Vzpomínky z dětství

 

10. 01. 2015

Na své dětství vzpomíná významný evangelický kazatel a autor duchovních písní z přelomu 19. a 20. století.


Alois Adlof, 1917
STEFANOS, 1998
vázaná, 96 stran

 

Titul je k dispozici pouze jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 39 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

P A M Ě T I   R O D I N Y   A D L O F O V Y

 

Adlofové pocházejí z Dolení Branné, která s Hoření Brannou a starou tvrzí byla majetkem Václava Záruby, svobodného pána z Hustiřan na Třebověticích, Štěpanicích, Branné a Žumberce. Kommisí konfiskační byl odsouzen všeho jmění, protože prý stavům platil kontribuci, lid svůj proti císaři vypravil a i sám osobně do pole táhl. Když však dokázal, že nejen stavům nechtěl půjčiti peněz, ale také ani lid svůj do války postaviti, neřku-li že by sám byl do pole táhl, doufal, že si tím milost císařskou získá. Ale nezískal. Statky byly mu ponechány jen jako manství, a musel je přijati v léno.

V tu dobu meškal Komenský v Třemošné, chystaje se k vystěhování z vlasti. Paní Zárubová vzkázala mu, že u nich v zámku na Branné je 17letá prorokyně Kristina Poňatovská, která od září (1627) je u nich na vychování. Komenský přišed byl svědkem jejich vidění a proroctví a uvěřil jim. Zůstal tu také asi dva měsíce. V lednu Poňatovská v třeskuté zimě odebrala se do Jičína, aby tam Albrechtu z Valdštejna předpověděla brzký pád. Vrátila se do Branné s vnuknutím, že se mají bratři vystěhovat do Polského Lešna za vedení Jiříka Sádovského ze Sloupna. Byla tedy Branná poslední útočiště Komenského. V třeskuté zimě za Žacléří ku konci ledna 1628 líbala družina Komenského rodnou zemi.

Pan Václav Záruba nebyl s nimi. Chtěl dříve zpeněžiti, co by se dalo. Prodal napadnictví na své lesní statky Třebovětice, Štěpanice a Brannou Albrechtu z Valdštejna za pětinu ceny odhadní (t.j. 24.000 kop míš.). Týž rok umřel, a tak připadly statky ty Albrechtovi dědičně. V týž rok byly propuštěny z práva král. manství. Za tím Albrecht z Valdštýna dlouho statků těch nedržel. Daroval Brannou a Štěpanice v léno dědičné r. 1632 cís. plukovníku Ottovi Bedřichu hraběti Harrachovi.

V držení této rodiny jsou Branná a Štěpanice dodnes.

R. 1632 zakládala se poddanská kniha. A z té je patrné, že tehdy Dolenní Branná měla 18 sedláků, 3 zahradníky a 6 chalupníků. Mezi chalupníky byl Jiřík Adlof, také Adloff zvaný. Jeho robota obnášela z ouroku svatojiského zlaté 3, tolikéž z ouroku zlatohavelského. Mimo to byl povinen dát den na sečení trávy, den na sečení otavy, den na hrabání sena, den na hrabání otavy a den na sklizeň ovsa. Nebyla tedy robota ještě tak tísnivá. Roku 1642 jsou tu už dva Adloffové: Jíra, chalupník, a Tobiáš, sedlák. Snad Tobiáš byl Jírův syn, který se přiženil na statek. Tento povinen byl platit ročně 12 zlatých. R. 1653 platí Tobiáš Adloff už 15 zl. a už jméno jeho přepisuje se v Adolff, nepochybně, aby vrchnost je všecky rozeznávala.

A tak v kraji tom vyskytují se dosud Adlofové i Adolfové.

Jako celá ta krajina, byla i Branná evanjelická, ba bratrské osady tu byly. Ale Harrachové pokatoličili téměř vše napořád. Alespoň Adlofové byli katolicky vychováni a smýšleli tak.

Nevím už nic bližšího ze stol. 17. a 18. z pověstí rodových. Můj děd se jmenoval snad Karel. Narodil se asi 1800 a měl statek v Branné. Měl snad jediného syna Františka, když umřel. Vdova po něm prodala statek v Branné a provdala se do Jilmu u Jilemnice a připravila hocha o dědictví. Tento, nevím, jakým způsobem, dostal se do Studence a tkalcoval tu jako chasník. Svými způsoby a svým jednáním tak se zalíbil obci, že beze všeho přiřkla mu obec právo domácí.

Jaký to byl muž, ten Karel Adlof? Maminka vyprávěla, že míval styky s rasem a katem jilemnickým. Jednou tento kat vyzval děda, aby s ním šel na hráz martinického rybníka, že má nařízeno lapit jednoho zlého ducha. Děd přivolil, když ho kat ujistil, že když z kola svěcenou křídou opsaného nevystoupí, nic se mu nestane.

Šli tedy na hráz, Kat dědovi řekl: „Kdybys viděl, cokoli se se mnou děje, z kola nevystupuj.“ Děd tedy stál v kole čekaje, co bude. Když dvanáctá odbila, kde se vzalo, tu se vzalo dvanáct kočárů jedoucích po hrázi v hrozném kvapu. Kat táže se prvního: „Kdo je ten, s nímž se setkat mám?“ „Jede za námi,“ zněla odpověď, a tak u všech. Když dojel dvanáctý, uchopil ho kat jedoucího v kočáře a jal se s ním zápasiti. Děd díval se na zápas. Najednou ocitli se na samém kraji hráze, a děd už by byl vyskočil ku pomoci, ale pamětliv byv napomenutí katova, k svému štěstí setrval, neboť duch by byl nechal kata a děda roztrhal. Zápas byl tuhý, ale pro kata ovšem příznivý, neboť když bylo nejhůř, ozval se v Martinicích kohout, a duch ztrativ moc byl spoután a v pytli katově nesen pak na popraviště, kde byl zahrabán. To se dálo nejednou. Neboť kat býval někdy hostem v krčmě, kde se mezi pozdními hosty octl s pytlem, který házíval pod stůl se slovy: Lež tiše. Napomínal také, aby nikdo se pytle nedotýkal. Když pak přec někdo kurážnější zavadil nohou o pytel, začal se pytel strašlivě nadýmat, a bylo potřebí katova nějakého zažehnání, aby z toho nepošlo nic zlého.

To prý vyprávěl sám můj děd (dle vypravování maminčina). Vidíme, že římská výchova nepracovala nadarmo. Pověra a víra v duchy viděla všecko v děsivé tvárnosti a libovala si ve vymýšlení strašidelných zjevů jako klamných zázraků. Takový je také celý dojem, dívám-li se na pokolení pobělohorské. To propadlo katolicismu, propadlo pověře.

V Jilemnici bylo jedno kázaní, jehož se účastnila má matka. Bylo to v parném létě, a strhla se bouře a hrom bil a rachotil. Kněz na kazatelně kázal: „Tak vedou čerti na řetěze doktora Martina Lutra.“ Hrůza pojímala všechny nad osudem kacíře, a tak v rodině a v celé dědině (v Studenci) byla hrozná úzkost, aby nic nedělo se proti víře, aby v ničem neuchýlil se nikdo k falešnému čtení. Jan Nepomucký byl zvláštní patron, k němuž se utíkali všichni. Ovzduší studenecké (veliká ves u Jilemnice) bylo římsky bigotní, následkem toho obec vždy zaostalá, kořalečním morem zachvácená, pověrečná a proti jinověrcům nedůvěřivá.

   
 

Do tohoto prostředí dostal se tedy můj otec (nar. 1828), chasník asi sedmnáctiletý, r. 1855. Všude jinde bylo pozorovat jakési vánky svobody. V Studenci sotva. Národnost arci byla zachována. Ba zdálo se, že hranice národnostní v Lhotě Záhajské (sousední vsi) pošine se v náš prospěch. Také nové písně národní jako „Vystavím si pěknou chaloupku“ a jiné od Hanky a jiných zpívány byly od chasy, vždy veselé, vždy bujné, vždy hotové něco vyvést. V té chase svou mírností a svým chováním zamlouval se mladý hoch, osiřelý, jehož matka připravila o jmění: František Adlof. Ten hoch byl přijat do obce. Mimoto padl do oka černooké dívčici Regině Hamerníkové.

Hamerníkovi byli dávno usedlí lidé v Studenci, asi z nějakých krkonošských hamrů sem přistěhovalí. Myslím, že zaměstnávali se plátenictvím. Byla to rodina zvlášť římská, pověrečná, ale měla také zvláštní některé rysy staré české víry. Jmenovitě bylo tomu tak u mé babičky Alžběty Hamerníkové. Patřila k třetímu řádu sv. Františka, a asi prodejem plátna po kraji nabyla mnohých známostí. Ta byla opravdu pobožná, rozumná, více hledíc k srdci než k zevnějšku. Kromě velikého Nebeklíče měl jsem po ní „Modlitby k srdci Pána Ježíše“, které se mne vždy zvláštním způsobem dotýkaly. Mariánská úcta a úcta Jana Nepomuckého arci byly také jejího náboženství složkou, ale zdá se mi ne tak velikou, jako její dcery Anny, o sedm let starší než má matka, a jejího syna Josefa, mladšího než má matka asi o 12 let. Matka má narodila se roku 1828. Ze svého mládí nepamatovala mnoho. Když byla dívčicí, ráda chodila tančit, i do jiných vesnic. Jednou se svou kamarádkou vracela se v noci z hospody lesem. Stále strkala ji k lesu. Když přešly místo jedno, svěřila jí, proč ji tam strkala. Před lety prý tam byl oběšený, který strašil. Z toho nastal u kamarádky strach, a tak daly se obě do běhu. Jejich hrůzu zvyšoval šelest fáborů uvázaných v „holubičku“. Když ustály v běhu, přestal šelest. Teprv později zpozorovaly, že nehoní jich duch, nýbrž že šelestí jejich holubičky. Došly domů. Ale i doma měla maminka svou příhodu. Viděla smrt v síni, a když běžela zadem, viděla ji na dvorku, a pak rozkročenou na dvou chalupách. Tak byla její obrazotvornost rozpálena a strašidly omámena.

Tatínek líbíval se jí pro svou pořádnost a mírnost. A sama mu leckdy podstrkovala něco k snědku vidouc, že se nemá tak valně u hospodáře, kde tkalcoval. Vzali se mladí, a byli chudí a živili se tkalcovstvím, v létě pak vyučil se tatínek zedničině. Musel bývat velice mírný a trpělivý, protože ho chválili všichni jeho soudělníci a mimo to jeden můj bratr vytýkal někdy mamince, že vždy doma vládla a tatínka umluvila. Maminka také říkávala, že vždy hledal s každým pokoje a od každého dal se ošidit. Když ho něco tísnilo, chodíval po sednici a zpívával: „Tvůrce mocný nebes, země“. Jmenovitě vždy působily na mne hlubokým dojmem řádky: „Starý Bůh, ten živ jest ještě, prosícím jenž pomáhal“.

Jak z vypravování maminčina jsem vystihl, život jejich nebyl snadný. Hospodařili v dobách nouze, kde i lebeda byla žádostivým pokrmem, a drahota byla veliká. Také se stěhovali často. Ze Studence odstěhovali se do Sejfů, kde se jim narodil prvorozený. Tam také usmálo se na ně „štěstí“. O polednách položil se otec na lavičku u stavu, aby si odpočinul. Usnul. A tu přišel k němu Jan Nepomucký a ohlašoval mu čísla, která, vsadí-li, vyjdou. I běžela maminka vsadit do Harty, ale tam už by musela dát o dvacetník víc. Nebylo ho, a vypůjčovat nechtěli. Čísla opravdu ve vší slávě vyšla, ale nikdy neslyšel jsem litovat maminku, proč si ten dvacetník nevypůjčili.

V létě chodíval tatínek na zednickou práci. Jednou v nějakém dostavníku sjel se s „pastorem“, hodným prý člověkem, který s ním dost vážně mluvil a dokonce mu i bibli dal. Ale nepobyla u nás bible. Nevím, kdo zanesl ji k zkoumání na faru, odkudž se už jako kniha nebezpečná nevrátila. I tu usmálo se štěstí na otce, ale nepoznali tohoto štěstí.

Zednická práce přivedla rodiče do Hořic. Odstěhovali se tam, neboť tam prováděl veliké stavby mlynář Tomášek. Jeden pak dům vždy mi ukazovala maminka, na němž dělal tatínek u stavitele, neboli baumistra Karažeje.

Jinak paměti rodiny měly v mamince nespolehlivou podatelku. Jen občas nějaká vzpomínka vybavila se jí o bývalých těžkostech, ale jinak pamatovala málo. Ba ani jmen svých dětí nepamatovala. Bylo nás celkem devět. Já byl osmý. Ale krom svých bratří Edvarda (staršího o 10) a Františka (staršího o 8 let) neznám žádného, ani dle jména. Všichni umřeli v útlém dětství a paměť na ně mísila se divně v hlavě maminčině. Vždyť i o mně říkala, že jsem se narodil o třešních, kdežto jsem se narodil v srpnu. Narodil jsem se v Hořicích.

Pamatuji se, jak jsem jako košiláček běhal tatínkovi naproti, a on mi přinášíval rohlík, a pak pamatuji se, že tatínek ležel venku pod švestkami a já jsem si u něho hrál. V červenci 1864 tatínek zemřel. Byli jsme ve veliké nouzi. Starší bratr dostal se do služby na statek do Dobré Vody, asi vlivem babiččiným a pro mladšího muselo se také něco takového hledat. Jmenovitě pro tohoto byla nemoc a smrt tatínkova neštěstím. Už dřív nerad chodil do školy a byly doma křiky, a maminka mu nadržovala. Nikdy se nenaučil číst a psát, i když později se mu naskytovala příležitost, z učení pak utíkal.

Babička přinášívala pomoc. Ale r. 1865 také i ona umřela, a nedali nám ani vědět v horách. Pochovali ji ve františkánském hávu. Nepamatuji už vše, jak ten život ubíhal. Nepochybně, že maminka vydělávala živobytí přidáváním u zedníků a v zimě posluhou.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .