Z pokolení na pokolení

 

15. 10. 2018

Příběh severokorejské rodiny, která dokázala udržet při životě poselství evangelia v jednom z nejbrutálnějších protikřesťanských režimů, jaké lidstvo zná, po více než padesát let.


Eric Foley, 2012

 

Stanislav Maxa – STEFANOS, 2018
vázaná, 11,5 × 17,5 cm, 140 stran
naše cena 192 Kč (objednat)

 

Elektronická kniha:
koupit za 69 Kč • vypůjčitvyhrátstáhnout ukázku

 

 

Anotace:

 

V roce 1907 přineslo duchovní probuzení v Pchjongjangu do Koreje ohromný rozmach křesťanství. Americký misionář William Blair tehdy prohlásil, že „nesmírný oceán modliteb se nyní vzdouvá k Božímu trůnu“. O padesát let později se v důsledku krutého pronásledování na severu Koreje tento oceán doslova vypařil; přece však dál přežívalo alespoň několik pramínků. Tato kniha přináší příběh jedné severokorejské rodiny, v níž se předávalo evangelium z generace na generaci ve stínu pracovních táborů, věznění, výslechů a především uprostřed každodenního děsivě ubíjejícího života v Severní Koreji.

 

 

Ukázka z knihy:

 

1/ DĚDEČEK

První severokorejský „podivín Ježíšův“.
Od pana Bae.

 

Některé příběhy víry jsou tak překvapivé, že se nemůžete dočkat, až uslyšíte, jak skončí. A právě tenhle pocit jsem vždycky měl z vyprávění svého dědečka. Když jsem jako jedenáctiletý chlapec v Severní Koreji oplakával jeho smrt, znovu a znovu jsem prosil babičku, aby mi za temných nocí šeptala o jeho životě – i když jsme oba věděli, že vyprávět a poslouchat tyto příběhy je aktem vlastizrady, jímž uvádíme v nebezpečí celou svou rodinu. O léta později, když jsem musel déle než rok, den co den, od rána do deseti hodin večer sedět bez pohnutí na chladné podlaze severokorejského vězení, jsem se v duchu neustále vracel k nejmenším detailům jednotlivých příběhů a probíral jsem se jimi slovo od slova. A také dnes, kdy pracuji v Jižní Koreji v myčce aut, poslušný Boží výzvy, abych svou dceru vychoval jako léčitelku našeho bolestně rozpolceného národa, jsou to zase dědečkovy příběhy, které se ke mně vracejí, když svou duši obracím k nebi.

Přál bych si, abyste dědečka bývali mohli znát. A myslím, že až vám začnu vyprávět příběh jeho života – jak k němu Bůh promlouval tak hlasitě, že dědeček téměř ohluchl; jak dědeček díky Boží milosti opakovaně zachránil svou vesnici, protože uposlechl těžko pochopitelných Božích příkazů, z nichž každý další byl vždy nepochopitelnější než ten minulý … a jak hlásal evangelium lupičům a útočícím vojskům nebo jak vlastním tělem bránil zboření kostela (zatímco pastor utekl kamsi do bezpečí) – určitě budete v pokušení přeskočit na konec kapitoly, abyste se dozvěděli, jak to všechno dopadlo.

Raději vás tohoto pokušení ušetřím a začnu od konce dědečkova příběhu:

 

A tak dědeček spálil všechny Bible, přesně jak mu Bůh přikázal, a díky tomu unikl perzekuci ze strany státních úřadů.

A evangelium se šířilo dál.

 

Možná to zní jako dost nepravděpodobné zakončení příběhu o křesťanské oddanosti napříč generacemi, ale Severní Korea je také pro setrvání ve víře velmi nepravděpodobné místo. V této zemi není oddanost Kristu něčím, co jde jaksi přirozeně a ruku v ruce s praktikováním víry. Je to něco, k čemu se křesťané upínají celou svou duší, myslí, tělem a silou a za co velmi často platí životem. Oddanost a setrvalost ve víře je zkrátka velmi vzácná, a proto také naše příběhy často mají neobvyklé začátky a neobvyklé konce. Přesně jako tento.

Příběh mého dědečka nezačíná v Severní Koreji. Pochopitelně, protože v oněch dobách neexistovala žádná Severní Korea ani Jižní Korea. Existovala pouze jedna Korea a přes tu se, stejně jako přes velkou část Číny, přehnal tajfun japonské invaze a podrobil ji brutální japonské nadvládě. A věřte nevěřte, Bůh nařídil mému dědečkovi, aby se tomuto tajfunu v jeho plné síle postavil a aby mu čelil v Kristově jménu.

Ale to předbíhám událostem. Začnu pěkně od začátku.

To, co budu vyprávět, není legenda, i když to tak někdy bude znít. Můj dědeček byl skutečný – a pro mě to byl především otec mé matky a starší církve, i když jeho posláním byla vždy především služba Bohu – služba ve zlých časech a na nešťastném místě.

Dědeček byl stejnou měrou milující a srdečný, chytrý a laskavý. Od rána do noci měl kolem sebe lidi, i když mnozí kolem něj jen propluli po okraji oné neviditelné kružnice, která jej vždy obklopovala, ať šel kamkoli. Všichni ho uctivě zdravili a výraz v jejich tvářích si vybavuji téměř ostřeji než jeho vlastní tvář. Když jsem jako mladý muž v Severní Koreji pozoroval, jak se k dědečkovi chovají mocní tohoto světa, dmul jsem se adolescentní pýchou. On sám nikdy pyšný nebyl a vždycky si našel čas pomáhat potřebným, vždycky měl pro každého slova povzbuzení a své základní ponaučení, aby lidé neztráceli víru.

Naše rodina na tyto dny později vzpomínala jako na dávný sen – skutečně existovala doba, kdy se naše jméno těšilo takové úctě? Pro naše životy to byly zlaté časy. Ale dědeček nám už tehdy říkal a později také mnohokrát opakoval, že Bůh se o nás stará vždycky, ať se nám život jeví jakkoli černě.

Někdy v době druhé světové války dědeček poprvé uslyšel Boží hlas. Hlas k němu musel proniknout přes rachocení tanků a minometnou palbu, neboť oblast severovýchodní Číny, kde tehdy naše rodina žila, právě dobývala japonská armáda. Když mi babička vyprávěla příběh o dědečkovi a Japoncích, vždycky mi vrtalo hlavou, kde se dědeček naučil tak dobře japonsky (za běžných okolností mluvil korejsky a čínsky), a japonský kontingent, který toho dne, o němž se chystám vyprávět, napochodoval k místnímu kostelu a chystal se ho zničit, si nejspíš kladl stejnou otázku.

Japonci se chovali k domácímu obyvatelstvu Číny hůř než ke korejským usedlíkům. Číňany považovali za necivilizované a špinavé a Korejci stáli v jejich očích o malý stupínek výš. Ale to, co jim předvedl dědeček, opravdu nečekali.

Podle babiččina vyprávění se dědeček několik dní postil, když tu uslyšel, jak ho Bůh volá – volal ho jménem a hlasem tak silným, tak dunivým, že okamžitě přehlušil všechny ostatní zvuky i ticho.

„Sungu, konej! Sungu, konej! Sungu, konej!“ hřímal hlas. „Japonci ti neublíží. Postav se jim!“

Postavit se hrdlořezům, kteří vraždili křesťany na potkání a srovnávali kostely se zemí? Když se hlas ozval poprvé, říkával nám dědeček, byl si jistý, že špatně slyší. A tak zůstal, kde byl, a dál se tiše modlil. A hlas se ozval znovu a třikrát nebo čtyřikrát výzvu opakoval.

Dědeček dospěl ke konci modlitby i půstu a došel také k závěru, že skutečně slyšel hlas Boží; a že jej musí poslechnout – že se tedy nemá snažit utéct, ale naopak zůstat a navázat s Japonci kontakt.

Šílenství. Přesně to si musel japonský prapor myslet, když se onoho dne vypravil zbořit kostel. A obávám se, že totéž si myslel i pastor – schovaný na bezpečném místě – zatímco dědeček klidně zatarasil vchod do kostela vlastním tělem a začal s vojáky japonsky rozmlouvat. Oslovil je jako své přátele a požádal je, aby stavbu nebořili.

Vojáci vůbec nepočítali s tím, že by mohli narazit na takový lidský štít, a když pak ještě uslyšeli svou rodnou řeč, najednou nevěděli, co dál. „Jeden ze zdejších špinavců umí výborně japonsky,“ divili se. A tak tam zaraženě stáli se sekerami a kladivy v rukách a dědeček jim vlídně a bezchybnou japonštinou vysvětloval, proč lidé do kostela chodí, kdo je Bůh, a že pokud se budou kát a přijmou Boží pozvání, mohou s Ním skrze Krista žít i na věčnosti. Babička tvrdila, že toho dne se mnoho japonských vojáků stalo křesťany. A kostel zůstal stát.

Někteří křesťané z vesnice stačili ještě před tímto incidentem uprchnout, ale mnozí jiní kvůli dědečkovi zůstali. Nebyl pastorem, ale lidé jej následovali. Říkali mu „Ježíšův podivín“ (to je opravdu doslovný překlad) a tato přezdívka mu zůstala až do vysokého věku.

Nevím, jestli si dědeček přál, aby k němu Bůh promlouval, protože když se tak dělo, zpravidla se schylovalo k něčemu strašlivému a dědeček měl většinou udělat přesný opak toho, co velel zdravý rozum. Příkladem je i to, co se stalo krátce po zachránění kostela. Dědeček byl skromný, ale myslím, že přinejmenším v hloubi duše se musel cítit poctěn, když anabáze s Japonci dopadla tak příznivě. Ale přece, zdalipak v něm alespoň trochu zatrnulo, když mu v uších znovu zaburácelo jeho jméno?

A když hlas řekl: „Jestli nechceš, aby všichni ve vesnici zahynuli, odejdi a pusť se do práce.“ Jistě to představovalo další tísnivou situaci. Pustit se do práce? Jak? Dědeček žádal Boha o upřesnění, protože vůbec netušil, co má udělat. Ale když se dozvěděl víc, měl v hlavě ještě větší zmatek. Jdi a vyžádej si ode všech vesničanů, křesťanů i ostatních všechno, co mají, přikázal mu hlas. O Bohu se nezmiňuj. Všechno, co ti dají, odnes co nejdál. Investuj. A přesně za čtyřicet dnů se vrať zpátky do vesnice.

Pro dědečka muselo být ponižující chodit dům od domu s takovou žádostí. A někteří z vesničanů se mu samozřejmě vysmáli, ale asi by vás překvapilo, jak jich bylo málo. Koneckonců mu všichni – křesťané i ostatní – říkali Ježíšův podivín a po incidentu s japonskými vetřelci nikdo nepochyboval o tom, že dědeček je odvážný, velmi schopný a že se těší Boží přízni. A já věřím, že Bůh také obměkčil jejich srdce, takže dědeček nakonec vyrážel na cestu s nijak velikým, ale přece významným obnosem peněz. Mnoho lidí tehdy zasáhla neúroda a někteří z nich svěřili dědečkovi všechno, co jim zbývalo.

Necelých čtyřicet dní poté, co dědeček z vesnice odešel, se objevili bandité. Spustili se z kopců kolem vesnice a vzali vesnici útokem. Jako kobylky brali všechno, co jim přišlo pod ruku. A jak říkala babička (ona a celá rodina to všechno zažila na vlastní kůži), nezůstalo po nich ve vesnici ani kuře.

Vesničané si nemohli nevšimnout, že den poté, co bandité z vesnice odešli, se měl vrátit dědeček. Ale ten se neukázal.

Hned následujícího dne jeden z vesničanů vtrhl do babiččina domu a rozezleně se domáhal vysvětlení. Dokonce ji pevně chytil a několikrát jí hlavou udeřil o zeď.

Ostatní vesničané se nechovali o mnoho lépe. Byli absolutně na mizině. Mnozí hladověli, protože už před příchodem lupičů se málo urodilo. Babička měla dobrou vůli, obešla všechny rodiny, rozdělila se o všechno jídlo, které jí zbývalo, a přesvědčovala vesničany, aby byli trpěliví, že se dědeček jistě vrátí. Někteří se nechali obměkčit a řekli, že budou čekat, i kdyby měli zemřít hlady dřív, než se dědečka dočkají. Ale jiní si dál stěžovali.

Nakonec, když už babičce nezbývalo žádné jídlo a ona několik dní neměla co do úst, ztratila všechnu sílu a s ní i naději. Třiačtyřicet dnů po dědečkově odchodu se rozhodla, že pokud se jí muž toho dne nevrátí, skoncuje se životem. S tímto pevným odhodláním odvedla své děti k přístavišti.

Dědeček vždy nosil kolem krku bílý šátek. Svítalo, babička s dětmi čekala a slunce vycházelo. Objevila se loďka, ale babička v ranní záplavě světla nedokázala rozeznat, kdo to přijíždí. Až pak uviděla na palubě někoho, kdo měl na sobě bílý kus šatstva, a vzpomněla si na dědečkův šátek. Potom rozeznala, že postava na ni mává právě takovým bílým šátkem. Odmotala si z oblečení kus látky a zamávala mu nazpátek. Byl to dědeček!

Když se loď přiblížila k přístavišti, začala babička s dětmi tančit a plakat. Pak chtěla přivolat sousedy, ale nemohla. Byla tak vyhladovělá, že už nedokázala chodit.

Dědeček byl pryč třiačtyřicet dnů. V přístavišti se shromáždili i další lidé všeho věku, protože dědeček byl jejich jediná a poslední naděje. Babička později vyprávěla, že čekali, zda se objeví něco k jídlu, a jinak byli také odhodlaní zemřít. Říkala, že když dědečkova loďka přirazila k molu, vypadalo přístaviště jako bílá písčitá pláž – tolik se na břehu shromáždilo lidí.

V přítomnosti tolika nedočkavců nebyl čas na osobní přivítání ani vysvětlování. Někdo musel hladový dav tlačící se k lodi ukáznit. A úkolu se ujala babička, jíž náhlý zvrat událostí a prudký příval štěstí dodaly ztracené síly.

Vystoupila na příď člunu a obrátila se k vesničanům, od kterých toho v uplynulých dnech musela tolik vytrpět. A oznámila jim, že z potravin na lodi nedá nikomu ani kousek, protože se k ní chovali tak krutě a násilnicky. Vyčetla jim, že jí a jejímu muži nevěřili a že neuvážili, kolik nejrůznějších nečekaných zdržení se mohlo na cestě přihodit a způsobit, že se nevrátil přesně podle dohody. Řekla jim, že loď je plná jídla, ale že nikdo nic nedostane vinou těch, kdo mají zatvrzelá srdce a kteří jí například tloukli hlavou o zeď. Všichni plakali a žádali o odpuštění. A ona stále znovu opakovala, že ona přeci nikdy nikoho nepodvedla a že ostatním obětovala všechno, co měla.

Potom jí dědeček jemně položil ruku na rameno a řekl: „Počkej, já s nimi promluvím.“ Obrátil se k davu a vysvětlil přítomným, že to, co se právě odehrává, je pastorace – přivádění lidí k Bohu. Ujistil je, že nikdy nejednal ze zištných důvodů, ale že uposlechl Božího příkazu – neboť právě Bůh mu už jednou přikázal, aby vesnici zachránil. Vysvětlil všem, že je křesťan a že chápe, že pro nekřesťany bude obtížné pochopit, co jim říká. Připomněl všem, že kdyby býval neodešel za obchodem, peníze, které od ostatních vybral, by byly skončily v rukách lupičů. To bral jako důkaz, že jej Bůh poslal na cestu, aby vesničany zachránil, a pokládal za samozřejmé, že i ostatní by měli uvěřit v Boha. Řekl, že Bůh jej obdařil schopností vydělat tolik peněz, že budou mít dostatek jídla na několik let dopředu. A věřící i nevěřící, kteří ho poslouchali, uznale kývali na souhlas.

Potom dědeček vyzval všechny, kdo mu věřili a dali mu své peníze, aby vystoupili z davu. Oznámil jim, že každý z těchto investorů dostane stokrát víc, než do obchodu vložil. Stokrát víc!

Ostatní se za sebe styděli a prosili prarodiče, aby je také zachránili. Skandovali společně: „Zachraň nás! Zachraň nás! Zachraň nás!“ Dědeček řekl, že on sám by věřil jen těm, kdo věřili jemu, ale že Bůh si dozajista přál, aby zachránil celou vesnici. A tak se těchto vesničanů zeptal: „Budete od nynějška věřit v Boha?“ A oni odpověděli: „Ano! Ano! Věříme v Boha!“ A mávali rukama nad hlavou a křičeli z plných plic, jako by ani nebyli vyhladovělí k smrti.

   
 

Co se stalo pak, všem vyrazilo dech. Dědeček přidělil všem přesně stejné množství potravin, bez ohledu na to, zda mu přispěli, či nikoli. A od toho dne všichni ve vesnici chodili do kostela.

Jistě si dokážete představit, že po takové slávě se dědeček těšil mimořádné popularitě. Takže když jej krátce nato opět vytrhl z ticha půstu a modliteb ohlušující zvuk jeho jména, nejspíš by se byl nejraději schoval. Hlas mu totiž nakázal, aby okamžitě s celou rodinou z vesnice odešel. Úplně chápu, že se dědeček nejprve vzepřel. Vybudoval si přeci mezi vesničany fantastické postavení. Ochránce kostela! Obchodník par excellence! Nedostižný hlasatel evangelia!

Ale hlas trval na svém a tvrdil, že vesnici je opět třeba zachránit – tentokrát tak, že odtud dědeček odejde. Dědeček s celou rodinou se tedy neochotně sbalili a před zraky užaslých a vlastním očím nevěřících sousedů opustili vesnici. To je ale zvláštní člověk, říkali si. Právě dosáhl všeho, co mohl, a teď se toho bezdůvodně vzdává.

Nejspíš si hodně lámali hlavu nad tím, co je to dědeček za podivína a jakými divnými příkazy mu jeho Bůh ukládá zachránit vesnici.

Krátce po dědečkově odchodu vypukla ve vesnici epidemie tyfu. Mnoho lidí zemřelo a mnoho zůstalo těžce poznamenaných. Ale naše rodina zůstala díky Boží milosti ušetřena.

Avšak co slib, že dědeček vesnici zachrání? Toto je asi nejpodivnější příběh ze všech. Když dědeček s rodinou odešli, přestěhovali se do vesnice, kde žili jacísi příbuzní. Ale bylo to hrozné místo plné lakomců, lupičů, zlodějů a špatných lidí – hotová Sodoma a Gomora.

Dědeček s rodinou se tu usadili a zahájili nový život. Asi rok poté, co i zde, jak bylo jejich zvykem, pomáhali chudým, se sami ocitli v nezáviděníhodné situaci. Do jejich domu se vloupali zloději a všechno jim ukradli. Babička lamentovala, ale dědeček se dál modlil. Věřil, že je Bůh zkouší, aby si ověřil, jak pevná je jejich víra.

Uběhl další rok a dědeček znovu uslyšel Boží hlas. Vzkaz zněl zase stejně: „Zachráníš vesničany.“ Dědeček si jej vyslechl třikrát, stejně hlasitě jako vždycky předtím.

Promluvil o věci s manželkou. Ta se bála, protože sami neměli co jíst. Nedokázali zachránit ani sami sebe, natož svou starou vesnici! Myslela si, že dědeček chce znovu vyrazit za obchodem, a umím si představit, že neměla nejmenší chuť nechat si znovu tlouct hlavou o zeď. Ale dědeček se nikam nechystal, Bůh mu neřekl, aby někam chodil a něco dělal. A dědeček babičku přesvědčoval, že zkrátka musejí věřit, že Bůh s nimi jistě má nějaký záměr a plán. A tak čekali.

V horských vesnicích, v jakých naše rodina žila, se často objevovaly bandy lupičů. Někteří měli cosi jako svědomí a okrádali jen bohaté, jiní byli tak zlovolní, že kradli všechno a všem. A stalo se, že vesnici přepadli ti lepší bandité a chtěli okrást boháče. Ovšem představte si jejich překvapení, když je uprostřed plenění vyrušil jakýsi chudák – můj dědeček – a začal jim vykládat, jaký je to hřích, když okradou jakoukoli jinou lidskou bytost. Dal jim pořádné kázání. Nechtěl je přivést k Bohu. Ale zastavil je v loupení a oni ohromeně naslouchali jeho slovům.

Potom se velitel lupičů (nejspíš ve snaze pochopit, proč chudý vesničan riskuje život, aby chránil bohaté sousedy, kteří zjevně jemu ani jeho rodině nikdy nepodali pomocnou ruku) zeptal dědečka, zda se v této vesnici narodil. Dědeček odpověděl, že nikoli. Představil se vůdci lupičů, jako by hovořil s váženým hostem, a vysvětlil mu, že pochází z té a té vesnice tak a tak daleko odtud.

Když velitel lupičů uslyšel jméno dědečkovy rodné vsi, hned věděl, o které místo jde. Začal dědečkovi a babičce (která jako obvykle všechno se zájmem sledovala) vykládat, že jeho banda tam nedávno loupila v domech boháčů a že jim vesničané vyprávěli o muži, který kdysi, v časech před tyfovou epidemií, zachránil vesnici před smrtí hladem. Lupič se dědečka zeptal, zda toho muže znal.

Nato se babička neudržela a vykřikla: „To je přeci on!“ Ale tomu už vůdce lupičů vůbec nerozuměl. Proč by takový muž opouštěl vesnici, kde dosáhl bohatství a uznání, a usadil se někde, kde ho čekala jen bída a ústrky?

Dědeček vycítil ideální příležitost, jak přivést vůdce lupičů k Bohu. Začal vysvětlovat, jak ho Bůh poslal z domovské vesnice pryč, aby ji zachránil. Lupiči se té historce pošklebovali, protože dědeček byl tak chudý, že sotva mohl někoho dalšího zachraňovat.

Avšak dědeček se nenechal odradit a pokračoval ve svém svědectví. Řekl jim, že věří, že Boží slovo je jeho život a že zachrání i všechny obyvatele této vesnice. A přestože v tuto chvíli nemá nic, co by někomu mohl dát, Bůh k němu jistě promluví a řekne mu, co má dělat.

Když domluvil, vůdce lupičů se hlasitě rozesmál. Palcem ukázal přes rameno za sebe, kde se několik jeho banditů potýkalo s těžkým strojem na mletí rýže. „Oloupili jsme všechny vesničany v tomto kraji,“ prohlásil, „a je na čase jít dál. Tenhle mlýn na rýži je na stěhování moc těžký. Bůh mi tě seslal do cesty v pravou chvíli. Teď můžeš své vesničany zachránit!“ A všichni lupiči se rozchechtali, i když jejich vůdce zjevně myslel svá slova naprosto vážně.

Dědeček si šel mlýn prohlédnout a lupiči, kteří se s těžkým nákladem táhli, mu vysvětlili, jaká to může být užitečná věc. A dali mu i koně. A tak se dědeček v okamžiku stal zase bohatým – vlastnil mlýn a k němu i krásné a užitečné zvíře.

Jenže dědečka zajímaly mnohem víc duše lupičů než jeho vlastní majetková situace. A tak se otočil od stroje znovu k vůdci lupičů a nabádal ho, aby se kál ze svých hříchů a uvěřil v živého Boha: „Vraťte, co jste ukradli,“ vyzval banditu.

Vůdce lupičů myšlenku na Boha rychle zahnal mávnutím ruky a vysvětlením, že jeho banda potřebuje maso a další naloupené věci na dlouhou cestu, kterou mají před sebou. Ale na rozloučenou se uvolil dát vesničanům jako náhradu nějaké hedvábí. Rozloučili se jako přátelé – jak to dědeček tak často dokázal se svými nepřáteli – a vůdce lupičů vyjádřil naději, že dědeček skutečně s pomocí svého zvláštního Boha obě vesnice zachrání.

Babička vyprávěla, že vůdce lupičů slíbil, že se jednoho dne vrátí, ale to se nestalo. Dědeček však laskavým řízením Boží prozřetelnosti obě vesnice skutečně zachránil. Prarodiče díky mlýnku na rýži prosperovali, vydělávali peníze a ve vesnici bylo vždy dost rýže pro všechny.

Netrvalo to však dlouho a hlas znovu dědečka volal: „Sungu, konej! Sungu, konej! Sungu, konej!“ Dědeček se právě, jako obvykle, modlil. Bůh mu řekl: „Je čas, abys odešel z Číny. Rychle se seber a vydej se do Severní Koreje, jakoukoli cestou, jak nejrychleji můžeš.“

Dědeček to oznámil rodině. V té době byl hlavou domácnosti starší bratr mé matky a ten se také o prarodiče staral. Babička si všechny děti svolala a řekla jim: „Nemohu vás k odchodu nutit. Ale já sama půjdu. Vy se rozhodněte.“ Na to moji rodiče, dva matčini starší bratři a mladší bratr a sestra odešli s prarodiči. Jen dva z matčiných sourozenců se rozhodli zůstat – jeden ze starších bratrů a starší sestra.

Bůh jim přikázal jít, a tak šli. A sotva zemi opustili, rozpoutala se v Číně ničivá Kulturní revoluce. Trvala deset let a jejím cílem bylo, aby v žádné vedoucí funkci nezůstali vzdělaní lidé. Možná víte, že v Číně stál po mnoho let v čele komunistické revoluce Mao Ce-tung, původem z chudé rolnické rodiny. Mao byl také strůjcem takzvaného Velkého skoku vpřed, který však v Číně způsobil hladomor. V čele země jej pak vystřídal muž jménem Liou Šao-čchi, ale Maova čtvrtá žena, původně herečka, Ťiang Čching, nedokázala Maův částečný ústup ze slávy unést a podněcovala ve svém muži žárlivost: Liou Šao-čchi coby univerzitní profesor prý získává na svou stranu studenty a, jak říkala, úplně je zkazil.

A tak byl Liou Šao-čchi odstraněn a každý, koho bylo možné označit za intelektuála, se stal terčem pranýřování. Moji rodiče byli před Kulturní revolucí učitelé a jeden ze strýčků byl lékař. Všichni v rodině mohli být označeni za intelektuály – všichni až na ty dva, kteří se rozhodli v Číně zůstat. Takže vlastně všichni, kterým by v Číně hrozila smrt, stačili odejít do Severní Koreje. Zachránil je hlas Boží, který promluvil k dědečkovi. Ti, kdo měli v Číně šanci přežít, zůstali. S vědomím všech hrůz, jimiž musely další generace naší rodiny v Severní Koreji projít, se dohaduji, že Bůh ve své milosti nás nechal zčásti odejít do Severní Koreje a zčásti zůstat v Číně, podle toho, kde kdo mohl, navzdory strašlivým útrapám v obou zemích, a s jeho pomocí přežít a předat dál poselství o dědečkově Bohu.

Během Kulturní revoluce se v Číně, Sovětském svazu i Severní Koreji rozvíjel socialismus nebývalou rychlostí a s tím šla ruku v ruce i tvrdá perzekuce křesťanů. Korea byla osvobozena od japonské okupace 15. srpna 1945. Osvobodili ji Sověti a následovaly dlouhé diskuse o tom, kdo má v nově zrozeném státu zastávat funkci prezidenta. Nakonec padla volba na Kim Il-songa, protože se zbraní v ruce se účastnil bojů s Japonskem a byl v Koreji velmi známý. Byl ustanoven Velkým vůdcem a křesťané okamžitě začali tušit, že je čekají těžké časy. Opodstatněnost těchto obav se velmi záhy potvrdila.

Státní bezpečnost likvidovala všechny věřící, například tak, že jim na krk uvázala kámen a hodila je do moře. A na křesťany měla vždy obzvlášť spadeno. Severní Korea pasovala Kim Il-songa do role modly a jeho sílící kult nesnesl žádná jiná náboženství.

Já jsem se narodil v roce 1958, a tak jsem se o začátcích pronásledování křesťanů dozvěděl až z vyprávění prarodičů. Babička mi tlumeným hlasem šeptala, jak vláda neúnavně pročesávala všechny domy, pálila Bible a zatýkala každého, na koho padl stín podezření z křesťanské víry. Vyprávěla mi, jak vláda nechala nastoupit desítky křesťanů na kraj útesu a nutila je odpovědět na otázku: „Budeš loajální soudruhu Kim Il-songovi, nebo budeš věřit v Boha?“ Pokud ze strachu před smrtí odpověděli „Kim Il-songovi“, byli „zachráněni“ – ale když řekli: „v Boha“, byli svrženi z útesu do rozbouřeného moře. To začalo v 60. letech, říkala mi.

Podle toho, co jsem slyšel od starších bratří a sester ve víře, kteří přežili osvobození Severní Koreje, byl v té době v ohrožení každý, kdo nejenže vlastnil Bibli, ale třeba i nějakou věšteckou příručku. Všechny knihy tohoto druhu byly páleny na obrovských hranicích. Kim Il-songa děsila představa, že by některý Severokorejec mohl sloužit nějakému bohu, protože jakýkoli bůh již z podstaty věci ohrožoval Vůdcův nárok promlouvat k zemi z pozice absolutní autority.

Málokdo ví, že otec Kimovy matky byl pastor a že celá jeho rodina věřila v Boha. Jeho otec Kim Hyong Jik vystudoval v Pchongjangu křesťanskou střední školu Sungsil College a od mládí byl dobře obeznámen s Božím učením – stejně jako Kim Il-song.

Ale pak se všechno zvrtlo. Kim Il-song se rozhodl prohledat každou píď Severní Koreje a zkonfiskovat každý výtisk knihy, jíž si jeho rodiče, dědeček a celá rodina tak vážili. Jeho vyšetřovatelé nevynechali jediné dveře a jejich cílem bylo tuto knihu najít a spálit a majitele potrestat, ať to byl kdokoli. V Severní Koreji se pro náboženství začal ve veřejných projevech používat pojem „tmářství“ – a tento pojem postupně pronikl i do soukromí. Divím se, že moje rodina to všechno vydržela. A nacházím jen jediné vysvětlení. Onen hlas.

Můj dědeček žil po přestěhování rodiny do Severní Koreje už jen šest let. Mně byly v době našeho příjezdu tři roky a v době, kdy dědeček zemřel, jedenáct. Dokud dědeček žil, často jsem ho navštěvoval. Pěstoval kukuřici, a tak jsem měl nejradši návštěvy, kdy dozrávaly kukuřičné klasy. Také jsem k němu chodil vždycky v neděli a on mi vyprávěl své příběhy.

V posledních šesti letech svého života v Severní Koreji se dědeček často postil a modlil. Jistě mu hlavou běžela spousta věcí – budoucnost jeho rodiny a zachování poselství, jež mu byla svěřena. Babička říkala, že v těchto posledních letech často navečer slýchal Boží hlas.

Jeden takový večer přispěchal k manželce: „Slyšel jsem ho!“ zašeptal jí naléhavě. „Nemáme mnoho času. Všechny knihy pryč! Čas běží!“

Náš dům dělily od toho dědečkova a babiččina čtyři kilometry. Poslali mě, abych upaloval jako o život a přinesl matčinu Bibli. Vrátil jsem se bez dechu a podal jsem knihu babičce. Položila ji na dvě další, které naše rodina vlastnila – jednu velkou starobylou dědečkovu a jednu strýčkovu.

S výrazem bolestného odhodlání ve tváři babička ze všech tří Biblí vytrhala jednotlivé stránky a postupně je spálila. Trvalo to celou noc a ráno bylo všechno pryč. Dědeček celou dobu hlídal u dveří.

Druhý den ráno přišel do domu vyšetřovatel tajné státní policie. Prohlásil, že přichází na udání jednoho z našich sousedů, že prý v domě ukrýváme zbraň. Kupodivu však tuto „zbraň“ hledal hlavně v knihovně. Nenašel nic a zmizel stejně náhle, jako se zjevil.

Prosil jsem dědečka, aby mi tento příběh vyprávěl znovu a znovu. Mamince bylo v té době asi jedenatřicet nebo dvaatřicet let a mě jako malého kluka tento tichý jemný muž, jehož si každý vážil, nepřestával fascinovat. A nejvíc mě fascinovaly jeho příběhy. „Co se stalo tu noc?“ ptal jsem se ho snad tisíckrát. A on napodobil hlas, který k němu promlouval:

„Sungu, konej! Sungu, konej! Sungu, konej!

„Ano?“ odpověděl té noci hlasu dědeček. Hlas ho prý volal třikrát a on třikrát odpověděl: „Ano“.

Potom Bůh řekl: „Teď už není čas věřit otevřeně, ale čas věřit skrytě. Bible, které máte, musíte spálit. Nemáte mnoho času.“ A potom zaburácel: „Spěchej!“

Psal se rok 1967.

A tak dědeček spálil všechny Bible, přesně jak mu Bůh přikázal, a díky tomu unikl perzekuci ze strany státních úřadů.

A evangelium se šířilo dál.

 

 

 

Pro čtení e-knihy na osobních počítačích (PC, Mac) doporučujeme používat Adobe Digital Editions (ADE). Veškeré související dotazy technického charakteru v rozumném rozsahu rádi zodpovíme, pište na adresu .