Vítězná víra

 

06. 03. 2008

Inspirující čtení na téma křesťanské víry a svědectví.


Richard Wurmbrand, 1974
české vydání STEFANOS, 1998
vázaná, 12 × 18 cm, 176 stran
doporučená cena 120 Kč (objednat)

 

 

Titul je k dispozici také jako bezplatná e-kniha ve formátech Kindle (KF8+Mobi) a EPUB – vyplňte a odešlete objednací formulář, odkaz ke stažení obdržíte e-mailem.

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

ŽIL BYL jeden princ. Dostal velmi vzácného a krásného ptáka. Pojmenoval ho Švitorka a umístil do zlaté klece. Ale to ubohé zvíře nebylo zlatem nijak nadšené. Úpěnlivě prosilo o svobodu, ale princ je měl tak rád, že se s ním nechtěl rozloučit. Nakonec ho Švitorka uprosila, aby alespoň navštívil její příbuzné v lese a řekl jim, že ačkoli je v zajetí, pořád ještě žije.

Princ tedy šel a vzkaz vyřídil. V tu ránu spadla Švitorčina sestra na zem. Zemřela zármutkem nad tím, že Švitorka, tolik milující svobodu, je v kleci. Smutný v srdci se princ vrátil a řekl Švitorce smutnou zprávu, že její sestra umřela. Okamžitě se Švitorka stejným způsobem zhroutila na dno klece. Princ tedy vyjmul ubohého ptáka z klece a vyhodil ho z okna. K čemu by bylo dobré ho chovat, když byl mrtvý? V okamžení Švitorka odletěla a ze stromu zapípala: „To, co jsi považoval za smutnou zprávu, bylo poučení. Tím, že předstírala smrt, mi sestra ukázala, jak uprchnout.“

Nikdo nemůže vyčerpat smysl Ježíšovy smrti na Golgotě. Ale moudří vždycky vyučovali svými skutky. Tím, že dobrovolně zemřel ve věku 33 let, mladý a plný síly, nás Ježíš učí, jak zacházet s životními problémy. Zemři jim!

Láká tě hřích? Zhřešil bys, i kdybys byl mrtvý? Určitě ne. Tak padni mrtev! Svět si přeje, abys běžel spolu s ním do zkázy. Zemři světu! Náboženství chtějí držet tvůj život pod zákonem. Zemři zákonu! Ježíš zemřel hříchu, světu i zákonu. Díky tomu žije. Ty, vězeň, se můžeš osvobodit tím, že budeš následovat jeho příkladu. Pronásledují tě problémy? Nevšímej si jich, jako bys byl mrtvý. Pouč se z toho příběhu o ptákovi, který získal svobodu.

Smysl této knížky je ukázat cestu svobody.

 

MOJE kniha nevyjadřuje názory nebo pocity nějakého člověka. Nenávidím nudná, stejně jako nadšená kázání, ve kterých duchovní vyjadřují své pohledy a svá stanoviska. Také nenávidím politické mítinky, kde se vyjadřují dobré nebo špatné názory. Nejraději bych byl, kdyby nikdo neotvíral pusu, pokud nezná pravdu, objektivní pravdu.

Za starých časů byli mezi Židy lidé zvaní proroci. Ti, když psali, nebo mluvili, začínali slovy: „Toto praví Hospodin“.

Já píšu tuto knihu s plným vědomím, že jsem pouze hlasem. Skrze mne mluví sám Bůh.

Někteří se takovémuto tvrzení na začátku knihy budou smát.

Vždycky se mi líbí, když se lidé smějí, třeba i mně. Smích je zdravý. Lékaři ho doporučují. V tomhle světě je tak málo důvodu se smát. Proč by se lidé nemohli smát mně? Měj mě za blázna, jestli chceš, ale skrze tuto moji knihu k tobě mluví Bůh.

Jak to vím? Copak není Bůh někdo jiný než já, někdo naprosto odlišný? Mé prostředky komunikace s ním mohou někdy fungovat dobře, ale jindy mohou selhat: Možná jsem mu nerozuměl.

Ježíš na kříži zvolal: „Eli, Eli!“ (v hebrejštině „Můj Bože, můj Bože!“). Ti pod křížem věřili, že slyšeli jméno proroka Elijáše. Taková nedorozumění jsou na denním pořádku.

Jak tedy mohu mít jistotu, že to, co já, Richard Wurmbrand, píšu, je Boží vůlí? Jak to věděli ti proroci?

 

DOŠLO k velké záměně oblastí. Oblast gramatiky a oblast náboženství se navzájem liší. Když je žák ve škole vyvolán, aby vyčasoval sloveso, a on odpoví, že Bůh je láska a kdokoli v něho věří, je narozen z Boha, dostane špatnou známku, i když je učitel věřící. Při zkoušení z gramatiky tam nemá náboženství co dělat.

Ale stejně tak nemá co dělat gramatika v náboženství. V oblasti praktického života musíme časovat slovesa. K tomu potřebujeme osobní zájmena. Musíme rozlišovat vlastnictví: to je můj dům, moje kniha, moje manželka, a tamto je někoho jiného. Ale o to tě prosím, nech zájmena v říši gramatiky, do které patří, a nezaváděj je do náboženství!

Když Ježíš Kristus potkal Saula z Tarsu, velkého pronásledovatele křesťanů, na cestě do Damašku, zeptal se ho, „Saule, Saule, proč pronásleduješ?“ Saul mohl po pravdě odpovědět: „Tebe jsem nikdy nepronásledoval. Pronásledoval jsem tvé učedníky.“ Ale Ježíš, ačkoli je vševědoucí, nechce vědět, že on je někdo jiný, než jeho učedníci. Cítí se pronásledován pokaždé, když je zraňován jeho učedník, pláče s každým učedníkem, který pláče, raduje se s každým učedníkem, který se raduje.

Ježíš říká, že na posledním soudu bezbožní uslyší výtku: „ jsem měl hlad, byl jsem nemocen, či ve vězení, a vy jste nenavštívili.“ A pak vysvětluje, že pokaždé, když měl jeden z jeho maličkých bratří těžkosti, procházel utrpením on sám.

Pán Ježíš je naším vůdcem v náboženství. Ale asi by nesložil zkoušku z gramatiky, protože zaměňuje osobní zájmena „on“ a „já“.

Křesťanské náboženství spočívá v tom, stát se opilý láskou. Opilí lidé si pletou věci i lidi. Rozdíl mezi „já“, „ty“ a „on“ mizí. Proto když mluvím, opilý láskou k Bohu, Bůh mluví skrze mne.

 

PŘED DVĚMA tisíci lety Ježíš řekl: „ jsem pravda.“ A toto tvrzení bylo po 2 000 let falšováno a citováno tak, jako by Ježíš řekl: „On je pravda.“ Ale on nikdy neřekl, že on je pravda. On řekl: „ jsem pravda.“ Jestliže z něho uděláš „on“, třeba s velkým O, tak pravdu ztratíš.

Co ti může Ježíš, ten „on“, Bůh vtělený do tesaře v Palestině před 2 000 lety, říci o moderní technice, socialismu, demokracii, nebo vojenských diktátorech a o tom, co z toho je lepší, nebo o tom, zda bychom měli přijmout filozofii Teilharda de Chardin, nebo filozofické vývody Einsteinovy teorie, nebo o tom, zda máme být fundamentalisty nebo modernisty?

Co ti může Ježíš, člověk, který žil před 2 000 lety, říci o teorii evoluce? Může ti říci, aby ses raději vdala za Jirku než za Pepíka? Může ti radit v praktických věcech?

Ježíš si nikdy nepřál být „on“. Podmínka pro to, aby byl pravdou, je to, že musí být „já“. jsem pravda, ne on je pravda. Jestliže chci mít pravdu a být pravdou, musí pro mě Ježíš být „já“.

Není pravda, že se musí stát „já“. On je „já“. Luther říká: „Křesťan je Kristem.“ To je fakt, ačkoli si to možná ještě neuvědomuješ. Když mám oči otevřené, říkám se sv. Pavlem: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Pak jsem si jist svými myšlenkami. píšu knížku, což znamená, že skrze mou knížku mluví Bůh.

Muži Boží takhle vždycky smýšleli.

Luther napsal: „Musím rozlišovat mezi sebou a mým povoláním. Sebe považuji za nejmenšího. Ale mé povolání je nedotknutelné… Nikdo by neměl mít vysoké mínění sám o sobě, ale každý by měl mocně oslavovat své povolání ke slávě Boží. Ba, co více? Ten, kdo zastává úřad, ani nemusí dokazovat, co říká, má se mu naslouchat jako samotnému Bohu.“

 

BÝT KŘESŤANEM znamená být jako Kristus. V jakém smyslu? Ne každý je Žid jako Ježíš, ne každý je tesař, ne každý jeho učedník je muž. V jakém smyslu se mu tedy mohu stát podobným?

On žil lidský život s plnou jistotou, že má pravdu. V jeho době, jako i dnes, existovaly stovky náboženství. V samotné Galileji se setkávalo mnoho národů a náboženství. On si ani jedno z těchto náboženství nevybral. Věřil, že si lidi musí zvolit to jeho. Palestina byla rozdělena na mnoho skupin: zélóti, herodiáni, essenští, atd. Ježíš si nikdy mezi nimi nevybíral. Mluvil o pozemských věcech, ale druzí měli přijmout to, co řekl on. Nikdy nepřijal to, co říkali druzí. Věděl, že on sám je ztělesněná pravda. Stát se křesťanem znamená být podobným Kristu, být člověkem, který nepochybuje o tom, co říká, člověkem, který ví, že Kristus není jen jakýsi „on“. Když tento člověk mluví, mluví Kristus.

Chci-li dát skutečnosti duchovního života do lidských slov, budu muset používat osobní zájmena, ale moje slova budou průsvitná. Onu skutečnost musíš zachytit jejich prostřednictvím mezi řádky. Je to Pán, kdo ti říká: „Pojď ke mně.“ Musíš k němu přijít tak, že uvidíš, že už pro tebe není „on“.

Musím to znovu objasnit. Nevolám tě, abys přišel k němu. Svatá slova zní: „Pojď ke mně.“ Nechoď k němu, což by znamenalo, že bys v budoucnu měl jako objekt uctívání jakési „on“, s čímž by ses nemohl spokojit.

Celá myšlenka podmětu a předmětu je výmysl, který je v nás fixován našimi jazykovými strukturami. Ty mne také budou zavazovat, abych „zneužíval“ zájmena. Ale dělám to s vědomím, že to, co nazýváme „já“, je jen dočasným místem setkávání různých sil, které neustále mění intenzitu a směr. Nauč se přemýšlet mimo kategorie „já“, „ty“ a „on“. Myslitel, myšlenka a přemýšlení jsou jedno.

Je jedno všemocné „Já“. Desatero přikázání začíná slovy „Já jsem Bůh.“ V tomto jediném Bohu žijeme, hýbeme se a jsme (Skutky 17,28). Tvoříme vnitřní život Boha. Nejsme někde mimo něj.

Bůh neustále popírá myšlenku, že naše „já“ stojí proti jeho. Jeremiáš nechce přijmout povolání za proroka. Říká Bohu: „Jsem dítě,“ ale Bůh odpovídá: „Neříkej, já jsem dítě, … protože já jsem s tebou“ (Jer. 1,6–8). Důležitá jsou Boží slova: „Neříkej já, … protože já…“ Kde zasahuje jeho „já“, tam naše „já“ neplatí.

Zachariáš, když mu anděl řekl, že bude mít syna, budoucího Jana Křtitele, říká nebeské bytosti: „Já jsem starý.“ Tato námitka je zrušena slovy: „Já jsem Gabriel“ (Lukáš 1,18). Je nesmyslné, aby člověk mluvil pomocí zájmen, když slyší hlas z nebe. Znovu je to „ne »já«, Zachariáš, ale »já«, anděl“.

Jednoho člověka nazval Bůh „bláznem“ (Lukáš 12,16–20). Byl to člověk, který myslel jen na své pozemské bohatství. Bylo by snadné jej považovat za blázna. Ve třech biblických verších používá tento člověk (podle angl. překl.) devětkrát slova „já“ a „moje“, aniž by věděl, že toto „já“ má téže noci zemřít a to „moje“ se stát vlastnictvím druhých.

K této myšlence se vrátíme později. Přijít k Bohu je jinými slovy řečeno přijít k sobě, ke svému skutečnému „já“.

Ježíš řekl sv. Kateřině ze Sieny: „Já jsem ten, kdo je, ty jsi ta, která není.“

 

VE SVÉM bukurešťském sboru jsem měl ruského člena, který neuměl ani slovo rumunsky, tedy jazykem, ve kterém byly vedeny všechny bohoslužby. Nikdy v kostele nechyběl. Během kázání si četl svůj ruský Nový Zákon.

Cítil jsem k němu zodpovědnost. Jednoho dne jsem ho zavolal a řekl mu: „Podívej, já jsem tvůj pastor. Chtěl bych vědět, jak rozumíš téhle knize. Vyber si jakoukoli část a vysvětli mi ji!“

Přečetl mi první kapitolu epištoly Korintským a pak ji vykládal: „Apoštol píše, že Pavel zasil evangelium a jistý Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst. Z toho vyplývá závěr, že ani Pavel, ani Apollos nejsou nic, jenom Bůh. Nyní tedy, jestliže sv. Pavel a Apollos jsou pouhé nic, jaká je vaše cena, bratře Wurmbrande? Bůh povolal věci, které nejsou. Buďte rád, že jste pouhé nic.“

Objal jsem ho a poblahopřál mu k tomu, že rozumí Bibli lépe než já.

 

JEŽÍŠ ŘÍKÁ: „Pojď ke mně.“ Přijmi toto volání! Nebuď jedním z těch ledových srdcí, která jsou často tak tvrdá a necitelná jako vězeňské dlažební kostky, na kterých snad Ježíš spal poté, co byl zatčen v zahradě Getsemane.

 

JEŽÍŠ ŘÍKÁ: „Pojď ke mně!“ a ne jen na pompézní bohoslužby. Velký inkvizitor v Dostojevského Bratři Karamazovi řekl Pánu: „Vylepšili jsme tvou práci.“ Ježíš ve své pokoře je za každé zlepšení vděčný. Slíbil nám, že budeme dělat dokonce větší skutky než on. Ale přeje si, abys přišel k němu, k němu samotnému.

Křesťanství se během staletí mnohokrát měnilo. Křesťanství doby Ježíšovy bylo jiné, než to za prvního křesťanského společenství v Jeruzalémě, které se dále lišilo od prvních křesťanských sborů v pohanském světě. Něco jiného byla zase státní církev po Konstantinu Velikém. Církev se pak měnila ve středověku, za reformace, v období racionalismu a v obdobích pietismu, modernismu, státem kontrolované a podzemní církve v komunistických zemích a charizmatického hnutí ve svobodném světě. Origenes považuje křesťanství za etapu božského dění, které se připravuje na něco vyššího. Ještě se mohou objevit vyšší formy křesťanství. Všechny jsou nástroji toho jediného Krista, který se nikdy nemění. Říká: „Pojď ke mně!“

 

JAK K NĚMU mám přijít? V Lukášovi 24,5 je psáno, že se Ježíš oddělil od svých učedníků. Toto oddělení je konečný fakt, pravda jednou provždy platná pro celý náš pozemský život, až na to, že opak pravdy nemusí být omyl. Může to být opačná pravda. Všechno na světě je dvojí povahy. Stejně tak i vztah mezi lidmi a Kristem. Je fakt, že se Ježíš od lidí oddělil, a je fakt, že se Ježíš může v lidech stát „já“.

Hledáš Ježíše? Pak první podmínkou toho, abys ho našel, je splnit to, co Ježíš řekl římským vojákům: „Jestli tedy hledáte mne, nechte ostatní (moje učedníky) odejít“ (Jan 18,8).

Ježíš se od nich oddělil.

Když se velekněz ptal Ježíše na jeho učení, odpověděl mu: „Proč se ptáš mě? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal“ (Jan 18,21).

Ještě že byl rozhovor přerušen fackou, kterou Ježíš dostal od vedle stojícího důstojníka.

Jinak by to strašně schytal od samotného velekněze, který mu mohl odpovědět: „Koho z těch, kdo tě slyšeli, se mohu zeptat na tvé učení? Jeden z nich nám tě prodal a pěkně tě přitom pomlouval. Další z tvých učedníků je právě teď na dvoře a říká, že jsi jenom člověk, člověk, kterého nikdy neznal. Ostatní tvoji učedníci utekli. Muži, kteří tě slyšeli, jsou ve vedlejší místnosti a čekají, až budou svědčit: „Tenhle chlápek řekl: »Mohu tento Boží chrám zbořit a ve třech dnech ho vystavět.«“ – jistě ne ten nejzajímavější bod učení. Mluvil jsi k tisícům lidí. Nic nepochopili. Zítra budou křičet: »Ukřižuj ho!« Jan, tvůj milovaný, je tady, ale je zticha. Jsi jediný, kdo nám tu může sdělit tvé učení. Když nechceš, obejdeme se bez toho.“

Od té doby se situace moc nezměnila.

Jestliže chceš znát Ježíšovo učení, nech jeho učedníky odejít.

První doporučení, které ti dávám, je toto: „Nech všechny na světě jít svou cestou; nech církve a ty, kdo je zavrhují, jít svou cestou, dobrou nebo špatnou; a ty, odpovědný jen za svou vlastní duši, přijď k Ježíši! Nedívej se ani napravo, ani nalevo, neohlížej se, nestarej se o to, co říkají ostatní! Přijď k Ježíši!“

 

PŘIJĎ K NĚMU tak blízko, až budete jedno!

Když se první křesťané scházeli v katakombách, používali ve svých kázáních následující ilustraci:

Chlapec k zbláznění miloval dívku. Jednoho dne to už nemohl vydržet. Pozdě v noci zaklepal na dveře své milované a žádal ji, aby ho pustila dovnitř. Ona se zeptala: „Kdo je to?“ Odpověděl: „To jsem já.“ Její odpověď byla: „Moje komůrka je úzká. Je tu místo jen pro jednoho. Odejdi!“

Odešel do světa, aby zapomněl na svůj žal. Nemohl pochopit její odmítnutí, protože věděl, že ho taky moc milovala. Po letech marného toulání mu svitlo.

Jednoho pozdního večera opět zaklepal na dívčiny dveře. Na otázku: „Kdo je to?“ odpověděl: „To jsi ty.“ Dveře se otevřely. Jeho milovaná ho objala a řekla: „Dlouho jsem na tebe čekala.“

Jaké rozměry má Bůh? S Mojžíšem mluví mezi dvěma částmi truhly, v níž Židé nosili Desatero přikázání, které jim bylo dáno na hoře Sinai. Nebe je nejužší místo ve vesmíru. Je tam místo jen pro jednoho. Do nebe vejdou jen ti, kdo s ním budou jedno.

Shakespeare říká v díle Kráska a zvíře: „V lásce byl počet zrušen.“ Láska nemůže existovat spolu s počítáním. Ti, kteří milují, jsou vždycky jedné duše a jednoho srdce. Manžel a manželka jsou jedno. Kristus a Otec jsou jedno. Stejně tak věrná duše a Kristus. V lásce není možno rozlišovat mezi „on“ a „já“.

   
 

    Král Šalomoun říká ve své písni (Pís. 6,8–9): „Je tu šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu. Moje holubice, moje bezúhonná je jen jedna…“

 

NEŽ PŮJDU dále, dovol mi znovu tě upozornit: Skrze tuto knihu k tobě mluví Bůh a staví tě před velkou zodpovědnost. Jestli nepřijímáš Ježíše, pácháš duchovní sebevraždu.

Jeden člověk měl celý život velké problémy. Jednou se v noci převaloval na své posteli a nemohl se uklidnit. Prosil Boha, aby mu ukázal, jaký skrytý nepřítel mu zničil život. Zpoza záclony se tento nepřítel objevil: on sám! Jsi svým největším nepřítelem, když nepřijímáš Krista.

Jsme jako bourec, který si připravuje kokon, kde se bude vyvíjet. Jak si buduješ svůj budoucí dům?

V rumunském městě Lugoj dostal ředitel věznice rozkaz zatknout svého zástupce, poručíka. Zavolal si ho a řekl mu: „Dnes přijmeme nového politického vězně. Dohlédni, aby pro něj byla připravena cela!“ Poručík si k sobě vzal jednoho z dozorců a vybral tu nejhorší celu. Víte, všechny vězeňské cely jsou hrozné, ale některé mají trochu víc světla než ostatní, některé jsou vlhké, jiné suché, v některých můžeš udělat tři kroky tam a zpátky, jinde jenom dva. Vybral tu nejhorší celu, ten nejhorší slamník. Pak se vrátil k řediteli a ohlásil: „Už jsem celu připravil.“

Ředitel řekl: „Rád bych se na ni sám podíval.“ Šel s poručíkem do té cely a zeptal se ho: „Nemyslíš, že bychom měli dát tomu člověku lepší ubytování než tohle?“ Poručík odpověděl: „Jste moc měkký, kapitáne! Tohle je správná cela pro zločince!“

Ředitel mu řekl: „No, ten zločinec jsi ty. Rač vstoupit!“ A dveře se za ním zamkly.

My, každý z nás, rozhodujeme o svém budoucím bydlení tím, zda přijímáme, nebo odmítáme Krista.

 

TI, KDO JEJ ODMÍTAJÍ, budou muset trpět v pekle.

To je hrozné místo, vím to. V duchu tam často přebývám, protože peklo není obklopeno neurčitostí, ale láskou křesťanů. V Lukášovi 16 je psáno, že někteří z těch, kdo jsou v nebi, tak milují ty v pekle, že by byli i připraveni jít z nebe do pekla, aby jim mohli pomoci. Ale nemohou.

Peklo je strašná věc. Jak odporné, být tam celou věčnost se všemi ďábly!

Sv. Kateřina ze Sieny jednou viděla ďábla a napsala, že než se znovu na okamžik podívat na takovou obludu, by raději do konce života chodila po žhavých uhlících.

A ti ďáblové budou mučit nevěrníky. Sv. Anselm řekl: „V pekle jsou duše tak naprosto svázány, že si ani nemohou vyndat z oka červa, který je vyžírá.“

Přijměte raději Ježíše!

Ježíš mluví o posledním soudu. Popíši ti to.

Bůh bude sedět na bílém trůnu, za ním opona, před ním v jedné řadě ti, kteří mají být souzeni. Bůh zvedne pravou ruku a na ten povel před oponu vystoupí nepopsatelně nádherné bytosti zářící ve všech barvách a postaví se před každého z těch, kdo mají být souzeni. Pak se bezbožníci zeptají Boha: „Kdo je ta nádherná bytost přede mnou?“ A Bůh odpoví: „To jsi ty, jakým by ses stal, kdybys uvěřil v Ježíše.“ Potom v zoufalosti nad tím, co ztratili, utečou bezbožníci do pekla, neschopni unést pohled na to, čím by se mohli stát.

Nikdy nebudeš sebou, tou zářící bytostí, stvořenou k Božímu obrazu, jestliže nepřijdeš k Ježíši.

 

BŮH TĚ MÝM prostřednictvím volá.

Je tu ještě někdo, kdo tě volá. Je to tvé skutečné já. V podobenství vypráví Ježíš příběh o marnotratném synu, který si od svého otce vzal předčasně své dědictví, odešel do cizí země a nevázaným životem peníze prohýřil. Když už mu nic nezbylo, dal se zaměstnat jako pasák vepřů. Měl takový hlad, že by rád jedl slupky pro prasata, ale „nikdo mu je nedal“. Když už byl tento marnotratný syn z podobenství na konci svých sil, – tak říká Bible – „přišel k sobě“ a rozhodl se vrátit ke svému otci.

„Přišel k sobě“ – jaký to výraz! Kde byl do té doby? V češtině říkáme: „byl bez sebe“. Byl mimo sebe. Nepoužíval svou vlastní mysl, nebyl veden nejlepšími podněty svého vlastního srdce. Jako opice následoval sobecké způsoby ostatních. Jako papoušek opakoval jejich hlouposti. Většina lidí by raději zemřela, než by samostatně myslela. Když marnotratný syn „přišel k sobě“, ke svému skutečnému já, zcela pochopitelně se vrátil i k pravdě a ke svému otci. V tom podobenství je oním otcem Bůh.

Není prostě pravda, že jsi dosud žil bez Ježíše. To jenom tvé skutečné já, ta nádherná bytost, stvořená k Božímu obrazu, nebyla v tobě. Patříš Ježíši. Dosud jsi to nevěděl. Boží Syn byl v tobě a rád by se ti byl zjevil, ale ty jsi byl v daleké zemi. (Gal. 1,16) Skrze mne k tobě mluví tvá skutečná osobnost. Právě teď jsem tvým svědomím, tvým skutečným já. Miluji tvou duši víc než ty. Jsi směsicí všech možných předsudků a názorů posbíraných od druhých. Herec hraje jeden den „Hamleta“ a druhý den „Othella“, ale není ani dánským princem, ani žárlivým Marokáncem. Je sám sebou.

Dosud jsi jednal jako ateista, agnostik, revolucionář, narkoman, hamižník, požitkář, církevník nebo jakkoli jinak. Ale všechno to jsou jen role, které jsi hrál. Tvé opravdové já čekalo a čekalo. Teď k tobě skrze mne mluví.

Luther, velký křesťanský učitel, rozlišoval mezi přímou vírou a vírou, která ví sama o sobě. Když někdo tvrdí: „Věřím“, nebo „nevěřím“, vyjadřuje svůj názor na to, co se v něm děje. Jeho názor na sebe může být v této otázce stejně chybný, jako když soudí ostatní. Člověk si může myslet, že je zdravý, zatímco v jeho těle řádí rakovina. Někdo si myslí, že je nemocný, a přitom jeho choroba je pouze domnělá.

To, že nevěříš, může být taky jen domnělé. Možná nemáš to, co teologové nazývají „fides reflecta“, víru, která si je vědoma své existence. Ale můžeš mít „fides directa“, víru, která prostě existuje. Miminko existuje, aniž by vědělo, že existuje. Ale jeho milující maminka o jeho existenci a potřebách ví. Stejně tak ty nevíš, co se v tobě děje, protože tvé skutečné já čeká venku. Já jsem tvoje „já“. Já jsem tvé svědomí.

Když čteš tyhle řádky, zjistíš, jakou měl Platon pravdu, když řekl: „Vědění je uvědomování si“. Nebudu ti říkat nic nového pod sluncem. V mých slovech poznáš světlo, které tě osvítilo, když jsi přišel na svět. Později jsi se jako marnotratný syn zatoulal daleko od sebe. Teď tě volám zpátky. Až se vrátíš, uvědomíš si svou víru. Boží Syn se ti v tobě bude moci zjevit. Tím, že přijdeš k sobě, přijdeš ke Kristu.

 

VÁHÁŠ? Říkáš, že náboženství není důležité? Plně s tebou souhlasím. Otázkou je jen, jak důležitá je důležitost. Jak důležitý jsi ty a já? Jak důležitý je můj nebo tvůj názor na to, co je důležité?

Zdi určují velikost místnosti. Přitom užitečný je pouze prázdný prostor mezi zdmi. Stejně tak prázdný prostor v hrníčku. Žijeme v tom, co je prázdné, ne v tom, co je plné. Jsou na chození důležité jenom podrážky? Chodí celá noha. Ale noha nemůže chodit bez toho, co se zdá být pro chození nepodstatné, jako srdce, plíce, hrudní koš, páteř, zákon gravitace, atomová a chemická struktura Země a samotná cesta.

Ano, náboženství není důležité. Můžeš bez něj žít, ale taky můžeš žít bez umění, bez knih, bez kalhot, bez čerstvého vzduchu, bez slunečního svitu, bez milování a bez potřeby být milován. Ale takováhle existence si nezaslouží název „život“. Právě ty „nedůležité“ věci činí život krásným a smysluplným.

Ptáš se, co ti Ježíš může dát. Proč ti musí být někdo užitečný, abys ho miloval? Na co tohle neustálé hledání jen toho, co je důležité? Lidé následovali Ježíše ještě dříve než předpovídal svou smrt a své vlastní vzkříšení, dávno předtím, než slíbil věčný život i ostatním.

Marie Magdalena ho milovala a svými slzami myla jeho nohy, aniž by měla potuchy o tom, že by od něj mohla získat odpuštění hříchů a místo v nebi. Milovala ho jen kvůli lásce. Dělej totéž!

 

PROBER SE! Nelpi na těch ubohostech, které jsou „důležité“! Za posledních padesát let se život změnil mnohem víc než za předchozích pět tisíc. Někdo se zajímá o kvasary a novy a o expanzi vesmíru, druhý o mezony a kvarky, jiný o geny. Ty hledej podstatu všeho! Hledej Boha!

Určitě tě přitom napadne tisíc otázek, kterým by pravý křesťanský učitel nevěnoval pozornost. Učitel od Boha neučí to, co si vybere žák, ale to, co považuje za dobré ho naučit. V duchovních věcech člověk nepotřebuje odpovědi na bezpočetné náboženské problémy, ale spíše to, co Ježíš nazývá „být chudý v duchu“. Duše se musí uklidnit jako moře, které zrcadlí krásy nebe.

Správný učitel neodpovídá na otázky. Ani já ti nejsem připraven složitě vysvětlovat kopec nejasností. Učitel náboženství udělá nejlíp, když sám sebe skryje a ztratí se do tmy, aby nebyl ztělesněním Božího slova, ale jenom hlasem, jehož prostřednictvím může Mistr říci cokoli chce anebo tichou loutnou, která čeká na jeho přání.

Když se Alexandr Veliký zeptal filosofa Diogena: „Mohu ti nějak pomoci?“, Diogenes odpověděl: „Nestiň mi slunce.“ Tohle by měla říci duše žíznící po Bohu všem teologům. Smyslem téhle knihy není povídat ti o Ježíši, ale dovolit Ježíši, aby se ti sám zjevil. Ten, který přišel na svět v neznámé stáji a který se stal psaným Slovem, se nyní pokořuje ještě více. Používá hlas hříšníka, aby tě upozornil na šepot tvého vnitřního hlasu, kterým je hlas tvého svědomí.

 

JSOU LIDÉ, kteří ti řeknou: „Bojuj proti kapitalismu“ nebo „bojuj proti komunismu“ nebo „bojuj proti islámu“. Dejme tomu, že jeden z těchto bojů bude úspěšný, k čemu to bude? Nacismus byl poražen. Zlepšil se svět od té doby? Jsou i lidé, kteří ti řeknou: „Nebojuj ani proti kapitalismu ani proti komunismu nebo islámu. Uzavři s nimi mírové dohody.“ Jaký mír může být mezi těmi, kdo se navzájem nenávidí? Mír není to, že není válka, ale to, že vládne láska. Jiní ti zas řeknou: „O mírové procesy se nestarej.“ Když se nestarám o žádný z velkých problémů lidstva, k čemu pak mám mysl? Jak říkám, nech to všechno být! Hledej Boha! On je všechno, co potřebuješ. Když máš jeho, máš odpověď na všechny problémy, protože už pro tebe tyto problémy problémem nebudou. Ježíš říká: „Já jsem život.“ To se týká i tebe. Prostě budeš žít život pod Ježíšovým vedením, a tak to bude jeho život.

Hlodající pochybnosti zmizí. Jednou se Ježíš ptal jednoho ze svých učedníků: „Proč jsi pochyboval?“ Petr šel po vodě a hrozilo mu utonutí. Na Spasitelovu otázku učedník nikdy neodpověděl. Mohl říct něco jako: „Pochyboval jsem, že z tohoto smrtelného nebezpečí budu zachráněn, protože ty jsi nevypočitatelný.“ Tolik z těch, kdo věří v Boha, se topí. Někdy zázračným způsobem vyváznou. Ale nikdy nevíš, jak to dopadne s tebou. I tak neměl Petr pochybovat. A to proto, že když jednou patříš Ježíši, tak je pro tebe život a smrt totéž. On je věčný. Stejně tak ty, protože neexistuje rozdíl mezi „on“ a „ty“. Ve skutečném náboženství nemá gramatika co dělat.

 

NAŠI NEPŘÁTELÉ říkají, že náboženství je jakési opium, přelud. Dobrá, jsou však všechny přeludy špatné? Člověk, který se topí, má pocit, že spí na měkkých polštářích, mrznoucí člověk zase, že odpočívá u rozpálených kamen. Některé přeludy jsou obrannými mechanismy, které nám pomohou projít krizové situace. Existují dobré a špatné přeludy, stejně tak jako dobré a špatné myšlenky. Přeludem může být i milující matka, která mřížemi podá svému uvězněnému a vyděšenému dítěti prs, aby sálo. Přeludy mají nesmírnou moc. Mohou dát nový život a sílu těm, kteří jsou v koncích.

Ale Kristova útěcha není přelud. Je to skutečnost.

Zeptáš se, jak to vím. Křesťané věří, že buddhisté a hinduisté a židé a muslimové a ateisté a agnostici se všichni mýlí. Myslí si, že se dostali do bludu. Ale to, co se může stát ostatním, se může stát i křesťanům. Měli by si prověřit, čemu věří, jinak se snadno nechají svést.

Jeden evangelista kdysi řekl dvanáctiletému židovskému chlapci, že Ježíš je Boží Syn, a když v něj neuvěří, bude ztracen. Chlapec odpověděl naprosto vážně: „Pastore, opak je také pravdou. Jestli Ježíš Božím Synem není a ty v něj věříš, jsi ztracen ty.“ Je třeba si uvědomit, že každý, ať hinduista, žid, ateista, mormon, katolík, nebo protestant, zakládá svůj věčný život na tom, čemu věří; a že nikdo nemůže jednoduše obejít otázku, zda je Kristus výmysl nebo ne.

Kant prokázal lidstvu velkou službu. Ukázal jako nikdo předtím, do jaké míry je náš svět utvářen naším myšlením. Vnímáme svými smysly. Vjemy jsou pak naší myslí tříděny podle kauzality, finality, kvality, kvantity a modality. Z toho záhadnými operacemi mysli stavíme vesmír, svůj vnitřní vesmír. Pak o těchto dojmech přemýšlíme, až jsou čím dál víc abstraktní. Naše představa svrchovaného Boha je tedy jistě taky jen výtvorem mysli.

Do jaké míry to odpovídá skutečnosti?

Pravděpodobnost podvodu je nesmírně vysoká. Přívrženci všech náboženství jsou přesvědčeni, že většina lidstva je podvedená, protože každý věří, že jenom jeho náboženství, nebo nevíra, je to pravé. Takže je-li většina lidstva podvedena, může se to stát i mně.

V rámci náboženství, připustíme-li Boží existenci, je stále velká pravděpodobnost podvodu. Farizeové si byli jisti, že svým učením otvírali lidem brány království nebeského. Pak přišel Ježíš a hlásal, že jejich učení brány království nebeského zavírá. Farizeové se pro svou víru nechávali i popravovat. Ježíš také svou víru potvrdil smrtí.

Který z nich má pravdu?

Dante říká v Božské komedii: „Uprostřed své cesty životem jsem se ocitl v tmavém lese, kde se pravá cesta ztratila.“ To se stane všem myslícím lidem.

Máme jednu jistou pravdu, a to v tom, že lidé touží pravdu najít. Lidstvo se neustále a za velkých obětí snaží prosít pravé od falešného, a to někdy i velmi nezištně.

Proč bychom se měli zatěžovat tím, abychom zjistili, zda se Slunce otáčí okolo Země nebo Země okolo Slunce? Zjistíme-li, jak to opravdu je, vůbec to nezmění naši situaci. Nicméně my všichni neustále po něčem bádáme, hnáni instinktem, který nám říká, že pravda je žádoucí a máme se jí řídit.

V tomto hledání potkáme Ježíše.

On si nečiní přehnané nároky.

Neučí nás, abychom zakladatele ostatních náboženství považovali za jeho soupeře, nebo nepřátele. V Šalomounově písni (1,7) jsou ostatní náboženská uskupení nazvána stády Ježíšových druhů – nikoli soků.

On o sobě neříká, že je jen pravda. V evangeliu Jana je jedna věta, ve které všechno závisí na interpunkci.

Jaká je správná interpunkce Ježíšových slov: „Já jsem ta cesta pravda a život.“? Já bych řekl, že: „Já jsem ta cesta: pravda a život.“

Lahvičky s léky jsou většinou směsi. Sám Ježíš nám říká, že nám ve svém učení předkládá směs. Měl na mysli všechny okolnosti, které nás potkávají na cestě, po které musíme jít, odpověď na touhu po pravdě, i to, co je nezbytné pro život.

Život založený jenom na pravdě by byl nemožný. Jaké by to bylo, kdybychom každému hrbáči říkali hrbáč a každé ošklivé dívce, že je ošklivá? Život je v podstatě nespravedlivý, protože každého člověka obdaruje jinak a většina z nás musí nést nezasloužená znevýhodnění. Musíme říkat pravdu s ohledem, abychom neudupali život.