Z boje o náboženství v sovětském Rusku (e-kniha – předběžný přístup)

 

20. 06. 2020

Zápisky věřícího (1917–1923).


E-kniha vychází z tištěné publikace vydané v Praze roku 1931 Křesťanským spolkem mladíků v Čechách.

 

Z ruského originálu Zapiski verujuščego – Iz istorii religioznogo dviženija v Sovětskoj Rosii přeložil Samuel Verner.

 

V elektronické podobě kniha vychází poprvé v roce 2020 v nakladatelství STEFANOS. Tištěná verze se aktuálně neplánuje. Původní vydání je v omezeném množství stále dostupné v antikvariátech.

 

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ: E-kniha se připravuje, v současné době stále probíhají redakční a jazykové úpravy textu (modernizace původního překladu z roku 1931).

 

Případní zájemci/příznivci, kterým nevadí čeština z 30. let, mohou e-knihu získat v režimu předběžného přístupu:

 

E-knihu si zcela standardním způsobem závazně objednejte, načež obratem obdržíte verzi 0.91 obsahující původní, neupravený text (představu si můžete udělat z ukázky na této stránce nebo na níže uvedeném odkazu).

 

Po dokončení revize obdržíte finální verzi (s upravenou češtinou) a objednávku uhradíte (98 Kč).

 

Pokud si chcete knihu přečíst až v definitivní podobě, s objednávkou vyčkejte.

 

ukázka ke stažení (verze 0.91) • objednávkový formulář

 

E-kniha je k dispozici ve formátech Kindle a EPUB. Celková délka 345 přepočtených stran (přibližně 12 hodin čtení).

 

 

Anotace:

 

Křesťanský myslitel, teolog, publicista a veřejná osobnost, jeden z vedoucích představitelů Ruského studentského křesťanského hnutí, v této autobiografické knize líčí události od ruské revoluce až do svého vyhoštění ze Sovětského svazu.

 

 

Ukázka z e-knihy:

 

 

 

Mezi lidem.

 

Své přednášky jsem konal netoliko pro studentstvo a vzdělanstvo vůbec, ale i pro dělníky a sedláky.

Práce na vsích, „chožděnie v narod“ (osvětová práce v lidu) přitahovala mne již v době studií: již od r. 1906 chodil jsem v létě a někdy i v zimě o vánočních prázdninách do vesnic, továren i závodů v prostonárodním oděvu jako rozšiřovatel sv. Písem.

Jednoho léta po dvacet dní jsem cestoval po březích Volhy (užívaje bezplatného stálého lístku společnosti „Kavkaz a Merkur“); vozil jsem s sebou v parníku veliký balík sv. knih a vystoupiv na určitém místě, nechával jsem jej v přístavě – bera s sebou na pěší pochůzky po okolních vesnicích potřebné množství výtisků.

Často jsem mohl předčítati z Evangelia, besedovati, odpovídati na otázky. Ve své rodné vsi pořádal jsem v době prázdnin taková veřejná shromáždění za humny: nejprve jsem čítal a vysvětloval nějaký oddíl z Písma sv., potom jako doplňující příklad předčítal jsem krátkou vhodnou povídku z ruské krásné literatury.

Nové období ruského života zrodilo na vsi množství otázek – a s nimi i touhu rozřešiti je ve světle Boží Pravdy. Jakmile do vsí počala pronikat atheistická (bezbožecká, bezvěrecká) propaganda, zájem o náboženské besedy vzrostl na nejvyšší míru.

Jednu z takových náboženských přednášek nyní popíšu:

Na počátku roku 1918 ve veliké vesnici Tverské gubernie byla určena má přednáška na předmět „Evangelium a svoboda“. Její hlavní obsah byl zasvěcen mravním otázkám, vyvolaným novým řádem životním. Revoluce řádu sociálního i veřejných zařízení vyžaduje revoluce ducha. Svoboda může vésti k anarchii a libovůli, je-li dána člověku, chovajícímu v duši sobecké návyky a nízké pudy.

Občanské svobody může rozumně užívati jenom člověk mravně obnovený: nejprve musí míti nové tužby, nové návyky, nové ušlechtilé pojmy o osobnosti, o vlastnictví, o povinnosti i obecném blahu. Toliko Evangelium ve svrchovaném smyslu vnuká tyto vznešené myšlenky a toliko Kristus činí člověka způsobilým je uskutečňovati, tím že ho obrozuje k novému životu.

Takové byly základní věty mého výkladu.

Přednáška měla býti doprovázena hudebními čísly a zejména zpěvem duchovních písní v uměleckém přednesu paní N., absolventky moskevské konservatoře. Na pořad měly přijíti také světelné obrazy.

Zavčas bylo učiněno oznámení v okolních vesnicích. V naznačený den mužíci sešli se do vesnice Ch. na vozech i pěšky. Za místo shromáždění sloužila prostorná místnost (asi pro 400 lidí) v druhém poschodí lidové čajovny.

K večeru, když se počalo smrákat, sál byl naplněn. Všichni stáli, hlava na hlavě. Ale lidu stále přibývalo. Již bylo zaplněno schodiště. Lid tísnil se i dole. V sál vtlačilo se, podle slov majitelových, na tisíc osob. Přede mnou byl nepřetržitý houf lidských hlav – vzduch byl hustý parnem, pronikaly sem hlasy z dola. Bylo by se mělo vpustit do sálu jenom polovic přibyvších posluchačů.

Můj druh (nyní již zesnulý) Nikolaj L. stál dole, dohlížeje na pořádek. Byl on člověk málo praktický a jenom se radoval v dětinské prostotě z toho, jak lid hrne se houfem, aby poslouchal slovo o Bohu. On si jenom přihlazoval svou černou bradku a laskavě říkal: „Jen dále, rodní, pro všecky místa dost.“

Shromáždění bylo zahájeno zpěvem. Zvonivý, čistý soprán paní N. upoutal pozornost zástupu. Zpívala známou duchovní píseň:

 

          I.

 

Já stojím tu, klepaje u dveří tvých,

zda vpustíš mne v příbytek svůj,

tak chorý a vysílen, ubohý tak –

je daleká, trudná má pouť,

tak po světě, bědný, se trmácím, sám

a tluku u obydlí všech.

 

          II.

 

Kdo uslyší hlas můj a otevře mně

a k sobě kdo pozve mne dál,

chci vejíti k němu a milovat jej

a večeři sdíleti s ním.

Ty v práci a v boji jsi zemdlen a sláb –

já sílu chci novou ti dát.

 

          III.

 

Ty pláčeš – já všelikou slzu chci s řas

ti setříti rukou svou sám,

já v zármutku útěchou tobě chci být

a večeřet s tebou chci dnes.

Tak stojím tu, klepaje, u dveří tvých,

zda vpustíš mne v příbytek svůj.

 

Potom jsem začal svoji řeč. Bylo velice nesnadno hovořiti v takovém dusnu, naproti lidem blízko stojícím, kteří po celý čas se pohybovali – lépe řečeno, zmítali tlakem těch, kteří zdola přibývali.

Pojednou zdola rozlehl se křik: „Zachraňte se… ve stropě je trhlina…“

V témž okamžiku s úžasem vidíme s estrády, že kamna pomalu se odklánějí od stěny, hrozíce spadnouti na hlavy lidí. Zdálo se, že jenom zlehka drží, jakoby zavěšena na železné troubě, vedoucí v podkroví. Vznikl nepředstavitelný poplach; lidé ve zmatku tlačili druh druha. Některým podařilo se vylézti na okna – a již chtěli skákati na ulici.

Nikdy nezapomenu tohoto obrazu. Každý okamžik strop mohl povolit (jak se potom ukázalo – osm železných trámů pohnulo se ze svých ložisek a podlaha prohnula se dolů, na způsob jakéhosi koryta). Všecka spousta lidských těl hrozila se sřítit spolu se stropem na ty, kteří stáli dole, a ještě kamna svým pádem byla by uspíšila katastrofu.

„Sestupte se od středu k stěnám!“ velel jakýsi rozhodný hlas.

Byl to, jak se ukázalo, komisař ze sousedního újezdního města, člověk vojenský, zvyklý sebeovládání.

Jaks taks utvořili uvnitř průchod a zástup pomalu se šinul ke schodům. Křik, výskot i pláč střídaly se se smíchem a průpovídkami. Vysoký stařík takto mudroval:

„Kdybyste byli přišli k tanci nebo k nějaké ničemné zábavě, nesebrali byste svých kostí. Ale že jste slovo Boží chtěli poslouchat, hle, Bůh se také smiloval.“

Z davu ozývá se návrh: „Občané, pojďme k otci Ivanu… Ať nám dá klíče od chrámu… Vždyť je to přednáška zbožného obsahu…“

Souhlasili s ním mnozí: „Správně, soudruhu!“

Já pravil: „Přednáška se světelnými obrazy nemůže býti pořádána v chrámě. Mohu v chrámě promluvit jinou řeč, bez obrazů.“

„Prosíme, prosíme…“

Shromáždění v chrámě stanoveno bylo na 9 hod. ráno, druhého dne. Mnozí zůstali přes noc ve vesnici.

Ráno přednesl jsem před velmi četným posluchačstvem slovo na text z Evangelia. Místní duchovní byl tu také.

Po skončení slova venkované obrátili se k němu s následující prosbou: „Tak co, báťuško, my vás prosíme, abyste sloužil děkovné bohoslužby za zachování života… Včera mnozí by byli ztratili život, nebýti milosti Hospodinovy…“

A kněz konal bohoslužbu.

Potom prosili mne, abych mluvil ještě jednou po obědě ze Slova Božího, protože: „lidé žízní, zdaleka přišli.“

Ve tři hodiny v témž chrámě bylo druhé shromáždění – opět jsem četl a objasňoval oddíl z Bible (z proroka Izaiáše: „Ej, všickni žízniví, pojďte k vodám.“).

A večer byla uspořádána přednáška, kterou se nepodařilo vykonati den před tím.

Nyní jsme šli do druhé čajovny, ale do sálu (který se nacházel také v druhém poschodí) vpustili jsme na lístky (bezplatné) 400 lidí.

Vše se dálo v přísném pořádku, důstojně, tiše, slavnostně.

Děkovali, prosili, abych ještě přijel. Přinesli mi darem veliký černý chléb.

Nikolaj Nikolajevič jásal.

„Za vše sláva Bohu. Ale jak pak se nyní vyrovnáme s hospodářem, u kterého jsme dům takřka zbořili?“ pravil jsem starostlivě.

Můj druh dobromyslně hladil si bradku. „Ale ničeho mu netřeba! Já už s ním hovořil. On je dokonce rád. Říká, teď mne alespoň osvobodí od ubytování vojska – protože dům je probouraný. A s těmi vojáky je příliš mnoho starostí…“

Dům tak také zůstal, neopraven. Potřeboval důkladného předělání: bylo by nutno vytáhnout železné trámy a dovézti je do válcovny železa. Hospodář omezil se na domácí opravu. Tak stojí tato čajovna do dnes, s prohnutým stropem, jako jeden z památníků náboženského hnutí, které vyvolala v ruském národě revoluce.

V téže vesnici, a ještě v druhé, sousední, s jedním studentem z místní selské rodiny rozšiřovali jsme v lidu knihy sv. Písma.

Popíši jednu z takových pochůzek, tím spíše, že byla doprovázena několika záhadnými okolnostmi.

Vzali jsme plnou koženou brašnu Evangelií a pomodlivše se, šli jsme. Bylo to v zimě. Před námi byla typická ruská ves v Povolží. Chalupy se schůdky a různými ozdobami byly polou zaneseny sněhem. Ticho, neslyšet ani zvuku – jenom křoupe sníh pod nohama, a zdáli sem doléhá štěkot psů.

Vejdeme do prvé chalupy. Sotva jsme otevřeli dvéře, tu se na nás obořil se strašným štěkáním ohromný pes, cenící zuby. Strachem jsem uskočil, jedva uspěv přiraziti dvéře.

„Nu,“ myslím si, „jsou-li zde takovíto psi, to my daleko nedojdem.“

„Míšo,“ pravím svému druhu, „je třeba jít domů a vzíti si hůl.“

Můj druh, spokojeně se usmívaje, dí: „Nu, k čemu hůl? I tak všecko bude dobře…“

Já jsem se poněkud podivil jeho bezpečnosti, ale to bylo vlastně sebeovládání víry.

Přišli jsme k následující chalupě. Opět je ze dvora slyšet štěkání, ačkoliv už méně hrozné. Vejdeme. Tu, kde se vzal, tu se vzal, vetře se za námi do dvířek z ulice jakýsi jiný pes, veliký, šedivý. Začíná si pohrávat s domácím psem a tak odvrátí jeho pozornost.

V třetí chalupě zdrželi jsme se dvacet minut.

Ukázalo se, že celá rodina je doma – a hospodáři ochotně si koupili od nás knihu, se zájmem s námi pobesedovali, zbožně poslechli čtení ze Slova Božího. Vyšedše na ulici vidíme, že náš nenadálý společník nás očekává, sedě na sněhu.

Hnuli jsme se, a on za námi.

Tak se od nás také nevzdálil po celou cestu a my jsme navštívili čtyřicet chalup.

Všude, kde se naskytl pes, náš věrný průvodce vstupoval s ním ve vyjednávání.

„Co je to za psa?“ ptal jsem se Míši (neboť on byl místní obyvatel).

   
 

„Nevím… A nikdo odtud ho nezná… Byl nám poslán namísto hole,“ odpovídá, směje se.

Podivuhodné je také to, že když jsme přišli na kraj vsi, ukončivše svou obchůzku – tu po východu z poslední chalupy více jsme toho psa neviděli. Ohlíželi jsme se na všecky strany, ale i stopa po něm zamrzla…

Vrátili jsme se domů, spokojeni svou setbou. Rolníci nás přívětivě přijímali a kupovali Evangelium, které pro mnohé bylo novinkou.

Temná je naše vesnice.

A jaký žal, že duchovenstvo tak málo užívalo příznivé půdy k setbě radostného poselství.

Ostatně tu se projevila přirozenost státní církve.

Duchovní jisté vsi otevřeně se mi přiznával, že nevěří v obřady, které vykonává. „Ale vždyť je třeba se živit!“ s křivým úsměškem povídal. On se dokonce pokoušel dostati se na jednu z vyšších škol moskevských a proto opustil farnost. Když se mu nepodařilo státi se profesorem, usadil se v jiné farnosti.

Neznám jeho dalšího osudu, ale podobný jeden „služebník kultu“ v letech revoluce odřekl se náboženství a počal se zabývat protináboženskou propagandou: nic ho to nestálo změnit státní náboženství za státní atheismus. Neboť podle duchovní tvářnosti oficielní církve vždycky je tu nebezpečí, klásti stát nad náboženství, a to znamená i nade všecko.

Tento bývalý kněz ve své bývalé vsi řečnil: „Občané, já jsem vás dříve balamutil: žádného Boha není…“

A mužíci mu na to odvětili: „A jestliže jsi nás dříve balamutil, tak kdopak ti nyní má věřit?“

A přec jak nemnoho bylo třeba horlivosti, aby tento národ nadchli Slovem Božím. „Neboť duše žízní Slova Jeho…“

Pamatuji se, jak jsem se poprvé ocitl na kostelní amboně1 v kněžském rouchu.

Bylo to 26. června r. 1916 v téže vsi v den Tichvinské Ikony Matky Boží (poutní den onoho chrámu).

Před tím viděl jsem sen. (Sny zobrazují nejenom to, co bylo, ale i to, co bude, neboť mnohé z toho, co bude, již předcházelo – a také ono může se ukázati na citlivé (abychom tak řekli) desce našeho vědomí.)

Vidím tedy, jako bych stál v kostele, u oltáře. Kněz, hubený a bledý, světlovlasý, kolébá kaditelnicí a zahaluje mne hustými vlnami vonného dýmu. Potom mne obléká v azurové kněžské roucho a říká: „Pomozte mně…“

Nějaký čas na to ocitnu se v oné zmíněné již vesnici na břehu Volhy.

Byl předvečer pouti. Já se svým druhem odhodlal jsem se uspořádati prodej knih Svatého Písma u vchodu chrámového – lidu očekávalo se mnoho, ze všech okolních vesnic.

Obrátili jsme se o dovolení na duchovního. Byl právě v chrámě. Náhle se ke mně obrátí:

„A vy byste nemohl zítra promluvit kázání v kostele?“

Já jsem se skoro zalekl.

„To jest, jak to? Já jsem nikdy nemluvil v chrámě.“

„Nic nevadí. Obleču vám roucho… Nu, nebojte se… Text evangelia je zítra lehký… Tady hle.“

Vzal knihu s podstavce a otevřel místo, založené penízem.

„Tady… o Martě a Marii… mariánský text. Pomozte mně, protože mám zítra mnoho bohoslužeb…“

Tak mne přemluvil. A já se vzrušením hotovil jsem se k svému prvému kázání.

Druhého dne stál jsem u oltáře, oděn v kněžské roucho. A když kněz kadil u oltáře, obzvláště se obraceje ke mně – okamžitě jsem si vzpomněl na sen: vše bylo právě tak, jako tenkrát ve snu – i bledý a hubený, světlovlasý kněz, i vlny kadidlového dýmu, i azurové roucho na mně – ano i slova, která mi pravil večer před tím: „Pomozte mně…“

Zapěli „Otče náš“, potom mešní píseň. Vyšel jsem od oltáře na ambon. Přede mnou stálo moře hlav (chrám byl vůbec ohromný, postaven od statkářů ještě v dobách nevolnických). I hovořilo se lehko a svobodně, i proto, že vnější resonance v tomto chrámě byla výborná, a ještě více proto, že bylo cítiti vnitřní duchovní resonanci v ruské duši, která nikdy nebývá tak otevřená, jako ve chvíli náboženského uchvácení.

A co obzvláštního jsem hovořil? Objasňoval jsem pouze nevelkou životní zkušeností úryvek ze Sv. Písma. Ale v duši se vrývala prostá slova Evangelia o Tom, který, jsa Synem Božím, přišel v dům obyčejných hříšných lidí, o Martě a o Marii, která seděla u nohou Kristových, s dychtivostí naslouchajíc Božskému učení.

Hovořil jsem čtyřicet minut. Když jsem skončil, lidé nepohnutě stojící počali se horlivě žehnati znamením kříže.

Po bohoslužbě vyšel jsem do lesa. Radost splynutí s lidem v jediném duchovním vytržení naplňovala duši. Ó, jak tehdy vzplanula ve mně touha oddati celý život službě Slovem tomuto lidu! Před tímto kázáním otevřela se mi slova Nového zákona, která mne tak nadchla: „Nebo kteříž by dobře přisluhovali, dobrého stupně sobě dobudou, a mnohé doufanlivosti u víře, kteráž jest v Kristu Ježíši.“ (I. Tim. 3, 13.)

Kéž bych jenom měl pokoru, bez níž služba vede ne k odvážlivosti, ale k opovážlivosti!

Poněvadž to bylo v létě, před osevem ozimého obilí, rolníci z různých vesnic prosili duchovního, aby přišel vykonati modlitby v polích.

Poslali pro něho kočár. Nemaje předčitatele žalmů, duchovní pozval mne s sebou, abych četl Epištolu. Jezdili jsme ode vsi ke vsi. V polích, za humny pod siným nebem kněz oblékl se v řízu a konal pobožnost. Potom světil zrní, připravené k osevu.

Mužíci i ženy upřímně se modlili – křižovali i hluboko klaněli. Jak hluboce dojímá toto vnášení náboženství v prvotný, přirozený život země! S nábožným zpěvem slévá se cvrlikání skřivánčí, laskavě čechrá ti vlasy na hlavě polní větérek – i trávy a stromy sklánějí se před svým Tvůrcem…

Četl jsem kapitolu z Epištoly k Židům, uloženou k této příležitosti, četl jsem rusky,2 aby to bylo srozumitelné.

V některých vsích promluvil jsem rolníkům slovo o třech podmínkách úrody (modlitba, láska, práce).

Příští neděle po bohoslužbách přišel ke mně jeden rolník a s tajemným vzezřením se ptal: „Co za nové židovské evangelium jste to četl při pobožnosti? Pořád jste připomínal Židy… Někteří se dokonce velmi pohoršovali…“

V zimě r. 1918–19 žil jsem nějaký čas v jedné vsi samarské gubernie. Povím o jedné zvláštní příhodě, svědčící o našich lidových představách. Kdysi usídlil jsem se v dědině v samarské gubernii, s úmyslem oddychnouti si, a užíval jsem tak zvaného „ležení na vzduchu“.

Moji hospodáři přizpůsobili za tím účelem příschodek u vrchní části senníku: zde jsem ležel obalen ovčinami a vdechoval zdravý mrazný vzduch. Někdy zůstával jsem v takovém položení do soumraku. Sedláci nikdy takového způsobu léčení neviděli, i vábil jsem jejich zvědavost, tím spíše, že místo, na kterém jsem ležel, bylo viděti skrze dvířka ve vratech.

Pověst o mně kolovala vesnicí již z těch časů, když jsem měl v kostele po mši kázání (s dovolením místního kněze). Mluvil jsem tenkrát mezi jiným proti rozšířenému tehdy vyrábění samohonky (= kořalky; „samohonkou ruský člověk sám sebe v peklo honí,“ řekl jsem pro větší srozumitelnost).

Jednou hospodářova dcera (studentka) mně sděluje, že o mně jdou různé slechy: „v mrazu spí na dvoře, v noci pod hvězdami Bohu se modlí“ – slovem, člověk neobyčejný.

„Považují vás za svatého. A proto se někteří doprošují, aby s vámi mohli pohovořit o svých rodných, nezvěstně zmizelých… Dnes jsem jim dovolila přijíti, nemáte ničeho proti tomu? Oni čekají…“

Souhlasil jsem pobesedovati s těmito lidmi.

Vejde žena, křižuje se před obrazem, nízko se klaní.

„My, rodný, jsme slyšeli, že vy všecko veskrze znáte… Duše mne bolí pro syna… Už kolikátý rok ani slechu, ani vidu… Zmizel tedy beze zvěsti… Vždyť ani nevím – za zdraví-li se modlit, nebo za odpočinutí věčné…?“

Řekl jsem jí, že pověsti o mně jako o jasnovidci jsou naprosto nesprávné. Ale nechtěje propustiti tuto ženštinu beze slova utěšení, otevřel jsem Evangelium a přečetl jí několik veršů, které se právě rozevřely.

Řekl jsem jí, že osud synův nutno poručiti Bohu v modlitbě – ať je živ, čili nic.

Žena děkovala a chtěla dokonce cosi zaplatit v náhradu za mou „práci“.

Potom přišli ještě dva (zdá se, muž se ženou). Tito se tázali na Svaté Písmo. – A opět to byl pěkný důvod, poněvadž jsem se těšil jejich prostodušné důvěře, pohovořit o životě na základě Slova Božího.

„Sdělte to i ostatním,“ řekl jsem na konec, „že ničeho nepředpovídám, ale o Bohu že hovořím s každým rád na základě Slova Božího.“

Zde se projevila, třebas bezděčně, typická žízeň ruského člověka – viděti živé nositele Boží pravdy; a odtud tak blízký ruskému srdci kult svatých, poutníků, jurodivých,3 chodění na radu k lidem duchovní zkušenosti a hotovost plného sebe oddání jejich vedení (tak zvané „starčestvo“).

 

 

Na počátku revoluce.

 

A na takovouto duchovně nepřipravenou půdu vpadla revoluce.

Přišla neočekávaně a do všech míst, jistotně udeřila jako hrom.

V Petrohradě rodila se „v bouři a vichru“, za rachotu palby z ručnic i děl.

V Moskvě však převrat dokonal se skoro bez krveprolití. Na náměstí Vzkříšení u městské radnice začernaly se davy lidu s vlajícími nad nimi rudými prapory. Táhli Tverskou třídou, nesetkávajíce se s žádným odporem. Strážníci zmizeli: říkalo se, že se převlékli v občanské šaty.

Byla vesna v přírodě. Byla vesna i v samé revoluci. Veliký zajisté národní svátek, svátek svobody naplnil ulice i náměstí nebývalým oživením, opojil vystupňovaným veselím!

V tyto dni členové našeho kroužku rozptýlili se mezi zástupy v ulicích, rozdávajíce dílky Evangelia. Lidé je přijímali ochotně, s pochvalou, ba i říkali: „Nu, teď teprve nový život začnem;“ tak asi hovořili.

Na ulicích se četl nový denník se vznešenými idealistickými výzvami.

Mezi nimi byly i verše Balmontovy:

 

Když opět v lásku uvěříme

a všecka srdce skujeme v řetěz,

zas budem v Káni Galilejské

a slzy proměníme ve víno.

 

Podobná poesie plně souzvučela s náladami moskevského lidu.

Nuže, to byla vesna revoluce, její romantika…

Nastala svoboda slova… Promluvili všichni, več kdo věřil… Přednášky, provolání, letáky, schůzové řeči rozlily se lijavcem na vyschlou půdu ruskou.

Mne zvali do celé řady měst ke konání přednášek.

Taková themata, jako „Evangelium a svoboda“ (Revoluce ducha), o cestách k bratrství, o ideálech mládeže odpovídala okamžiku a přitahovala mnoho posluchačů.

Spolu s jedním věřícím studentem vykonali jsme přednáškovou cestu v červnu r. 1917 (do Poltavy, Lochvice, Luben, Volyňské gubernie, Kijeva).

Neměli jsme žádných prostředků, cestovali jsme na víru a opravdu – „v ničem jsme neměli nedostatku“.

Mluvili jsme k mládeži, studentům i rolníkům.

V Lochvici ukrajinská mládež útokem dobývala velkého sálu gymnasijního a dávala výraz své sympatii přinášením květů. Okolo sta selských učitelek, jejichž sjezd se tam konal toho času – projevilo touhu účastniti se ve skupinách soustavného vyučování Evangeliu.

V Lubnech obecenstvo, které se nevešlo v sál, poslouchalo z ulice otevřenými okny.

Ve Volyňské gubernii uspořádal jsem shromáždění v rodné svojí vsi D. s těmitéž sedláky, kteří již dříve navštěvovali mé evangelické a literární besedy. Objasňoval jsem jim, jak nové společenské poměry a nová hesla toliko pod podmínkou evangelického osvícení a duchovního obnovení mohou spolupůsobiti ke zlepšení našeho života. Rolníci přišli ve velkém počtu a poslouchali s velikým zájmem, snažíce se vniknouti ve smysl nových slov a pojmů.

„Je vám jasno, co jsem mluvil?“ tázal jsem se na konec.

„I jasno, i příjemno,“ pochvalně odvětil jeden ze staříků.

Nebyl jsem doma od r. 1914. Mnoho krve i slz bylo prolito zde na rodných polích v roce veliké vojny…

A ještě nyní, leže v noci na senníku, slyšel jsem dunění děl, vzdálené na čtyřicet verst. To byl proslulý nástup „18. června“, pod velením Kerenského.

 

 

Poznámky.

 

1Zvýšené místo u kůru kněžského, kde se předčítá evangelium nebo modlitby. (Pozn. překl.)
2Obyčejně se čítá církevně-slovansky.
3Jurodivý = bláznivý, blbý – ruský lid vidí v takových ubožácích často Bohem vyvolené a věří, že mají schopnost předpovídati.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions. Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .