce. Byl vystaven krutému středověkému mučení, které zanechalo na jeho těle množství jizev.

Jeho manželka Sabina byla v roce 1948 rovněž zatčena a po čtyři roky vězněna v pracovních táborech, zejména v proslulém táboře na nikdy nedokončeném dunajském kanálu.

Po propuštění v roce 1957 obnovil Wurmbrand svou podzemní činnost, která vedla k jeho opětovnému zatčení v roce 1959. Tehdy byl odsouzen na dvacet pět let do vězení. Propuštěn byl při všeobecné amnestii v roce 1964. Znovu se zapojil do ilegální křesťanské činnosti. Nakonec byl v roce 1965, kdy mu hrozilo již třetí zatčení, vykoupen z Rumunska norskými křesťanskými přáteli. Ti za vycestování Wurmbrandových zaplatili rumunským komunistickým úřadům čtyřicet tisíc marek.

Také na Západě podporuje Wurmbrand podzemní křesťanskou církev, která bojuje svůj boj víry hlavně v komunistických a muslimských zemích.

Prostřednictvím celosvětové misie Hlas mučedníků, kterou založil se svou manželkou, se křesťanskému podzemí v mnoha zemích dostává literatury, Biblí a nejrůznější materiální i finanční podpory.

V srpnu 1967 vydal Wurmbrand svědectví před komisemi amerického senátu i dolní sněmovny a poskytl západnímu světu nové šokující důkazy o pokračující perzekuci křesťanů v komunistických zemích.

Richard Wurmbrand je autorem více než dvaceti knih, ve kterých předkládá svou osobitou teologii trpící církve.

 

 

PŘEDMLUVA K 1. VYDÁNÍ

 

Jsem luterský farář. Strávil jsem víc než čtrnáct let v různých komunistických vězeních. Avšak tato skutečnost mne nepřiměla, abych napsal tuto knihu. Myšlenka, že nějaký nespravedlivě uvězněný muž píše a káže o svých utrpeních, mi byla odjakživa nesympatická. Campanella, veliký autor Slunečního státu, byl držen dvacet sedm let ve vězení. Že byl mučen a musel čtyřicet hodin ležet na prkně pobitém hřebíky, však nevíme od něho, nýbrž od jeho středověkého životopisce.

Léta věznění se mi nezdála příliš dlouhá. Ve své samotce jsem odhalil, že mimo víru a lásku je v Bohu ještě radost a docela zvláštní, hluboké a uchvacující štěstí, kterému se na tomto světě nic nevyrovná. A když jsem vyšel z vězení, bylo mi jako někomu, kdo sestupuje z horského vrcholu, odkud do dálky mnoha kilometrů viděl pokoj a krásu krajiny, a nyní se vrací na pláň.

Předně bych měl vysvětlit, proč jsem v roce 1965 přišel na Západ. V roce 1964 jsem byl s tisíci jiných politických a náboženských vězňů propuštěn z vězení. Stalo se to proto, že Rumunská lidová republika zaujala vůči Západu „přátelštější postoj“. Byla mi přidělena nejmenší farnost země. Můj sbor čítal pětatřicet osob. Bylo mi řečeno, že nastanou těžkosti, přijde-li do kostela šestatřicet osob. Avšak bylo mnoho co říct a byli mnozí, kdo chtěli naslouchat. Cestoval jsem tajně, abych mohl kázat v různých městech a vesnicích. Opouštěl jsem místa bohoslužeb dříve než mohla policie zjistit, že v jejím obvodu byl cizinec. Ale i to muselo přestat. Faráři, kteří mi pomáhali, byli státem propuštěni. Moje osoba mohla být tolerovaná jen dík novým zatčením a výpovědím vynuceným mučením. Stal jsem se břemenem a zdrojem nebezpečí těm, jimž jsem chtěl sloužit.

Přátelé mne naléhavě prosili, abych se pokusil opustit zemi. Měl jsem se na Západě stát hlasem naší podzemní církve. Soudě podle výroků vedoucích osobností Západu bylo zřejmé, že někteří o pronásledování křesťanů komunisty nic nevěděli. A někteří také vědět nechtěli. Hodnostáři z Evropy a Ameriky přicházeli na přátelské návštěvy a účastnili se banketů s našimi trýzniteli a pronásledovateli. Ptali jsme se jich na důvod jejich počínání. „Víte,“ byla jejich odpověď, „jako křesťané musíme být přátelští ke každému, i ke komunistům.“ Ale proč neprokážete přátelství také těm, kdo prošli utrpením? Proč se nezeptáte ani slovem na kněze a pastory, kteří ve vězení a v mukách zemřeli? Proč nedáte peníze rodinám, které tito lidé zanechali?

V roce 1965 navštívil Rumunsko arcibiskup z Canterbury a vedl zde bohoslužby. Doktor Ramsay však nevěděl, že sbor, ke kterému mluvil, se skládal z funkcionářů a agentů tajné policie a jejich manželek. Bylo to stejné posluchačstvo, jež při podobných příležitostech naslouchalo rabínům, muftiům, biskupům a baptistickým kazatelům, kteří přijeli na návštěvu. Když se tito pánové vrátili do své země, mohli jsme číst nadšené články o náboženské svobodě v Rumunsku. Jeden britský teolog napsal dokonce knihu, v níž vysvětluje, že Kristus by byl komunistickým vězeňským režimem nadšen.

Mezitím jsem ztratil povolení kázat. Dostal jsem se na černou listinu a byl neustále pronásledován a sledován. Přesto jsem ještě někdy kázal v domech přátel, kteří nedbali na nebezpečí. Když se dostala tajná jednání o mém vycestování z Rumunska do pohybu, nebyl jsem proto nijak překvapen, že mne jakýsi neznámý člověk poprosil, abych ho vyhledal. Dal mi svou adresu, ale neřekl své jméno. Když jsem přišel, byl sám.

„Chtěl bych vám prokázat službu,“ vysvětloval. „Jeden můj přítel mi řekl, že ve váš prospěch byla přijata jistá částka v dolarech.“ Pochopil jsem, že mluvím s agentem tajné policie. „Pravděpodobně budete chtít ihned opustit zemi. Můj přítel si ovšem o vás dělá starosti. Jste muž, který říká, co si myslí, a k tomu jste byl právě propuštěn z vězení. Bylo navrženo vás zde ještě nějaký čas ponechat. Nebo by jeden člen vaší rodiny měl zůstat jako záruka vašeho dobrého chování. Vaše propuštění je však samozřejmě bezpodmínečné.“

Nedal jsem mu žádná ujištění. Měli dolary a to muselo stačit. Křesťanské organizace na Západě za mne zaplatily výkupné ve výši čtyřiceti tisíc marek. Prodávání občanů přináší zemi devizy a podporuje státní rozpočet lidové republiky. Jeden rumunský vtip zní: Rádi bychom prodali našeho ministerského předsedu, jen kdyby ho někdo chtěl koupit. Židovské rodiny byly prodávány do Izraele za deset tisíc marek. Téměř za stejnou cenu byli propouštěni členové německé menšiny do západního Německa a Arméni do Ameriky. Vědci, lékaři a profesoři za padesát tisíc marek.

Nejdříve jsem dostal úřední předvolání na policejní prezidium. Jeden funkcionář mi řekl: „Váš pas je hotov. Můžete jet, kdy chcete a kam chcete, jen kažte, jak je vám libo, avšak neříkejte nic proti nám! Omezte se jen na evangelium! Jinak vás navždy umlčíme. Můžeme najmout člověka, který vás za tisíc dolarů vyřídí. Nebo vás přivedeme zpět, jak jsme učinili s jinými zrádci. Můžeme zničit vaši pověst v západním světě tím, že zinscenujeme skandál kvůli penězům nebo historkám se ženami, nebo o vás rozšíříme jiné informace.“ Potom řekl, že mohu jít. To bylo mé „bezpodmínečné propuštění“ na svobodu.

Přijel jsem na Západ. Prohlédli mne lékaři. Jeden z nich prohlásil, že jsem plný děr jako řešeto. Nemohl uvěřit, že moje zlomeniny a tuberkulóza byly vyléčeny bez lékařské pomoci. „Nežádejte mne o prohlídku,“ řekl, „proste Jediného, který vás zachoval při životě a v něhož já nevěřím.“

Moje nová práce ve službě podzemní církve začala. V Norsku jsem se setkal s přáteli skandinávské misie mezi Židy. Když jsem kázal v jednom sboru, rozplakala se paní v první řadě. Později mi vyprávěla, že před lety četla o mém zatčení. Od té doby se za mne stále modlila. „Dnes jsem přišla do kostela, aniž bych věděla, kdo bude kázat,“ řekla. „Když jsem poslouchala a pochopila, kdo mluví, musela jsem plakat.“ Dověděl jsem se, že tisíce lidí se za mne modlily stejným způsobem, jako vy se ještě denně modlíte za vězně v komunistických zemích. Děti, které jsem neznal, mi psaly: „Přijeďte do našeho města. Naše modlitby za vás byly vyslyšeny.“

V církvích a univerzitách v celé Evropě a Americe jsem potkával lidi, kteří byli hluboce zasaženi tím, co jsem říkal. A přece nevěřili, že i oni jsou ohroženi nebezpečím. „Komunismus by zde vypadal jinak,“ říkali. „Máme jen málo komunistů, a ti jsou neškodní.“ Tehdy, kdy strana byla ještě malá, lidé v Rumunsku si mysleli totéž. Svět je plný malých komunistických stran, které čekají na svou hodinu. Dokud je tygr ještě malý, můžeme si s ním klidně hrát, ale jak doroste, roztrhá nás.

Potkávám v církvi muže, kteří mi radí, abych kázal evangelium a neútočil na komunismus. Stejnou radu mi dala právě tajná policie v Bukurešti. Ale zlo musí být přece nazváno pravým jménem. Ježíš říkal farizeům, že jsou zmije. Proto, a ne pro kázání na hoře, musel vytrpět ukřižování.

Pranýřuji komunismus, protože komunisty miluji. Můžeme nenávidět hřích, kdežto hříšníka milovat. Křesťané mají povinnost získávat duše komunistů. Když to promeškáme, přemohou Západ, a křesťanství mezi námi vymýtí. Rudí vůdcové jsou nešťastní a ubozí lidé. Mohli by být zachráněni, a Božím způsobem je použít při tom člověka jako nástroj. On vyvedl Židy také prostřednictvím člověka Mojžíše z Egypta. Stejně tak je naším úkolem získávat pro Boha vedoucí komunisty ze všech oborů – z umění, vědy i politiky. Když se podaří získat pro Krista ty, kdo utvářejí názory lidí za železnou oponou, mohou jimi být zachráněni i ti, kteří jsou pod jejich vlivem.

Stalinova Světlana, jediná dcera největšího vraha křesťanů všech dob, byla vychována podle přísných komunistických zásad. Její obrácení však dokazuje, že proti komunismu existuje daleko účinnější zbraň: Kristova láska.

 

 

ZMIZEL BEZE STOPY

 

První úsek mého života skončil 29. února 1948. Šel jsem sám bukurešťskou ulicí, když po mém boku ostře zabrzdil černý Ford. Vyskočili dva muži, uchopili mne za ruce a hodili na zadní sedadlo. Třetí muž vedle řidiče mne držel v šachu pistolí. Vůz uháněl řídkým provozem nedělního večera. Z ulice Calea-Rahova jsme zahnuli a projeli ocelovou branou do nějakého dvora. Slyšel jsem, jak za námi zabouchli.

Moji únosci patřili ke komunistické tajné policii. Zde byl její hlavní stan. Tady mi byly odebrány doklady, svršky, kravata, tkaničky, a také jméno. „Od nynějška máte jméno Vasile Georgescu,“ řekl mi službu konající funkcionář.

To bylo běžné jméno. Vláda si přála, aby ani stráž nevěděla, koho hlídá, pro případné dotazy z ciziny, kde jsem byl dobře znám. Měl jsem jako mnozí jiní jednoduše beze stopy zmizet.

Calea Rahova bylo nové vězení. Vězení nebylo pro mne neznámou zkušeností. Byl jsem již vězněn fašisty, kteří vládli za Hitlera. V cele byly dvě dřevěné palandy a obvyklé vědro v koutě. Nahoře v betonové stěně bylo malé okénko. Seděl jsem a čekal na výslech. Věděl jsem, jaké otázky mi budou kladeny, a co mám odpovídat.

Ačkoliv jsem dostatečně poznal, co je strach, v tomto okamžiku jsem ho nepociťoval. Zatčení a všechno, co mělo následovat, bylo odpovědí na mou modlitbu. Doufal jsem, že mému životu propůjčí nový smysl. Ještě jsem nevěděl, jaká zvláštní a podivuhodná odhalení jsou přede mnou.

 

 

OBJEVIL JSEM ŽIVOT

 

Můj otec měl doma knihu rad pro mladé, jak se stát například advokátem, lékařem, důstojníkem a podobně. Jednou, když mi bylo asi pět let, přinesl tu knihu a ptal se mých bratrů, čím by chtěli být. Když si vybrali, obrátil se otec na mne, nejmladšího: „A čím bys chtěl být ty, Richarde?“ Pohlédl jsem na knihu. Titul zněl: Průvodce při volbě povolání pro všechny. Okamžik jsem přemýšlel a potom jsem odpověděl: „Chtěl bych být ukazatelem cesty pro všechny.“

Od té doby uplynulo téměř padesát let, z toho čtrnáct ve vězení. Často jsem se nad těmi slovy zamýšlel. Říká se, že v raném mládí se kladou základy pro celý život. Pro svoji současnou práci neznám lepší označení než „ukazatel cesty pro všechny“.

Přesto jsme tehdy byli já i moji židovští rodiče velmi vzdáleni myšlence, že bych se stal evangelickým pastorem. Můj otec zemřel, když mi bylo pět let. V naší rodině byla vždy nouze o peníze a dosti často také o chléb. Jeden známý mi chtěl jednou darovat oblek, ale když jsme přišli do obchodu a prodavač přinesl nejlepší zboží, řekl: „To je příliš krásné pro takového mladíka.“ Dodnes jeho hlas slyším. Moje školní vzdělání bylo opravdu nedostatečné, avšak doma jsme měli mnoho knih. Všechny jsem přečetl dříve než mi bylo deset let a byl jsem stejně velký skeptik jako Voltaire, kterého jsem ctil. Tu a tam jsem se zajímal také o náboženství. Pozoroval jsem bohoslužebné obřady v pravoslavných a římskokatolických kostelích. Jednou jsem viděl, jak se známý modlil v synagoze za svou nemocnou dceru, která příštího dne zemřela. Ptal jsem se potom rabína: „Co je to za Boha, když dokáže odmítnout takovou zoufalou modlitbu?“ Nedal mi odpověď. Nedokázal jsem věřit ve všemohoucí bytost, která tolik lidí nechá trpět a umírat hladem, a přitom posílá na zem Ježíše Krista, muže takové dobroty a lásky.

Když jsem vyrostl, vstoupil jsem do podnikatelského světa v Bukurešti. Dělal jsem svou práci dobře. Ještě mi nebylo ani 25 let a už jsem měl hodně peněz. Utrácel jsem je v okázalých barech, v kabaretech a s děvčaty v „malé Paříži“, jak hlavnímu městu říkali. Neptal jsem se na následky, dokud můj hlad po nových podnětech nebyl utišen. Byl to život, který mi mnozí záviděli. A přece mně samému nepřinášel nic než bolest srdce. Věděl jsem, že jsem pokrytec, a že v sobě nedbale ničím něco dobrého, co by mohlo být jiným prospěšné. Byl jsem přesvědčen, že Bůh není. Přesto jsem si ve svém srdci přál, aby byl, a aby život na světě měl smysl.

Jednoho dne jsem šel do kostela. S ostatními lidmi jsem společně stál před sochou Panny Marie. Všichni se modlili a já se pokusil je napodobit: „Buď pozdravena, Maria, plná milosti.“ Přesto jsem se cítil dokonale prázdný. Mluvil jsem k obrazu: „Opravdu jsi podobná kameni! Tolik lidí tě vzývá, ale ty jim nemáš co dát.“

Po svatbě jsem dál chodil za jinými děvčaty, honil se za zábavou, lhal, podváděl, byl lehkomyslný a působil bolest jiným lidem. Poněvadž mé tělo bylo strádáním v dětství oslabeno, vedl prostopášný život k tomu, že jsem v sedmadvaceti letech onemocněl tuberkulózou. V té době byla TBC ještě téměř nevyléčitelná nemoc, a nějaký čas to vypadalo, že zemřu. V jednom sanatoriu na venkově jsem poprvé v životě mohl odpočívat. Ležel jsem, hleděl do korun stromů a přemýšlel o minulosti, jež mi v paměti vystupovala jako scény z přízračné divadelní hry. Moje matka pro mne plakala, moje žena plakala, mnohá nevinná děvčata plakala. Já jsem sváděl, pomlouval, posmíval se, chlubil se, jen abych udělal dojem. Nyní jsem tu bezmocně ležel a do očí se mi draly slzy.

V tom sanatoriu jsem se poprvé v životě modlil modlitbu ateisty. Říkal jsem asi toto: „Ó Bože, vím, že nejsi, ale jestli přece jsi, což popírám, tak je na tobě, aby ses mi dal poznat. Není mojí povinností hledat tě.“

Můj světový názor byl až dosud materialistický, avšak srdce se tím nemohlo uspokojit. Věřil jsem teorii, že člověk je jen hmota, která se po smrti rozpadne na soli a minerály. Ztratil jsem otce a byl jsem na jiných pohřbech, ale nikdy jsem nemohl na zemřelé myslet jinak, než jako na osobnosti. Kdo si může své mrtvé dítě nebo svou ženu představit jako hromádku minerálií? Je to vždy milovaná osoba. Vzpomínka zůstává. Může se člověk ve svých citech mýlit?

Mé srdce bylo plné rozporů. Strávil jsem hodiny v hlučných zábavních místnostech mezi polonahými děvčaty a dráždivou hudbou. Ale také jsem se občas za zimního dne, když na hrobech ležel těžký sníh, rád procházel po hřbitově. Říkal jsem si: „Jednou budeš mrtev také ty, sníh bude padat na tvůj hrob, zatímco se živí budou smát, objímat a užívat života. Nebudeš moci sdílet jejich radost, nebudeš o tom vědět, jednoduše tu už nebudeš. Brzy si na tebe nikdo nevzpomene. Tedy jaký to vše má smysl?“

Když jsem přemýšlel o společenských a politických problémech, zdálo se mi naprosto možné, že by člověk jednoho dne mohl najít řád, který všem lidem přinese svobodu, bezpečnost a blahobyt. A když každý bude šťastný, pak nikdo nebude chtít umřít. Sama myšlenka na to, že jednoho dne budou muset lidé své šťastné bytí opustit, je učiní nešťastnějšími víc, než kdy jindy.

Vzpomněl jsem si, jak jsem četl, že Krupp, který se stal milionářem díky tomu, že vyráběl smrtící zbraně, měl sám hrozný strach ze smrti. Nikdo nesměl v jeho přítomnosti slovo smrt vyslovit. Dal se rozvést se svou ženou, poněvadž mu vyprávěla o smrti synovce. Měl všechno, a přece byl nešťastným člověkem. Věděl, že jeho štěstí nebude trvat věčně. Jednoho dne bude muset všechno opustit, aby se rozpadl v hrobě.

Četl jsem Bibli jen z literárního zájmu. Můj rozum však úplně selhal při četbě kapitoly, kdy nepřátelé Krista vyzvali: „Jestli jsi Syn Boží, sestup s kříže!“ Místo aby odpověděl na jejich výzvu a ukázal svou moc, umírá. Ale stále jsem na něho musel myslet a říkal jsem si: „Kdybych ho přece mohl alespoň jednou potkat a mluvit s ním!“ Takovými myšlenkami končilo mé každodenní přemítání.

V sanatoriu byla pacientka, která byla příliš nemocná, než aby mohla opustit svůj pokoj. Avšak uslyšela o mně a poslala mi knihu o bratřích Ratisbonneových, kteří založili řád, jenž měl sloužit k obrácení Židů. Zatímco já jsem svůj život promarňoval, jiní se za mne, Žida, modlili.

Po několika měsících v léčebně se mi dařilo lépe a přesídlil jsem do horské vesnice, abych se plně zotavil. Tam jsem se spřátelil se starým tesařem. Jednoho dne mi daroval Bibli. Nebyla to obyčejná Bible, jak jsem se později dověděl. On a jeho žena se den co den za mne nad touto Biblí modlili.

Ležel jsem na pohovce ve venkovském domě a četl si v té knize, hlavně v Novém zákoně. V těch dnech se mi Kristus jevil docela skutečný, stejně jako paní, která mi přinášela jídlo. Avšak uznat Krista jen rozumově ještě nikoho nezachrání. Satan také věří, ale není křesťan. Řekl jsem: „Ježíši, nikdy nebudu tvým učedníkem. Chci peníze, cestovat a bavit se. Trpěl jsem dost. Tvoje cesta je cestou kříže. I když je cestou pravdy, nechci po ní jít.“ Přece však do mého srdce přišla odpověď v podobě námitky: „Jdi mou cestou, neboj se kříže. Zjistíš, že je to největší ze všech radostí.“

Četl jsem dál. Opět se mé oči plnily slzami. Nemohl jsem jinak než srovnávat svůj život s Kristovým. Jeho smýšlení bylo tak čisté – moje zkažené. Jeho bytí tak nesobecké – moje hrabivé. Jeho srdce plné lásky – moje naplněné hořkostí. Před jeho moudrostí a pravdivostí se zhroutila má stará přesvědčení. Kristus mne uchopil právě v hloubce mého srdce, na místě, ke kterému mé vědomí nemá přístup. Nyní jsem si řekl: „Kdybych měl mysl jako on, mohl bych se na jeho poznatky spolehnout.“ Byl jsem jako ten muž ze staré čínské historky, který se vlekl vyčerpán v žáru slunce. Přišel k velikému dubu, odpočinul si v jeho stínu a řekl: „Jaká šťastná náhoda, že jsem tě našel!“ Dub odpověděl: „Není to náhoda, čtyři sta let jsem na tebe čekal!“ Kristus na mne čekal po celý můj život, ale nyní jsme se setkali.

 

 

MOJE ŽENA SE PROBOUZÍ

 

Toto obrácení se událo půl roku po mé svatbě se Sabinou, děvčetem, které nevěnovalo duchovním věcem jedinou myšlenku. Pro ni to byla hrozná rána, neboť byla mladá a krásná, a v mládí musela velmi mnoho strádat. Doufala, že jí začíná šťastnější život, když tu muž, kterého milovala, její partner v životě plném zábav, se proměnil ve věřícího člověka a mluvil o tom, že se chce stát pastorem. Později se mi přiznala, že tehdy pomýšlela dokonce na sebevraždu.

Když jsem jedné neděle navrhl, že půjdeme na večerní bohoslužby, rozplakala se. Řekla, že by šla raději do kina.

„Dobře,“ řekl jsem, „půjdeme do kina, protože tě miluji.“ Chodili jsme od jednoho kina ke druhému, než jsem vybral film, který se mi zdál, že bude dobrý. Když byl u konce, pozval jsem ji do kavárny na dort se šlehačkou. Potom jsem řekl: „Tak, teď jdi domů spát. Já se podívám po nějakém děvčeti a půjdu s ním do hotelu.“

„Co jsi říkal?“

„Je to přece jasné: Ty půjdeš domů a já půjdu s nějakou holkou do hotelu.“

„Jak můžeš říct něco takového?“

„Ale ty jsi trvala na tom, abych s tebou šel do kina. Viděla jsi, jak hrdina jednal. Proč bych nemohl udělat totéž? Jestliže zítra nebo jindy půjdeme na podobné filmy … každý se připodobní tomu, nač se dívá. Jestli chceš, abych ti byl dobrým manželem, pak pojď se mnou někdy do kostela.“

Přemýšlela o tom. Potom pomaloučku, docela pozvolna, začala se mnou chodit do kostela. Avšak stále ještě toužila po zábavách. Když chtěla někam jít, šel jsem s ní. Jednoho večera jsme šli na párty. Lidé byli opilí, vzduch byl plný kouře, páry tančily a veřejně se milovaly. Náhle se mé manželce všechno zprotivilo. „Pojďme pryč. Hned!“

„Proč bychom měli odcházet, vždyť jsme teprve přišli,“ řekl jsem. Zůstali jsme do půlnoci. Chtěla zase domů, ale opět jsem to odmítl. Totéž se opakovalo v jednu hodinu v noci a pak ještě ve dvě. Teprve když jsem viděl, že je jí z celé párty opravdu zle, souhlasil jsem s odchodem.

Vyšli jsme do chladného vzduchu. Sabina řekla: „Richarde! Jdu přímo do pastorova domu a dám se od něho pokřtít. Bude to jako koupel po té špíně.“

Smál jsem se a řekl: „Čekala jsi už dost dlouho, takže bys mohla vydržet až do rána. Nechme chudáka pastora spát.“

 

 

V BOŽÍ ŠKOLE

 

Náš život se zcela změnil. Dříve jsme se přeli o malichernosti. Byl bych se dal se Sabinou bez mrknutí oka rozvést, kdyby se odvážila míchat do mých zábav. Narodil se nám syn. Mihai byl darem Božím, neboť předtím jsme žádné dítě nechtěli, protože by nám překáželo v našich radovánkách.

Když mne vedoucí anglikánské misie v Bukurešti, pastor George Stevens, požádal, abych se stal jeho sekretářem, byli jsme velmi šťastní. Dělal jsem, co jsem mohl, abych uplatnil své obchodní nadání. Ale brzy se objevily těžkosti. Přemluvil jsem totiž jednoho pojišťovacího agenta, aby přijal úplatek. Jako protislužbu měl stáhnout pohledávku vůči misii. K mému překvapení pastor Stevens nesouhlasil se smlouvou, kterou jsem sjednal. „Kdo byl v právu?“ ptal se. „Pojišťovna nebo my?“ Řekl jsem, že pohledávka byla oprávněná. „Pak tedy musíme platit,“ odpověděl a ukončil to, co se mi zdálo jako výhodný výměnný obchod.

   
 

V roce 1940 byly přerušeny vztahy mezi Rumunskem a Anglií. Angličtí duchovní museli opustit zemi. Protože tu nebyl žádný kazatel, musel jsem se pokusit vést církevní práci dále.

Studoval jsem, učil jsem se kázat a byl jsem ordinován jako luterský pastor. Mnoho jsem přemýšlel o rumunských církevních denominacích, jež si navzájem konkurovaly. Zdálo se mi, že pravoslavná církev, ke které náleželi čtyři z pěti lidí, klade hlavní důraz na vnější okázalost. Stejný dojem jsem měl z katolického obřadu. Jedné velikonoční neděle jsem naslouchal celé latinské liturgii a biskupově politické promluvě. Opustil jsem kostel, aniž bych jednou uslyšel ve vlastním jazyce, že Kristus vstal z mrtvých. Prosté protestantské bohoslužby mne obzvlášť přitahovaly. Tam bylo kázání tím hlavním. Bylo tam obojí: poučení i pokrm pro duši. Kromě toho jsem cítil určitou duchovní spřízněnost s Martinem Lutherem. On byl také cholerický a svárlivý člověk, avšak jeho láska k Ježíši byla tak hluboká, že v něm mohla uzrát myšlenka, že člověk není zachráněn svými dobrými skutky, nýbrž vírou. Stal jsem se tedy luteránem.

Dříve jsem pohlížel na duchovní osobnosti vždy s jistou opatrností. Především na ty, které se mne mohly zeptat, zda jsem zachráněn. Avšak nyní, ačkoliv jsem nenosil oděv duchovního, jsem měl neodolatelnou touhu považovat celý svět za svou farnost. Snažil jsem se přivést k víře co nejvíce lidí. Nosil jsem stále při sobě seznam svých sborovníků. V autobusech nebo čekárnách jsem jej vytáhl a přemýšlel, co asi právě v tomto okamžiku každý z nich dělá. Odpadl-li někdo z nich, hodiny jsem se soužil. Bolest jako nůž bodala do mého srdce. Musel jsem prosit Boha, aby ji ode mne odňal, jinak bych nemohl dál žít.

 

 

DENNĚ OHROŽEN

 

Stalinovy podmínky pro poskytování hospodářské podpory Hitlerovi způsobily rozdělení východní Evropy. Třetina rumunského území byla rozdělena mezi Rusko, Bulharsko a Maďarsko. Vliv nacismu podporoval růst Železné gardy, rumunského nacionalistického hnutí, jehož členové se pokoušeli využít pravoslavné církve pro politický teror. V noci před zavražděním ministerského předsedy Calinesca, jejich hlavního odpůrce, vrhlo se devět fanatiků v kostele na podlahu a vytvořili svými těly kříž. V tomto postavení setrvali hodiny, než provedli svůj čin. Železná garda brzy nato dopomohla k moci Hitlerovu chráněnci, Ionu Antonescovi. Král Karel byl přinucen abdikovat ve prospěch svého mladého syna Michala. Jeho jménem vládl Antonescu bez králova souhlasu jako diktátor.

Železná garda měla volné ruce nakládat podle své libosti s Židy, komunisty a protestanty. Vrazi chodili volně po ulicích. Denně jsem byl v ohrožení. Jednou v neděli jsem z kazatelny viděl, jak se skupina mužů v zelených košilích Železné gardy tiše posadila do zadních lavic chrámu. Sbor, který hleděl na oltář, vetřelce nezpozoroval. Já jsem však viděl jejich revolvery. Pomyslel jsem si: „Jestli je to mé poslední kázání, tak ať je dobré.“

Mluvil jsem o Ježíšových rukou, jež stíraly slzy, objímaly děti, krmily hladové a léčily nemocné. Nakonec byly přibity na kříž. Tytéž ruce žehnaly učedníkům, než Ježíš odešel do nebe.

Pak jsem zvýšil hlas: „Co jste učinili svýma rukama vy?“

Sbor hleděl překvapeně. Lidé drželi v rukou modlitební knížky.

Já jsem hřměl: „Vraždíte, bijete a mučíte nevinné lidi a chcete se nazývat křesťany? Očisťte své ruce, hříšníci!“

Muži Železné gardy se dívali zuřivě, přesto však neměli v úmyslu přerušit bohoslužby. Stáli tam s nabitými zbraněmi. Po závěrečné modlitbě a požehnání začali lidé opouštět kostel. Jakmile téměř všichni nerušeně vyšli, sestoupil jsem z kazatelny a vešel za závěs. Slyšel jsem vzrušené pobíhání a volání: „Kde je Wurmbrand? Za ním!“ Rychle jsem prošel úzkými dveřmi a zamkl za sebou. Tento tajný východ byl vybudován před mnoha lety. Chodbami jsem si razil cestu k vedlejší ulici, a tak jsem jim unikl.

Za války byly mnohé malé křesťanské sbory jako adventisté, baptisté a letniční vyvražděny, nebo spolu s Židy nahnány do koncentračních táborů. Celá rodina mé ženy byla odvlečena a ona ji už nikdy nespatřila. Byl jsem celkem třikrát zatčen rumunskými fašisty, a vždy vyslýchán, zbit a poslán do vězení. Těmito zkušenostmi jsem byl dobře připraven na to, co jsem měl prožít pod nadvládou komunistů.

 

 

DOZORCE PŘEDÁVÁ MOTÁK

 

Oknem vězeňské cely v Calea Rahova jsem mohl vidět část dvora. Jednou jsem zahlédl, jak byl branou vpuštěn nějaký kněz. Rychle spěchal dovnitř přes vyasfaltovaný dvůr. Byl to donašeč, který přišel podat zprávu o svém sboru.

Věděl jsem, že mám před sebou výslechy, krutosti, možná dlouholeté věznění, nebo i smrt. Bude má víra dostatečně silná? Pak jsem si vzpomněl, že v Bibli je psáno pro každý den roku „neboj se!“. 366krát s ohledem na přestupný rok. Bylo to 29. února. Časová shoda, která pro mne znamenala, že jsem nemusel mít strach.

S mým výslechem nespěchali. Komunistická vězení se podobají archivům, které jsou k dispozici vždy, kdykoli je zapotřebí nějaká informace. Během celých čtrnácti a půl let strávených ve vězení jsem byl neustále vyslýchán. Věděl jsem, že mé vztahy k misijním společnostem na Západě a k Světové radě církví znamenají v očích strany zradu. Ale byly ještě jiné, důležitější věci, které nevěděli, a také se je ode mne nesměli dovědět.

Připravoval jsem se na vězení a mučení podobným způsobem, jako se voják připravuje v době míru na krutosti války. Pozorně jsem četl životopisy různých věřících, kteří tváří v tvář podobným utrpením a pokušením vzdorovali. Přemýšlel jsem, jak bych jejich zkušenosti mohl využít pro sebe. Mnozí, kteří se takovým způsobem nepřipravovali, byli utrpením zlomeni nebo se dopustili té chyby, že řekli, co povědět neměli.

Kněžím bylo při výslechu stále zdůrazňováno: „Jako křesťan musíte slíbit, že řeknete o všem plnou pravdu.“ Proto jsem se rozhodl, že při mučení raději sám sobě přitížím, avšak nikdy nezradím přátele, kteří mi pomáhali šířit evangelium. A tak jsem si předsevzal, že všechny, kteří mne vyslýchali, dokonale oklamu, aby na konci vyšetřování měli víc nejasností než předtím.

Mým prvním naléhavým úkolem bylo, abych bratřím v církevním úřadě poslal nějakým způsobem vzkaz a varoval je. Stejně se musela i moje žena dovědět, kde jsem. Podařilo se mi podplatit jednoho dozorce. Převzal roli zprostředkovatele, protože tehdy moje rodina měla ještě peníze. Během příštích týdnů předával mé vzkazy a obdržel za to 5 000 marek. Tím bylo utraceno všechno, co jsme měli.

Dozorce mi přinesl zprávu, že švédský vyslanec v Rumunsku protestoval proti mému zmizení. Podle jeho slov mi byli mnozí ve Skandinávii a v Anglii nakloněni. Ministryně zahraničí Anna Paukerová na to odpověděla, že od té doby, co jsem tajně opustil zemi, je místo mého pobytu zcela neznámé.

 

 

„OSVOBODITELÉ“ PŘICHÁZEJÍ

 

Vyslanec, jako neutrální zástupce své země, nemohl v této věci nic víc podniknout, zvlášť ne u paní Paukerové, před níž se třásli i silní mužové. Znal jsem ji i jejího otce, duchovního Rabinovice, jenž mi jednou smutně řekl: „Anna nemá v srdci soucit pro nikoho, kdo je Žid.“ Anna Paukerová studovala medicínu a dříve než se spolčila s komunisty, vyučovala v anglikánské misijní společnosti. Vdala se za inženýra Marcela Paukera, který měl podobné názory jako ona. Oba byli zatčeni pro spiknutí, při čemž Anna prokázala, že je bezohledným stranickým bojovníkem. Po svém propuštění se přestěhovala do Moskvy a Marcel ji s poněkud menším nadšením následoval. Za stalinských čistek byl odsouzen. Říkalo se, že byl zastřelen rukou vlastní ženy a jen málokdo pochyboval o pravdivosti této zprávy. Anna byla ženou jen navenek, uvnitř byla podobná lady Macbeth, „od hlavy k patě“ plná divoké krutosti. Stala se sovětskou občankou a strávila zbytek války v Moskvě, kde to přivedla v Rudé armádě až k hodnosti důstojníka. Potom se vrátila do Rumunska a převzala úřad ministryně zahraničí. Její vliv působil v celém Rumunsku.

Její věrnost Rusku byla příslovečná. Jednoho slunného dne se jí ptali, proč chodí ulicemi Bukurešti s rozevřeným deštníkem. Odpověděla: „Neslyšeli jste předpověď počasí? V Moskvě je liják!“

Skupina politických vůdců, v čele s králem Michalem, se projevila velmi statečně. Sesadili generála Antonesca a ukončili vztahy s Německem. Krátce nato byla v Moskvě svolána konference, která měla rozhodnout, jakou podobu má mít poválečný svět. Churchill řekl Stalinovi: „Vyhovovalo by vám, kdybyste měli 90 % moci v Rumunsku a my 90 % v Řecku?“ Napsal tato slova na list papíru. Stalin mlčel. Potom nakreslil na papír modrou tužkou tlustou značku a podal jej Churchillovi zpět.

Milion ruských vojáků zaplavil Rumunsko. Naši noví „spojenci“ byli zde.

„Pomoc, Rusové přicházejí!“ To pro nás nebyl žádný žert. Nová okupační mocnost měla jen jednu myšlenku: pít, loupit a drancovat „kapitalistické vykořisťovatele“. Tisíce žen všech věkových skupin a všech stavů byly znásilněny vojáky, kteří vnikali do jejich domů. Mužům na ulicích brali cennosti, jako kola a náramkové hodinky. Avšak brzy začala v Rudé armádě zavádět pořádek popravčí četa. Obchodníci začali opět vytahovat rolety. Ruští vojáci oněměli úžasem, když viděli výkladní skříně. Ještě více se divili, když zjistili, že většina zákazníků jsou rolníci a tovární dělníci.

Kapitulace byla vyhlášena 23. srpna a je slavena každý rok jako den osvobození. Osvobození spočívalo v tom, že země byla oloupena o celé válečné loďstvo a větší část obchodní flotily, o polovinu nákladních vagonů a všechna nákladní auta. Zemědělské výrobky, koně, dobytek a veškeré zásoby oleje a benzínu byly odvezeny do Ruska. Tak se stalo Rumunsko, dříve nazývané obilnicí Evropy, zemí hladu.

 

 

MISIE MEZI RUSKÝMI VOJÁKY ZAČÍNÁ

 

V den svého obrácení jsem se modlil: „Ó Bože! Byl jsem nevěřící. Nech mne jít do Ruska pracovat jako misionář mezi ateisty. Nebudu naříkat, i kdybych musel zbytek života strávit ve vězení.“ Bůh mne však neposlal na dalekou cestu do Ruska. Místo toho teď přišli Rusové ke mně.

I přes pronásledování získala naše misie za války mnoho přívrženců. Mnozí, kteří dříve pronásledovali Židy a protestanty, sedávali nyní společně se svými bývalými obětmi v kostele.

Po válce jsem pokračoval ve své práci pro západní církevní misii. Měl jsem kancelář a nutné vybavení, i sekretářky. To byla „fasáda“ pro mou kampaň.

Mluvím dobře rusky. Bylo pro mne lehké začít rozhovor s ruskými vojáky na ulicích, v obchodech a ve vlacích. Nenosil jsem oděv duchovního a oni mne považovali za obyčejného občana. Zvláště mladí muži byli zmateni a tesknili po domově. Radovali se, když jim někdo ukázal pamětihodnosti Bukurešti a pozval je do pohostinného domu. Mnozí mladí křesťané, kteří rovněž uměli rusky, mi pomáhali. Řekl jsem mladým děvčatům, že mohou svou krásu použít k tomu, aby přivedly muže ke Kristu. Jedno děvče vidělo sedět samotného vojáka ve výčepu. Sedlo si k němu. Když jí nabídl sklenici vína, přijala ji a potom navrhla, že by mohli odejít jinam, aby spolu mohli mluvit v klidu. „S vámi půjdu kamkoliv,“ odpověděl Rus. Nato ho přivedla ke mně. Voják uvěřil a přivedl k nám další.

Tajně jsme tiskli evangelium v ruštině. Během tří let jsme rozdali víc jak sto tisíc výtisků v kasárnách, barech, na nádražích, prostě všude, kde se Rusové vyskytovali. Výtisky šly z ruky do ruky, dokud se nerozpadly. Mnozí z našich pomocníků byli zatčeni, ale žádný mne nezradil.

Počet obrácených byl úžasný. Také jejich bezprostřednost nás uváděla v úžas. Co se týče náboženství, byli Rusové naprosto nevědomí. Jako by dlouho hledali hluboko ve svém srdci pravdu a nyní ji s nadšením přijali. Většinou to byli mladí rolníci, kteří na poli seli, sklízeli a pracovali. Vědomí o tom, že někdo řídí běh přírody, měli v krvi. Avšak byli ateisticky vychováni a mysleli, že jsou ateisty, stejně jako mnozí lidé si myslí, že jsou křesťané, i když nejsou.

Na jedné cestě jsem poznal ve vlaku mladého malíře z východní Sibiře. Za jízdy jsem mu vyprávěl o Kristu.

Řekl: „Nyní již chápu. Věděl jsem jen, co nás učili ve škole, že náboženství je nástroj imperialismu a podobně. Avšak v blízkosti našeho domu byl starý hřbitov. Tam jsem někdy chodil, abych byl sám. Často jsem se zdržoval v malém opuštěném domě mezi hroby. (Pochopil jsem, že to byla stará pravoslavná hřbitovní kaple.)

Tam na stěně byl obraz muže, který byl přibitý na kříž. Musel to být nějaký veliký zločinec, když ho tímto způsobem potrestali, myslel jsem si. Avšak když to byl zločinec, proč se potom jeho obraz objevil na čestném místě, jako by to byl Marx nebo Lenin? Tak jsem došel k přesvědčení, že ho nejprve museli považovat za zločince, ale že se potom prokázala jeho nevina a tak tam byl jeho obraz pověšen ze soucitu.

Řekl jsem mu: „Jste na půli cesty k pravdě.“ Než jsme po několika hodinách dorazili do cíle, věděl všechno, co jsem mu o Ježíši mohl povědět. Když jsme se loučili, řekl: „Dnes večer jsem měl v úmyslu něco ukrást; všichni to tak děláme. Ale jak bych nyní mohl? Věřím v Krista.“

 

 

FRONTY SE UTUŽUJÍ

 

Pracovali jsme také za rumunského komunistického režimu. Každá kniha musela projít komunistickou cenzurou. Vydávali jsme knihy, které měly na titulní straně Marxův portrét. Několik prvních stránek přinášelo argumenty Marxe a Lenina proti náboženství. Cenzor dál nečetl, což bylo dobře, neboť zbytek knihy měl křesťanský obsah. Také jiný z našich titulů, Náboženství, opium lidstva, se cenzorovi líbil. Poněvadž měl zkontrolovat celé stohy knih, neobtěžoval se tuto knihu ani otevřít. Kdyby to udělal, nenašel by ovšem nic jiného než důkazy potvrzující pravdu křesťanské víry. Někdy nechal cenzor projít titul výměnou za lahev brandy.

Poněvadž stranický průkaz mohl znamenat rozdíl mezi sytostí a hladověním, vzrostl rychle počet rumunských komunistů z několika tisíců na miliony. Stalin zavedl vládu jednotné fronty.  Groza, který dříve vedl rolnictvo, byl Stalinem dosazen za vůdce. Říkalo se, že Grozu „našla“ Anna Paukerová, ale Rusové uplatňovali svoji moc kromě něho i prostřednictvím tří stranických veteránů: Lucretio Patrascanu byl jmenován ministrem spravedlnosti, Teohari Georgescu měl pod sebou jako ministr vnitra policii a bezpečnostní aparát a Gheorghe Gheorghiu-Dej, tvrdý železniční dělník, se stal prvním tajemníkem strany.

Po převzetí moci komunisty jsem se zúčastnil jako pozorovatel shromáždění pravoslavných kněží. Gheorghiu-Dej měl projev. Dobrosrdečně a laskavě ujišťoval, že je ochoten všechno odpustit a zapomenout. Přes mnohé vztahy církve k Železné gardě a k jiným pravicovým organizacím je stát ochoten platit jejich mzdy ve stejné výši jako dosud. Jeho závěrečné poznámky o podobnosti mezi křesťanskými a komunistickými myšlenkami sklidily potlesk.

Při neoficiálních příležitostech mluvil Gheorghiu-Dej docela otevřeně o svém ateistickém postoji a o přesvědčení, že se komunismus rozšíří do celého světa. Současně mluvil se shovívavostí o své staré matce, která svůj domov naplnila ikonami a své dcery vychovávala jako pravoslavné věřící. Za jedenáct let věznění starým režimem měl Dej čas studovat Bibli. Mezi jeho spoluvězni byli přívrženci různých konfesí, k nimž měl přátelský vztah. Diskutoval s nimi o věcech víry. Krátce předtím, než přišli Rusové, utekl z vězení. Antonescu by ho bez zdráhání dal zavřít a usmrtit, kdyby ho přátelsky smýšlející kněz neukryl. Dokud nebyl Gheorghiu-Dej ještě funkcionářem, mělo na něho náboženství vliv. Avšak nyní, když zastával vysoké postavení, neměly tyto věci v jeho životě místo. Odloučil se od své ženy, která na něj jedenáct let čekala. Její místo zaujala filmová herečka. Jeho dům byl plný sluhů a prosebníků. Dej se stal bohatým a slavným a nedal si už od nikoho radit.

Když při jedné konferenci s kněžími někdo zavedl řeč na věci víry, odpovídal obvyklými, stranou předepsanými floskulemi. Slíbil nám, že v novém Rumunsku budeme mít plnou svobodu svědomí. V odpovědi na to slíbili moji kolegové, že nové vládě nebudou dělat těžkosti. Naslouchal jsem, ale pochyby jsem si nechal pro sebe. Při této konferenci se hlásili mnozí faráři dobrovolně ke spolupráci s komunistickým hnutím. Dříve nebo později se dostali do konfliktu s některou stranickou doktrínou a skončili ve vězení.

Brzy nabyl boj proti náboženství povážlivého rozsahu. Všechno církevní jmění a pozemkový majetek byly zestátněny. Komunistické ministerstvo náboženství kontrolovalo všechny faráře, platilo mzdy a schvalovalo nová místa. Churavý patriarcha Nicodim, samotář v samovazbě, se stal reprezentativní osobou. Strana potřebovala poddajnější nástroj k řízení církve a Dej věděl, kdo se pro tento úřad hodí: kněz, který ho ukryl, když před rokem utíkal před fašisty, otec Justinian Marina, neznámý seminární učitel z Rimnicul-Vilcea. Brzy na to se stal patriarchou pro čtrnáct milionů pravoslavných věřících v Rumunsku.

Dalším úkolem bylo rozdělit římské a řecké katolíky, kterých bylo dva a půl milionu. Řečtí katolíci, všeobecně zvaní unionovaní, uznávali papeže, ačkoli si podrželi některé ze svých vlastních tradic (mezi jiným právo kněží uzavírat manželství). Nyní byli násilím spojeni s pravoslavnou církví poslušnou vlády. Mnozí faráři a všichni biskupové, kteří se tomuto násilnému spojení vzepřeli, byli zatčeni, jejich diecéze zrušeny a majetek zabaven. Římským katolíkům bylo nařízeno, aby se odloučili od Vatikánu. Nesouhlasili, ale museli svůj odpor draze zaplatit. Vězení byla plná kněží a zemí se šířily hrůzostrašné zprávy o tom, jak se s nimi zachází. Také méně početné konfese se podřídily vládě a čekaly na svůj osud.

 

 

JEDEN PROTI VŠEM

 

Nemusely dlouho čekat, protože v roce 1945 byl do rumunské parlamentní budovy svolán „náboženský kongres“. Místa zaplnily čtyři tisíce zástupců duchovenského stavu. Biskupové, kněží, pastoři, rabíni a muftiové tleskali, když bylo oznámeno, že soudruh Stalin, jehož obraz visel na stěně, je čestným prezidentem kongresu. Při tom nemysleli na to, že tentýž muž je současně prezidentem Svazu bezbožníků. Stařičký, třaslavý patriarcha Nicodim požehnal shromáždění. Ministerský předseda Groza měl zahajovací proslov. Řekl, že sám je synem kněze. Jeho opakované přísliby podpory přebíraly další vysoké osoby, které mluvily po něm. Následoval vděčný potlesk.

Jeden pravoslavný biskup odpověděl, že mnohé malé politické proudy vpluly do velkého proudu jeho církve. Mají barvy, zelenou, modrou a tříbarevnou a vyslovil naději, že k nim přibude rudá. Jeden vedoucí sboru za druhým, reformovaný, luterán i nejvyšší rabín vstávali, aby promluvili. Všichni vyjadřovali souhlas, že budou spolupracovat s komunisty. Moje žena, která seděla vedle mne, to nemohla déle snést a řekla: „Jdi a smyj tuto hanbu z Kristovy tváře!“

„Jestli to udělám, ztratíš svého muže,“ odpověděl jsem.

„Nechci mít za manžela zbabělce. Jdi a udělej to,“ řekla Sabina.

Přihlásil jsem se o slovo. Pořadatelé se těšili na to, že příštího dne uveřejní pozdravný projev faráře Wurmbranda, spolupracovníka švédské církevní misie a Světové rady církví.

Začal jsem krátkým stanoviskem ke komunismu. Řekl jsem, že povinností nás kněží je oslavovat Boha a Krista, a ne pomíjitelné pozemské mocnosti. Naším úkolem je bránit jeho říši lásky proti nicotnosti tohoto světa. Když jsem mluvil dále, zdálo se, že kněží, kteří celé hodiny naslouchali lichotivým lžím o straně, se probouzejí ze sna. Někdo začal tleskat, napětí se uvolnilo a náhle zaburácel potlesk. Vlna za vlnou. Delegáti povstali a pochvalně mi volali vstříc. Ministr pro náboženství, pravoslavný kněz Burducea, který kdysi byl aktivním fašistou, zavolal z řečniště, že se mi odnímá právo mluvit. Odpověděl jsem, že mi toto právo dal Bůh a mluvil jsem dál. Nakonec byl vypnut mikrofon, avšak hala byla již v takovém varu, že stejně nikdo nic neslyšel.

Tím toho dne kongres skončil. Doslechl jsem se, že ministerstvo pro náboženství zamýšlí odejmout mi povolení k vykonávání farářského úřadu. Radili mi, abych vyhledal pomoc u vlivného a právě zvoleného patriarchy. Po několika pokusech se mi podařilo zastihnout Justiniana, právě když se vracel z návštěvy Moskvy. Tam byl zahrnut mnohou pozorností. Čemovousý, usměvavý, inteligentní a plný radosti z nové hodnosti – takový byl muž, jehož péči byly svěřeny čtyři pětiny rumunských křesťanů. Náhle jsem se rozhodl využít lépe času a nemluvit s ním jen o svých vlastních záležitostech. Řekl jsem mu, že se za něho pravidelně modlím a že odpovědnost za čtrnáct milionů duší je pro jednoho muže opravdu hrozné břemeno. Jistě se bude cítit jako sv. Ireneus, který plakal, když ho proti jeho vůli zvolili biskupem a řekl: „Děti, co jste to udělaly? Jak mohu nést takové břemeno? Biskup musí být spravedlivý.“

Při našem rozhovoru toho řekl jen málo. Po mém odchodu se však na mě informoval u přátel. Nějaký čas se přestalo o odnětí povolení ke kázání mluvit. Když jsem byl později policií zadržen k výslechům, byl Justinian mezi těmi, kdo pomáhali při mém propuštění. Později mne pozval do Jassy, svého biskupského sídla, kde jsme navázali důvěrné přátelství. Jeho neznalost Bible byla udivující, avšak mezi pravoslavnými kněžími nijak výjimečná. Poslouchal pozorně, když jsem mu připomněl podobenství o ztraceném synu. Vzal jsem ho za ruce a řekl, že Bůh všechny pobloudilé zase přijme, dokonce i patriarchu. Kromě mne se pokoušeli Justiniana ovlivnit i jiní křesťané. Začal se modlit a milovat Boha. Bez ohledu na jeho postoj začala strana akci proti náboženství. Ztratil jsem ho na několik let z očí.

Protináboženský útok šel ruku v ruce s likvidací opozičních stran. Když Stalin dosáhl všeho, co od svých spojenců chtěl, nechal padnout poslední zdání demokracie. Vůdce národní rolnické strany Julius Maniu byl s jedenácti jinými muži falešně obviněn a postaven před soud. Více jak sedmdesátiletý byl odsouzen na deset let do vězení, kde po čtyřech letech zemřel. Během teroru, který pak následoval, bylo podle odhadu popraveno šedesát tisíc „nepřátel státu“.

Ironií je, že sedmačtyřicetiletý ministr spravedlnosti Lucretiu Patrascanu, který celou tu masovou čistku řídil, před válkou obdržel od Julia Mania velkou pomoc na ochranu pronásledovaných komunistů. Oba tito muži vypracovali společně s králem Michalem plán příměří. Patrascanu jej v Moskvě podepsal jménem rumunského lidu. Když byl Maniu umlčen, přinutil Patrascanu a jiní vůdcové strany našeho milovaného mladého krále abdikovat.

Byla ustavena Lidová republika. Kdo bude vládnout? Groza byl jen loutka a nepřipadal v úvahu. Annu Paukerovou nenáviděli dokonce i uvnitř strany. Mezi jinými vládla rozepře. Mnozí z Patrascanových přívrženců v něm viděli národně smýšlejícího komunistu, který zemi vyvede z extrémního stalinismu. Byl komunista západního stylu a pocházel z rodiny statkáře. Vysoké mínění, které o něm měl lid, bylo třeba připsat jeho výroku, že je v prvé řadě Rumun, a teprve potom komunista.

Problém, kdo bude vůdcem, byl předmětem ohnivých debat v ústředním výboru strany.

Jako pastor jsem měl do té doby velmi uspokojivý život. Rodina měla všechno, co potřebovala. Členové sboru mne milovali a důvěřovali mi. Přece mne však jedna věc znepokojovala: proč je mi dovoleno žít normálním životem, když krutá diktatura zničila všechno, co mi bylo milé, a druzí museli pro svou víru trpět? Mnoho nocí jsme se se Sabinou modlili a prosili Boha, aby nám dal nést kříž.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .