Vavřín víry

 

20. 11. 2018

Devět teologických rozjímání nad křesťanskou vírou v dnešním světě.


Pavel Rejchrt, 2018

 

Stanislav Maxa – STEFANOS, 2018
Papírová verze knihy vyjde v únoru 2019.

 

Elektronická kniha:
koupit za 19 Kč • stáhnout ukázku

 

 

Anotace:

 

V devíti teologických rozjímáních nad křesťanskou vírou v dnešním světě rozvíjí autor v různých souvislostech na pozadí současných poměrů několik biblických motivů, především novozákonních, kterými se opakovaně zabýval v několika příležitostných kázáních z poslední doby. Úvahy spojuje ústřední téma „neobvyklého vítězství“, skutečnost, že zvěstované evangelium ve světě a přiznání se k Ježíši Kristu nepřináší „vavříny“, na kterých bychom mohli spokojeně usnout, ale spíš trní útrap všeho druhu. A také zjitřenou citlivost pro přemnohá zla, jež „normální“ společnost vůbec neregistruje.

 

Víra ovšem, jak praví apoštol Jan, přemáhá svět, vede nás i skrze mnohá sklíčení ba utrpení k pokoji, který je „nad všeliký rozum lidský“. Leč nevítězíme my sami, ani zbraněmi duchovními ne, například stupňováním svých výkonů intelektuálních nebo mravních, ale to vítězství nad světem (a tím i nad námi samými v naší „přirozené“ Bohu zcizenosti) nám vybojovává toliko láska (a víra), kterou nám dal Otec. Tento div nepodmíněného daru Boží milosti všem, kteří jej neodmítnou, chtějí z různých stran osvětlit všechny kapitolky tohoto komorního souboru úvah.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

 

 

SKICA SOUDOBÝCH POMĚRŮ

 

 

Asi před třemi lety jsem spatřil v časopise Hlas mučedníků kresby vězně ze severokorejského koncentráku. Vězňové musejí například stát pod dozorem na jedné noze, nést v každé z upažených rukou po těžkém závaží, snad budou zbiti nebo zastřeleni, když upadnou. Kdo v těchto „zařízeních“ přežije, ztratí polovinu své tělesné váhy a čtyřicet procent vězňů zde umírá hladem. V Nigérii zase ozbrojení muslimští radikálové pátrají po černošských křesťanských pastorech, brutálně je zavraždí a jejich těla pak spalují na prach.

A přibližně před půl rokem jsem se na jedné pražské konferenci o pronásledování křesťanů v nejrůznějších diktaturách dozvěděl, že kvůli vyznávání víry v Krista přijde dnes celosvětově o život každoročně asi sto tisíc lidí.

Je mi děsně ze světa, kde se takové věci dějí a mám pocit hanby nejen ze své bezmoci, ale i ze své sytosti a nekonečných nabídek pohodlí, štěstí a luxusu v tomto zvýhodněném pásu světa, kde sám žiji. Co ale dělat, jestliže sám se cítím křesťanem, jak se z tohoto přesvědčení zodpovídat, avšak právě že nikoli v situaci pronásledování, nýbrž v takzvané svobodné společnosti, jíž jsou mé náboženské názory, ať jsou jakékoli, právě tak jako z nich plynoucí určité duchovně etické postoje, snad kromě obávaných fanatismů a extremismů, naprosto lhostejné?

Mohu se například s plnou vážností ptát, nejsem-li do tohoto světa odněkud postaven a v tomto světě i někomu jinému, než jsou lidé, odpovědný? Ale už se takové tázání nevejde do srozumitelných pojmů naší současnosti. Počítat s „něčím nad námi“, ano, to se ještě unese, ba vzpomene se na spirituální úroveň pár let již zvěčnělého prezidenta-dramatika.

Ale Někdo nad námi? Mluvit o Bohu v sekulární demokracii, zvláště při výkonu politiky, je opravdu asi nemožné. A navíc ten Někdo nad námi, Bůh vzývaný v judaismu a v církvi křesťanské, chceme-li být přesnější, není bůh ve smyslu „přirozeně“ náboženském, ale kdosi Zvláštní, ničemu „božskému“ nakonec nepodobný, a proto píšeme alespoň důsledně velké B, ne ale, že by byl jen „větší“ než ostatní božstva nebo vůbec sakrální moci a síly, pouze jim nadřazený, ty nižší završující, ale je naopak prostě jiný; především tím, že nás jednotlivě a osobně potkává a něco od nás požaduje, něčím nás obyčejně přes naše nepochopení i vzpouru zavazuje. Avšak pro leckoho jsou již tohle příliš abstraktní a nepotřebné spekulace.

Mnoho rozporuplného vězí už rovnou v dnešním užívání slova „víra“. Žhaví se na tomto choulostivém, často víceznačném výrazu vášně teistů i ateistů. Už Velká francouzská revoluce, a po ní ještě víc Říjnová revoluce v Rusku byly přesvědčeny, což jsme ve svém dětství slýchali už na základní škole, že víra a náboženství jako takové, bez bližšího rozlišování, je prostě tmářství a opium lidstva a že kvůli zpátečnickým fanatikům, uhranutým něčím, co neexistuje, tedy Bohem, se na středověkých univerzitách vymlátilo příliš mnoho filosofické slámy a rozpoutala se potom začátkem novověku řada zbytečných náboženských válek, zatímco člověk byl po dlouhá staletí odcizen sám sobě, své svobodě, tvůrčí aktivitě, ba prý i svému zdravému rozumu, když podléhal bludu, za který byl sice ochoten položit život, ale jindy zase druhým velmi rád život bral. Takový pohled na náboženství se dal vysvětlit ideologickou nenávistí komunistů.

Avšak přece i v evangeliu čteme, že nás někdo může vraždit, a přitom se domnívat, že tím Bohu slouží (J 16,2). Je to dnes známé především o islamistech. Různé mordy a vůbec zvěrstva, zvláště za posledních šest sedm roků na Blízkém východě, ale v případě už celé řady nábožensky motivovaných teroristických masakrů v posledních letech i v Evropě, dokládají také v dnešní době stále se opakující otřesnou pravdivost těchto dávných Ježíšových slov.

Samozřejmě, ve jménu Božím, v domnělé službě Nejvyššímu a kvůli obhajobě takzvané pravé víry vraždil až do barokních dob v různém rozsahu i křesťanský Západ: vyhlazování albigenských a valdenských, křížové výpravy, inkviziční udání a procesy, tisíce hranic s kacíři, dvě tři stětí mečem podle paragrafu za údajné „rouhání“ na našem území ještě v půli 18. století atd. Jsou to poměrně často přetřásané věci, zamlčovat je nesmíme a nechceme, třebaže je velmi obtížné dnes někoho přesvědčit, že Ježíš Kristus sám by s takovými „činy víry“ byl natolik ve sporu, až by byl opět, tentokrát oficiálním křesťanstvím, ukřižován.

Zmatků a vzájemných neporozumění je potom ve společnosti dost, intelektuálně diskusních i lidově nesmlouvavých, na jedné straně myšlenkově náročná hájemství reflexí kulturně duchovních a teologických, ve kterých se laik často ztratí hned na kraji, na straně druhé výbuchy emocí, ba někdy přímo vražedných vášní v neustále politizovaných náladách širokých vrstev obyvatelstva, jakoby vším zrazeného, ba „těmi nahoře“ zhrzeného. Tyto protiklady porozumění a propasti nedorozumění charakterizují naši dnešní málo povzbudivou societu, tu od nás na loket, i tu světovou, díky přelévání nejrůznějších pravd i polopravd, ale i čirých lží na sociálních sítích. Taková je situace.

 

 

LEKCE MUČEDNÍKŮ TEOLOGŮM V ZÁVĚTŘÍ

 

 

 

Poměrně rozšířené je dodnes filosofické i přírodovědecké přesvědčení o vývoji živočichů i člověka k něčemu stále lepšímu, eticky i spirituálně pořád kvalitnějšímu.

Existuje ale i naopak zdůvodňování a omlouvání všeho pochybného, co člověk dělá, všeho, jak říkáme, nelidského, poměrně častým odkazem na údajné chování zvířat, pokud se na ně neprávem odvoláváme, když sami jednáme agresivně, popřípadě i vražedně, „bez skrupulí a pokryteckých ohledů“, neboť život prý je každým okamžikem tvrdý boj, skrytý úklad schopnějšího vůči hloupějšímu a podobně.

   
 

Vykladač Bible to vidí v obou případech odlišně, totiž, že lidstvo, které zažilo, třebas to nemůžeme historicky zachytit, svůj adamovský pád a realizuje ho už svým pouhým bytím neustále znovu, se ze svých v různých vztazích a propojeních složitě páchaných vin, které se mu staly neuniknutelným osudem, předávaným do dalších pokolení, samo od sebe nikdy nedostane: na straně jedné se přes všechny moralismy nikdy lidstvo opravdu samo nepolepší, i když udělá tu a tam též něco dobrého: všechno zase zhatí už někde vzadu číhající korupce, zůstane u snahy o vnější slušnost.

Avšak na druhé straně, půjde člověčenstvo ještě z bláta do louže, stane se skutečně ještě horším, pokud se mu zachce své zlé sklony nějak bagatelizovat s odvoláním se na zdánlivě podobné chování jiných živočichů, spáchané zločiny zpupně popírat, nebo dokonce přeznačovat zamýšlené hanebnosti v žádoucí ctnost jakéhosi prý vývojově pokročilejšího vyššího člověka. Pascal, matematik a myslitel 17. století ve svých slavných Myšlenkách přibližně napsal, že nazveme-li dogma o prvotním hříchu něčím nesmyslným, o to záhadnější se nám stane skutečnost, že jsou lidé znovu a znovu po mnoha stránkách a v neobyčejném rozsahu tak překvapivě zlí.

Teprve ve stínu Adamova pádu je věrohodná zvěst o vykoupení v Kristu. Jen na tomto temném pozadí, s osobním prožitkem této tragédie, se smíme spolu s apoštolem Pavlem paradoxně pochlubit na areopagu i dnešních filosofů tou dosud jako nezahojená rána živou pašijní zvěstí, že sestoupil nám jinak neznámý Hospodin Bůh, daleký, vznešený, a proto mnohým lhostejný, jako by ani neexistoval, že sestoupil, nyní již s nevyhnutelnou závažností pro každého, mezi nás ve svém jediném Synu, aby na jeho zmučeném těle trpěl na našem místě, a aby takto, svou obětí na Golgotě, snímal hříchy světa, a tedy i hříchy moje a hříchy tvé, navršenou a spletitou a již nerozmotatelnou naši vinu, osobní i kolektivní, a tím ji i odnesl, sprovodil z existence. To je věc velmi vážná, skutečné mystérium víry, historická, ale nyní již i nadčasová, věčně živá velikonoční událost, a týká se nejen soukromé zbožnosti, ale opravdu celého lidského druhu, jeho dějin, jeho cesty, a proto s objektivní platností, Bohu díky, i tebe a mne.

Avšak co dnes s takovým vyznáním, zvláště v našem zeměpásu, pořídíme? Vždyť co znamená Ježíš pro většinu Evropanů už aspoň od devatenáctého století? Vypadá to, že ne o mnoho víc, než vzpomínku na kostel rodičů nebo prarodičů. Západní, v historickém smyslu „křesťanská“ kultura se také nejméně od těch dob otvírá čím dál víc rozličným spirituálním výzvám Orientu. A tak přicházejí, pokud jde o duchovní potřeby člověka, nabídky hlavně z oblastí hinduismu a buddhismu. Začíná a stupňuje se fascinace různými guru. Nadšení z výuky meditačních technik, z rozmanitých cest k údajnému sebevykoupení. Zato Mistru Nazaretskému, a zvláště spasitelskému významu jeho umučení, se v Evropě, až na malé výjimky, rozumí čím dál méně.

Kromě toho se zdá, že „bílé civilizaci“, zvláště v novějších dobách koloniální expanze, na Ježíšovi nejvíc vadí jeho odmítání násilí, jeho zásadní neozbrojenost, a proto z hlediska moderního aktivismu i jeho dějinné ztroskotání; řeknou někteří, že šlo o apokalyptického blouznivce nebo idealistického supermoralistu, který sám sebe vehnal do katastrofy ukřižování v tehdy problematické judské provincii Říma a musel proto už starověkým historikům zmizet do ztracena mezi tolika řeckořímskými heroji, vojevůdci, imperátory, po nichž tu zbyly kromě tisíců padlých nebo pobitých většinou i amfiteátry, akvadukty a lázně, rozšířené silniční sítě a nově založené metropole s vítěznými oblouky, oslavnými stélami a reprezentačními plastikami, a vedle toho i napsaná, později na univerzitách dlouhá staletí probíraná díla jejich filosofických učitelů. Vychovatelem Alexandra Velikého byl přece Aristoteles; kdežto Ježíš, řeknou mnozí s despektem, nic nenapsal a nezanechal tu impozantního zhola nic.

A přesto, kazatelé křesťanských obcí v zemích politické a náboženské nesvobody mimo Evropu i Ameriku zvěstují dodnes, kvůli své vystavenosti různým hrozbám nad jiné evangelisty často věrohodněji, že v onom nevýznamném člověku, dokonce v něm jediném a v žádném jiném za celé trvání dějin, v ukřižovaném muži z Nazareta, k nám přišlo spasení.

Zasaženi i na dálku svědectvím těchto ohrožených pastýřů křesťanských ilegálních diaspor v rozličných končinách našeho ze dvou třetin politicky nesvobodného glóbu, cítíme po přílišném zakademičtění naší teologie, zejména té evropské, opět živě a bytostně, že vnesl Ježíš do světa nejen nějaké poučení o neviditelném a hodně dalekém Bohu, ale ve své osobě, ve svých činech a slovech přímo Boží existenci, vstupující palčivě mezi nás, neuniknutelně naléhavou, ať už ji slepě nebo vášnivě odmítáme, či ať ji nejprve toužebně a pak s hlubokou vděčností omilostněných a z těžké nemoci uzdravených přijímáme.

To je ten nápadný rys původní a ryzí křesťanské víry až na práh čtvrtého století, víry předkonstantinské, podle zákona nedovolené, a proto často pronásledované, že není v první řadě spekulací o Bohu, například jednou z mnoha složitých, latinsky disputovaných teorií o prvotní příčině, o nejvyšším bytí a podobně, které projednával na svých univerzitách vrcholný i pozdní středověk, čehož se účastnil ještě také Mistr Jan Hus, i když dával, jak známo, přednost živému kázání ve své rodné řeči, není víra opatrným myšlením na distanc, ale pohnutím celé existence, samotných jejích základů, v nejhlubším slova smyslu emocí.

Ten pohyb existence, často utajený, ale zcela rozhodující pro naši budoucnost i náš věčný úděl, působí v nás živě pociťovaná přítomnost blízkého Boha, který se však zjevuje – jak Martin Luther říkával – velmi zvláštním způsobem: jakoby ve svém protikladu. Totiž v pravém opaku toho, co lidé považují za božské. Jako kdyby dal zazářit své slávě toliko ve své potupě. Ten, který byl Bohu roven, se ponížil až ve smrt na kříži, čteme ve známém hymnu o Kristu z listu Filipským (Fp 2,5–11). Boha, který nám může pomoci od nás samých, vysvobodit nás z naší vlastní slávychtivosti, takového Boha-Spasitele nenajdeš v podobě, kterou mu dávají lidé, ba často i úřední monoteistická náboženství, ale spíš v naprostém popření obvyklých představ o jeho moci a slávě, o jeho na první pohled ohromující velebnosti.

Například ve společnostech, kde vládne teokracie, opírají její zastánci o svou představu božské velebnosti také svoje pojetí práva jako do detailu božského, a proto nikdy v ničem neměnitelného: majestát Boha-Zákonodárce, to ano, to asi dobře znají, ale stěží tu potká i duše loajální a před zákonem bezúhonná Boha vpravdě láskyplného, který by vyžadoval nejen naši zákonickou poslušnost, v podstatě vždy (když se o to snažíme) splnitelnou, a dále už nic, nýbrž který chce daleko spíš získat celé naše srdce, naši bytostnou, milující odezvu. Proto Pán Bůh, když se uchází o naše srdce, volí ve svém Synu tu zvláštní cestu, že svou slávu přikrývá svou nenápadností a utrpením. Nic nebylo při něm, vyznává prorok Izajáš, proč bychom ho žádostiví byli (Iz 53,2b). Úplný protipříklad všech vojevůdců a potentátů, ale i slavných filosofů, umělců a architektů, prostě takzvaných osobností, toho výběrového genu v národě nebo vůbec v lidstvu.

A tak Bůh, který ve svém Synu zápasí o lásku každého z nás, vyvolává v nás nejprve v mnoha ohledech a směrech nepřátelskou reakci. Vždyť všechna znamenitost světa, na které si sami zakládáme, se proti němu bouří. Ten Nevýzpytný a Nekonečný, který přišel mezi nás v osobě Kristově, v jeho zvěsti a údělu, přece ohrožuje naše hodnoty a hodnocení, všechno je náhle jinak, první budou poslední a obráceně (Mt 19,30), hle, jeho království není z tohoto světa (J 18,36), a přesto jako by tenhle náš svět sebechvály, stability a oslavované zasloužilosti úspěšně podvracelo.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .