Vzpomínky z dětství

 

28. 01. 2015

Ve vzpomínkové knize se autor, český evangelický farář, vyznává ze své lásky k rodnému Slovensku, z krásy jeho krajiny i z lásky tamnímu lidu.


Zbyněk C. Honzal, 2003
STEFANOS, 2005
brožovaná, 94 stran

 

Titul je k dispozici pouze jako e-kniha ve formátech Kindle a EPUB za 49 Kč (stáhnout ukázku, objednat).

 

 

Ukázka z knihy:

 

 

1. část

 

Na Spiši

 

 

 

Spišské Podhradí

 

Po více než padesáti létech po své první cestě na východní Slovensko jsem se rozhodl, že se svou manželkou navštívím své rodiště znovu. Po celkem příjemné cestě jsme před polednem dorazili do Spišské Nové Vsi. Čekáme na autobus do Spišského Podhradí a rozhlížíme se po náměstí. Mají tu památník padlých a umučených v okrese. Za války bylo v okrese celkem 841 obětí. Při osvobozování okresu padlo 79 ruských vojáků. Na jednom domě na náměstí nás zaujala pamětní deska připomínající pobyt a úmrtí maminky Milana Rastislava Štefánika v roce 1928. Přežila tedy svého syna téměř o deset let. Jmenovala se Albertina, rozená Jurenková. Netušil jsem, že se mi zde pod Tatrami připomene jméno a osobnost Štefánika, jehož jméno nese gymnázium, do něhož jsem začal chodit v Novém Mestě nad Váhom. Jeho rodná Košiariská a blízké Bradlo s Jurkovičovou mohylou mi bylo povědomé ještě z dětských let. Jeho působení po boku T. G. Masaryka a E. Beneše za první světové války probouzelo můj obdiv a úctu již jako školáka. Zaujala nás také budova staré památné radnice, v níž je dnes vlastivědné muzeum. Od roku 1876 bylo zde sídlo provincie šestnácti spišských měst. Jak to s těmi spišskými městy vlastně bylo, to jsem se dočetl později. Teprve až v roce 1772 přivtělila prý Marie Terezie třináct spišských měst – včetně mého rodiště – k Uhersku. Do té doby patřila vlastně celá Spiš pánům polským a to již od počátku 15. století, kdy král Zikmund dal tato spišská města polskému králi Vladislavovi. Samotné Spišské Podhradí prodal za 37 000 českých grošů, zatímco ostatní ponechal ve správě župana, který sídlil na Spišském hradě. Ještě z dob studia na Štefánikově gymnáziu mám mapu Slovenska a Podkarpatské Rusi, na níž jsou polské državy na Spiši v 15. až 18. století červeně zakresleny a to jak v blízkosti Spišské Nové Vsi a Spišského Podhradí, tak kolem Kežmarku a Spišské Bělé a větší území ještě na sever u polských hranic. Hranice tureckého panství z roku 1648 jakož i knížectví Sibiňského jsou na mapě zakresleny tak, že se od rodiště táhnou, jak se říká, co by kamenem dohodil. Jsme stále ještě u oné památné radnice na náměstí. Čtu tam, že v roce 1443 byl právě zde na radnici uzavřen mír mezi Janem Jiskrou z Brandýsa a králem Vladislavem. O Jiskrovi bude ještě zmínka dále, až bude řeč o hradě, který vévodí nad mým rodištěm.

Konečně přijíždí náš autobus. Tatry nám cestou sem zahalila mlha, ale cesta autobusem byla již zalitá sluncem. Projíždíme kolem zchátralého zámku v Markušovcích a brzy jsme na místě. Ubytovali jsme se v hotelu „Kriváň“. Ke svému překvapení jsem zjistil, že hotel stojí na místě, kde původně stála četnická stanice, v níž tatínek po léta sloužil.

 

⁎   ⁎   ⁎

 

K četnictvu se hlásil po svém návratu z ruských legií a již 4. února 1921 byl poslán do Spišského Podhradí. Četníkem na zkoušku, jak se tenkrát říkalo, byl od 9. dubna do 20. září toho roku v Kluknavě. Na strážmistra byl povýšen přesně za rok. Štábním strážmistrem se stal až na svém druhém působišti v Čachticích 14. září roku 1932. U četnictva pak na Slovensku působil až do třicátého devátého roku. Po třech létech služby ve Spišském Podhradí se oženil s Julií Vosolsobě ze Strmilova. Zachoval se kalendáříček z roku 1925, na jehož rubu si tatínek poznamenal: „V úterý 17. února o 12. hodině roku 1925 se nám narodil náš Zbyněk – Ctibor.“ Pod tím už menším úhledným písmem, jímž vždy psával, poznamenal: „26. října v úterý o 14,30 1926 se nám narodila holčička Blanka.“ V kalendáříčku je zatržen svátek Ctibora 8. května a svátek Zbyňka 16. června a také svátek Jitky 5. prosince. Protože v rodině žádnou Jitku nemáme, usoudil jsem, že o tomto jménu rodiče snad původně uvažovali, než se rozhodli pro Blanku.

Z doby, kdy tatínek ve Spišském Podhradí začínal, se mi zachoval dopis jeho staršího bratra Františka, který byl psán ze dne 25. června 1922 z Vídně: „Milý bratře, přijmi náš srdečný pozdrav. Sděluji Ti, že jsem dopis s Tvojí fotografií obdržel. Také jsme se těšili, že nás letos navštívíš. Rádi bychom Tě viděli. Ta uniforma Ti sluší a ty medaile jsi asi dostal v legiích. Já jsem také dostal z Prahy od vojska list. Jsem přidělen k 5. pluku do Prahy. V případě mobilizace bych musel ještě rukovat. Tak jsem se hlásil ve Vídni na konzulátě. Také jsem myslel, že se letos podívám domů, ale není mně to možné. Dovolenou jsem měl v květnu, také jsme několik neděl pracovali jen tři dny v týdnu, teď děláme již celý týden, ale drahota je zde úžasná… Také mi napiš, kde to Spišské Podhradí je. Být to blíže Bratislavy, tak bych se tam podíval, ale myslím, že je to hodně daleko. Také byl zde Emil z Brna na návštěvě na svátky svatodušní, tak mi povídal, že Tě viděl, jak Tě zajali. Dělá v tkalcovské továrně. Polívkův Vojtěch je také ženat, je zde barvířským mistrem. Ferda dělá ve Vídni ve vagónové továrně. Také Ti posílám fotografii naší Aničky, to se podivíš jak je veliká, na druhý rok již půjde do měšťanky. Tak jsem Ti toho trochu napsal, až zas podruhé. Tak Tě ještě jednou srdečně zdravíme. Na shledanou Franz, Marie, Anička.“

Když už se probírám písemnými památkami po mém tatínkovi, nemohu pominout dva sešity velkého formátu, které po něm mám, kam si tatínek psal pro Kežmarské oddělení zemského četnického velitelství pro Slovensko úlohy za četnickou stanici ve Spišském Podhradí. Jsou to zápisy z let 1926–1930, tedy z doby mých prvních let života. Myslím, že vypovídají něco o době a prostředí a nějak, byť jen nepřímo, souvisejí s mým nejútlejším dětstvím, které je na vlastní zážitky poměrně chudé. Vybírám namátkou jen některé případy, které tatínek musel pro četnickou stanici sepisovat.

První zápis je 9. července 1926. To mi byl teprve rok a několik málo měsíců. Zápis pojednává o násilném smilstvu, kterým se „řečený Jozef V. pastýř dobytka chtěl pomstít Marii N. za to, že odmítla, když chtěl si s ní učinit známost. Onen pastýř byl již jednou trestán a to 2. března 1925. Nyní byl strážmistrem Ludvíkem H. v přítomnosti starosty zatčen a okresnímu soudu ve Sp. P. se species facti odevzdán.“ Tatínek tam dále dodal, že „se schovával v lese ‚Jitra‘ v pastýřské kolibě, kde byl také dopaden a hajným Karlem V. usvědčen.“

Podle jiného zápisu z následujícího roku byl „maďarský příslušník Petr J. obchodní cestující strážmistrem Ludvíkem H. přistižen v obci Sp. P. Byl rozsudkem Sedrie v Levoči 12. října 1926 pro zaviněný úpadek navždy z ČSR do Maďarska vypovězen. Na obecním úřadě udal, že dne 10. ledna 1927 přešel z Maďarska do ČSR přes hranice u K. a dne 14. ledna došel do Sp. P. Ve Sp. P. se chtěl zdržovati u svého příbuzného Karla J. a sice proto, že se mu v Maďarsku špatně vede. Zadržený Petr J. byl strážmistrem Ludvíkem H. v přítomnosti strážmistra P. vzat pod dozor a odevzdán okresnímu úřadu v L. ku dalšímu řízení.“

Zmíněný strážmistr František Podhola byl tatínkův kolega a přítel. S celou jeho rodinou jsme se přátelili. Později, až jsem trochu povyrostl, byli jeho syn Milan a jeho dcera Věrka mými prvními kamarády. Když jsme se pak z Podhradí stěhovali – to mi bylo právě pět let – slíbil jsem Věrušce, která se mi velice líbila, že se s ní ožením. Od této doby jsem se však s tímto krásným děvčátkem, kterému jsem dal tak nerozvážný slib, již nikdy nesetkal. Když jsme pak jednou po létech navštívili s manželkou Šumavu a projížděli jsme Rýmařovem, kam se rodina Podholova ze Slovenska přestěhovala, byl bych se byl rád dověděl, jaké byly Věruščiny další osudy. Byla to moje poslední romantická vzpomínka ze Spišského Podhradí. Žádná z mých několika dalších vzpomínek z doby mého nejútlejšího dětství, o nichž se chci ještě zmínit, už nebude tak krásná a hřejivá.

Dříve však bych ještě zalistoval v tatínkových úlohách, které mám před sebou. „Rolník Jozef B. ze Sp. P. národnosti německé, evangelík vyznáním, odepřel 10. března 1927 dáti koně zapřáhnouti do stříkačky při vzniklém požáru zdejší továrny na nábytek, jsa k tomu vyzván zdejším starostou. Odepření Jozefa B. dáti koně zapřáhnouti do hasičské stříkačky mělo ten následek, že hasičský sbor ze Sp. P. nemohl se včas k požáru dostaviti, čímž se požár značně rozšířil. Dal prý za koně 15 000 Kč a nedá si je zmařiti.“

Byly však i jiné případy. „Dne 17. dubna 1927 vyvěsil Matěj G. ze Sp. P. na tabuli k vyvěšení plakátů určenou a umístěnou na městském hostinci plakát štvavého obsahu. Na plakátě, který Matěj G. vyvěsil, je namalován člověk, který nese na zádech pytel peněz a utíká ze Slovenska. Pod ním je nápis: »Čech nás už okradol, tak ide domov.« Pod ním je skupina otrhaných Slováků, kteří mu hrozí a pod tím jsou slova: »Však sa s Čechmi porátáme!« Svědci toho případu jsou strážmistr Ludvík H. a Václav V., kteří 17. dubna 1927 Matěje G. při vyvěšování shora jmenovaného plakátu přistihli. Matěj G. ohledně nedovoleného vyvěšení zmíněného plakátu udal, že on je tajomník ľudovej strany ve Sp. P. a plakáty obdržel z ústředí této strany v R. s poukazem, aby je vyvěsil. Že není dovoleno plakáty takového obsahu vyvěšovati, neb je k vyvěšení třeba vrchnostenského povolení, prý nevěděl… Plakát vyvěšený Matějem G. a rovněž ještě dvacet kusů těchto, které měl sebou a chtěl je vyvěsiti, byly témuž zabaveny a odevzdávají se tamnímu úřadu.“

Zaujal mě také případ vyhrožování duchovnímu při náboženském obřadu. Jistý „rolník Karel R. ze Sp. P., vyznáním římský katolík, vyhrožoval dne 13. srpna 1927 římskokatolickému faráři Janu V. ze Sp. P., když týž šel se svátostí umírajících zaopatřiti těžce nemocného otce Karla R. Pavla R. ze Sp. P. před domem svého otce slovy: »Jak mi tam s tou pitomostí vkročíte, tak vám tu hůl hodím na hlavu!« Svědci toho případu jsou Jan V., Béla V. a Margita Z., všichni ze Sp. P., kteří dne 13. srpna 1927 strážmistru Ludvíku H. v přítomnosti strážmistra Matěje Z. a starosty udali, že samého dne stáli před domem Pavla R. v čase, když farář Jan V. šel svátostí umírajících zaopatřiti Pavla R. Jmenovaní svědci, slyšíce onu výhružku, přiskočili ke Karlu R. a svojí přítomností provedení výhružky zabránili tak, že farář Jan V. mohl obřad vykonati… Karel R. udal, že faráři Janu V. shora uvedenými slovy vyhrožoval proto, že má na svého otce zlost proto, že jsa jeho synem týž mu z majetku ničeho neodkázal, ačkoli druhým jeho sourozencům odkázal podíly. Jelikož otec jeho je velice nábožensky založen, chtěl výhružkou odvrátit faráře od jeho výkonu, aby se tím otci pomstil… a na ospravedlnění svoje udal, že byl otcovým nevděkem velice rozčilen a v tomto rozčilení skutek spáchal.“

Vybírám ještě některé další případy. „Jistý Němec, evangelík, obecní zřízenec Tomáš L. poloval v honebním revíru Jana D. z B. bez patřičného povolení majitele honitby. Zpočátku zalhal, že dostal ústní povolení, když však byl usvědčen ze lži, přiznal, že ve skutečnosti nedostal svolení k polování v revíru Jana D., že však má velikou zálibu v polovce, proto že zašel do cizího revíru za tím účelem, aby se přesvědčil, jak mnoho toho roku Jan D. má zvěře, a v lovecké vášni po jednom zajíci si střelil.“

Se zakázanými plakáty se to opakovalo ještě i koncem roku 1927. Nějaký Jan D. dělník na pile, ze Sp. P. vyvěšoval na návěštní tabuli ve Sp. P. plakáty, na kterých namalována mapa Čsl. republiky a Ruska. Nad tím stojí Trocký, má jednu nohu v Čsl. republice a druhou v Rusku. Nad tím je nápis: »Svaz sovětských republik k desetiletému trvání.« Pod vyobrazením jsou různá provolání k dělnictvu a malorolnictvu. K vyvěšování těchto plakátů Jan D. žádného svolení neměl. Rozšiřování a vyvěšování těchto plakátů bylo z nařízení okresního úřadu v L. pod číslem 26063 ze dne 10. prosince 1927 zakázáno. Jan D. ohledně vyvěšování zakázaných plakátů udal, že mu tyto byly jednateli zdejší komunistické strany z jejich sekretariátu v B. zaslány, aby je vyvěsil. Plakáty Janem D. vyvěšené na třech návěštních tabulích byly z nařízení obecního starosty strhány.“

„Přestupkem proti státu se provinil Karel V. ze Sp. P. obchodník se střižným zbožím, maďarské národnosti, evangelík. Dne 14. února 1928 vyvěsil z vikýře svého domu na náměstí ve Sp. P. maďarský státní prapor. Karel V. ohledně vyvěšení státního praporu udal strážmistru Ludvíku H. v přítomnosti strážmistra Václava J. a starosty, že na den 14. února 1928 připadá stoleté výročí korunování krále Štefana na krále uherského. Tento den je v Maďarsku velice oslavován a on jako rodilý Maďar chtěl též onen významný den zasvětiti. Týž dále udával, že prý nevěděl, že podobný čin není v Čsl. republice dovolen. Karel V. byl strážmistrem Ludvíkem H. vyzván, aby prapor ihned ze svého domu odstranil, čehož uposlechl.“

Posádkovému velitelství v Levoči hlásí můj tatínek dne 18. února 1928 – v té době mi byly právě tři roky – že „v lese severovýchodně od obce B. byl nalezen nevybuchlý dělostřelecký náboj. Našel ho spolu se strážmistrem Pavlem V. v lese „Babí hůra“. Granát byl ráže 15 cm. Místo nálezu bylo za pomoci starosty obce B. Jana Š. ohrazeno kůly obecním strážníkem Janem M. až do příchodu vojenských odborníků střežené. V hlášení tatínek uvádí dále domněnku, že „granát byl pravděpodobně zde zanechán v roce 1919 čsl. vojskem, které tímto směrem tenkráte postupovalo proti bolševickému vojsku. Granát byl téhož dne rotmistrem Václavem P. od dělostřeleckého pluku číslo 203 z Levoče učiněn neškodným.“

Po tomto hlášení je poznamenáno, že tatínek bude od 1. června 1928 do 2. července 1928 na dovolené. Kde jinde by mohla naše rodina trávit svou dovolenou než ve Strmilově. Mně byly tři roky, mé sestře dva. Byla to naše první cesta do Čech a naše babička u Hlubokého ve Strmilově se konečně dočkala toho, že uvidí svá vnoučata. Bydleli jsme v tatínkově rodném domě. Ve světnici rachotily ještě dva stavy, na nichž pracovali tatínkovi bratři. Tatínek byl také vyučen tkalcem. Nemýlím-li se, mohla by to být moje první vzpomínka z dětství, totiž jak nám babička mezi těma dvěma stavy vystřihovala z papíru figurky dětí držících se za ruce jakoby v tanci. Střídavě holčička a chlapeček. Jak nás ty papírové obrázky potěšily!

Listuji ještě stále v tatínkových úlohách a nacházím další případ vyhrožování duchovnímu. Došlo k tomu již 29. srpna – to už jsme byli z dovolené zase zpátky v Podhradí – kdy „rolník Karel M. ze Sp. P. urazil a vyhrožoval židovskému rabínu Saulu L. ze Sp. P., když týž vedl pohřební průvod se zemřelým Moritzem P. na židovský hřbitov za město Sp. P., blíže hřbitova slovy: „Ty smrade rabínská, já ti dám vodit mně ty svoje mrtvé přes moje pole, bradu ti utrhnu, a podívej se na ten bič, kterým můžeš dostat!“ Při pronesené výhružce točil Karel M. rabínu bičem nad hlavou. Svědci tohoto případu Abrahám D., Izák K., Zachariáš P., všichni ze Sp. P. udali strážmistru Ludvíku H. v přítomnosti strážmistra Jozefa P., že slyšeli shora uvedená urážlivá slova pronesená Karlem M. proti rabínu Saulovi L., neb za tímto šli ve vzdálenosti asi šesti kroků. Tíž viděli, jak mu při této urážlivé řeči točil bičem nad hlavou a byli toho mínění, že rabína bičem udeří. Karel M. udal, že on proto onu urážku a vyhrožování učinil, jelikož vždy, když jde židovský pohřební průvod na jejich hřbitov, vždy z cesty, která právě u jeho pole je neschůdná, odbočí s průvodem na kraj jeho pole a tím mu učiní na pozemku škodu.“ Ke zprávě je tužkou připojena poznámka o tom, jaká škoda byla způsobena.

Brzy nato došlo k tomu, že „římskokatolický farář Antonín Z. ze Sp. P. odepřel vyzpovídat žáka učitelského ústavu ze Sp. P. Karla D. a to proto, že je členem Sokola, jelikož tato jednota, jak udal, je proti zásadám římskokatolické církve. Dotyčný Karel D. byl žákem třetího ročníku učitelského ústavu“ – učitelský ústav byl na Spišské Kapitule zřízen již v roce 1819 – a celý ročník toho ústavu měl totiž tehdy nařízeno jít ke zpovědi. „Když přišla řada na Karla D., řekl mu farář Antonín Z.: „Neznaboha Sokola nezpovídám. Až budete u tělocvičné jednoty Orel, pak ano, poté můžete jíti.“ Můj tatínek v zápisu dodává: „Farář Antonín Z. spáchal čin ve stavu příčetném ze zášti.“

Pro porušení obecného míru byl 19. července 1929 udán a vyslýchán rolník Václav Z. z B. Toho dne totiž popuzoval k násilnostem proti občanům české národnosti tím způsobem, že řekl na náměstí v B. před shromážděnými občany z B.: „Von s Čechmi zo Slovenska, poďme na Čechov!“ Václav Z. mluvil s vyšedšími z kostela občany o politice, odsuzoval, že v každém úřadě je Čech a že místo Čechů musí na jich místa přijíti lidé rodilí ze Slovenska. Mezi řečí pronesl výrok proti Čechům. Výrok Václava Z. vzbudil odpor a byl všeobecně odsuzován – přinejmenším pěti svědky z B., kteří před strážmistrem Ludvíkem H. a strážmistrem Matějem S. a starostou obce B. Janem Š. vypovídali. Rolník Václav Z. výrok přiznal a hájil se tím, že jeho syn Jan žádal o přijetí ke státní policii, kdež nebyl přijat. Z té příčiny byl Václav Z. rozzloben, domnívaje se, že Češi jsou všade na Slovensku protěžováni. Proto zmíněný výrok pronesl.

   
 

Následuje ještě zápis o svádění k vojenskému zločinu a řada dalších. Sešit těchto tatínkových úloh končí zápisem o loupežné vraždě hospodářského sluhy Karla B. z N. S. z května 1930. Když pominu případ o „vedenie vozidla bez vodičského oprávnenia“ o měsíc později, pak je tu již jen energickým písmem dopsáno, že tatínek je od psaní úloh osvobozen. Následuje nečitelný podpis a několik prázdných listů, což je znamením toho, že tatínek bude brzy přeložen na nové místo, na západní Slovensko do Čachtic. Ke stěhování do Čachtic došlo v dubnu příštího roku. V Čachticích se tatínek na četnické stanici hlásí 16. dubna 1931.

Já se však ve svých vzpomínkách do Čachtic ještě nestěhuji, protože jsme do Spišského Podhradí teprve dorazili. První den našeho pobytu v mém rodišti věnujeme především vycházce k mému rodnému domu. Odpoledne se pak chystáme vydat se na Spišskou Kapitulu.

Můj rodný dům leží v blízkosti katolického kostela, v němž jsem byl pokřtěn. Byl jsem hlavně zvědav, jak vypadá ona památná měděná křtitelnice, nad níž mne moje maminka držela v náručí. Pochází prý až z 13. století. Kostel sám původně gotický byl v 16. a 17. století po dobu asi sta let v užívání protestantů. Byl v té době také svědkem významné synody evangelických zemanů spišských a šarišských, na němž byl zvolen senior bratrstva 24 farářů královských spišských měst superintendent Štefan Xylander. Později „proslul“ tento chrám tím, že v něm zasedala komise, která rozhodla o vystěhování všech protestantských kazatelů za hranice země. Předpokládám, že to byla především maminka, kdo stál o to, abych byl pokřtěn, protože tatínek se již v Rusku jako řada jiných legionářů s římskokatolickou církví rozešel. Představuji si, jak stojí vedle maminky v četnické uniformně a jak je nade mnou vzýváno jméno Boha Otce i Syna i Ducha svatého.

 

Rodný dům

 

Když jsem si kreslil svůj rodný dům s katolickým kostelem v pozadí, zastavovali se u mne mnozí zvědavci. Vyprávěl jsem těm starším, že mě to do mého rodiště velmi táhlo a oni pokyvovali hlavou. Jeden asi devadesátiletý pamětník mi potvrdil, že v tom mém rodném domě skutečně bydlela rodina Ferencova. V přízemí že skutečně měl svůj krámek perníkář, který uměl vyrábět také svíčky pestře malované a také různé voskové figurky odléval a o poutích prodával. Nejednou jsem k němu zašel a pozoroval, jak svíčky vyráběl. Ten stařík mi rovněž potvrdil, že naproti Ferencům bydlel kupec. Pomlčel jsem o tom, že mám na toho kupce velmi nepříjemnou vzpomínku. Ještě dnes se za to stydím, že jsem u něj při nějakém nákupu tajně strčil do kapsy z otevřeného pytle několik fazolí na hraní. Když se na to doma přišlo, musel jsem je jít hned vrátit. Hanbou jsem se propadal, ale fazole jsem vrátit musel.

Nahlédl jsem také do průjezdu našeho domu, abych viděl, zda se tam snad zachovala ještě moje kresba tatínka, kterého jsem kdysi na zdi nakreslil s nezbytnou vycházkovou šavlí. Bylo to však ode mne bláhové, protože to moje dílo bylo již dávno zabílené. Nepamatuji se, že by mne tatínek za tu mou čmáranici kdy peskoval, nebo že by si paní domácí Ferencová kdy u nás stěžovala.

Ještě téhož dne odpoledne jsme se vypravili na Spišskou Kapitulu. Měli jsme štěstí. Katedrála byla právě otevřená. Od místního kostelníka se dovídáme, že tu byla původně postavena románská trojlodní bazilika na samém počátku 13. století a to na místě románské rotundy. Zvedá se majestátně na travertinovém vrchu nad městem naproti neméně majestátnímu hradu. Vrch byl osídlen prý již od doby kamenné. V 10. století stál zde klášter, jehož vznik je spojen se samotnými počátky christianizace spišských Slovanů. Tento opevněný klášter měl chránit tak zvanou Via magna, velkou cestu spojující spišskou a šarišskou oblast s Polskem. Klášter byl bezprostředním předchůdcem probošství založeného uherským králem Imrichem. Jméno svatého Martina dostal klášter s celým kopcem od poustevníka, který sídlil podle legendy v nedaleké jeskyni na přelomu tisíciletí. Spišské probošství bylo od roku 1776 povýšeno na biskupství.

Než si prohlédneme vnitřek katedrály, musím zmínit jednu humornou historku, kterou mi vyprávěl můj tatínek. V těch dobách sloužil ještě celý rozsáhlý Kapitulský chotár jako středisko velkých vojenských cvičení československé armády. Na den 5. září roku 1930 měl vojenskému cvičení přihlížet sám prezident T. G. Masaryk. Místní četnická stanice byla přirozeně celá v pohotovosti. Můj tatínek měl své stanoviště, odkud měl pana prezidenta hlídat, na louce u potoka pod kopcem svatého Martina pod Kapitulou.

Pan prezident se projížděl na koni po louce a najednou si to klusem namířil přímo v ta místa, kde tatínek stál. Protože však neměl být panem prezidentem spatřen, nezbývalo nic jiného, než se rychle skrýt pod břeh potoka do studené vody.

Do katedrály vstupujeme s nemalým pohnutím. Hned u samého vchodu nás zaujala socha lva. Je to prý vůbec nejstarší zachovalá sochařská práce na Slovensku. Pochází z 13. století. Prohlížíme si gotické ze dřeva vyřezávané oltáře s deskovými obrazy svatých, vyřezávané chrámové lavice ze 17. století, nástěnnou fresku korunovace krále Roberta z roku 1317, další plastiky a reliéfy světců a různých církevních hodnostářů, erby feudálních pánů a nahlížíme také na chvíli do novogotické kaple uherského palatina Štefana Zápolského, který má být v kapli se svou manželkou Hedvigou také pochován.

Vycházíme z chrámu a obdivujeme renesanční a barokní domy kanovníků. Fasády těchto domů se postupně obnovují. V blízkosti stojí biskupský palác a hned vedle kněžský seminář Vojtašákův a bývalé řeholní gymnázium. Celá Kapitula je pozoruhodnou pevností s mohutnými hradbami, které byly postaveny až v 16. století zásluhou zdejšího probošta po neblahých zkušenostech z věků minulých. Nejdříve Tataři, pak Kumáni a nakonec sám Matúš Čák Trenčanský probošství vydrancovali. Naskýtá se nám odtud úchvatný pohled na město a na bělostně svítící zbytky paláců. Neuměl bych lépe popsat tento pohled, než se to podařilo mistru slova Aloisu Jiráskovi v třetím díle jeho „Bratrstva“.

„Širá krajina před nimi, a nad ní napravo, k východu na holém, chudě zelenavém kopci, v jehož bocích holé skály tu tam kostlivě vyrážely, mohutný, velký hrad, celá skoro pevnost, s rozlehlým předhradím, jež samo bylo silným hradem. Z vlastního hradu tlustých zdí a přečetných bašt, výše nad předhradím, v jedno však s ním spojeným, strměla nad spoustu cihlových i šindelových střech, nad pasy chmurných bašt, nad potemnělá podsebití a divné výstupky, vysoká, kulatá věž, střed a jádro zděné té síly, zbudované v dvanáctém století a ještě zpevněné před nějakým rokem za Jiskry českými mistry v hradebnictví. To byl Spišský hrad. V růžové záři západu, všechen zjasněný, s okny rudě blyskotajícími, jakoby zažehnutými, strměl vysoko nad širou, zvlněnou krajinou…“

 

Okna Spišského hradu

 

Snad jen ten šindel chyběl a rudě blyskotající okna. A předhradí za ty věky asi spíš přibylo.

Vypravili jsme se na hrad vlastně dvakrát. Z celého Spišského Podhradí nás hrad přitahoval nejvíce. Rudé máky při krajích obilí již slušně vzrostlého lemovaly naši cestu. Všímali jsme si i jiných květů, které jsme viděli také na protější travertinové kopě kolem Spišské Kapituly a na blízké Sivé Bradě. Roste zde poniklec slovenský, zvonček karpatský, silenka zelenokvetá a jiná vzácná květena. Voněla nám ta kvítka přemile. Hrad nás překvapil svou novou tváří. Znali jsme ho pouze ze starých pohlednic. Netušili jsme, že se na hradě zachovaly, nebo byly obnoveny vnitřní klenuté prostory, které byly využity k expozici archeologických vykopávek z doby kamenné. Byly tu vystaveny kamenné sekery, ale také pozdější bronzové srpy a železné prsteny a jiné památky dávných dob. Vedle toho také staré ozdobné kachle, staré zbraně a brnění a dokonce vojenské hmoždýře. Musel jsem při tom myslet na našeho Jana Jiskru, který tento hrad dobyl a na Aksamita, který hrad hájil, jak o tom pan Jirásek ve svém Bratrstvu vypráví. Od naší průvodkyně jsme se dověděli, že před tím hrad patřil králi Václavu IV. a že ještě před tím byla postavena jeho mohutná několikaposchoďová románská věž, která z hradu učinila královský strážný hrad. Královský snad proto, že se zde narodil uherský král Jan Zápolský. Hrad pak prý patřil rodu Thurzovců a nakonec Czákyovcům, kteří hrad vlastnili nejdéle. Opuštěn byl ovšem již od roku 1710 a v roce 1780 vyhořel. Musel jsem obdivovat především jeho rozlehlost. Naše průvodkyně nám ještě pověděla, že v roce 1462 dal Matyáš Korvín celou Spiš spolu s Kežmarkem rodině Zápolských, z nichž Štefan dal celý hrad přestavět. Také noví majitelé na hradě stavěli další paláce a to až do roku 1636, kdy se Czákyovci přestěhovali do zámku v Hodkovicích.

Když jsme se z hradu vraceli, lilo jako z konve, ale mne hřálo vědomí, že mám spolurodáka, uherského krále Jana Zápolského, ovšem s tím rozdílem, že on se narodil na hradě, zatímco já v Podhradí.

Poslední den jsme opět využili k návštěvě hradu. Tentokrát jsme jeli autobusem na opačnou stranu a odtud jsme k hradu stoupali pomalu cestou uprostřed rozkvetlých keřů šípkových růží a kvetoucího černého bezu. Z odvrácené strany je pohled na hrad snad ještě impozantnější. Tentokrát jsme byli na hradě zpočátku jedinými návštěvníky. Na jednom z pěti hradních nádvoří právě sušili seno. Oči jsem nemohl odtrhnout od pohledu na město, které se dole přede mnou rozkládalo. Moje rodiště.

Ale vraťme se ještě ke třetímu dni našeho pobytu. To jsme podnikli výlet do blízké Žehry. Žehra nás lákala hlavně kvůli starému kostelíku svatého Ducha se vzácnými freskami z 13. až 15. století, o nichž jsem věděl z literatury. Podařilo se nám získat průvodce v osobě místního katolického faráře. Vyprávěl nám, že zde bylo původně slovanské sídliště z doby velkomoravské. Podrobně nám popsal a vyložil freskovou výzdobu, zvláště onu o posledním soudu. Dýchla na nás dávná staletí a nevšední krása tehdejšího románského umění.

Téhož dne odpoledne jsme se vypravili do Levoče. Lákaly nás tam především řezbářské práce mistra Pavla z Levoče, jeho nádherný vyřezávaný oltář – prý největší ve střední Evropě – večeře Páně, jejíž originály i odlitky jsme mohli shlédnout v levočské radnici, kterou jsme také navštívili. Tam jsme se dověděli, že Levoča přijala Lutherovu reformaci již v roce 1544 jako první. Také i to, že Jiskrovi se Levoču nepodařilo nikdy dobýt a že v Levoči pobýval svého času také J. A. Komenský. Mezi vzácnými levočskými tisky jsme v bývalém lyceu, kde je dnes muzeum, objevili Komenského Orbis pictus a vedle něho také původní vydání Třanovského kancionálu z roku 1636. Také jsme se tam dověděli, že na evangelickém lyceu v Levoči studoval Jozef Miloslav Hurban, Samo Chalupka, Janko Král a Janko Matuška, autor slovenské části československé hymny.

Čtvrtého dne jsme se do Levoče vypravili znovu. Byla neděle a v evangelickém chrámu měli slavnost konfirmační. Byl to pro nás nevšední zážitek. Zpívali jsme s nimi naši českou píseň „Ó ujmi ruku moji a veď mne sám…“ Také ostatní písně, které jsme zpívali, byly většinou české, třebaže v jejich kancionálu jsem si v předmluvě všiml, že „okrem biblickej češtiny, chcú spievať slovensky“. Celá ta slavnost byla důstojná, obřadná a okázalá. Všude plno květin, na oltáři kříž a dvanáct hořících svěc.

Odpoledne jsme stačili navštívit ještě Kežmarok. Kežmarský hrad, radnici, evangelický vznosný kostel, který prý uvnitř skrývá mauzoleum s ostatky Imricha Tökölyho, vůdce protestantského protihabsburského povstání a někdejšího pána zdejšího hradu. Kežmarský hrad postavili prý Zápolští. V kryptě pod hradní kaplí je zase pochována matka Imricha Tökölyho – Mária. Neopomenuli jsme také vyhledat starý dřevěný „artikulární“ kostelík, postavený ve vší skromnosti ještě v době protireformační z roku 1689. Tato jedinečná památka, zvenčí již značně sešlá, nám připomněla dobu, kdy tajní evangelíci z Čech a z Moravy docházeli na Slovensko k službám Božím a k svátosti chleba a vína do těchto modliteben, když doma po Bílé hoře již nesměli.

Tuto první část mých vzpomínek na mé rodiště a jeho okolí bych rád zakončil připomenutím pro mne zvlášť cenného setkání, které jsme chtěli uskutečnit při zpáteční cestě. Domů jsme se totiž rozhodli jet přes Martin. Ranní spoj, který by nám umožnil zdržet se v Martině o dvě hodiny déle, nám ujel před nosem. Jedeme přes Sivou Bradu do Levoče a přes Spišský Hrhoc směrem na Spišský Štvrtok. V Popradu jsme chvíli odpočívali. Jede s námi také řádová sestra z Beckova, s níž jsme si mohli velmi přátelsky pohovořit. Pak přišla Štrba a musíme se rozloučit s Tatrami. Netrvá to dlouho a již se smíme kochat pohledem na řeku Váh s jeho překrásnými strmými břehy. Ještě Ružomberok a Lubochňa a je tu Martin.

Trvalo nám to dost dlouho, než jsme své známé našli. Měli jsme však při hledání příležitost vidět v tomto městě mnoho zajímavého. Mezi jiným také rodný dům Janka Jesenského, starou budovu Matice slovenské z roku 1865. Ta se po deseti létech proměnila na úřad maďarské státní správy a činnost Matice slovenské se v ní mohla obnovit teprve po vzniku nového státu československého. Dnes má novou budovu. Viděli jsme muzeum SNP, muzeum Andreja Kmeťa. Ulici nesoucí jeho jméno jsme vlastně hledali. Minuli jsme gotický kostel z 13. století se vzácnými freskami z 14. století a se vzácným oltářem národního umělce Martina Benky uvnitř. Šli jsme také kolem budovy spořitelny, v níž byla dne 30. října 1918 podepsána „Martinská deklarácia“, vyjadřující vůli slovenského národa zůstat ve společném státě s bratrským národem českým.

Konečně jsme se na ulici A. Kmeťa doptali a své známé našli. Naše shledání bylo tak milé a srdečné, jak se mohou po létech setkat jen dávní známí a přátelé, které poutají mnohé společné vzpomínky a zážitky. V mém případě to jsou vzpomínky sahající až do prvních mých krůčků do školy – v Čachticích. Mluvili jsme jeden přes druhého. Tolik jsme si toho chtěli povědět. Ukazovali jsme si vzájemně fotografie dětí a vnoučat, vzpomínali jsme na mé rodiče, jichž si manželé Tvrdoňovi velmi vážili, na moje dětská léta, na Čachtice, na válku, na anabázi našich vojáků přes Dukelský průsmyk, na potíže učitelů po válce, na domovní prohlídky a různé šikanování. Mluvili jsme o literatuře, o Bibli, ale také o stáří a jeho problémech, o Slovácích, Moravanech, o Češích. Bylo toho mnoho, mnoho, co nás společně zaměstnávalo. Paní učitelka, jak jsem byl zvyklý jí říkat, byla při svých osmdesátinách neobyčejně duševně čilá, bystré oči, živý projev, neobyčejný rozhled. Podobně její manžel, také učitel, který prý již málo spí, ale hodně se modlí. Naučil se schválně zpaměti deset žalmů v latině, aby si je v bezesných nocích mohl opakovat. A paní učitelka luští schválně německé křížovky, aby si udržela duševní svěžest. Zvali nás, abychom u nich přespali, ale protože jsme měli přímé spojení domů ještě téhož večera, museli jsme se rozloučit.

Do Žiliny a Čadce bylo možno ještě pozorovat krajinu, hory, řeku Váh, ale pak už přišel Třinec a Bohumín a za blesků a hromů a za citelné zimy jsme konečně dojeli až domů.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .